Mein Kampf 14.část-STÁT
STÁT
Již
v letech 1920/21 bylo našemu mladému hnutí opakovaně vyčítáno z kruhů dnešního
přežitého měšťáckého světa, že náš postoj k dnešnímu státu je odmítavý, z čehož
odvozovalo stranickopolitické loupežné rytířstvo všech odstínů oprávnění k
tomu, aby všemi prostředky zahájilo boj proti nepohodlí zvěstovatelce nového
světového názoru. Přitom se ovšem záměrně zapomínalo na to, že dnešní měšťácký
svět si pod pojmem stát nedovede představit nic jednotného, že zde dokonce
neexistuje a ani nemůže existovat žádná jednotná definice. Nejvyšším úkolem
vysvětlovačů, sedících na našich vysokých školách často v podobě profesorů
státního práva, je nacházet vysvětleni a zdůvodněni pro více méně šťastnou
existenci svých chlebodárců. Čím nemožněji je stát uspořádán, tím
neproniknutelnější, vyumělkovanější a nesrozumitelnější jsou definice týkající
se smyslu jeho bytí. Co by měl např. Dříve psát nějaký ck. Univerzitní profesor
o smyslu a účelu státu v zemi, jejíž státní bytí ztělesňovalo největší zrůdnost
20. Století? Těžký úkol, pomyslíme-li, že pro dnešního učitele státního práva
existuje menší závaznost pravdě, o to víc však vazba na určitý účel. Tento účel
zní: zachování za každou cenu onoho monstra lidského mechanismu, jež se dnes
nazývá stát. Není potom divu, když při výkladu tohoto problému se reálné
problémy pokud možno opomíjejí a operuje se směsicí "etických",
"mravních", "morálních" a jiných ideálních hodnot, úkolů a
cílů.
Zcela
všeobecně lze rozlišovat trojí pojetí:
Skupinu
těch, kteří vidí ve státě prostě více či méně dobrovolné sdružení lidí pod
jednou vládní mocí. Tato skupina je nejpočetnější. V jejích řadách se nacházejí
zejména zbožňovatelé dnešního principu legitimity, v jejichž očích nehraje vůle
lidí při celé této záležitosti žádnou roli. Již v pouhé skutečnosti existence
státu je podle nich zdůvodněna jeho posvátná nedotknutelnost. Aby bylo možné
zachránit tento nesmysl lidských mozků, je třeba přímo psí oddanosti vůči
takzvané státní autoritě. V hlavách těchto lidí se obratem ruky prostředek
stává cílem. Stát tu není k tomu, aby sloužil lidem, nýbrž lidé jsou zde proto,
aby vzývali státní autoritu, která zahrnuje i toho nejposlednějšího státně
úřednického ducha. Aby se stav tohoto tichého, zaníceného zbožňování neobrátil
ve stav neklidu, je tu státní autorita vlastně jenom proto, aby zajišťovala
klid a pořádek. Také ona teď není ani účelem, ani prostředkem. Státní autorita
se má starat o klid a pořádek a tento klid a pořádek má naopak umožňovat
existenci státní autority. Mezi těmito dvěma póly má oscilovat veškerý život. V
Bavorsku zastávají toto pojetí především státní umělci z bavorského Centra,
které se nazývá "Bavorská lidová strana"; v Rakousku to byli
černožlutí legitimisté, v Německé Říši jsou to bohužel často takzvané
konzervativní kruhy, jejichž představy o státě se pohybují v tomto směru.
Druhá
skupina lidi je početně trochu slabší, neboť v tu jsou zahrnuti ti, kteří
existenci státu spojují alespoň s několika podmínkami. Nevyžaduji pouze
jednotnou správu, ale pokud možno stejný jazyk - i když pouze na základě
všeobecných hledisek státní správy. Státní autorita není pro ně jediným a
výlučným účelem státu, ale přidává se požadavek blaha poddaných. Do pojetí
státu těchto kruhů se vkrádají i myšlenky o "svobodě", obvykle však
špatně pochopené. Forma vládnutí se tu již nejeví nedotknutelná na základě
pouhé skutečnosti její existence, nýbrž je podmiňována její účelností.
Posvátnost stáří nechrání před kritikou současnosti. Ostatně jedná se o pojetí,
které očekává od státu především to nejvýhodnější uspořádání hospodářského
života jednotlivce a které hodnotí stát na základě praktických hledisek a podle
obecných kritérií hospodářské rentability. Hlavní zastánce těchto názorů
nacházím v kruzích našeho normálního německého měšťanstva, zejména mezi
liberálními demokraty.
Třetí
skupina je početně nejslabší. Ve státu spatřuje již prostředek k dosažení
většinou velmi nejasně představovaných mocensko politických tendencí jazykově
vymezeného a jednotného státního národa. Vůle k jednotnému státnímu jazyku se
přitom neprojevuje pouze v naději, že se tím vytvoří pro stát nosný fundament
pro vnější nárůst moci, nýbrž mnohem více v názoru - ostatně špatném od základu
- že tím bude možné provést v určitém směru nacionalizaci. V posledních sto
letech bylo skličující pozorovat, jak se v těchto kruzích, mnohdy i v dobré
víře, zahrávalo s pojmem "germanizace". Sám si ještě vzpomínám na to,
jak za mého mládí právě tento pojem sváděl ke zcela chybným představám. Dokonce
i ve staroněmeckých kruzích bylo možné setkat se s názorem, že se rakouskému
němectví mohla za podpory vlády jistě podařit germanizace rakouského
slovanstva, přičemž si nikdo ani v nejmenším neuvědomoval, že germanizaci lze
aplikovat pouze na půdě a nikoliv na lidech. Neboť to, co se pod tímto slovem
obecně rozumělo, nebylo nic jiného, než vnucené vnější přijetí německého
jazyka. Je až nepochopitelný omyl domnívat se, že řekněme z negra nebo z Číňana
se stane Germán tím, že se naučil německy a je ochoten tímto jazykem nadále
mluvit a dát svůj hlas nějaké německé politické straně. Že každá taková
germanizace znamená ve skutečnosti pravý opak, to si náš měšťanský nacionální
svět nikdy neuvědomil. Neboť kdyby byly příkazem jednotného jazyka překlenuty a
v posledku setřeny do očí bijící rozdíly mezi jednotlivými národy, znamenalo by
to začátek bastardizace a tím v našem případě nikoliv germanizace, nýbrž
zničení germánského živlu. V dějinách se často stalo, že se vnějším mocenským
prostředkům dobyvatelského národa sice podařilo vnutit podmaněným svůj jazyk,
avšak po tisíci letech mluvil tímto jazykem jiný národ a vítězové se tím stali
vlastně poraženými. Jelikož národní pospolitost, lépe řečeno rasa, nespočívá v
jazyku, nýbrž v krvi, dalo by se mluvit o germanizaci teprve tehdy, kdyby se
podařilo tímto procesem přeměnit krev poražených. To je ovšem nemožné. Ledaže
by se tak stalo prostřednictvím smíšení krve, což by však znamenalo pokles
úrovně vyšší rasy. Konečným výsledkem takového procesu by bylo zničení právě
těch vlastností, jež dobyvatelskému národu dopomohly k vítězství. V důsledku
páření s nižší rasou by vymizely zejména kulturní síly, a to i kdyby vzniklý
směsný produkt tisíckrát hovořil jazykem dříve vyšší rasy. Bude docházet ještě
nějakou dobu k zápasu mezi různými druhy myšlení a může se stát, že stále
hlouběji klesající národ vytvoří z posledních sil překvapující kulturní
hodnoty. Avšak jsou to jen jednotlivé prvky, přináležející vyšší rase, nebo
také bastardi, u nichž v prvním křížení ještě převládá lepší krev a dokáže se
prosadit; nikdy však konečný produkt míšení. Zde se bude vždy projevovat
kulturně zpětná tendence.
Z
dnešního pohledu je třeba považovat za štěstí to, že se nepodařila v Rakousku
germanizace ve smyslu snah Josefa II. Její úspěch by sice možná znamenal
zachování rakouského státu, avšak jazykové společenství by přivodilo pokles
rasové úrovně německého národa. Během století by jistě vykrystalizoval nějaký
stádní pud, avšak stádo samo by se stalo méněcenné. Zrodil by se snad státní
národ, kulturní národ by však byl ztracen. Pro německý národ bylo lepší, že se
tento proces míšení nekonal, i když to nebyl důsledek vznešeného poznání, nýbrž
krátkodobé omezenosti Habsburků. Kdyby tomu bylo jinak, sotva by mohl být
německý národ dnes považován za kulturní faktor.
Avšak
nikoliv pouze v Rakousku, nýbrž i v Německu byly a jsou tyto takzvané
nacionální kruhy nakaženy podobnými nesprávnými myšlenkovými pochody. Z mnoha
stran podporovaná politika vůči Polákům ve smyslu germanizace Východu spočívala
bohužel téměř vždy na stejně nesprávných závěrech. Také zde se věřilo na
možnost germanizace polského živlu prostřednictvím čistě jazykového poněmčení,
a také zde by se dospělo k nešťastnému výsledku: národ cizí rasy by vyjadřoval
v německém jazyku své cizí myšlenky a vlastní méněcenností by tak kompromitoval
velikost a důstojnost našeho národa.
Jak
strašlivá je již dnes škoda působená našemu němectví tím, že německy žvanící
židovstvo při vstupu na americkou půdu je v důsledku neznalosti mnoha Američanů
připisováno na naše německé konto. Kde však snad nikoho nenapadne spatřovat v
té čistě vnější skutečnosti, že zavšivené stěhování národů z východu, jež
většinou mluví německy, důkaz jejich německého původu a národní příslušnosti.
Co bylo v dějinách užitečně germanizováno s opravdovým užitkem, to byla půda,
kterou naši předkové získali mečem a osadili německými sedláky. Pokud přitom
smísili náš národní organismus s cizí krví, spolupůsobili na rozvratu naši
vnitřní národní podstaty, který se projevuje v onom - bohužel často dokonce
vychvalovaném - přepjatém německém individualismu.
Také
v pojetí této třetí skupiny je stát do jisté míry samoúčelný, zachování státu je
považováno za nejvyšší úkol lidského bytí.
Souhrnně
lze konstatovat: Všechny tyto názory nemají své nejhlubší kořeny v poznání, že
kulturní a tvůrčí síly spočívají v podstatě na rasových elementech a že stát
tudíž musí považovat za svůj nejvyšší úkol zachování a rozvoj rasy, této
základní podmínky veškerého kulturního vývoje lidstva.
Krajní
závěr z chybných pojetí a názorů ohledně podstaty a účelu státu mohl být
vyvozen prostřednictvím Žida Karla Marxe: Tím, že měšťácký svět uvolnil pojem
státu z rasové souvislosti, aniž mohl dospět k nějaké jiné stejné uznávané
formulaci, připravil cestu pro učení, které zavrhuje stát jako takový.
Proto
již v této oblasti musel zápas měšťáckého světa s marxistickou internacionálou
jasně selhat, neboť obětoval samotné základy, které by byly bezpodmínečně nutné
pro jeho vlastní ideový svět. Prohnaný protivník rozpoznal slabosti měšťanské
koncepce a nyní útočí proti ní jejími vlastními zbraněmi, které mu byly
nechtěně dodány. Je tedy první povinností nového hnutí, jenž spočívá na
národním světovém názoru, postarat se o to, aby podstata a účel podstaty státu
dostaly jednotnou a jasnou formu.
Zásadní
poznatek je tento: Stát nepředstavuje účel, nýbrž prostředek. Je předpokladem k
vytváření vyšší lidské kultury, není však její příčinou. Tato spočívá výhradně
v existenci kulturotvorné rasy. Na světě mohou existovat stovky příkladných
států, v případě vymření árijského nositele kultury však nebude existovat žádné
kultura, jež by odpovídala duchovní velikosti nejvyšších národů dneška. Lze jít
ještě dále a konstatovat, že skutečnost lidského vytváření státu v žádném
případě nevylučuje možnost zničení lidského rodu, pokud by zanikly nadřazené
duchovní schopnosti v důsledku absence jejich rasového nositele.
Kdyby
se například změnil zemský povrch následkem nějakého tektonického působení tak,
že by se z vln oceánu vynořily nové Himaláje, byla by v jediné hrozné
katastrofě lidská kultura zničena. Neexistoval by žádný stát, všechna pravidla
řádu by zmizela, byly by zničeny dokumenty tisíciletého vývoje, všude by bylo
mrtvo a pusto. Kdyby se však v tomto chaosu hrůzy zachránilo jen několik lidí
kulturotvorné rasy, potom i kdyby to mělo trvat tisíc let, by se uklidněné Zemi
opět dostalo svědectví lidských tvůrčích sil.
Jenom
v případě zničení poslední kulturotvorné rasy a jejich jednotlivých nositelů by
Země definitivně zpustla. Naopak vidíme dokonce na příkladech přítomnosti, že
vytvořené státy v jejich kmenově počátečním stádiu při nedostatečné genialitě
jejich rasových nositelů nejsou chráněny před zánikem. Stejně jako velké
zvířecí druhy pravěku musely ustoupit jiným a zanikly beze zbytku, stejně tak
musí ustoupit i člověk, chybí-li mu určitá síla, jež mu umožňuje nalézt zbraně
nutné pro jeho sebezachování.
Stát
sám o sobě nevytváří určitou kulturní úroveň, stát může pouze zachovat rasu,
která tuto úroveň podmiňuje. V jiném případě může stát jako takový přetrvávat
po staletí, zatímco v důsledku smíšení ras, jemuž nezabránil, utrpěly kulturní
schopnosti a jimi podmíněný obecný životní obraz národa hluboké změny.
Například náš dnešní stát může jako formální mechanismus jistě předstírat
určitou dobu své bytí, avšak rasové otrávení našeho národa zapříčiňuje kulturní
pokles, jež se strašlivě projevuje už teď.
Předpokladem
pro existenci vyššího lidstva není stát, nýbrž takový národ, který je k tomu
způsobilý.
Tato
způsobilost bude v podstatě vždy existovat a musí být prostřednictvím určitých
vnějších podmínek probouzena k praktickému působení. Kulturně a tvořivě nadané
národy, nebo lépe rasy, nesou tato pozitiva latentně v sobě, i když momentálně
nepříznivé vnější okolnosti nepřipouštějí jejich realizaci. Je proto velmi
nepatřičné prezentovat Germány předkřesťanské doby jako "nekulturní"
barbary. Těmi nikdy nebyli. Drsnost jejich severské domoviny jim vnutila
poměry, které zbrzdily rozmach jejich tvůrčích sil. Kdyby přišli, nezávisle na
jakékoliv antice, do úrodnějších jižních podmínek a obdrželi by v podobě
materiálu nižších národů první technické pomocné prostředky, rozkvetla by v
nich dřímající kulturotvorná schopnost stejně tak, jak tomu bylo například u
Helénů. Avšak tato kulturotvorná prasíla nepramení pouze z jejich severského
klimatu. Laponec, přesídlený na jih, by působil stejně málo kulturotvorně, jako
třeba Eskymák. Ne, tato nádherná tvůrčí schopnost je propůjčena jenom Árijci,
ať už ji nosí v sobě ještě dřímající, nebo ji věnuje probouzejícímu se životu,
podle toho, jako to příznivé podmínky dovolí, anebo nepříznivá příroda zabrání.
Z toho vyplývá následující poznatek:
Stát
je prostředkem k účelu. Jeho účel spočívá v zachováni a podporování fyzicky a
duchovně stejnorodých živých bytosti. Toto zachováni zahrnuje především rasový
stav a umožňuje tím svobodný rozvoj všech v této rase dřímajících sil. Z nich
bude vždy jedna část sloužit zachováni fyzického života a druhá podpoře dalšího
duchovního rozvoje. Ve skutečnosti však vytváří vždy jedno předpoklad pro
druhé.
Státy,
které neslouží tomuto účelu, jsou špatné a zmetkovité. Skutečnost, že existují,
na tom mění stejně tak málo, jako úspěch flibustirského pirátského společenství
neopravňuje loupež.
My
nacionální socialisté se nesmíme jako zastánci nového světového názoru nikdy
postavit na známou "půdu skutečností", tím méně nesprávných. V tom
případě bychom nebyli bojovníci za novou ideu, nýbrž pokračovatelé v dnešní
lži. Musíme co nejostřeji rozlišovat mezi státem jako nádobou a rasou jako
obsahem. Tato nádoba má smysl pouze tehdy, když zachovává a chrání obsah; v
jiném případě je bezcenná. Tím je nejvyšším účelem národního státu péče o
zachování svých nejpůvodnějších rasových elementů, jež darujíc kulturu
vytvářejí krásu a důstojnost vyššího lidství. My jako Árijci se chceme
prezentovat pouze pod státem, který je živým organismem národní pospolitosti a
který zachováni této národní pospolitosti nejenom zajišťuje, nýbrž ji další
kultivaci jejich duchovních a ideových schopnosti vede k nejvyšší svobodě.
Avšak
to, co se nám dnes snaží jako stát vnutit, je většinou pouze zplozenec
nejhlubší lidské zbloudilosti, jehož následkem je neskonalé utrpení.
My
nacionální socialisté víme, že s tímto názorem jsme v dnešním světě
revolucionáři a jsme tak i ocejchováni. Avšak naše myšlení a konání nesmí být v
žádném případě určováno přízní nebo odmítáním dnešní doby, nýbrž závaznou
povinností vůči pravdě, kterou jsme poznali. Potom můžeme být přesvědčeni, že
vyšší rozum budoucnosti náš dnešní postup nejenže pochopí, nýbrž i potvrdí jako
správný a ušlechtilý.
Z
toho také vyplývá pro nás, národní socialisty, měřítko pro hodnocení státu.
Tato hodnota bude relativní z hlediska jednotlivých národních společenství,
avšak absolutní z hlediska lidstva jako takového. Jinými slovy to znamená:
Kvalita
státu nemůže být hodnocena podle kulturní velikosti nebo mocenského významu
tohoto státu v rámci ostatního světa, nýbrž výhradně podle stupně kvality
tohoto zařízení pro dotyčnou národní pospolitost.
Stát
může být označen jako příkladný tehdy, když nejen odpovídá životním podmínkám
národní pospolitosti, jíž zastupuje, nýbrž když svou existencí tuto pospolitost
prakticky udržuje při životě nezávisle na tom, jaký obecně kulturní význam
tomuto státnímu útvaru připadá v celosvětovém rámci. Neboť úkol státu nespočívá
ve vytváření schopností, nýbrž pouze ve vytváření podmínek pro rozvoj
existujících sil. Je tedy možné označit za špatný takový stát, který při
veškeré kulturní velikosti - nositele této kultury v jeho rasovém složení vede
k zániku. Neboť tím prakticky ničí předpoklady pro další trváni této kultury,
kterou nevytvořil, která je však plodem živoucího souhrnu kulturotvorné národní
pospolitosti, zajišťované státem.
Neboť
stát nepředstavuje obsah, nýbrž formu. Kulturní velikost národa není měřítkem
kvality státu, ve kterém národ žije. Je pochopitelné, že obraz vysoce nadaného
národa je hodnotnější, než obraz černošského kmene; přesto může být, z hlediska
plnění účelu, státní organismus prvého horší než v případě černochů. I ten
nejlepší stát a nejlepší státní forma nejsou s to uvolnit z národa schopnosti,
které tam prostě nejsou; špatný stát je naproti tomu schopen prostřednictvím
povoleného nebo podporovaného ničení rasových nositelů kultury původně
existující schopnosti nechat odumřít.
Úsudek
o kvalitě státu musí být určován především relativní prospěšností, kterou má
pro určitou národní pospolitost, nikoliv však významem, jež státu připadá ve
světě. Pokud se hovoří o vyšším poslání státu, nesmí se zapomínat, že vyšší
poslání spočívá především v národní pospolitosti, které stát musí umožňovat
svobodný rozvoj, a to organizační silou své existence.
Pokud
si tedy klademe otázku, jak má vypadat stát, jaký my Němci potřebujeme, musíme
si nejprve ujasnit, co má tento stát pro lidi vytvářet a jakému účelu má
sloužit.
Naše
německá národní pospolitost již nespočívá bohužel na jednotném rasovém základě.
Ani proces splynutí různých prapůvodních součástí nepokročil dosud tak daleko,
aby bylo možné mluvit nově vzniklé rase. Naopak: otrávení krve, které postihlo
náš národní organismus - zejména od třicetileté války - vedlo nejenom k
rozloženi naší krve, nýbrž i k rozložení naší duše. Otevřené hranice naší
vlasti, stýkání se s cizími, negermánskými organismy v těchto příhraničních
oblastech, ale především silný příliv cizí krve do vnitra Říše, neponechávaly
ve svém neustálém pokračování žádný čas pro absolutní splynutí.
Nevznikla
řádná nová rasa, nýbrž rasové části existují vedle sebe a výsledek je ten, že
zejména v kritických okamžicích, kdy se stádo shlukuje dohromady, rozbíhá se
německý národ do všech světových stran. Základní rasové elementy jsou různě
rozloženy nejenom podle oblastí, nýbrž i v jednotlivostech v rámci jedné
oblasti. Kromě nordické rasy je tu rasa ostická, vedle ní dinárská, vedle obou
vestická a mezi tím vším směsice. Na jedné straně je to velká nevýhoda:
německému národu schází onen jistý stádní instinkt, jež je založen jednotnou
krví a který zejména v momentech ohrožení chrání národy před zánikem tím, že u
těchto národů ihned odstraňuje malé vnitřní rozdíly a tyto pak vystoupí v
semknutosti jednotného stáda proti společnému nepříteli. V koexistenci našich
základních rasových prvků rozličného druhu, jež zůstaly nesmíšeny, se zakládá
to, čemu říkáme přemrštěný individualismus. V dobách míru může často dobře posloužit,
celkem vzato nás však připravil o vládu nad světem. Kdyby měl německý národ ve
svém dějinném vývoji onoho ducha stádní jednoty, který, prospěl jiným národům,
byla by dnes německá Říše vládkyní celé zeměkoule. Světové dějiny by se ubíraly
jiným směrem a nikdo nemůže rozhodně tvrdit, že by se touto cestou nedosáhlo
toho, co si doufají dnes četní zaslepení pacifisté vyprosit nářkem a kvílením:
mír zaručený nikoliv palmovou ratolesti slzících pacifistických plaček, nýbrž
zajištěný mečem národa pánů, který dobyl svět, aby jej zasvětil do služeb vyšší
kultury.
Skutečnost
neexistence pokrevně jednotné národní pospolitosti nám přinesla nevýslovné
utrpení. Mnoha malým německým vladařům darovala jejich rezidence, německému
národu však odňala právo panského národa.
Také
dnes ještě trpí náš národ touto vnitřní rozervanosti; avšak to, co nám v
minulosti a přítomnosti přinášelo neštěstí, může být pro nás v budoucnu
požehnáním. Neboť jakkoliv škodlivé bylo na jedné straně to, že nedošlo beze
zbytku ke smíšení všech našich původních rasových složek a tím bylo znemožněno
vytvoření jednotného národního organismu, bylo na druhé straně štěstí, neboť
tím zůstala alespoň část naší nejlepší krve zachována a nepodlehla rasovému
poklesu.
Jistě
by za předpokladu bezezbytkového smíšeni našich prapůvodních rasových elementů
vznikl uzavřený národní organismus, který by obsahoval, jak dokazuje každé
křížení ras, nižší kulturotvornou schopnost, než jakou měly nejvyšší prapůvodní
části. Že nedošlo k bezezbytkovému smíšení je také požehnáním: dodnes máme ve
svém národním organismu mnoho nordicko-germánských lidí, které můžeme považovat
za nejcennější poklad pro naši budoucnost. V temných dobách neznalosti
veškerých rasových zákonů, kdy se projevovalo hodnocení člověka jako každého
jiného, chyběla. Jasná představa o různých hodnotách jednotlivých prapůvodních
elementů. Dnes víme, že bezezbytkové promícháni částí našeho národního
organismu by nám v důsledku takto vzniklé jednotnosti snad i propůjčila vnější
moc, nejvyšší cíl lidstva by však byl nedosažitelný, poněvadž jediný nositel,
jehož osud vyvolil k tomuto cíli, by byl zanikl v rasové kaši jednotného
národa.
Kdo
hovoří o poslání německého národa na tomto světě, musí vědět, že může spočívat
pouze ve vytvořeni takového státu, který vidí svůj nejvyšší úkol v zachování a
podporování neporušených nejušlechtilejších části naší národní pospolitosti a
tím i celého lidstva.
Tím
poprvé dostává stát velký vnitřní cíl. V porovnání se směšnými slovy o
zajištění klidu a pořádku za účelem poklidného vzájemného okrádání se jeví úkol
zachování a podporování nejvyššího lidství, darovaného dobrotivosti
všemohoucího, jako skutečné poslání. Z mrtvého mechanismu, který si samoúčelně
nárokuje své bytí, musí být zformován živý organismus s výhradním účelem:
sloužit vyšší ideji.
Německá
Říše má jako stát pojmout všechny Němce a splnit tak nejen úkol, aby
nejcennější rasové prvky národy byly shromážděny a zachovány, nýbrž aby také
pomalu a jistě byly tyto prvky přivedeny k rozhodujícímu a vládnoucímu
postavení.
Tím
nastupuje na místo dosavadního, v podstatě strnulého stavu, perioda boje. Avšak
jako vždy a ve všem na tomto světě bude i tady platit, že "kdo stojí, ten
rezaví" a také, že boj spočívá v útoku.Přitom čím vyšší je cíl boje, který
se před námi vznáší, a čím nižší je okamžité pochopení široké masy, tím větší
jsou, jak nás učí dějiny, úspěchy a jejich význam, je-li cíl správně definován
a boj veden s neochvějnou vytrvalosti.
Pro
mnohé naše dnešní úřednické vůdce státu může být více uspokojivé působit ve
smyslu zachování současného stavu, než bojovat za lepši budoucí stav. Budou
chápat mnohem lépe stát jako mechanismus, který je zde prostě proto, aby sám
sebe udržoval při životě, stejně jako jejich život "patří státu" -
jak to s oblibou tvrdí. Jako kdyby něco, co vyšlo z národní pospolitosti, mohlo
logicky sloužit něčemu jinému, než národní pospolitosti, nebo jako by člověk
mohl působit pro něco jiného, než opět pro lidstvo. Jak již bylo řečeno, je
mnohem snazší považovat státní autoritu za pouhý formální mechanismus jedné
organizace, než za suverénní ztělesněni pudu sebezáchovy národní pospolitosti
na tomto světě.
Neboť
v tomto případě je pro tyto chudé duchem stát jako státní autorita účelem sám o
sobě, avšak jinak viděno je to mocná zbraň ve službách věčného boje o bytí,
zbraň, před níž se musí každý sklonit, poněvadž není formálně mechanistická,
nýbrž je výrazem společné vůle k zachování života.
Proto
také najdeme v boji za naše nové pojetí, jež zcela odpovídá prapůvodnímu smyslu
věcí, jen málo spolubojovníků z takové společnosti, která je zastaralá nikoliv
pouze fyzicky, a1e bohužel až příliš často i duševně. Jenom výjimky - starci
mladí srdcem a s jasnou myslí k nám přijdou z oněch vrstev, nikdy však ti,
kteří vidi v zachování daného stavu smysl svého života.
Proti
nám stojí nekonečné množství těch, jež jsou méně zlomyslně špatní, avšak jsou
líní myslet a tudíž lhostejní a ze všeho nejvíc ti, kteří mají na zachováni
současného stavu zájem. Avšak právě v této zdánlivé beznadějnosti našeho
obrovského zápasu spočívá velikost našeho úkolu a zdůvodněná možnost úspěchu.
Výzva k boji, který malé duchy buďto zastraší anebo je nechá klesnout na mysli,
bude signálem k shromáždění skutečných bojovníků. Každému musí být jasné: Když
se v rámci národa soustředí určitá suma nejvyšší energie a činorodosti na jeden
cíl a je definitivně odňata setrvačnosti širokých mas, stává se těchto několik
procent pánem celkového počtu. Světové dějiny jsou vytvářeny menšinami,
jestliže je v menšině počtem ztělesněna většina vůle a rozhodnosti.
Co
dnes mnohým připadá jako znesnadňující faktor, je ve skutečností předpokladem
našeho vítězství. Neboť právě ve velikosti a nesnadnosti našeho úkolu spočívá
pravděpodobnost, že se k boji dostaví jenom ti nejlepší bojovníci. V tomto
výběru nejlepších spočívá záruka úspěchu.
Všeobecně
provádí sama příroda v otázce rasové čistoty pozemských bytostí určitá
korigující rozhodnutí. Bastardy příliš nemiluje. Zejména první produkty těchto
křížení, například v třetím, čtvrtém, pátém stupni, musí trpět. Nejen že je jim
odejmut význam původní nejvyšší části křížení, ale v důsledku nedostatečné
čistoty krve jim schází vůle a rozhodnost k životu vůbec. Ve všech kritických
momentech, kdy rasově jednotná bytost činí správná, jednotná rozhodnutí, je
rasově rozvrácený jedinec nejistý nebo činí polovičatá opatření. Celkově to
znamená nejenom určitou méněcennost rasově rozvrácených vůči rasově jednotným,
ale v praxi také možnost rychlejšího zániku. V nesčetných případech, kdy rasa
odolává, se bastard hroutí. V tom je vidět korektura přírody. Tato však jde
často ještě dál. Omezuje možnost dalšího rozmnožování tím, že znemožňuje
plodnost v pokročilém stupni křížení, čímž tito jedinci vymírají.
Například
dojede-li v určité rase ke spojeni jednotlivého subjektu se subjektem rasově
nižším, výsledkem by byl především pokles úrovně sám o sobě; dále potom
oslabení potomstva vzhledem k rasově nesmíšenému okolí. Při úplném znemožnění
dodání krve vyšší rasy by v případě trvalého vzájemného křížení by tito
bastardi buďto vymřeli v důsledku své přírodou moudře snížené odolnosti, anebo
by v průběhu mnoha tisíciletí vytvořili nové smíšení, u kterého by prapůvodní
elementy, následkem tisíceronásobného křížení beze zbytku smíšeny, již nebyly
rozpoznatelné. Vytvořila by se tím nová národní pospolitost s určitou stádní
odolností, jež by však měla podstatně nižší duchovně kulturní význam vzhledem k
vyšší rase, která působila při prvním křížení. Avšak i v tomto druhém případě
by ve vzájemném boji o bytí tento smíšený produkt podlehl výše postavenému
rasově čistému protivníkovi. Veškerá stádní, v průběhu tisíce let vytvořená
vnitřní semknutost tohoto nového národního organismu by v důsledku všeobecného
poklesu rasové úrovně a tím podmíněného snížení duchovni elasticity a tvůrčích
schopností nedostačovala k vítěznému boji se stejně semknutou, avšak duševně a
kulturně nadřazenou rasou.
Lze
tedy konstatovat: Každé rasové křížení vede dříve nebo později k zániku produktu
smíšení, pokud zde existuje výše postavená část tohoto křížení ve své čisté
rasové jednotnosti.
V
tom spočívá jistý, i když pomalý přirozený regenerační proces, který pozvolna
odstraňuje otravu rasy, pokud ještě existuje základní kmen rasově čistých
elementů a nedochází k žádné další bastardaci. Takový proces může sám od sebe
začít u tvorů se silným rasovým instinktem, kteří v důsledku zvláštních
okolností nebo pod nějakým zvláštním tlakem vybočili z mezí normálního rasově
čistého množení..
Nebezpečí
pro produkt smíšení zmizí teprve v okamžiku bastardace posledních, výše
postavených rasově čistých lidi.
Jakmile
tato tísňová situace skončí, bude ta část, která zůstala rasově čistá, ihned
usilovat o pářeni mezi sobě rovnými a další míšení bude zastaveno. Výsledky
bastardace ustoupí samočinně do pozadí, ledaže se jejich počet již natolik
rozmnožil, že by vážný odpor těch, kteří zůstali rasově čistí, nepřicházel v
úvahu.
Avšak
člověk, který ztratil instinkt a nerozpoznává povinnost, kterou mu příroda
uložila, nemůže obecně doufat na tuto korekturu ze strany přírody tak dlouho,
pokud nenahradí svůj ztracený instinkt jasným poznáním; na tomto potom záleží
žádoucí satisfakční činnost. Existuje však velké nebezpečí, že člověk jednou
zaslepený bude stále více porušovat rasové meze, až posléze ztratí poslední
zbytek své lepší části. Potom vskutku nezůstane nic jiného než jedna rozbředlá
lidská kaše, jíž považují dnešní famózní mentoři za ideál, která by však z
tohoto světa všechny ideály vbrzku vypudila. Samozřejmě: mohlo by tak být
vytvořeno velké stádo, stádní zvíře může být namícháno, ale člověk jako nositel
kultury nebo lépe jako zakladatel a tvůrce kultury nevznikne z takového smíšení
nikdy. Poslání lidstva by mohlo být považováno za ukončené.
Kdo
si nepřeje, aby se svět ubíral k tomuto stavu, musí si osvojit názor, že je
úkolem především germánských států postarat se o to, aby zásadně nedocházelo k
další bastardaci. Generace dnešních slabochů spustí samozřejmě proti tomuto
záměru ihned pokřik, bude naříkat a stěžovat si na zasahování do nejsvětějších
lidských práv.
Ne,
existuje pouze jedno nějsvětější lidské právo a toto právo je současně
nejsvětějším závazkem: pečovat o to, aby krev zůstala zachována čistá a
prostřednictvím zachování nejlepšího lidství umožnila vznešený vývoj těchto
bytosti.
Národní
stát pozvedne především rodinu z úrovně trvalého rasového znetvoření a dá ji
posvěcení takové instituce, která je povolána k tomu, aby plodila tvory podobné
Bohu a nikoliv znetvořeniny mezi člověkem a opicí.
Protest
z takzvaných humánních důvodů je nevhodný zejména v dnešní době, která na jedné
straně dává možnost rozmnožování každému degenerovanému jedinci, což těmto
produktům samotným i jejich současníkům přináší nevýslovné utrpení, zatímco na
druhé straně v každé drogerii a dokonce i pouličními prodejci jsou nabízeny
zdravým rodičům prostředky proti početí.
V
tomto dnešním státě klidu a pořádku, jak říkají jeho zastánci z kruhů
statečného měšťácko-nacionálního světa, je zabránění schopnosti početí u
syfilitiků, nemocných tuberkulózou, dědičně zatížených mrzáků a kreténů
zločinem, zatímco praktické zabraňování početí u milionů těch nejlepších není
považováno za špatné a neodporuje dobrým mravům této pokrytecké společnosti.
Odpovídá to krátkozraké myšlenkové lenosti. Neboť jinak by bylo nutné se
zamyslet alespoň nad tím, jak zajistit předpoklady pro výživu a zachování těch,
kteří jako zdraví nositelé naší národní pospolitosti budou sloužit stejnému
úkolu zachování budoucího pokolení.
Jak
nekonečně neideální a nevznešený je celý tento systém! Nestará se o to, aby
vypěstoval pro budoucnost to nejlepší, nýbrž nechává věcem naprosto volný
průběh. Také naše církve se prohřešuji proti podobě Pána, jehož význam zdůrazňuji
nejvíce ony samy,
což
však odpovídá dnešnímu obecnému trendu, že se sice hovoří o duchu, avšak jeho
nositele, člověka, nechává tento systém zdegenerovat k proletářství. Potom se s
udiveným obličejem žasne nad tím, že křesťanská víra v naší zemi upadá, diví se
"neznabožství" těchto tělesně znetvořených a tím i duševně
postižených ubožáků.
Zatímco
naše evropské národy upadají do stavu tělesného a morálního malomocenství,
putuje zbožný misionář do centrální Afriky a káže negrům, až tam naše "vyšší
kultura" nadělá ze zdravých, i když primitivních a níže postavených kmenů
také kmen bastardů.
Lépe
by odpovídalo smyslu toho nejvznešenějšího na tomto světě, kdyby obě naše
křesťanské církve namísto obtěžování negrů misionářstvím, jež si tito ani
nepřejí, ani mu nerozumějí, poučili po dobrém, ale se vší vážností naše
evropské lidstvo v tom smyslu, že je bohulibým skutkem ujmout se zdravého,
chudého sirotka a být mu otcem a matkou, než aby přivedli na svět nemocné dítě,
které přináší sobě i svému okolí jenom zármutek a utrpení.
To,
co v této oblasti je dnes ze všech stran zanedbáváno, bude muset národní stát
napravit. Do centra obecného dění postaví rasu. Bude se starat o její čistotu.
Ditě prohlásí za nejdrahocennější statek národa. Musí se postarat o to, aby
plodil děti pouze ten, kdo je zdravý; je pouze jedna hanba - přes vlastni
nemoci a nedostatky přivádět děti na svět,
a
nejvyšší čest - zřeknout se toho. Naopak však nesmí upírat státu zdravé děti.
Stát musí vystupovat jako garant tisícileté budoucnosti, nesklání se před
přáním a egoismem jednotlivce. Do služeb uvedených poznatků musí dát
nejmodernější lékařské prostředky.
Všechno,
co je nějak viditelně nemocné a dědičně zatížené a tím dále zatěžující, musí
stát prohlásit za neschopné plození a toto také prakticky prosadit. Naopak se
musí postarat o to, aby plodnost zdravé ženy nebyla nijak omezována špatným
finančním hospodařením státních úřadů, aby se pro rodiče, pro které jsou děti
požehnáním, rodičovství nestávalo prokletím. Stát musí skoncovat s prohnilou,
ba zločineckou lhostejností, s niž dnes pojednává sociální předpoklady rodin s
více dětmi a namísto toho se musí stát nejvyšší záštitou tohoto
nejdrahocennějšího požehnáni národa.
Kdo
není tělesně a duševně zdráv a rodičovství hoden, nesmi své tělo zvěčnit v těle
dítěte. Národní stát musí v tomto směru vyvinout nesmírnou vzdělávací práci. Ta
se však bude jevit jako veliký počin, jako se dnes jeví vítězné války naši
měšťanské epochy. Stát musí výchovou poučit jednotlivce v tom smyslu, že být
nemocný a slabý není hanbou, nýbrž politováníhodným neštěstím, že je však
zločinem a tedy současně i hanbou toto neštěstí vlastním egoismem zbavit cti
tím, že je přenese na nevinnou bytost; že však naproti tomu svědčí o nejvyšší
šlechetnosti a obdivuhodné lidskosti, když nevinný nemocný se zřekne nároku na
vlastni dítě a svou lásku a něhu věnuje neznámé, chudé mladé ratolesti svého
národa, která svým zdravím dává naději, že se stane silným článkem silného
společenství. Stát musí v rámci této výchovné práce poskytovat také duchovní
doplnění své praktické činnosti. Musí v tomto směru jednat bez ohledu na
porozumění či neporozumění, na vzdělání či nevzdělání.Pouhých šest set let
trvající zabránění možnosti početí tělesně degenerovaných a duševně chorých by
lidstvo osvobodilo od nesmírného neštěstí, ale přispělo by také k jeho
ozdravení tak, že to dnes sotva můžeme pochopit. Bude-li uskutečněna vědomá,
plánovitá podpora plodnosti nejzdravějších nositelů národní pospolitosti,
výsledkem bude rasa, která - přinejmenším - odstraní zárodky našeho nynějšího
tělesného a duchovního úpadku.
Neboť
jakmile se národ a stát vydají touto cestou, bude se pozornost automaticky
soustřeďovat na podporu rasově nejhodnotnějšího jádra národa a jeho plodnosti,
aby posléze celé národní společenství mělo podíl na tomto požehnání. Tato cesta
spočívá v tom, že stát neponechá osídlení nově získaných území náhodě, ale
podřídí je zvláštním normám. Za tímto účelem zřízené rasové komise budou
vystavovat jednotlivcům osídlovací atesty, které budou vázány na jejich předem
stanovenou rasovou čistotu. Tak budou moci být pozvolna zakládány okrajové
kolonie, jejichž obyvatelé budou výhradně nositeli nejvyšší rasové čistoty a
nejvyšších rasových schopností. Ti představují drahocenný celonárodní poklad,
jehož růst musí každého jednotlivého soukmenovce naplňovat radostnou jistotou,
neboť v nich spočívá klíč k poslednímu velkému budoucímu vývoji vlastního
národa a celého lidstva.
Národnímu
světovému názoru se musí podařit nastolit vznešený věk, kdy se lidé nestarají
prvořadě o zušlechťováni psů, koní a koček, nýbrž především o povznesení
lidstva samého, věk, kdy se jeden na základě poznáni něčeho mlčky zříká, a
druhý se radostně obětuje a dává.
Že
to možné je, nelze popřít ve světě, na kterém se statisíce a statisíce lidí
dobrovolně zavazují k celibátu a nejsou přitom vázáni ničím jiným než církevním
přikázáním. Nemělo by být možné stejné zřeknutí se toho samého, když na místo
přikázáni vstoupí napomenutí, že je třeba skoncovat s dědičným hříchem
pokračujícího znečišťování rasy a všemohoucímu stvořiteli dát takovou bytost,
jakou sám stvořil?
Samozřejmě,
že ubohá armáda našich dnešních šosáků tomu nikdy neporozumí. Budou se tomu
smát nebo krčit nad tím vším rameny a přitom sténat jejich věčnou výmluvu:
"To
by bylo samo o sobě docela pěkné, ale není to přece možné realizovat!"
S
vámi se to opravdu nedá realizovat, váš svět se k tomu nehodí! Vy máte jenom
jedinou starost - váš osobní život a máte jediného Boha - vaše peníze! Avšak my
se neobracíme na vás, obracíme se na velkou armádu těch, kteří jsou příliš
chudí, než aby pro ně znamenal jejich osobní život největší štěstí na světě, na
ty, kteří nestojí v přízni u vládců nad jejich bytím, kteří však věří na jiná
božstva. Především se obracíme na mocnou armádu naší německé mládeže. Vyrůstá
do nové doby a to, co lenost a lhostejnost jejich otců zavinila, je přinutí k
boji. Německá mládež bude v budoucnu buďto stavitelem nového národního státu,
nebo jako poslední svědek zažije úplné zhroucení a konec měšťáckého světa.
Neboť
jestliže jedna generace trpí pod chybami, které si uvědomuje a dokonce i
přiznává, aby se poté přesto, jak se to dnes děje v našem měšťáckém světě,
spokojila s levným prohlášením, že se proti tomu nedá nic dělat - taková
společnost je odsouzena k zániku.
Charakteristické
na našem měšťáckém světě je právě to, že se už ani vůbec nesnaží nedostatky a
neduhy nějak zapírat. Musí přiznávat, že mnohé je prohnilé a špatné, ale nemá
sílu k rozhodnutí postavit se proti špatnostem, energicky semknout síly
šedesáti či sedmdesátimiliónového národa a zažehnat nebezpečí. Naopak: pokud se
tak stane jinde, dělají se o tom hloupé poznámky a pokouší se alespoň na dálku
dokázat teoretickou nemožnost dotyčného postupu a úspěch prohlásit za nemožný.
Například když celý jeden kontinent vyhlásí konečně boj jedu alkoholu a snaží
se národ osvobodit ze zajetí této strašlivé neřesti, nemá pro to náš evropský
měšťácký svět pražádné pochopeni, jenom nic neříkající poznámky, potřásání
hlavou, a shledává to směšné, což je zejména pikantní u naší směšné
společnosti. Když se však nedá nic dělat a někde na světě se vyhlásí boj
vznešenému a nedotknutelnému nepořádku, a to dokonce s úspěchem, potom musí být
alespoň tento úspěch zpochybněn a relativizován, přičemž se vytáhnou hlediska
měšťácké morálky do boje proti úsilí, které chce skoncovat s něčím velmi
nemorálním.
Ne,
o tom bychom si neměli dělat iluze: naše současné měšťanstvo se stalo pro každý
vznešený úkol bezcenným, prostě proto, že není kvalitní a je příliš špatné. A
ono je příliš špatné: méně z chtěné špatnosti, avšak o to více z neuvěřitelné
netečnosti a všeho, co z ní pramení. Proto nejsou také ony politické kluby,
které se prezentují pod souhrnným názvem "občanské strany", již
dlouho ničím jiným než zájmovým společenstvím určitých profesních skupin a
stavovských tříd a jejich vznešeným úkolem je nejlepší možné egoistické
zastupování zájmů. Že takový politizující "buržoazní" cech se hodí ke
všemu lépe než k boji, je samozřejmé. Zejména však, když protistrana nesestává
z opatrnických ustrašenců, nýbrž z proletářských mas, které jsou do krajnosti
zpracovány propagandou a odhodlány jít až do konce.
Jestliže
považujeme za prvotní úkol státu službu pro blaho národní pospolitosti ve
smyslu zachování, pečování a rozvoje nejlepších rasových elementů, je
přirozené, že se tato péče nemůže omezit jenom na narození nového mladého
rasového soukmenovce, nýbrž že musí z mladé ratolesti vychovat hodnotného člena
pro pozdější další množení.
A
stejně jako všeobecně spočívá předpoklad duchovní výkonnosti v rasové kvalitě
daného lidského materiálu, tak musí být v jednotlivostech při výchově dáván
důraz především na tělesné zdraví, neboť celkově vzato zdravý, silný duch se
nachází pouze ve zdravém a silném těle. Skutečnost, že géniové jsou někdy
tělesně méně vyvinutí a někdy dokonce i nemocní, tomu neodporuje. Neboť zde se
jedná o výjimky, které - jako všude jinde - potvrzují pravidlo.
Jestliže
však národ ve své mase bude sestává z tělesných regenerátů, sotva se z takového
bahna pozvedne skutečně velký duch. Jeho působení v takovém prostředí nebude
zcela jistě úspěšné. Pokleslá masa by mu buďto vůbec nerozuměla, nebo by byla
její vůle natolik osláblá, že by nemohla a ani nechtěla sledovat výškový let
takového orla.
Národní
stát se na základě tohoto poznáni svou celkovou teorii výchovy neorientuje v
prvé řadě na mechanicky osvojené vědomosti, nýbrž na vypěstěni tělesného
zdraví. Teprve v druhé řadě dojde na vzdělávání duchovních schopnosti. Zde však
v prvé řadě jde o vývoj charakteru, zejména podpora schopnosti rozhodováni a
pevné vůle ve spojeni s výchovou k odpovědnosti, a teprve naposledy vědecké
vzdělávání.
Národní
stát přitom musí vycházet z předpokladu, že vědecky i méně vzdělaný, ale
tělesně zdravý člověk s dobrým, pevným charakterem, pevnou vůlí a rozhodností,
je pro národní společenství hodnotnější než duchaplný slaboch. Národ učenců,
je-li tělesně zchátralý a slabošsky nerozhodný, nedobude nebes a neobhájí ani
své bytí na této zemi. V těžkém osudovém boji podléhá nikoliv ten, kdo toho
méně ví, nýbrž ten, kdo ze svého vědění vyvodí nejslabší důsledky a nejhůře je
převede v činy. Také zde musí existovat určitá harmonie.
Zkažené
tělo se nestane zářícím duchem ani v nejmenším více estetickým. Žádný velmi
vyvinutý duch by neměl opodstatnění, kdyby jeho nositel byl tělesně zanedbaný,
zmrzačený, charakterově špatný subjekt. Co dělá řecký ideál nesmrtelným, to je
jeho zázračné spojení nejnádhernější tělesné krásy se zářným duchem a vznešenou
duší.
Platí-li
Moltkeho výrok, že "štěstí má trvale jenom schopný", platí jistě také
pro vztah mezi tělem a duchem: také duch bude, pokud je zdravý, zpravidla
natrvalo bydlet pouze ve zdravém těle.
Tělesné
otužování není tudíž v národním státě věcí jednotlivce, ani záležitostí, které
se týká v prvé řadě rodičů a teprve v druhé nebo třetí řadě zajímá veřejnost,
nýbrž podporou sebezachování národní pospolitosti, zastupované státem. Stát, co
se týká čistě vědeckého vzdělávání, zasahuje již dnes do práva na sebeurčeni
jednotlivce a vůči němu zastupuje právo společenství tím, že bez ohledu na
souhlas či nesouhlas rodičů podrobí dítě povinné školní docházce. Budoucí
národní stát musí ještě více prosadit svou autoritu vzhledem k neznalosti nebo
nepochopení jednotlivce v otázce zachování národního společenství. Svoji
vzdělávací práci musí zaměřit tak, aby mladá těla již v ranném dětství byla
účelu dpovídajícím způsobem vzdělávána a nutně zocelena pro pozdější život.
Musí se postarat především o to, aby nevyrůstaly generace peciválů.
Tato
pečovatelské a vzdělávací práce musí začít už u mladých matek. Stejně jako bylo
možné v průběhu desetileté pečlivé práce dosáhnout neinfekční čistoty při
porodu a horečku omladnic omezit na několik málo případů, stejně tak musí být a
bude možné prostřednictvím důkladného vzdělání zdravotních sester a matek
samotných již v prvních letech dítěte zaručit takovou péči, která bude
perfektním základem a východiskem pro další vývoj.
Škola
jako taková musí v národním státě věnovat neskonale víc času tělesnému
utužování. Nejde o to, zatěžovat mladé mozky balastem, z nějž si zpravidla
zapamatují pouze nepatrný zlomek, přičemž v paměti uvíznou většinou namísto
podstatného vedlejší věci,
neboť
mladý lidský mozek není schopen správně roztřídit množství podávané látky.
Jestliže dnes, dokonce i na středních školách, se tělocviku věnují necelé dvě
hodiny a nepovinná účast je zcela na libovůli jednotlivce, je to ve srovnání s
čistě duchovním vzděláváním velký nepoměr. Nesmí uběhnout jediný den, kdy by
mladý člověk neměl alespoň dopoledne a večer, pokaždé jednu hodinu, tělesnou
výchovu a to ve všech druzích sportu a tělesného cvičení. Přitom nesmí být
zapomenut zejména jeden sport, který v očích právě mnoha "národovců"
platí za surový a nedůstojný: box. Je neuvěřitelné, jak špatné mínění je o
tomto sportu rozšířeno ve "vzdělaných" kruzích. Že se mladý člověk
učí šermovat je považováno za samozřejmé a počestné, avšak box má být surový. Proč?
Žádný jiný sport nepodporuje v takové míře útočného ducha jako box, který
vyžaduje bleskové rozhodováni a reakce, a vychovává tělo k ocelové pružnosti.
Není o nic surovější, když dva mladí lidé své rozdílné názory vyřeší šermem
pěstí, než když tak činí kusem vybroušeného železa. Není také nevznešené, když
se napadený ubrání útočníkovi pěstmi, místo aby utekl a volal strážníka.
Především však se má mladý a zdravý chlapec také naučit přijímat a snášet rány.
V očích našich duchovních bojovníků se to bude jevit samozřejmě jako surové.
Avšak není úkolem národního státu vypěstovat kolonie mírumilovných estétů a
tělesných degenerátů. Lidský ideál nespočívá v počestném maloměšťáctví nebo v
cudnosti starých panen, nýbrž v vzdorovitém ztělesněni mužské síly a v ženách,
které přivádějí na svět muže.
Sport
tedy není jen od toho, aby jednotlivce vychovával k síle, obratnosti a odvaze,
ale aby ho i zoceloval a učil snášet nepohodu.
Kdyby
nebyla celá naše duchovní vyšší vrstva vychována výhradně v urozených slušných
učeních a namísto toho se průběžně učila boxovat, nebyla by německá revoluce
pasáků, dezertérů a podobného neřádstva nikdy možná; Neboť to, co jim umožnilo
úspěch, nebyla chladná a odvážná činorodost revolucionářů, nýbrž zbabělá, ubohá
nerozhodnost těch, kteří vedli stát a byli za něj zodpovědní. Celé naše
duchovni vedení bylo vzděláno víc "duchovně" a tím muselo být
bezmocné v okamžiku, kdy se na opačné straně namísto duchovních zbraní dostalo
ke slovu páčidlo. To všechno bylo možné jen proto, že zejména naše vyšší školní
vzdělání zásadně nevychovává muže, ale úředníky, inženýry, techniky, chemiky,
juristy, literáty a aby tato duchovnost nevymřela, profesory.
Určitě
se vzděláním nestane ze zásadně zbabělého člověka odvážlivec, ale stejně tak
jistě nebude odvážný člověk ochromen v rozvoji svých vlastností, je-li v
důsledku nedostatku vzdělání v tělesné sile a obratnosti vzhledem k jinému
apriori slabší. Nakolik podporuje vědomí tělesných schopností vlastní pocit
odvahy a probouzí útočného ducha lze nejlépe ověřit na armádě. Také tam
neexistovali pouze hrdinové, nýbrž i široký průměr. Ale dobrý výcvik německého
vojáka již v mírových dobách naočkoval tomuto obrovskému organismu sugestivní
víru ve vlastní převahu v takovém rozsahu, jaký naši nepřátele nepovažovali za
možný. Neboť to, co v letních a podzimních měsících roku 1914 postupující
německá armáda předvedla na nesmrtelném útočném duchu a útočné odvaze, bylo
výsledkem neúnavného výcviku, který v předlouhých mírových letech z často
fyzicky slabších jedinců vydoloval neuvěřitelné výkony a vychoval v nich
sebedůvěru, jež nezanikla ani v hrůzách největších bitev.
Právě
náš německý národ, který je dnes zhroucený a leží vystaven kopancům okolního
světa, potřebuje onu sugestivní sílu, spočívající v sebedůvěře. Tato sebedůvěra
však musí být pěstována u mladého soukmenovce již od dětství. K tomu musí být
zaměřena jeho celková výchova a vzdělávání, aby mu dala přesvědčeni, že je
rozhodně nadřazen jiným. Ve své tělesné síle a obratnosti musí znovu získat
viru v nepřemožitelnost celé své národní pospolitosti. Neboť to, co vedlo kdysi
německou armádu k vítězství, byla suma důvěry, kterou měl každý jednotlivec k
sobě samému a všichni dohromady ke svému vedení. Co německý národ opět
pozvedne, to je přesvědčení o možnosti znovuzískáni svobody. Toto přesvědčení
však může být pouze výsledkem stejného cítění milionů lidí.
Ani
zde bychom neměli být na omylu: zhroucení našeho národa bylo příšerné a stejně
nesmírné bude muset být úsilí k tomu, aby jednoho dne tento stav skončil. Trpce
se mýlí ten, kdo věří, že náš národ načerpá z našeho nynějšího měšťáckého
výchovného působení ke klidu a pořádku sílu k tomu, aby jednoho dne prolomil
dnešní světový řád, který znamená náš zánik, a hodí do obličeje našich nepřátel
své otrocké řetězy. Pouze nadmírou silné národní vůle, žízní po svobodě a
nejvyšší náruživostí bude opět vyrovnáno to, co nám kdy chybělo.
Také
oděv naší mládeže má být přizpůsoben tomuto účelu. Je to k pláči vidět, jak
také naše mládež podléhá bláznivé módě, která obrací smysl výroku "šaty
dělají člověka" do zhoubného opaku.
Právě
u mládeže musí oděv také sloužit výchově. Mladý chlapec, který v létě běhá v
dlouhých kalhotách, zahalený až ke krku, ztrácí již svým oděvem podnětný
prostředek k tělesnému utužování. Neboť i ctižádost a řekněme klidně ješitnost
musí být zahrnuty do výchovného procesu. Nikoliv ješitnost na krásný oděv,
který si každý nemůže koupit, nýbrž ješitnost na krásné, dobře zformované tělo,
přičemž každý může napomáhat při jeho vytváření.
Také
pro pozdější dobu je to účelné. Dívka má poznat svého rytíře. Kdyby dnes
tělesná krása nebyla zcela zatlačena do pozadí našimi nedbalými módními
bytostmi, nebylo by možné svádění statisíců dívek křivonohými, odpornými židovskými
mladíky. Také to je v zájmu, národa, že se vzájemné najdou nejkrásnější těla a
pomohou národní pospolitosti propůjčit novou krásu.
Dnes
by to bylo ostatně velmi nutné, Neboť chybí vojenská výchova a tím jediné
zařízení, které v mírové době alespoň částečně dohání to, co bylo jinou
výchovou zanedbáno. Ale i tam nespočíval úspěch pouze ve výcviku jednotlivce,
nýbrž ve vlivu, jímž působil na poměr obou pohlaví. Mladá dívka dávala přednost
vojákovi před nevojákem.
Národní
stát nebude provádět dozor nad tělesným utužováním pouze během oficiálních
školních let, i potom se musí o tyto věci starat tak dlouho, dokud se mladý
člověk nachází v tělesném vývoji, aby tento vývoj využil ke svému požehnání. Je
nesmysl domnívat se, že po skončení školní docházky končí právo státu dohlížet
na své mladé občany a začíná nanovo teprve v době jejich vojenské služby. Toto
právo je povinnost, která existuje nepřetržitě. Dnešní stát, který nemá zájem
na zdravých lidech, tuto povinnost zločinným způsobem zanedbal. Nechává dnešní
mládež zpustnout na ulicích a v bordelech, místo aby ji vzal na uzdu a tělesně
ji dále vychovával, až jednoho dne vyroste zdravý muž a zdravá žena.
Jakou
formou povede stát tuto výchovu, může být dnes lhostejné, podstatné je to, že
to dělá a hledá cesty, jež tomu prospívajf. Národní stát bude muset považovat
za státní úkol jak duchovní, tak i tělesnou výchovu a tuto provádět ve státních
zařízeních. Přitom může být tato výchova celkově orientována jako příprava na
pozdější vojenskou službu. Armáda nebude muset mladého muže vzdělávat jako
dosud v základních pojmech pořadové
ho
výcviku, nebude dostávat naprosté nováčky v dnešním smyslu, ale tělesně
bezvadně připravené mladé muže, které promění ve vojáky.
V
národním státě nebude armáda učit jednotlivce chodit a stát, nýbrž bude
představovat poslední a nejvyšší školu vlastenecké výchovy. Mladý rekrut obdrží
v armádě nutný výcvik ve zbrani, což musí být přiznáno již staré armádě jako
nejvyšší zásluha: v této škole se má mladík změnit v muže. A v této škole se
nemá naučit jenom poslouchat, ale získat také předpoklady k pozdějšímu velení.
Má se naučit mlčet nejen tehdy, když je právem kárán, ale je-li to třeba,
strpět mlčky i křivdu.
Upevněn
vírou ve svou vlastní sílu, inspirován silou společně pociťovaného kolektivního
ducha armády, má získat přesvědčení o nepřekonatelnosti svého národního
společenství.
Po
ukončení vojenské služby mu budou vystaveny dva dokumenty: diplom státního
občana jako právní listina, která mu nyní povoluje být veřejně činným, a
zdravotní atest jako potvrzení o tělesném zdraví pro manželství.
Analogicky
k výchově chlapců povede národní stát ze stejných hledisek výchovu dívek. Také
zde je třeba klást hlavní důraz především na tělesnou výchovu a teprve poté na
podporování duševních a posléze duchovních hodnot. Cílem výchovy žen je
připravenost na budoucí mateřství.
Teprve
v druhé řadě musí národní stát v každém směru podporovat utváření charakteru.
Jistěže jsou podstatné charakterové vlastnosti vrozené každému jednotlivci:
egoisticky založený člověk je a zůstane egoistou, stejně jako idealista vždycky
bude v podstatě své bytosti idealistou. Avšak mezi těmito zjevně vyhraněnými
charaktery se nacházejí miliony méně vyhraněných a kolísajících. Rozený zločinec
je a zůstane zločincem, ale mnozí z těch, u nichž existují pouze nějaké
zločinecké sklony, se mohou správnou výchovou stát hodnotnými členy národního
společenství, zatímco naopak špatnou výchovou se z rozkolísaných charakterů
mohou stát skutečně špatné elementy.
Jak
často se za války bědovalo nad tím, že náš národ umí tak málo mlčet! Jak těžké
proto bylo utajit před nepřítelem i důležitá tajemství! Vyvstávala tedy otázka:
co udělala před válkou německá výchova proto, aby pěstovala v jednotlivci mlčenlivost?
Nebyl snad bohužel již ve škole preferován malý žalobníček před ostatními
mlčenlivými spolužáky? Nebylo a není snad považováno udavačství za pozitivní
"otevřenost", a mlčenlivost za negativní zarytost? Pokoušel se vůbec
někdo prezentovat mlčenlivost jako hodnotnou mužskou ctnost? Nikoliv. Neboť z
pohledu naší dnešní školní výchovy jsou to malichernosti. Avšak tyto maličkosti
stojí stát nesčetné miliony na soudních výdajích, neboť 90 procent všech
procesů za urážky na cti a podobně vznikají pouze z nedostatku mlčenlivosti.
Nezodpovědně pronesené výroky jsou stejně tak lehkomyslně dál šířeny, naše
národní hospodářství je poškozováno lehkomyslným vyzrazováním důležitých
výrobních postupů a dokonce všechny tiché přípravy ohledně obrany země budou iluzorní,
neboť lid se nenaučil mlčet a všechno se povídá dál. Avšak za války může tato
užvaněnost vést až k ztrátě bitev a přispět tak k jejímu nešťastnému konci.
Také zde musí platit "co se v mládí nenaučíš, to ve stáří neumíš".
Patři k tomu i to, že například učitel nemá získávat informace o hloupých
klukovinách podporováním donašečství. Mládež představuje stát sám o sobě, stojí
vůči dospělým v jakési uzavřené solidaritě, což je samozřejmé. Vazba
desetiletého chlapce na stejně starého je přirozená a větší, než k dospělým.
Chlapec, který žaluje na svého kamaráda, se dopouští zrady a zaujímá tím
postoj, který zhruba řečeno a zveličeno - odpovídá velezradě. Takového chlapce
nelze považovat za "hodné a slušné" dítě, nýbrž za chlapce s méně
hodnotnými charakterovými vlastnostmi. Pro učitele to může být pohodlné,
posloužit si za účelem zvýšení své autority takovými nectnostmi, avšak do
mladého srdce bude Tím zasazen zárodek určitého postoje, který se může později
projevit velmi negativně. Víc než jednou vyrostl z malého žalobníčka velký
padouch.
To
má být příklad pro mnohé jiné. Dnes je vědomé vyvíjení dobrých, šlechetných
charakterových vlastnosti ve škole nulové. V budoucnu se tomu bude muset
přikládat mnohem větší váha. Věrnost, obětavost a mlčenlivost jsou ctnosti,
které velký národ nutně potřebuje a jejichž osvojení a podporování školou je
důležitější, než mnohé z toho, co v současné době plní naše školní osnovy. Také
odvykáni si plačtivých stížností, bolestínství apod. patří do této oblasti.
Jestliže výchova zapomíná na to, aby již na děti působila v tom smyslu, že se
také utrpení a nepohoda musí mlčky snášet, nelze se pak divit tomu, že později
v kritických okamžicích, je-li například muž na frontě, slouží veškerý jeho
poštovní styk s domovem jenom vzájemnému naříkání a stěžování. Kdyby naší
mládeži bylo ve školách zprostředkováno o trochu méně vědomostí a více
sebeovládáni, v letech 1915/1918 by se to velmi vyplatilo.
Národní
stát musí tedy ve své pedagogické práci klást velký důraz nejen na tělesnou
výchovu, ale i na výchovu charakteru. Četné morální neduhy, které v sobě nosí
náš dnešní národní organismus, by mohly být správně nasměrovanou výchovou když
ne zcela odstraněny, tak rozhodně velmi zmírněny.
Velmi
důležité je pěstováni pevné vůle a rozhodnosti, jakož i výchova k přejímání
odpovědnosti. Jestliže na vojně platila zásada, že jakýkoliv rozkaz je lepší
než žádný rozkaz, musí to pro mládež znamenat především: jakákoliv odpověď je
lepší než žádná odpověď. Ze strachu, že řeknu něco špatně, nedát vůbec žádnou
odpověď, musí být ostudnější než nesprávná odpověď. Na tomto prostém základě je
třeba vychovávat mládež k tomu, aby získala odvahu k činu.
Často
si všichni stěžovali, že v listopadu a prosinci 1918 selhala naprosto všechna
místa, že počínaje císařem a konče posledním velitelem divize nenašel nikdo
sílu k samostatnému rozhodnutí. Tato strašlivá skutečnost je varováním naší
výchově, neboť v této hrozné katastrofě se obrovském měřítku projevilo to, co
tu v malém měřítku bylo odjakživa. Je to nedostatek vůle a nikoliv nedostatek
zbraní, jež nás dnes činí neschopnými jakéhokoliv vážného odporu. Je jím
prostoupen cely náš národ, zabraňuje jakémukoliv rozhodnuti, se kterým je
spojeno nějaké riziko, jako by velikost činu nespočívala právě v odvaze. Aniž
by to tušil, nalezl jeden německý generál pro tento ubohý nedostatek vůle
klasickou formuli: "Jednám pouze tehdy, mohu-li počítat s jedenapadesáti
procenty pravděpodobnosti, že budu mít úspěch". V těchto
"jedenapadesáti procentech" spočívá tragika německého zhroucení. Kdo
vyžaduje od osudu nejprve záruku úspěchu, zříká se tím významu hrdinského činu.
Neboť tento čin spočívá v tom, že se v přesvědčení o smrtelném nebezpečí
jistého stavu podnikne krok, který může snad vést k úspěchu. Nemocný rakovinou,
který si je jistý smrtí, si nevypočítává žádných jedenapadesát procent, aby se
podrobil operaci. Ačkoli tato operace slibuje třeba jenom půlprocentní
pravděpodobnost vyléčení, odvážný muž se ji podrobí, jinak už nemá co naříkat o
svůj život.
Epidemie
dnešní zbabělé nerozhodnosti a absence vůle je však celkově vzato především
výsledkem naši od základu chybné výchovy mládeže, jejíž katastrofální působení
se projevilo v pozdějším životě, a která nakonec vrcholí v nedostatku občanské
odvahy vedoucích státníků. Do stejné oblasti spadá také dnešní výrazná
zbabělost před odpovědností. Také zde spočívá chyba již ve výchově, která
pronikla do celého veřejného života a nesmrtelně vrcholí v parlamentní vládní
instituci.
Neboť
již ve škole se klade bohužel větši důraz na "lítostné" přiznání a na
"zkroušené" přislíbení nápravy malého hříšníka, než na odvážné,
otevřené doznání. Toto se dokonce jeví mnohým dnešním národním vzdělavatelům
jako viditelný příznak nepolepšitelnosti a mladému chlapci je neuvěřitelně
zvěstováno, že skončí na šibenici, a to za vlastnosti, jež by měly
neocenitelnou hodnotu, kdyby se staly společným majetkem celého národa.
Národní
stát musí v budoucnu věnovat nejvyšší pozornost výchově vůle a rozhodnosti, a
stejně tak vlévat do mladých srdci odvahu k přijímání odpovědnosti. Pouze ten,
kdo rozpozná tyto nutnosti v celém jejich významu, dosáhne nakonec po století
vzdělávací práce jako výsledek silný národní organismus, který již nebude
podléhat takovým slabostem, které dnes přispívají tak osudovým způsobem k
našemu pádu.
Vědecké
školní vzdělávání, které je dnes alfou a omegou veškeré státní výchovné práce,
bude moci být národním státem převzato pouze s nepatrnými změnami. Tyto změny
spočívají ve třech oblastech.
Zaprvé
nemá být mladý mozek zatěžován vědomostmi, které z pětadevadesáti procent
nebude potřebovat a tím pádem je i zapomene. Především učební osnovy národních
a středních škol představují cosi obojakého a neurčitého. V mnoha případech
látka toho, co se je třeba naučit, nabobtnala natolik, že v hlavě jednotlivce
zůstane pouze zlomek této látky a opět pouze zlomek z tohoto množství najde
uplatnění, zatímco na druhé straně to vše nedostačuje potřebám člověka,
pracujícího v určitém oboru, v němž si vydělává na svůj chléb. Vezměme si
například státního úředníka, absolventa gymnázia nebo reálného gymnázia, v
pětatřicátém nebo čtyřicátém roce jeho života a vyzkoušejme si ho z jeho kdysi
pracně nabytých školních vědomostí. Jak málo toho zbylo! Dostaneme samozřejmě
odpověď: "Ano, to množství tenkrát naučené látky nemělo význam pouze v
trvalém získání mnohostranných vědomostí,nýbrž v kultivování schopností
duchovní vnímavosti, myšlení a zejména schopnosti mozku si pamatovat." To
je částečně správné. Přesto zde existuje nebezpečí, že mladý mozek bude
zaplaven přílivem dojmů, které pouze zřídka dokáže zvládnout a jejich
jednotlivé elementy prosít či zhodnotit podle větší nebo menší důležitosti,
přičemž většinou nikoliv to nepodstatné, nýbrž to podstatné člověk zapomene.
Tím se ztrácí hlavní účel takového učení, Neboť ten nemůže spočívat v tom, aby
nadměrná koncentrace látky dělala mozek schopným učení, nýbrž v tom, dát
člověku pro pozdější život takový poklad vědomostí, které jednotlivec potřebuje
a jež jeho prostřednictvím budou k dobru celé společnosti. To však bude
iluzorní, jestliže jednotlivec v důsledku nadmíry vnucené látky tuto později
buďto vůbec nezná nebo nezná její podstatné věci. Například není pochopitelné,
proč by se musely miliony lidí učit několik let dva či tři cizí jazyky, které
mohou později použít pouze zlomkovitě a proto je také většinou úplně zapomenou,
Neboť ze sto tisíc žáků, kteří se učí například francouzsky, najdou sotva dva
tisíce z nich později uplatnění pro tyto znalosti, zatímco devadesát osm tisíc
se v celém svém pozdějším životě nedostane do situace, v níž by mohli prakticky
použit to, co se kdysi naučili. Věnovali ve svém mládí tisíce hodin jedné věci,
která pro ně později nemá žádnou hodnotu a význam. Námitka, že tato látka patří
ke všeobecnému vzdělání, je nesprávná, když uvážíme, že lidé nedisponují celý
život tím, co se kdysi naučili. Ve skutečností musí kvůli dvěma tisícům lidí,
pro které jsou znalosti tohoto jazyka užitečné, zbytečně trpět devadesát osm
tisíc dalších a obětovat tomu drahocenný čas.
Přitom
se v tomto případě jedná o jazyk, o němž se nedá říct, že slouží ke kultivování
logického myšlení, což se týká třeba latiny. Bylo by tudíž účelnější
zprostředkovat mladému studentovi takový jazyk jenom v jeho obecných obrysech,
nebo lépe řečeno v jeho vnitřním půdorysu, tedy dát mu znalosti hlavní
charakteristiky tohoto jazyka a snad ho uvést o základů jeho gramatiky,
výslovnosti, větné tvorby atd. Pomocí vhodných příkladů. To by stačilo pro
obecnou potřebu a bylo by to hodnotnější, přehlednější a snáze zapamatovatelné,
než dnešní intenzivní dřina se studiem celého jazyka, který se ve skutečnosti
zcela nezvládne a později zapomene. Tím by se také předešlo nebezpečí, že z
nepřehledného množství látky uvíznou v paměti pouze nesouvislé jednotlivosti,
neboť mladý člověk by se učil pouze to, co je vhodné k zapamatování, čímž by
ostatně byla látka již proseta z hlediska hodnotného a zbytečností.
Takto
zprostředkované obecné základy by byly pro pozdější život většiny studentů
dostačující, zatímco jiní, kteří tento jazyk skutečně potřebují, by měli
možnost na těchto základech dále stavět a mohli by se věnovat důkladnějšímu
studiu tohoto jazyka. V učebních osnovách by se získal nutný čas pro tělesné
utužování, jakož i pro intenzivnější podporu shora uvedených oblastí.
Zejména
však musí být provedena změna dosavadní vyučovací metody předmětu historie.
Sotva který národ by se mohl více poučit ze svých dějin než národ německý;
avšak sotva existuje národ, který toto poučení vyvozuje hůře než národ náš.
Představuje-li politika budoucí dějiny, potom je naše výchova k historii určena
způsobem naší politické činnosti. Také zde nejde o to naříkat nad ubohými
výsledky našich politických výkonů, není-li zde odhodlání postarat se o lepší
výchovu k politice. Výsledek naší dnešní výuky dějepisu je v devadesáti devíti
případech ze sta ubohý. Zůstávají data, data narození a jména, zatímco jasná
linie schází. Všechno podstatné, o což se vlastně jedná, se vůbec nevyučuje a
zůstává přenecháno více nebo méně geniálnímu nadání jednotlivce vyhledávat
vnitřní souvislosti ze záplavy dat a z posloupnosti dějů. Proti tomuto trpkému
zjištění se můžeme vzpírat jak chceme - přečtěme si jenom pozorně řeči našich
pánů poslanců jedné legislativní periody například k zahraničně politickým
otázkám. Uvědomme si, že se zde jedná, alespoň se to tvrdí, o elitu německého
národa a že každopádně velká část těchto lidí absolvovala naše střední školy,
někteří dokonce školy vysoké, a z toho můžeme lehce rozpoznat, jak celkově
nedostatečné je dějepisné vzděláni těchto lidí. Kdyby vůbec dějiny nestudovali,
nýbrž kdyby měli pouze zdravý instinkt, bylo by to podstatně lepší a pro národ
mnohem užitečnější.
Právě
ve výuce dějin musí dojit ke krácení látky. Hlavní hodnota spočívá v poznání
velkých vývojových linií. Čím více bude výuka takto omezena, tím větší je
naděje, že jednotlivec bude mít z takové výuky později prospěch, který v
konečném součtu bude ku prospěchu celé společnosti - neboť dějiny se neučíme
proto, abychom se dozvěděli, co bylo. Dějiny se učíme proto, abychom v nich
získali učitelku pro budoucnost a pro zachování vlastní národní pospolitosti.
Toto je účel a vyučování dějepisu je pouze prostředek k tomuto účelu. Dnes se
však i tady stal prostředek účelem a účel jako takový se zcela vytratil. Ať
nikdo neříká, že zevrubné studium dějin vyžaduje zabývat se všemi těmito daty,
Neboť pouze z nich lze stanovit velké vývojové linie. Toto stanovení je úkolem
odborné vědy. Normální průměrný člověk ale není profesorem historie. Pro něj
jsou zde dějiny především proto, aby mu zprostředkovaly určitou míru
historického pohledu, který je nutný pro samostatné stanovisko v politických
záležitostech národní pospolitosti. Kdo chce být profesorem historie, ať se
později tomuto studiu zevrubně věnuje. Samozřejmě, že se potom bude zabývat
všemi, i těmi nejmenšími detaily. K tomu však nemůže dostačovat ani naše dnešní
výuka dějepisu, Neboť tato je pro normálního průměrného člověka příliš
rozsáhlá, pro odborného vědce však ještě příliš vymezená.
Je
tedy úkolem národního státu postarat se o to, aby byly konečně napsány světové
dějiny, v nichž bude rasová otázka pozvednuta do dominujícího postaveni.
Shrnujeme:
Národní stát zjednoduší všeobecné vědecké vyučování do zkrácené formy, která
zahrne vše podstatné. Navíc bude nabídnuta možnost zevrubného odborného
vědeckého studia. Je dostačující, když se jednotlivci dostane všeobecného
vědění v hrubých obrysech jako základu a pouze v oblasti, která bude v
pozdějším životě jeho oblastí, dostane zevrubné odborné a speciální vzdělání.
Všeobecné
vzdělání musí být přitom ve všech předmětech povinné, zvláštní vzdělání bude
přenecháno výběru jednotlivců.
Takto
dosažené krácení učebních osnov a počtu hodin bude použito ve prospěch tělesné
výchovy, pěstování charakteru, vůle a rozhodnosti.
Jak
nepodstatné je dnešní vyučování zejména na středních školách pro praxi v
pozdějším životě, prokazuje nejlépe skutečnost, že do stejného postavení dnes
mohou přicházet lidé ze tří škol různého druhu. Rozhodující je skutečně pouze
všeobecné vzděláni a nikoliv do mozků nalévané speciální poznatky. Avšak pro
obory, kde jsou speciální znalosti nutné, samozřejmě nelze tyto znalosti v
rámci učebních osnov našich dnešních středních škol získat. S takovými polovičatostmi
musí budoucí národní stát skoncovat.
Druhá
změna ze strany národního státu ve vědeckých učebních osnovách musí být
následující:
Je
v povaze našeho dnešního zmaterializovaného světa, že se naše vědecké
vzdělávání stále více orientuje na reálné obory, tedy na matematiku, fyziku,
chemii apod. Ačkoli je to v dnešní době, které vládnou technika a chemie a
představují přinejmenším její vnější viditelné znaky, nutné, je to tím
nebezpečnější, že všeobecné vzdělání národa se ubírá takřka výhradně tímto
směrem. To však musí být vždy ideální. Musí více odpovídat humanitním oborům,
neboť pouze tyto poskytují základ pro pozdější další odborné vzděláváni. V
opačném případě by to znamenalo zřeknutí se těch sil, které jsou pro zachování
národa pořád ještě důležitější, než mohou být všechny technické a jiné
znalosti. Zejména není možné nevěnovat se při výuce dějin studiu antiky. Římské
dějiny, v hrubých obrysech správně podané, jsou a budou tou nejlepší učitelkou
nejenom pro dne šek, ale jistě i pro všechny časy budoucí. Také helénský
kulturní ideál nám musí zůstat zachován. Rozdílnost jednotlivých národů nesmí
rozrušit obraz vyššího rasového společenství. Zápas, který dnes probíhá, je
zápasem o velké cíle: určitá kultura bojuje o své bytí, které spojuje
tisíciletou antiku s germánstvím.
Měl
by zůstat zachován rozdíl mezi všeobecným vzděláním a zvláštními odbornými
vědomostmi. Protože to druhé dnes stále více klesá do služeb mamonu, musí
všeobecné vzdělání zůstat zachováno jako protiklad k prvnímu. Také zde je nutné
neustále zdůrazňovat zásadu, že průmysl a technika, obchod a řemeslo vzkvétají
vždy tehdy, pokud idealisticky založené národní společenství k tomu nabízí
předpoklady. Tyto však nespočívají v materiálním egoismu, nýbrž v ochotě k
obětem.
Dnešní
vzděláváni mládeže si stanovilo celkově za prvořadý cíl, zprostředkovat mladým
lidem takové znalosti, které potřebují k pozdější vlastní kariéře. Říká se:
"Mladý člověk se musí stát platným členem společnosti". Rozumí se tím
jeho schopnost vydělávat si řádným způsobem na chléb svůj vezdejší. Povrchní
státoobčanské vzdělávání za tím pokulhává a stojí na hliněných nohách. Jelikož
dnešní stát sám o sobě představuje jenom určitou formu, je velmi nesnadné
vychovávat lidi vzhledem k této formě a zavázat je v tomto smyslu. Forma se
může lehce rozbít. A jasný obsah dnešní pojem "stát" nemá. Nezbývá
tudíž nic jiného, než běžná "vlastenecká" výchova. Ve starém Německu
spočívalo její hlavní těžiště v obvykle méně inteligentním a zpravidla velmi
nudném zbožňování malých a ještě menších potentátů, jejichž množství nutilo k
nedostatečnému ocenění a hodnocení skutečných velikánů našeho národa. Výsledkem
byla velmi nedostatečná znalost německých dějin u široké masy národa. Také zde
chyběla velká linie.
Že
se tímto způsobem nedosáhlo žádného skutečného národního nadšení je samozřejmé.
Našemu vyučování dějepisu chyběla schopnost vyzvednout z našich dějin několik
málo jmen, jež by se stala obecným majetkem celého německého národa a
prostřednictvím stejných znalostí a stejného nadšení obepnout závazný pás kolem
celého společenství. Nikdo nepochopil, že je třeba skutečně významné muže
našeho národa prezentovat současnosti jako vynikající hrdiny, na něž by byla
soustředěna všeobecná pozornost a tím vyvolána jednotná nálada. Nikdo nebyl
schopen vyzvednout z různorodé učební látky slavné národní hrdiny, pozvednout
je nad úroveň věcného popisu a na těchto zářných příkladech roznítit národní
hrdost. To by se jevilo tehdejší době jako zlý a špatný šovinismus, který by byl
v této formě málo oblíben. Biedermeierovské dynastické vlastenectví se jevilo
příjemnější a snesitelnější než tryskající vášeň nejvyšší nacionální hrdosti.
Tato byla vždy připravena sloužit a mohla se jednou stát pánem. Monarchistický
patriotismus skončil ve spolcích veteránů, nacionální vášeň byla těžko
definovatelná. Je jako ušlechtilý kůň, který nesnese každého ve svém sedle.
Není divu, že se takového "nebezpečí" raději snažili vyvarovat. Že by
jednoho dne mohla přijít válka, která v bubnové palbě a oblacích bojového plynu
podrobí důkladné zkoušce vnitřní soudržnost vlasteneckého cítění, to tenkrát
nikdo nepovažoval za možné. Když ale přišla, vymstil se nedostatek nejvyšší
nacionální náruživosti nejstrašnějším způsobem. Zemřít za svoje c. a k. pány měli
lidé málo chuti, avšak "národ" byl pro většinu z nich neznámý pojem.
Od
té doby, kdy v Německu slavila úspěch revoluce a monarchistický patriotismus
sám od sebe vyhasnul, spočívá účel výuky dějepisu skutečně pouze v osvojování
si vědomostí. Nacionální nadšení nemůže tento stát potřebovat, avšak to, co by
rád chtěl, toho nemůže nikdy dosáhnout. Neboť stejně tak, jak málo mohl
dynastický patriotismus dát schopnost k odporu v době, kdy vládne národní
princip, ještě méně toho bylo schopno republikánské nadšení. Neboť nebylo možné
pochybovat o tom, že pod heslem "Za republiku" by německý národ
nezůstal čtyři a půl roku na bojištích, přičemž nejméně by tam zůstali ti,
kteří tento podivuhodný útvar vytvořili.
Ve
skutečnosti vděčí tato republika za svůj podivný stav pouze tomu, že do všech
stran posílá ujišťování o své ochotě k dobrovolnému přijeti všech tributních
plateb a k podpisu jakéhokoli zřeknuti se území. Okolnímu světu je sympatická;
jako bývá každý slaboch považován těmi, kdo jej potřebují, za sympatičtějšího
než pevný a nesmlouvavý muž. Samozřejmě spočívá v této sympatii nepřátel pro
právě tuto určitou státní formu i její zničující kritika. Mají rádi německou
republiku a nechávají ji žít, protože lepšího spojence pro zotročení našeho
národa by nemohli najít. Pouze této skutečnosti vděčí tento nádherný útvar za
svoji dnešní existenci. Proto se obejde bez jakékoliv skutečně národní výchovy
a spokojí se s provoláváním "slávy" říšských praporečníků, kteří by
ostatně, kdyby museli tento praporec hájit svou krví, utekli jako zajíci.
Národní
stát bude muset za své bytí bojovat. Nebude založen žádnými Dawesovými podpisy,
ani jimi neobhájí svou existenci. Bude však potřebovat ke své existenci a
prudkému růstu právě to, čeho se dnešní stát zříká. Čím nesrovnatelnější a
hodnotnější bude jeho forma a obsah, tím větší bude také závist a odpor jeho
nepřátel. Nejlepší střela nebude v jeho zbraních, nýbrž v jeho občanech,
nebudou jej chránit pevnostní valy, ale živé zdi z mužů a žen, proniknutých
nejvyšší láskou k vlasti a fanatickým národním nadšením.
Za
třetí bude třeba při vědecké výchově vzít v úvahu následující:
Také
ve vědě spatřuje národní stát pomocný prostředek k podpoře národní hrdosti.
Nejen světové dějiny, ale celé kulturní dějiny musejí být vyučovány z tohoto
hlediska. Vynálezce se nesmi jevit jenom jako vynálezce, nýbrž musí se jevit
ještě větším jako soukmenovec. Obdiv ke každému velkému činu musí být přetvořen
v hrdost na jeho šťastného vykonavatele jako na příslušníka vlastního národa. Z
nesmírného množství všech velkých jmen německých dějin musí však být vybrána ta
největší a mládeži prezentována takovým způsobem, že se stanou pilíři
neochvějného národního citu.
Látku
je třeba sestavit plánovitě podle těchto hledisek a plánovitě zorganizovat
výchovu tak, aby mladý muž neopouštěl školu jako poloviční pacifista, demokrat
či podobně, nýbrž jako správný Němec.
Aby
byl tento národní cit od počátku opravdový, nesestával pouze z prázdného zdání,
musí být již v mládí do vnímavých hlav vštípena železná zásada: Kdo miluje svůj
národ, dokáže toto pouze obětmi, které je ochoten pro svůj národ přinést.
Neexistuje národní cit, který je orientován pouze na prospěch. Stejně tak
neexistuje nacionalismus, který zahrnuje pouze třídy. Výkřiky "hurá"
nesvědči o ničem a nedávají nikomu právo nazývat se nacionální, pokud za tímto
nestojí velká milující starost o zachováni všeobecné, zdravé národní
pospolitosti. Důvod k hrdosti na svůj národ existuje teprve tehdy, když se
člověk nemusí stydět za žádný stav. Avšak obraz národa, jehož polovina je chudá
a ztrápená nebo dokonce zanedbaná, je tak špatný, že nad ním nikdo nemůže
pociťovat hrdost. Teprve když je národní pospolitost ve všech svých článcích
zdravá na těle i na duchu, potom se může radost ze sounáležitosti k tomuto
národu u každého právem vystupňovat k tomu vysokému citu, který nazýváme
národní hrdost. Tento nejvyšší cit však bude pociťovat pouze ten, kdo zná
velikost své národní pospolitosti.
Vnitřní
spojeni nacionalismu s citem pro sociální spravedlnost je třeba naroubovat již
do mladých srdci. Potom vznikne jednou národ státních občanů, vzájemně spojený
a ukovaný společnou láskou a společnou hrdostí, neotřesitelný a neporazitelný
na věky.
Strach
naší doby před šovinismem je znakem její impotence. Nejen že ji chybí jakákoliv
překypující síla, ale tato ji připadá dokonce i nepříjemná, tato doba není
osudem vyvolena pro velké činy. Neboť největší změny na tomto světě by nebyly
myslitelné, kdyby jejich hnací silou namísto fanatické a dokonce i hysterické
náruživosti byly jenom měšťácké ctnosti klidu a pořádku.
Je
jisté, že tento svět spěje vstříc převratné změně. A tady může být pouze jediná
otázka: jestli bude tato změna ke prospěchu árijského lidstva nebo k užitku
věčného Žida.
Národní
stát se bude muset postarat o to, aby vhodnou výchovou mládeže vzniklo pokolení
pro poslední a největší rozhodováni na této zeměkouli. Národ, který se jako
první vydá touto cestou, zvítězí.
Veškerá
vzdělávací a výchovná práce národního státu musí být korunována tím, že rasový
cit a rasové cítění instinktivně a racionálně vštípí do srdci a mozků mládeže.
Žádný chlapec a žádná dívka by neměli odcházet ze školy, aniž by si osvojili
zásadní poznatek o nutnosti a podstatě čisté krve. Tím vznikne předpoklad pro
zachování rasové základny naší národní pospolitosti a tím zajištění hlavní
podmínky pro pozdější další kulturní rozvoj.
Neboť
veškerá tělesná výchova a duchovní vzdělávání by byly nakonec zbytečné, kdyby
nebyly ve prospěch bytosti, která je zásadně připravena a rozhodnuta zachovat
sebe a svůj zvláštní druh.
V
jiném případě by se dostavilo to, čehož my Němci již teď musíme litovat, aniž
bychom snad dosud pochopili celý rozsah tohoto tragického neštěstí: že
zůstaneme i v budoucnu jenom zakladateli kultury, nikoli jen ve smyslu
omezeného pojetí našeho dnešního měšťáckého pohledu, který vidí v jednotlivém
ztraceném soukmenovci pouze ztraceného občana, nýbrž ve smyslu bolestného
poznání, že potom, navzdory veškerému našemu věděni a dovednostem, bude naše
krev přece jen určena k zániku. Tím, že se neustále páříme s jinými rasami,
pozvedáme tyto z jejich dosavadní kulturní úrovně na vyšší stupeň, avšak z naši
vlastni výše neustále klesáme dolů.
Ostatně
i výchova z rasového hlediska musí obdržet své poslední završení ve vojenské
službě. Neboť doba vojenské služby má být závěrem normální výchovy průměrného
Němce.
Jakkoli
velký význam bude mít v národním státě způsob tělesné a duchovní výchovy,
stejně důležitý bude i výběr lidí sám o sobě. Dnes si to dělají lehké.
Všeobecně jsou to děti výše postavených, v současné době dobře situovaných
rodičů, které jsou shledávány hodnými vyššího vzděláni. Otázka nadání přitom
hraje podřadnou roli. Talent jako takový lze hodnotit vždy pouze relativně.
Selský synek může být daleko víc talentovaný než dítě rodičů po mnoho generací
vyššího postavení, i když se co do vědění nevyrovná dítěti z těchto občanských
kruhů. Rozsah vědění však nijak nesouvisí s větším či menším talentem, nýbrž je
výsledkem podstatně většího množství dojmů, které dítě v důsledku své
mnohostrannější výchovy a bohatšího okolí neustále vstřebává. Kdyby selský
synek vyrůstal od ranného dětství ve stejném prostředí, byly by jeho duševní
schopnosti zcela jiné. Existuje snad pouze jediná oblast, kde skutečně
rozhoduje méně původ a mnohem více vrozené schopnosti: oblast umění. Zde, kde
se nelze prostě jenom "učit", nýbrž musí být všechno již vrozeno a
pozdější více nebo méně pozitivní vývoj závisí na vhodné podpoře existujícího talentu,
nezáleží na penězích a majetku rodičů. To je nejlepším důkazem toho, že
genialita není vázána na vyšší vrstvy nebo na bohatství. Největší umělci
pocházejí nezřídka z nejchudších poměrů, a mnohý malý vesnický chlapec se často
stal později oslavovaným mistrem.
Nehovoří
to právě ve prospěch myšlenkové hloubky doby, že tento poznatek nepřenáší do
oblasti celého duchovního života. Převládá názor, že to, co nelze upřít oblasti
umění, neplatí pro takzvané reálné vědy. Bezpochyby lze naučit člověka jistým
mechanickým dovednostem, stejně jako je možné prostřednictvím duchovní drezúry
naučit učenlivého pudla neuvěřitelným kouskům. Při zvířecí drezůře nelze však
dosáhnout porozumění zvířete pro tato cvičení a podobně je tomu u lidí. Je
možné bez ohledu na jiný talent
naučit
člověka jistým vědeckým kouskům, ale jejich provozování je potom stejně
neživotné a vnitřně bezduché jako u zvířete. Je dokonce možné pomocí určitého
duchovního drilu natlouct průměrnému člověku do hlavy nadprůměrné vědomosti; tyto
však zůstávají neživým a v posledku neplodným věděním. Výsledkem je potom
člověk, který sice může být chodící lexikon, ale přesto ve zvláštních situacích
a rozhodujících okamžicích života žalostně zklame. Musí být připravován na
každý, i ten nejskromnější požadavek, a naopak sám o sobě není schopen
sebemenšího příspěvku k dalšímu vzdělávání lidstva. Takto mechanicky drezúrou
získané věděni stačí nanejvýš k převzetí státních úřadů v dnešní době:
Je
samozřejmé, že v celkovém počtu lidi jednoho národa se najdou talentovaní lidé
pro všechny možné oblasti veřejného života. Je rovněž samozřejmé, že hodnota
vědění bude tím větší, čím více bude mrtvé věděni oživováno odpovídajícím
talentem jednotlivce. Tvůrčí výkony mohou vznikat jen tehdy, když se schopnosti
snoubí s věděním.
Příklad
nám ukáže, jak velice dnešní lidstvo v tomto směru hřeší. Čas od času se v
ilustrovaných časopisech předvádí dnešním maloměšťákům, že tam či onde se stal
poprvé nějaký negr advokátem, učitelem či dokonce pastorem nebo hrdinským
tenorem a podobně. Zatímco přihlouplé měšťáctvo bere na vědomí takovou
zázračnou drezúru s úžasem a respektem k tomuto báječnému výsledku dnešního
pedagogického umění, dovede z toho Žid velmi mazaně vykonstruovat nový důkaz
pro správnost své teorie o rovnosti všech lidi. Pokleslému měšťáckému světu
přitom nedojde, že se zde vpravdě jedná o prohřešení proti zdravému rozumu, že
je zločineckým počinem narozenou poloopici drezírovat tak dlouho, až někdo
uvěří, že se z ní stal advokát, zatímco miliony příslušníků nejvyšší kulturní
rasy zůstávají v naprosto nedůstojném postaveni; že se jedná o prohřešení proti
vůli tvůrce lidstva, chátrají-li statisíce a statisíce jeho nejnadanějších
bytostí v proletářském bahně, zatímco jsou Zulové a Hotentoti drezírováni k
duchovním profesím. Neboť se jedná o drezúru, stejně jako v případě pudla a
nikoliv o vědecké "vzdělání". Kdyby byla použita stejná péče a úsilí
na inteligentní rase, byl by každý jednotlivec tisíckrát spíš schopen stejného
výkonu.
Jak
nesnesitelný by byl tento stav, kdyby se někdy mělo jednat o více než o
výjimky, stejně tak je dnes nesnesitelné to, když se talent a nadání
nerozhodnou pro vyšší vzdělání. Ano, je nesnesitelná myšlenka, že každoročně
jsou statisíce zcela netalentovaných lidí shledáváni hodnými vyššího vzdělání,
zatímco jiné statisíce vysoce nadaných zůstávají bez tohoto vzdělání. Nelze
vyčíslit ztráty, které tím národ utrpí. Jestliže v posledních staletích,
zejména v severní Americe, mimořádně vzrostl počet nových vynálezů, je tomu tak
v neposlední řadě proto, že tam dostalo možnost vzdělání podstatně více talentů
z nižších vrstev než v Evropě.
K
vynalézání totiž nestačí mechanicky osvojené vědění, nýbrž je třeba vědění
oduševnělé talentem. Na to se však dnes u nás neklade žádný důraz, stačí mít ve
škole dobré známky.
Také
zde bude muset národní stát výchovně zasáhnout. Není jeho úkolem zajišťovat
existující společenské třídě rozhodující vliv, nýbrž z množství všech
soukmenovců vybrat nejschopnější mozky a uvést je do úřadu a důstojnosti. Nemá
pouze závazek poskytnout průměrnému dítěti v národní škole určité vzdělání, ale
i povinnost přivést talent na takovou dráhu, na jakou patří. Za svůj nejvyšší
úkol musí považovat to, aby byly dveře všech státních vyšších školských institucí
otevřeny každému nadanému člověku, nezávisle na tom, z jakých kruhů pochází.
Tento úkol musí splnit, Neboť jenom tak může být vrstva reprezentantů mrtvého
vědění nahrazena geniálními vůdci národa.
Ještě
z jiného důvodu musí stát vykonávat péči v tomto směru:
Naše
duchovní vrstvy jsou zejména v Německu uzavřeny samy do sebe a natolik
zkostnatělé, že jim schází jakékoliv živé spojení s okolním světem. To se mstí
ve dvou směrech: za prvé jim chybí porozumění a cítění pro široké masy. Jsou
již příliš dlouho vytrženy z této souvislosti, než aby ještě mohly mít nutné
psychologické porozumění pro národ. Odcizily se národu. Za druhé chybí těmto
vyšším vrstvám také nutná síla vůle. Neboť tato je v kastovních kruzích
inteligence vždycky slabší, než v mase primitivního lidu. Na vědeckém vzdělání
však nám Němcům, bůhví proč, nikdy nechybělo, o to víc však chybělo na pevné
vůli a rozhodnosti. Čím "duchaplnější" byli například naši státníci,
tím slabší byly většinou jejich skutečné výkony. Politická příprava, jakož i
technická výzbroj
pro
světovou válku byly nedostatečné nikoliv proto, že by našemu národu vládly méně
vzdělané mozky, nýbrž proto, že vládnoucí byli až přemíru vzdělaní lidé,
proniknuti věděním a duchem, ale prosti jakéhokoliv zdravého instinktu a
jakékoli energie a smělosti.
Bylo
osudovou chybou, že náš národ musel svůj boj o bytí vybojovat pod kancléřstvím
filozofujícího slabocha. Kdybychom měli místo Bethmanna-Hollwega za vůdce
robustního muže z lidu, netekla by krev prostého vojáka nadarmo. Stejně tak byl
přehnaně krasoduchý chov našeho vůdcovského materiálu nejlepším spojencem
darebáků listopadové revoluce. Přičemž tato duchovnost si mrzkým způsobem
podržela jí svěřené národní jmění, místo aby je plně a zcela nasadila, a tím
sama vytvořila předpoklad pro úspěch jiných.
Zde
může katolická církev posloužit jako poučný příklad. V celibátu jejích knězů je
založena nutnost vybírat kněžský dorost nikoliv z vlastních řad, ale z vždy
znova a znova ze širokých národních mas.
Avšak
právě tento význam celibátu většina lidí neuznává. Přitom toto je příčinou
neuvěřitelné svěží síly, která spočívá v této prastaré instituci. Neboť tím, že
se tato obrovská armáda duchovních hodnostářů nepřetržitě doplňuje z nejnižších
národních vrstev, zachovává si církev nejen instinktivní spojení s citovým
světem národa, nýbrž zajišťuje si i sumu energie a činorodosti, jež v této
formě bude věčně existovat pouze v široké národní mase. Z tohoto pochází úžasná
mladost tohoto obrovského organismu, duchovní pružnost a ocelová vůle.
Bude
úkolem národního státu zabezpečit vzdělávacím systémem to, aby docházelo k
trvalé obnově existujících duchovních vrstev přiváděním nové krve. Stát má
povinnost s nejvyšší pečlivostí a přesností vybírat z celkového počtu
soukmenovců evidentně od přírody nadaný lidský materiál a použit jej pro službu
veřejnosti. Stát a státníci nejsou tady k tomu, aby zajišťovali pouze určité
třídě zaopatření a živobytí, nýbrž aby plnili své úkoly. To však bude možné
jenom tehdy, když pro tato místa budou vzdělávány schopné osobnosti s pevnou
vůlí. Platí to nejen pro všechna úřednická místa ve státní správě, nýbrž pro
duchovní vedení národa ve všech oblastech. Také v tom spočívá faktor velikosti
jednoho národa, že se mu podaří vychovat nejschopnější mozky pro příslušné
oblasti a dát je do služeb národního společenství. Když si dva národy, jež mají
v podstatě stejné vlohy, vzájemně konkuruji, zvítězí ten z nich, v jehož celém
duchovním vedení jsou zastoupeny nejlepší mozky a podlehne ten, jehož vedení
představuje jenom velké společné krmítko pro určité stavy nebo třídy, bez
ohledu na vrozené schopnosti jednotlivých příslušníků. Samozřejmě, v našem
dnešním světě se to zdá skoro nemožné. Ihned se bude namítat, že tomu či onomu
synáčkovi, který je vyšším státním úředníkem, nelze předkládat, řekněme,
řemeslnou manuální práci, protože někdo jiný, jehož rodiče byli řemeslníci, má
přece pro tuto práci lepší vlohy. Při dnešním cenění řemeslné práce je to možná
logické. Proto bude muset národní stát dospět k principiálně jinému postojí
vůči pojmu práce: 1. stoletou výchovou, bude-li to nutné, bude muset skoncovat
s nešvarem podceňování fyzické práce. Bude zásadně hodnotit jednotlivého
člověka nikoli podle druhu jeho práce, nýbrž výhradně podle formy a kvality
jeho výkonu.
Zní
to asi docela příšerně v dnešní době, kdy bezduchý novinářsky pisálek, protože
pracuje s perem, je považován za něco víc než nejinteligentnější jemný
mechanik. Toto špatné hodnocení však nespočívá, jak již bylo řečeno, v povaze
věcí, nýbrž bylo uměle naroubováno a dříve zde nebylo. Nynější nepřirozený stav
je důsledkem všeobecných příznaků nemoci naší zmaterializované doby.
Zásadně
je hodnota každé práce dvojí: čistě materialistická a ideální. Materiální
hodnota spočívá ve významu, a to v materiálním významu té které práce pro život
společnosti. Čím více soukmenovců má užitek z nějakého realizovaného výkonu, a
to jak přímý, tak i nepřímý, tím vyšší je jeho materiální hodnota. Toto
hodnocení nachází praktický výraz v materiální mzdě, kterou jednotlivec za
svoji práci dostává. Proti této čistě materiální hodnotě stojí hodnota ideální.
Nespočívá na významu vykonané práce podle materiálních měřítek, nýbrž v její
nutnosti jako takové. Jistě může být materiální užitek nějakého vynálezu vyšší,
než denní manuální práce, přestože je společnost na této práci závislá stejně
jako na jiné. Rovnost všech je třeba konstatovat v okamžiku, kdy se každý
jednotlivec snaží ve své práci, ať už je jakákoliv, vydat ze sebe to nejlepší.
Na tomto principu musí spočívat hodnocení člověka, nikoliv na jeho výdělku.
Jelikož
každý rozumný stát se musí starat o to, aby jednotlivci byla přidělena taková
práce, která odpovídá jeho schopnostem, nebo jinak řečeno, vzdělávat schopné
mozky pro práci, která jim odpovídá, přičemž schopnost není primárně naučená,
nýbrž musí být vrozená a tím je darem přírody a nikoliv zásluhou člověka,
nemůže se obecné měšťácké hodnocení orientovat podle práce, která byla jistým
způsobem jednotlivci přidělená. Neboť tato práce připadá na konto,jeho narození
a na vzdělání takto podmíněné, které dostal od společnosti. Hodnocení člověka
musí být založeno na způsobu, jakým splňuje úkol, který mu společnost uložila.
Neboť činnost, kterou jednotlivec vykonává, není smyslem jeho bytí, nýbrž pouze
prostředkem k tomuto. Jako člověk se má dále vzdělávat a zušlechťovat, což však
může pouze v rámci svého kulturního společenství, jež musí vždy spočívat na
základech státu. K zachováni těchto základů musí přispívat svým dílem. Formu
tohoto příspěvku určuje příroda, na jednotlivci spočívá pauze to, aby svou pílí
a přičinlivosti vrátil národnímu společenství to, co mu dalo. Kdo tak činí,
zasluhuje nejvyšší ocenění a úctu. Materiální mzda budiž přiznána tomu, jehož
výkon přináší společnosti odpovídající užitek; ideální odměna však musí
spočívat v hodnocení, které může nárokovat každý, kdo dal své síly, které mu
dala příroda a vzdělala společnost, do služeb svého národního společenství.
Potom to už není žádná ostuda, být řádným řemeslníkem, avšak je ostuda být
neschopným státním úředníkem a okrádat Boha a národ o denní chléb. Potom bude
považováno za samozřejmé, že člověk nedostane přiděleny takové úkoly, na které
nestačí.
Dnešní
doba se ničí sama: zavádí všeobecné volební právo, žvaní o stejných právech,
ale nenachází pro ně žádné zdůvodnění. V materiální mzdě vidí výraz hodnoty
člověka a ničí si tím základnu pro nejvznešenější rovnost, jaká vůbec může být.
Nebo¦ rovnost nespočívá a nikdy nemůže spočívat na výkonech jednotlivců jako
takových, ale je možná ve formě, jakou každý jednotlivec plné své povinnosti.
Pouze tím je při ocenění hodnoty člověka eliminován rozmar přírody a každý se
stává strůjcem svého významu.
V
dnešní době, kdy se celé skupiny lidí vzájemně oceňuji podle platových tříd,
nemá nikdo pro shora řečené pochopení. To však pro nás nesmí být důvodem k
tomu, abychom se těchto myšlenek zřekli. Naopak: Kdo chce tuto dobu, která je
vnitřně nemocná a zkažená,
vyléčit,
musí nejprve sebrat odvahu k objasněni příčin této nemoci. O to se však postará
národně socialistické hnuti: nezávisle na veškerém šosáctví sbírat a
organizovat takové sily z naši národní pospolitosti, které jsou schopny být
průkopníky nového světového názoru.
Budou
vznášeny námitky, že je obecně velmi těžké oddělit ideální oceňování od
materiálního a dokonce že klesající cenění fyzické práce by mohlo být vyvoláno
právě jejím nižším odměňováním. A že toto nižší odměňování je prý příčinou
omezení účasti jednotlivce na kulturním bohatství svého národa. To je na újmu
ideální kultury člověka, neboť nemusí mít nic společného s jeho činností jako
takovou. Vyhýbání se tělesné práci je zdůvodňováno tím, že v důsledku jejího
nižšího odměňováni nutně klesá kulturní úroveň manuálně pracujícího, a tím že
je dáno oprávnění všeobecně nižšího hodnocení. V tom je mnoho pravdy. Avšak
právě proto bude nutné se v budoucnosti vyvarovat příliš velké diferenciace
mzdových poměrů. Neříkejme, že to bude na úkor výkonů. To by byl nejsmutnější
znak úpadku doby, kdyby podnět k vyššímu duševnímu výkonu spočíval pouze ve
vyšší mzdě. Kdyby bylo toto hledisko až dosud na tomto světě jediné
rozhodující, nikdy by lidstvo nezískalo své velké vědecké a kulturní bohatství.
Neboť největší vynálezy a objevy, nejpřevratnější vědecké práce, nádherné
památky lidské kultury se nezrodily z touhy po penězích tohoto světa. Naopak,
jejich zrození znamenalo nezřídka zřeknutí se pozemského štěstí a bohatství.
Může
být, že se dnes staly peníze výlučným pánem světa, avšak v budoucnu se člověk
bude opět sklánět před vyšším božstvem. Mnohé může dnes vděčit za své bytí
pouze touze po penězích a majetku, ale mezi tím vším je určitě jen málo toho,
co by svou neexistencí ochudilo lidstvo.
Také
to je úkolem našeho hnutí: zvěstovat již dnes příchod doby, kdy jednotlivec
dostane to, co potřebuje k životu, přičemž neopouštíme zásadu, že člověk nežije
pouze pro materiální požitky. To najde jednou výraz v moudře omezeném
odstupňování výdělků, jež
každopádně
umožní i tomu poslednímu čestně pracujícímu čestné, řádné bytí jako soukmenovci
a člověku. Neříkejme, že toto je ideální stav, jenž by tento svět prakticky
nesnesl nebo že je ve skutečnosti nedosažitelný.
Nejsme
tak prostoduší abychom věřili, že se může někdy podařit přivodit bezchybnou
éru. To však nezbavuje povinnosti bojovat proti poznaným chybám, překonávat
slabosti a usilovat o ideál. Drsná skutečnost bude přinášet mnohá omezení. Ale
právě proto se musí člověk pokoušet sloužit poslednímu cíli a neúspěchy jej
nesmí odradit od jeho záměru, stejně jako se nemůže zříct spravedlnosti,
protože také zde vznikají omyly, neboť se nemůžeme zříct lékařství proto, že
stále existují nemoci.
Chraňme
se toho, abychom podceňovali sílu ideálu. Kdo je dnes v tomto směru malomyslný,
tomu bych chtěl, jestliže byl vojákem, připomenou dobu, jejíž hrdinství
představovalo úchvatné přiznání se k síle ideových motivů. Neboť to, zač lidé
tenkrát umírali, nebyla starost o denní chléb, nýbrž láska k vlasti, víra v
její velikost, obecný cit pro čest národa. A teprve tehdy, když se německý
národ vzdálil těmto ideálům, následoval reálné sliby revoluce a zbraň zaměnil
za batoh, dostal se, namísto do pozemského ráje, do očistce všeobecného
pohrdání a nemenší všeobecné nouze.
Právě proto je důležité proti mistrům počtářům současné reálné republiky postavit víru v ideální Říši.