Elbereth stránky

A tak čas ubíhal. Strážci se chovali, jako by nikdy nestudovali v Avalonu. Skoro každý den kontrolovali, jestli jim nepřibyl nějaký úkol. Stále se však nic neobjevovalo. Byli spolu neustále ve spojení. Domlouvali se přes mobily. Vděčili za ně hlavně Hermioně a Katarině. Dennodenně si volali nebo posílali esemesky. A potom přišel 31. červenec. Harrymu by mělo být šestnáct. Všichni jeho přátelé mu poslali dárky. Od Rona a Ginny dostal sadu nových šípů. Hermiona mu poslala knihu o bílé magii. Samantha mu poslala sadu stříbrných dýk. Od Paula dostal učebnici italštiny. Vždycky mu sliboval, že ho naučí italsky. Thomas a Gregory mu poslali knihy o runové magii. Harry nepochyboval o tom, že se domluvili. Katarina mu koupila pouzdro na hůlku, které se mohlo zneviditelnit. Nejvíc ho však dostala svým dárkem Alex. Poslala mu knihu s názvem Jak na děvčata. Ještě v Avalonu si z něj utahovala, že neumí balit holky. Harry byl vděčný za všechny dárky.

„Kluku! Okamžitě slez dolů,“ ozval se ze zdola hluboký hlas strýce Vernona.

Harry neochotně vstal a sešel dolů.

„Odjíždíme s Dudleyem na zápas. Vrátíme se příští týden. Do té doby posekáš trávník, uklidíš v kůlně, vypleješ tetě záhony a vymaluješ celý dům. Barva je v garáži. A nepřej si mě, jestli to nebude hotové,“ zahrozil mu strýc Vernon a potom i se svou manželkou a synem nastoupil do auta a odjel.

Harry si oddechl. Lehčí úkoly mu vážně zadat nemohl. Naštěstí mohl kouzlit a ministerstvo se o tom nedozvědělo. Hůlku mu zajistili před vysledováním už v Avalonu. Harry se pustil do malování. Pomocí kouzel odstavil nábytek, zakryl ho fóliemi, přinesl si barvu z garáže a začal malovat. Šlo mu to dobře. V Avalonu se naučil být trpělivý. Malování domu mu zabralo celý den, ale byl se svou prací spokojený. Když se objevil před domem zacákaný od barvy, vycítil, že ho někdo sleduje z křoví od naproti. Věděl, že je to někdo z Řádu. Podíval se do kůlny. Byl tam strašný binec. Rozhodl se, že tohle nechá na zítra. Stejně tak i vyplení záhonů. Posekat trávu mohl den předtím, než se Dursleyovi vrátí. Zamkl za sebou dveře a šel se umýt. Potom šel napsat svým kamarádům. Thomas si z něj utahoval, jestli se náhodou nehodlá živit jako domácí skřítek. Hermiona ho litovala a slibovala mu, že během tohoto týdne ho přijedou navštívit a určitě mu i pomůžou. Harry se rozzářil a těšil se, že se zase uvidí. Nakonec mu všichni slíbili, že přijedou na návštěvu.

Druhý den opravdu někdo zazvonil u dveří. Harry běžel otevřít. Za dveřmi stál pan Weasley a Remus. Za nimi se na něj šklebili Ron, Hermiona a Ginny.

„Ahoj, Harry. Hermiona, Ron a Ginny nás přemlouvali, jestli by za tebou nemohli přijet. Dozvěděli jsme se, že mudlové nejsou doma,“ usmál se na něj Remus.

„Budu rád když tu zůstanou,“ usmál se na kamarády Harry.

„Dobrá, když budete něco potřebovat, napište nám,“ otočil se na své děti pan Weasley a potom se s Remusem přemístili zpátky do sídla Řádu.

„Ahoj, Harry,“ objala ho Hermiona a po ní hned Ginny.

S Ronem si podal ruku.

„Ostatní tu budou co nevidět,“ pronesl Harry.

Ani ne za deset minut se zvonek rozdrnčel nanovo. Všichni čtyři šli otevřít. Za dveřmi stáli jejich kamarádi z Avalonu.

„Čaute, děcka,“ pozdravila je zvesela  Alex a už se hrnula do domu.

Ostatní nezůstali pozadu.

„Hezky jsi to tu vymaloval, Harry,“ zhodnotila to Sam.

„Díky, ještě mě čeká kůlna a záhony,“ ušklíbl se Harry.

„Tak se do toho dáme,“ zvolal Thomas a už se hrnul ven.

Tonksová, která dneska hlídala Harryho, nestačila zírat, když uviděla deset mladých lidí, jak uklízejí kůlnu a plejí záhony. Věděli, že tam s ním mají být Ron, Hermiona a Ginny, ale ostatní nikdy neviděla. Stiskla znamení Řádu a po chvíli se vedle ní objevil Moody, Kingsley, Remus a Arthur Weasley.

„Co se děje?“ otočil se na ni Moody.

Tonksová mu ani nemusela odpovídat, protože se z kůlny vyřítil s hlasitým křikem Ron a mával kolem sebe rukama. Ve dveřích kůlny se objevili další čtyři kluci a při pohledu na Rona se sklátili na zem v záchvatu smíchu. Děvčata, která plela záhony, se otočila a rozesmála se při pohledu na Rona.

„Sundejte to ze mě, vy pitomci!“ křičel Ron.

Hermiona se nad ním slitovala a začala mu vybírat pavučiny z vlasů.

„Gregu, já tě zabiju. Tos mi nemohl říct, že tam ty pavučiny jsou?“ vrčel na něj Ron.

„Promiň, kámo, ale nemohl jsem si pomoct,“ dostal ze sebe Greg.

„Musíte uznat, že ten pohled stál za to,“ hihňala se Alex.

„Zmlkni, Grekovová,“ utrhl se na ni Ron.

„Pan Weasley má špatnou náladu,“ smála se Sam.

„Holky, nechte ho,“ zastal se kamaráda Harry.

Řád na ně nechápavě zíral. Nemohli pochopit, odkud je Harry zná. A už vůbec jim nesedělo to, že je evidentně zná i Ron, Hermiona a Ginny. Zkoumavě si je prohlíželi.  Alex byla malá štíhlá hnědovláska s modrýma očima. Oproti ní měla Samantha kudrnaté blond vlasy dlouhé až po pás. Měla světle modré oči a byla stejně vysoká jako Harry. Paul se od nich velmi lišil. Byl přesně jižanský typ jako všichni Italové. Tmavě hnědé vlasy, černé oči a opálená pleť. Pod tričkem se mu rýsovaly svaly. Byl hodně vysoký. Thomas měl zase krátké blond vlasy, věčně rozcuchané a zpevněné gelem. Měl světle zelené oči a vypadal úchvatně. Gregory byl černovlasý. Vlasy měl dlouhé až po ramena a stažené gumičkou. Měl černé oči jako uhel, ale laskavý pohled. A pak tu byla Katarina. Její krátce střižené černé vlasy ji na hlavě vytvářely elegantní rozcuch. Její mandlové oči byly přímo uhrančivé.

„Znáte je někdo?“ zeptal se zaraženě Moody.

Zakroutili hlavou.

„Myslíte, že tu bydlí?“ napadlo pana Weasleyho.

„Je to možné, ale to nedává smysl jak to, že je znají i Ron, Hermiona a Ginny. A netvrďte mi, že se teď seznámili. Takhle se k sobě chovají přátelé, kteří spolu už něco prožili. V tom bude něco jiného,“ kroutila nechápavě hlavou Tonks.

„Harry, pozoruje nás Řád,“ dloubl do něj Ron.

„Jo, já vím. Musí to pro ně být šok, že tady vidí tolik lidí,“ uchechtl se Harry.

„Héj, ulejváci, pojďte nám pomoct,“ zakřičel na ně Paul z kůlny.

Harry i Ron se rozesmáli a šli svým kamarádům pomoct. Zanedlouho se z kůlny ozvalo řinčení skla.

„Ježíši, Galtone, chceš nás zabít?“ vykřikl Thomas.

„Pardon, trochu mi to ujelo,“ omlouval se Paul.

„Kluci, něco jsem našel!“ křičel na ostatní Gregory.

„Páni, kde to tvůj strýc sehnal?“ zeptal se obdivně Thomas.

„To nemám ponětí,“ pokrčil rameny Harry.

Společnými silami to vytáhli ven. Členové Řádu a i děvčata mohla vidět, že se jedná o motorku. Paul si ji začal se zájmem prohlížet.

„Myslíte, že bude v pořádku?“ zeptal se Ron.

„To se uvidí,“ sklonil se k motorce Harry a chvilku tam s něčím rachotil.

Po chvíli se napřímil a zkusil ji nastartovat. Motor zavrčel, Harry přidal trochu plynu a motorka se nastartovala. Řád na to koukal s vykulenýma očima. Vůbec netušili, že tohle Harry umí.

„Vyčistíme ji a bude jako nová,“ napadlo Paula.

„Myslím, že strýček ji nebude postrádat. Stála tam hodně dlouho na to, aby na ni zapomněl. Jen musíme koupit benzín. Tenhle už bude hodně starej,“ poškrábal se ve vlasech Harry.

Kluci se dali do spravování motorky a kůlnu odložili na zítra.

Během týdne měli motorku spravenou a všechny práce od Dursleyů hotovy. Jeden večer, tak aby o tom Řád nevěděl, přemístili motorku do jejich tajného sídla. A potom přišel den, kdy se museli rozloučit. Alex, Sam, Paul, Thomas, Greg a Katarina se rozloučili a přemístili se zpátky domů. Pro Rona, Hermionu a Ginny přišel Řád. Ani slůvkem se nezmínili o těch jejich podivných kamarádech. Ron, Hermiona a Ginny se pomocí přenášedla dostali do štábu i s panem Weasleym a Remus zůstal v Zobí ulici s Harrym. Poslal Harryho si zabalit a spolu s ním čekal, až se Dursleyovi vrátí. Za půl hodiny bylo slyšet praskání štěrku, jak se po příjezdové cestě blížilo k domu auto. Trojité bouchnutí dveří vytrhlo Harryho z přemýšlení.

„Pottere! Kdo to je a co dělá v mém domě?!“ zahřměl strýc Vernon, když uviděl Remuse.

„Dobrý den, pane Dursley, jsem Remus Lupin a přišel jsem si pro Harryho.“

„Vy ho odsud odvedete?“ zadoufala teta Petunie.

„Ano. Postarám se i o to, aby v pořádku dojel do školy,“ ujistil ji Remus.

„Výborně,“ zajásal strýc Vernon a víc se jim nevěnoval.

Remus pokynul Harrymu, aby ho následoval před dům. Tam z hábitu vytáhl kousek pergamenu, který je přenesl na Štáb. Tam se s Harrym všichni přivítali.

Profesor Brumbál přecházel po své pracovně.  Přemýšlel, kde by sehnal další lidi, aby mohli hlídat Bradavice. Budou tady sice členové Fénixova řádu, ale ti tu nemohou být stále. Náhle se před jeho stolem zablesklo a v jeho pracovně se objevil muž.

„Možná bych vám mohl pomoct,“ pronesl.

Brumbál se na něj nevěřícně podíval.

„Jsem ředitel Avalonské akademie,“ představil se mu.

„Ale ta přece už dávno neexistuje,“ namítl Brumbál.

„Věřte mi, že existuje,“ ujistil ho.

„Jak mi teda můžete pomoct?“ zajímal se Brumbál.

„Mohu poslat svoje Strážce, aby hlídali vaši školu. Mám ale podmínky.“

„Jaké?“ zeptal se Brumbál.

„Slibte mi, že ať bude těmi Strážci kdokoli, poskytnete jim volnou ruku a nebudete se vyptávat. Když budou muset odejít na nějakou misi, nebudete jim bránit. A poskytnete jim informace o Voldemortovi,“ ustanovil si podmínky.

Brumbál chvíli přemýšlel. Pomoc by opravdu potřeboval.

„Dobrá, ať je po vašem,“ přikývl konečně.

„Kolik jich bude?“ zajímalo ho ještě.

„Strážců je deset. Myslím, že to bude stačit,“ řekl a zmizel se stejnou září, s jakou se objevil.

Harry zrovna ležel v jeho a Ronově pokoji na posteli a nudil se. Pohled mu náhodně spočinul na pergamenu, na kterém se objevily slova. Harry vyskočil na nohy. Přečetl si správu na pergamenu. Musel se usmát. Budou hlídat Bradavice. Brumbál o všem věděl. Mají se hlásit všichni prvního září ve Velké síni. Harry se v mysli zaměřil na Rona.

Rone, vezmi holky a přijďte k nám do pokoje. Mám pro vás překvapení.

Nemusel čekat dlouho a do pokoje vrazili Ron, Hermiona a Ginny.

„Jaký je to překvapení?“ zeptal se netrpělivě Ron.

Harry jim podal pergamen. Když si ho přečetli, Ron vybuchl smíchy.

„Ti budou koukat, až se tam objevíme,“ smál se.

„Jak to provedeme?“ zeptala se se zájmem Ginny.

Harry jim vysvětlil svůj plán. Do Bradavic pojedou normálně vlakem a ve Velké síni si sednou ke kolejnímu stolu. Až se tam objeví zbytek, připojí se k nim. Takhle to napsali i ostatním. Všichni se nemohli dočkat prvního záři.

Nastal ten dlouho očekávaný den. Konečně se jelo do Bradavic. Harryho, Rona, Hermionu a Ginny na nádraží doprovodili pan a paní Weasleyovy, Remus, Moody a Tonksová. Popřáli dětem hodně štěstí a slíbili jim, že se brzy uvidí. Čtveřice si našla kupé na konci vlaku a sledovali, jak jim nástupiště 9 a ¾ mizí z dohledu.

„Myslím, že tohle bude hodně zajímavý rok,“ pronesl Harry, když dlouho nikdo v kupé nemluvil.

„To určitě. Jen přemýšlím, jestli budeme muset chodit do hodin,“ zamyslela se Hermiona.

„To bude nuda,“ poznamenala Ginny.

Celou cestu pak plánovali různé vtípky na studenty a profesory. Věděli, že je ostatní Strážci podpoří. Když se za okny začalo smrákat, popohnala je Hermiona, ať se převlečou do hábitů. Vzali si na sebe své oblečení Strážců, ale zamaskovali ho, aby ostatní zatím nevěděli, co jsou zač. Když vlak zastavil, vyhrnuli se z kupé a nastoupili do kočárů, tažených testrály. Hermiona, Ron a Ginny už je také viděli. Ve Velké síni se posadili ke kolejnímu stolu a s napětím vyčkávali. Všichni prváci už byli zařazení a čekalo se jen na projev ředitele školy.

„Vítejte do nového školního roku. Dovolte, abych vám představil vašeho nového učitele Obrany proti černé magii pana Fillipa Orvise. Také vám musím oznámit jednu důležitou věc. Naše škola bude hlídána. Proto nikdo nebude z hradu vycházet po setmění bez doprovodu učitele. Doufám, že je to všem jasné. Strážci by tu již měli být.“

Měl pravdu. Dveře Velké síně se otevřely.