34. kapitola - Znovu do lesa
Další kapitola bude po půlnoci, pokud neusnu
Konečně
pravda. Harry ležel s obličejem přitisknutým na zaprášený koberec
pracovny, kde, jak si kdysi myslel, se dozvídá tajemství vítězství, a
konečně pochopil, že mu není určeno přežít. Jeho úkolem bylo klidně
přijít do otevřené náruče Smrti.
Po cestě měl zpřetrhat zbývající
nitky Voldemortova života, takže až by se nakonec setkal s Voldemortem,
a ani nepozvedl hůlku k obraně, konec bude jasný a úkol, který měl být
vykonán v Godrikově dole, bude splněn: ani jeden nemůže žít, pokud
druhý zůstává naživu.
Srdce mu v hrudi zběsile tlouklo. Jak
zvláštní, že při hrozbě smrti mu srdce bilo mnohem silněji a statečně
ho drželo při životě. Ale brzy bude muset přestat. Jeho dny byly
sečteny. Kolik ještě zbývá času, než naposledy projde hradem a dojde na
školní pozemky a pak do lesa?
Jak ležel na podlaze, zmocnil se
ho strach podpořený pohřebním bušením v jeho nitru. Bolí smrt?
Hodněkrát si myslel, že už se to stane, a unikl, avšak nikdy opravdu
nemyslel na umírání jako takové: jeho vůle žít byla vždycky mnohem
větší než jeho strach ze smrti. Přesto ho teď ani nenapadlo zmizet,
utéct před Voldemortem. Věděl, že je po všem, a vše, co zbylo, bylo
jenom umírání.
Kdyby tak umřel té letní noci, kdy opustil číslo
čtyři v Zobí ulici naposledy, jak ho zachránila hůlka s vznešeným perem
ptáka fénixe! Kdyby umřel stejně jako Hedvika, dostatečně rychle, aby
si neuvědomil, co se vlastně stalo! Nebo kdyby mohl zastavit paprsek
vyslaný z hůlky na někoho, koho miloval… teď dokonce záviděl smrt svým
rodičům.
Chladnokrevná chůze ke své vlastní zkáze však vyžaduje
jiný druh odvahy. Lehce se mu třásly prsty a on se je snažil ovládnout,
přestože ho nikdo neviděl; obrazy na stěnách byly do jednoho prázdné.
Pomalu,
velice pomalu se posadil, a jak to udělal, cítil se víc živý a vnímal
svoje tělo víc než kdy jindy. Proč nikdy nedocenil zázrak, že je tady,
že má mozek, nervy a bušící srdce? Bude po všem… nebo alespoň on tohle
opustí. Dýchal pomalu a zhluboka a svá ústa a hrdlo měl stejně
vyprahlé, jak prázdné byly jeho oči.
Brumbálova zrada jako by
nebyla. Samozřejmě, že tu byl vyšší úmysl; Harry byl akorát moc
bláhový, než aby si to připustil. Nikdy se nepochyboval, že Brumbál
chtěl, aby žil. Teď viděl, že délka jeho života byla ovlivněná tím, za
jak dlouho zničí všechny viteály. Brumbál mu předal tento úkol a on
poslušně odsekával pouta, které k životu vázaly nejen Voldemorta, ale i
jeho samého! Jak elegantní, žádné další životy na zmar, jenom úkol pro
kluka, který tak jako tak byl odsouzen k smrti, jehož smrt nebude
žádnou pohromou, ale jen dalším úderem proti Voldemortovi.
Brumbál
věděl, že Harry neuprchne, že bude pokračovat až do konce, i když to
byl jeho konec, protože se obtěžoval ho pořádně poznat, nebo ne?
Brumbál věděl stejně jako Voldemort, že Harry nedovolí, aby za něj umřel někdo další, když zjistil, že má moc to ukončit.
Obrázek
Freda, Lupina a Tonksové, jak leží mrtví ve Velké síni, se mu znovu
prodral do mysli a na moment skoro nemohl dýchat: Smrt byla netrpělivá…
Ale
Brumbál ho přecenil. On zklamal: had přežil. Jeden viteál, který
Voldemorta drží při životě, zůstane i po Harryho smrti. Ale aspoň bude
pro někoho jednodušší. Přemítal, kdo by tak mohl… Ron a Hermiona vědí,
že to musí udělat, samozřejmě… proto Brumbál chtěl, aby se svěřil
dalším dvěma… kdyby naplnil svůj osud o něco dříve, oni by mohli
pokračovat…
Jako déšť na okno dopadaly tyto myšlenky na tvrdý
povrch nezvratné pravdy, kterou bylo, že musí zemřít. Já musím zemřít.
Musí to skončit.
Ron a Hermiona jako by byli na míle daleko v nějaké
vzdálené zemi; jako by se od nich oddělil už před dlouhou dobou. Nebude
žádné rozloučení ani vysvětlování, o tom byl přesvědčen. Na tuhle cestu
se nemohli vydat společně a jejich pokusy ho zastavit by akorát
promarnily drahocenný čas. Podíval se na staré zlaté hodinky, které
dostal ke svým sedmnáctým narozeninám. Z času, který mu Voldemort
poskytnul, aby se vzdal, vypršela téměř půl hodina.
Postavil se.
Jeho srdce tlouklo proti žebrům jako zběsilý pták. Možná tušilo, že se
mu krátí čas, možná se snažilo ještě před koncem vydat co největší
úsilí. Ani se neohlédl, když zavřel dveře pracovny.
Hrad byl
prázdný. Cítil se jako duch, jako kdyby už zemřel. Lidé z obrazů stále
chyběli mezi svými rámy; celé místo bylo děsivě tiché, jako by se
všechen zbývající život soustředil ve Velké síni, kde byli všichni
mrtví a jejich pozůstalí.
Harry přes sebe přehodil nviditelný
pášť, sestoupil několik pater a nakonec scházel po mramorovém schodišti
do Vstupní síně. Možná tak trochu doufal, že ho uvidí a zastaví, ale
pášť byl jako vždycky neproniknutelný, a tak došel až k hlavním dveřím.
A
potom jím málem prošel Neville. Jako jeden z dvojice, která procházela
kolem, nesl tělo. Harry na něj pohlédl a pocítil tupý úder do žaludku:
Colin Creevey, ač neplnoletý, se musel proplížit zpátky stejně jako to
udělali Malfoy, Crabbe a Goyle.
Mrtvý vypadal ještě hubenější.
„Víš co? Zvládnu ho sám, Neville,“ řekl Oliver Wood, uchopil Colina v pevném sevření a nesl ho do Velké síně.
Neville
se na chvíli opřel o rám dveří a otřel si rukou čelo. Vypadal jako
starý muž. Potom se znovu vydal do tmy, aby přinesl další těla.
Harry
jedním pohledem nakoukl do Velké síně. Lidé se pohybovali různě kolem,
aby si nepřekáželi, pili, klečeli vedle mrtvých, ale neviděl nikoho ze
svých milovaných, ani záblesk Hermiony, Rona, Lenky, Ginny nebo
kohokoli z Weasleyů. Dal by všechen zbývající čas za to, aby se na ně
mohl naposledy podívat; ale měl by potom vůbec sílu, aby od nich svůj
pohled odtrhl? Takhle to bylo lepší.
Znovu vykročil a vyšel ven
do tmy. Byly skoro čtyři ráno a na školních pozemcích bylo smrtelné
ticho, jako kdyby i ony zadržovaly dech, a čekaly, jestli bude schopen
udělat, co musí.
Harry se pohyboval směrem k Nevillovi, který se skláněl nad dalším tělem.
„Neville.“
„Sakra, Harry, málem jsem dostal infarkt!“
Harry ze sebe stáhl pášť: zničehonic ho napadla myšlenka, aby si mohl být naprosto jistý.
„Kam to jdeš sám?“ zeptal se Neville podezřívavě.
„To je součást plánu,“ řekl Harry. „Musím něco udělat. Poslouchej – Neville – “
„Harry!“ Neville se náhle vyděsil. „Harry, nehodláš se mu vydat?“
„Ne,“
zalhal Harry. „Samozřejmě, že ne… tohle je něco jiného. Ale možná budu
nějakou chvíli z dohledu. Víš o Voldemortovu hadu, Neville? Má
obrovského hada… říká mu Nagini…“
„Jo, slyšel jsem… co je s ním?“
„Musí být zabit. Ron a Hermiona to vědí, ale v případě, že by – “
Tato
strašlivá možnost ho vyděsila a on nemohl dál mluvit. Ale po chvilce se
znovu dal dohromady: tohle bylo nutné, musí být jako Brumbál, zachovat
chladnou hlavu, pojistit se, aby další pokračovali. Brumbál umíral s
tím, že tři lidé ví o viterálech; teď Neville zaujme Harryho místa:
pořád zůstanou tři osoby, které mohou pokračovat.
„V případě, že by byli – zaneprázdnění – a ty bys měl možnost – “
„Mám zabít toho hada?“
„Zabij toho hada,“ zopakoval Harry.
„Dobrá, Harry. Jinak jsi v pohodě, že jo?“
„Jsem v pořádku. Díky, Neville.“
Když chtěl Harry znovu vykročit, Neville ho uchopil za zápěstí.
„Budeme pořád bojovat, Harry. Víš to?“
„Jo, já – “
Konec
věty se rozplynul ve vlně dusivého pocitu, který zabránil Harrymu
pokračovat. Ale Nevillovi to nepřišlo divné. Poplácal Harryho po
rameni, opustil ho a šel hledat další těla.
Harry si znovu
oblékl Plášť a kráčel dál. Nedaleko se někdo pohyboval a skláněl se nad
postavou ležící čelem k zemi. Byl od ní několik stop, když si uvědomil,
že to je Ginny.
Zastavil. Krčila se nad dívkou, která šeptala a chtěla vidět matku.
„Už je dobře,“ říkala Ginny. „Je to v pořádku. Dostaneme tě dovnitř.“
„Ale já chci domů,“ zašeptala dívka. „Já už nechci bojovat!“
„Já vím,“ řekla Ginny zlomeným hlasem. „Všechno dobře dopadne.“
Harrymu
přeběhl mráz po zádech. Chtěl vykřiknout do tmy, chtěl, aby Ginny
věděla, že tam stojí, chtěl, aby věděl kam jde. Chtěl, aby ho
zastavila, přitáhla zpátky, aby byl zase doma…
Ale on byl doma.
Bradavice byl první a nejlepší domov, jaký kdy poznal. On, Voldemort a
Snape, opuštění chlapci, tady všichni našli domov…
Ginny teď
klečela vedle zraněné dívky a držela ji za ruku. Harry se s obrovským
úsilím donutil jít dál. Zdálo se mu, že viděl, jak se Ginny rozhlíží
kolem, když ji míjel, a přemítal, jestli cítila, jak kolem ní někdo
prochází. Ale nepromluvil, ani se neohlédl zpátky.
Hagridova
bouda se vynořila z temnoty. Nebyla zde žádná světla, ani zvuky, že by
Tesák škrábal na dveře a štěkal na přivítanou. Vybavily se mu návštěvy
u Hagrida, lesklá měděná konvice zavěšená nad ohněm, griliášové hrudky,
jeho veliký vousatý obličej, Ron, jak zvrací slimáky, jak mu Hermiona
pomáhá zachránit Norberta…
Popošel dál až ke kraji lesa, kde se zastavil.
Mezi
stromy se vznášela spousta mozkomorů; cítil jejich chlad a nebyl si
jistý, že bude moci bezpečně projít. Na patrona už mu nezbývaly síly.
Už ani nemohl potlačit třes, který se rozmáhal po celém těle. I po tom
všem nebude tak lehké zemřít.
Každá vteřina, kdy dýchal a cítil vůni
trávy a studený vzduch na obličeji, pro něj byla cenná. Hlavou mu
běželo, že ostatní mají léta před sebou, která můžou promarnit, protože
mají spoustu času, a on lpěl na každé zbývající vteřině. Uvažoval,
jestli bude vůbec schopen jít dál, a zároveň věděl, že musí. Dlouhá hra
byla u konce, zlatonka byla chycena, byl čas přistát na zemi…
Zlatonka. Jeho malátné prsty chvíli prohledávaly váček, který měl stále na krku, a vytáhly ji.
Otevřu se při zavření.
Pohlédl
na ni a dech se mu zrychloval. Teď, když chtěl, aby čas ubíhal co
nejpomaleji, se ještě urychlil a náhle pochopil. Tohle bylo zavření.
Tohle byla ta chvíle.
Přitiskl zlatý kov ke rtům a zašeptal, „Zemřu.“
Kovová schránka se otevřela. Třesoucí se rukou sáhl pro Dracovu hůlku, pozdvihl ji a zamumlal, „Lumos.“
Uprostřed
Zlatonky ležel černý kámen se znakem vyrytým ve svém středu. Vertikální
čára, která reprezentovala Starodávnou hůlku, nebyla na Životodárném
kameni vidět. Trojúhelník a kruh, které představovaly plášť a kámen,
však byly stále rozpoznatelné.
A Harry znovu bez přemýšlení
pochopil. Nemusel je volat zpátky, protože se k nim záhy připojí. Oni
se nepřibližovali k němu: on se přibližoval k nim.
Zavřel oči a třikrát obrátil kámen ve své ruce.
Věděl,
že se to stalo, protože kolem sebe uslyšel nepatrné pohyby, které
naznačovaly, že k němu přilétají křehká těla, která dopadla na hlíně
pokryté větvičkami, které obklopovaly kraj lesa. Otevřel oči a rozhlédl
se kolem.
Viděl, že to nejsou ani duchové, ani lidé z masa a
kostí. Nejvíc se podobali Raddleovi, který před lety vystoupil z deníku
a ze vzpomínky se téměř stala skutečnost. Byli mnohem víc než duchové,
ale míň než živoucí bytosti. Kráčeli k němu a každý z nich měl na tváři
milující úsměv.
James byl naprosto stejné výšky jako Harry. Měl
na sobě oblečení, ve kterém zemřel, jeho vlasy byly rozcuchané a
načechrané a jeho brýle byly mírně zakřivené stejně jako ty pana
Weasleyho.
Sirius byl vysoký a pohledný a mnohem mladší, než ho kdy
Harry viděl. Kráčel s nonšalancí sobě vlastní, ruce měl v kapsách a na
tváři úšklebek.
Lupin byl také mladší, mnohem méně ošumělý, a
jeho vlasy byly hustší a tmavší. Vypadal šťastně, že je zase zpět na
známém místě, kde se za mlada často toulal.
Lilyin úsměv byl ze
všech největší. Blížila se k němu, vlasy měla na zádech rozpuštěné a
její zelené oči, úplně stejné jako jeho vlastní, na něj dychtivě
hleděly, jako kdyby se na něj nemohla vynadívat.
„Byl jsi tak statečný.“
Nemohl promluvit. Upínal na ni své oči a říkal si, že by tam chtěl stát a dívat se na ni na věky a stejně by to nestačilo.
„Už jsi skoro tam,“ řekl James. „Velice blízko. My jsme… na tebe velice pyšní.“
„Bolí to?“
Z Harryho rtů vyklouzla tato dětinská otázka dřív, než ji mohl zastavit.
„Umírání? Vůbec ne,“ odpověděl Sirius. „Je to rychlejší a lehčí než usínání.“
„A on to bude chtít co nejrychleji ukončit. Chce, aby bylo po všem,“ dodal Lupin.
„Nechtěl jsem, abyste umřeli,“ řekl Harry. Tato slova z něj vypadla, aniž by to zamýšlel. „Ani jeden z vás. Mrzí mě to – “
Mluvil hlavně k Lupinovi a doprošoval se ho.
„ – zrovna, když se ti narodil syn… Remusi, mrzí mě to – “
„Mě
to taky mrzí,“ řekl Lupin. „Mrzí mě, že ho nikdy nepoznám… ale on bude
vědět, proč jsem zemřel, a já doufám, že to pochopí. Že jsem se snažil,
abych pro něj vytvořil svět, kde by mohl šťastně žít.“
Chladný
vánek, který přiletěl ze středu lesa, shodil vlasy k Harryho obočí.
Věděl, že mu neřeknou, aby šel. Musí se rozhodnout sám.
„Zůstanete se mnou?“
„Až do úplného konce,“ řekl James.
„Oni vás neuvidí?“ zeptal se Harry.
„Jsme tvojí součástí,“ odpověděl Sirius. „Nikdo jiný než ty nás nevidí.“
Harry se podíval na svou matku.
„Zůstaň blízko,“ pronesl tiše.
A vydal se na cestu.
Chlad
mozkomorů ho nepřemohl; prošel skrz se svými společníky, kteří působili
jako jeho patroni, a všichni společně kráčeli kolem starých stromů,
které rostly blízko sebe a okolo byly jejich spletité větve, kořeny,
které se kroutily a stáčely až do země.
Harry si přitáhl plášť těsně
kolem sebe a směřoval dál a dál do lesa, a i když nevěděl, kde přesně
se Voldemort nachází, byl si jist, že ho najde.
Vedle něj téměř bezhlesně šli James, Sirius, Lupin a Lily, jejichž přítomnost mu dodávala odvahu, aby pokračoval v chůzi.
Jeho
tělo a mysl se oddělily od sebe, jeho končetiny se pohybovaly bez
vědomého příkazu, jako kdyby byl neřidič, ale cestující v těle, které
měl opustit. Mrtví, kteří šli vedle, se mu zdáli víc opravdoví než živí
lidé nahoře na hradě: Ron, Hermiona, Ginny a všichni ostatní mu teď
připadali jako duchové, když klopýtal směrem ke konci svého života,
směrem k Voldemortovi…
Uslyšel zadunění a šepot: blízko něho se
hýbala jiná živá bytost. Harry se zastavil, rozhlížel se, pozorně
poslouchal a jeho matka a otec, Lupin a Sirius se zastavili též.
„Tamhle někdo je,“ ozval se nedaleko drsný šepot. „Má neviditelný plášť. Mohl by to být –?“
Zpoza
blízkého stromu se vynořily dvě postavy. Jejich hůlky zářily, a tak
Harry spatřil Yaxleyho a Dolohova, jak zírají do tmy, přesně na místo,
kde stál Harry, jeho matka a otec, Sirius a Lupin. Zřejmě nic neviděli.
„Rozhodně jsem něco zaslechl,“ tvrdil Yaxley. „Myslíš, že to bylo zvíře?“
„Ten blázen Hagrid tady choval spoustu potvor,“ prohodil Dolohov a ohlížel se za rameno.
Yaxley se podíval na své hodinky.
„Čas téměř vypršel. Potter měl hodinu. Nepříjde.“
„A on si byl jistý, že přijde! Nebude mít radost.“
„Měli bychom se vrátit,“ navrhl Yaxley. „Zjistit, jaký je plán.“
On
a Dolohov se otočili a zašli hlouběji do Zapovězeného lesa. Harry je
sledoval, protože mu bylo jasné, že ho zavedou přesně kam potřebuje.
Ohlédl se zpátky, jeho matka se na něj usmála a otec přikývl, aby mu
dodal odvahu.
Byli na cestě pouhých pár minut, když Harry před
sebou spatřil světlo, a Yaxley a Dolohov vyšli na mýtinu, kde kdysi žil
obrovský pavouk Aragog.
Zbytky jeho obrovské sítě tady pořád ještě byly, ale hejno jeho potomků bylo vyhnáno Smrtijedy, aby za ně mohli bojovat.
Uprostřed
mýtiny plál oheň, jehož třepotavé světlo dopadalo na kruh zamlklých,
ostražitých Smrtijedů. Někteří z nich se stále skrývali pod maskou a
kápí, jiní ale odkryli svou tvář. Na okraji kruhu seděli dva obři,
vrhali na zem obrovské stíny a jejich obličeje byly drsné jako skála.
Harry
viděl Fenrira, jak číhá a přitom si kouše nehty; velký a blonďatý Rowle
si mnul krvácející ret. Viděl Luciuse Malfoye, který vypadal poraženě a
vystrašeně, a Narcissu, jejíž oči byly propadlé a plné obav.
Každé
oko se upíralo na Voldemorta, který stál s hlavou skloněnou a svýma
bílýma rukama svíral Starodávnou hůlku. Možná se modlil, ale spíš v
hlavě odpočítával čas, a Harry, který stál na kraji mýtiny, si
nesmyslně vzpomněl na dítě, které odpočítává v rámci hry na schovávanou.
Za jeho hlavou se ve své zářivé očarované kleci vznášel jako svatozář velký had Nagini, který se pořád svíjel a kroutil.
Když se Dolohov a Yaxley znovu připojili ke kruhu, Voldemort vzhlédl.
„Ani náznak, že by tu byl, můj Pane,“ řekl Dolohov.
Voldemortův výraz se nezměnil. Jeho rudé oči planuly ve světle ohně. Pomalu vytáhl Starodávnou hůlku.
„Můj Pane – “
To
promluvila Bellatrix: seděla k Voldemortovi nejblíž, byla rozcuchaná,
na obličeji měla trochu zkrvavený, ale jinak nebyla zraněná.
Voldemort zvedl ruku, aby ji umlčel, a ona už neřekla ani slovo, jenom ho dál sledovala s nábožnou úctou.
„Myslel
jsem, že přijde,“ řekl Voldemort svým vysokým jasným hlasem a oči měl
upřené poskakující plameny. „Předpokládal jsem, že přijde.“
Nikdo
nepromluvil. Vypadali stejně vyděšení jako Harry, jehož srdce divoce
vráželo do žeber, jako by chtělo uniknout z těla, které on chtěl
opustit. Potily se mu ruce. Sundal si plášť a spolu s hůlkou si ho
strčil do hábitu. Nechtěl, aby byl v pokušení se bránit.
„Zdá se, že… jsem se mýlil,“ řekl Voldemort.
„Nemýlil.“
Harry
to řekl jak nejhlasitěji mohl, vší silou, kterou v sobě našel: nechtěl,
aby to znělo bázlivě. Životodárný kámen mu proklouzl z ochromených
prstů a koutkem oka zahlédl, jak jeho rodiče, Sirius a Lupin zmizeli,
když se přiblížil k ohni. V tu chvíli však záleželo jenom na
Voldemortovi. Bylo to pouze mezi nimi.
Mylná představa zmizela
stejně rychle, jako se objevila. Obři zaburáceli, Smrtijedi se
postavili a vzduchem se neslo spousta výkřiků, povzdechů a dokonce
smíchu. Voldemort ztuhl na místě, nicméně jeho rudé oči vyhledaly
Harryho, když se k němu přibližoval a mezi nimi byl jenom oheň.
A pak někdo zakřičel –
„HARRY! NE!“
Otočil
se: Hagrid byl spoután a přivázán k nedalekému stromu. Jeho velikánské
tělo rozpohybovaly větve nad jeho hlavou, když zoufale bojoval s pouty.
„NE! NE! HARRY, CO TO CHCEŠ – ?“
„TICHO!“ zařval Rowle a jedním mávnutím hůlky Hagrida umlčel.
Bellatrix,
která vyskočila na nohy, pohledem sledovala Voldemorta i Harryho a
dmula se jí hruď. Jediné dvě věci, které se teď pohybovaly, byly
plameny a had, který se svíjel v zářivé kleci nad Voldemortovou hlavou.
Harry
cítil na hrudi svou hůlku, ale nepokusil se ji vytáhnout. Věděl, že had
byl moc dobře chráněný, a že kdyby se pokusil ji na něj namířit,
seslalo by se na něj padesát kleteb. Voldemort a Harry se na sebe pořád
dívali, Voldemort naklonil hlavu trochu na stranu, zkoumal chlapce
stojícího před ním a ústa mu zkřivil neveselý úsměv.
„Harry Potter,“ řekl měkce. Jeho hlas by v tu chvíli mohl být součástí praskajícího ohně. „Chlapec, který přežil.“
Nikdo
ze Smrtijedu se ani nepohnul. Čekali: všechno čekalo. Hagrid stále
zápasil s pouty, Bellatrix lapala po dechu, a Harry si nevysvětlitelně
vzpomněl na Ginny, její planoucí pohled, dotek jejích rtů na jeho –
Voldemort
pozvedl svou hůlku. Jeho hlava byly stále skloněná na stranu jako hlava
zvědavého dítěte, které zvažuje, co se stane, pokud bude pokračovat.
Harry opětoval pohled jeho rudých očí, chtěl, aby se to stalo teď,
rychle, dokud ještě stál, než ztratí kontrolu nad svým tělem, než
odhalí svůj strach –
Uviděl pohyb rtů a záblesk zeleného světla a najednou bylo všechno pryč.