Pribeh Lasky
Francie. Francie, zeme, kde láska a city neznají hranic. Zeme, kde mužete potkat svuj osud témer na každém
kroku. Zeme, kde je vune lásky cítit i ve vzduchu a Amorovy šípy jakoby lítaly všude kolem vás. Jak snadné je
zamilovat se v této zemi, jak snadné je propadnout zde v pokušení a milostný hrích. Zemi lásky podlehne každý a
i ten sebevíc zarytý odpurce milostných románku pochopí, že tomuto klimatu, jenž ve Francii zcela jiste je, tak ci
tak podlehne. Vždyt, ono je tolik težké nepodlehnout, když je zde tak moc možností, tolik krásy, tolik nehy a
pochopení.
Jako se o Spojených státech ríká, že jsou zemí neomezených možností, jako se o Japonsku ríká, že je to zeme
vycházejícího slunce, tak Francie je zase – a to bez sebemenších pochyb – zemí lásky. A práve v této zemi vnikl
tento príbeh, který jak jinak, v sobe nese poselství jedné velké a horoucí lásky. Je to príbeh Andreho a Jackquine.
Je to príbeh lásky.
Andre se procházel temnou ulicí jedné parížské ctvrti. Mohlo to být kolem jedenácté hodiny vecerní a mesto žilo
svým nocním životem. Tady však bylo pusto a prázdno. Jen obcas jste narazili na nejakého bezdomovce, ci
pobíhajícího psa nebo kocku. Osvetlení zde také témer chybelo, takže jste sotva videli, kam šlapete. A práve
takováto bohem zapomenutá zákoutí Andre miloval a chodíval na ne den co den, aby si vychutnal ten klid. A
také ho zajímalo, jak žijí takoví lidé, kterí nemají kde spát, nemají peníze a castokrát nejí i pet dní, než se nekdo
slituje a podaruje ty žebráky aspon kouskem chleba. A clovekem, který tyto lidi obdarovával snad nejvíce ze
všech lidí v Paríži, byl práve Andre. Celý svuj život poctive a tvrde pracoval a za svou kariéru si stacil prijít na
docela slušné jmení. Ve svých ctyriceti letech se rozhodl, že s prací skoncí a bude si užívat svých vydelaných
penez. Ted mu bylo petactyricet let a za tu dobu poznal celý svet, byl snad ve všech koutech sveta a doprával si
mnoho radostí, na které predtím kvuli své práci nemel cas. Nejvetší potešení ze všech mu však ale cinilo to, že
mohl pomáhat druhým lidem, tem, kterí nemeli takové štestí jako on, a kterým osud ukázal svou odvrácenou
tvár. Takovým, jaké potkával práve na svých vecerních vycházkách. Delalo mu radost, když mohl nekoho udelat
štastným, alesponcástecne. Jeho financní zdroje byly sice velké, ale ne nevycerpatelné.
Dalo by se ríct, že mu v živote nic nechybelo. Mel vlivné prátele, mel za sebou úspešnou kariéru a pred sebou
peknou rádku let, kdy si mohl užívat svých penez, všichni ho obdivovali a meli jej za svuj vzor. Ovšem zdání
klame a ackoli se muže zdát, že Andre byl štastný muž, a že ho už nic lepšího v živote nemohlo potkat, nebylo
tomu tak. Andre byl smutný. Byl smutný a jeho srdce zarmoutil žal, nebot mu v jeho živote chybela jedna velice
duležitá vec, kterou si nezaplatíte žádnými penezi. Vec, kterou vám nenahradí žádný prítel. Chybela mu totiž
láska. Chybel mu ten pocit nekoho milovat a být milován. Andre mel dobré a laskavé srdce, plné emocí a citu,
ale nemel je bohužel komu dát. A proc to, ptáte se?
Andre totiž nebyl nijak zvlášt pekný clovek, dalo by se ríct, že byl spíše ošklivý. Andre si totiž nikdy moc
nepotrpel na vzhledu, vždycky ríkal, že fyzická krása nic neznamená, zato duševní krása delá cloveka opravdu
krásným. A tak chodil po svete s neupravenými a rozcuchanými vlasy, špatne pesteným oblicejem, na kterém
byly velké brýle. Jeho oblecení se ani zdaleka nepodobalo poslední móde. Mel asi jen tri komplety, které
neustále strídal, takže už byly vytahané, potrhané a taky trochu špinavé. Boty se mu div nerozpadaly pri každém
kroku. Navíc kulhal na pravou nohu, což byl pozustatek úrazu z detství.
Takový byl Andre. Podivín si možná reknete. Tak bohatý clovek a vypadá jako vandrák. Podivín možná, ale jen
v ocích druhých. Pro nej to bylo správné. Nepovažoval za nutné uprednostnovat krásu fyzickou, pred krásou
duševní, ta pro nej znamenala mnohem víc. Bohužel však, tento jeho názor s ním nikdo nesdílel. A to jak z rad
jeho prátel, tak z rodinných príslušníku. A nejhorší na tom všem bylo, že s takovýmto postojem k životu se mu
opravdu težce hledala životní partnerka. V dobe, kdy je opravdu težké najít nejakou ženu, která by byla ochotna
akceptovat Andreho filosofii. Každá chce prece jen to nejlepší a chce být na svého manžela hrdá. Jenže za
Andreho se všechny jeho dosavadní letmé známosti stydely, a když už s ním nekam šly, tak to bylo jen kvuli
jeho penezum. A když dostaly co chtely, vykašlaly se na nej. Není proto divu, že s postupem casu Andre ztrácel
k ženám duveru a cím dál tím víc se uchyloval k samote a k samotárskému zpusobu života. Už jej proste
nebavilo stále jen doufat, že jednoho dne se ta pravá objeví a být porád zklamán z toho, že je to jen jeho
nesplnitelné prání.
Onoho vecera, když byl na své pravidelné procházce chudinskou ctvrtí, už byl definitivne smíren stím, že
zustane nadosmrti sám, bez ženy a bez potomku. Bez možnosti, aby své city mohl rozdat nekomu, kdo o ne
opravdu stojí.
Když v tom najednou se stalo neco, co v momente zmenilo jeho život.
„Ahoj.“
Andre se zastavil, rozhlížel se kolem a pátral po zdroji toho hlasu. A najednou ji uvidel. Stála tam, na sobe mela
jemnou, zašpinenou bluzicku a šaty ke kolenum. Její nádherne blondaté vlasy se jí trpytily v zári poulicní lampy.
Byly tak úžasne dlouhé a splývaly jí až po pás. Mela je jen tak, volne rozpuštené. Byla menší postavy a snažila
se co nejvíce vytáhnout, aby vypadala vetší. Byla štíhlá, možná až moc a zdálo se, že dlouho nic nejedla. Dívala se na nej svýma modrýma ocima, které snad v sobe mely nejakou podivnou carovnou moc, protože Andre se od
nich nemohl – a snad ani nechtel – odtrhnout. Její rty se jemne chvely. Nebyla vubec nalícená a pritom byla tak
krásná a její plet vypadala zdrave a sveže. Mohlo jí být takových patnáct let , ne víc, spíš mín.
„Ahoj,“ odvetil Andre a stále z ní nemohl spustit oci. Zustal stát jako zkamenelý a díval se na ni. Byla to prostá,
obycejná chudá dívka, ale v jeho ocích se mu zdála nesmírne krásná a pritažlivá.
„Jste na procházce, pane?“ zeptala se.
„A…ano, jsem. Mám rád takováto klidná místa. A mám rád lidi, kterí zde žijí,“ a pri této vete se jí ješte více
zahledel do ocí. „Ty tu bydlíš?“ zeptal se a podíval se na starou zboreninu toho, co kdysi býval dum.
„Ano,“ odvetila.
„Sama?“
„Se strýcem, otec umrel ješte pred tím, než jsem se narodila a matka, když mi bylo deset let.“
„To je mi líto, urcite to byli dobrí a hodní lidé.“
„To byli…“ dívka sklopila zrak a zesmutnela.
„A jak se vlastne jmenuješ?“
„Jackquine. Jackquine Juaouová. A vy?“
„Já jsem Andre, Andre Leese a klidne mi mužeš tykat, Jackquine. Nemáš hlad?“
„Trochu,“ rekla, ale Andre vedel, že to trochu znamená, že už pár dní nejedla.
„Mužu te teda na neco pozvat?“
„No…, já nevím…“
„Neboj, já ti neublížím, jen si spolu zajdeme na neco dobrého k jídlu. Tak, co ríkáš?“
„Tak fajn,“ podívala se na nej a usmála se tím nejnádhernejším úsmevem, který kdy vubec videl. „Ale kde na to
vezmeš peníze?“
„Peníze, to nebude prob…,“ Andre se zarazil a uvedomil si, že ona si myslí, že je jedním z nich, že je také
chudý. A není se cemu divit, vypadal tak. „Neco málo mám, na veceri pro nás dva to bude stacit,“ zalhal. Zalhal
proto, že jej zajímalo, jak se tato dívka zachová. Chtel vedet, jaká skutecne je. Ale kdyby jí rekl o penezích,
urcite by to už nebyla ona, nebot peníze mají tu moc ucinit cloveka jiným, než ve skutecnosti je.
„Fajn, takže jdeme?“ odvetila.
„Jdeme!“
Vyrazili spolu svižným krokem k nejbližšímu rychlému obcerstvení. Jackquine se na nej zavesila a položila mu
hlavu na rameno. Andreho to na chvíli zarazilo a chystal se, že jí rekne, že to asi není správné, ale pak si rekl, že
je to ješte díte a nezná zábrany. A navíc, o nic prece nejde! Pozdeji si ale uvedomil, že mu to vlastne prijde
príjemné. Ono, celé to podivuhodné a náhlé setkání s Jackquine mu prišlo tak nejak, príjemné.
Když dorazili do bufetu a objednali si jídlo, posadili se proti sobe ke stolu a celých pet minut na sebe jen hledeli.
Byl to pohled plný zvedavosti, ocekávání a ac si to Andre nechtel priznat, taky pohled touhy.
Když prinesli jídlo, Jackquine se do nej okamžite pustila a v mžiku bylo pryc. Andre ani na chvíli nezaváhal a
dal jí ješte i svoje. Jackquine na nej pohlédla a opet se usmála tím svým krásným úsmevem, jaký umela jen ona.
A pak se to stalo. Najednou se zacala k Andremu približovat, až už byla tak blízko, že Andre cítil její horký dech
na své tvári.
„Co…, co to deláš?“ ptal se zmatene.
Jackquine mu položila prst na ústa, zahledela se mu hluboko do ocí a pak ho políbila. Andre zavrel oci. Byl to
polibek krátký, ale bylo v nem neco, co doposud nepoznal. Bylo to tak vrelé, tak vzrušující a tak príjemné.
Andre mel pocit, jakoby v nem náhle vybuchla sopka, která v sobectyricet pet let hromadila lávu. Zacalo mu
prudce bušit srdce, zacal se potit a celý zcervenal. Prestal racionálne uvažovat. Pripadalo mu to, jakoby byl ve
snu. Ve snu, ze kterého se nechtel probudit.
Pak pocítil, že se od nej Jackquine opet vzdaluje a otevrel oci. Porád se na nej dívala tím hlubokým pohledem
svých modrých ocí a stále se usmívala.
„Za co to bylo?“ zeptal se. „Za to jídlo?“
„Ne, za jídlo ne, Andre. Za to, že jsi. Za to, že jsem te dnes poznala. Za to, že aspon nekdo delá tento svet o neco
lepším. Prála bych si, aby takových lidí, jako jsi ty bylo víc!“
Pak už jen mlcky sedeli, dívali se jeden na druhého a Andre si uvedomil, že tu dívku miluje. Bylo to naprosto
šílené a nepochopitelné. Poznali se teprve pred chvíli, on, muž, kterému táhne na padesát a ona, krásná mladá
dívka, které je sotva patnáct let. Ale i pres to prese všechno cítil, že mezi nimi neco je. Neco krásného, neco co
ješte s žádnou jinou nezažil. Bylo to tak opravdové a tak plné emocí. Škoda jen, že za pár minut to všechno
skoncí. On ji odvede zpátky domu, tam, kam patrí a oba pujdou po svých. Na dnešní vecer zapomenou a vše se
vrátí do starých kolejí. Kéž by to tak nemuselo být…
Když se spolu vraceli zpátky smerem k Jackquininu domu, oba mlceli a dívali se do zeme. Jen obcas, jakoby se
chteli jeden o druhém presvedcit, že tam stále je, se na sebe podívali, ale hned zase rychle sklopili zraky k zemi a
pokracovali nucene dál. Snad to bylo do jisté míry zpusobeno urcitým druhem ostýchavosti ci bázne, nebo oba
premýšleli o tom, co se jim vlastne ten vecer stalo a tak byli pohrouženi do svých vlastních myšlenek, nebo
proste jen nenacházeli slov, patricných k dané situaci. Nakonec prece jen jeden z nich našel v sobe odvahu a
položil otázku.
„Líbilo se ti to dnes vecer?“ tím tázajícím se byl Andre. Ostatne tak by tomu asi melo být a je tomu už po staletí;
muž je zpravidla ten, který prolomí mlcení, ten který rozesmeje a pobaví, témer vždy je muž ten, kdo musí udelat
první krok.
„Ano, moc. A tobe?“ odvetila Jackquine a zase se usmála tím svým krásným a nakažlivým úsmevem.
„Mne taky. Víš, už dlouho jsem se necítil tak nádherne. Nevím proc, ale když jsem s tebou, jakoby všechno
kolem neexistovalo. Jako bychom byli jen ty a já. Na svete není nic špatného, nic zlého, všechno se zdá být
prekrásné… ve tvé spolecnosti.“
Andre se na ni po techto slovech podíval a cekal, co odpoví. Avšak odpoved neprišla. Dokonce se na nej ani
nepodívala, ani se neusmála. Nic. Proste jen dál pokracovala pomalým tempem vpred a byla zahledená do zeme,
jakoby snad cekala, že na ní spatrí mapu k pokladu, nebo neco podobne neuveritelného. Andre se na ni ješte
chvíli díval, ale když Jackquine v tomto jednání pokracovala, následoval jejího príkladu a jen tupe pochodoval
smerem k domu a zíral na své kroky. Už se bál znovu cokoli ríct, na cokoli se zeptat. Zacal premýšlet o tom,
jestli to, co jí pred pár okamžiky rekl, nebylo moc unáhlené a jestli si to radeji nemel nechat pro sebe. Je to prece
ješte dívka, která není zvyklá takové veci slýchat a už vubec ne od muže, který by klidne mohl být jejím otcem!
Nebylo to od nej správné tohle ríkat, ale co se stalo, stalo se, už to nevrátí. Ceho se ale bál bylo, že kvuli tem pár
slovum možná prijde o kamarádku. Kamarádku? Opravdu Jackquine považoval jen jako za kamarádku? Necítil
k ní náhodou neco víc, než je prátelství? Nebyla to… nebyla to láska? Ne, to prece nejde! To není možné! To
nejde!
Takové a podobné myšlenky se Andremu honily hlavou a on nebyl schopen si ani jednu z nich rozumne
vysvetlit. Když v tom najednou se Jackquine zastavila.
Stála tam, v celé své kráse a nevinnosti a dívala se na nej. Bylo na ní videt, že chce neco ríct, ale cosi jí brání to
udelat. Rty se jí chvely a nohou si pohrávala s malým kamínkem na ceste. Ale pritom se mu porád dívala prímo
do ocí, jakoby v nich chtela vycíst odpoved na svoji nepoloženou otázku. Nakonec se prece jen osmelila a
zeptala se:
„A líbím se ti já?“
Jen co dorekla, sklopila zrak k zemi, ale vzápetí jej zase zvedla a znovu se Andremu dívala zpríma do ocí.
Kdyby se v tu chvíli porádala soutež, komu bude rychleji bít srdce, Andre by byl stoprocentní vítez! Polilo ho
horko, tep se mu zrychlil, krev se mu nahrnula do hlavy a pripadal si, že každou chvíli ztratí vedomí. Cekal
všechno. Cekal, že mu rekne, že už ho nechce videt, cekal, že ho požádá, aby na ni zapomnel, cekal od ní
všechno, jen ne tohle. Tahle otázka mu doslova vzala dech. Nemohl dýchat, nemohl mluvit, žaludek se mu
svíral. Mel pocit, že to je jeho konec. Ale ne, práve naopak. Tohle by mohl být teprve zacátek. Zacátek neceho
hodne krásného. Neceho, co naprosto zmení jeho život. A on si to dobre uvedomoval. Uvedomoval si to tak moc,
že to bylo až neprípustné. Jak by jen mohl milovat tak mladou dívku, jakou Jackquine byla? Jak by mohla mezi
lidmi takového vekového rozdílu vzplanout láska? A jak by vlastne neco takového mohlo vubec fungovat?
„A… ano! Líbíš se mi! Moc! Já… já – asi te miluju Jackquine…“ a bylo to. Proste to z nej najednou vyšlo, ani
nevedel jak. To, co cítil v srdci, bylo mnohem silnejší než jakékoli racionální úvahy. Zamiloval se do ní,
skutecne a opravdove. A pokud máte nekoho opravdu moc rádi, prestanete myslet mozkem, zacne vás ovládat
zcela neco jiného.
„Promin, omlouvám se, asi jsem to nemel rík…“ než vubec stacil dopovedet, Jackquine se k nemu privinula tak
tesne, jak to jen šlo, vzala jeho hlavu do dlaní a dlouze a vášnive ho políbila. Pak se na nej usmála, ješte krásneji
než kdy predtím, naklonila se a do ucha mu pošeptala:
„Já tebe taky, Andre.“
Ješte jednou ho políbila a vešla do domu, ke kterému dorazili, aniž by si toho Andre všiml.
Andre zustal stát, zcela neschopen pohybu nebo jakékoli aktivity. Jen tam tak stál a díval se, jak Jackquine
vchází do svého domu a ješte, než se za ní úplne zavrely domovní dvere, stacila na nej zamávat.
On se bohužel nevzmohl na nic. Byl absolutne paralyzován. Ješte dlouho tam tak nehybne stál a premýšlel o
všem, co se mu ten vecer stalo a znovu a znovu, nescetnekrát si pripomínal její poslední slova:
„Já tebe taky, Andre.“
Pak se usmál a naplnený pocitem, který v sobe ješte nikdy za celý svuj život necítil, se vydal domu.
Ten pocit byla láska. Opravdová, horoucí a cistá láska, vycházející ze samého nitra jeho srdce. Láska, kterou
v sobe dokáže najít jen velmi málo lidí. A ješte méne lidí si tuto lásku dokáže vzájemne projevit. Andre a
Jackquine to však ten vecer udelali a našli jeden ve druhém svuj smysl života a bytí.
Andre sedel na terase svého domu, hlavu mel oprenou o lehátko a nechal na sebe pusobit príjemne hrejivé
slunecní paprsky. Zavrel oci. Krása. To ticho, ten klid, pocit, jak mu celým jeho telem proudí životadárná
energie, svoboda, mír, volnost. Všechno kolem pro nej najednou ztratilo smysl, byl jen on, on ve splynutí
s prírodou. Ale ješte neco tu preci jen bylo, nebo spíš nekdo. Byla to Jackquine. Byla s ním porád; mel ji v hlave.
Nemohl jinak, než na ni porád myslet. Na její trpytivé, nádherne dlouhé vlasy, se kterými si jemný vánek
pohrává jako s períckem, na její blankytne modré oci, jejichž barva pripomínala barvu nebes a do kterých byste
byli schopni dívat se celý den, na její jemná a sveží ústa, která v nem pri každém polibku vyvolávala pocity
touhy a vášne, na její krásné dozrávající telo, její ladné krivky a ideální míry, drobnou postava vyjadrující
nevinnost a cistotu. Ale hlavne, hlavne to byla její povaha, která Andreho nenechala chladným. Byla to ona
samotná, bylo to v ní. Její nežný cit, láska a pochopení. Porozumení pro druhé, i pres to, že sama na tom nebyla
zrovna nejlíp. To všechno a ješte mnohem víc v Andrem vzbuzovalo neuveritelnou lásku, již od prvního
okamžiku, co jej Jackquine oslovila. A ona k nemu cítila totéž. On nacházel oporu a smysl života v ní a ona zase
v nem. Takovéto dokonalé souznení dvou duší se prihodí jen opravdu velmi, velmi málokrát.
Bylo to jako vcera, kdy Jackquine rekla Andremu poprvé „Ahoj“, ale ve skutecnosti od této doby uplynul už
jeden dlouhý mesíc. Dlouhý pro obycejného cloveka, který žije ze dne na den a nemá se pro co tešit, z ceho se
radovat. Ale ne príliš dlouhý pro Andreho, který byl bezmezne zamilovaný a každý nový den, který mohl trávit
se svojí láskou, byl pro nej jako znovuzrození. Ráno vstával a tešil se, až se s ní znovu setká a vecer usínal
s myšlenkou na další ráno a na opetovné shledání. Možná fanatismus, reknete si. Možná až prílišná zanícenost,
muže se zdát. Ale sami dobre víte, co dokáže láska s clovekem udelat. Bud jej privede na pokraj blaha a štestí,
nebo naopak, zloby, smutku a nekonecného žalu.
Andreho ze zamyšlení vytrhl psí štekot. Otevrel oci a podíval se na hodinky. Bylo pul tretí odpoledne, nejvyšší
cas vyrazit, Jackquine za chvíli koncí škola.
„Bennie, co se deje?“ zeptal se a pohladil svého psa, který mu po celou dobu verne ležel u nohou. Bennie byl
jeho jediný a opravdový prítel. Vždycky chtel mít psa, už jako díte, ale rodice byli proti. Jeho rodice byli ostatne
proti vetšine vecem, které Andre chtel a považoval je za sobe duležité.
Bennie zavrtel ocasem a znovu zaštekal. Pak se rozbehnul skrze dum kpredním dverím. Andre slyšel, jak nejaké
auto zastavuje u domu. Otevírají se dvere, nekdo vystupuje, klepání vysokých podpatku o zem, zvonek.
Andre vstal a šel ke dverím. Bennie stále zurive štekal. Andre ho pohladil, aby ho zklidnil a rekl mu: „Já vím, že
ji nemáš rád, já taky ne.“ Už naprosto presne vedel,kdo jej prijel navštívit. Otevrel dvere.
Za dvermi stála vysoká, noblesne oblecená, asi tricetiletá dáma. Na sobe mela to nejdražší oblecení, které si jen
dokážete predstavit, kožené boty na vysokých podpatcích, které ji cinily ješte vyšší, než byla ona sama, už tak
dost vysoká. Byla štíhlá s pekným a pevným poprsím, bohužel ne jejím vlastním, všude na sobe mela ruzné
šperky, od náušnic, pres retízky, až po náramky na rukou a nohou, vše samozrejme v pravém zlate nebo stríbre.
Na obliceji mela tolik makeupu, že byste jen zteží odhadli, jaká tvár se pod tím vším vlastne skrývá. Na rtech
mela tolik rtenky, že by to snad stacilo pro celou ulici.
Andreho do nosu uderil ostrý závan z jejího parfému, který naprosto nesnášel. Ne snad pro jeho vuni, ale proto,
že ho bylo moc. Bennie stál Andremu po boku a zurive vrcel.
„Ahoj Natalie,“ pozdravil Andre a snažil se, aby to znelo mile, ale asi se mu to moc nepovedlo.
„Milácku, tak dlouho jsme se nevideli! Mrzí me, že jsem musela odjet, ale jinak to nešlo. Ale ted jsem zpátky a
budu porád s tebou,“ vtom se k nemu vrhla, chytla jeho hlavu do svých obrovských rukou a dala mu francouzský
polibek. Dlouhý, tak dlouhý, div to Andreho neudusilo. Po tomto aktu mu na obliceji zustal velký obtisk její
rtenky, který si okamžite utrel kapesníkem.
Natalie Vermotová. Tricet let, bezdetná, velice movitá a nepracující žena. Její rodice byli akcionári mnoha
zahranicních i domácích firem, sami vlastnili a rídili spousty podniku po celém svete. Nataliin život byl zajišten
už od samého pocátku. Vyrustala v bohatství, žila v bohatství a v bohatství také i nejspíš umre. Nikdy nepoznala,
co to je chudoba nebo odríkání. Vždycky mela to, o co si rekla, at už to bylo cokoli. Nikdy neslyšela slovo „ne“.
A verte tomu nebo ne, takto prožitých tricet let na vás nechá znacné následky, pokud s tím neumíte bojovat. Ano
ovšem, Andre byl také bohatý, ale na rozdíl od Natalie se penezi nenechal ovládnout, byl porád sám sebou. A
navíc, on si své bohatství musel tvrde zasloužit, byla v tom léta odríkání a starostí a nikdo mu nepomohl, ani
jeho rodice, nikdo. To, co vybudoval, vybudoval vlastním úsilím.
S Natalií se potkali v jedné restauraci asi pred dvema lety. On tam byl tehdy sám a ona se svým prítelem, vysoce
postaveným podnikatelem. Jejich stoly byly prímo naproti sobe a tak se na sebe mohli po celou dobu dívat.
Zacala s tím ona. Nejdríve jen letmé a krátkodobé pohledy, pak prišel úsmev a pak už na sebe jen zírali. Tehdy
Andre ani porádne nevedel proc, ale zalíbila se mu. Myslel, že to je konecne ta pravá. Vstal od stolu, pristoupil
k ní, nedbaje na její spolecnost a zeptal se jí:
„Slecno, vidím, že jste práve dojedla. Smím vás pozvat na drink?“
„Ano, dekuji, ale pujdeme k vám domu,“ odpovedela. Její prítel ani nestacil zareagovat.
Když dorazili do Andreho domu, zacali se vášnive líbat a pak se zurive, divoce a nespoutane pomilovali. Bennie
byl u toho a celou dobu štekal. Andre ho tehdy okrikl, cehož pozdeji moc litoval a casto si to vycítal.
Chodili spolu asi pul roku a vypadalo to, že spolu budou opravdu štastní. Andre dokonce pomýšlel i na to, že se
s Natalií ožení. Zkrátka a dobre, jevili se jako ideální pár. Ale pak se postupne zacala projevovat Nataliina pravá
povaha a zacala se Andremu odcizovat. Navenek se možná zdálo, že je fajn, ale uvnitr to byla bezcitná zruda,
zkažená mocí penez. Cím dál tím víc se sobe vzdalovali, až zustalo jen u nuceného predstírání a každodenního
povinného sexu. Ale presto i nadále zustali spolu a žili v jedné domácnosti. Natalie zrejme kvuli penezum, znáte
to, kdo má hodne, chce ješte víc. A Andre? To on sám ani porádne nevedel. Snad proto, že už nechtel být porád
sám. Byl sám už hodne dlouho a tak uvítal jakoukoli spolecnost, vcetne Natalie, která se mu protivila. A tak to
šlo celé dva roky. Ona jej milovala jen kvuli jeho penezum a on si ji zase udržoval, aby mel nekoho po svém
boku.
Ale ted, ted bylo všechno jiné. Ted poznal svou opravdovou a jedinou lásku. Ted tu pro nej byla Jackquine a on
tu chtel být zase jenom pro ni. Rozhodl se, že ješte toho dne to s Natalií ukoncí.
Ale nejdríve bude muset zajít ke škole a omluvit se Jackquine, že s ní tentokrát nemuže být. Ach, jak ho to
pomyšlení, že bude muset trávit odpoledne s Natalií namísto své milované mucilo. Nejradeji by vše vyrešil hned
ted a tady, ve dverích, ale to nemohl, takový on nebyl. Nemohl jen tak nekomu, s kým strávil dva roky svého
života ríct, že je konec, aniž by to porádne zduvodnil a objasnil všechny príciny. Natalie byla sice špatná, ale
porád ješte to byl clovek, byla to žena a ženám on jen velice nerad ubližoval, vetšinou tomu bylo naopak. Bude
si s ní o tom muset promluvit, pekne v klidu a musí na to mít cas.
„Pojd dál a posad se. Udelej si pohodlí, odlož si. Musíme tvuj návrat porádne oslavit. Jen zajdu koupit nejaké
šampanské a konak a hned jsem zpátky,“ rekl Andre a nabídl jí místo k sezení.
„Díky, ráda se neceho napiji. Pockám te tady. Ale pospeš si, mám ti toho tolik co ríct!“ odvetila Natalie.
„Jasne, hned jsem tu!“
Andre si vzal ze šuplíku nejaké peníze, dal Natalii pusu na celo, pohladil Bennieho a vyrazil.
„Bennie, zustan!“ stacil ješteríct, aby pes nevyrazil za ním.
Bennie zaknucel a pak se otocil smerem k Natalii, která sedela na kresle a kourila cigaretu. Lehnul si naproti ní a
hlavu podeprel tlapkami. Díval se jí prímo do ocí.
„Co cumíš? Hloupé zvíre,“ okrikla ho Natalie.
Bennie se vztycil, zavrcel a odpochodoval si to na verandu, kde ulehl do Andreho lehátka, zavrel oci a usnul.
Když Andre dorazil ke škole, kam Jackquine chodila, zvonení školního zvonku práve oznamovalo konec
vyucování. Behem pár vterin se celá ulice zaplnila pobíhajícími a klábosícími detmi, které se bud vracely domu,
nebo naopak nekam šly. Andre šel o kousek dál, až do nedalekého parku, kam usedl na lavicku a kde se s
Jackquine vždycky scházeli. Bylo tu príjemne, ani moc horko, ani zima, všude klid, kolem byla cítit vune stromu
a kvetin, žádná auta, ani smog. Takováto prostredí mel Andre moc rád a Jackquine taky.
Andre vytáhl z kapsy krabicku cigaret, pak nahmatal sirky a zapálil si. Jackquine se sice tento jeho zlozvyk
nelíbil, ale vždycky mu ríkala, že ho má ráda takového, jaký je a pokud chce kourit, nebude mu v tom bránit a
rozhodne to nebude mít žádný vliv na jejich vztah. Tohle Andre dokázal ocenit. Vždycky dokázal ocenit lidi,
kterí mají pochopení pro slabosti druhých.
Premýšlel, co vlastne Jackquine, až dorazí, rekne. Jak jí vysvetlí, že s ní dnes nemuže být? Má jí ríct pravdu?
Nebylo by snad lepší si neco vymyslet a ponechat to osudu?
Andre zaklonil hlavu a díval se do nebe. Potáhl z cigarety a vyfoukl smerem k obloze jemný oblácek koure s
modrým nádechem.
No jo, ale co vlastnerekne Natalii? Jak té vysvetlí celou situaci? Jak jí má ríct, že už s ní nechce být, že už svou
opravdovou a pravou lásku našel? A co teprve, když Natalie zjistí, že Jackquine je jen ctrnáct let? Co udelá? Jak
se asi zachová? Prijme to jako samozrejmost, nebo bude delat problémy? Podle toho, jak ji znal, pocítal s
nejhorším a radeji na to prestal myslet, nechtel si kazit ty krásné okamžiky.
Najednou mu nekdo zakryl oci rukama a rekl: “Kdo je?”
Andre ucítil jemnoulinký nádech Jackquininy vonavky a ucítil na svém obliceji její provonené kadere dlouhých,
blondatých vlasu. Okamžite se mu rozbušilo srdce, do hlavy se mu nahrnula krev a byl jako omámený, jako už
tolikrát predtím. Samotný fakt, že Jackquine je u nej mu dodával obrovskou chut do života a sílu poprat se se
vším a s každým, kdo by toto pouto mezi nimi chtel zpretrhat.
“Ta nejnádhernejší, nejmilejší, nejhodnejší a nejbájecnejší holka na svete!” odpovedel Andre.
“Ale no tak, nech si ty lichotky, nebo se budu cervenat,” odvetila Jackquine, usmála se svým nezamenitelne
krásným úsmevem a políbila Andreho na tvár. Ten její polibek opetoval.
“Jak ses mela?” zeptal se a típl cigaretu.
“Šlo to, ale celý den jsem se na tebe tešila, takže jsem se nedokázala moc soustredit, víš?” posadila se vedle nej
na lavicku a podívala se mu zhluboka do ocí.
“Já jsem se na tebe taky hrozne tešil, ani nevíš jak, bohužel,” Andre smutne sklopil zrak k zemi, “je tu neco co...
proste... nastaly jisté okolnosti a já s tebou dnes nemužu být. Prišel jsem ti to jenom ríct, abys na me zbytecne
necekala a nedelala si starosti.”
“To myslíš vážne?” odvetila a její úsmev vystrídalo zklamání.
“Bohužel ano, ani nevíš, jak me to samotného mrzí a chtel bych, aby to bylo jinak, ale nejde to. Ale mužeme se
sejít zítra, urcite!” rekl dychtive Andre.
“To by bylo fajn! A rekneš mi aspon, o co jde?”
A je to tady. Nastala ta chvíle, kdy se musí rozhodnout. Bud jí rekne pravdu, nebo bude lhát. Má jí o Natalii
povedet?
Mezitím už Natalie vykourila svou tretí cigaretu a netrpelive precházela sem a tam po pokoji. Mela tušení, že se
neco deje, že neco není tak úplne v porádku. Už hodne dlouhou dobu se nestalo, že by k ní Andre byl tak milý a
navíc, že se nabídne koupit na oslavu jejího príjezdu šampanské. Vedela, že ji nemuže vystát a popravde, ona k
nemu také nic necítila, ale peníze jsou mocné lákadlo. Andreho jmení ji u neho drželo, stejne jako jeho u ní držel
pocit, že má nekoho vedle sebe. Byli si navzájem prospešní, ale ted Natalie cítila, že se neco deje. Rozhodla se,
že si tak trochu zahraje na detektiva. Prešla k Andreho pracovnímu stolu, otevírala jeden šuplík za druhým a
postupne je obracela naruby, ale nenašla nic. Místo uspokojení však pocítila touhu pátrat dál a mnohem
intenzivneji. Dukladne prošmejdila celou místnost, kousek po kousku. Sama vlastne nevedela, co hledá, ale to jí
v té chvíli nezajímalo. Z terasy ji nechápave pozoroval Bennie a tiše vrcel.
Natalie to nakonec prece jen vzdala a rekla si, že si pujde do kuchyne neco nalít k pití.
Prišla tam a zustala stát jako zkoprnelá. Udivene civela na jedno místo, kde stála v rámecku nejaká fotka
mladého devcete (pri bližším ohledání zjistila, že se vlastne jedná o autoportrét), které vypadalo tak na ctrnáct,
patnáct, nanejvýš šestnáct let. Natalie pristoupila blíž s pusou otevrenou dokorán, vzala obrázek do ruky a
precetla si: Pro mou velkou lásku a jediného cloveka na celém svete, Jackquine.
Natalie s hruzou v ocích hledela na podobiznu dívenky a mela co delat, aby ji neupustila na zem, jak se ji trásly
ruce. Ne snad kvuli tomu faktu, že se její proroctví naplnilo, s tím, že by ji Andre mohl podvádet pocítala a
uprímne jí to bylo jedno, ale že jí zahne s nekým, kdo by klidne mohl být jeho dcerou, to netušila ani ve snu.
Všechno v ní kypelo vztekem a prekvapením zároven. Cítila se být poražená, zostuzená a bezcenná. Takové
pocity neznala. Vždycky jí všechno a všichni šli na ruku. Poprvé v živote ji nekdo pokoril, poprvé ve svém
bezstarostném živote byla až druhá, poprvé jí nekdo dal mat. A navíc to je ctrnáctiletá holka. Školacka. Ubohá
školacka, která je ješte pod zákonem.
Když jí konecne všechno docvaklo, co se vlastne deje, vztekle vyndala obrázek z rámu, strcila si jej do kapsy,
rychle prebehla místnost, vzala si kabelku a rozbehla se ven. Vlastne ani nevedela, kam má jít, opet jednala
impulsivne, ale jedno vedela jiste, musí najít Andreho, toho bídáka, toho chlípníka, toho, toho...
Když se za ní zabouchly dvere, v dome po ní zustal jen oblak cigaretového koure, rozházené šuplíky v Andreho
psacím stole a na zemi rámecek, ve kterém ješte pred chvílí byl obrázek Jackquine, který mu nakreslila pár dní
po jejich setkání. V kreslení byla totiž výborná a v budoucnu se tím chtela živit.
A ješte neco v dome zustalo, nebo spíš nekdo. Byl to Bennie, který mel ohromnou radost z toho, že Natalie
odešla. Zurive vrtel ocasem a na znamení své radosti dvakrát a hlasite zaštekal. Pak znovu ulehl na lehátko a
pokracoval v tom, z ceho ho vyrušilo Natalinino detektivní snažení. Zanedlouho usnul.
“Zkrátka jde o to,” rekl po chvilce premýšlení Andre, “že mi prijela návšteva a já ji proste nemužu nechat být
samotnou, musím se jí venovat,” vykroutil se z toho opravdu dobre, protože ani nelhal, ale ani neríkal tak úplne
pravdu. Zvolil kompromis.
“Jasne, to chápu, samozrejme!” prikývla na to Jackquine a její smutný výraz znovu prešel do laskavého úsmevu.
“Vím, že se to zrovna asi moc nehodí, ale co kdybych šla s tebou? Neboj, budu hodná a slušná holka,” lišácky na
nej pri techto slovech zamrkala a pokracovala dál. “Vždyt já vlastne dodnes ani porádne nevím, kde bydlíš!
Nikdy jsi me k sobe nevzal!”
“Ach Jackquine, strašne rád, strašne rád bych te vzal s sebou, ale nejde to, ver mi. Existují proste jisté veci,
které... které mi v tom brání,” rekl.
“Co treba?” zeptala se Jackquine a bylo na ní videt, že zacíná být nervózní. “Jaké to mužou být okolnosti, které ti
brání ukázat mi, kde vlastne bydlíš a seznámit me s tvými práteli?” po techto slovech její úsmev definitivne
zmizel.
“Já... já... PROSTE JSEM K TOBE NEBYL VE VŠEM ÚPLNE UPRÍMNÝ! A V JISTÝCH VECECH JSEM
TI LHAL!” vychrlil ze sebe Andre a až potom si uvedomil, co vlastnerekl.
Hodnou chvíli na sebe jen tak hledeli a nevedeli, co dál ríct. Andre se cítil strašne a vedel, že Jackquine na tom
není o moc líp. Takovou, jako ted ji ješte nevidel. Vždycky pusobila strašne sebevedome a dokázala kolem sebe
šírit pozitivní energii, ale ted mel pocit, že vedle nej sedí hromádka neštestí, která se každou chvíli sesype.
“Jackquine, já... nevím, co bych, jak bych...” vykoktal ze sebe Andre.
Jackquine se na nej podívala smutnýma ocima, které se jí pomalu, ale jiste zacaly zaplavovat slzami.
“Takže... takže tys ke mne nebyl uprímný? Tys mi LHAL?”
Andre si všiml, že jí po tvárí zacala stékat slza. Vztáhl k ní ruku a chtel ji otrít, ale Jackquine mu uhnula a prudce
vstala z lavicky. Chtela odejít, Andre ji však chytil za ruku a stáhl zpátky. Jackquine se chvíli bránila a zurive se
snažila dostat z Andreho sevrení, pak ale povolila a prudce se rozbrecela. Andre jí odhrnul vlasy z tváre a
pokoušel se ji uklidnit. Ze všeho nejvíc na svete nesnášel, když žena pláce. Vždycky mu to pusobilo strašnou
duševní bolest a nevedel, co má v dané situaci delat.
“Myslela jsem, že náš vztah je uprímný, že to myslíš vážne a že pred sebou nemáme žádná tajemství!” rekla
nakonec uslzená Jackquine. “Proto jsem se do tebe zamilovala, proto jsem si te vážila, protože jsem si myslela,
že jsi jiný než ostatní! Myslela jsem, že jsi clovek, který zakládá vztah na uprímnosti, lásce a toleranci. Ne na
lžích a podvodech! Máš... máš me vubec rád, nebo jsem se ti proste jen hodila do nejakého tvého podivného
plánu?” vmetla mu tuto otázku prímo do obliceje.
“Prosím te, milácku, jak tohle mužeš vubec ríct? Miluji te, nejvíc ze všeho, udelal bych pro tebe cokoli na svete,
jsi pro me vším! To, že jsem ti nerekl úplne všechno už na zacátku byla chyba a já to uznávám, ale prosím, nech
si to aspon vysvetlit!”
Sledoval, jak se na nej Jackquine zadívala svýma nádhernýma ocima a pozorovala ho, jakoby v tech jeho ocích
chtela najít, jestli to, co ríká myslí opravdu vážne.
“Dobre, vysvetli mi konecne, o co jde, prosím!” chytila ho za ruku a on chytil zase tu její. Opet pocítil tu známou
vlnu horkosti.
“Chceš znát celou pravdu? Reknu ti ji. Máš na to plné právo a já jsem byl hlupák, že jsem si to neuvedomil už
drív, omlouvám se!” náhle na její tvárí spatril drobné náznaky úsmevu.
“Nejsem ten, za koho me máš. Jsem totiž...” tuto vetu už Andre nestacil vyslovit, protože aniž by si toho kdokoli
z nich všiml, najednou se pred nimi objevila udýchaná postava a i pres znacné horko, které v tu dobu venku
panovalo, mela na sobe kožich. Trímala v ruce jakýsi zmuchlaný kus papíru, na kterém byla vyobrazena mladá,
asi ctrnáctiletá slecna.
Andremu vyschlo v krku a zatajil se mu dech.
“Ahoj zlato, ríkala jsem si, že bys me mohl seznámit se svou novou... ehm, kamarádkou?” zákerne se na
Jackquine podívala, pak sjela pohledem na jejich spojené ruce a pak, aniž mel Andre šanci cokoli udelat, mu dala
dlouhý polibek. “Chybel jsi mi!” Pak prešla k Jackquine, podala jí ruku a dodala: “Já jsem Natalie, Andreho
prítelkyne.”
Jackquine se nejdríve podívala na Andreho, pak na Natalii, pak na ruku, kterou jí podávala a nakonec se s
brekem rozbehla pryc a ani se neohlédla.
“Hmmm... opravdu zvláštní, ta dnešní mládež,” suše prohlásila Natalie a sedla si Andremu na klín.
Po nádherném, teplém a slunecném létu, prišel chladný a uplakaný podzim, který s každým nastávajícím dnem
zvestoval príchod kruté, nemilosrdné a chladné zimy. A to, co podzim slíbil, také splnil a zima uderila ve své
plné síle. Na oknech byla námraza, za okny spousta snehu, který porád padal a padal, jakoby mel padat snad sto
let. Pokud jste chteli jít ven, museli jste se obléknout tak, že vás pod vším tím oblecením porádne ani nebylo
videt, takže jste se na ulici míjeli, aniž byste poznávali jeden druhého. Od pusy vám v jednom kuse šla pára,
takže to vypadalo, že se do mesta sjel nejaký kurácký odbor. Zkrátka, zima je snad nejhorším obdobím v roce, na
níž se dá najít jen opravdu velice málo pozitivního. Zimu mají rády snad jen deti. Deti a ti, kterí milují brodit se
ve snehu, koulovat se, lyžovat, ci sánkovat.
Andreho však zima nijak zvlášt nezaujímala. Nesnášel ji. Pro nej bylo mrazivé období hotovým utrpením. Mel
rád teploucko, pekne si sednout ven do prírody a nechat na sebe pusobit hrejivé slunecní paprsky. Není snad nic
príjemnejšího, než když sedíte nekde pod stromem, kolem vás není živá duše, jen tu a tam zacvrkotá nejaký ten
hmyz, zašustí tráva, ci listí, na pozadí vám zní zpev ptáku a do toho na vás dopadají blahodárné paprsky slunce.
Ale zkuste si neco takového predstavit v zime. To prece nejde. Behem zimního období je vám taková zima a
cítíte takový chlad, že jste za pár minut zmrzlí na kost a nemáte náladu na nic. Myslíte jen na to, až zase budete
co nejdríve nekde doma v teple. Kdyby bylo na Andrem, zimu by úplne z rocních období vynechal. Andre v
zime trpel.
A tuto zimu trpel ješte víc. Strádal nejen fyzicky, ale i duševne. K pocitu marnotratnosti ze zimy, se pridal ješte i
pocit osamení, touhy a zklamání. Ano, už to bylo pet mesícu, co ztratil svou jedinou opravdovou lásku. Ztratil
nekoho, koho opravdu miloval a na kom mu skutecne hodne záleželo. Ztratil nekoho, kdo mu dodával chut do
života, kdo jej každý den utvrzoval v tom, že život je fajn. Prišel o cloveka, se kterým byla každá strávená
minuta tím nejlepším, co Andreho v živote potkalo. Bylo to presne pet mesícu, co jej Jackquine opustila. A byla
to jeho vina, zpusobil si tu bolest sám, protože jí lhal. Nebyl od samého pocátku uprímný a to se nevyplácí, ted
už to vedel. Nejvíc ho však mrzelo, že tím ublížil i jí a to nechtel. To prece nikdy nechtel!
Od onoho posledního okamžiku, kdy je spolu našla Andreho rádoby prítelkyne Natalie, Jackquine nevidel.
Tehdy, když od nej utíkala se slzami v ocích to bylo naposled, co ji spatril. Jiste, mnohokrát od té doby se ji
snažil kontaktovat. Hledal ji, byl i u ní doma, ale marne. Po Jackquine, jakoby se zeme slehla. Tolik ho to
mrzelo. Tolik ho mrzelo, že jí nemuže konecne vysvetlit, jak to všechno bylo. Mel na srdci kámen, který tížil a
hrozilo, že ten kámen nakonec srdce primáckne a Andre už nebude moct dál žít.
Najednou nekdo zazvonil. Andre šel otevrít - byl to pošták. Ve snehove bílé obálce prinesl potvrzení o prevodu
všech Andreho penez a majetku na charitu (do škol, do chudých rodin, na vybavení detských hrišt, pomoc
postiženým lidem apod.). Rozhodl se k tomuto kroku, nebot zjistil, že peníze ve skutecnosti nemají žádnou
hodnotu, jsou to jen ubohé kousky potišteného papíru, které vám nenahradí takovou vec, jakou je láska, nebo
pocit z toho, že jste udelali správnou a ušlechtilou vec. Andre nikdy své peníze nemiloval. Nepotreboval je,
dokázal žít i bez nich, ale na druhou stranu se jich zase nedokázal a nechtel zbavit. Ale po tom, co se vlastne jeho
bohatství stalo prícinou jeho rozchodu s Jackquine, bylo mu jasné, že peníze musí pryc. Už je nechtel ani videt,
nemohl je ani cítit. A navíc, s penezi odešla také Natalie, která už nemela duvod nadále s Andrem zustávat.
A tak byl ted Andre znovu chudý a osamocený, stejne tak, jako na zacátku svého života. Ponechal si jen svuj
dum, neco málo penez na nutnou obživu a 1% vlastnictví své firmy. Ale i tohle všechno by byl ješte ochoten
obetovat jen za jednou vec: za lásku Jackquine.
Byl temný, mrazivý vecer 30. listopadu. Všude kolem nic, než jen sníh, padající sníh, chlad a všudyprítomná
tma. Andre se po nekolika denním pobytu doma rozhodl, že si zajde na malou procházku. Musel. Už nebylo
východisko. Doma ho všechno tížilo, porád ho to nutilo premýšlet, cítil se skleslý a opuštený. Musel aspon na
chvíli vypadnout a nemyslet na nic, jen se tak procházet. Byl s ním i jeho verný pes Bennie, který skotacil a
dovádel ve snehu. Andre se usmál a v duchu Benniemu tak trochu závidel jeho bezstarostnost.
Najednou si uvedomil, že jeho zdánlive bezcílné kroky ho dovedly až k onomu bufetu, kde ho tenkrát Jackquine
poprvé políbila a on vedel, že našel svou životní lásku. Rozhlédl se kolem a ocima spocinul na míste, kde tehdy
spolu sedeli. Dodal si odvahy a usedl. Najednou se mu chtelo plakat. Prepadl ho šílený pocit, že jeho život už
nikdy nebude takový, jaký byl ten jeden mesíc s ní. Když tam tak sedel, uvedomoval si její neprítomnost. Prál si,
aby tam byla, aby sedela po jeho boku, aby se jí mohl podívat do jejích krásných ocí, aby ji mohl pohladit po
vlasech a políbit na její jemná ústa. Složil hlavu do dlaní a zacal plakat. Bennie se na nej jen smutne koukal a
knucel.
"Andre?"
Andre prestal vzlykat, otrel si oci a vzhlédl smerem k hlasu, který se mu zdál tolik, tolik povedomý. A tam stála
ona! Jeho láska, jeho milácek, to nejcennejší, co na svete mel. Vubec se za tu dobu nezmenila, naopak, byla ješte
krásnejší, než kdykoli pred tím. Andre tomu nemohl uverit. Znovu se mu rozbušilo srdce a prepadl ho stejný
euforický pocit, jako už mnohokráte pred tím, vždy, když byl v její prítomnosti.
"Andre, ty pláceš?" zeptala se tichým hláskem, který prozrazoval strach a obavy.
"Já... ano... ano, já plácu. Plácu pro tebe, Jackquine..."
"Mohu si prisednout?" otázala se.
"Ale... ale - samozrejme! Jak... kde... co te sem privádí?"
Jackquine se posadila vedle nej a Andreho kámen, který mel na srdci, spadnul. Jak tam tak vedle nej sedela, cítil
se jako znovuzrozený, jako úplne jiný clovek. Neverili byste, co s vámi udelá prítomnost cloveka, kterého
milujete a na kterém vám opravdu záleží. Je to nenahraditelný a nezaplatitelný pocit.
"Vedela jsem, že tu budeš," odpovedela a na chvíli se mu podívala do ocí. Hned je ale zase stáhla zpátky.
"Vedela?"
"Ano. Pamatuješ? Je to presne pul roku, co jsme se poznali a práve na tomto míste nám poprvé bylo obema
jasné, že patríme k sobe."
Ano, opravdu, bylo tomu skutecne tak. Práve pred pul rokem, ve stejnou hodinu spolu sedeli na tomto míste.
Zdálo se to být až neuveritelné. Dokonalá shoda náhod? Ne, až teprve ted si Andre uvedomil, že jeho zdánlive
bezcílné kroky a myšlenky, jej schválne dovedly až sem, na toto místo. Kdesi v podvedomí vedel, že má jít sem.
"Ano, pamatuji. Víš, chtel bych ti to všechno vysvetlit." rekl Andre. "Ve skutecnosti jsem nebyl žádný chudák,
ale bohatý podnikatel, se spoustou penez a hmotného majetku. Já... nechtel jsem ti to tehdy ríkat, protože jsem se
bál, jak by ses k tomu postavila. Chtel jsem být jako ty. Nic nemít, být bez závazku, mít jen tebe a tvou lásku.
Peníze kazí vztah a já jsem náš cistý a bezelstný vztah kazit nechtel. Proto jsem ti o tom nerekl. Já vím, asi jsem
mel být uprímný, ale proste jsem to nedokázal. Nechtel jsem te ztratit. Jenže nakonec jsem te stejne ztratil. A až
teprve pak jsem si uvedomil, jaký jsem byl vlastne hlupák! A Natalie se mnou byla jen kvuli mým penezum,
nemilovala me a ani já ji. Bylo to jen jakési oboustranne výhodné partnerství. Partnerství bez lásky a citu. Víš,
než jsem poznal tebe, potreboval jsem nekoho vedle sebe mít, cítit necí prítomnost. A ona zase potrebovala mé
peníze. Byli jsme si vzájemne prospešní, ale lásku bys mezi námi hledala marne, tomu proste musíš verit! Já
vím, mel jsem ji ze svého života odstranit hned, jak jsem poznal tebe, ale nebylo to tak jednoduché a navíc, ona
ani nebyla v tu dobu ve meste. Vím, mohl jsem jí zavolat, nebo tak neco, ale zase jsem v sobe nenašel tu odvahu.
Jsem zbabelec a nezasloužím si te, já to vím. Chci ale jenom, abys vedela, že jsem se všeho zbavil. Všechnu
svou minulost jsem hodil za hlavu a ted už nemám ani peníze, ani Natalii. Zbylo mi jen neco málo na obživu,
dum a tady Bennie. Všeho jsem se vzdal, všeho a jen pro tebe. Ty jsi totiž to jediné, po cem ve svém živote
toužím. Jackquine, miluji te, vždycky jsem te miloval a milovat budu. A nezáleží na tom, co tedrekneš. At už se
rozhodneš jakkoli vez, že já jsem tu a jsem tu jen a jen pro tebe."
Andre se podíval na Jackquine a spatril, že se jí po tvárí kutálí malá slzicka. Vztáhl k ní ruku a slzu otrel.
Tentokrát se Jackquine nesnažila se mu vytrhnout, ani neutíkala, ani se nebránila jeho dotekum.
"Prosím, neplac. Jackquine neplac. Omlouvám se ti za vše, co jsem ti zpusobil a jestli chceš, zmizím z tvého
života a už se nikdy neobjevím. Treba nekam odcestuji, nekam hodne daleko, nikdo nebude vedet kam, ani ty,
ani mí známí, nikdo. Nechám ti tu jen své srdce, které nemohu vzít s sebou. To už bude naveky patrit jen tobe."
"Ano, plácu. Ale plácu štestím, Andre. Víš, taky jsem byla hloupá, že jsem si te nevyslechla, co mi vlastne chceš
ríct. Mela jsem ti dát aspon šanci vše porádne vysvetlit. Ale namísto toho jsem zbabele utekla, protože jsem se
bála pravdy. Mezi námi dvema to bylo tak krásné a cisté, že jsem mela strach z toho, co se od tebe dozvím. Bála
jsem se, že te ztratím a to bych asi nesnesla. Celých tech dlouhých pet mesícu jsem na tebe musela myslet. Celou
tu dlouhou dobu jsem byla myšlenkami jen u tebe. Ale vyhýbala jsem se ti, já vím, promin mi to. Celých tech pet
mesícu jsem v sobe hledala odvahu za tebou prijít a promluvit si o všem, co nás spolu potkalo. Miluji te Andre a
chtela bych s tebou strávit celý zbytek svého života!"
A v tu chvíli, jakoby se všude kolem zastavil cas a nebylo nic, než jen Jackquine a Andre. Splynuli spolu v jedno
telo, jednu duši a nic jiného, než jeden pro druhého neexistovalo. Vše ostatní bylo pomíjivé a zbytecné. Znovu v
sobe dokázali najít zalíbení, znovu k sobe našli cestu a dali naplno pruchod svým citum. Andremu už zima
nepripadala zase tak strašná. Byl tak štastný. Mel po boku svou lásku, jejíž oddanost a vernost mu dodávala
energii a chut a umení žít. Ulehli spolu do záveje snehu a bylo jim krásne.
To byl Príbeh lásky. Príbeh cisté, neposkvrnené, oddané a verné lásky, které je už dnes na svete opravdu málo a
pokud je, tak si jí lidé neumejí vážit. Byl to príbeh, ze kterého by si mela vzít príklad vetšina z vás, nejlépe vy
všichni. Vždyt prece milovat a být milován je to nejkrásnejší, co muže být a ten pocit vám nenahradí nic jiného.
A je jedno, jaký je mezi vámi vekový rozdíl, jestli máte nebo nemáte peníze, zda jste pekný/á/ nebo ne. Pokud se
dva lidi mají opravdu rádi a najdou v sobe zalíbení, pak vše ostatní ztrácí smysl a jakákoli pravidla ci
spolecenské kodexy jsou malicherné. Na tom, že se dva lidé mají rádi, bychom meli hledat jen to krásné a ne se
všemožne snažit vztah rozbít a znicit tak dvema lidem život, pripravit je o štestí...