GROSS ARBER
Jednoho pátečního
večera ve vinárně u Rosáka, konečně nastala ta
chvíle, kdy po několikaměsíčním pouhým
tlachání, jsme se domluvili já, Roman a
Wohryzek, že v sobotu 9.6. 2007 pokoříme
nejvyšší vrchol Šumavy, bohužel na německé straně,
jménem GROSS ARBER 1456m.n.m. (Velký Javor). Předpověď počasí
na sobotu nemohla být lepší, 30C a občasné
bouřky. Čas odjezdu jsme si ve vinárně stanovili na 8 ráno
a tak jsem já společně s Wohryzkem opouštěl příjemné
prostředí vinárny už okolo 0:30 ráno, abych
byl připraven na následující den.
Budík mě probudil přesně
o půl osmý a já za oknem spatřil dokonalou
modrohu. Paráda. Zvednul jsem telefon a volal jsem Romanovi
jako řidiči naší výpravy, jestli se náhodou
čas odjezdu přes noc nezměnil, což se občas taky stane. Čas
zůstal na osmou a tak jsem byl přesně v osm připravenej na
zastávce U Golda. V 8:10 jsem spatřil černou limuzínu
značky BMW a přisednul k Romanovi. Wohryzka jsme naložili
doma, byl překvapivě připravenej a trvalo mu to pouhých
5min..Překontrolovali jsme si občanky kvůli celnici a už nic
nebránilo tomu, aby Roman sešlápnul plyn svýmu
automatu, pustil příjemnou hudbu a vyrazili jsme směr
Sušice.
V Sušici jsme byli cobydup,
není divu s Romanovým dvouapůllitrem, a parkovali
před obchoďákem PLUS, kde jsme si šli zakoupit svačinu na
celej den. Pár rohlíků, salám, tatranku a
samozřejmě plzeň12. Naskákali jsme do auta a nabrali směr
Železná Ruda. Po cestě svítilo sluníčko a
jezdilo spousta veteránů závoďáků , na první
pohled bylo vidět, že jedou nějakej rallye závod. Roman
trochu ulevil noze na plynu kvůli bezpečnosti a za 30min. jsme byli
na Rudě. Připravili jsme si občanky a celník na celnici nám
dal jen povel rukou „jeďte“ a tak jsme jeli. Projeli jsme
Bayerische-Eisenstein a jeli po hlavní asi dalších 5km
a pak uhnuli doprava na Arberhütte, kde jsme u rozcestníku
na Gross Arbersee zaparkovali auto. Vzali jsme si batohy včetně
svačiny, když v tom Wohryzek, že prej nemá občanku a
vše už dvakrát prohledal. Tak vše, včetně sebe a svý
kabely prohledal ještě potřetí, opět bez výsledku a
tak já hodil z prdele do placu „ a nemáš jí
v botě?“ Woryzek se zamyslel, rozvázal pohorku a
vytáhnul občanku. Myslel jsem v tu chvíli, že
s Romanem puknem smíchy. Konečně jsme měli vše a
vyrazily po zelené lesní cestou směr Grosse Arbersee.
Ukazatel udával vzdálenost as 4,5km.
Po asi hodinové příjemné
procházce stinným lesem jsme najednou vylezli na hlavní
silnici lemovanou parkovištěm plným aut. Asfalt byl pekelně
rozpálenej a dole v dálce byla vidět hospoda a
něco jako jezero. Všude mraky lidi. Došli jsme k jezeru, kde
byla na samém břehu přeplněná hospoda s balkonem
plným slunečníků, lidi a perfektním výhledem
na Gross Arbersee. Kolem jezera vedla perfektní cesta
vysypaná bílým štěrkem a na hladině se
proháněla šlapadla, které si mohl kdokoliv za
poplatek pronajmout. Udělal jsme dvě fotky a uklidily jsme se do
kouta a stínu, kde jsme tiše posvačily, zavzpomínali
na tatranské Štrbské pleso a zasmáli zelené
cedulce s nápisem NATIONALPARK.
Ukazatel na vrchol Grosse Arber
ukazoval něco kolem 7km, ale v takovém pařáku a
do kopce jsem si nedovedl představit čas na cestu. Cesta naštěstí
vedla opět stinným lesem a v horní části
byla úplně pohádková. Roman se trhnul asi
v půlce, potřeboval si vyzkoušet svoji kondici před expedicí
na zdolání kavkazského vrcholu ELBRUS (5648m),
na který jede za 2 tejdny. Wohryzek se mnou vydržel asi tak
do tři čtvrtě a pak jsem ho asi dost zpomaloval svým věčným
focením pohádkového lesa. Všude spousta
bludných kamenů z doby ledový, nádherných
kořenů stromů, zelené barvy listí, kterým se
snažily prosvítit se sluneční paprsky, kterých
nebylo ten den zrovna málo. Má 1GB memory card udávala
jasné tempo.
Asi po 2 hodinách chůze
jsem vyšel z lesa a spatřil Romana s Wohryzkem opřené
o zábradlí, jak se kochaj pohledem do dalekého
okolí. Bohužel nebe se docela zakabonilo a nad našimi
hlavami se objevil obří mrak ne moc přívětivé
barvy. Byla to jen otázka času, kdy se vyplní
předpověd meteorologu, kteří varovali před občasnými
bouřkami. Skoro na úplném vrcholu byly hospody dvě,
s přeplněnými zahrádkami plnými
slunečníků a lidi. Vše je skoro jistě zapříčeněno
kabinkovou lanovkou, která vede z dolejšího
parkoviště na samý vrchol Javoru, který v zimě
slouží jako lyžařské středisko. Spousta důchodců
a dětí předškolního věku, byla nádherná
podívaná. Opět zde byly nádherné cesty
vysypané bílým štěrkem, které lemovaly
celý vrchol velikána. Prodírajíc se
davem, jsme prošli vše co na vrcholu bylo možné. Vyfotili
milion fotek, prohlédli si z blízka dvě obří
kovové kopule, které je snad možné pozorovat až
z Horažďovic a o kterých Wohryzek tvrdil,že slouží
jako planetárium a Roman, že to jsou vojenské radary,
podobné tomu co chtěj amíci stavět u nás. Opět
jsme si našli místečko někde v koutě, kde jsme
posvačily a vypili druhou a dost teplou plzeň. Mezitím se
obloha dost zatáhla, lidi se pomalu rozutekli, buď do hospody
a nebo zpět kabinkou do svých aut zaparkovaných dole
na parkovišti. My jsme taky zaveleli a vydali se na cestu zpět. U
hospody na vrcholu se trochu rozpršelo a tak jsme se na chvíli
přitiskly na dřevěnou stěnu , která byla pod stříškou.
Asi po 10 min. jsme vyrazily po travnaté strmé
sjezdovce, která skoro kopírovala kabinku a byla
značená jako černá, dolů na parkoviště.
Od parkoviště přes silnici vedla
polní cesta značená červeně zpět do Arberhütte,
kde jsme měli zaparkované auto. Ukazatel udával asi
8km nenáročné cesty lesíkem. Roman se snažil
doplnit memorycard svého nového foťáku makrem
čehokoliv. Já se mu vůbec nesměju, protože nevím
jak by to dopadlo, kdyby mě nevypověděla službu baterka na
vrcholu Javoru.
K autu jsme došli asi po 2
hodinkách příjemné chůze. 4erné BMW
bylo v naprostém pořádku a na místě na
kterém jsme ho zanechali dopoledne i přes to, že Roman měl
obavy, které ale mívá pokaždé od doby,
kdy mu jeho BMW odcizili v Praze na ulici před barákem.
Do Horažďovic jsme dorazili něco
kolem půl šestý spokojený a příjemně
unavený.
http://www.arber.de/
Náhledy fotografií ze složky GROSS ARBER 9.6. 2007