33. kapitola - Princův příběh
Harry
klečel po Snapeově boku a zíral na něj, a teprve když velice blízko
nich, promluvil vysoký, chladný hlas, vyskočil na nohy, láhev pevně
sevřenou v rukou, myslíc, že Voldemort znovu vstoupil do pokoje.
Hlas
se odrážel od zdí i od podlahy a Harry zjistil, že Voldemort promlouvá
k celým Bradavicím a jejich přilehlému okolí a že obyvatelé Prasinek a
všichni ti, kteří stále bojují na hradě, ho mohou slyšet tak jasně,
jako by stál vedle nich, jeho dech na jejich zátylcích, jako by je
ovanula smrt.
„Bojovali jste statečně,“ řekl vysoký, chladný
hlas. „Lord Voldemort ví, jak ocenit odvahu. Už nyní jste utrpěli těžké
ztráty. Pokud budete i nadále vzdorovat, všichni zemřete, jeden po
druhém. Já si však nepřeji, aby se to stalo. Každičká prolitá kapka
kouzelnické krve je ztráta a plýtvání. Lord Voldemort je milosrdný.
Přikazuji svým lidem, aby se okamžitě stáhli. Máte jednu hodinu.
Postarejte se důstojně o své mrtvé, ošetřete své raněné. A teď mluvím
přímo k tobě, Harry Pottere. Připustil jsi, aby tví přátelé umírali,
než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat jednu hodinu v
Zakázaném lese. Pokud na konci této hodiny nepřijdeš a osobně se mi
nevzdáš, pak bitva znovu začne. Pak vstoupím do boje já sám, Harry
Pottere, a najdu si tě, a potrestám každého muže, ženu či dítě, kteří
se tě budou snažit přede mnou skrýt. Jedna hodina.“
Ron i Hermiona zuřivě zavrtěli hlavou a podívali se na Harryho.
„Neposlouchej ho,“ řekl Ron.
„Bude
to v pořádku,“ řekla Hermiona divoce. „ Pojďme - vraťme se do hradu,
pokud on odešel do lesa, musíme vymyslet nový plán - “
Letmo
pohlédla na Snapeovo tělo, a pak se rozběhla zpět k ústí tunelu. Harry
zvedl neviditelný plášť a podíval se dolů na Snapea. Nevěděl, co by měl
cítit, byl pouze šokovaný způsobem, jakým byl Snape zabit, a důvodem,
proč k tomu došlo…
Aniž by někdo z nich promluvil, plížili se
zpět tunelem. Harry si lámal hlavu, jestli i kRonovi a Hermioně stále
doznívá Voldemortův hlas v uších. Připustil jsi, aby tví přátelé
umírali, než aby ses mi sám postavil tváří v tvář. Budu čekat hodinu v
Zakázaném lese… jednu hodinu …
Vypadalo to, jako by se na trávníku
před hradem povalovaly balíky smetí. Mohla být asi hodina po soumraku,
a přesto už byla tma jako v pytli. Ti tři spěchali směrem ke kamenným
schodům. Před nimi ležel osamělý dřevák o velikosti malého člunu. Nikde
nebylo ani známky po Drápovi nebo po jeho útočníkovi.
Hrad byl
nepřirozeně tichý. Nebyly zde žádné záblesky světla, žádné rány, ani
výkřiky, ani volání. Dlaždice opuštěné Vstupní haly byly potřísněny
krví. Smaragdy byly stále rozházené všude po podlaze spolu s kousky
mramoru a dřevěnými třískami. Část zábradlí byla stržena.
„Kde jsou všichni,“ zašeptala Hermiona.
Ron se vydal do Velké síně. Harry se zastavil ve dveřích.
Stoly
jednotlivých kolejí byly pryč a místnost byla plná lidí. Ti, co
přežili, stáli ve skupinkách a navzájem se objímali. Madame Pomfreyová
s několika pomocníky ošetřovala na vyvýšené plošině raněné. Mezi
zraněnými byl i Firenze, z jehož boku prýštila krev a třásl se,
neschopen vstát.
Mrtví leželi v řadě uprostřed haly. Harry
nemohl vidět Fredovo tělo, protože byl obklopen svoji rodinou. George
mu klečel u hlavy, paní Wesleyová ležela Fredovi na hrudi a tělo se jí
třáslo. Pan Wesley si uhlazoval vlasy, zatímco mu po tvářích kanuly
slzy.
Aniž by Harrymu něco řekli, Ron a Hermiona odešli. Harry
viděl Hermionu, jak přistoupila k Ginny, jejíž obličej byl opuchlý a
zarudlý od pláče, a objala ji. Ron se připojil k Billovi, Fleur a
Perrymu, který Ronovi položil ruku kolem ramen. Když se Ginny a
Hermiona přiblížily ke zbytku rodiny, Harry jasně viděl na další těla
ležící vedle Freda: Remus a Tonksová, bledí a tišší, vypadající
pokojně, zdánlivě spící pod temným, začarovaným stropem.
Velká
síň se zmenšovala, jak se Harry vzdaloval od jejích dveří. Nemohl
popadnout dech. Nemohl snést pohled na další těla, ani pohled na další,
kteří pro něj zemřeli. Nedokázal se připojit k Weasleovým, podívat se
jim do očí, protože kdyby se vzdal hned na začátku, Fred by nikdy
nemusel zemřít.
Odvrátil se a vyběhl nahoru po mramorovém
schodišti. Lupin, Tonksová … toužil, aby nic necítil… přál si, aby mohl
vyrvat své srdce, své vnitřnosti, vše, co křičelo uvnitř něj…
Hrad
byl úplně prázdný, dokonce se zdálo, že i duchové se připojili k
hromadnému truchlení ve Velké síni. Harry běžel bez zastavení, svíral
křišťálovou láhev se Snapeovými posledními myšlenkami a nezpomalil,
dokud se nedostal ke kamennému chrliči, který střežil kancelář ředitele.
„Heslo?“
„Brumbál.“
řekl Harry bezmyšlenkovitě, protože to byl on, koho toužil vidět, a k
jeho vlastnímu překvapení chrlič uhnul stranou a odhalil točité
schodiště.
Ale když Harry vpadl do oválné kanceláře, uviděl, jak
hodně se změnila. Portréty, které visely všude kolem na stěnách, byly
prázdné. Ani jeden ředitel nebo ředitelka nezůstali, aby ho sledovali;
všichni, jak se zdálo, zmizeli, navštěvujíc další obrazy, které byly
rozvěšeny po celém hradě, aby měli jasný přehled o tom, co se dělo.
Harry
beznadějně pohlédl na Brumbálův opuštěný rám, který visel přímo za
ředitelovou židlí, pak se od něj odvrátil. Myslánka ležela ve skřínce
stále na stejném místě: Harry ji postavil na stůl a nalil Snapeovy
vzpomínky do široké mísy s runovými značkami podél okraje. Vniknout do
hlavy někoho jiného by mohla být požehnaná úleva … nic, ani dokonce to,
co mu Snape zanechal, nemohlo být horší než jeho vlastní myšlenky.
Vzpomínky zavířily, stříbrné, bílé a cizí, a bez zaváhání, s pocitem
bezstarostného klidu, jako by myslel, že to může zmírnit jeho mučivý
zármutek, se do nich Harry ponořil.
Spadl přímo do slunečného
dne a pod nohama pocítil prohřátou půdu. Když se narovnal, zjistil, že
je na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému obzoru dominoval
samotně stojící vysoký komín. Dvě dívky se houpaly sem a tam, a zpoza
skupinky keřů je pozoroval vyzáblý kluk. Jeho černé vlasy byly příliš
dlouhé a jeho oblečení se k sobě nehodilo, až to vypadalo, že je tomu
tak záměrně: příliš krátké džíny, ošuntělý, příliš velký kabát, který
mohl patřit dospělému muži, a podivné pytlovité tričko.
Harry se
k chlapci přiblížil. Snape nevypadal starší než devět nebo deset let,
nažloutlý, malý, šlachovitý. V hubeném obličeji se mu zračila
nepopiratelná chtivost, když sledoval mladší z dívek houpající se výš a
výš než její sestra.
„Lily, nedělej to!“ zaječela ta starší.
Avšak
když byla houpačka co nejvýš to šlo, dívka z ní vyskočila a vylétla do
vzduchu, docela doslovně vylétla, vymrštila se proti nebi s hlasitým
výkřikem veselí, a místo toho, aby dopadla na asfalt na hřišti, vznesla
se jako akrobatka do vzduchu, nějakou chvíli zůstala nahoře a zlehka
přistála o kus dál.
„Máma říkala, ať to neděláš!“
Petunie zabrzdila se skřípavým zvukem houpačku podpatky svých sandálů a vyskočila s rukama v bok.
„Máma řekla, že to máš zakázané, Lily!“
„Ale já jsem v pohodě,“ řekla Lily a stále se chichotala. „Tuny, podívej na tohle. Koukej, co dokážu.“
Petunie
se rozhlédla, hřiště bylo opuštěné krom jich samotných a Snapea,
ačkoliv o něm dívky nevěděly. Lily zvedla spadený květ z keře, za
kterým číhal Snape. Petunie postoupila dopředu, evidentně rozpolcená
mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lily počkala, až byla Petunie dostatečně
blízko, a pak napřáhla svou dlaň. Měla v ní květ, který otevíral a
zavíral své okvětní lístky, jako nějaká podivně tvarovaná škeble.
„Přestaň s tím!“ vykřikla Petunie.
„Vždyť ti to neubližuje,“ řekla Lily, ale znovu zavřela ruku a hodila květ zpět na zem.
„Není
to správné,“ řekla Petunie, přestože její oči sledovaly let květu na
zem, a zaváhala. „Jak to děláš?“ dodala a v jejím hlase zřetelně
zazněla dychtivost.
„To je snad jasné, ne?“ Snape se už nemohl
déle ovládat a vyskočil zpoza keřů. Petunie vyjekla a utekla zpět
směrem k houpačkám, ale Lily, ačkoliv byla určitě také vyděšená,
zůstala stát tam, kde byla. Snape vypadal, že se stydí za svůj
zevnějšek. Jeho nažloutlé tváře se lehce zarděly, když se díval na Lily.
„Co je jasné?“ zeptala se Lily.
S nádechem nervózního rozčilení Snape pohlédl na vzdálenou Petunii, která se teď krčila u houpaček, pak snížil hlas a řekl:
„Já vím, kdo jsi.“
„Co tím myslíš?“
„Ty jsi… jsi čarodějka,“ zašeptal Snape.
Vypadala dotčeně.
„Tohle není zrovna moc hezké někomu říkat!“
Otočila se a uraženě odcházela směrem k své sestře.
„Ne!“
řekl Snape. Nyní úplně zrudl a Harry se divil, proč si nesundá ten
podivuhodně velký kabát, pokud to však nebylo kvůli tomu, že nechtěl,
aby bylo vidět tričko pod ním. Vydal se k dívkám směšně podobný
netopýrovi stejně jako jeho starší já.
Sestry si ho s nelibostí prohlížely, obě seděly na jedné houpačce jako by to bylo bezpečné místo k útěku.
„
Ty jsi,“ řekl Snape Lily. „Jsi čarodějka. Nějakou chvíli jsem tě
sledoval. Ale není na tom nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a
já jsem čaroděj.“
Petuniin smích byl jako sprška ledové vody.
„Čaroděj!“
vykřikla, odvaha se jí vrátila, jen co se vzpamatovala ze šoku z
nečekaného příchozího. „Já vím, kdo jsi. Jsi ten Snapeovic chlapec!
Žijete dole na Tkalcovské, u řeky,“ pověděla k Lily a bylo jasné, že
tato adresa pro ni neoplývá zrovna dobrou pověstí. „Proč jsi nás
šmíroval?“
„Nešmíroval jsem,“ řekl Snape, rozpálený a zahanbený,
se špinavými vlasy v jasném slunečním svitu. „Tebe bych rozhodně
nesledoval,“ dodal nevraživě, „ty jsi mudla.“
Přestože Petunie evidentně nerozuměla tomu slovu, těžko mohla přeslechnout tón, jakým bylo řečeno.
„Lily,
pojď, odcházíme!“ vyštěkla pronikavě. Lily poslechla svoji sestru,
zírajíc na Snapea, zatímco šly pryč. Stál tam a díval se, jak prošly
brankou hřiště, a Harry, který jako jediný zůstal, si všiml Snapeova
hořkého zklamání a pochopil, že Snape si tento okamžik plánoval již
dlouho a že se nepovedl podle jeho představ…
Výjev zmizel a
předtím, než to Harry poznal, vytvořil se jiný. Nyní se nacházel v
řídkém stromoví. Viděl sluneční paprsky prosvítající mezi kmeny. Stromy
vrhaly chladné, zelené stíny. Dvě děti seděly na zemi se zkříženýma
nohama s pohledy upřenými na sebe. Snape si sundal kabát; jeho podivné
oblečení vypadalo v tomto polosvětle méně nezvykle.
„… a Ministerstvo tě může potrestat, pokud budeš čarovat mimo školu, dostaneš dopisy.“
„Ale já jsem čarovala mimo školu!“
„U
nás to nevadí, my ještě nemáme hůlky. Oni tě nechají na pokoji, dokud
jsi dítětem a nemůžeš tomu zabránit. Ale až ti bude jedenáct,“ pokýval
důležitě, „a začnou tě učit, pak musíš být opatrnější!“
Chvíli
bylo ticho. Lily zvedla spadlou větvičku a zakroužila s ní ve vzduchu,
a Harry věděl, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak větévku
upustila, předklonila se k chlapci a řekla: „Je to skutečné, že ano?
Není to vtip? Petunie říká, že mi lžeš. Petunie říká, že nejsou žádné
Bradavce. Jsou skutečné, že ano?“
„Pro nás ano,“ řekl Snape. „Pro ni však ne. Ale my dostaneme dopisy, ty a já!“
„Opravdu?“ zašeptala Lily.
„Určitě,“
řekl Snape, a i přes jeho špatně ostříhané vlasy a podivné oblečení to
vypadalo, že se před ní rozvíjí zvláštně působivá osobnost překypující
důvěrou ve svůj osud.
„A skutečně je přinese sova?“ zašeptala Lily.
„Obyčejně ano,“ řekl Snape. „ Ale ty ses narodila mudlům, takže vás navštíví někdo ze školy, aby vše vysvětlil tvým rodičům.“
„A záleží na tom? Že mám za rodiče mudly?“
Snape
zaváhal. Jeho černé oči, dychtivé v zelenavém přísvitu, se pohybovaly
přes její bledý obličej a přes její temně červené vlasy.
„Ne,“ řekl. „Nezáleží na tom.“
„Dobře,“ řekla Lily uvolněně, bylo zřejmé, že si dělala starosti.
„Ty máš spoustu magie,“ řekl Snape. „Viděl jsem to. Vždy, když jsem tě sledoval…“
Jeho
hlas zeslábl; ona neposlouchala, ale natáhla se na zemi pokryté listím
a dívala se na klenbu z listů stromů nad sebou. Sledoval ji stejně
nenasytně jak předtím na hřišti.
„Co u vás doma?“ zeptala se Lily.
Mezi jeho obočím se objevila drobná vráska.
„Fajn,“ řekl.
„Už se tedy nehádají?“
„Ale
jo, hádají,“ řekl Snape. Zvedl hromadu listí a začal ji nevědomky trhat
na poloviny. „Ale nebude to dlouho trvat a budu pryč.“
„Tvůj táta nemá rád kouzla?“
„On nemá rád vůbec nic,“ řekl Snape.
„Severusi?“
Lehký úsměv se mihl Snapeovi po tváři, když vyslovila jeho jméno.
„No?“
„Vyprávěj mi znovu o mozkomorech.“
„Co o nich chceš ještě vědět?“
„Pokud budu čarovat mimo školu - “
„Za
něco takového tě nepošlou k mozkomorům! Mozkomoři jsou pro lidi, kteří
jsou skutečně zlí. Stráží kouzelnické vězení, Azkaban. Ty nemůžeš
skončit v Azkabanu, jsi příliš - “
Znovu zrudl a roztrhal pár
dalších lístků. Šelestivý zvuk za Harrym ho donutil se otočit; Petunie
skrývající se za stromem ztratila rovnováhu.
„Tuny!“ řekla Lily hlasem naplněným překvapením a Snape vyskočil na nohy.
„Kdo teď šmíruje?“ křičel. „Co chceš?“
Petunie stála bez dechu, vyděšená, že byla chycena. Harry viděl, jak se snaží vymyslet něco zraňujícího, co by mohla odvětit.
„Co to máš na sobě, mimochodem? řekla a ukazovala Snapeovi na hruď. „Halenku své matky?“
Ozvalo
se prasknutí; větev nad Petuiinou hlavou padala. Lily vykřikla; větev
dopadla Petunii na rameno, ona se zapotácela a propukla v pláč.
„Tuny!“
Ale Petunie běžela pryč. Lily se otočila na Snapea.
„To jsi udělal ty?“
„Ne.“ Díval se vzdorovitě i vyděšeně zároveň.
„Ale udělal!“ Odvrátila se od něj. „Udělal! Zranil jsi ji!“
„Ne - neudělal!“
Avšak
toto už Lily nepřesvědčilo; po posledním palčivém pohledu vyběhla z
řídkého stromoví za svojí sestrou, a Snape vypadal bídně a zmateně…
A
výjev se změnil. Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři
čtvrtě a Snape stál po jeho boku, nepatrně nahrbený, vedle hubené,
kysele vyhlížející ženy s nažloutlou pletí, která se mu velmi podobala.
Snape se díval na čtyřčlennou rodinu nedaleko od něj.
Dvě dívky stály kousek od svých rodičů. Zdálo se, že Lily prosí svou sestru; Harry se přiblížil, aby je slyšel.
„…je
mi to líto, Tuny, je mi to líto! Poslouchej - “ Chytila sestru za ruku
a držela ji pevně, přestože se ji Petunie snažila vytrhnout. „Možná, že
až tam budu - ne, poslouchej, Tuny! Možná, že až tam budu, podaří se mi
jít k profesoru Brumbálovi a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!“
„Já
- nechci - jít!“ řekla Petunie a vytrhla svoji ruku ze sestřina
sevření. „Myslíš, že chci jít na nějaký pitomý hrad a učit se být
nějaký - nějaký - “
Její bledé oči těkaly po nástupišti, ke
kočkám mňoukajícím v náručí svých majitelů, k sovám poletujícím a
houkajícím ve svých klecích, ke studentům již připraveným ve svých
dlouhých černých hábitech, kteří nakládali své kufry do červené parní
lokomotivy nebo další, kteří se po letní odluce navzájem zdravili
šťastnými výkřiky.
„ - ty myslíš, že chci být blázen?“
Lilyiny oči se naplnily slzami, když jí Petunie vytrhla svou ruku.
„Nejsem blázen,“ řekla Lily. „To je strašné, když to říkáš!“
„To
je to, kam jdeš,“ odvětila Petunie s požitkem. „Zvláštní škola pro
blázny. Ty a ten Snapeovic kluk… podivíni, to je to, co jste vy dva. Je
dobře, že vás budou držet dál od normálních lidí. Je to pro naši
bezpečnost.“
Lily pohlédla na své rodiče, kteří se s úžasem
rozhlíželi po nástupišti. Pak se podívala zpět na svou sestru a její
hlas byl slabý a nelítostný.
„Nemůžeš si myslet, že to je taková bláznivá škola, když jsi napsala řediteli a prosila ho, aby tě vzal.“
Petunie zrudla.
„Prosila? Já jsem neprosila!“
„Viděla jsem jeho odpověď. Byla velmi milá.“
„Neměla jsi to číst - “ zašeptala Petunie. „Bylo to moje soukromí - jak jsi mohla - ?“
Lily se prozradila, když vrhla letmý pohled směrem tam, kde stál Snape. Petunie zalapala po dechu.
„Ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste čmuchali v mém pokoji!“
„Ne
- nečmuchali - “ Lily se teď bránila. „Severus viděl obálku a nemohl
uvěřit, že by mudla mohl napsat do Bradavic, to je všechno! Řekl, že
musí existovat čarodějové v utajení v poštovních službách, kteří se
starají o - “
„Čarodějové zřejmě strkají nos všude!“ řekla
Petunie, nyní tak bledá jako byla před chvílí rudá. „Blázne!“ vyštěkla
na svoji sestru, a odkráčela ke svým rodičům…
Výjev znovu
zmizel. Snape spěchal uličkou Bradavického expresu, zatímco ten si to
šinul krajinou. Již byl převlečený do svého školního hábitu, asi využil
první příležitosti zbavit se svých strašných mudlovských hadrů. Nakonec
zastavil před kupé, ve kterém si povídala skupinka neurvalých chlapců.
U okénka pak seděla schoulená Lily, obličej přitisknutý na okenní
tabuli.
Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti Lily. Podívala se na něj, a pak znovu vyhlédla z okna. Plakala.
„Nechci s tebou mluvit,“ řekla staženým hlasem.
„Proč ne?“
„Tuny m-mě nenávidí. Protože jsme viděli dopis od Brumbála.“
„No a?“
Hodila po něm pohled hlubokého opovržení.
„Je to moje sestra!“
„Ona je ale jen - ,“ rychle se zarazil. Lily, příliš zaměstnaná otíráním svých slz, které neměl nikdo vidět, ho neslyšela.
„Ale my už jedeme!“ řekl neschopen potlačit nadšení ve svém hlase. „Už je to tak! Jedeme do Bradavic!“
Kývla, otřela si oči a i přes svůj smutek se usmála.
„Mohla bys být ve Zmijozelu,“ řekl Snape, povzbuzen jejím úsměvem.
„Zmijozelu?“
Jeden
z chlapců, který s nimi sdílel kupé a který zatím o Lily ani Snapea
nejevil žádný zájem, se po vyslovení tohoto slova otočil a Harry, jehož
pozornost byla připoutána k těm dvěma u okna, uviděl svého otce:
drobný, černovlasý jako Snape, ale bylo jasně vidět, že je o něj dobře
postaráno a že je zbožňován, což Snapeovi očividně chybělo.
„Kdo
chce být ve Zmijozelu? Myslím, že odcházím, co říkáš?“ James se zeptal
chlapce, který seděl proti němu, a Harry se škubnutím zjistil, že to je
Sírius. Sírius se nesmál.
„Moje celá rodina byla ve Zmijozelu,“ řekl.
„Hrome,“ řekl James, „a to jsi mi připadal v pohodě.“
Sírius se zašklebil.
„Možná poruším tradici. Kam bys chtěl nejraději, kdybys měl na výběr?“
James zdvihl neviditelný meč.
„Nebelvír, kde odvaha se nejvíc cení. Jako můj otec.“
Snape vydal tichý, pohrdavý zvuk. James se k němu otočil.
„Máš s tím nějaký problém?“
„Ne,“ řekl Snape, ačkoliv jeho drobný úšklebek říkal něco jiného. „Pokud jsi raději odvážný než chytrý - “
„A kam doufáš, že se dostaneš ty, když nejsi ani jedno z toho?“ prohodil Sírius.
James zařval smíchy. Lily se narovnala, poněkud zčervenalá, a podívala se s nechutí na Jamese a Siriuse.
„Pojď, Severusi, najdeme si jiné kupé!“
„Oooo…“
James a Sírius napodobovali její vysoký hlas; James se Snapeovi pokusil podrazit nohy, když kolem něj procházel.
„Uvidíme se, Srabusi!“ uslyšeli, když se za nimi zabouchly dveře kupé…
A výjev se změnil znovu…
Harry
stál přímo za Snapem, když se díval na stoly osvětlené svíčkami,
lemované uchvácenými obličeji. Potom profesorka McGonagallová řekla:
„Evansová, Lily!“
Sledoval svoji matku, když na roztřesených nohou
kráčela k vratké stoličce, na niž se posléze posadila. Profesorka
McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a sotva vteřinu poté,
co se dotkl temně rudých vlasů, klobouk vykřikl:
„Nebelvír!“
Harry
slyšel, jak si Snape povzdechl. Lily si sňala klobouk, podala ho zpět
profesorce McGonagallové, a pak spěchala k jásajícím Nebelvírským. Při
chůzi se ale ještě ohlédla na Snapea a na tváří měla náznak smutného
úsměvu. Harry viděl Siriuse, jak se posunul, aby jí uvolnil místo na
lavičce. Ona mu věnovala letmý pohled a zdálo se, že v něm rozpoznala
chlapce z vlaku, a tak zkřížila ruce a přísně se k němu otočila zády.
Rozřazování
pokračovalo. Harry viděl, jak se Lupin, Pettigrew a jeho otec připojili
k Lily a Siriusovi u nebelvírského stolu. Nakonec, když už na rozřazení
zbývalo pouze dvanáct studentů, profesorka McGonagallová zavolala
Snapea. Harry šel s ním ke stoličce a díval se, jak mu položila klobouk
na hlavu.
„Zmijozel!“ vykřikl Moudrý klobouk.
A Severu
Snape šel až na druhou stranu haly, pryč od Lily, kde ho přivítali
Zmijozelští a kde ho Lucius Malfoy, s prefektským odznakem zářícím na
hrudi, poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…
A výjev se změnil…
Lily
a Snape se procházeli po nádvoří a evidentně se hádali. Harry si
pospíšil, aby je dohonil a mohl je slyšet. Když je doběhl, uvědomil si,
o kolik jsou oba vyšší: zdálo se, že uběhlo několik let od doby, kdy
byli zařazeni.
„…myslel jsem, že jsme byli přáteli?“ říkal Snape. „Nejlepšími přáteli?“
„My
jsme, Seve, ale nemám ráda lidi, se kterými se potloukáš! Promiň, ale
Avery a Mulciber se mi hnusí! Mulciber! Co na něm vidíš, Seve? Nahání
mi hrůzu! Nevíš snad, co se onehdy snažil udělat Mary Macdonaldové?“
Lily došla ke sloupu a opřela se o něj, dívajíc se do úzkého, nažloutlého obličeje.
„To nic nebylo,“ řekl Snape. „Byla to sranda, to je vše - “
„Byla to černá magie, a pokud myslíš, že to bylo zábavné - “
„A
co takhle ten neřád Potter a jeho kámoši?“ ptal se Snape. Znovu zrudl,
když to říkal, neschopen, jak se zdálo, udržet se ve svém vzteku.
„Co s tím má Potter co dělat?“ řekla Lily.
„Čmuchají v noci venku. Kolem toho jejich Lupina je něco divného. Kam chodívá?“
„Je nemocný,“ řekla Lily. „Říkají, že je nemocný - “
„Každý měsíc za úplňku?“ řekl Snape.
„Znám
tvou teorii,“ řekla Lily a znělo to chladně. „A mimochodem, proč jsi
tím tak posedlý? Proč se staráš o to, co dělají v noci?“
„Jenom se ti snažím ukázat, že nejsou tak úžasní, jak si všichni myslí.“
Intenzita jeho upřeného pohledu způsobila, že zrudla.
„I
když, oni neprovádějí černou magii.“ Snížila svůj hlas. „A ty jsi
skutečně nevděčný. Slyšela jsem, co se stalo tehdy v noci. Slídil jsi v
tom tunelu u vrby mlátičky a James Potter tě zachránil před něčím tam
dole - “
Celý Snapeův obličej se zkřivil a on vyprskl:
„Zachránil? Zachránil? Ty asi myslíš, když si hrál na hrdinu?
Zachraňoval si svůj krk a stejně tak i krky svých přátel! Ty nebudeš -
nenechám tě - “
„Nenecháš mě? Nenecháš mě?“
Lily měla své jasně zelené oči otevřené a Snape ustoupil.
„Nemyslel
jsem - já jenom nechci vidět, jak děláš hlupáka z - líbíš se mu, líbíš
se Jamesovi Potterovi!“ Zdálo se, že tato slova z něj vypadla proti
jeho vůli.
„A on není… Každý si myslí… velký famfrpálový hrdina
- “ Snapeova hořkost a nelibost způsobovaly, že nebyl schopný se
vyjádřit, a Lilyino obočí se zdvihalo čím dál výš.
„Já vím, že
James Potter je arogantní náfuka,“ řekla a vpadla Snapeovi do řeči.
„Nepotřebuju, abys mi to říkal. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro
humor je učiněné zlo. Zlo, Seve. Nedokážu pochopit, jak se s nimi můžeš
přátelit.“
Harry pochyboval, že Snape vůbec slyšel její námitky
k Mulciberovi a Averymu. V okamžiku, kdy urazila Jamese Pottera, se
celé jeho tělo uvolnilo a jak šli dál, Snape viditelně ožil…
A výjev zmizel…
Harry
se díval, jak Snape vyšel z Velké síně poté, co odevzdal své NKÚ z
Obrany proti černé magii. Díval se, jak vyšel ven z hradu a neúmyslně
zabloudil k místu nedaleko buku, kde spolu seděli James, Sírius, Lupin
a Pettigrew. Ale v tomto případě se Harry udržoval v určité
vzdálenosti, neboť věděl, co bude následovat, James zdvihne Severuse do
vzduchu a zesměšní ho; věděl, co se stalo a slyšet a vidět to znovu mu
nečinilo pražádné potěšení. Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a
vystoupila na Snapeovu obranu. Vzdáleně slyšel, jak na ni Snape vykřikl
v svém pokoření a vzteku to neodpustitelné slovo:
„Mudlovská šmejdka.“
Výjev se změnil…
„Je mi to líto.“
„Nezajímá mě to.“
„Promiň!“
„Šetři svůj dech.“
Byla noc. Lily stála v županu se založenýma rukama před obrazem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.
„Nepřišla bych, kdyby mi Mary neřekla, že vyhrožuješ, že tu přespíš.“
„To jsem řekl a taky bych to udělal. Nikdy bych tě nenazval mudlovskou šmejdkou, prostě mi to jenom - “
„Uletělo?“
V Lilyině hlase však nebyla žádná lítost. „Už je příliš pozdě. Už
mnohokrát jsem ti odpustila. Nikdo z mých přátel nechápe, proč se s
tebou pořád ještě bavím. Ty a tvoji drazí smrtijedští přítelíčkové -
vidíš, nikdy jsi to nepopřel! Nikdy jsi nepopřel, že to je to, o co
usilujete! Nemůžete se už dočkat, až se připojíte k Ty víš komu, že?“
Otevřel ústa a zase je bez hlesu zavřel.
„Už se nemůžu dále přetvařovat. Zvolil sis svoji cestu a já zase svoji.“
„Ne - poslouchej, nechtěl jsem - “
„-
nazvat mě mudlovskou šmejdkou? Ale ty tak nazýváš všechny, kteří se
narodili mudlům jako já, Severusi. Proč bych já měla být odlišná?“
Přemýšlel, co by na to odvětil, ale ona se s pohrdavým pohledem odvrátila a prošla zpět otvorem v obrazu…
Chodba
zmizela a výjev se proměňoval o trochu déle. Harrymu se zdálo, že
prolétá měnícími se tvary a barvami, pak se jeho okolí znovu zklidnilo
a on stál ve tmě na pustém a chladném vrcholku kopce, vítr hvízdal ve
větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape supěl, otáčel se na
místě, hůlku pevně sevřenou v ruce a čekal na něco nebo na někoho… Jeho
strach nakazil i Harryho, ačkoliv věděl, že ho tu nemůže nikdo zranit.
Harry se ohlížel přes rameno, byl zvědavý, na co tu Snape čekal –
Potom
se vzduchem mihl oslňující, ostrý záblesk bílého světla. Harry si
pomyslel, že je to blesk, ale Snape padl na kolena a hůlka mu vyletěla
z ruky.
„Nezabíjejte mě!“
„To není můj záměr.“
Jakýkoliv
zvuk Brumbálova přemístění byl přehlušen zvukem větru ve větvích. Stál
s rozevlátým hábitem před Snapem a jeho obličej byl zespodu osvětlen
světlem vycházejícím z jeho hůlky.
„Tak, Severusi? Jakou má pro mě lord Voldemort zprávu?“
„Ne - žádnou zprávu - jsem tu na vlastní pěst!“
Snape lomil rukama: vypadal jako by částečně zešílel a černé rozcuchané vlasy mu poletovaly kolem tváře.
„Já - přicházím s varováním - ne, s žádostí - prosím - “
Brumbál
švihl hůlkou. Skrz listy a větve kolem nich stále proudil noční vzduch,
na místo, kde on a Snape stáli proti sobě, padlo ticho.
„Co po mně Smrtijed může chtít?“
„Ta - ta věštba… předpověď… Trelawneyová…“
„Ach ano,“ řekl Brumbál. „Kolik si z ní předal lordu Voldemortovi?“
„Všechno - všechno, co jsem slyšel!“ řekl Snape. „To je proč - je to z toho důvodu, že on si myslí, že mluví o Lily Evansové!“
„Věštba se nevztahuje na ženu,“ řekl Brumbál. „Hovoří o chlapci narozeném na konci července - “
„Vy víte, co myslím! On myslí, že se v ní mluví o jejím synovi, bude je pronásledovat - všechny je zabije - “
„Pokud
pro tebe ona tolik znamená,“ řekl Brumbál, „lord Voldemort ji jistě
ušetří. Nemůžeš si vyžádat milost pro matku výměnou za syna?“
„Já - ptal jsem se ho - “
„Hnusíš se mi,“ řekl Brumbál a Harry nikdy neslyšel v jeho hlase tolik pohrdání. Vypadalo to, jako by se Snape trochu schoulil.
„Nestaráš se snad o smrt jejího manžela a dítěte? Oni mohou zemřít, jakmile budeš mít to, co chceš?“
Snape nic neřekl, jenom se na Brumbála díval.
„Skryjte je všechny,“ zaskřehotal. „Udržte ji - je - v bezpečí. Prosím.“
„A co mi za to dáš na oplátku, Severusi?“
„Na
- na oplátku?“ Snape zíral na Brumbála a Harry očekával, že bude
protestovat, ale po jednom dlouhém okamžiku řekl: “Cokoliv.“
Vrcholek
kopce zmizel a Harry stál v Brumbálově pracovně a něco vydávalo otřesný
zvuk znějící jako raněné zvíře. Snape se sesunul dopředu na židli a
Brumbál stál nad ním s ponurým výrazem ve tváři. Po chvilce nebo dvou,
Snape zdvihl hlavu a vypadal, jako by od okamžiku, kdy opustil vrcholek
kopce, prožil stovky let v utrpení.
„Myslel jsem…že něco uděláte…abyste ji udržel…v bezpečí…“
„Ona a James důvěřovali špatné osobě,“ řekl Brumbál. „Stejně jako vy, Severusi. Nedoufal jste, že ji lord Voldemort ušetří?“
Snapeův dech byl mělký.
„Její chlapec přežil,“ řekl Brumbál.
Snape trochu trhnul hlavou, takže se zdálo, že odhání protivnou mouchu.
„Její syn žije. Má její oči, přesně její oči. Jsem si jistý, že si tvar a barvu očí Lily Evansové pamatujete, nemám pravdu?“
„Ne!“ vyštěkl Snape. „Pryč…mrtvá…“
„Jsou tohle výčitky, Severusi?“
„Přál bych si… přál bych si, abych byl mrtvý…“
„A
jaký by to mělo smysl?“ řekl Bumbál chladně. „Pokud jste miloval Lily
Evansovou, pokud jste ji skutečně miloval, pak jdete dál s čistým
štítem.“
Snape vypadal, jako by ho zármutek zcela pohltil, a Brumbálovým slovům chvilku trvalo než k němu pronikla.
„Co - co tím myslíte?“
„Víte, jak a proč zemřela. Ujistěte se, že to nebylo zbytečně. Pomozte mi ochránit Lilyina syna.“
„On nepotřebuje ochranu. Temný pán je pryč - “
„- Temný pán se vrátí, a Harry Potter bude v obrovském nebezpečí, až se tak stane.“
Nějakou
chvíli to trvalo a Snape pomalu získával kontrolu sám nad sebou
ovládaje svůj dech. Nakonec řekl: „Dobře. Dobře. Ale nikdy - nikdy to
nikomu neříkejte, Brumbále! Musí to být pouze mezi námi! Slibte to!
Nesnesl bych… obzvláště, když je to Potterův syn…chci vaše slovo!“
„Mé
slovo, Severusi, že nikdy neodhalím to nejlepší z vás?“ Brumbál si
vzdychl, podíval se dolů do Snapeova zmučeného a napůl šíleného
obličeje. „Pokud trváte na…“
Kancelář zmizela a okamžitě se změnila v jiné místo. Snape přecházel před Brumbálem sem a tam.
„
– průměrný, arogantní jako jeho otec, předurčený k tomu, aby porušoval
pravidla, těšící se ze své slávy, vyhledávající pozornost a nestydatý -
“
„Vidíte, co chcete vidět, Severusi,“ řekl Brumbál bez toho,
aby zvedl oči od svého výtisku Přeměňování dnes. „Ostatní učitelé mi
hlásí, že ten chlapec je skromný, sympatický a poměrně talentovaný.
Osobně ho považuji za mimořádné dítě.“
Brumbál obrátil stránku a řekl, aniž by vzhlédl. „Dohlédněte na Quirella, ano?“
Barvy
zavířily a všechno nyní potemnělo. Snape a Brumbál stáli kousek od sebe
ve Vstupní hale, zatímco poslední opozdilci odcházející z Vánočního
plesu se trousili kolem nich do svých postelí.
„Ano?“ zamumlal Brumbál.
„I
Karkarovovo Znamení zčernalo. Panikaří, bojí se odplaty; vy víte, jak
moc pomáhal ministerstvu, když Temný pán padl.“ Snape se úkosem podíval
na Brumbálův profil se zkřiveným nosem. „Zamýšlí utéct, jestli začne
Znamení pálit.“
„Opravdu?“ řekl měkce Brumbál, když z pozemků
přicházeli chichotající se Fleur Delacourová a Roger Davis. „A hodláte
se k němu připojit?“
„Ne,“ řekl Snape, jeho černé oči upřené na mizející postavy Fleur a Rogera. „Nejsem takový zbabělec.“
„Ne,“ řekl Brumbál. „Jste mnohem statečnější než Igor Karkarov. Víte, někdy si myslím, že rozřazujeme příliš brzy…“
Odcházel a zanechal Snapea sklíčeného…
A
teď Harry stál znovu v ředitelově pracovně. Byla noc a Brumbál
zkroušeně seděl za stolem na židli podobné trůnu, zřejmě napůl v
bezvědomí. Jeho pravá ruka se mu houpala u boku, zčernalá a spálená.
Snape mumlal kouzla ukazujíc hůlkou na zápěstí ruky, zatímco levou
rukou Brumbálovi naléval do krku hutný zlatý lektvar. Po chvíli nebo
dvou se Brumbálova víčka zatřepala a otevřela se.
„Proč?“ řekl
Snape bez okolků, „proč jste si nasazoval ten prsten? Jistě jste
zjistil, že nese kletbu. Proč jste se ho jen dotýkal?“
Prsten Rojvola Gaunta ležel před Brumbálem na stole. Byl rozlomený a Nebelvírův meč ležel vedle něj.
Brumbál se ušklíbl.
„Byl… jsem blázen. Tvrdě pokoušen…“
„Pokoušen čím?“
Brumbál neodpověděl.
„Je
to zázrak, že jste se sem vrátil!“ Snape zněl rozčileně. „Ten prsten
nesl kletbu o neobyčejné síle, a abychom ji zadrželi, což je to jediné,
v co můžeme doufat, uvěznil jsem ji v té ruce, prozatím - “
Brumbál zdvihl svou černoucí, nepoužitelnou ruku a zkoumal ji s výrazem ukazujícím zaujatou zvědavost.
„Udělal jste to velice dobře, Severusi. Kolik myslíte, že mám času?“
Brumbálův tón zněl, jako by vedl běžný rozhovor; jako by se ptal na předpověď počasí. Snape zaváhal, a pak řekl:
„Nemohu to určit. Snad rok. Nelze zadržet takové kouzlo navždy. Nakonec se rozšíří, kletba takového druhu neustále sílí.“
Brumbál se usmál. Nezdálo se, že by ho zpráva, že má méně než rok života, nějak znepokojila.
„Jsem šťastný, mimořádně šťastný, že vás mám Severusi.“
„Kdybyste
mě jen přivolal o trochu dříve, byl bych schopen toho udělat více,
získal bych pro vás víc času!“ řekl Snape rozhořčeně.
Podíval se dolů na zlomený prsten a meč. „Myslel jste, že zlomením prstenu můžete zlomit kletbu?“
„Něco
takového…musel jsem blouznit, bez pochyby…,“ řekl Brumbál. S námahou se
protáhl na židli. „Takže, skutečně se zdá, že to naši záležitost
posunulo o trochu vpřed.“
Snape vypadal zcela zmateně. Brumbál se usmál.
„Odvolávám
se k plánu lorda Voldemorta, který se vztahuje i na mne. Jeho plán,
podle něhož mě má ten ubohý Malfoyovic chlapec zabít.“
Snape se
posadil do křesla naproti Brumbálovi, ve kterém Harry tak často
sedával. Harry si přál, aby řekli více ohledně Brumbálovy zakleté ruky,
ale Snape podporoval Brumbálovo zdvořilé odmítnutí dále mluvit o této
záležitosti. Snape zamračené řekl: „Temný pán nečeká, že Draco uspěje.
Toto je zřejmě trest za Luciusova dřívější selhání. Pomalé mučení
Dracových rodičů, zatímco sledují, jak selže a zaplatí cenu.“
„Ve
zkratce, ten chlapec má nad sebou vynesený rozsudek smrti stejně jako
já,“ řekl Brumbál. „Teď bych měl promyslet, kdo nastoupí na Dracovo
místo až on selže. Budete to vy?“
Chvíli mlčeli.
„To je, myslím, plán Temného pána.“
„Lord Voldemort předvídá okamžik v blízké budoucnosti, kdy bude potřebovat špeha v Bradavicích?“
„Věří, že škola bude brzy v jeho moci, ano.“
„A
pokud padne do jeho moci,“ řekl Brumbál, jakoby mimochodem, „mám vaše
slovo, že uděláte vše, co bude ve vašich silách, abyste ochránil
studenty Bradavic?“
Snape strnule kývl.
„Dobře. A teď.
Vaší první prioritou bude odhalit, co má Draco v plánu. Vyděšený
náctiletý chlapec je stejně tak nebezpečný pro ostatní jako sám pro
sebe. Nabídněte mu svoji pomoc a vedení, měl by to přijmout, má vás rád
- “
„ - o mnoho méně od té doby, co jeho otec ztratil přízeň. Draco mě obviňuje, myslí, že jsem přebral Luciusovi jeho místo.“
„Přese
všechno se o to pokuste. Zajímám se méně o sebe, než o případné oběti
jakýchkoliv pokusů, které tomu chlapci přijdou na mysl. Nakonec,
samozřejmě, máme ještě poslední věc, kterou musíme udělat, abychom ho
zachránili před hněvem lorda Voldemorta.“
Snape zdvihl obočí a jeho hlas byl cynický, když se ptal: „Zamýšlíte nechat ho, aby vás zabil?“
„Ne zcela. To vy mě musíte zabít.“
Nastalo dlouhé ticho, přerušené pouze zvláštním cvaknutím. Fénix Fawkes oštipoval sépiovou kost.
„Chtěl
byste, abych to udělal hned?“ zeptal se Snape, jeho hlas byl ironicky
vážný. „Nebo byste chtěl chvilku, abyste si mohl sepsat epitaf?“
„Ech,
ještě ne,“ řekl Brumbál s úsměvem. „Předpokládám, že se ten okamžik
ukáže sám, až přijde čas. Vzhledem k tomu, co se stalo dnes večer,“
naznačil chřadnoucí rukou, „si můžeme být jistí, že se to stane do
roka.“
„Pokud vám umírání nedělá problém,“ řekl nevrle Snape, „proč nenechat Draca, aby to udělal?“
„Duše tohoto chlapce není ještě tak zničená,“ řekl Brumbál, „nechtěl bych ji rozervat ve svůj vlastní prospěch.“
„A moje duše, Brumbále? Co ta moje?“
„Vy
sám víte, zda vaší duši ublíží pomoci starému muži vyhnout se bolesti a
ponížení,“ řekl Brumbál. „Požaduji od vás tuto jedinou, velikou
laskavost, Severusi, protože smrt si pro mne přijde stejně jistě jako,
že Kudleyští Kanonýři skončí tento rok v lize poslední. Přiznávám, že
bych raději odešel rychle a bezbolestně, aniž by se to zbytečně
prodlužovalo a komplikovalo, například, kdyby se do toho vložil
Šedohřbet - slyšel jsem, že se přidal k Voldemortovi? Nebo drahá
Bellatrix, která zbožňuje hraní si s kořistí, než se do ní pustí.“
Jeho
tón byl lehký, ale jeho oči probodávaly Snapea stejně jako se často
stejným způsobem dívaly na Harryho, jako by mohl vidět duši, o níž
mluvili. Nakonec Snape odměřeně kývl.
Brumbál se zdál být spokojený.
„Děkuji vám, Severusi…“
Kancelář zmizela a nyní se Snape s Brumbálem procházeli za soumraku na opuštěných pozemcích hradu.
„Co děláte s Potterem všechny ty večery, co spolu mluvíváte o samotě?“ zeptal se náhle Snape.
Brumbál vypadal unaveně.
„Proč?
Nesnažíte se mu dávat vy více školních trestů, Severusi? Ten chlapec
bude zanedlouho trávit více času po škole než venku.“
„Je jako jeho otec…“
„Ve
vzhledu snad, ale ve své pravé povaze je mnohem více jako jeho matka.
Trávím s Harrym čas, protože je mnoho věcí, které s ním chci probrat,
informace, které mu musím předat před tím, než bude příliš pozdě.“
„Informace,“ opakoval Snape. „Věříte jemu… mně nedůvěřujete.“
„Není
to otázka důvěry. Mám, jak oba víme, prudce omezený čas. Je samozřejmé,
že dám tomu chlapci dostatek informací, aby mohl udělat to, co je třeba
udělat.“
„A proč nemohu mít já ty stejně informace?“
„Raději nesázím vše na jednoho koně a zvláště ne na koně, který tráví tolik času ve společnosti lorda Voldemorta.“
„Což dělám na váš rozkaz!“
„A
děláte to mimořádně dobře. Nemyslete si, že podceňuji neustálé
nebezpečí, kterému se vystavujete, Severusi. Předávat Voldemortovi to,
co se jeví jako cenné informace, zatímco mu odpíráme ty základní. Je to
úkol, který bych nesvěřil nikomu kromě vás.“
„Místo toho se
svěřujete chlapci, který je neschopný v Nitrobraně, jehož magie je
průměrná a jenž má přímé spojení s myslí Temného pána!“
„Voldemort
se děsí toho spojení,“ řekl Brumbál. „Není to tak dlouho, co měl jistou
možnost zjistit, co pro něj ve skutečnosti znamená sdílet s Harrym svou
mysl. Byla to taková bolest, jakou nikdy nezakusil. Už se nikdy
nepokusí ovládnout Harryho mysl, tím jsem si jistý. Ne tímto způsobem.“
„Nerozumím.“
„Duše
lorda Voldemorta je tak zmrzačená, že nemůže snést dotyk s duší jako je
ta Harryho. Je to jako jazyk na zmrzlé oceli, jako tělo v plamenech - “
„Duše? Mluvili jsme o myslích!“
„V případě Harryho a Voldemorta je to jako mluvit o jednom a tom samém.“
Brumbál
se rozhlédl, aby se ujistil, že tu jsou sami. Byli nyní nedaleko
Zakázaného lesa a nikde nebylo žádné známky toho, že by byl někdo
poblíž.
Poté, co mne zabijete, Severusi - “
„Odmítáte mi
cokoliv říci, a přesto ode mne stále požadujete tu malou laskavost!“
zavrčel Snape a v jeho útlém obličeji nyní zaplál skutečný vztek.
„Berete toho hodně jako samozřejmost, Brumbále! Možná jsem si to
rozmyslel!“
„Dal jste mi své slovo, Severusi. A když už mluvíme
o službách, které mi dlužíte, myslel jsem, že jste souhlasil s tím, že
dohlédnete na našeho malého zmijozelského přítele?“
Snape vypadal rozčileně a vzpurně. Brumbál vzdychl.
„Přijďte dnes večer do mé kanceláře, Severusi, v jedenáct hodin a nebudete si moci stěžovat, že ve vás nemám důvěru…“
Byli
zpět v Brumbálově pracovně, okna byla temná a Fawkes seděl tiše stejně
jako Snape klidně, když kolem nich Brumbál procházel a vysvětloval.
„Harry
to nesmí vědět, alespoň do okamžiku, kdy to bude opravdu nezbytné, jak
jinak by mohl mít sílu udělat to, co se musí stát?“
„Ale co musí udělat?“
„To
je mezi Harrym a mnou. Teď poslouchejte pozorně, Severusi. Přijde čas -
po mé smrti - neodporujte mi a nepřerušujte mě! Přijde čas, kdy se bude
zdát, že se lord Voldemort obává o život svého hada.“
„O Naginiho?“ podivil se Snape.
„Přesně
tak. Pokud se stane, že lord Voldemort přestane posílat hada, aby
vykonával jeho pokyny, a bude ho držet v bezpečí ve své blízkosti pod
magickou ochranou, pak si myslím, že to bude bezpečné říci Harrymu.“
„Říci mu co?“
Brumbál se zhluboka nadechl a zavřel oči.
„Řekněte
mu, že té noci, kdy se ho Voldemort pokusil zabít a kdy Lily obětovala
vlastní život, aby tomu zabránila, se vražedná kletba odrazila na
Voldemorta a kus Voldemortovy duše byl oderván od celku a vklouzl do
jediné žijící duše, která zbývala v té pobořené budově. Část lorda
Voldemorta žije uvnitř Harryho a to je to, co mu umožňuje mluvit hadím
jazykem a také propojení s Voldemortovou myslí, kterému on nikdy
neporozuměl. A zatímco je tento úlomek duše, aniž by ho Voldemort
postrádal, pod Harryho ochranou, Voldemort nemůže zemřít.“
Harrymu
se zdálo, že ty dva muže sleduje z druhého konce nějakého dlouhého
tunelu, byli od něj tak vzdálení a jejich hlasy se Harrymu podivně
ozývaly v uších.
„Takže ten chlapec… ten chlapec musí zemřít?“ zeptal se docela klidně Snape.
„A sám Voldemort to musí udělat, Severusi. To je nezbytné.“
Nastalo další dlouhé ticho. Pak Snape řekl: „Myslel jsem… všechny ty roky…když jsme ho kvůli ní chránili. Kvůli Lily.“
„Chránili
jsme ho, protože bylo důležité ho učit, nechat ho vyrůst a nechat ho
vyzkoušet svou sílu,“ řekl Brumbál s očima stále pevně zavřenýma.
„Mezitím
se stává propojení mezi nimi stále silnější, roste až paraziticky;
někdy jsem myslel, že to on sám tuší. Pokud ho znám, pak on sám vše
naplánuje tak, že až se vydá, aby se postavil své smrti, bude to
doopravdy znamenat konec Voldemorta.“
Brumbál otevřel oči. Snape vypadal vyděšeně.
„To jste ho udržoval naživu proto, aby mohl zemřít až v ten správný okamžik?“
„Nebuďte tak šokovaný, Severusi. Kolik mužů a žen jste viděl umírat?“
„V poslední době jenom ty, které jsem nemohl zachránit,“ řekl Snape. Vstal. „Využil jste mne.“
„Myslíte?“
„Špehoval
jsem pro vás a lhal jsem, vystavoval jsem se pro vás smrtelnému
nebezpečí. Všechno jenom proto, aby zůstal syn Lily Potterové v
bezpečí. A teď mi říkáte, že ho posíláte jako prase na porážku - “
„Ale to je dojemné, Severusi,“ řekl Brumbál vážně. „Nakonec jste dospěl k tomu, že toho chlapce máte rád, po tom všem?“
„Jeho?“ vykřikl Snape. „Expecto patronum!“
Z
konce jeho hůlky vyrazila stříbrná laň; přistála na podlaze v
kanceláři, poskočila a vyletěla z okna. Brumbál ji sledoval a když její
stříbřitá záře zmizela, otočil se zpět ke Snapeovi s očima plnýma slz.
„I po tom všem?“
„Pořád,“ řekl Snape.
A výjev se proměnil. Nyní viděl Harry Snapea hovořit s Brumbálovým portrétem.
„Budete
muset Voldemortovi dát správné datum Harryho odjezdu od jeho strýce a
tety,“ řekl Brumbál. „Kdybyste to neudělal, vzbudilo by to podezření,
neboť Voldemort věří, že jste dobře informován. Nicméně jim musíte
podstrčit ten nápad s maskováním - což myslím udrží Harryho v bezpečí.
Vyzkoušejte matoucí kouzlo na Mundunguse Fletchera. A Severusi, pokud
budete donucen účastnit se toho pronásledování, dejte si záležet,
abyste působil přesvědčivě… Spoléhám se, že zůstanete u lorda
Voldemorta dobře zapsán co nejdéle to půjde, jinak budou Bradavice bez
milosti ponechány Carrowovým…“
Teď seděl Snape s Mundungusem, v
neznámé krčmě, hlavy u sebe, Mundungusův obličej vypadal zvídavě
prázdný, Snape se zamračeně soustředil.
„Navrhneš Fénixovu řádu,“
mumlal Snape, „aby použil past. Mnoholičný lektvar. Identické Pottery.
Je to jediná věc, která by mohla fungovat. Zapomeneš, že jsem ti to
navrhl já. Budeš to prosazovat jako svůj vlastní nápad. Rozumíš?“
„Rozumím,“ mumlal Mundungus, jeho oči nezaostřené…
Nyní
byla jasná temná noc a Harry letěl na koštěti společně se Snapem. Byl
doprovázen dalšími Smrtijedy s kápěmi a vpředu byl Lupin a Harry, který
byl ve skutečnosti George… Smrtijed vpředu před Snapem zvedl svoji
hůlku a ukázal přímo na Lupinova záda –
„Sectumsempra!“ vykřikl Snape.
Avšak kouzlo určené pro Smrtijedovu ruku s hůlkou je minulo a místo toho zasáhlo George.
A
dále, Snape klečel v Siriusově starém pokoji. Když četl starý dopis od
Lily, slzy mu kanuly z konce jeho hákovitého nosu. Druhá strana byla
popsána jen několika slovy:
Mmohl vůbec někdy být přítel Gellerta Grindelwalda. Osobně myslím, že jí pouze odchází rozum!
S láskou,
Lily
Snape
se vzal stránku, jež nesla Lilyin podpis a její lásku, a zasunul ji
dovnitř svého hábitu. Potom roztrhl fotografii, kterou také držel, a
ponechal si tu polovinu, na které se Lily smála, a druhou polovinu
zobrazující Jamese a Harryho hodil zpět na podlahu pod prádelník…
A nyní stál Snape znovu ve své ředitelské pracovně, když Phineas Nigellus přispěchal do svého portrétu.
„Pane řediteli! Stanují v Deanově lese! Ta mudlovská šmejdka - “
„Nepoužívejte to slovo!“
„ - tedy ta Grangerovic holka, zmínila to místo, když otvírala svůj batoh a já ji slyšel!“
„Dobře.
Velmi dobře!“ vykřikl za ředitelovou židlí Brumbálův portrét. „Nyní,
Severusi, ten meč! Nezapomínejte, že musí být získán, když je ho třeba
a za podmínky určité udatnosti - a on nesmí vědět, že jste mu ho dal
vy! Pokud bude Voldemort číst v Harryho mysli a spatří vás mu pomáhat -
“
„Já vím,“ řekl stroze Snape. Přistoupil k Brumbálově portrétu
a na straně jej stiskl. Obraz se odsunul stranou a odkryl za sebou
skrytý prostor, z nějž Snape vzal Nebelvírův meč.
„A stále mi
nehodláte říct, proč je tak důležité, aby Potter získal ten meč?“ řekl
Snape, když přes sebe přehodil cestovní plášť.
„Ne, nehodlám,“
řekl Brumbálův obraz. „On už si už s ním bude vědět rady. A Severusi,
buďte velmi opatrný, asi by vás neviděli příliš rádi po té nehodě s
Georgem Weasleym - “
Snape se u dveří otočil.
„Nestrachujte se, Brumbále,“ řekl chladně. „Mám plán…“
A
Snape opustil místnost. Harry se zvedl od myslánky a o pár chvil
později ležel na kobercích na podlaze v té stejné místnosti. Snape jako
by za sebou právě zavřel dveře.
Snape
(Bára, 26. 12. 2009 12:58)