Mein Kampf 6.část-VÁLEČNÁ PROPAGANDA
VÁLEČNÁ PROPAGANDA
Při svém pozorném
sledování veškerého politického dění jsem se vždy mimořádně zajímal o
propagandistickou činnost. Spatřoval jsem v ní nástroj, jenž právě
socialisticko-marxistické organizace ovládaly s mistrnou šikovností a uměli ji
používat. Poznal jsem už záhy, že správné používání propagandy je skutečné
umění, jež bylo občanským stranám cizí. Jenom křesťanskosociální hnutí, hlavně
za časů Luegera, se naučilo s tímto nástrojem virtuózně zacházet a vděčilo mu
za velmi mnoho úspěchů.
Teprve během války bylo možné
pozorovat, k jak příšerným výsledkům mohla vést správně používaná propaganda.
Bohužel to bylo možné studovat jenom na druhé straně, neboť činnost naší strany
byla v tomto směru více než skromná. Úplné selhání veškeré agitace na německé
straně, které muselo bít do očí především každému vojákovi, bylo pro mě
podnětem k tomu, abych se ještě intenzivněji otázkou propagandy zabýval. Času k
přemýšlení bylo přitom víc než dost, praktické vyučování nám ale poskytoval
nepřítel, a to bohužel až příliš dobře. Neboť co se u nás zameškalo, to dohnal
protivník s neslýchanou obratností a vskutku geniální vypočítavostí. Na této
nepřátelské válečné propagandě jsem se velmi mnoho naučil. Avšak v hlavách
těch, jež se měli poučit především, nezanechala tato doba žádné stopy, částečně
se domnívali, že jsou příliš chytří, než aby se učili od jiných, částečně jim k
tomu chyběla vůle.
Byla u nás vůbec
nějak propaganda? Na tuto otázku mohu odpovědět pouze tak, že bohužel nebyla.
Vše, co se v tomto směru dělo, bylo nedostatečné a špatné od samotného počátku
tak, že to přinejmenším bylo k ničemu, pokud to přímo nepřinášelo škodu. Ve
formě nedostatečné, v podstatě psychologicky špatné: to je výsledek pozorné
analýzy německé válečné propagandy. Již v základní otázce nebylo zcela jasno:
je propaganda prostředek nebo účel? Je to prostředek a proto musí být
posuzována z hlediska účelu. Její forma musí být účelně přizpůsobena cíli,
který podporuje a jemuž slouží. Je jasné, že z hlediska všeobecné potřeby může
být význam různý. Cíl, za který se ve válce bojovalo, byl nejvznešenější a
nejvyšší, jaký si člověk může představit: byla to svoboda a nezávislost našeho
národa, zajištění jeho výživy pro budoucnost - a čest národa, něco, co navzdory
všem dnešním opačným názorům přece jen existuje či mělo by existovat, neboť
národy beze cti ztratí dříve nebo později svobodu i nezávislost, což odpovídá
vyšší spravedlnosti, protože generace bezectných lumpů si nezasluhují žádnou
svobodu. Kdo ale chce být zbabělým otrokem, nesmí a ani nemůže mít žádnou čest,
protože tato by zakrátko propadla všeobecnému opovržení.
Německý národ vedl zápas o lidské
bytí a účelem válečné propagandy bylo podporovat tento boj, jejím cílem muselo
být napomoci k vítězství.
Bojují-li národy o svou existenci na
této planetě, jedná se o osudovou otázku bytí či nebytí, v tomto případě jsou
veškeré humanitní či estetické úvahy nicotné. Neboť tyto představy se
nevznášejí v éteru, nýbrž vycházejí z lidské fantazie a jsou vázány na člověka.
Jeho odchodem z tohoto světa se rozplývají i tyto pojmy v nicotu, neboť příroda
je nezná. Avšak i mezi lidmi jsou vlastní pouze několika málo národům či lépe
rasám a to v té míře, jak tyto pojmy vycházejí z jejich citu. Humanita a
estetika by zašly i ve světě obývaném lidmi, pokud by tento svět ztratil ty
rasy, jež jsou tvůrci a nositeli těchto pojmů. Tím mají tyto pojmy v boji
národa o bytí na tomto světě jen podřadný význam, pro formy tohoto boje nejsou
určující, jakmile by mohly ochromovat sebezáchovnou sílu bojujícího národa.
K otázce humanity se vyjádřil již
Moltke v tom smyslu, že humanita ve válce spočívá v krátkosti děje, takže jí
nejvíce odpovídá nejostřejší způsob boje. Pokusí-li se někdo vstoupit do těchto
věcí se žvásty o estetice, může se mu dostat pouze jediné odpovědi: osudové
otázky významu boje národa o existenci ruší veškeré závazky vůči kráse. Nejméně
krásné, co může v lidském životě existovat, je a vždycky bude jařmo otroctví.
Pociťuje snad švábská dekadence dnešní úděl německého národa jako
"estetický"? S Židy se o tomto problému opravdu nemusíme bavit. Celé
jejich bytí je zhmotnělý protest proti estetice obrazu Páně. Vyloučíme-li tato
hlediska humanity a krásy jako měřítka v boji, potom nemohou být použita ani
jako měřítka pro propagandu. Propaganda byla ve válce prostředkem k jistému
účelu, což byl boj o bytí německého národa, proto mohla být propaganda
posuzována pouze na základě zásad platných pro tento účel. Nejhroznější zbraně
byly humánní, pokud sloužily rychlému vítězství a krásné byly pouze takové
metody, které pomáhaly zajistit národu důstojnost svobody. To byl jediný možný
postoj k otázce válečné propagandy v situaci boje na život a na smrt. Kdyby
toto bylo jasné na takzvaných rozhodujících místech, nikdy by nebyla možná
taková nejistota ohledně formy a použití této zbraně, neboť propaganda je
zbraň, a to vpravdě strašlivá v rukou znalce.
Druhá otázka, která měla přímo
rozhodující význam, byla tato: Na koho se má propaganda obracet? Na vědeckou
inteligenci anebo na méně vzdělanou masu? Propaganda se má vždy obracet na
masu! Pro inteligenci, nebo pro to, co si dnes tak říká, není určena
propaganda, nýbrž vědecké poučení. Propaganda je svým obsahem vědou tak málo,
jako je plakát uměním. Umění plakátu spočívá ve schopnosti jeho tvůrce, formou
a barvou upoutat dav. Plakát zvoucí na uměleckou výstavu má upozornit na umění
na této výstavě, čím více se mu to podaří, tím větší je umění plakátu jako
takového. Plakát má rovněž zprostředkovat představu o významu výstavy, jeho
úkolem však není nahradit vystavované umění. Proto kdo se chce zabývat uměním
jako takovým, musí prostudovat víc než jen plakát, nestačí ani pouhá
"procházka výstavou". Od takového člověka se očekává, že se důkladným
pozorováním zahloubá do jednotlivých děl a poté si o těchto zvolna vytvoří
správný úsudek. Podobě je tomu i s propagandou. Úkol propagandy nespočívá ve
vědeckém vzdělání jednotlivce, nýbrž v upozornění masy na určité skutečnosti,
procesy, nutnosti apod., jejichž význam má dostat do jejího povědomí. Umění
nyní spočívá výhradně v tom, dosáhnout toho tak vhodným způsobem, aby vzniklo
všeobecné přesvědčení o realitě jisté skutečnosti, nutnosti určitého procesu,
správnosti určité nutnosti atd. Jelikož však propaganda jako taková není a
nemůže být sama o sobě nutností, protože jejím úkolem je stejně jak v případě
plakátu upoutat masu a nikoliv poučovat vědecky vzdělané a o vzdělání usilující
jednotlivce, musí se její působení obracet vždy spíš na cit a méně na takzvaný
rozum. Každá propaganda musí být lidová a její duchovní úroveň se musí
přizpůsobit úrovni chápání těch nejomezenějších mezi těmi, na něž se obrací.
Její čistě duchovní úroveň musí být tím nižší, čím početnější je masa lidí,
jimž je určena. Jedná-li se však o to, aby do okruhu její působnosti byl vtažen
celý národ, jak je tomu v případě válečné propagandy, je na místě velká
pozornost při vyhýbání se příliš vysokým duchovním nárokům. Čím skromnější je
její vědecký balast a čím více se orientuje na cítění masy, tím výraznější je
její úspěch. Tento je nejlepším důkazem správnosti či nesprávnosti propagandy,
nikoliv uspokojení několika učenců či estetických učedníků. Umění propagandy
spočívá právě v tom, že chápe citový svět představ velké masy a nachází
psychologicky správnou formou cestu k získání pozornosti a poté srdcí této
masy. Že to naši vševědi nechápou, je důkazem jejich lenosti v myšlení nebo
domýšlivosti. Pochopíme-li nutnost orientace propagandy na nejširší masy,
vyplývá z toho pro nás následující ponaučení: Je nesprávné chtít dát propagandě
mnohostrannost nějakého vědeckého školení. Vnímavost velké masy je velmi
omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost však velká. Vzhledem k těmto
skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy pouze na velmi málo bodů a
tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až určitě i ten poslední mezi adresáty si
dokáže představit oč jde. Jakmile tato zásada není respektována a propaganda
chce být mnohostranná, roztříští se účinek, poněvadž množství nabízené látky
není pro masu stravitelné ani zapamatovatelné. Tím se výsledek oslabuje a v
posledku i ruší. Čím vyšší má být linie znázornění, tím psychologicky
správnější musí být stanovení taktiky.
Bylo například zásadně nesprávné
zesměšňovat protivníka, jak o to usilovala především propaganda rakouských a
německých humoristických listů. Zásadně nesprávná proto, poněvadž reálné
setkání s protivníkem muselo ihned vzbudit zcela jiné přesvědčení, což se pak
nejstrašnějším způsobem vymstilo, neboť teď se cítil německý stát pod
bezprostředním dojmem protivníkova odporu oklamán tvůrci své dosavadní osvěty a
namísto posílení bojového ducha nebo jeho upevnění se dostavil pravý opak.
Člověk klesal na mysli.
Naproti tomu válečná propaganda
Angličanů a Američanů byla psychologicky správná. Již tím, že národu
představovala Němce jako Barbary a Huny, připravovala jednotlivé vojáky na
hrůzy války a pomáhala mu vyvarovat se zklamání. Potom i ta nejstrašnější
zbraň, jež byla proti němu použita, se jevila jako potvrzení předchozí osvěty a
posilovala také víru ve správnost tvrzení jeho vlády a na druhé straně
stupňovala hněv a nenávist proti zlořečenému nepříteli. Neboť šeredný účinek
zbraně, který poznal ze strany protivníka, se mu jevil jako důkaz již známé "hunské"
brutality barbarského nepřítele, aniž by ho to alespoň na okamžik přimělo k
přemyšlení, že jeho zbraně snad, ba dokonce pravděpodobně, mohou působit neméně
příšerně.
Anglický voják se nemohl cítit tak,
že by byl z domova nesprávně informován, což se bohužel stávalo vojákovi
německému, až tento nakonec odmítal všechno, co ze strany propagandy přicházelo
jako
"podvod" a
"křeč". To vše bylo důsledkem toho, že k propagandě byl odvelen první
osel, který se namanul (nebo to byli i "jinak" chytří lidé), namísto
aby nahoře pochopili, že pro tuto práci jsou vhodní jen ti nejgeniálnější
znalci lidských duší. Německá válečná propaganda nabízela nepřekonatelný
názorný příklad téměř opatrně působící "osvěty", což bylo důsledkem
naprosté absence psychologicky správného uvažování. Zato u protivníka se ale
mohl velmi poučit každý, kdo s otevřenýma očima a neotupělým vnímáním
zpracovával čtyři a půl roku trvající příval nepřátelské propagandy.
Nejhorší to však bylo s pochopením
nejdůležitějšího předpokladu každé propagandistické činnosti: totiž zásadě
subjektivní jednostranné stanovisko této činnosti ke každé otázce, kterou
zpracovávala. V této oblasti se hned na začátku války hřešilo shora dolů tak,
že člověk měl právo pochybovat o tom, zda tolik nesmyslů lze připisovat pouze
hlouposti.
Co byste řekli například reklamnímu
plakátu, který má propagovat nové mýdlo, přitom však chválí také mýdlo staré.
Člověk by nad tím jen potřásl hlavou.
Stejně tak to ale bylo i s
politickou reklamou. Úkolem propagandy není například zvažovat různá práva, ale
výhradný důraz na právo jedno, jež propaganda zastupuje. Není jejím úkolem
zjišťovat objektivní pravdu, pokud je výhodné pro druhou stranu a předkládat jí
mase v doktrinářské upřímnosti, nýbrž nepřetržitě sloužit pravdě vlastní.
Bylo od základu špatné vinu na
vzniku války vysvětlovat z takového hlediska, že za rozpoutání této katastrofy
nelze činit odpovědným jenom Německo, nýbrž správné by bylo tuto vinu beze
zbytku svalovat na protivníka, dokonce i kdyby to neodpovídalo skutečnosti,
ačkoliv tomu tak opravdu bylo.
Jaký byl důsledek této
polovičatosti? Široká masa národa nesestává z diplomatů nebo z učitelů státního
práva, ba ani ne výhradně z rozumných lidí schopných úsudku, nýbrž stejně tak z
kolísajících, pochybujících a nejistých nebožáků. Jakmile jednou vlastní
propaganda přizná jen záblesk pravdy na druhé straně, ihned je dán důvod k
pochybnostem o vlastní pravdě. Masa není schopna rozlišovat, kde končí cizí
bezpráví a začíná bezpráví vlastní. V takovém případě znejistí a stává se
nedůvěřivou, obzvláště tehdy, nedopustí-li se protivník stejného nesmyslu a
veškerou vinu podsouvá nepříteli. Co je potom přirozenějšího než to, že vlastní
národ začne věřit víc nepřátelské propagandě než vlastní? Žádný jiný národ není
tolik posedlý objektivitou jako Němci! Neboť každý Němec se bude snažit o to,
a.by se nedopustil na protivníkovi bezpráví, nehledě na nebezpečí těžké újmy a
dokonce i zničení vlastního národa a státu. Že to tak na rozhodujících místech přirozeně
nebylo myšleno, to si masa vůbec neuvědomí. Národ má ve své převážné většině
natolik feminizační charakter, že jeho myšlení a konání je určováno více
citovým vnímáním než střízlivou úvahou. Toto vnímání ale není komplikované,
nýbrž velmi jednoduché a uzavřené. Není tu přílišné diferenciace, nýbrž
rozlišování pozitivní nebo negativní, láska nebo nenávist, právo nebo bezpráví,
pravda nebo lež, ale nikdy napůl tak a napůl onak nebo částečně atd. Skvělou
znalostí primitivního způsobu vnímání široké masy se vyznačovala anglická
propaganda, která se tomuto dokázala přizpůsobit a způsobem stejně bezohledným
jako geniálním zajišťovala předpoklady pro morální pevnost vojska na frontě,
dokonce i v případech největších neúspěchů, přičemž dokázala také prezentovat
nepřítele jako jediného viníka na vypuknutí války: byla to lež, které se věřilo
proto, že byla předkládána s bezpodmínečnou, drzou, jednostrannou tvrdošíjností
citově chladnému, vždy extrémně rozpoloženému, velkému národu.
Jak velmi byl tento druh propagandy
účinný, to ukázala nejlépe skutečnost, že ještě po čtyřech letech dokázala
držet v šachu protivníka, přičemž začínala dokonce nahlodávat náš vlastní
národ. Naší propagandě takový úspěch nebyl dán a nelze se tomu skutečně divit.
Už ve své vnitřní dvojznačnosti nesla zárodek neúčinnosti. Z hlediska jejího
obsahu bylo málo pravděpodobné, že by vzbudila v masách žádoucí dojem. Doufat,
že by se tímto pacifistickým odvarem mohlo podařit nadchnout lidí až k smrti,
to snad dokázali jen naši duchaplní "státníci". Ubohý produkt naší
propagandy byl neúčelný a dokonce i škodlivý. Ale veškerá genialita okázalé
propagandy nepovede k úspěchu, není-li brán neustále ostrý zřetel na jednu
fundamentální zásadu. Propaganda se musí omezit na nejnutnější obsah a tento
neustále opakovat. Vytrvalost je v tomto případě, stejně jako u mnoha jiných
věcí na světě, prvním a nejdůležitějším předpokladem úspěchu. Právě v oblasti
propagandy se nesmíme nechat svést estéty nebo otupělými lidmi: prvními proto,
že obsah propagandy v její formě a výrazu by zakrátko byl přitažlivý spíš pro
čajové dýchánky než pro široké masy, před těmi druhými je třeba se mít
úzkostlivě na pozoru proto, že nedostatek jejich vlastních nových pocitů je
vede k hledání stále nových podnětů. Tyto lidí brzy všechno omrzí, přejí si
změnu a nedokáží se nikdy vcítit do potřeb dosud neznuděného světa, či tento
dokonce pochopit. Patří vždy k prvním kritikům propagandy či lépe jejího
obsahu, který se jim zdá příliš zastaralý, příliš otřepaný, jindy zase přežitý
atd. Chtějí stále něco nového, hledají změnu a tím se stávají smrtelnými
nepřáteli každého účinného politického ovlivňování masy. Neboť jakmile se
organizace a obsah propagandy začnou řídit podle jejich představ, ztrácí
propaganda jakoukoliv semknutost a rozpadá se.
Propaganda tu však není proto, aby
obstarávala panstvu průběžně zajímavou změnu, nýbrž aby přesvědčovala, a to
masy. Ty však potřebují při své těžkopádnosti vždy určitý čas, než jsou schopny
vzít nějakou na vědomí a pouze tisícerým opakováním jednoduchých pojmů si ji
zapamatuji.
Žádná změna se nikdy nesmí týkat
obsahu toho, co se propaguje, nýbrž musí vyjadřovat vždy totéž. Heslo musí být
osvětlováno ze všech stran, avšak na konci toho všeho musí být zase totéž
heslo. Pouze tak může a bude propaganda působit jednotně a celistvě.
Hlavní linie, která se nikdy nesmí
opustit, nechává nazrávat konečný úspěch a to prostřednictvím jejího stále
stejného a důsledného zdůrazňování. Potom ale s údivem zjistíme, k jak
neskutečným a sotva pochopitelným výsledkům taková vytrvalost vede. Úspěch
každé reklamy, až v obchodu či v politice, je podmíněn dobou trvání,
pravidelností nasazení a neroztříštěností.
Válečná propaganda nepřítele nám
může být vzorem: byla omezena na několik málo hledisek, výhradně orientovaná na
masy a praktikovaná s neúnavnou vytrvalostí. Během celé války byla používána
stejná základní myšlenka jakož i prováděcí formy, jež se jednou osvědčily jako
správné, aniž by kdy došlo k nepatrné změně. Zpočátku se drzostí svých tvrzeni
zdála bláznivá, později se stávala nepříjemnou a nakonec se jí věřilo. Po
čtyřech a půl letech vypukla v Německu revoluce, z jejíchž klíčových hesel
vycházela nepřátelská válečná propaganda. V Anglii však pochopili ještě něco.
Že možný úspěch této duchovní zbraně spočívá v jejím masivním nasazeni.
Úspěch však pokryje veškeré náklady.
Propaganda u nich platila za zbraň prvního řádu, zatímco u nás to byl chléb
nezaměstnaných politiků a hrdinů z protekčních míst.
Její úspěch byl nakonec roven nule.