Elbereth stránky

 První se probudil Harry. Byly čtyři hodiny odpoledne. Protáhl se a sešel do společenské místnosti.

„No konečně. Mohl byste mě rozvázat, Pottere?!“ zavrčel Snape.

„To tedy nemohl, profesore. Vůbec jste se nepoučil a navíc, nejste můj zajatec. Svázala vás Sam a ona vás musí i propustit. A ta vstane bůhví kdy,“ uchechtl se Harry.

„To je vrchol. Pottere, jako profesor vám nařizuji....“

„Nejsem už studentem Bradavic, takže pro mě vaše příkazy neplatí,“ přerušil ho Harry a podle tónu hlasu se náramně bavil.

Snape si jen něco zabrblal, ale nahlas už nic neřekl. Postupně se začali dolů scházet i ostatní. Věnovali profesorovi jen pobavený pohled a sedli si do křesla. Jako poslední přišla Sam.

„Tak co, profesore, už jste si rozmyslel jak se má k dámě chovat?“ zeptala se ho.

Snape zase něco zabrblal.

„Dobře, jak myslíte. Přeji vám tu příjemný pobyt,“ zašklebila se na něj a zaujala svoje místo u stolu.

Někdo zaklepal na dveře. Thomas je mávnutím hůlky otevřel. Na prahu stál mistr Orvis.

„Mistře,“ pozdravili ho všichni.

„Strážci,“ kývl hlavou Orvis.

„Vidím, že jste se tu už zabydleli. Á, profesore Snapee, doufám, že je ta zem pohodlná,“ všiml si ho Orvis.

Snape nemohl uvěřit svým uším. On se ho ptá, jestli je ta zem pohodlná? Místo aby jim vynadal a pustil ho si z něj dělá ještě legraci.

„Mistře Orvisi, přisedněte si k nám,“ pobídl ho Greg a hned mu vyčaroval křeslo.

„Děkuji, Gregory. Přišel jsem se zeptat, jestli jste nedostali nějaký úkol,“ zahleděl se na ně.

„Ne, mistře. Vůbec nic se neděje,“ zakroutila hlavou Katarina.

„Zajímavé, že by Voldemort neútočil? Máme tedy dvě možnosti. Buďto shromažďuje armádu anebo chystá něco velkého. V každém případě se mi ani jedno z toho nelíbí,“ kroutil hlavou mistr Orvis.

„Zkontaktujeme svoje špehy a uvidíme, co zjistí. Každopádně se musíme připravovat. Ať už na válku nebo na nečekaný útok,“ rozhodl Harry.

„Dobrá nechám vás o samotě. Musím jít říct profesoru Brumbálovi, že je Severus v pořádku. Eaux Avalon!“ přitiskl si ruku na srdce.

„Eaux Avalon!“ napodobili ho Strážci.

„Na shledanou, profesore Snapee, doufám, že vás zase brzy uvidím,“ pokynul mu Orvis a zmizel z místnosti.

V místnosti zavládlo ticho. Všichni byli zabráni vlastními myšlenkami.

Měl byste se jí omluvit. ozvalo se Snapeovi v hlavě.

Rozhlédl se po místnosti. Nikdo si ho nevšímal až na nějakého blonďatého kluka.

Kdo jsi? zajímalo Snapea.

Jmenuji se Thomas Dalton, ale to teď není důležité. Pokud chcete odsud odejít tak se musíte Sam omluvit. Jiná možnost není. Ona vás jinak nepustí.

Snape si to urovnával v hlavě. Ač to nechtěl připustit tak měl ten kluk pravdu.

„Slečno Muretová, chtěl bych se vám omluvit za to, jak jsem se choval,“ pronesl sotva slyšitelně.

Slyšeli to a všichni.

„Co prosím?“ vstala z křesla Sam a naklonila se k profesorovi.

„Že se vám omlouvám. Bylo to ode mě neslušné,“ řekl teď už zřetelně.

„Já říkal, že to nevydrží. Dlužíš mi dva galeony, Gregu,“ vyskočil Harry z křesla a skákal po místnosti.

„Dobrá, ale ať se to víckrát neopakuje,“ švihla hůlkou Sam a Snape byl konečně volný.

Vrátili mu jeho hůlku a doslova ho vyhodili ze dveří. Snape se podíval na hodinky a zjistil, že je právě čas na večeři. Když vešel do Velké síně věnovali mu studenti ustrašené pohledy. V jeho tváři se rýsoval výraz naprostého vzteku. Došel až k učitelskému stolu a posadil se. Ucítil na sobě zvědavý pohled profesora Brumbála. Jen něco zavrčel a pustil se do večeře. Mistr Orvis se usmál. Strážci si mohli připsat bod za jednoho vytočeného profesora. A když už o nich byla řeč, právě se objevili ve dveřích Velké síně. Jakmile Sam uviděla výraz ve Snapeově tváři, sklátila se na zem v záchvatu smíchu. Ostatní ji museli na její místo vysloveně odnést.

„Neměli bychom jim odčarovat tu zelenou barvu z vlasů?“ zeptala se Hermiona.

„Máš pravdu, ale Snapeovi to tak sluší,“ předstírala zamilovaný pohled Alex.

Všichni vyprskli smíchy. Potom Harry vstal, zamířil hůlkou k učitelskému stolu a pronesl kouzlo. Profesorům zmizela zelená barva z vlasů. Konečně už věděli, komu za ten moderní přeliv vděčí. Když Strážci dovečeřeli, odebrali se na školní pozemky, aby mohli vystřídat členy Řádu. Každý se zaměřil svým pohledem na školní pozemky, ale v myšlenkách se jim zase odehrával další zajímavý rozhovor.

Tak co uděláme teď? zajímalo Alex.

Vzpomínáte na to jezero, které jsme vytvořili ve vstupní hale v Avalonu? Jak to potom mistři nemohli odstranit? vzpomínal Paul.

To není špatný nápad. Rozhodně rozčílíme i Filche. souhlasila Ginny.

Kdo je vyčaruje? zajímalo Sam.

Já a Greg. přihlásila se Katarina.

Dobře my ostatní budeme hlídat. Ale ať je to rychlý. Myslím ale, že počkáme, až půjdou všichni spát. Ať je to takové malé překvapení k snídani. smál se Harry.

To bude stát za to. radoval se Ron.

Filch pukne vzteky. smála se Hermiona.

Z kraje Zapovězeného lesa je sledovali Brumbál, Remus, Moody, Tonks a pan a paní Weasleyovy.

„Ani se nehnou. A takhle stojí celou noc,“ poznamenal Moody.

„Vůbec nemluví. Nějak se přece musí dorozumívat,“ kroutila hlavou Tonksová.

Paní Weasleyová hleděla s úžasem na své děti. Tolik se změnili. Pohled jí padl na její dceru. Už to nebyla žádná malá holka. Stala se z ní žena. A ten kamenný výraz v její tváři ji ještě přidával na půvabu. Potom se zaměřila na svého nejmladšího syna. Pod hábitem se mu rýsovaly svaly. I on měl ve tváři kamenný výraz. Pak jí padl pohled na Harryho. Ten se asi změnil ze všech nejvíc. Vždycky v něm všichni viděli Jamese, ale ona nyní v některých rysech poznala i Lily. Náhle sebou Ron škubl a rozběhl se k hradní bráně. Byla to neskutečná rychlost. V jednu chvíli byl u hradu a hned zase u školní brány.

Co se děje, Rone? zeptal se Harry, když si všiml, že Ron prozkoumává okolí hradní brány.

Voldemortův špeh. zavrčel Ron.

Harry se rozběhl za Ronem.

„Co myslíš, že tu dělal?“ ptal se Ron.

„Nevím. Možná měl zjistit, jestli jsou Bradavice hlídané. Viděls, co to bylo?“ podíval se Harry na Rona.

„Nevím, Harry, ale támhle jsou nějaké stopy,“ ukázal před sebe Ron.

Harry se sklonil nad stopami.

„Skřet!“ zabručel Harry.

„Půjdeme to říct ostatním,“ rozhodl Ron.

Vrátili se zpátky k hradu.

Byl tady špeh. Voldemort něco chystá sdělil všem Harry.

Myslíš, že dnes zaútočí? zeptal se Greg.

Ne, myslíme, že se jen byl podívat, jestli jsou Bradavice hlídané oznámil jim Ron.

Myslím, Rone, že to asi pravda nebude vydechla Ginny.

Ron se podíval k hradní bráně. Stálo tam asi padesát Smrtijedů, několik mozkomorů, upírů a skřetů. Co bylo ale nejhorší, Voldemort povolal z podsvětí Temné rytíře. Ti kdysi dávno bojovali proti Merlinovi, králi Artušovi a rytířům kulatého stolu. V čele toho všeho stál Voldemort. Zatím se jim nepodařilo prolomit Harryho ochranu. Voldemort zuřil. Už to odneslo několik Smrtijedů kletbou Cruciatus. Harry přidal ještě několik ochranných kouzel a doufal, že to Voldemort brzy vzdá.

„Kdo se opovažuje mi vzdorovat?!“ zakřičel Voldemort.

„My,“ vystoupili Strážci ze stínu, který na ně vrhal hrad.

„Vy si na nás troufáte? Nás je desetkrát tolik,“ posmíval se jim Voldemort.

„Nesuď podle velikosti. I v jednom člověku může být síla, která vydá za dvacet mužů,“ promluvil klidným hlasem Harry.

„Vy jste určitě ti Strážci. Mí lidé mi o vás říkali,“ prohlížel si je Voldemort.

„Ty máš v Bradavicích své lidi? Jsou jak nemoc, taky se dostanou všude,“ provokoval ho Harry.

Voldemort na něj vyslal kouzlo, ale to ani nestihlo dorazit na školní pozemky a odrazilo se od jakéhosi štítu, který chránil Bradavice. Voldemort vztekle zavrčel. Nechápal, jak to, že se jeho kouzla nemohla dostat na školní pozemky.

„Ještě se uvidíme, Strážci,“ řekl Voldemort a spolu se svojí armádou se přenesl pryč.

Strážci se vrátili na svoje místa. Nedali na sobě znát, že by vůbec někdy chtěl Voldemort proniknout do hradu. Členové Fénixova řádu to obdivovali. Jak skvěle dokázali skrývat emoce.

Tohle bylo o fous oddechla si Katarina.

Nejlepší pohled je na naštvanýho Voldemorta uchechtl se Harry.

Hlavně že se bavíš pronesla Alex.

Vrátí se. S větší armádou a lépe připravený. Určitě si zjistí, jaká byla použita kouzla povzdechla si Hermiona.

Zjišťovat si může, co chce, ale stejně nic nenajde. Většinou jsem použil kouzla, která jsem sám vytvořil. Ta nejsou zapsaná v žádné knize. Ale on určitě na něco přijde. Každopádně mě víc znepokojují ti rytíři. Divím se, že nezasáhli. Oni by jistě dokázali tu obranu překonat přemýšlel Harry.

Určitě jsou slabí z toho přesunu napadlo Paula.

Harry musel souhlasit. V deset hodin všechno utichlo a Řád, který je pozoroval z lesa už taky odešel.

„Myslím, že je čas trošku ve vstupní síni zakouzlit. Je tam nějak moc sucho,“ pronesl Harry s šibalskými jiskřičkami v očích.

„Jdeme na to,“ řekla Katarina a spolu s Gregem zmizela ve vstupní síni. Po pěti minutách oba vyběhli z hradu a zařadili se na svoje místo.

Hotovo, veliteli oznámil mu Greg.

Harry se v duchu usmál. Byl zvědavý na to, jak se budou tvářit studenti, až ráno půjdou na snídani.