historie
Od pěstního klínu k zubnímu kartáčku
První záznam o tom, že člověk cíleně pečoval o své zuby, je starý 3500 let a zanechali nám jej Babylóňané, kteří prý k očistě svého chrupu používali cosi jako „žvýkací klacíky“..
Já však věřím, že zájem o ústní hygienu provází člověka již od pravěku – vždyť takový pěstní klín jistě dokázal vyčistit chrup dokonale a navíc jednou pro vždy, což neumí žádný moderní zubní kartáček. Nehledě na to, že k rozdrcení zubního červa, na kterého písemně sváděli zubní kaz již obyvatelé starověké Mezopotámie 1800 let př. n. l., se rozhodně nejvíc hodil dobře opracovaný šutrák (pro méně náročné i neopracovaný). Přestože nikoliv ze
zubů, ale z hlav většiny lidí vyhnal zubního červa až přírodovědec Jacob Christian Schäffer v roce 1757, dlužno říci, že četní jedinci lidské populace si byli i před tímto zlomovým datem lidské historie schopni dát do souvislosti chrup obalený zbytky potravy s mrtvolně zapáchajícím dechem, zčernalými zuby a dokonce se zubním kazem!
Tito průkopníci orální hygieny hledali po celé epochy ideální nástroj k očistě chrupu a díky nim každý den vítězoslavně třímáme (nebo bychom alespoň měli třímat) jeden z nejúžasnějších výdobytků moderní civilizace – umělohmotný zubní kartáček s úžasně jemnými nylonovými štětinami!
Díky klacíkům mají mumie svěží dech
Víme, že kromě Babylóňanů byli orálně ukázněnou starověkou civilizací také Egypťané
a to již 3000 let př. n. l. Jak známo, pohřbívali své blízké se vším potřebným k posmrtnému
životu - aby mumiím nepáchlo z úst, měly mimo jiné v sarkofágu k dispozici tenké větvičky
na jednom konci roztřepené do měkkých vláken, které jistě používaly k čištění chrupu i v
životě předsmrtném a to nejméně dvakrát denně podle doporučení svého zubního lékaře.
Také ve starověké řecké a římské literatuře jsou zmínky o dřevěných tyčinkách zhruba o
velikosti tužky, které se za účelem očisty chrupu žvýkaly, až jeden jejich konec změknul,
roztřepil se a posloužil jako primitivní kartáček – zatímco druhý patrně zašpičatělý konec
sloužil jako párátko k vyškrabávání jídla z mezizubních prostor.
Ceněné byly tyčinky z větévek aromatických dřevin, které zároveň posloužily jako ústní deodorant.
Nejproslulejším a po mnoha tisíciletí používaným „zubním klacíkem“ je Meswak - kořen z rostliny,kterou staří Egypťané nazývali „strom - zubní kartáček“, Peršané „Peelu“ a Arabové ji zvou „Arak“.
O Meswaku, jakožto ideálním nástroji ústní hygieny, jsou například zmínky i v tak starobylé písemnosti, jakou je Korán. Proto jej při své pouti do Mekky používají muslimští věřící z náboženských důvodů dodnes. Meswak má vynikající čistící a leštící účinky a navíc obsahuje antiseptika, tedy antibakteriální látky. Pro tyto vlastnosti je i v současné době velice ceněnou přísadou některých kosmetických přípravků – například bělících zubních pudrů.
Nejvýznamnější čínský vynález – zubní kartáček
Záznamy pocházející z roku 1600 př. n. l. vypovídají, že žvýkací klacíky se používaly také v Číně. Číňany to po několika stech letech zřejmě přestalo bavit a v 15. století n. l. vynalezli první štětinový zubní kartáček podobný tomu našemu umělohmotnému. Oholili šíji divokého sibiřského kance (to muselo být pro malé avšak obětavé Číňany velmi nebezpečné) a získané štětiny vsadili do bambusové nebo kostěné rukojeti. Tento výtvor pak cestovatelé přivezli i do Evropy. Štětinaté udělátko však zpočátku v Evropanech mnoho zájmu nevzbudilo, protože jen málo který obyvatel starého kontinentu si tenkrát čistil zuby. Někteří jedinci však používali alespoň párátka z husího pírka nebo ze stříbra či mědi. Kančí štětiny na kartáčku se Evropanům zpočátku zdály tvrdé – není divu, když museli mít z nedostatečné ústní hygieny zanícené a tudíž přecitlivělé dásně. Zkoušeli tedy používat jinou zvířecí srst, například koňskou nebo dokonce z jezevce (na drahé luxusní kartáčky). Kančí štětiny však jednoznačně vítězily a nebozí kanci a jiné svině byli pro svou pokrývku šíje krutě pronásledováni až do první poloviny dvacátého století, kdy byl vynalezen nylon.
Evropa 18. století – kdo neměl kartáček nebyl in
V osmnáctém století začali Evropané více mlsat – vz
rostla konzumace cukrovinek a
zubní kaz, který se tehdy úspěšně léčil jen velmi bolestivým a mnohdy také životu
nebezpečným vytržením zubu, řádil jako mor. V lidech se náhle probudil zájem o ústní hygienu a vynález zubního kartáčku byl se všeobecným nadšením přijat.
Kdo jej nevlastnil byl dokonce jakožto nemoderní jedinec společensky znemožněn.
Přibližně v roce 1780 byl v Evropě vyroben první masově produkovaný kartáček a to nějakým Williamem Addisem z Clerkenaldu v Anglii. Addis a později jeho následníci, produkovali opravdu krásně propracované ručně vyráběné kartáčky – díky tehdejší levné pracovní síle si to mohli dovolit.
Od roku 1840 totiž kartáčky vyráběly převážně ženy přímo ve svých domácnostech.
Rukojeti tehdejších zubních kartáčků byly vyřezány z kostí (převážně z holeních a hýžďových kostí volů) a jejich pracovní konce byly osazeny přírodními štětinami připevněnými ve vyvrtaných dírách tenkým drátkem. Štětiny byly získávány převážně z krku prasat - obzvláště silně srstnatých prasat ze Sibiře nebo severních oblastí Číny.
Z produkce zubních kartáčků se začínal stávat byznys. Jejich masová výroba se
koncem 19. století rozvinula ve Francii, posléze takřka v celé Evropě a v roce 1885
také v USA (prvním Američanem, který si nechal patentovat kartáček, byl H.N. Wadsworth v r. 1850).
O něco později Francouzští obchodníci nemoudře vyvezli toto řemeslo do Japonska a Japonci – jak je jejich dobrým zvykem – začali zanedlouho masově produkovat nejlevnější zubní kartáčky.
Vynález nylonu nepřinesl jen sexy nylonky
V laboratořích koncernu Du Pont de Nemours v USA vynalezl někdy v roce 1937-8 pan Wallace H. Carothers úžasnou věc, která dostala název nylon.
Tento materiál se okamžitě proslavil díky nylonovým punčochovým kalhotám a
zubním kartáčkům s nylonovými štětinami a stal se tehdy jedním ze symbolů moderní doby.
První nylonový kartáček byl nazýván Zázračným kartáček Doktora Westa a měl, oproti dosud vyráběným kartáčkům jejichž štětiny nedržely příliš pohromadě, špatně schnuly a poskytovaly útočiště mnoha nežádoucím bakteriím, značné výhody. Zpočátku nadšení zákazníci však posléze odhalili i jeho slabinu – štětiny byly příliš tvrdé a poškozovaly dásně. Tento problém vyřešili producenti zubních kartáčků až po roce 1950, kdy vylepšili své výrobky měkčími nylonovými štětinami.
Přírodním štětinám nicméně odzvonilo a kanci mohli přestat utrácet nehorázné peníze za šály na oholené krky.
Přestože nový materiál na zubní kartáčky vynalezl Američan, většina jeho krajanů
čištění zubů příliš neholdovala. Inspirovala je až jejich udatná US army za druhé
světové války, kde byla z praktických důvodů zavedena orální hygiena jako součást vojenského drilu.
Ať žije elektrifikace!
První elektrický kartáček, tedy kartáček na elektrický pohon, prý vymysleli v roce 1939 Švýcaři, ale prodávat ho začali Američané pod poněkud podezřelým názvem Braxodent. Kartáček snaživě napodoboval pohyby při klasickém ručním čištění – jeho hlavička kmitala v jedné rovině dopředu dozadu a tím mělo být dosaženo většího čistícího efektu. Z dnešního pohledu byl však takový kartáček vhodnější více na údržbu obuvi než na čištění zubů.
V roce 1987 však přišel elektrokartáček revolucionář, který sice na první pohled vypadal podobně jako klasický manuální kartáček, avšak každý jednotlivý snopek jeho štětin rotoval v opačném směru než snopek sousední! Namísto aby tento kartáček jménem Interplak dělal směšné pohyby jako jeho předchůdci, přišel s rotační technikou, která se v různých obdobách stala základním rysem moderní generace elektrických zubních kartáčků. Přestože tedy dnes existuje mnoho různých typů elektrických kartáčků, jsou si podobné tím, že jejich čistící hlava obsahuje sadu rotujících štětin. Štětiny jsou buď osazeny do kruhového útvaru, který rotuje či osciluje nebo se každý snopek štětin, ze kterých se čistící hlava skládá, pohybuje zvlášť. Elektrické kartáčky jsou dnes opravdu velmi výkonné – jsou schopné generovat 3000 až 7500 pohybů za minutu! Ty nejmodernější - říká se jim sonické – navíc generují vysokofrekvenční pulsační pohyb, který doslova trhá bakterie zubního plaku na cucky. Více se o elektrických zubních kartáčcích můžete dočíst v článku Elektrický kartáček Dr. Scotta versus moderní elektrické kartáčky, který nalez-nete ve StomaTipu 4/2003 nebo na www.i-zuby.cz.
Kartáček na zuby ze skleničky
Někteří spoluobčané mají tu výhodu, že mohou své zuby vyndat z úst, což je pro jejich čištění velmi pohodlné. Výrobci zubních kartáčků pamatují i na tyto „šťastlivce“ a produkují také různé kartáčky na tzv. snímatelné zubní náhrady – tedy na zubní protézy, které se před spaním odkládají do skleničky na nočním stolku. Tyto kartáčky jsou navrženy tak, aby co nejúčinněji očistili povrch zubní protézy a zároveň jej nepoškozovaly.
I když v ústech chybí zuby, jejich majitel by měl o ústní dutinu stále pečovat a pravidelně si čistit dásně, protože i na nich se ukládá plak. K tomu nejlépe poslouží kartáček s ultra měkkými štětinami, který lze zakoupit v mnohých lékárnách nebo specializovaných prodejnách, stejně jako výše zmíněný kartáček na zubní protézy.
Autor: Redakce časopisů StomaTeam a StomaTip