6. anděl smrti
19. 8. 2007
6. anděl smrti
Na pokraji jednoho velkého města, na hranici lidského světa a světa tajemné přírody, bydlela v jednom nádherném velkém domě rodina, se dvěma dcerami. Té mladší bylo 14 let a byla to úplně normální holka, zajímající se o módu a o kluky. Avšak ta starší, Cornelie, vykládalo se o ní, že je poslem ďábla, jenže ona se nikdy nedozvěděla proč, nenáviděla ty lidi, co o ní říkali takové pověry. Byla to hrozně zamlklá holka, chodila jen v černé, protože jedině tak se cítila příjemně. Měla dlouhé, husté, černé vlasy, zakrývající její bledou tvář. Byla hrozně hubená, i když jedla ráda a docela hodně. A milovala přírodu…
Často chodívala do lesa k řece, kde se potkávala se starou babičkou, která žila sama ve staré dřevěné chatrči. Byla to hrozně milá babička a Cornelie ji měla hrozně ráda. Hodně se toho od ní naučila, o životě, o přírodě. Pomáhala jí nosit dřevo, trhat ovoce, sbírat bylinky i okopávat zahrádku. Babička na ní byla hrozně milá, avšak nikdy jí nepozvala k sobě domů. Cornelii to ze začátku nevadilo avšak bylo jí to stále divnější a divnější. Moc jí zajímalo jak to u babičky doma vypadá. Ale přece se nevkrade ke staré babičce. A bylo ještě jedno místo kam chodívala, snad ještě radši než k babičce. Byl to hřbitov, nemohla si pomoci, cítila se tam jako doma. Ten pocit byl tak uklidňující, zbožňovala to místo. Hlavně v noci. Myslela si, že to je ten důvod, proč se o ní říká, že je posel ďábla… Měla taky hrozně ráda své rodiče. Když zrovna nebyla v lese, s radostí jim pomáhala.
Ale nyní se musí pomstít. Na světě je jeden člověk, kterého nenávidí z celé své duše. Který si pomstu zaslouží. Je to kluk, kluk, kterého milovala a stále miluje. Kluk, který jí zlomil srdce, který ji ublížil. Říkal, že jí miluje, že jí do smrti nezklame, a milovat ji bude. Jenže se na ni vykašlal, proto, že se o ní ve městě říkaly hrozné věci. Stále ji hučí v hlavě poslední věta, kterou od něj slyšela. „Já s tebou nechci chodit, nemiluju tě, nikdy jsem tě nemiloval a nechci nic mít s takovou divnou holkou, jako jsi ty, říkají se o tobě strašné věci. Prostě už mi nikdy nechoď na oči.“ Nikdy nezažila takový pocit, jako po rozchodu s tímto klukem. Někde uvnitř ní je strašná nenávist. Je to ta nejhodnější holka na světě, jenže když jí někdo ublíží, musí se pomstít. Je to někde uvnitř a musí to ven. A tak si jednoho večera, když už oblohu zalila tmavěmodrá hedvábná plachta, počkala na svého bývalého kluka v temné uličce, kterou chodíval domů a zabila jej. Chladnokrevně, bez výčitek svědomí jej podřízla. Cítila úlevu, obrovskou úlevu ale také cítila, že je zvláštní, vůbec jí nevadilo, že zabila člověka. Cítila, že není normální. Že ona není člověk… Kdyby byla, svého činu by litovala…
Když přišla domů, a šla za rodiči, došlo jí, že se něco děje. Rodiče si s ní chtěli promluvit. „Zlato, my ti s maminkou musíme něco říct.“ Začal její táta. „Je to taková zvláštní věc. Dlouho jsme váhali kdy a jestli vůbec ti to máme říct.“ „No tak ven s tím.“ Přerušila svého otce Cornelie. „Jde o to, nebudeme to prodlužovat, že my nejsme tví opravdoví rodiče. Čekali jsme až přijde vhodný čas, abychom ti to řekli.“ Cornelii začali stékat slzy. „Ale… Vždyť… To nemůže být pravda, ne….“ „Je nám hrozně líto, že ti musíme tak ublížit.“ „Ale, kdo jsou tedy mí rodiče? Kdo sakra jsem?“ „No, to my právě nevíme, našli jsme tě na hřbitově, byli ti tehdy 2 měsíce. Měla jsi u sebe dopis, ve kterém bylo tvé jméno a prosba o pomoc. Tvoji rodiče se o tebe nemohli postarat. A tak jsme si tě vzali my.“ Cornelie chvíli přemýšlela a pak ze sebe tiše vypravila: „Takže proto mi říkají posel ďábla, proto mám tak ráda hřbitovy…“ Neunesla to a rozplakala se. Utekla pryč, do lesa, k řece. Sedla si na břeh, nohy ponořila do vody a přemýšlela. „Kdo jsem? Proč jsem zabila toho kluka, kterého ještě stále miluju, a vůbec nemám výčitky svědomí? Proč mě mí praví rodiče nechali zrovna na hřbitově? Proč nejsem jako ostatní holky? Proč… Zničehonic utichla.
Zvedla se a vykročila k babiččině chatrči. Nesvítilo se tam a tak rozbila okno a vlezla dovnitř. Uvnitř spatřila nádherný kamenný oltář s obráceným křížem, všude na stěnách visely obrazy mladých lidí, jako byla ona. Byli do jednoho oděni v černých pláštích a měli černá křídla. Před oltářem spatřila babičku. Usmála se na ni. Cornelie byla překvapená. „Tak už to víš?“ zeptala se jí babička. „Vím co?“ „To, že jsi 6. anděl smrti a nyní nastal tvůj čas.“ „Jaký čas? Jaký anděl? Já nejsem žádný anděl! Já jsem Cornelie. Nemůžu být anděl. Já jsem člověk…“ „Jsi si jistá? Znáš své rodiče?“ „Ne..“ „Jsi normální holka?“ „No asi ne ale co to s tím má společ…“ „Zabila jsi už někoho koho jsi milovala a miluješ?“ Přerušila ji babička. „No ano…“ „A není ti to divné, že toho nelituješ?“ Cornelie se zamyslela. „Tak vidíš. Ty nejsi člověk, ty nemáš rodiče, ty jsi anděl, jen musel přijít tvůj čas, ty jsi anděl smrti. Teď musíš přijmout své břímě, nebo budeš do smrti zapovězena. Budeš žít, budeš se trápit a nebudeš moci zemřít.“ Cornelie po dlouhé přemýšlení odpověděla: „Přijímám… Jsem anděl smrti…“ Řekla sklesle Cornelie, klekla na kolena a rozplakala se. „Najednou ucítila hroznou bolest vycházející z jejich zad. Cítila, jak jí záda těžknou, cítila, že jí rostou křídla. Velká a černá. Vstala, podívala se na stěnu, kde se objevil další obraz. Byla to ona. Další anděl smrti. „Vítej.“ Zaslechla za sebou příjemný mužský hlas. Otočila se, Za ní stálo 5 dalších andělů. Ti, jejichž obrazy visely na stěnách. Spolu s nimi odešla. Pro takové, jako je ona a ostatní andělé smrti, není na světě místo. Ani v nebi, ani v pekle. Dostanou se na místo, o kterém nikdo neví, jen stará babička. Nikdo neví jak to tam vypadá, nikdo neví, kde to místo je… Teď bych mohla pravit: A tak skončil příběh jedné dívky, která je anděl. Jenže její příběh neskončil. Její příběh právě začal.
A stará babička? Jako by se do země propadla, i s chaloupkou, ovocnými stromy a zahrádkou. Šla na jiné místo. Hledat další anděly. A pomoci jim dostat se tam, kam patří. Zachránit je od věčného zapovězení..
Móňa:-*
Na pokraji jednoho velkého města, na hranici lidského světa a světa tajemné přírody, bydlela v jednom nádherném velkém domě rodina, se dvěma dcerami. Té mladší bylo 14 let a byla to úplně normální holka, zajímající se o módu a o kluky. Avšak ta starší, Cornelie, vykládalo se o ní, že je poslem ďábla, jenže ona se nikdy nedozvěděla proč, nenáviděla ty lidi, co o ní říkali takové pověry. Byla to hrozně zamlklá holka, chodila jen v černé, protože jedině tak se cítila příjemně. Měla dlouhé, husté, černé vlasy, zakrývající její bledou tvář. Byla hrozně hubená, i když jedla ráda a docela hodně. A milovala přírodu…
Často chodívala do lesa k řece, kde se potkávala se starou babičkou, která žila sama ve staré dřevěné chatrči. Byla to hrozně milá babička a Cornelie ji měla hrozně ráda. Hodně se toho od ní naučila, o životě, o přírodě. Pomáhala jí nosit dřevo, trhat ovoce, sbírat bylinky i okopávat zahrádku. Babička na ní byla hrozně milá, avšak nikdy jí nepozvala k sobě domů. Cornelii to ze začátku nevadilo avšak bylo jí to stále divnější a divnější. Moc jí zajímalo jak to u babičky doma vypadá. Ale přece se nevkrade ke staré babičce. A bylo ještě jedno místo kam chodívala, snad ještě radši než k babičce. Byl to hřbitov, nemohla si pomoci, cítila se tam jako doma. Ten pocit byl tak uklidňující, zbožňovala to místo. Hlavně v noci. Myslela si, že to je ten důvod, proč se o ní říká, že je posel ďábla… Měla taky hrozně ráda své rodiče. Když zrovna nebyla v lese, s radostí jim pomáhala.
Ale nyní se musí pomstít. Na světě je jeden člověk, kterého nenávidí z celé své duše. Který si pomstu zaslouží. Je to kluk, kluk, kterého milovala a stále miluje. Kluk, který jí zlomil srdce, který ji ublížil. Říkal, že jí miluje, že jí do smrti nezklame, a milovat ji bude. Jenže se na ni vykašlal, proto, že se o ní ve městě říkaly hrozné věci. Stále ji hučí v hlavě poslední věta, kterou od něj slyšela. „Já s tebou nechci chodit, nemiluju tě, nikdy jsem tě nemiloval a nechci nic mít s takovou divnou holkou, jako jsi ty, říkají se o tobě strašné věci. Prostě už mi nikdy nechoď na oči.“ Nikdy nezažila takový pocit, jako po rozchodu s tímto klukem. Někde uvnitř ní je strašná nenávist. Je to ta nejhodnější holka na světě, jenže když jí někdo ublíží, musí se pomstít. Je to někde uvnitř a musí to ven. A tak si jednoho večera, když už oblohu zalila tmavěmodrá hedvábná plachta, počkala na svého bývalého kluka v temné uličce, kterou chodíval domů a zabila jej. Chladnokrevně, bez výčitek svědomí jej podřízla. Cítila úlevu, obrovskou úlevu ale také cítila, že je zvláštní, vůbec jí nevadilo, že zabila člověka. Cítila, že není normální. Že ona není člověk… Kdyby byla, svého činu by litovala…
Když přišla domů, a šla za rodiči, došlo jí, že se něco děje. Rodiče si s ní chtěli promluvit. „Zlato, my ti s maminkou musíme něco říct.“ Začal její táta. „Je to taková zvláštní věc. Dlouho jsme váhali kdy a jestli vůbec ti to máme říct.“ „No tak ven s tím.“ Přerušila svého otce Cornelie. „Jde o to, nebudeme to prodlužovat, že my nejsme tví opravdoví rodiče. Čekali jsme až přijde vhodný čas, abychom ti to řekli.“ Cornelii začali stékat slzy. „Ale… Vždyť… To nemůže být pravda, ne….“ „Je nám hrozně líto, že ti musíme tak ublížit.“ „Ale, kdo jsou tedy mí rodiče? Kdo sakra jsem?“ „No, to my právě nevíme, našli jsme tě na hřbitově, byli ti tehdy 2 měsíce. Měla jsi u sebe dopis, ve kterém bylo tvé jméno a prosba o pomoc. Tvoji rodiče se o tebe nemohli postarat. A tak jsme si tě vzali my.“ Cornelie chvíli přemýšlela a pak ze sebe tiše vypravila: „Takže proto mi říkají posel ďábla, proto mám tak ráda hřbitovy…“ Neunesla to a rozplakala se. Utekla pryč, do lesa, k řece. Sedla si na břeh, nohy ponořila do vody a přemýšlela. „Kdo jsem? Proč jsem zabila toho kluka, kterého ještě stále miluju, a vůbec nemám výčitky svědomí? Proč mě mí praví rodiče nechali zrovna na hřbitově? Proč nejsem jako ostatní holky? Proč… Zničehonic utichla.
Zvedla se a vykročila k babiččině chatrči. Nesvítilo se tam a tak rozbila okno a vlezla dovnitř. Uvnitř spatřila nádherný kamenný oltář s obráceným křížem, všude na stěnách visely obrazy mladých lidí, jako byla ona. Byli do jednoho oděni v černých pláštích a měli černá křídla. Před oltářem spatřila babičku. Usmála se na ni. Cornelie byla překvapená. „Tak už to víš?“ zeptala se jí babička. „Vím co?“ „To, že jsi 6. anděl smrti a nyní nastal tvůj čas.“ „Jaký čas? Jaký anděl? Já nejsem žádný anděl! Já jsem Cornelie. Nemůžu být anděl. Já jsem člověk…“ „Jsi si jistá? Znáš své rodiče?“ „Ne..“ „Jsi normální holka?“ „No asi ne ale co to s tím má společ…“ „Zabila jsi už někoho koho jsi milovala a miluješ?“ Přerušila ji babička. „No ano…“ „A není ti to divné, že toho nelituješ?“ Cornelie se zamyslela. „Tak vidíš. Ty nejsi člověk, ty nemáš rodiče, ty jsi anděl, jen musel přijít tvůj čas, ty jsi anděl smrti. Teď musíš přijmout své břímě, nebo budeš do smrti zapovězena. Budeš žít, budeš se trápit a nebudeš moci zemřít.“ Cornelie po dlouhé přemýšlení odpověděla: „Přijímám… Jsem anděl smrti…“ Řekla sklesle Cornelie, klekla na kolena a rozplakala se. „Najednou ucítila hroznou bolest vycházející z jejich zad. Cítila, jak jí záda těžknou, cítila, že jí rostou křídla. Velká a černá. Vstala, podívala se na stěnu, kde se objevil další obraz. Byla to ona. Další anděl smrti. „Vítej.“ Zaslechla za sebou příjemný mužský hlas. Otočila se, Za ní stálo 5 dalších andělů. Ti, jejichž obrazy visely na stěnách. Spolu s nimi odešla. Pro takové, jako je ona a ostatní andělé smrti, není na světě místo. Ani v nebi, ani v pekle. Dostanou se na místo, o kterém nikdo neví, jen stará babička. Nikdo neví jak to tam vypadá, nikdo neví, kde to místo je… Teď bych mohla pravit: A tak skončil příběh jedné dívky, která je anděl. Jenže její příběh neskončil. Její příběh právě začal.
A stará babička? Jako by se do země propadla, i s chaloupkou, ovocnými stromy a zahrádkou. Šla na jiné místo. Hledat další anděly. A pomoci jim dostat se tam, kam patří. Zachránit je od věčného zapovězení..
Móňa:-*
Komentáře
Přehled komentářů
http://www.uloz.to/hledej?q=záhada+čiernookých+deti
..pchvala..
(missQa, 20. 5. 2008 21:21)ahoj holčiny.. jestli jste to psali opravdu vy, tak máte ode mě velikou pochvalu..:-*
Duch
(Dalibor Kriška, 8. 9. 2013 13:29)