Zámek Lemberk leží v malebné podhorské krajině Lužických hor, téměř při samých severních hranicích našeho státu. K jeho vybudování byl zvolen strmý ostroh na jednom z krajních výběžků ještědského hřbetu - hora Krutina. Zámek Lemberk je dnes výsledkem činnosti několika stavebně historických epoch: raně gotické, pozdně renesanční a raně barokní s úpravami z období klasicismu. Původně středověký hrad, o kterém se historické prameny zmiňují již od 1.polovivy 13.století, byl jedním z prvních panských hradů na našem území. Na soutoku Panenského a Kněžického potoka, na středověké obchodní Žitavské cestě jej vybudoval Havel z rozvětveného severočeského rodu Markvarticů, jimž okolní kraj patřil již od konce 12.století. Název hradu pochází z původního erbovního znamení zakladatele, který měl ve svém znaku zlatou lvici na modrém poli. Hrad pojmenoval Löwenberg, jehož zkomolením se později vyvinul dnešní název Lemberk. Historické zprávy nám Havla Markvartice představují jako znamenitého rytíře 13.století, který působil jako důvěrník a rádce krále Václava I., později také jeho syna Přemysla Otakara II. Ačkoli byl šlechticem velmi významným, je dnes daleko známější osobností jeho manželka Paní Zdislava z Křižanova na Moravě. Paní Zdislava pocházela z velmi významné a kultivované šlechtické rodiny. Její otec Přibyslav zastával úřad purkrabího na královském hradě Veveří a později v Brně. Matka Sibyla přišla do Čech ze Sicílie jako dvorní dáma princezny Kunhuty Štaufské, manželky krále Václava I. Po sňatku s Havlem opouští Zdislava královský dvůr a následuje svého muže do nehostinných krajů v Podještědí, aby se natrvalo zapsala do jeho dějin. Po svém příchodu na hrad Lemberk proslula Paní Zdislava zejména svou pomocí chudýma uzdravováním nemocných. Sama byla matkou čtyř dětí - synů Havla, Jaroslava, Zdislava a dcery Markéty. Společně s manželem založili dominikánské kláštery v Jablonném a v Turnově. Svým životním postojem se výrazně odlišovala od žen své doby. V průběhu dalších staletí se stala předmětem posvátné úcty obyvatel kraje,na jehož zvelebení měla výrazný podíl. Zdislava je také chápána jako příkladná matka a manželka, která kromě zapojení do života společnosti plní i svou úlohu v rodině. Po své smrti v roce 1252 byla pohřbena na nejčestnější místo v kostele, který založila a na jehož místě dnes stojí velkolepý barokní chrám. Za své činy a zázraky uzdravení byla 21.5.1995 v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečena. Z původního středověkého gotického hradu se do dnešních dnů dochovala pouze spodní část hlavní věže s gotickým oknem. Přesnou podobu a polohu středověkého hradu se přesně nepodařilo zjistit ani při archeologických průzkumech v letech 1970 - 1990, pravděpodobně se původní gotický palác nacházel na místě dnešního západního křídla, ve kterém je dodnes patrna gotická dispozice rozložení jednotlivých místností. Markvarticům patřilo panství až do konce 14.století. Posledním majitelem z tohoto rodu byl Hašek z Lemberka, který doprovázel Karla IV. na jeho cestách do ciziny. Hašek zemřel za dramatických okolností, dostal do konfliktu se svým příbuzným Janem z Vartemberka, který hrad v roce 1398 oblehl a pravděpodobně i dobyl. Podle některých zpráv je Hašek společně se svou manželkou Maruškou pohřben v malé kapličce Nejsvětější trojice nedaleko zámku. Ačkoli měl Hašek dceru Kateřinu, provdanou za Hynka Berku z Dubé, přechází po jeho smrti panství na Jarka ze Železnice, který se hlásil k Haškově příbuzenství. Už v roce 1401 však přešel hrad do vlastnictví Vartemberků, za nichž trpí průtahy husických vojsk. V roce 1427 byl hrad husity dobyt a zpustošen. Rod Vartemberků vystřídal na Lemberku kolem roku 1430 slavný rod Berků z Dubé. Dědicové Jindřicha Berky z Dubé, švagra krále Jiřího z Poděbrad, jej v roce 1470 prodali Janovi z Elsnic, ale ani on panství dlouho neudržel. Po jeho smrti, někdy kolem roku 1515, střídá hrad rychle své majitele. Kryštofa z Talkenberka vystřídal Bartl Wiese, následoval ho Hanuš z Penciku a po něm Kryštof Rausendorf, jehož žena Markéta prodala v roce 1518 zpustlé panství Vilémovi z Illburka. Hrad postupně ztrácel svůj gotický vzhled. Šestnácté století, počínaje vlastnictvím Viléma z Illburka, znamená pro panství Lemberk hospodářské zvelebení, související s celkovou přeměnou hospodářských poměrů v zemi. Šlechta byla z důvodu snížení kupní síly peněz nucena vracet se k hospodáření a zdrojem jejího nesmírného bohatství se v té době stává polní hospodářství, chov dobytka, rybníkářství a pivovarnictví. V roce 1521 pobýval na hradě i známý český kronikářVáclav Hájek z Libočan, autor Kroniky české. Roku 1550 zdědil panství Lemberk zeť Viléma z Illburka, Jindřich Kurcpach z Trachenberka. V době jeho držení dochází na lemberském panství k velkému rozkvětu. Jindřich Kurcpach osadil zpustlé vsi novými poddanými, založil a přikoupil vsi další a zřídil v nich nové mlýny, pily, hamry a pivovary. Svědčí o tom zachovaná kupní smlouva z roku 1581, kterou Jindřich Kurcpach z Trachenberka prodává lemberské panství Jindřichu Berkovi z Dubé. O Jindřichovi Kurcpachovi se obecně uvádí, že nechal hrad přestavět v renesančním slohu, nicméně prameny, které by tento údaj potvrzovaly, chybí. Pravdou zůstává, že na celém lemberském panství prováděl dosti rozsáhlé stavební práce a podle archeologického průzkumu i zámek Lemberk prodělával během druhé poloviny 16. století svou renesanční přestavbu po etapách. Slohovými znaky patří první stavební renesanční etapa zámku do okruhu tzv. "české renesance" a shodně s vrcholným obdobím tohoto směru se i renesanční etapa zámku datuje až do 80.let 16.století. V roce 1581 se stává novám majitelem panství Jindřich Berka z Dubé a Lipého, majitel sousedního jablonského panství. Renesanční západní křídlo zámku, ale ještě s gotickým uspořádáním místností, pochází zřejmě až z této doby. Schodištěm v přízemí se vstupovalo přímo do hlavního sálu v prvním patře. Po obou stranách hlavního sálu byly obytné místnosti, sloužící obvykle jako ložnice. Podle prvotních plánů měl být palác pouze jednopatrový, během stavby se však od těchto plánů upustilo. K další renesanční přestavbě zámku došlo na počátku 17.století, kdy již celé panství patřilo Vratislavovi z Donína, majiteli sousedního grabštejnského panství. Renesanční palác byl zvýšen o druhé patro a dodatečně k němu byla přistavěna věž s vřetenovým schodištěm. Zbytky původního vnitřního schodiště se dnes nachází pod podlahou Bajkového sálu v prvním patře. Tato změna byla již projevem renesance saské, která se v severních Čechách uplatnila více než renesance česká, a byla záměrem vytvořit v prvním patře velký slavnostní sál s kazetovým stropem. Zároveň se stavbou tohoto paláce byla zabudována nová vstupní věž, která se postavila na místě dřívějšího gotického mostu. Zevně byly celé stavby pokryty psaníčkovým sgrafitem, které je dodnes ukryto pod barokní fasádou a dodnes patrno na západním křídle a vstupní věži. V této době byla i stará hlavní gotická věž zvýšena o dvě patra a ukončena galeriovým ochozem. Za pánů z Donína, kolem roku 1610, byl v hlavním sále zhotoven malovaný dřevěný kazetový strop. Do dřevěných rámů bylo nasazeno 77 desek se zcela neobvyklým námětem zvířecích bajek. Předlohou k výzdobě stropu byly Ezopovy bajky a kniha Theátrum morum (Divadlo mravů) nizozemského rytce Jiljího Sadelera, vydána v Praze v roce 1608. Pod každou bajkou je krátký staroněmecký text, jenž vysvětluje její význam. Po porážce českých stavů na Bílé hoře, která v Čechách znamenala vítězství katolicismu nad protestanstvím, dochází v Čechách ke konfiskacím majetků nekatolické šlechty. Zkonfiskované Lemberské panství, podobně jako většinu panství v severních Čechách, koupil v roce 1623 Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, vrchní císařský vojenský velitel. Připojil jej ke svému vévodství frýdlandskému a zámek Lemberk uděloval v léno svým důstojníkům. V roce 1633 se jako leník uvázal v držení Lemberka Valdštejnův první důstojník Jan Rudolf Breda, který do Čech přišel v roce 1620 s vojskem kurfiřta bavorského a účastnil se bitvy na Bílé hoře. Po Valdštejnově násilné smrti v roce 1634 mu bylo panství dědičně ponecháno. Po smrti Jana Rudolfa Bredy v roce 1660 se panství ujímá jeho syn Kryštof Rudolf Breda, který se rozhodl vybudovat ze zámku honosné sídlo, jenž by reprezentovalo jeho postavení u císařského dvora. V letech 1660 - 1680 přizval umělce a stavitele z Holandska a Italie a nechal zámek přestavět do raně barokní podoby, která se v podstatě dochovala do současnosti. Návrh na přestavbu zámku s pravidelným nádvořím sevřeným ze všech stran zámeckými křídly vypracoval pravděpodobně jěště Valdštejnův architekt Niccola Sebregondi. Nad průjezdem do nádvoří vznikla honosná kaple Seslání Ducha svatého s bohatě štukovou výzdobou, nástropními obrazy Ježíše Krista a Panny Marie, velkým oltářem a sochami světic. Na protější straně nádvoří vzniklo křídlo severní, ve kterém byl vybudován nový reprezentativní sál přesahující dvě patra zámku se štukovou výzdobou a freskami s výjevy z třicetileté války. Nad krbem v tomto sále se nachází alianční znak Kryštofa Rudolfa Bredy a jeho manželky Benedikty z Ahlenfeldu. Tento reprezentativní sál spojil renesanční západní křídlo s nově vestavěným křídlem východním, pod kterým se nachází zámecká konírna spojená jezdeckými schody s průjezdem u brány. Východní křídlo bylo koncipováno jako hlavní komunikační a obytné centrum, v jehož středu bylo vybudováno široké schodiště. Na západě a severu byl zámek zabezpečen dvěma rozměrnými bastiony, obloženými tesanými kvádry. Z tohoto materialu byla obložena i spodní část pláště hlavní věže, jejiž vrchol, stejně jako u malé schodišťové věže, byl opatřen cibulovou bání. V původním západním renesančním křídle nechali Bredové upravit celé přízemí štukovou výzdobou. Byla upravena i tzv. Zdislavina světnička, ve které se podle pověsti Paní Zdislava oddávala modlitbám a asketickému životu. Z tohoto období pochází i Černá kuchyň s otevřeným ohništěm a v předzámčí malá ledárna k uchování zásob ledu. Zámek Lemberk dostal také novou fasádu, která byla v nádvoří bohatě zdobena štukovými prvky a reliefy. Ve stejné době byl poblíž zámku postaven Bredovský letohrádek se zahradou, která sloužila ke kratochvílím panstva. Cestu k němu dodnes lemují hrázděné chalupy, věznice, škola a sýpka na obilí. Na rozdíl od jiných zámků nebydlela většina služebnictva na zámku, ale v dřevěných chalupách v okolí. Pod kopcem stál hospodářský dvůr a pivovar. Všechny tyto stavby byly velice nákladné a Kryštof Rudolf Breda si prostředky na jejich výstavbu opatřoval různými způsoby. Nechával prý dokonce stříhat ženám na svém panství vlasy a prodával je vlásenkářům. V roce 1680 se Lembersko, stejně i jiná místa v Čechách, připojilo k velkému nevolnickému povstání, které mělo centrum v sousedním frýdlantském panství. Povstání bylo nakonec vojensky potlačeno. V době rebelie zemřel v Praze Kryštof Rudolf Breda a panství pak spravovala jeho manželka Benedikta a její syn Hartvík Mikuláš. V roce 1726 prodali Bredové celé panství včetně poplužního dvora a okrasné zahrady hraběti Filipovi Josefovi Gallasovi, majiteli panství libereckého a frýdlantského. Z této doby se dochovala řada hospodářských zpráv, které zachycují stavební práce na lemberském panství, v roce 1734 se například stavěla vodárenská věž. Na samotném zámku se výrazné stavební úpravy neprováděly, Lemberk se stal venkovským zámkem, na kterém se vrchnost zdržovala pouze příležitostně. Hrabě Filip Josef Gallas byl nejvyšším dvorským sudím a nejvyšším hofmistrem království českého, který se těšil velké přízni u vídeňského dvora. Zemřel v roce 1757 jako poslední příslušník tohoto rodu a veškerý svůj majetek odkázal svému synovci Kristiánu Filipu z Clamu pod podmínkou, že ke svému erbu přijme také erb Gallasů a jméno si změní na Clam-Gallas. V této době byl zámek velmi poničen. V roce 1757, na počátku sedmileté prusko-rakouské války, se bojovalo také v nedalekém Jablonném a roku 1758 byl v Bajkovém sále zámku Lemberk zřízen polní lazaret pro vojáky raněné v bitvě u Hochkirku (nedaleko Budyšína v SRN). V důsledku špatného zásobování a hlavně nedostatku léků zde zemřelo více jak 1000 mužů, kteří jsou pohřbeni v nedalekém lese a místo jejich věčného odpočinku dnes připomíná dřevěný kříž. Zámek byl po skončení této války dlouho neobyvatelný, dle dochovaných zpráv chyběly v zámku okna i dveře a Clam-Gallasové ho téměř až do poloviny 19.století opravovali. Clam-Gallasové patřili k nejvýznamnější šlechtě Habsburských zemí. Kristián Filip Clam-Gallas vynikal jako podporovatel průmyslu, stavební činnosti a umění. Přátelil se s pražskou hudební rodinou Duškových a v jejich paláci v Praze koncertoval v roce 1796 i mladý Ludwig van Beethoven. Podporoval sklářské a textilní podnikání a začal s přeměnou starého dřevěného Liberce ve zděné průmyslové město. Přestože vetšinu trávil v Praze nebo na zámku Frýdlant, nechal postupně opravit zámek Lemberk poničený za sedmileté války. Zámek dostal klasicistní okna a dveře, v řadě pokojů byla vystavěna kamna a příliš velké pokoje byly předěleny na menší místnosti. Do celkové podoby zámku se nijak nezasahovalo, vzhled zámku ovlivnilo pouze zrušení padacích mostů a stavba nové vstupní brány s clam-gallasovským erbovním znamením. V roce 1775 zažilo panství opět povstání poddaných, kteří požadovali zrušení či snížení roboty. Během tohoto povstání byl lemberský zámek vyrabován. V roce 1805 zemřel Kristián Filip Clam-Gallas a Lemberk zdědil jeho syn Kristián Kryštof, nejvyšší maršálek Království českého a předseda Společnosti vlasteneckých přátel umění. Byl proslulý svou štědrostí a zájmem o výtvarné umění i hudbu a velmi se zasloužil o výrazné zvelebení Lázní Libverda. Jeho manželka Josefína Karolína, vynikající zpěvačka a klavíristka, byla jednou z lásek Ludwiga van Beethovena, který pro ní složil několik svých skladeb. Jejich syn Eduard Clam-Gallas se stal jedním z nejvýznamějších rakouských generálů 19.století. Na polích válečných bojoval společně se svým přítelem maršálem Janem Josefem Václavem Radeckým z Radče. Oba společně bojovali v dramatickém roce 1848 a kryli ústup rakouského vojska z Milána. Eduard bojoval také na italských bojištích, za což byl odměněn řádem Marie Terezie. Postupně jej však štěstí opustilo a po několika prohraných bitvách byl obviněn z vlastizrady a odsouzen k trestu smrti. Přestože byl nakonec uznán nevinným, vzdal se veřejného života a žil na svých statcích, zejména na zámku Frýdlant. Ačkoli byl vášnivým kuřákem, zemřel ve věku 86 let. Posledním mužským potomkem rodu Clam-Gallasů byl Eduardův syn František, po jehož smrti v roce 1930 se o veškerý majetek rozdělilo jeho sedm dcer. František byl znám jako podporovatel kulturního a sportovního dění, byl členem mnoha spolků a měl porozumění pro rozvíjející se turistiku v Jizerských horách. Ochotně umožňoval budování turisticky značených cest a ubytoven ve svých rozsáhlých lesích. Za jeho patronace došlo k první velké rekonstrukci barokního chrámu v Hejnicích, kam byl po své smrti pochován. Na sklonku 19.století došlo na zámku k některým drobnějším stavebním pracím, jednalo se především o pravidelnou opravu střešní krytiny a dále opravy štukatérské výzdoby stropů, sochařem Janem Dukátem z Jablonného, výmalbu místností obstarával Wenzel Porsche. Nákladnější zednické a tesařské práce se týkaly opravy zámecké věže, jejiž část se zřítila. Také Bredovský letohrádek procházel po celé 18. a 19.století stavebními úpravami. Náročné byly především práce na vodním hospodářství. Prázdné prostranství za zdí Bredovského letohrádku daroval hrabě Krystián Kryštof Clam-Gallas obci k postavení školy, která byla dostavěna v roce 1796 a až do roku 1879 sloužila svému účelu. Počátkem 20.století nachali Clam-Gallasové opravit a doplnit sochařskou výzdobu v zahradě Bredovského letohrádku. Stavební opravy či úpravy na panství Lemberk pak přerušila první světová válka. Když v roce 1918 vznikl samostatný Československý stát, byly veškeré šlechtické výsady zrušeny. Výlučné postavení šlechty ve společnosti, které spočívalo ve vlastnictví půdy, omezila pozemková reforma, která na Clam-Gallasovských statcích probíhala v letech 1919 až 1920. Znamenalo to zestátnění některých lesů či hospodářských dvorů a tím také ekonomické ztráty. Část nezestátněného velkostatku a samotný Lemberk zůstal v majetku Clam-Gallasů. V roce 1920 se na zámku opět prováděly stavební práce, které zahrnovaly přivedení elektrického osvětlení, stavbu koupelny, prádelny a splachovacích záchodů, opravy komínů a podlah.Pro velmi špatný stav byla v roce 1927 na nádvoří zasypána zámecká studna. Po smrti Františka získala zámek Lemberk jedna z jeho sedmi dcer Gabriela provdaná Auersperková, která jej vlastnila až do roku 1945. Princezna Gabriela byla palácovou dámou u vídeňského dvora, nositelkou Hvězdového řádu a členkou sdružení katoliských šlechtičen, jejichž cílem byla náboženská a charitativní pomoc. Provdala se v roce 1914 za Adolfa prince Auersperga a sňatkem získala právo na oslovení princezna. Z Vídně se odstěhovala na rodné sídlo Auerspergů do St. Pölten v Rakousku. Společně s manželem, který byl důstojníkem rakousko-uherské armády a musel brzy po sňatku narukovat, jezdila Gabriella po frontě a pracovala jako dobrovolná ošetřující sestra. V roce 1923 náhle ovdověla a zůstala sama s šesti malými dětmi - Karlem Adolfem, Agathou Eleonorou, Marií Immakulate, Eleonorou Marií, Christianou Johanou a Franzem Weihardem. V té době začínala v Evropě hospodářská a ekonomická krize, v roce 1938 bylo pohraniční území tzv. Sudety podstoupeno Adolfu Hitlerovi a o rok později začala druhá světová válka. Zámek Lemberk byl pod nucenou správou nacistů a spravovalo jej památkové oddělení německé župní správy v Liberci. Během války pracoval na zámku Clam-Gallasovský kastelán Josef Porkertz. Po skončení druhé světové války v roce 1945 vstoupily v platnost dekrety prezidenta republiky, kterými byl majetek osob německé národnosti postaven pod národní správu. Lemberk byl zapečetěn Zajišťovací komisí, další fází dekretů mu byl zkonfiskován také zemědělský majetek a Gabriela se až do roku 1952 proti těmto dekretům odvolávala. Princezna Gabriela zemřela v roce 1979 ve Waidhofenu v Rakousku. Od roku 1945 je zámek ve vlastnictví státu. V roce 1951 pražské Uměleckoprůmyslové muzeum zřídilo na zámku Muzeum bytové kultury, kde lemberské sbírky doplnily vlastními sbírkovými předměty. Většinou původního lemberského mobiliáře převzalo Uměleckoprůmyslové muzeum do svých sbírek a ponechalo jej na původním místě až do roku 1971, kdy došlo ke stavební havárii. Do nádvoří zámku se zřítila část korunní římsy západního křídla. Z tohoto důvodu byl zámek dočasně uzavřen a byla provedena prohlídka objektu. Při této kontrole bylo zjištěno, že celková statika budov je narušena a většina dřevěných prvků je napadena dřevokaznou houbou. Bylo rozhodnuto zámek pro veřejnost uzavřít a provést generální rekonstrukci objektu. V minulých letech musela být pro záchranu zámku Lemberk vykonána řada stavebních a restaurátorských prací. Okresní národní výbor a posléze Okresní úřad v České Lípě investoval pro záchranu zámku nemalé finanční částky. Celý komplex budov byl staticky zajištěn, provedena byla oprava hlavní věže, všechny krovy byly ošetřeny od dřevokazných škůdců. Vyměněna byla střešní krytina a opravena fasáda na nádvoří. Jednotlivé místnosti byly celkově opraveny a neopomělo se ani na restaurátorské práce, které byly provedeny na většině štukových prvků a původním mobiliáři. Tyto opravy stále pokračují. Pro veřejnost byl zámek částečně otevřen 11.července 1992 a v následujících letech se postupně zpřístupňovaly další nově opravené místnosti. Během stavební rekonstrukce byly předměty z původní instalace odvezeny Uměleckoprůmyslovým muzeem na jiné památkové objekty, proto nemohla být původní expozice zámku opět obnovena. Vrátila se jen malá část původního lemberského mobiliáře, jenž byl odvezen, takže bylo možno rekonstuovat zařízení interiérů s využitím alespoň některých původních předmětů. Snahou je zařídit zámek Lemberk tak, aby mobiliář slohově a významově přiblížil původní možný stav. Expozice je doplněna zapůjčenými sbírkami z jiných zámků a muzeí. Vedle hlavní prohlídky zámeckých interiérů, která zahrnuje renesanční a barokní pokoje, zámeckou kapli Seslání Ducha svatého, Bajkový sál, vrchnostenskou kancelář a černou kuchyň, bylo v přízemí západního křídla zámku instalováno Muzeum sv. Zdislavy z Lemberka. Během prohlídky muzea mohou návštěvníci nahlédnout do tzv. Zdislaviny světničky a seznámit se blíže s životem světice. Ve druhém patře zámku byla v roce 1992 instalována výstavba moderního uměleckého skla z mezinárodních sklářských sympozií konaných v Novém Boru. Výstava je průběžně doplňována o nové exponáty. V předhradí zámku stojí vedle sebe tři hrázděné patrové domky ze 17.století, které lemují cestu k Bredovskému letohrádku, který se po celkové rekonstrukci poprvé ve své historii otevřel veřejnosti v roce 1999. Byla zde instalována výstava "Člověk a příroda" Okresního vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. V přilehlé barokní zahradě, do které se vchází portálem se znakem Bredů, jsou torza mytologické sochařské výzdoby různého původu a dvě fontány ze 17. a 18.století. Odtud se také naskýtá malebný pohled na blízké Jablonné v Podještědí a bazilikou minor sv. Vavřince a sv. Zdislavy, kde jsou uloženy kosterní ostatky Paní Zdislavy z Lemberka. Navazující chráněná lipová alej, ze které je možno vidět Lužické hory s jejich nejvyšším vrcholkem - horou Luž (793 m), vede k ohrazenému hřbitůvku s renesanční kaplí Nejsvětější trojice. Na úpatí návrší při cestě do Jablonného je upraven pramen léčivé vody, zvaný Zdislavina studánka, kterou zdobí empírový gloriet s osmi toskánskými sloupy. Návrší pod zámkem má poměrně bohaté historické podzemí. V pískovcových skalách podél rybníků v podzámčí se nachází několik sklepů, z nichž některé využíval v 80.letech 20.století státní statek. Největší sklepy jsou na místě zbořeného panského pivovaru, vytesané v 17.století, kde se nacházela převážná část technologie pivovaru včetně varny. Další zajímavostí je ve skále vytesaná vodní štola s pramenem vody. Pod samotným zámkem leží i 35 m dlouhá štola, v níž se těžila železná ruda a právě tyto podzemní dutiny vedly ke vzniku pověsti o tajných chodbách a úkrytech, které k Lemberku neodmyslitelně patří. Zámek Lemberk zůstává i po staletích dominantou zasazenou do malebné krajiny na rozhraní Lužických hor a Ještědského hřbetu. Snahou zůstává, aby i pro další pokolení zůstal nenarušeným cenným dokladem raně barokní architektury, vyrostlé na gotických a renesančních zákledech.