5.Mise
Ráno byl ve vstupní síni pěkný zmatek. Když se studenti vydali na snídani, zjistili, že se nemůžou dostat do Velké síně, protože na podlaze vstupní síně přes noc vzniklo jezero. Profesoři se ho snažili všemožně odstranit, ale vůbec se jim to nedařilo. Dokonce ani Brumbál si nevěděl rady. Profesor Kratiknot si liboval nad dobře provedenou prací.
Mezitím Řád opět střídal Strážce na hlídce před hradem. Ti opět nepromluvili ani slovo a vydali se do hradu. Ve vstupu do hradu se zastavili a sklátili se na zem v záchvatech smíchu při pohledu na zoufalé profesory a naštvané žáky.
„Nemáte s tím doufám nic společného,“ přitočil se k nim Brumbál.
„My? My celou dobu hlídali pozemky. Můžete se zeptat svých lidí. Celou dobu nás sledovali z lesa,“ promluvil Harry, který se jako jediný dokázal natolik uklidnit, aby mohli profesorovi odpovědět.
„Dokázali byste to odstranit?“ zeptal se Brumbál.
„Řekněme, že dokázali. Co z toho ale budeme mít?“ podívala se na něj Hermiona, která se konečně zvedla ze země.
Brumbál si povzdechl. Vypadalo to tak, že tyto mladé lidi jen tak k něčemu nepřemluví.
„Když dovolíte, tak my se přesuneme na snídani,“ oznámil mu Harry a všech deset jich se zábleskem zmizelo.
Všichni, kdo byli v síni, na to jenom zírali. Potom se ten záblesk objevil ve dveřích Velké síně a všech deset lidí se tam objevilo. S hromovým smíchem si šli sednout ke svému stolu. Profesoři už byli zoufalí. Za dvacet minut měla začínat výuka a oni stále nepřišli na to, jak to jezero odstranit. Brumbálovi nezbylo nic jiného, než vyčarovat loďky a postupně přepravit všechny studenty na snídani. Když už byla většina studentů ve Velké síni, sešel do vstupní síně mistr Orvis. Jakmile si všiml jezera uprostřed síně, vybuchl smíchy. Vzpomněl si, jak se to samé jezero objevilo v hale Avalonu.
„Je tu něco k smíchu, kolego?!“ zavrčel Snape.
„Ne kdepak. Jen jsem si na něco vzpomněl,“ ujistil ho Orvis.
Potom se podíval, čím se přesouvají na snídani, zakroutil hlavou a se zábleskem zmizel. Objevil se ve dveřích Velké síně a pobaveně kroutil hlavou. Zamířil za Strážci.
„Tohle jezero je ještě povedenější než jaké jste udělali v Avalonu,“ pochválil je Orvis.
„Trošku jsme ho vylepšili, mistře,“ usmála se Katarina.
Náhle se z vstupní síně ozvalo vyděšené zaječení a následně na to i zasyčení.
„Vypadá to, že si Hektor našel nový pelíšek,“ šťouchl Ron do Alex.
Alex se neochotně zvedla a kráčela ke dveřím.
„Hektore, řekla jsem ti, že máš zůstat v jezeře!“ zavolala na něco, co ostatní neviděli.
Ozvalo se ohromné šplouchnutí a pak už všichni viděli, na co Alex mluví. Připlazil se k ní obrovský vodní ještěr. Všem v síni se zatajil dech.
„Hektore, okamžitě se vrať do jezera nebo tě pošlu zpátky!“ rozkázala Alex.
Ještěr se neochotně otočil a zmizel na školních pozemcích. Alex se ještě podívala, kohopak to Hektor vyděsil. Vykulila oči a brada ji spadla až na zem. Ve vstupní síni už byl jenom profesor Snape. Alex zakroutila hlavou a vrátila se na svoje místo.
„Koho ten tvůj mazlíček vyděsil tentokrát?“ zeptal se Orvis.
„Profesora Snapea,“ zamumlala Alex.
Všichni se rozesmáli.
„Myslím, že ten dneska na snídani nepřijde,“ pronesl Harry.
Po snídani se ve dveřích Velké síně objevila hodně velká fronta.
„Takhle to nejde, já se chci jít vyspat. Jdeme zrušit to jezero,“ rozhodla Sam.
Protlačili se davem studentů. Hermiona si stoupla na břeh jezera, vytáhla hůlku udělala nějaký složitý pohyb hůlkou, zamumlala kouzlo a jezero zmizelo. Studenti na to koukali s otevřenými ústy. Profesoři nechápavě kroutili hlavami. Vždyť tohle nedokázal odstranit ani Brumbál a přijde nějaká šestnáctiletá čarodějka, zamává hůlkou a jezero je pryč. Strážci se odebrali do společenské místnosti.
„Doufám, že Brumbál splní slib a bude nás informovat o Voldemortovi. Mohli bychom mu navrhnout, že budeme chodit na porady Řádu,“ zamyslel se Ron.
„Nebylo by marné to zkusit. Ale oni nám to nedovolí,“ kroutil hlavou Harry.
„Budou muset. Ředitel si stanovil jisté podmínky a Brumbál je musí splnit, jestli nechce, aby to s Bradavicemi špatně skončilo. Zajdeme za ním,“ rozhodla Katarina.
„Půjdu já. Do ředitelny bychom se všichni nevešli a vy si zatím odpočiňte,“ vstal Harry.
Kráčel po ztichlých chodbách. Přemýšlel o Ginny. Od té doby, co opustili Avalon ji nemohl dostat z hlavy. Připadala mu nějaká jiná. Ani nevěděl, jak se dostal k chrliči.
„Rumové pralinky,“ řekl heslo.
V duchu se musel usmát. Brumbál měl opravdu zajímavá hesla. Zaklepal na dveře.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř.
Harry vstoupil.
„Dobrý den, profesore,“ pozdravil Harry.
„Potřebuješ něco, Harry?“ zvedl profesor oči od dokumentů.
„Ano, pane řediteli. Chtěli bychom se účastnit porady Řádu,“ přešel hned k věci Harry.
„Čekal jsem, kdy se na to zeptáte. Kdybych měl na výběr tak ti řeknu, že to nepřipadá v úvahu, ale sám víš, v jaké jsem situaci,“ vzdychl profesor.
„Výborně. Tímto nás budete kontaktovat, když se bude konat porada,“ podal mu Harry svitek pergamenu, na který oni dostávali úkoly z Avalonu.
„Dnes se koná porada. V osm buďte v hlavním štábu,“ oznámil mu Brumbál.
„Kdo bude hlídat školu?“ zajímalo Harryho.
„Několik profesorů, kteří k Řádu nepatří,“ odpověděl mu Brumbál.
„Dobrá, tak já půjdu,“ otočil se Harry ke dveřím a chtěl odejít, ale Brumbál ho zastavil.
„Harry, jak ses stal Strážcem?“ ptal se ho Brumbál.
„Promiňte, profesore, ale tohle je přísně tajné,“ zakroutil hlavou Harry.
„Budeš mi to někdy moci říct?“ zajímalo Brumbála.
„To ani já sám nevím, profesore,“ zakroutil hlavou Harry.
Brumbál si povzdechl a rukou Harrymu naznačil, že už může odejít. Harry nerad lhal, ale za těch pět let ho naučili, že v některých případech je to nezbytné. Když kráčel bradavickými chodbami, zase se brouzdal ve svých myšlenkách. Přemýšlel o tom, co mu kdysi řekl ředitel Avalonské akademie.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane řediteli?“ přišel Harry do jeho kanceláře.
„Ano, Harry, posaď se,“ pokynul mu rukou na křeslo naproti němu.
Chvíli se na sebe jen dívali.
„Chci si s tebou promluvit. Vím, že ty jako jediný dokážeš porazit Voldemorta. Ale do téhle školy jsi byl přijat z jiného důvodu. Jsi tu, protože v minulosti jsi už několikrát dokázal, že se nebojíš smrti. Mým úkolem je vybrat velitele skupiny. Ptal jsem se mistrů na vaše schopnosti, ale i bez toho jsem už rozhodnut. Chci, aby ses jím stal ty,“ podíval se na něj ředitel.
„Já? Proč zrovna já?“ nechápal Harry.
„Ty jediný víš jaké to je čelit zlu. Nikdo z tvých přátel neví, jaké to je když víš, že můžeš během několika vteřin umřít. Vím, že nechceš být středem pozornosti, ale byl jsi k tomu předurčen. Jsi svým způsobem zvláštní,“ pronesl ředitel
„Čím jsem zvláštní?“ ptal se Harry.
„Už jenom tím, jak se neustále snažíš někoho zachraňovat a na sebe při tom nemyslíš. Jsi výjimečný, Harry. Až budeš starší jistě poznáš tu svoji výjimečnost. Jednoho dne, až tady nebudu, usedneš na moje místo, jako ředitel Avalonské akademie. Ty sám pak rozhodneš, jaký osud bude mít tato škola,“ řekl vážným hlasem ředitel.
„Jedno by mě zajímalo, pane,“ prohlížel si ho zkoumavě Harry.
„Copak?“ usmál se.
„Prozradíte nám někdy své jméno? Všichni mistři se nám představili, jen vás oslovujeme pane nebo pane řediteli,“ podíval se na něj vážně Harry.
„Až nastane ten správný čas, dozvíte se všichni mé jméno. Teď zatím musíte zůstávat v nevědomosti. Pokud už nemáš další otázky tak můžeš jít,“ propustil ho.
„A, Harry,“ promluvil ještě.
Harry se u dveří otočil.
„Zítra na snídani oznámím všem, že ses stal vůdcem,“ oznámil mu ředitel a sklonil se nad svými dokumenty.
Harry opustil jeho kancelář.
Harry svým přátelům nikdy neřekl, že mu ředitel prozradil, že jednoho dne usedne do čela Avalonské akademie. Že to bude on, kdo vybere příští generaci Strážců Avalonu. Ocitl se v chodbě, kde byly jejich komnaty. Ve společenské místnosti našel své přátele, jak sedí v křeslech a hledí před sebe.
„Mohli jste si jít lehnout,“ promluvil Harry.
„Mohli, ale nám se nechce. Co ti řekl Brumbál?“ vyzvídal Paul.
„Nezbylo mu nic jiného než souhlasit. Nechal jsem mu tam náš pergamen. A dneska v osm je rada,“ oznámil jim Harry.
„Myslím, že nemá cenu ani chodit spát. Co takhle kdybychom šli trénovat? Už dlouho jsem si nezabojoval s mečem,“ začal kolem sebe máchat rukama Greg.
„Kde tady chceš trénovat?“ podívala se na něj Alex jako na blázna.
„Školní pozemky jsou dost dobré, nemyslíte?“ poznamenala Ginny.
Bylo rozhodnuto. Vzali si meče a vydali se na školní pozemky.
„Zkusíme ten boj tři na jednoho?“ ptal se Thomas.
„Proč ne,“ pokrčil rameny Harry.
„Braň se!“ křikli na něj Thomas, Ron a Paul.
Nevšímali si Řádu, který to s nelibostí sledoval. Přece jenom to byly děti.
„To neumíte nic lepšího?“ provokoval je Harry.
Zatím se mu úspěšně dařilo je odrážet. Všiml si, že je Greg a holky pozorují. Musel uhnout před Ronovým mečem jinak by schytal pořádnou ránu do ramene.
„Nějak nám polevuješ, veliteli,“ škádlil ho Thomas.
„To se ti jen zdá, Aquilo,“ kroutil hlavou Harry.
Aquila byla Thomasova přezdívka ještě z Avalonu. Aquila znamenalo latinsky orel. Byla to Thomasova zvířecí podoba. Harrymu říkali Lupus, protože se měnil v obrovského vlka. Paul byl Caballos, což znamenalo kůň. Ron byl Leo a znamená to lev. Greg se měnil v tygra a říkali mu Tigris. Alex se měnila do hroznýše a její přezdívka byla Acranthophis, ale všichni jí říkali Acra. Sam říkali Foinix protože na sebe brala podobu fénixe. Hermiona se měnila v lišku a říkali jí Alopex. Katarina se měnila v psa a její přezdívka zněla Lycaon. A nakonec Ginny. Ginny se měnila v černou kočku a říkali ji Catus. Tyhle přezdívky jim našel Harry. Pokud někdo nestudoval latinu, nemohl vědět, co přesně znamenají. Tohle si vymysleli kvůli Voldemortovi. Nechtěli, aby v boji protivníci hned poznali, s kým mají tu čest.
Ron a Paul přestali bojovat a dívali se na Thomase a Harryho. Thomas byl s mečem nejlepší. Jenže Harry se lehce nevzdával. Nakonec ho Thomas porazil.
„Byl to dobrý zápas, Lupusi,“ poplácal ho po rameni Thomas.
„Jsem mrtvej,“ plácl sebou do trávy Harry.
„Já taky,“ napodobil ho Thomas.
„To snad není pravda. Už mě to jejich špehování jde na nervy!“ vrčela Hermiona.
„Klídek, Mio. Jsou prostě jen zvědaví. Však ono je to časem přejde,“ uklidňoval ji Ron.
„Štípněte mě někdo, ať vím, že tohle nebyl sen,“ poznamenal Remus.
„Jsi vzhůru, Remusi. Kde se tohle naučili?“ divila se Tonksová.
„Určitě v tom jejich Avalonu. Čím nás překvapí příště?“ ptal se Moody.
V tom Harry ucítil, jak se mu zahřívá řetízek na krku a hned na to se před ním objevil pergamen. Byl to pergamen, kterým dostávali pokyny z Avalonu. Stálo na něm:
Strážci,
po dlouhé době pro vás máme zase úkol. Jedná se o špionážní akci, takže nesmíte být odhaleni. Jistě víte, co pro to máte udělat. Vypravíte se do Londýna. V Hyde parku se má dnes konat tajná schůze Smrtijedů. Vaším úkolem je zjistit, kde se koná a dozvědět se nějaké informace. Hodně štěstí, Strážci.
„Hurá, jdeme do akce,“ zajásal Greg.
„Neřvi tak, nemusí to hned každej vědět!“ okřikla ho Sam.
„Každý ví, co má dělat. Za deset minut ať jste nachystaní,“ zavelel Harry.
Všichni se zvedli a běželi do hradu.
„Kam tak rychle zmizeli?“ zajímalo Remuse.
„Je to nějak podivné,“ mumlal si pan Weasley.
„Co kdybyste je konečně nechali na pokoji. Přece nás přesvědčili, že se umí bránit,“ přesvědčoval je Moody.
Ale u ostatních nepochodil.
„Takže jdeme na to,“ pronesl Harry, když se všichni sešli ve společenské místnosti.
Harry před sebou rozložil mapu.
„Co to je?“ zajímal se Ron.
„Plán Hyde parku. Před chvílí to přišlo z Avalonu,“ odpověděl Harry.
Potom začal po plánu přejíždět prstem a ukazoval jim, kde jsou strategické polohy na pozorování Smrtijedů. Vymyslel to tak, že budou všichni vystupovat jako mudlové. Všichni si změnili podoby a oblékli se jako mudlové. Thomas, Greg, Paul a Ron budou jakoby na louce hrát mudlovský fotbal a Alex je bude povzbuzovat. Hermiona a Katarina se budou na louce učit a povídat si. Sam bude běhat po parku. No a Harry a Ginny budou jakoby zamilovaný pár na romantické procházce. Kluci si kvůli tomu z Harryho utahovali. Až se objeví někdo ze Smrtijedů, Sam poběží jejich směrem a „náhodou“ do něho narazí. Na oblečení mu připíchne jejich speciální kouzelnickou štěnici, kterou sami vymysleli.
„Je to geniální plán, Harry, tohle by mělo vyjít,“ usmála se na něj Hermiona.
„Dobře, přemístíme se ze školních pozemků,“ rozhodl Harry.
Doběhli na školní pozemky a hned se přemístili do Hyde parku. Okamžitě se rozmístili tak, jak by měli být. Harry se šel s Ginny pojít. Konečně si s ní mohl promluvit o samotě.
„Jsem ráda, že jsme my dva spolu,“ promluvila Ginny.
„Ano, to já taky,“ přikývl Harry.
„No tak, Lupusi, tímhle ji neoslníš,“ ozvala se mu v hlavě Alex.
„Hele, věnuj se fotbalu a nám nech trochu soukromí,“ napomenul ji Harry.
„Děje se něco, Lupusi?“ zeptala se ho starostlivě Ginny.
Při akcích vždy používal své přezdívky, aby je nikdo neodhalil.
„Promiň jen jsem se zamyslel,“ zatřepal hlavou Harry.
Potom už nemluvili. Harry si v hlavě urovnával, co ji vlastně má říct. Nakonec sebral potřebnou odvahu a promluvil.
„Víš, Cat, už delší čas tě pozoruji. Všiml jsem si, že jsem tě začal vnímat víc než jako sestru. Líbíš se mi,“ přiznal se Harry.
Ginny nevěděla, co na to říct. Tohle rozhodně nečekala.
„Chtěl bych vědět, jestli u tebe mám alespoň nějakou šanci,“ podíval se na ni.
„To víš, že máš,“ objala ho.
„Hej, nechte si ty své milostné výlevy na někdy jindy. Myslím, že už jsou tady,“ oznámil Thomas.
A skutečně. Na cestě se objevil první kouzelník v dlouhém černém plášti.
„Teď je řada na tobě, Sam,“ poslal jí myšlenku Harry.
Sam se rozběhla směrem k muži.
„Možná by tě zajímalo, že je tu Fénixův řád,“ oznámila mu Alex.
Harry v duchu zaklel. To výrazně měnilo situaci.