Ani smrt nezabrání lásce
Vlak projížděl Hanušovicemi a Vašek zasněně hleděl ze svého okna. Chtěl si z tohoto výletu zapamatovat co nejvíc. Příští rok asi bude chodit na jinou školu a tak by to byl jeho poslední výlet s touhle partou.
„Taky se těšíš, až tam budeme?“ zeptal se Michal.
„Co, co. Cos říkal?“ páčil ze sebe Vašek.
„Na co myslíš. Ptal jsem se, jestli se tam těšíš.“
„Jo jasně.“ odpověděl Vašek a oba se zase dívali z okna.
„Nachystejte se, za chvilku tam budeme!“ křičela učitelka na celý vlak.
Vašek se naposledy podíval do krajiny, přisunul věci k sobě a čekal. Za chvilku už vlak zastavoval v Branné. Všichni vstali, vzali si věci a tlačily se ke dveřím.
„Pomalu, pomalu!!!“ překřikovala učitelka brzdící vlak.
Všichni nesouhlasně bručeli, ale poslechli a přestali se tlačit. Najednou se vlak zastavil a oni vystoupili. Po chvilce se ozvala píšťalka a vlak se znovu rozjel. Jediný Vašek sledoval, jak se ztrácí za zatáčkou.
„Tak už pojď.“ pobídnul ho Michal.
„Jo. Už jdu.“ řekl Vašek a šel za ostatními, kteří stáli před nádražím.
Tam si je učitelka přepočítala a pak se na něco čekalo. Za chvilku příjíždělo k nádraží auto.
„Kdo to jede?“ nevydržel Tomáš a zeptal se.
„Otec Veroniky. Slíbil nám odvoz věcí k zámku.“ odpověděla mu učitelka.
„To je nápad!“ vykřiknul Tomáš nadšeně. Ostatní jen souhlasně přikývli.
Auto zastavilo kousek od nich. Verča k němu přistoupila a otevřela kufr. Dala si tam svoje věci a rukou dala znamení ostatním. Ti se bez váhání chopili věcí a šli k ní. V okamžiku zmizelo všechno v autě a to se rozjelo.
„A teď můžeme vyrazit my.“ řekla učitelka a po skupinkách se vydali do kopce, který vedl k zámku.
Pěknej zámek, pomyslel si Vašek, když stál před kamenným mostem. Jeho myšlenky přerušila Pavla. „Docela pěknej. Co myslíš Vašku?“ „Jo, to je.“ řekl a jen pro sebe si dodal. „Tady by mohlo strašit.“ Řekl to ale tak nahlas, že se na něho všichni otočili. Teprve po chvilce si uvědomil to ticho. Podíval se na ostatní a zjistil, že se na něho všichni dívají. Až na učitelku, která se bavila s Verčiným otcem.
„Řekl jsem snad něco?“ zeptal se naštvaně Vašek.
První reagoval Tomáš: „Řekls....., Tady by mohlo strašit, ….. Snad doopravdy nevěříš na strašidla.“
„A co když jo!“
S těmito slovy se Vašek otočil, přešel dřevěnou lávku a jako první vstoupil na most. Jako další šla Pavla a za ní všichni ostatní.
Co si o sobě myslí. Můžu si věřit čemu chci. Co si o sobě vůbec myslí.
Byl by tak přemýšlel pořád, když mu někdo položil ruku na rameno. Vašek se prudce otočil a skoro vykřiknul.
„Co po mě chceš!“
Za Vaškem stála Pavla. Když na ni tak vybafnul, otočila se a chtěla odejít. Vašek ji ale chytil za ruku, otočil ji a řekl :
„Promiň mi to. Co jsi chtěla?“
Jakmile to dořekl, usmál se na ni. Pavla se nesměle usmála.
„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli jsi v pořádku.“
„V pořádku? Tak to teda nejsem.“
„Proč ne?“
„Víš proč? Protože si všichni myslí, že jsem divnej jenom proto, že si myslím něco jinýho než ostatní.“
„Já si to nemyslím.“
„Dík. Ale to jsi asi jediná.“
Vašek se otočil a díval se do krajiny. Pavla si stoupla vedle něho a ustaraně se na Vaška podívala.
„Pojď Vašku.“ řekla Pavla a zatáhla mu za rukáv.
„A kam?“ zeptal se Vašek.
Když se otočil, hned pochopil. Hlavní brána už byla otevřená a on s Pavlou tam zůstali jako poslední. Jakmile prošli bránou, stáli hned za ostatními. Zrovna přicházel správce zámku. Všichni ho pozdravili a šli za ním. Vyšli schody a vstoupili do prvních dveří. Po levé straně byla koupelna a záchod. Napravo byla malá místnost, která dále pokračovala do větší.
„Tak tam budete spát. Domluvil jsem, že nám místní škola půjčí karimatky, aby jste nespali na zemi. Až budete připraveni, můžeme pro ně zajít.“
Po těchto slovech odešel. Místnost byla příčkou rozdělena na dvě části. V té první byla kamna a stůl. V té větší měli přespat. Byli tam dvě postele. Jedna velká a jedna menší. Dřív, než se stačil někdo vzpamatovat, přešla učitelka k větší posteli a obsadila ji. Ostatní přešli k té malé. Tomáš si ji změřil pohledem.
„To jsem teda zvědavej, kdo na ní bude spát?“
„Asi to zůstane na mě.“ řekla se zamračeným obličejem Lenka.
„Být tebou tak se moc nemračím.“ řekl nabručeně Mirek.
Lenka na něj vytřeštila oči. „A proč jako?“
„Protože se nebudeš muset válet na zemi.“ řekl Mirek a usmál se.
Lenka mu úsměv opětovala a začala si vybalovat. Vašek si našel místo u příčky mezi Martinem a Mirkem. Naproti němu pod oknem byla Pavla a vedle ní Hanka. Vašek byl rychle hotov, protože si zatím nic nevybalil. Šel ven a hladil správcova psa Skřítka. Za chvilku přišel správce.
„Tak co jste připraveni?“
Během necelé minuty byli všichni nachystáni a čekali venku.
„Tak teda jdeme.“ řekl správce a s učitelkou se jako první vydali ze zámku.
Přešli most a pokračovali směrem do města. Vyšli malý kopec a ocitli se u místní pošty. Tam se na chvilku zastavili. Koupili si známky , pohledy a Vašek si koupil noviny Sport. Prošli kolem malého kostelíka a pak zahnuli doprava. Před nimi se objevila škola. Naproti přes silnici stál přívěs a u něj fronta lidí. Už se na něj chtěl někdo zeptat, když najednou promluvil správce.
„Ve městě není stálá masna a tak sem jezdí s přívěsem 2x týdně. Prodávají skoro všechny uzeniny. Kdyby jste si chtěli něco koupit, jsou tu i zítra.“
Když správce domluvil, pokračovali ke škole.
„Teď tady chvilku počkejte,“ řekl správce a zmizel ve škole.
Po chvilce se vrátil a ze dveří jim pokynul rukou. Vyšli do druhého patra, kde byly otevřené dveře na půdu a čekalo se jen na ně.
„Tak, jde první a pak další. Rychle, rychle.“ pobízel je správce.
Každý vylezl po schodech na půdu a vzal dvě karimatky. Poslední se vrátili Tomáš s Vaškem, kteří nesli jen po jedné karimatce. „Je jich nějak málo, ne?“ namítl Tomáš.
„Je mi líto, ale víc jich není. Škola už ostatní vypůjčila.“ vysvětlil školník. Pak zavřel dveře na půdu, správce mu poděkoval a vydali se zpátky na zámek.
Poskládaly karimatky na spaní a batohy dali do menší místnosti. Vzali si peníze a šli si zaplatit obědy. Koupili si obědy až na další den, protože na dnešek už měli jídlo z domu. Když se vrátili na zámek, blížilo se poledne. Každý si vybalil jídlo a pustili se do oběda. Jelikož bylo krásně jedli všichni venku. A to byla příležitost pro správcova psa Skřítka. Po každém něco dobrého vyloudil a tak se za chvilku dostal až k Vaškovi. Ten seděl na velkých zámeckých schodech.
„Copak, dal by sis řízek. Stejně už mi leze krkem. Na, tu máš.“
Dal mu zbytek řízku, který mu zůstal v chlebu. Skřítek ho do sebe rychle naházel. Když viděl, že už Vašek nic nemá, vyskočil na schod a lehnul si vedle něho. Vašek ho hladil po jeho hladké srsti. Chvíli tam takhle seděl a přemýšlel, když ho vyrušila učitelka.
„Pomalu dojezte a přijďte dovnitř.“
Všichni už měli po jídle a tak se zvedli a šli do ubytovny. Tam už na ně učitelka čekala.
„Teď se převlečte do pracovního a pan správce vám rozdělí práci.“
Všichni si vybalili oblečení. Kluci se chtěli začít převlékat, když Hanka promluvila.
„Hej, co si myslíte, že děláte?“
Tomáš reagoval jako první.
„Převlíkáme se.“
„A to jako společně?“
„A proč ne, mi se za nic nestydíme.“
„Ha, ha, ha. Vtipnej. A teď koukejte vypadnout.“ Holky se postavili za Hanku a vytlačily kluky před dveře.
Když správce přišel, byli už všichni převlečení a čekali u schodiště na dolním nádvoří.
„Tak, pojďte za mnou.“
Vyšli schodiště a zastavili se.
„Potřeboval bych tři siláky pro náročnou práci.“
Když se nikdo k ničemu neměl, vybrala učitelka sama.
„Zůstanou tady Mirek, Petr a Vašek.“ Tito tři vystoupili a přešli ke správci.
„Chvilku tady počkejte, pak vám vysvětlím, co budete dělat.“
Zůstali tam stát, zatímco ostatní šli dál. Ticho prolomil Vašek.
„To jsem teda zvědavej, co budeme dělat.“
„Taky bych to rád už věděl.“ řekl Mirek. Sedli si na kamennou zídku a čekali. Za chvilku už správce přicházel.
„Podívejte se za sebe.“ chvilku počkal a pak pokračoval. „Tu hromadu suti musíte odklidit.“
„A to jako ručně?“ zeptal se Vašek.
„Samozřejmě že ne. Pojďte za mnou.“ Vešli do jedné z místností. „Tady na to máte dvoje kolečka.“
„Proč jsme teda tři?“ zeptal se zase Vašek.
„Zrovna jsem to chtěl vysvětlit. Pojďte.“ Prošli průchodem do další místnosti, do které nevedl jiný přístup. „Takže, abych to vysvětlil. Dva budou vozit kolečka a třetí to bude vyhazovat tímhle oknem ven. Dole už něco je, takže se nemůžete splést. Jen bych vás chtěl upozornit, než začnete. Pozor na parapety. Jsou z pískovce a každý menší náraz je může poškodit. Rozumíte všemu?“
„Jo, jasně.“ řekl Vašek a Mirek s Petrem přikývli.
„To je dobře. Ještě vás přijdu zkontrolovat.“ Otočil se a odešel.
A tak se do toho pustili. Vašek s Petrem vozili kolečka a Mirek házel kameny oknem. S těmi většími mu musel vždy jeden z nich pomoct. Když odvezli několik koleček, všimli si, že jim kolečka zapadají do mokré půdy. A ještě museli všude přejíždět velké obrubníky. Spolu se správcem našli široká a dlouhá prkna a položili je přes mokrou zem a obrubníky. Potom se jim jezdilo mnohem lépe. Všechno šlo jako po másle a tak se kolem půl páté skončilo. Všem se ulevilo, jejich první den byl za nimi. Vašek, Mirek a Petr si prohlíželi věci, které při odklízení našli. Bylo tu pár keramických střepů a starý rozbitý chrlič. Schovali to do jednoho pokoje a šli se z ostatníma umýt. Potom se převlíkli, samozřejmě zase zvlášť. Jakmile byli všichni převlíknutí, učitelka jim řekla.
„Teď se půjdeme podívat do města. Ukážu vám, kde co je.“
Prošli branou, kolem pošty ke škole a pokračovali po silnici dál. Po pár metrech spatřili obchod. Byl to obyčejný přízemní krámek. Pomalu se začalo stmívat a tak se vydali zpátky. Cestou si Tomáš něčeho všimnul.
„Co je to tam dole?“
„To je místní hřiště.“ odpověděla učitelka.
„To je dobrý. Mohli by jsme si něco zahrát.“
„Když seženeš balón.“ pronesl poraženecky Mirek.
„Správce říkal, že si balón můžete půjčit ve škole.“ řekla učitelka.
„Tak to je super!“ vykřikl nadšeně Tomáš.
Když se doloudali na zámek byla už tma. Zalezli do ubytovny a tam povečeřeli. Povídali si vtipy a hráli hry. Nikdo si nevšímal kolik je hodin a tak byli překvapení, když kostelní hodiny odbily jedenáctou.
„Už byste to mohli zabalit.“ řekla učitelka a otočila se na bok.
Uklidili věci, zhasli světlo a popřáli si dobrou noc. Vašek ale vůbec neměl chuť spát. Čekal až ostatní usnou a on mohl vyrazit na průzkum. Baterku už držel v ruce. Za chvilku bylo v místnosti slyšet pravidelné oddechování. Potichu vstal, aby nikoho nevzbudil. Šel pomalu ke dveřím, když koutkem oka zahlédl pohyb.
Jen ať se nikdo nevzbudí, co bych jim řekl.
Pozoroval spící spolužáky. Nikdo se ani nehnul, asi to byla jeho představa. Pomalu prošel dveřmi a vykročil do temné noci.
„Už je venku.“ zašeptal Tomáš. „Všichni vstávat.“
V ten moment všichni „spící“ vyskočili na nohy.
„Pavlo, ty se obleč a ostatní si nachystají baterky. Jde se na věc.“ rozdával Tomáš rozkazy. „My mu ty strašidla vyženeme z hlavy.“
Vyšli ven a rozhlíželi se, kde je Vašek. Po chvilce se ozvala Hanka. „Tam, ve věži.“
Všichni se otočili tím směrem a uviděli světlo, které pátralo ve věži.
„To je blázen, vždyť si ublíží!“ skoro vykřikla Pavla.
„Dobře. Akci zahájím tím, že posvítím baterkou na naše dveře. A teď na svá místa.“
Jakmile Tomáš domluvil, rozběhli se do všech koutů dolního nádvoří. Potom se čekalo, až Vašek dojde k hornímu nádvoří z něhož vedl jenom jeden východ. Široké kamenné schodiště. Po chvilce čekání se začal Vašek přibližovat. Světlo se ztratilo v pokoji před schodištěm.Na Tomášovi bylo rozhodnutí se signálem. Namířil světlo baterky na dveře a v tu chvíli se ze všech koutů objevila světla. Všechna světla se zaměřila na Pavlu, která stála ve svém převleku před schodištěm. Po chvilce se dala do kroku. Najednou se ze schodiště ozval Vašek.
„Počkej, neutíkej.“
Pavla chtěla uniknout odhalení a tak se rozběhla.
Když se Vašek ocitl venku, hned vyrazil ke vstupu do pravé části zámku. Chtěl to projít přes terasy, podkroví a věž, potom projít pokoji a dostat se na horní nádvoří. Jak by tam skončil, šel by do dolních místností a sklepa. Jeho velké pátrání po strašidlech tohoto zámku začalo. Na terasách baterku nepoužil a nechal se vést měsíčním světlem. V místnostech, podkroví a ve věži jí použít musel. Se zklamáním opouštěl pravou část zámku a prošel prázdnými místnostmi na horním nádvoří. Pomalu a systematicky se propracovával místnostmi horního nádvoří. Vyšel z posledního pokoje před schodištěm a chtěl jít do druhé části nádvoří, když to uviděl. Záhlédl to jen koutkem oka. Dole na nádvoří se rozzářila tajemná, asi dívčí, postava. Vašek rychle sbíhal schody. Když si všimnul, že se dívka dává do kroku a vzápětí i do běhu, vykřiknul:
„Počkej, neutíkej.“
Byl tak zamyšlený, že si ani nevšimnul, že proběhl kolem svého spolužáka. Když už se zdálo, že mu tajemná uteče, tak o něco zakopla a spadla. Vašek k ní doběhnul a klekl si k ní. Něco tady nehraje, říkal si v duchu. Jak může duch zakopnout. Celý zmatený sundával tajemné postavě závěs z obličeje. V tom se zarazil. Byla to Pavla, Pavla.
„Od tebe bych to nečekal.“ Vstal a odcházel pryč.
„Neodcházej, nech si to vysvětlit!!“ křičela na něj Pavla. Když si jí Vašek nevšímal, dala se do tichého pláče. Vašek odešel na schodiště a tam si sedl do tmavého koutu. Mlčky pozoroval scénu, která se před ním odehrávala. Ze všech koutů dolního nádvoří vyběhli spolužáci a běželi k Pavle. Po chvilce se vraceli. Dva z nich podepírali Pavlu, která trochu kulhala. Otevřeli se dveře a všichni zmizeli v ubytovně. Jeho mysl se topila v myšlenkách. Jak mi tohle mohla Pavla udělat. Proč zrovna ona. PROČ!
„Pavlo seš v pořádku?“ zeptala se Hanka, když k ní doběhli.
„Jo, jen mě trochu bolí pravá noha.“ odpověděla Pavla a hned se zeptala: „Kde je Vašek, kam šel?“
„Šel na horní nádvoří.“ vyhrknul Michal.
„Musím jít za ním.“
Pokusila se vstát, ale její bolavá noha jí to nedovolila. Mirek a Tomáš k ní přistoupili a podepřeli ji ze stran.
„Nechoď za ním. On se určitě vrátí, až se trochu uklidní. Teď ho nech samotnýho.“
Pavla souhlasila s Mirkem a tak se s ostatními vrátila do ubytovny. Potichu si lehli na svá místa a chvilku poté už všichni spali. Jenom Pavla nedokázala usnout a tak koukala do tmy a myslela na Vaška.
Nedokázal sedět a dívat se na dolní nádvoří. Ne potom co mu udělali. Musel se nadýchat večerního vzduchu a vzpamatovat se z toho. Pomalu vyšel schodiště a šel do středu horního nádvoří. Chystal se vylézt na starý žebřík, který vedl ke věži, když se za ním ozvalo:
„Nelez tam!“
Vlastně to byl skoro výkřik. V tu chvíli se Vaškovi skoro zastavilo srdce. Otočil se směrem ke schodišti a zeptal se do tmy.
„A proč bych to neměl dělat?“
Po jeho otázce vykročila do měsíčního svitu nádherná dívka.
„Protože ten žebřík je už starý. Je nebezpečné na něj lézt?“
„A co kdybych si chtěl ublížit?“ poznamenal Vašek.
„Takhle prosím nemluv,“ řekla dívka s popelavým obličejem.
„Promiň, to jsem nechtěl. Jak se vlastně jmenuješ.“
Dívka se usmála. „Jmenuji se Veronika, ale pro tebe Verča. A jak se jmenuješ ty.“
„Já jsem Vašek.“ řekl a zasněně jí hleděl do očí. Byl by na ní hleděl pořád, když se Verča zeptala.
„Co tady na zámku děláš?“
„To je různý. Pomáhám to tady s třídou opravovat. Jsme ale moc mladí a tak jenom pomáháme uklízet. Odklízíme zbořené stěny, zametáme pokoje a tak různě. Nechtěla bys to vidět?“
Verča souhlasila a tak ji pozval na prohlídku zámku. To ale netušil, že ona to tam zná mnohem lépe.
Nejdřív jí ukázal chrlič a kusy staré keramiky, které našli při odklízení zbortěné zdi. Ukázal jí kde pracovali ostatní a nakonec se dostali na terasy v pravé části zámku.
„Tak. Teď jsi viděla všechno na čem jsme se zatím podíleli. Docela slušný, ne?“
„To jo.“ odpověděla Verča.
V jednom okamžiku se podíval na hodinky a zkoprněl. Byly tři hodiny ráno. Potřebuje se aspoň trochu vyspat, aby mohl ráno začít pracovat.
„Je mi líto, ale tím naše prohlídka končí. Chci se pokusit ještě na pár hodin usnout, abych nebyl zítra unavenej.“
„Dobře.“ řekla s úsměvem. „Já bych už měla taky jít.“
Vašek ji jemně chytil za ruku a chtěl ji pomoct ze schodů, když se zarazil.
„Není ti zima? Máš hrozně studený ruce.“
„To je dobrý.“
Vašek se na ni ustaraně podíval a potom se vydali po schodech dolů. Prošli přes dolní nádvoří a došli k hlavní bráně. Vašek ji otevřel a než se stačil vzpamatovat, Verča se k němu otočila a políbila ho na tvář.
„Zítra tě budu čekat na horním nádvoří ve stejnou dobu jako dnes.“
Než se stačil Vašek vzpamatovat, vykročila Verča do tmy a zmizela mu z dohledu. Ještě pár minut se Vašek zasněně díval do tmy. Potom zavřel bránu a vyšel schody k ubytovně. Tiše proklouznul dveřmi a opatrně se proplížil mezi spícími spolužáky. Zachumlal se do spacáku a za pár minut už spal. Ani si přitom nevšiml, že ho Pavla pozoruje.
Vašek vyšel ze dveří ubytovny a vydal se na horní nádvoří. Tam měla čekat Verča, ale když tam dorazil, tak tam nebyla. Tiše zavolal.
„Verčo, seš tady?“
Když se neozvala, prohledal okolí. Ale marně. Sešel schodiště a ocitnul se znovu na dolním nádvoří. Baterkou začal přejíždět stěny zámku. Pomalu to chtěl vzdát, když zahlédl pohyb ve věži. Posvítil na ni a zjistil, že je v ní Verča. Zamrazilo ho v zádech. Bez váhání vystartoval ke vchodu do pravé části zámku. Za chvilku se dostal na točivé schodiště, které vedlo do věžičky. Když tam vběhnul, uviděl Verču, jak se nebezpečně vyklání z okna. Než ze sebe vydal hlásku, tak se Verča převážila a jako ve zpomaleném filmu vypadla ven. Vašek k ní přiskočil, ale mezi prsty mu projel už jen konec její sukně. Bez váhání se vrhnul za Verčou do tmy. Pomalu se k ní blížil. Vztáhnul k ní ruce a ona se za ně chytla. Vašek jí přitáhnul k sobě a v obětí padali smrti vstříc.
Pavla spala neklidným spánkem a tak ji Vašek probudil, když se začal vrtět. Když se vzbudila, začalo teprve svítat a ona nechápala proč se vzbudila. Po chvilce si všimla Vaška, který se ve spánku nepřirozeně vrtěl. Potichu vstala a došla k němu. Když se podívala ne jeho obličej, celá se otřásla. By tak bledý, že vypadal jako mrtvý. Pavla nevydržela se na něj dívat a začala s ním třepat. Chvíli se nic nedělo a pak se Vašek začal probírat. Do obličeje se mu vrátila barva a rozhlížel se kolem sebe. Jeho pohled se zastavil na Pavle. Když viděla, že mu nic není, tak se usmála. To si ale Vašek vyložil jinak a znechuceně řekl:
„Tak ty se mi směješ. To ti nestačilo, cos udělala včera?“
Pavla se zarazila. Přestála se usmívat a se sklopenou hlavou řekla:
„Vůbec se ti nesměju. Vzbudila jsem tě, protože jsi byl bledý. Vypadals jak …... mrtvej. Za ten včerejšek se ti omlouvám. Nebyl to můj nápad.“
Vašek se přestal mračit a už klidněji se zeptal.
„Koho to napadlo a proč?“
„Kluky. Chtěli ti vyhnat strašidla z hlavy, ale nějak se to nepovedlo. Promiň mi to.“
„To je dobrý. Ty za to nemůžeš.“ řekl a s úsměvem jí zvednul hlavu.
Pavla se na něj taky usmála. Pak se Vašek podíval na hodinky. Bylo teprve pět hodin, spal jen dvě hodiny a to bylo dost málo.
„Měli bysme jít ještě spát, nemyslíš?“
„To bysme měli.“ řekla Pavla a šla si lehnout. Po chvilce už oba klidně spali a Vaška už netrápil žádný další sen.
„Tak vstávat, už je den. Pro tebe to platí taky Vašku.“
Vašek ale učitelku nevnímal a ležel dál. Za chvilku ho přišla budit znovu. Otráveně se posadil. To ten den pěkně začíná. Stoupnul a chtěl se jít umýt, když se najednou zarazil. Ze vzpomínek se mu po kousíčkách vynořoval zlý sen. Hledá Verču.....ve věži.....naklání se.....padá z věžičky.....skáče za ní a v obětí padají.
„Vašku, seš v pořádku? Jsi nějaký bledý.“ zeptala se vylekaně učitelka.
„Co,co...? Jo, jsem v pořádku.“
„Doopravdy?“
„Jo, je to v pohodě.“ prohodil a šel se konečně umýt. Když vyšel ven, všichni už tam stáli a sledovali Vaška zvědavými pohledy.
„Co je. Co na mě vidíte?“ řekl Vašek a začal se umývat. Když se k nim otočil, tak se uvolnili a začali se bavit mezi sebou. Jen co se Vašek umyl, dveře jejich ubytovny se otevřely a vyšla z nich učitelka. Svolala všechny k sobě.
„Tak, teď vám řeknu dnešní program. Dnešní dopoledne bude volno. Ve třičtvrtě na dvanáct se půjde na oběd a odpoledne se bude pracovat. Nějaké dotazy?“
Mirek se přihlásil. „Můžeme si udělat ten táborák?“
„A už jste se ptali na dřevo a vodu.“
„Na to se zeptáme teď.“
„Pokud si to zařídíte, tak můžete. Teď se jděte převlíct.“
Všichni se šli převlíknout. Vašek hledal Tomáše, aby se ho na něco zeptal. Když ho spatřil u schodů, zavolal na něj.
„Hej Tome, pojď sem.“
Tomáš se celý nervózní vydal k němu. Když k němu přišel, hned spustil.
„Já jsem nechtěl, aby ten včerejšek takhle dopadnul. Nezlob se na mě.“
„O tom se teď nechci bavit. Potřeboval bych něco jinýho.“ odseknul Vašek.
„A co?“
„Umíš vázat uzly?“
„To teda neumím.“
„A někdo jinej?“
„Ne....... Počkat. Zkus se zeptat Pavli.“
„Dobře, dík.“
„Nemáš zač.“
Potom se šli oba převlíct. Vašek vlastně teprve obléknout.
Tentokrát se nejdřív převlíkli kluci, teprve potom holky. Když se měnili s holkama, tak si Vašek počkal na Pavlu a řekl jí ať na něho pak počká. Když všichni odešli, vešel Vašek dovnitř.
„Co bys potřeboval?“ zeptala se Pavla.
„Chtěl bych se tě na něco zeptat.“
„Tak se ptej.“ řekla Pavla s úsměvem.
„Dobře. Umíš vázat uzly?“
„Umím. Proč?“
„Potřeboval bych se naučit ten uzel, kterým se přivazují horolezci k lanu, aby nespadli.“
„Jo ty máš na mysli.....“
„Umíš ho?“ přerušil jí Vašek.
„Tak ten umím ze všech nejlíp.“
„To je dobře. A naučíš mě ho?“
„Naučím, ale máš lano?“
„Počkej, zeptám se, jestli tady nějaké nemají.“ řekl Vašek a vyběhl ze dveří.
Neuběhlo ani pět minut a už byl zpátky se silnějším provazem.“
„Bude to stačil?“
„To je přesně to co potřebuju.“ řekla Pavla a dala se do vysvětlování a předvádění.
Dal si lano kolem pasu a začal. Jeho ruce se míhali Pavle před očima a během pěti minut byl uzel na světě.
„Pro začátek dobrý ne?“
„Jo.“ odpověděla Pavla a vykuleně na něho koukala. Jak se to mohl naučit tak dobře vázat za necelou čtvrthodinku. Vždyť mě to trvalo skoro dvě hodiny než jsem na to pořádně přišla. Vaškův hlas jí vytrhnul z přemýšlení.
„Mockrát dík, ale teď už bych se chtěl někam podívat.“
„Tak pojď se mnou do města.“
„Ne, já myslel tady na zámku.“
„Tak jo. Já teda jdu do toho města. Zatím se tu měj.“
„Dík.“
Pavla vyšla ze dveří, ale místo aby šla do města zamířila rychlým během do jedné z dolních místností.
„Čím bych to měl zatížit. Něco tu přece musí být.“ bručel si pro sebe Vašek, když procházel dolní nádvoří. Nějaký pytel. „No jasně, pytel s pískem.“ praštil se Vašek rukou do čela a s lanem běžel do pokoje, kde pytle zahlédl.
Snad tam nějakej nechaly, honilo se mu hlavou.
„Jo.“ vykřikl Vašek nadšením.
Popadnul jeden pytel a utíkal s ním do věže. Když do ní doběhnul byl celý zpocený a sotva popadal dech. Opatrně přistoupil k oknu a trochu se vyklonil.Podíval se na vzdálenost dělící ho od otvoru terasy a na lano. Bylo až moc dlouhé, bude ho muset dobře vyměřit. Děsila ho totiž představa, že by se s Verčou rozplácnul o zeď zámku. I když postupoval pomalu a s rozvahou, už popáté se mu podařilo trefit se skoro doprostřed otvoru terasy. Ještě pro jistotu zatahal za lano, které bylo uvázáno k mramorovému sloupu. Zdálo se to být v pořádku a tak popadl pytel s pískem a šel ho vrátit. Poté vyšel hlavní bránou ze zámku a vydal se do města. Neměl ani tušení, že ho sledoval pár očí.
Pavla se skryla tak dobře, že měla výhled skoro na celý zámek. Na Vaška čekala jen krátkou chvilku. Co tu bude dělat, říkala si v duchu Pavla a pozorovala Vaška, jak bloumá po dolním nádvoří. Myslela, že to bude na dlouho a tak se podívala k bráně. V tu chvilku ale spatřila koutkem oka jak se Vašek plácnul do čela a rozběhnul se na schodiště. V momentu byl pryč. Pavla se bez váhání rozběhla, ale to už mohl být Vašek kdekoli. I přesto se nevzdala. Ladně vyběhla schodiště a ocitla se před horním nádvořím. Po Vaškovi ani stopa. Postupně přicházela k jednotlivým otvorům bývalých dveří a pozorně naslouchala. Prošla velkou část zámku, když zaslechla bouchnutí. Přiskočila k nejbližšímu oknu vedoucímu k dolnímu nádvoří a hledala příčinu onoho bouchnutí. Najednou to spatřila. Pytel přivázaný k lanu byl vytahován do malé věžičky. Když pytel zmizel v okně, dlouho se nic neděle. Pak znenadání vykouknul Vašek. Zdvihl nad hlavu pytel a hodil ho dolů. Opět se zámkem ozvalo bouchnutí. Tak se to opakovalo ještě dvakrát. Teprve při pátém pokusu se pytel místo rány do zdi trefil do prostoru terasy. Teď jí došlo o co se Vašek snaží a zamrazilo jí přitom v zádech. Jakmile zmizel pytel ve věžičce, Pavla čekala a přemýšlela. Musím za ním. Musím, honilo se jí hlavou. Když chtěla projít otvorem vedoucím k věžičce, zaslechla rychlé kroky. Tiše couvla do tmavého koutu a netrpělivě čekala. Po chvilce prošel Vašek kolem. Pavla přiskočila k oknu a za okamžik uviděla Vaška, jak prochází bránou.
„Teď mám šanci se tam podívat.“ řekla Pavla a vydala se do věžičky.
Přistoupila k oknu a podívala se dolů. Snad doopravdy nechce skočit? Kdyby spadl, tak se zabije. Nechtěla na to myslet, tak se chystala odejít, když jí napadlo podívat se na lano. Nejdřív si prohlídla zajišťovací uzel. Musela uznat, že lépe by ho nezvládla. Poté se přesunula zkontrolovat přivázání ke sloupu. Při pohledu na něj se jí udělalo nevolno. Uzel, který na něm Vašek udělal, byl tak uvolněný, že by se při dalším pokusu pytel rozbil o zem dolního nádvoří. Co by to udělalo s Vaškem, na to raději ani nepomyslela. Opatrně jeho uzel rozmotala a udělala na něm svůj, o kterém mohla najisto tvrdit, že nepovolí. Alespoň ne tak rychle. Pro jistotu vyhodila lano ještě z okna. Podívala se dolů a s úlevou zjistila, že se konec lana houpe skoro uprostřed prostoru terasy. Vytáhla lano nahoru a položila ho co nejpřesněji na jeho původní místo. S pocitem spokojenosti sešla na dolní nádvoří, prošla hlavní bránou a vydala se směrem do města.
Vašek se díval do kašny a přemýšlel o Verče, když se za ním ozvalo.
„Co tu děláš?“
Vašek se otočil. Když uviděl Pavlu, tak se usmál a řekl.
„Jen jsem tak přemýšlel. Kdes byla?“
„Jdu z hřiště. Nechceš tam jít?“
„Ani ne. Radši bych šel někam jinam. Nevíš kam bysme mohli jít?“
„Mohli bysme se jít vykoupat do řeky.“
Když to Pavla řekla, Vašek se rozzářil a s nadšením souhlasil.
„Nemáme sebou ale plavky.“
„To není žádný problém.“
Vzal Pavlu za ruku a vydali se k zámku.
„Už budeš?“
„Jo, už jdu.“
Za okamžik se ukázala.
„Tak co?“ zeptala se Pavla a otáčela se před Vaškem v průsvitném tričku, přes které bylo vidět její nádhernou postavu v plavkách.
„Moc ti to sluší.“ řekl Vašek s vykulenýma očima. Prošel kolem ní, nespouštěje z ní oči a zmizel v ubytovně. Za chvilku vyšel ven, v levé ruce držel tašku s věcmi a v pravé držel foťák.
„Můžeme vyrazit.“ řekl s úsměvem.
„Dobře, tak teda jdeme.“ řekla Pavla a bok po boku se vydali k vodě.
„Teď opatrně, klouže to tu.“ řekl Vašek, když přišli k cestě, která vedla k řece. Šel první, aby mohl Pavlu chytit, kdyby uklouzla. Cesta dolů šla docela dobře, když dorazili k pramenu.
„Vašku, počkej. Podívám se k tomu prameni.“
Nestačil nic říct a Pavla už byla u něho. Naklonila se blíž, naplnila si ruce vodou a pomalu ji vypila. Celou tu dobu jí Vašek zasněně pozoroval. Je tak krásná, proč jsem si toho nevšiml dřív? Když se Pavla otočila jeho zasněný pohled už neviděla. Vašek se díval dolů a dělal, že na ni netrpělivě čeká.
„Tak, už můžeme jít.“
Jakmile to řekla, dal se Vašek dolů po svahu, ale jedním okem ji pozoroval. Ona dělala, že to nevidí a dívala se dolů na řeku. Ale to byla chyba. V tu osudnou chvíli, když se dívala jinam, přehlédla vyčnívající kořeny stromu. Zakopla o ně a už už padala dolů kolem Vaška. To se ale nestalo. Když to Vašek uviděl, bleskově jednal. Rychle se otočil a chytil padající Pavlu do náruče. Jejich oči se setkaly a nemohly je od sebe odtrhnout. Jejich rty se přibližovali až splinuly v dlouhý a vroucí polibek.
Pomalu oddělával svoje rty od Pavliných. Jakmile je oddělal v jeho myšlenkách se objevila Verča. Smutně se na Pavlu podíval a uvědomil si, že jí nemůže ublížit. Pavla po chvilce otevřela oči. Celá se červenala, ale když uviděla Vaškův obličej, tak řekla.
„Promiň. Já jsem nechtěla. Bylo to jen ….“
Vašek ji nenechal domluvit. Položil jí prst na ústa, usmál se na ni a řekl.
„Nic neříkej. Ty za to nemůžeš. Já jsem to totiž chtěl.“
Pavla se ještě víc začervenala a chtěla něco říct. Vašek jí ale nenechal. Jeho úsměv zmizel.
„Raději se o tom už nebavme a pojďme se už koupat.“ řekl neosobním hlasem a vydal se zase z kopce. Bolí mě to víc, než si dokážeš představit, ale je to pro tvoje dobro.
Pavla se na Vaška chvilku smutně koukala a pak se vydala za ním.
U řeky si našli rovné místo a Vašek tam vybalil deku. Pavla si sundala tričko a lehla si na ni. Vašek na ni chvilku koukal a pak se šel raději zchladit.
„Je docela teplá.“ hlásil Vašek, když se brodil vodou. „Pojď taky,“ řekl a chrstnul na Pavlu vodu.
„Já tě zabiju.“ vykřikla Pavla.
„Tak pojď.“ provokoval jí Vašek.
Pavla ani chvilku neváhala a rozběhla se za ním. Ve vodě se strhla velká bitva. Po delší době toho měli oba dost a skoro zároveň řekli.
„Přistoupíš na remízu?“
Oba se začali smát.
„Jseš dobrá. Teď jdi na chvilku na deku. Já tě pak zavolám.“
„To tu nemůžu být?“
„Ne, bude to překvapení.“
Pavla si teda šla lehnout a čekala. Vašek zatím dělal že pracuje, ale ve skutečnosti jen utěsňoval mezery, které byly v jeho „bazénku“. Vlastně to byla jen hlubší část řeky, kterou někdo oddělil kamením. Byla v mírně tekoucím proudu a tak se v ní dalo dobře ležet.
„Už můžeš.“
Pavla chvilku koukala a pak ho uviděla. Popošel pár metrů proti proudu. Určitě se bude chlubit, že postavil tu ohradu z kamení. Když k němu Pavla přišla, tak Vašek hned spustil.
„Tak co, jak se ti to líbí?“
„Je to hezký, ale tys to neudělal.“
Vašek se zarazil. „Jak to můžeš vědět?“
„Vyděla jsem to už z vrchu.“
„Dobře, odhalila jsi mě. Ale teď polož ty věci a pojď za mnou.“ Usmál se a nabídl jí ruku. Pavla se taky usmála a nabídnutou ruku přijala. Pomalu a opatrně sestoupila za Vaškem. Lehla si do vody a rukou pokynula Vaškovi. Ten ani chvilku neváhal a lehl si vedle ní.
„Jak se ti tu líbí?“ zeptala se Pavla a koukla na Vaška.
„Líbí. Je hezky a voda je příjemná.“ odpověděl Vašek.
„To jsem ráda.“ V tu chvilku se rozhodla. Musím se ho zeptat. Nemůžu s ním být a netušit, co ke mně cítí. „Vašku, chtěla bych se tě na něco zeptat.“
Ozvalo se slabé pípání.
„Počkej. Slyšíš to taky?“ Aniž by čekal na odpověď, rozběhl se ke své tašce. Za chvilku už držel v ruce pípající hodinky a smutně se na Pavlu podíval. „Už musíme jít. Je třičtvrtě na jedenáct.“
„Ach jo.“ řekla Pavla šeptem. Vylezla z vody a šla k Vaškovi, který jí podával ručník. Pavla si ho s díky vzala. Vysušila si vlasy, setřela ze sebe vodu a vrátila ho Vaškovi. To samé udělal i Vašek. Pavla si oblékla tričko a Vašek sbalil věci do tašky. Jakmile byli oba hotový, vydali se zpátky na zámek. Vašek šel jako druhý a tak neviděl Pavlin smutný obličej.
Když procházeli kolem hřiště, skoro všichni už tam byli. Na zámek se dostali kolem čtvrt na dvanáct. Za chvilku byli nachystaní jít za ostatníma.
„Můžem jít?“ zeptal se Vašek.
„Ne.“ odpověděla Pavla.
„A proč ne?“
„Protože se tě potřebuju na něco zeptat.“
Vašek podle jejího pohledu poznal, že se to bude týkat jich.
„Tak se ptej.“
Pavla chtěla už už začít, když se najednou otevřela brána a dovnitř vešli Tomáš s Mirkem.
„Pojďte, už se čeká jen na vás.“ řekl Mirek a pobízel Vaška s Pavlou. Vašek se bez váhání dal do kroku. Pavla po chvilce šla za ními. Snažila se vypadat klidně, ale ve skutečnosti to v ní vřelo. Štvalo jí, že už podruhé jí něco vyrušilo. Zato Vašek vypadal šťastně. Bavil se s klukama a pomalu přicházeli na hřiště. Když byli na hřišti, učitelka je přepočítala a mohlo se jít na oběd. Měli nějakou polévku a brambory s řízkem. Vašek si ani nevšiml jak rychle jí a tak byl po jídle jako první. Skoro současně s ním skončil Zdenek a Tomáš. Vašek vyšel ven a sednul si na lavičku u kašny. Jakmile si sednul, hned si k němu přisedl Tomáš se Zdenkem. Chvilku vedle sebe mlčky seděli a pak Vašek řekl. „No, tak se vymáčkněte. Co mi chcete říct?“
„Víš, my by sme se ti chtěli omluvit za ten včerejšek. Štvalo nás, že všude vidíš ty svý strašidla.
Vašek chvilku přemýšlel a pak se usmál. „To je dobrý. Už jsem na to skoro zapomněl, kdyby ste mi to nepřipoměly.“
„To jsem rád. Už jsme si mysleli, že kvůli tomu s námi už dokonce tohoto výletu nepromluvíš.“
„To ne, ale je pravda, že jsem byl hodně naštvanej. Ale díky Verče jsem se ale rychle uklidnil.“
Zdeněk s Tomášem na Vaška nechápavě zírali. Nakonec se vzpamatoval Zdenek a zeptal se.
„Ale Verča šla s nama do ubytovny.“
„Ne naše Verča. Ta moje bydlí tady a ona je tak.....“ řekl Vašek a zasněně se zadíval.Chtěl pokračovat, když uviděl Pavlu mířící k nim.
„Mluv dál.“ naléhal Tomáš, ale marně.
Z Vaška by v tu chvíli nevydolovali ani písmenko. Jako uhranutý hleděl na Pavlu. Z jejího pouta ho dostal až pohled na zbytek spolužáků, kteří se za Pavlou vynořili. Vašek vstal, prošel kolem Pavli a přidal se k ostatním.
Pavla se za Vaškem otočila a ptal se sama sebe co se s ním děje. Proč mi takhle ubližuje. Nejdřív mi řekne, že mě chtěl políbit a pak se ke mně chová jak k cizí. Za tím musí něco být. Přestala na to myslet a šla k Tomášovi a Zdenkovi. Ještě než si sedla, tak se začala vyptávat.
„Co vám řekl. O čem jste si povídali?“
„A proč tě to tak zajímá?“ zeptal se s úsměvem Zdenek.
„Mám o něj strach. Od včerejšího večera se chová nějak divně.“
Než stačil Zdenek něco říct, skočil mu do toho Tomáš:
„Říkáš divně, jo? Já bych řek že zamilovaně.“
„Z čeho tak soudíš?“ zeptala se Pavla s tajemným pohledem.
„Než ses tu objevila, tak nám chtěl říct něco o nějaké zdejší Verče.“
V ten moment se jí zastavil čas. Připadala si jak ve zlém snu. To snad není pravda, Vašek má holku. Její svět se jí zbortil jako domeček z karet. Vstala z lavičky a bezmyšlenkovitě odkráčela za ostatními. Byla tak zdrcená, že si nevšimla, jak se za ní Tomáš se Zdenkem dohadují.
„Ty si blbec. Proč si to udělal!“ okřikl Zdenek Tomáše.
„Co jsem udělal?“ ptal se zmateně Tomáš.
„Řekls jí o Verče:“
„A proč bych jí to jako nemoh říct.“
„Protože Pavla má Vaška ráda.“
Tomáš na něj zíral s otevřenou pusou.
„Ty to nevíš?“ zeptal se Zdenek, když uviděl Tomášův obličej.
„Ne“ vysypal ze sebe Tomáš.
„Tak to si asi jedinej,“ řekl Zdenek a po chvilce pokračoval. „Víš jak si jí teď ublížil?“
Tomáš smutně kývl hlavou a podíval se na Pavlu, která se vlekla za spolužáky. Oba vstali a vydali se za ostatními.
Převlíklí čekali na rozdělení práce. Za chvilku přišla učitelka se správcem.
„Pan správce vám rozdělí dnešní práci.“ řekla učitelka a ustoupila stranou.
„Ti tři co včera pracovaly na horním nádvoří můžou jít pokračovat. Zbytek půjde se mnou.“
Vašek, Mirek a Petr se vydali ke schodišti a zbytek šel se správcem na opačnou stranu. Když dorazili nahoru, stála kolečka na stejném místě.
„Na co koukáte. Jdeme na to, ne?“ pobízel je Mirek.
„Seš nějakej aktivní.“ pronesl znechuceně Vašek.
„Nebrblej a pojď dělat.“
„No dobře, už jdu.“
Petr nachystal prkna po kterých budou jezdit a tak mohli začít. Vašek s Petrem vzali kolečka, dojeli k hromadě kamení a začali nakládat. Postupně je přiváželi Mirkovi a ten je vyhazoval oknem dolů na trávník. Zhruba po hodině Vašek řekl.
„Malá pauza. Skočím se podívat na ostatní.“
Aniž stačili Mirek s Petrem něco namítnout, zmizel Vašek v bludišti místností. Za chvilku dorazil na terasu. Nejdřív si nikoho nevšimnul, ale pak uviděl Tomáše a Michala.
„Co děláte?“
„Nevidíš? Čistíme komíny, ne?“ řekl s úsměvem Michal.
„Hm. Kde jsou ostatní?“
„Pavla s Hankou jsou za rohem a zametají to tu. O ostatních nevím.“
Jakmile Vašek slyšel o Pavle, rychle se otočil a odcházel. Přes rameno prohodil. „Už musím jít.“
„Vždyť teď přišel, chápeš to?“ kroutil Michal hlavou.
„Bohužel asi jo.“ řekl smutně Tomáš. Aby se vyhnul Michalovým otázkám, nasadil si rouško a začal znovu pracovat.
Když se Vašek vrátil, nakládal Petr další kolečko a Mirek na něho už čekal.
„Tak co, už jdeš pracovat?“ zeptal se Mirek.
„Už jo ….. ne, počkej. Ještě skočím pro pití.“
„To můžeš.“ usmál se Mirek.
Vašek pomalu sešel dolů. Už chtěl jít k ubytovně, když si všiml něčeho, co mu málem vyrazilo dech. Na hromadě vyházených kamenů stála Verča zády k Vaškovi. K oknu nad hromadou přistoupil Mirek a chystal se hodit dolů větší kámen. Vašek se k Verče rozběhnul s výkřikem.
„POZOR VERČO!“
Byl by to k ní stihl, ale náhoda tomu nechtěla. Pár kroků před ní zakopnul o kámen. Když letěl vzduchem, jeho tělo se trochu přetočilo a hlavou narazil do obrubníku. Verča stála pořád na stejném místě. O chviličku později jí proletěl kámen a ona se rozplynula ve vzduchu. Pak Vaška obklopila černá tma.
Pavla přemýšlela. Koukala na dolní nádvoří kde uviděla Vaška. Už se chtěla vrátit k práci, když se po zámku rozlehl Vaškův výkřik. Pavla přiskočila k oknu. Uviděla jak Vašek běží k hromadě kamenů. Najednou ale zakopnul a Pavla s hrůzou sledovala jak naráží hlavou do obrubníku a vedle něho dopadá velký kámen. Pavla se rozběhla, proběhla kolem Hanky a hnala se po schodech na dolní nádvoří. Když doběhla dolů, stáli už vedle Vaška Mirek s Petrem.
„Je v pořádku?“
Jako první se vzpamatoval Mirek. Dal ruku před Vaškova ústa. „Dýchá.“ Potom nahmatal na krku tepnu. „Puls v pořádku. Asi jen omdlel. Byla to velká rána do hlavy.“
Mezitím přišli všichni spolužáci. Minutu po nich přiběhl správce.
„Lékař je na cestě. Nemáme s ním hýbat. Jak je na tom?“
„Vypadá v pořádku. Asi jen omdlel.“ řekl Mirek a ustoupil stranou.
Správce Vaška prohlédl a řekl: „Vidím to stejně.“
Než stačil říct něco jiného, přerušila ho Pavla.
„Otevírá oči!“ skoro vykřikla.
A skutečně. Vašek pomalu otevíral oči. Zmateně koukal na všechny kolem sebe. Snažil se posadit, ale tak hrozně ho zabolela hlava, že klesnul zpátky na zem.
„Co se stalo? Proč mě tak bolí hlava?“
„Ty si na to nepamatuješ?“ zeptala se mírně Pavla.
„A na co si mám jako pamatovat?“
„On to vážně neví:“ prohodila překvapeně Hanka.
Vašek se prudce posadil a skoro vykřiknul.
„Řekne mi někdo co se stalo!“ V hlavě mu řádila taková bolest, že si raději zase lehnul.
První se vzpamatovala Pavla a začala vysvětlovat.
„Pro něco jsi šel. Pod schody jsi vykřikl „Pozor Verčo“ a začal si utíkat směrem k hromadě kamení. Pak jsi zakopnul a hlavou ses uhodil do obrubníku.“
Vašek nevěřil svým uším. Jak jsem mohl na něco takového zapomenout. A proč jsem volal na Verču? Byl ponořen do myšlenek, když spatřil přicházet správce s doktorem. Správce všechny rozehnal a doktor Vaška prohlédnul. V tu chvíli přiběhla vystrašená učitelka.
„Je v pořádku, pane doktore?“
„Vypadá to jen na slabší otřes mozku. Měl velké štěstí. Mohu ho zde nechat, ale musí být v naprostém klidu a odpočívat.“
„To jsem ráda. O jeho klid se postarám.“ řekla učitelka a poděkovala doktorovi.
„Mirku pojď se Zdenkem pomoct Vaškovi.“ Během chvilky byli oba u něho a odnášeli ho do ubytovny. Učitelka šla hned za nimi. „Položte ho na mou postel.“ Opatrně ho položili na postel a nechali ho odpočívat.
Vašek se díval do stropu a nechápal co se mu stalo. Slyšel to sice od Pavly, ale stejně tomu nemohl uvěřit. Proč volal Verču a proč proboha utíkal k té hromadě šutrů. Najednou uslyšel vrzání dveří a za chvilku vešla do pokoje Pavla. Jemně se na něho usmála a přistoupila blíž.
„Tak co, jak se cítíš?“ zeptala se šeptem a čekala na odpověď.
Vašek se natočil směrem k Pavle.
„Mohlo být líp.“
„Už si vzpomínáš co se stalo?“
„Nevzpomínám a to mě trápí nejvíc.“ Pokusil se usmát, ale jeho obličej se zkřivyl bolestí.
„Já radši půjdu, aby sis mohl odpočinout. Ostatním řeknu ať tě neruší. Zatím čau a ať je ti brzo dobře.“
„Čau.“ řekl Vašek a když uslyšel zavrzání dveří, otočil se zpátky na záda a za okamžik usnul.
Když se Vašek probudil, slunce se už chystalo zapadnout. Vašek se chvilku rozhlížel kolem sebe. Hlava už ho bolela jen trošku. Pomalu a opatrně se posadil. Nikdo tam nebyl a to bylo divný. Určitě už nepracovaly. Vstal a váhavým krokem se vydal ke dveřím. Když se podíval z okna, tak nikoho neviděl. Chtěl jít ven, ale dveře se nečekaně otevřely a dovnitř vešla Pavla. Udiveně na něho koukala, jako by nemohla uvěřit svým očím. Když se neměla k řeči, Vašek promluvil.
„Ahoj, kde jsou ostatní?“
Po chvilce se Pavla vzpamatovala. “Čau. Co tu děláš, neměl bys ležet? Ostatní jsou venku. Chystají se na táborák a mě poslali za tebou. Jak ale vidím, tak je ti líp.“ usmála se Pavla
„Mnohem líp. Tak bych se chtěl podívat ven a trochu se nadýchat čerstvýho vzduchu.“
„Nechceš pomoct?“ zeptala se Pavla, když uviděla jak jde váhavě a opatrně.
„To nic. To je v pohodě.“ usmál se Vašek a vyšel ven.
Když ho ostatní uviděli, nevěřícně zírali.
„Co je, vidíte ducha?“ řekl Vašek a začal se smát. Ostatní se přidali. Vašek pomalu sešel schody a sedl si vedle Hanky, která mu nabídla místo. Pomalu se stmívalo, až všude kolem padla hustá tma. Oheň mezi nim jim dodával pocit bezpečí a byli rádi, že tu můžou být.
„Máte baterky?“ zeptal se Tomáš.
„Jo, já mám.“ ozval se Mirek. „Proč se ptáš?“
„Napadla mě taková věc. Mohli by sme hrát na schovku.“
„Ale vždyť tu jsou jen dvě baterky. Musíme si pro ně skočit.“ namítla Pavla.
Tomáš ji zarazil. „To je jednoduchý. Rozdělíme se na dvě skupiny a každá bude mít jednu baterku. Co vy na to?“
„To by šlo.“ odpověděli postupně všichni až na Vaška.
„A ty Vašku?“ zeptal se Tomáš.
„Ne dík. Radši budu ještě odpočívat.“
„Dobře. Tak si teda Mirku někoho vem a jděte se schovat. Mi tu pár minut počkáme a pak vás půjdeme hledat.“ řekl Tomáš, otočil se k ohni a čekal.
Mirek s Hankou a Pavlou se šli schovat. Za chvilku vstali i ostatní a zmizeli ve tmě zámku. A tak tam zůstal Vašek u ohně sám. Nabral si polívku smíchanou s několika druhů. Pustil se do jídla a pozoroval, v které části zámku spatří světlo z baterky.
Oheň už pomalu dohasínal a Vašek to chtěl vzdát, když u schodů zahlédl pohyb. Myslel si, že ho volá nějaký spolužák, tak vstal a šel se podívat. Když ale přícházel blíž, došlo mu, že je to Verča. V té tmě jí z dálky nepoznal. Ale když byl blíž, rozeznal Verčin nádherný obličej i její nezdravou barvu pokožky.Verča ho chytla studenou rukou a vedla ho po schodech nahoru. Převedla ho přes horní nádvoří až ke kamenné zdi. Nečekaně se k Vaškovi otočila a políbila ho na ústa. Vašek byl v sedmém nebo, ale rychle se vzpamatoval. Vzal Verčinu hlavu do dlaní.
„Tady nemůžeme zůstat, mohli by sem přijít ostatní.“
„Dobře, tak půjdeme nahoru.“
„Kam nahoru?“
„Přece tam,“ a kývla hlavou na žebřík, který vedl do rozhledny.
„Chceš tam doopravdy jít?“
„Ano,“ řekla Verča a začala šplhat po žebříku. Vašek lezl hned za ní. Během chvilky byli nahoře. Tam ale neskončili. Došli k malé věžičce, po polorozpadlých schodech vešli nahoru a usedli do měkké trávy. Chvíli se dívali na řeku osvícenou měsícem v úplňku, když najednou Vašek promluvil.
„Víš Verčo jsi pěkná a milá holka. Ale některé věci mi nesedí. Například dnes odpoledne jsem prý na tebe volal, když...“
„Pšššt“ řekla Verča a položila Vaškovi prst na ústa. „O tom se teď nebavme. Mohla bych mí k tobě přání?“
„Můžeš mít jakékoliv přání. Já se ti ho budu snažit splnit jak jen budu moci.“
Verča se usmála, naklonila se k Vaškovi a zašeptala mu do ucha. „Chci se s tebou pomilovat.“
Vašek čekal hodně, ale tohle by ho ani ve snu nenapadlo.
„Vždyť mě znáš jen dva dny, myslíš to vážně?“
„Myslím.“ řekla a usmála se na něj.
Jakmile to řekla, Vašek zrudnul jak rak a díval se do země. Za chvilku zvednul hlavu, podíval se do jejích nádherných očí a řekl.
„Já bych chtěl to samé. I když tě znám jen chvilku, připadám si, jako bych tě znal celou věčnost.“
Vzal její hlavu do rukou a vášnivě jí políbil. Verča mu políbení oplatila a pomalu si začala sundávat oblečení. Vašek nebyl o nic pozadu. Za chvíli stáli oba nazí v měsíčním světle. Vašek obdivoval její nádherně tvarovanou postavu. Pomalu jí rukama hladil po celém těle. Verča se zavřenýma očima příjimala slastné pocity. Po chvilce jí Vašek objal kolem pasu a položil jí do trávy. Pomalu a opatrně do ní vniknul a jejich těla splinula v jedno.
Oba se oblékli a seděli vedle sebe.
„Co je Verčo, tváříš se nějak smutně. Byl jsem na tebe moc hrubý?“
„Ne, to ne,“ řekla Verča „byl to ten nejhezčí zážitek v mém životě.“ políbila Vaška na tvář a pokračovala. „Je tu ale něco, co bys měl vědět a myslím si, že z toho nebudeš mít radost.“ Odmlčela se a čekala co na to Vašek.
„To nevadí. Řekni mi to a pak se uvidí.“ řekl Vašek a poslouchal.
„Víš, jak si říkal,, že tu něco nesedí, tak máš pravdu. V tu chvíli kdy jsi na mě volal, jsem to nebyla já. Vlastně jsem to tak trochu já byla. Byl to obraz minulosti. Vím že to nebude nebude dávat smysl, ale já nejsem živá. Jsem jen duch.“
Vašek na ni vyjeveně hleděl. Chtěl se na něco zeptat, ale Verča pokračovala dál.
„Teď ne, prosím. Nech mě domluvit. Já jsem dcera majitele tohoto zámku. Vlastně byla jsem.“
Vašek to ale už nevydržel.
„Ty si ze mě jen utahuješ, že? Jak bys mohla být duch. Jak bych mohl cítit tvou vůni a hladit tvou tvář. Vždyť jsme se před chvilkou pomilovali......“
Chtěl pokračovat, ale Verča mu položila prst na ústa.
„Proč myslíš, že mám tak studenou a bledou pleť. Myslíš si, že je to jen nedostatek slunka.“
Verča se smutně usmála, počkala až se Vašek uklidní. Sundala mu prst z úst a pokračovala.
„Sama tomu nerozumím, ale z neznámých důvodů mi je vždy na tři dny propůjčeno tělo. Mám tě moc ráda a doufám, že se na mě nebudeš zlobit.“ řekla Verča a sklopila hlavu.
Tak já mám rád ducha. To se může stát jen mě. Ale je to opravdu pěkný duch. A já ji mám skutečně rád.
„Ne.“ řekl po chvilce zamyšlení. „Vůbec se na tebe nezlobím. Dala jsi mi to nejhezčí na světě, co jsi mi mohla dát. Dala jsi mi sebe.“
Poté se na Verču otočil a usmál se. Poprvé uviděl, jak se začervenala. Pak se ale zase tvářila vážně. „Víš, ještě bych ti chtěla něco říct. Zítra večer....“
Verčino vykládání přerušili náhlé výkřiky, které se rozléhaly zámkem.
„Vašku. Pojď k ohni, nebo si tě najdeme.“
„Rychle pojď Verčo, nebo mě opravdu začnou hledat.“
Chytl ji za ruku a pospíchal k žebříku, že si ani nevšiml její ustarané tváře. Slezly žebřík a stáli na horním nádvoří. Vašek políbil Verču na tvář. Když došli ke schodišti, tak se chtěl Vašek rozloučit. Ale Verča začala mluvit.
„Vašku, měla bych ještě jedno přání. Zítra mě nehledej a radši jdi s ostatníma brzo spát.“
„Ale proč, vždyť zítra máme poslední možnost se vidět.“ namítla Vašek, ale Verča trvala na svém.
„Prosím tě, nechoď. Slib mi, že zítra nepřijdeš, prosím. Slib mi to.“
Vašek viděl jak se Verča vystrašeně tváří a tak souhlasil.
„Dobře, tak teda přísahám, že tě zítra nebudu hledat.“
Verče se hned viditelně ulevilo. Vašek jí naposled políbil na ústa a pak řekl. „Sbohem nejkrásnější duchu, kterého znám.“
Usmál se a seběhnul schody na dolní nádvoří. Verča se za ním chvilku smutně koukala, potom se
otočila a vykročila do tmy zámku. Když Vašek přicházel k ohni, Tomáš vykřikl.
„Ale, podívejme se. Bílá paní se vrací z obchůzky.“ Všichni se otočily a čekali až Vašek nějak zareaguje.
„Co je, vypadáš jako bys viděl ducha,“ řekla Hanka, když se Vašek k ničemu neměl.
„Co,co? Cos říkala?“ zeptal se zmateně.
„Ty si duchem nepřítomnej. Ptala jsem se , jestli si neviděl ducha. Podle toho jak se tváříš, to tak vypadá.“
„Velice vtipný. Ne strašidlo jsem neviděl. Trápí mě jedna...“ Než stačil domluvit, uvědomil si, že o Verče skoro nikdo neví a tak dodal. „....stará záležitost, kterou jsem zapomněl před odjezdem vyřídit.“
Všechny tyto odpověď přesvědčila a tak si Vašek přisedl k ohni. Začaly se vyprávět vtipy. Za chvilku vykoukla ze dveří učitelka.
„Už to zabalte a pojďte spát. Je pozdě.“
Když zmizela za dveřmi začalo se uklízet. Hrnce a talíře se odnesly stranou s tím, že se umyjí až ráno. Oheň se polil vodou a všichni se začali trousit do ubytovny. Uvnitř se vsoukali do spacáků, popřáli si dobrou noc a za pár minut se pokojem rozléhalo pravidelné oddechování.
Tohle ráno bylo pro Vaška nejkrásnější za celý jeho život. Slunce se plazilo po stěně příčky a pomalu ukusovalo i poslední zbytky noci. I když Vaškovi svítilo už do očí, ani trochu se nesnažil uhnout. Se zavřenýma očima ve světle pořád vyděl Verčinu tvář. Pořád vyděl její nádherný úsměv a nemohl uvěřit tomu, že ji včera večer viděl naposled. Otevřel oči a rozhlédl se po spolužácích. Všichni ještě tvrdě spali. Po chvilce přemýšlení vstal, vzal si do ruky oblečení a pomalu se vyplížil do předního pokoje. Převlékl se a ještě naposled se ohlédl. Když se ujistil, že se nikdo neprobudil, otevřel potichu dveře a vyšel do začínajícího svítání. Zadíval se na schodiště, kde ho včera Verča pobídla, aby šel za ní. Byl ponořen do myšlenek, když zaslechnul tiché škrábání po betonové podlaze. Když se ohlédl, uviděl správcova psa Skřítka. Už od první chvíle si ho oblíbil. Sedl si, zádama se opřel o zeď a začal Skřítka hladit. Ten si lehl k jeho nohám.
„Jak málo stačí ke štěstí.“ řekl Vašek nahlas.
Skřítek zvedl hlavu a po chvilce ji zase položil. Po delší době se už chtěl Vašek zvednout a odejít, když se najednou otevřeli dveře a v nich stál Mirek.
„Co tak brzo vzhůru?“ zeptal se Mirek.
„Ale. Je to poslední celej den a já jsem si ho chtěl užít.“
Skřítek pozoroval co se bude dít. Když se Mirek posadil vedle Vaška, tak si zase lehnul.
„Tak co, už je ti dobře? Poslední den práce. Doufám, že nám pomůžeš. Bez tebe to nezvládneme.“
„Jasně že vám pomůžu. To bych vám nemohl udělat.“
Po chvilce odmlčení Vašek pokračoval.
„A jak jste vůbec na tom?“
„Sice jsme na to byli jen dva, ale zvládli jsme to i bez tebe. Dnes si připrav plíce. Budeme zametat nějaké pokoje.“
„Zas my tři?“
„Ne. Dnes se k nám připojí Verča..“
Při vyslovení toho jména sebou Vašek cuknul. I když nešlo o jeho Verču tak ho to zasáhlo. Aby změnil téma, tak řekl.
„Pojďme uklidit ten nepořádek od včerejška.“
„Jasně.“ řekl Mirek.
Sešli schody a vydali se k místu, kde včera věci nechali. Skřítek si odešel ještě lehnout do svého pelechu, zatímco ti dva se pustili do práce.
Když ostatní vstávali, bylo už všechno uklizeno. Vašek s Mirkem seděli na dřevě poskládaném vedle schodů.
„Co je vy ospalci.“ rýpnul si do spolužáků Mirek, když viděl jejich slepené oči. „Poslední celej den a vy si tak vyspáváte.“
„A co jako budeme dělat?“ zeptala se Hanka.
Mirek chvilku přemýšlel a pak řekl. „Mohli by jsme se jít vykoupat.“
„To by jsme mohli, ale nejdřív se snad nasnídáme.“ A jak Hanka řekla, tak se udělalo. Po malé snídani bylo na řadě převlíkání. Holky se zavřeli v ubytovně a po chvilce vyšli v nádherných plavkách. Na sobě měli průhledná trička a nebo vůbec nic. Kluci na ně s úžasem zírali.
„Jděte se převlíct, nebo vám vypadnou oči.“ pobídla je Hanka.
Za chvilku byli nachystaní i kluci. Měli na sobě většinou jen tričko a plavky. Mohlo se vyrazit. Všechny věci nesli kluci. Když scházeli kopec k vodě, tak se holky zastavily u pramene a kluci pokračovali dolů. Než dorazily holky k vodě, byly už deky roztažené a čekalo se jen na ně.Kluci byli už ve vodě a na Tomášův pokyn začali na holky cákat vodu.
„To si vypijete. Holky, na ně!!!“ vykřikla Hanka a holky se rozutíkaly k vodě.
Strhla se velká vodní bitva, jež nepoznala vítěze. Všichni padli vyčerpáním.
„Jste dobrý.“ řekl Tomáš.
„Taky nejste nejhorší,“ rýpla si Hanka. Do jejich kočkování se vložil Vašek.
„Dobře, dobře. Teď pojďte za mnou.“ řekl Vašek a zavedl je k přehrazenýmu místu.
Všichni se tam naskládali, povídali si a hlavně odpočívali před poslední prací. Chvilku tam jen tak leželi, když se najednou ozvalo několik pípání. Všichni vstali a šli si vypnout hodinky, mobily a další různé přístroje. Bylo třičtvrtě na jedenáct.
„Proč vlastně už musíme jít.“ řekl naštvaně Tomáš.
„Musíme se převlíct na oběd.“ připomněla mu Hanka.
„A proč? Nemůžeme jít takhle?“
„To by se ti líbilo, co. Nic takovýho. Jdeme.“ řekla Hanka a jako první se vydala na zpáteční cestu.
Učitelka už na ně čekala. Převlíkli se a mohlo se jít. Na oběd byla písmenková polévka a květák s brambory. Po obědě se bez přemlouvání převlíkli a čekali na správce.
„Tak můžeme jít. Je to vaše poslední práce, tak si na ní dejte záležet.“
Prošli kolem uklizeného horního nádvoří. Prošli několik pokojů, až se v jednom zastavili.
„Tak. Tady zůstane zraněnej se svou partou a Veronikou. Chvilku počkejte, pak vám to vysvětlím.“ řekl správce a odešel s ostatními.
„Tak co Verčo, připravena se udusit prachem?“ zeptal se Petr.
„Nevím jak vy, ale já se tak lehce nedám.“
Po jejich slovech se vrátil správce a začal vysvětlovat.
„Tři budou dole uklízet. Zarovnávat rohy, zametat a podobně. Poslední si vezme kolečka a bude odpad vyvážet. Jakmile si to rozdělíte, tak mu ukážu kam. Jasný?“
„Jasný“ kývli všichni.
Mirek, Petr a Verča dělali dole a tak na Vaška zbyly zase kolečka. Jakmile Vašek zjistil, kam má kolečka vyvážet, mohlo se začít. Byla to únavná práce a nekonečná kolečka prachu a suti. Naštěstí i tato práce měla svůj konec.
Poslední práce byla za nimi a všichni se umývali od prachu a špíny. A že ho bylo požehnaně. Když byli umytí, přišla učitelka.
„Správce se ptá, jestli by jste se chtěli podívat do rozhledny?“
Všichni souhlasně přikyvovali. Až na Vaška. Znovu se mu v mysli objevila tvář Verči. Než mu to prošlo hlavou, tak na něho Pavla promluvila.
„Pojď, nebo nám utečou.“
Nám, nám.......? Než ale stačil myšlenku dokončit, chytla ho Pavla za ruku a Vašek se nechal vést ke schodišti. Ostatní už byli u žebříku a čekali. Správce vylezl nahoru a pak pobídnul ostatní. Pavla se vydala jako první, po ní lezl Vašek a po něm zbytek spolužáků. Všichni byli z výhledu nadšení. Z výhledu na řeku, nádraží a na město pod nimi. Jen Vaška to nenadchlo. Pohled na trávu v rozhledně ho bolel u srdce. Tady se splnil jeho sen. Tady se stal nejšťastnější s dívkou, kterou už nikdy v životě neuvidí. To přece nemůže být pravda. Najednou sebou škubnul. Někdo mu nečekaně položil ruku na rameno. Když se otočil, koukal na ustaranou Pavlu.
„Je ti něco Vašku? Trápí tě snad něco?“
Bez váhání odpověděl. „To nic není.“
„Vážně?“
„Vážně.“
Vašek se připojil k ostatním a poslouchal výklad správce o historii zámku. Po pár minutách se správce zeptal, jestli by chtěli provézt i zbytkem zámku. Když nikdo nebyl proti, začali procházet postupně celým zámkem. Vyděli spoustu místností a správce jim vyprávěl zajímavou historii, ale Vašek byl myšlenkami jinde. Vůbec si nevšiml, jak ho Pavla ustaraně sleduje od doby co opustili rozhlednu. Postupně prošli od sklepení, přes společenské místnosti, terasy, obytné pokoje až po půdu zámku. Správce tam chtěl skončit, když se najednou Tomáš zeptal.
„Můžem se podívat do věžičky?“
V tu chvíli se Vaškovi rozbušilo srdce. Jen aby neobjevili lano.
Ale za chviličku už jeho strach zmizel.
„Ne, tam se bohužel z bezpečnostních důvodů nesmí chodit. Schodům hrozí zborcení a i ve věžičce to není bezpečné.“
Po chvilce, kdy na správce všichni zmateně koukali, pokračoval.
„V době, kdy tenhle zámek obývali jeho majitelé se svou plnoletou dcerou, stalo se strašlivé neštěstí. V den 18tých narozenin se jejich dcera Veronika zabila pádem z téhle věžičky.“ ukázal na ní rukou.
„Vidíš Verčo, neměla bys tam chodit. Slyšíš co se ti může stát.“
„Ha, ha, ha. Seš fakt vtipnej Tomášku. A co se vlastně stalo.“
„Nikdo přesně neví jak to bylo, ale rozšířili se dvě fámy. V den svých 18tých narozenin se měla Veronika provdat za předem domluveného ženicha. Ona ale odmítala a po hádce s rodiči se někam schovala. Celý den ji hledali a nepřestali ani s příchodem noci. Ale Veronika se v zámku vyznala a tak jim neustále unikala. Ale kolem půlnoci jí zahlédli.Chvilku ji pronásledovali. Pak vběhla do levé části zámku a tam se jim znovu ztratila. Po chvilce jí ale spatřili ve věžičce. Chtěli pro ni jít, ale v tom okamžiku přepadla Veronika přes nízký okraj okna a s výkřikem spadla na dolní nádvoří. Někdo tvrdil, že raději spáchala sebevraždu, než aby si vzala někoho koho nemilovala. Někdo zase tvrdil, že to byla jen nešťastná náhoda. Někteří vesničané věří, že tu dodnes za trest straší. Ale za dobu co tu pracuju, jsem tu žádného ducha neviděl. Duchové přece neexistují, že ano.“
Všichni se začali smát. Až na Vaška, protože teprve teď mu došlo co znamenal jeho strašlivý sen.
„Chceš snad tvrdit něco jiného Vašku?“ zeptal se posměšným tónem Tomáš. Nejdřív mu chtěl Vašek říct něco od plic, ale pak si to rozmyslel a řekl:
„Samozřejmě, že ne.“
Všichni začali pomalu scházet po schodech dolů na dolní nádvoří. Pobledlý Vašek se ještě zastavil a pohlédl k věžičce. Nevydržel dlouho ten pohled a raději šel za ostatními. V zapadajícím slunci na něho čekali u ohniště. Beze slova přišel k ohništi chystat oheň. Během chvilky bylo všechno připravené. Každý si donesl nějaký párek, který si koupili v pojízdné masně. Dlouho se mluvilo o různých věcech, povídali se vtipy až na zámek padla neproniknutelná tma. Najednou Tomáš vstal a vytáhnul z kapsy baterku.
„Tak co, jdeme na to?“
„Jasně, jdeme!“ zajásali všichni.
„Jdeš dneska s náma? A ne není odpověď.“
Vašek se usmál. „Jasně, že půjdu. Takovou zábavu si nenechám uniknout..“
„Tak dobře. Půjdem ve skupinách jako včera a ty Vašku se připojíš k Pavle, Hance a Mirkovi. Je to všem jasné?“
Všichni přikývli a Tomášova skupina se vydala schovat. Vašek se svou skupinou zůstal u ohně. Čekali asi pět minut a pak se vydali za nimi. Pomalu prolézali celý zámek a světlo rozsvítili jen tam, kde byla úplná tma. Procházeli kolem oken, když Pavla zahlédla světlo.
„Dole v přízemí.“
„Kde?“ zeptal se Mirek.
„Blízko u vchodu do sklepení.“
Chvilku bylo ticho a pak se ozval Vašek.
„Vidím, ale už jdou pryč.“ ukázal tím směrem.
V tu chvilku je zahlédli i ostatní. Mirek znal rychlou cestu a tak se všichni rozběhly za ním. Proběhli ze sklepení do vyššího patra. Vyběhly na terasu a odbočili kolmou chodbou. V tu chvilku, kdy dorazili k zatáčce se Vašek zarazil nevěříc svým očím. V pokoji před zatáčkou uviděl bílou zářící postavu. Bez přemýšlení se oddělil od skupiny a rozběhl se do pokoje. Nejdřív nic neviděl, ale pak to zahlédnul v průchodu do dalšího pokoje. Rychle se rozběhnul a pomalu postavu doháněl. Během chvilky byl u ní a chtěl jí chytit. Jeho ruka ale prošla postavou. Propadnul jí a bolestivě se uhodil o zem. Už si myslel, že je vše ztraceno, když se tajemná postava prudce otočila. To co spatřil ho zabolelo u srdce. Byla to Verča. V nádherných šatech, ale celá vystrašená. Než se stačil Vašek vzpamatovat, Verča se otočila a odběhla pryč. Ještě chvilku se Vašek vzpamatovával z šoku, když mu to najednou došlo. On viděl co se stalo ten osudný den Verčiny smrti. Ona se schovávala před vojáky. Proto byla tak vystrašená. Vašek vstal a šel hledat ostatní. Po tmě to bylo těžké, ale věřil, že je stejně nakonec najde. Nebo snad najdou oni jeho?
Vyběhnul na terasu a zatáčkou se vydal za ostatními. Našel je hned za dalšími dvěma pokoji. Stáli uprostřed místnosti a nevěděli si rady.
„No jo, asi budeme muset začít znovu. To je teda nádhera. Sakra!“ klel Mirek a přemýšlel kam jít dál. Už chtěl začít znovu nervovat, když Vašek zašeptal.
„Tiše. Slyšíte to taky?“
Když všichni ztichli, uslyšeli slabé dunění, které se přibližovalo.
„Zacouvejte do tmy a ticho.“
Všichni Vaška poslechli a zmizeli ve tmě. Za chvilku vběhla do místnosti druhá skupina. Tomáš přistoupil k oknu do měsíčního světla.
„Dobře si je odlákala Lenko. Ti už nás asi těžko najdou.“
„To si nemyslím.“ řekl Mirek a vyšel ze tmy. Hned po něm se vynořil ze tmy i zbytek skupiny. Tomáš s ostatními byly v šoku a nezmohli se na jediné slovo.
„Hra skončila,“ pokračoval Mirek „vyhráli jsme. Teď si úlohy vyměníme.“
Tomášova skupina znechuceně odešla k dohasínajícímu ohni. Druhá hra byla skoro dvojnásobně dlouhá, ale nakonec i Mirkova skupina byla chycena. Na další hru už nebyla chuť a tak si šli sednout k ohni. Dlouho tam ale nebyli, když přišla učitelka.
„Chtěl by se jít někdo projít městem?“
K učitelce se přidali skoro všichni. Jen Vašek zůstal u ohně. Vymluvil se na to, že mu není dobře. Když všichni zmizeli za branou, Vašek vstal a vydal se po schodech na půdu. Opatrně vylezl do věžičky, ale nikoho tam nenašel. Kdy se to stane, je snad brzo. Nebo už je pozdě? Zlé myšlenky se mu honili hlavou. Přestal na to myslet a sešel po schodech na dolní nádvoří. Chvilku seděl u ohně, když se z velkého schodiště vyřítila postava. Byla to Verča. Utíkala ke schodům vedoucím k půdě. Než se stačil Vašek vzpamatovat, běžela už po schodech nahoru.
V šíleném tempu proběhnul dolním nádvořím a hnal se po schodišti nahoru. Když probíhal kolem brány, tak si nevšimnul, že je brána otevřená a v ní stojí vylekaná Pavla. Schody bral po třech a sotva popadal dech. Během chvilky byl nahoře. I když tušil, že je to nevyhnutelné, stále ještě doufal, že se Verče nemůže nic stát. Jakmile doběhnul do věžičky jeho nejhorší obavy se vyplnily. Verča stála v okně a chystala se vyklonit. Vašek se nezmohl ani na slovo. Bez zaváhání si navléknul smyčku kolem noh. Věděl, že záleží na každé vteřině a tak se odrazil v mocném skoku. Proletěl oknem a volným pádem se blížil k Verče. V letu ji chytil kolem pasu a jednou rukou si ji přitisknul k sobě.
„Pevně se drž“ zašeptal jí do ucha „trochu to škubne.“
Jakmile to dořekl, objala ho Verča kolem krku. Druhou rukou chytil Vašek pevně provaz a čekal na prudký náraz. A ten v okamžiku přišel. Jeho rukou projela taková bolest, jako by mu ji chtěl někdo utrhnout. Naštěstí to ale stačilo na to, aby se prudký náraz rozložil a nohy nedostaly tak zabrat. Po chvilce se Vašek vzpamatoval a podíval se na Verču. Ta měla slzy v očích a usmívala se na něj. Byl by se díval do jejích nádherných očí pořád, když si všimnul, že nárazem se lano uvolnilo a posunulo. Místo, aby byly uprostřed otvoru terasy, byly teď kousek od zídky.
„Podívej se za sebe, spustím tě na terasu.“
Verča se otočila a Vašek jí opatrně spustil dolů.
„A co já, budu tu snad vyset pořád.“
Když to dořekl, lano sebou škublo a Vašek kousek klesl.
„Ještě to mi chybělo. Tak nahoru už to asi nestihnu.“
Lano znovu povolilo a tentokrát ještě víc. To už Vašek neztrácel čas zbytečným mluvením. Zhoupnul se a chytil se okraje zídky. Zrovna v tu chvíli uzel povolil nadobro a kolem Vaškovi hlavy proletěl konec lana a dopadnul na dolní nádvoří. Vašek vysel za okraj zídky a snažil se vyzvednout nahoru. Normálně by to dokázal, ale ruka ho tak bolela, že se mu to nedařilo. V duchu už plánoval ty nejhorší možnosti, když uslyšel známý hlas.
„Chytni se.“
Když zvednul hlavu, tak se díval do vyděšené tváře. Ale nebyla to Verča. Byla to Pavla.
Vašek zmateně koukal a nezmohl se na jediný pohyb. V tu samou chvíli se ze tmy vynořila druhá ruka a Vašek spatřil Verčinu tvář.
„No tak se chytni.“
Verčina slova jakoby ho vrátila do reality a on k nim natáhnul bolavou ruku. Pavla a Verča ho chytli a začali tahat co jim síly dovolily. Kousek po kousku Vašek stoupal výš. Když byl dostatečně vysoko, přehoupnul se pomocí druhé ruky přes zídku a dopadnul na zem.
„Moc vám děkuju. Nevím, co bych si bez vás počal.“ vyhrknul ze sebe Vašek sotva popadajíc dech.
Verča si k Vaškovi dřepla a chytla ho za ruce. Ten se na ní podíval a nechal jí mluvit.
„Ty mi nemusíš za nic děkovat. Já musím poděkovat tobě..“
„Ne, neděkuj,“ řekl Vašek, když položil prst na Verčina ústa. „Pro tebe jsem svůj život riskoval rád. Jsi ta nejmilejší dívka jakou jsem kdy poznal a i když jsi duch, nic to na mojí lásce nemění.“
„Děkuji,“ řekla Verča a vášnivě Vaška políbila. Ten jí políbení oplatil. Zůstali sedět na podlaze a dívali si přímo do očí. Najednou se ve Vaškových očích objevily slzy a stékaly mu pomalu dolů po tváři.
„Co se děje,“ zeptala se Verča vylekaně.
„Víš, že pro mě hodně znamenáš. No a tohle je naše poslední setkání, nebo se snad mýlím?“
„Ne, máš naprostou pravdu.“ řekla smutně a i jí se vhrnuly do očí slzy.
Po chvilce mlčení začal Vašek znovu mluvit. „Já vím, že na tebe nikdy nezapomenu. Chtěl bych ale mít na tebe nějakou památku. Nevíš o něčem, co by mi tě navždy připomínalo?“
Po chvilce ticha se Verča usmála.
„Měla bych pro tebe jedno překvapení …..........Už tě tam nestihnu dovézt. Cítím, že se se mnou něco děje. Něco mě táhne odsud pryč.“
Jakmile to dořekla, její tělo se zvedlo do vzduchu a klouzavým pohybem zamířilo ke schodišti. Vašek neváhal ani chvilku a šel hned za ní. Pavla nevěřila svým očím, ale nakonec šla za Vaškem. Verča se zastavila uprostřed dolního nádvoří a začala jemně světélkovat.
„Musíme se rozloučit Vašku, cítím, že můj čas na tomto světě končí. Ještě než odejdu, chtěla bych ti ještě něco říct. Jestli chceš mít na mě památku, hledej na místě, kde jsme byly včera.“
V tu chvíli začala Verča zářit čím dál víc a Vaškovi bylo jasné, že je to konec. A tak se chopil poslední příležitosti a naposledy políbil Verču na ústa. Potom začala Verča pomalu stoupat. Poslední co Vašek zahlédl, bylo to, jak mu Verča posílá vzdušnou pusu. Vašek neváhal ani chvilku a udělal to samé. Teprve teď si všiml, že mu na rtech zůstal kousek zářící hmoty. Tím co udělal se mu odpoutal od rtů a mířil naproti tomu od Verči. Během chvilky se jejich vzdušné polibky potkaly a v místě střetu se objevilo na chvilku zářící srdce. Během chvilky zmizelo nejen srdce, ale i jeho největší láska. Obloha potemněla a Vašek zůstal stát sám uprostřed dolního nádvoří. Teprve teď, když Verča zmizela mu došlo jak moc ho bolí nohy. Podlomily se mu a vypadalo to, že spadne na zem. Zachytily ho ale něčí ruce. Byla to Pavla. Úplně na ní zapomněl. Když se jí podíval do tváře, spatřil její zmatení.
„Prosím tě, neříkej to nikomu.“
V tu chvíli se Pavla vzpamatovala z šoku a podívala se na Vaška.
„Dobře. Zůstane to naším velkým tajemstvím. Ale teď už by jsme mohli jít spát.“
„Ještě ne, ještě nemůžu. Musím zajít pro jednu věc.“
Pavla dělala, že neví o čem povídá a tak se nevinně zeptala. „A kde to je?“
„Nahoře, na rozhledně.“
„Ty chceš v tomhle stavu lozit po žebříku?“ zeptala se Pavla úzkostlivě.
Když se Vašek podíval na Pavlu, tak mu to došlo. Ona se o mě bojí.
Otočili se a pomalu vystoupali schodiště na horní nádvoří. Vašek přistoupil k žebříku a pomalu zdolával příčku po příčce. Pavla se držela v těsném závěsu. Za chvilku byli oba nahoře. Přešli louku a po polorozpadlých schodech vyšli na rozhlednu. Vašek okamžitě zamířil k místu, kde včera byl s Verčou.
Kde začít hledat, je tolik míst. Kleknul si do trávy a přemýšlel kde začít. Zklamaně koukal do země, když si něčeho všimnul. V trávníku jako by byl oddělen čtverec trávy. Bez přemýšlení začal na tomto místě hrabat. Už za dvě minuty ucítil pod prsty něco tvrdého. Zvýšil své úsilí a během okamžiku to spatřil. Byla to malá plechová krabička s květinami vyrytými po celém obvodu. Opatrně ji vytáhnul z díry. Očistil jí od hlíny a otevřel. Do očí se mu vhrnuly slzy.
„Co je Vašku?“ zeptala se Pavla a přistoupila blíž. Jakmile mu nahlédla přes rameno, hned pochopila. V krabičce ležel nádherný zlatý řetízek s rozevíratelným srdcem a v něm byla podobizna Verči. Vašek na ní chvilku koukal, potom srdce zavřel a dal si řetízek na krk. Krabičku si dal do kapsy a otočil se na Pavlu.
„Už můžem jít.“ řekl Vašek a chystal se odejít.
„Ne Vašku, počkej. Chtěla bych ti něco říct.“ Vašek na ní koukal a čekal co řekne. „Nevím jak bych začala. Už ti to ale musím říct. Od chvíle kdy jsme začali chodit do stejné třídy ses mi líbil. Celou tu dobu jsem nenašla odvahu ti to říct......No tak teď už to víš, tak teda můžeme jít.“
Pavla se otočila a chtěla odejít. V tu chvíli ji ale Vašek chytil za ruku. Stoupnul si před Pavlu a hluboce se jí podíval do očí.
„Pamatuješ co se stalo, když jsme se šli koupat?“
Pavla přikývla.
„Tak jsem ti tenkrát nelhal.“
„Jak nelhal?“ zeptala se zmatená Pavla.
„Já jsem tě chtěl políbit. Už nějakou dobu. Mě se totiž taky líbíš.“
Přestal mluvit a čekal jak Pavla zareaguje. Ta se usmála, skočila mu kolem krku a vtiskla mu vroucí polibek. Vašek se nebránil a polibek jí oplácel stejnou měrou. Posadili se do trávy hledíc si stále do očí. Po chvilce Pavla promluvila.
„Zůstaňme tu. Lehneme si a budeme se chvilku dívat na hvězdy.“
Vašek přikývnul. Lehnul si na zem a Pavla se k němu zády přitulila. Vašek jí objal a chytil jí za ruce. Pavla položila hlavu na jeho ruku a během chvíle usnuli oba klidným spánkem.
Procházeli se po městě, když se Tomáš zarazil. Koutkem oka zahlédnul na obloze nějakou zář. Když se otočil, zdálo se mu, jako by viděl na obloze srdce. Protřel si oči a když je znovu otevřel obloha byla zase temná. Podíval se na spolužáky, ale vypadalo to, že si nikdo ničeho nevšimnul.
„Buď jsem blázen, nebo mám vidiny.“
Hanka se na něho otočila. „Cos říkal?“
„Nic, jen tak brblu. Počkat. Kde máš Pavlu?“
„Tomášku, Tomášku. Ty máš ale postřeh. Ta se už na začátku vrátila za Vaškem.“
„Aha. A co tam ti dva asi dělají.“
„Tak to si musíš domyslet.“
Jejich rozhovor přerušila učitelka. „Pomalu se vrátíme. Není vidět skoro na krok.“
Ani nevěděli jak jdou rychle a během chvilky byli u brány. Prošli jí a po schodech vyšli k ubytovně. Před dveřmi se učitelka zastavila.
„Nerožínejte a potichu si vlezte do spacáků.“
„A proč?“ zeptal se Tomáš.
„Vašek s Pavlou už můžou spát troubo.“ řekla Hanka.
„Aha.“
Potichu vešli do dveří. Učitelka odbočila na záchod. Tomáš vešel jako první. Nikoho ve spacáku neuviděl.
„Můžeme rožnout, nikdo tu není.“
„Potichu ty mamlasu.“ zašeptala Hanka.
„A proč jako?“
„Pro tvůj malý mozeček to vysvětlím. Pavla má Vaška ráda. Jsou někde sami. Je pěkně. Teplo. Už svítá?“
„Velice vtipná, ale chápu. Je tu ale malej problém.“
„A jakej?“
„Učitelka pozná, že tu nejsou.“
Hanka se podívala na jejich spacáky a musela mu dát za pravdu.
„Rychle. Všechno nepotřebné oblečení sem. Trochu ty spacáky vycpeme.“
Během chvilky bylo dílo hotovo. V té tmě by každý uvěřil, že v nich někdo leží. Počkali na učitelku, aby nerožnula světlo a teprve potom se potichu vsunuli do spacáků. Během chvilky padli všichni únavou a pokojem se rozléhalo pravidelné oddechování.
Nad zámkem začalo vycházet Slunce a město se probouzelo k životu. Jen Vašek s Pavlou ještě spali. Pomalu se začali probouzet jejich spolužáci. Jako první se probudil Tomáš. Protáhnul se, protřel si oči a rozhlížel se po ostatních. Všichni ještě spali. Chtěl si ještě lehnout, když si toho všimnul. Vašek a Pavla se ještě nevrátili. Chvilku přemýšlel a když na nic nepřišel, začal budit Mirka. Mirek s brumláním otevřel oči.
„Co se děje?“
„Pššt, nevzbuď ostatní. Vašek a Pavla tu ještě nejsou.“
„Cože?“ V tu chvíli se Mirek probral a díval se na jejich prázdná místa. Po chvilce ticha Tomáš promluvil.
„Kde můžou být?“
„Třeba spolu někde přespali.“
„Je to možný. Ale co když se jim něco stalo?“
Nechtěli nic riskovat a tak postupně vzbudili všechny spolužáky. Potichu se oblékli, vyndali vycpávky ze spacáků a vyšli ven, aniž by vzbudili učitelku. Postupně prohledali celý zámek, až jim zbývalo jen jedno místo. Rozhledna. První lezl nahoru Tomáš a za ním ostatní. Když byli nahoře všichni, vydali se ke schodům na rozhlednu. Jakmile je vyšli, spadl všem kámen za srdce.
„Tak to vidíte vy dva, měli jste o ně zbytečné starosti.“ řekla Hanka a usmála se.
Potichu vycouvali a po žebříku slezly na horní nádvoří. Sešli schodiště, posadili se kolem ohniště a začali povídat. V tu chvíli začalo Slunce šplhat po obloze.
Jako první se probudila Pavla. Zmateně mrkala do oslepujícího letního Slunce. Dlouho to nevydržela a otočila se. Když spatřila Vaškovu uvolněnou tvář, došlo jí, že se jí to všechno nezdálo. Včera usnuli v objetí na rozhledně. Pavla byla tak šťastná, jako nikdy v životě. Usmála se a políbila ho na tvář. V tu chvíli se Vašek začal probouzet. Pomalu otevřel oči a když uviděl usmívající se Pavlu, úsměv jí oplatil.
„Jak se ti spalo Vašku?“
„Krásně. S tebou to ani jinak nešlo.“
Oba se k sobě přivynuli a začali se líbat. Zůstali by tam v obětí snad celý den, když si Vašek něco uvědomil.
„Měli by jsme jít dolů. Snad si nikdo nevšimnul, že jsme tam v noci nebyli.“
Oba vstali, setřeli ze sebe rosu a drže se za ruce, vydali se k žebříku. První lezl Vašek a za ním Pavla. Když došli ke schodišti, tak Pavla řekla. „Už to asi zjistili.“
„Proč si to myslíš?“
„Podívej se dolů.“
Všichni tam seděli kolem jejich ohniště. Pavla se podívala na Vaška a pak na jejich spojené ruce. Vašek se na ní usmál.
„Nemáme co skrývat.“ řekl a pro odvahu ji políbil.
Ruku v ruce sešli schodiště a zamířili k ostatním. První si jich všiml Tomáš.
„Á, naše hrdličky jdou.“
V tu chvíli se všichni otočili a usmáli se. I Vašek s Pavlou se usmáli a přisedli si k nim. Seděli tam do doby než přišla učitelka. Hned ráno si všichni sbalili věci a odnesli karimatky zpátky do školy. Poté spolu strávili zbytek posledního dopoledne. K poledni se rozloučily se správcem a jeho rodinou.
„Seřaďte se po dvojcích a vyrazíme.“ dala jim učitelka poslední pokyny a mohli jít na nádraží. Až nakonec se zařadila Pavla s Vaškem. Když vyrazili, Pavla Vaška zadržela.
„Co se děje?“
„Víš, já bych se tě chtěla na něco zeptat. Jak se budeme výdat, když budeš chodit na jinou školu. Proč vlastně chceš odejít?“
„Kvůli učení. Mám špatný známky a nevím jestli zvládnu tento, natož pak ještě další roky.“
„Nechceš si to ještě rozmyslet. Já bych tě doučovala.“
Vašek se na chvilku zamyslel a pak řekl. „Řeknu ti ve vlaku. A teď by jsme si měli pospíšit ať doženem ostatní.“
Ti už mizeli za ohybem kopce. Oba se dali do běhu a zatáčku před nádražím je dohnali. Na nádraží se posadili kde mohli a učitelka šla koupit jízdenku. Za chvilku se ozvalo nádražní hlášení.
„Na třetí kolej přijíždí vlak z Jeseníku, který dále pokračuje do Hanušovic, Bludova, Šumperka. Na třetí kolej přijíždí …....................“
V tu chvilku vyběhla z budovy učitelka. „Rychle pojďte, ať nám to neujede.“
Vzali batohy a šli za učitelkou. Za okamžik vlak zastavil a všichni nastoupili. Měli štěstí, protože vagón do kterého nastoupili byl poloprázdný. Jakmile se posadili vlak se rozjel. Vašek s Pavlou si sedli samostatně. Když Vašek dlouho nic neříkal, Pavla to nevydržela a zeptala se. „Tak co? Jak ses rozhodnul? No tak, netrap mě přece.“
„Tak dobře.“ usmál se Vašek. „Ještě to teda zkusím. Ale jen když mě budeš doučovat.“
Pavla se rozzářila a dala Vaškovi pusu.
„Co? Co sem to slyšel?“ ozvalo se za nimi. Hned poté vykoukla Tomášova hlava.
„Vašek nikam neodchází. Ještě to na naší škole zkusí.“
„Cože? Je to pravda Vašku?“
Vašek přikývnul.
Tomáš vstal a postavil se do uličky. „Prosím o pozornost.“ počkal až budou dávat všichni pozor a pokračoval. „Chtěl bych vám zdělit jednu významnou novinku. Vašek nepřestupuje, rozhodnul se pokračovat. To je dobrý, ne?“
„Jasně, jo!“ ozývalo se vlakem.„Nikomu Vaška nedáme. My ho tou školou prokopem!“
Vašek se usmál a byl rád, že má tak dobré kamarády. A tak jeho život doznal razantní změny. Všechno špatné se k dobrému obrátilo. Vlak mizel v dáli a Vašek byl nejšťastnější v celém svém životě.
KONEC