Psí radost
Konečně prázdniny. To je moje
první myšlenka, když přijdu v středu odpoledne ze školy domů. První, co
udělám, je samozřejmě to, že se přivítám s naší fenkou Lindou, která má ve
zvyku nás zdravit „učůráváním“. Takže se s ní raději přivítám venku, abych
třeba pak nemusela vytírat. Moje boty se úspěšně vyhnuly následnému mytí, když
jsem stihla uskočit té psí radosti, že je konečně někdo doma. Když ale vejdu do
domu, nezmůžu se na nic jiného, než že jen zírám s otevřenou pusou na tu
spoušť. Během doby, co já a sestry jsme ve škole, mamka a taťka v prácí,
se Linda rozhodla zničit dům, teda alespoň co se kuchyně týká. Jen se rozhlédnu
a vidím: věšák leží na zemi, vedle něj prázdná miska a kolem granule a louže
vody, rozžvýkaná rulička od toaletního papíru.. A mě jen napadne, kde je zbytek
z té ruličky. Pomalu se rozhodnu podívat do kuchyně i přesto, že tuším, že
předsíň není konec Lindiny práce. Zastavím se mezi dveřmi, baťoh hodím na
podlahu a jen se rozhlédnu. Velikonoční výzdoba na stole dopadla katastroficky.
Slepička s kuřátky leží mrtvě na zemi, oslintaní a chmýří mají úplně
slepené.. Zelené obilí, ve kterém se slepička s kuřátky schovávala, leží
pod oknem na koberci. Vzhůru nohama samozřejmě, jak by se od ztřeštěného psího
dorostence dalo čekat. No a na závěr je kolem pokoje roztahaná celá rulička
toaletního papíru.
Tak, co teď? Mamka přijde
z práce za hodinu. Kdy táta, to netuším. Ale je mi jasné, že jestli tohle
uvidí, nedopadne to dobře. A jelikož já jsem ta hlavní, která strašně moc
chtěla štěně bígla, je mi jasné, že s tím musím něco dělat. Jen se otočím
do předsíně s úmyslem vynadat té „psí potvoře“. Kouká na mě tím svým
roztomilým pohledem říkajíc „Já to ale nebyla..“, stojí jako oslík,
k němuž ji často přiřazujeme, ale ten pohled.. Hlavu má trošku sklopenou,
uši roztomile narovnané a kouká.. A tak mi nezbývá nic jiného, než že se na ni
jen usměju. Vždycky mě dokáže rozesmát. Lehce vzdychnu, srovnám věšák a odložím
si bundu a svetr. Podívám se na Lindu s rukama v bok, ona si sedne a
nakloní hlavu na stranu. Rozesměju se a kroutím hlavou, že tohle snad není
možné. Přezuji se do obyčejných přezůvek a pustím se do práce. Začnu
v předsíni, vyhodím ruličku, vytřu vodu, přinesu si vysavač a zapojím ho
do zásuvky. Jakmile začnu vysávat, může se Linda zbláznit. Poskakuje kolem mě a
doráží na vysavač, jako by to byl úhlavní nepřitel. Štěká a uskakuje přede mnou
ze strany na stranu, čímž mě tak rozesmívá, že si s ní začnu hrát. Vysavač
je teď moje zbraň a útočím na Lindu, ta utíká do kuchyně a znovu se vrací, aby
se se mnou utkala v dalším kole našeho souboje. Při pohledu na čas se ale
zase pustím do práce. Naliju Lindě čerstvou vodu a nasypu granule.
Teď se přesunu do kuchyně. Slepičku s kuřátky se snažím usušit ubrouskem a když už vypadají téměř jako předtím, položím si je na stůl. Užmoulaný „toaleťák“ seberu a vyhodím. Mezitím se Linda nejspíš učí na dráhu zloděje a ukradla ubrousek z koše. Po krátké honičce jí ho seberu a znovu vyhodím. Misku s obilím otočím a zděsím se.. Tak tohle asi nespravím dřív, než přijde mamka.. Linda veškeré zelené snědla. Mysli, mysli.. říkám si, ale jediné, co mě napadlo, je vážně šílené. Jenže nic jiného mě opravdu nenapadá. Takže se rychlostí blesku vrhnu ven a vzadu za domem vyrýpnu část trávy, kterou vložím do květináče. Naštěstí ještě není moc poznat, že je to jen tráva, rostlinky byly ještě malinké. Doufám, že to hned po Velikonocích vyhodíme.. A tak běžím zpátky dovnitř, „obilí“ dám na stůl a ozdobím slepičkami. Ještě rychle uklidit na koberci zeminu, která se vysypala z květináče. S Lindinou pomocí to dáme do pořádku vysavačem, ten ihned poté odnesu do komory. Vrátím se do kuchyně a rozhlédnu se. Tak, teď je to lepší. Je tu uklizeno, snad si ničeho nevšimnou. Linda sedí na stole u kuřátek a roztomile kouká. Podívám se na hodiny, je právě půl druhé... Se spokojeným úsměvěm se podívám z okna a vidím mamku, která už jde z práce. Tak jsem to všechno pěkně stihla a můžu se odebrat nahoru do svého pokoje. Zvednu baťoh a vykročím na první schod. V tu chvíli slyším zabouchnutí vrat, ale také i něco jiného.. Z obývacího pokoje se ozvala hrozná rána... Mě zamrazí po zádech, pomalu se ohlédnu a.. Linda sedí za mnou a zase kouká tím pohledem „ Já to nebyla“. Tak tedy běžím do obýváku a co nevidím.. Mates, náš kocour, se chtěl podívat z okna... Ale překážela mu mamčina oblíbená květina, a tak skončila na podlaze… A já už jen slyším z předsíně: „Ahoj, tak jsem doma.“