Stoparuv pruvodce po galaxii (dil 1. kapitola 1.)
9. 5. 2006
Omlouvam se za formatovani, ale neprisel sem na to, jak nejakym rozumnym zpusobem odstranit ty prebytecne konce radek. Pokusim se neco vymyslet, az rozchodim nejakej kompilator C. Ted uz ke knize:
- Douglas Adams -
- Stopařův průvodce po Galaxii -
NEPROPADEJTE PANICE!
Pozemšťan Arthur Dent a mimozemšťan Ford Prefect se zachrání, protože kdo by napsal heslo
Země do STOPAŘOVA PRŮVODCE PO GALAXII, jedné z nejdůležitějších knih v historii nejen
lidstva, a s kým bychom navštívili RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU?
STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII
Johny Brockovi a Clare Gorstové
a ostatním Arlingtoňanům
za čaj, sympatie a kanape
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního
ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé,
bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná
nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se
dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí,
je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů
malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru
koneckonců nešťastné nebyly.
A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla
moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek.
Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze
stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně
zůstat v oceánech.
A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal,
jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící
osaměle v malé kavárníčce v Rickmansworthu najedou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to,
jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to bylo
fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibijet.
Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke
strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.
Toto však není její příběh.
Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.
Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská
kniha - na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel,
ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.
Možná že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v
Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.
Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná - je úspěšnější než Nebeský rádce
hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je
diskutabilnější než trilogie filoyofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr
největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač?
V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův
průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti,
neboť - ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně
nepřesných - má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.
Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE
PANICE.
Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s
touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.
Začíná před domem.
-----------------------------------------------------------------
1. kapitola
Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o samotě, s vyhlídkou na širé lány
jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím nevynikal - asi třicet let starý, podsaditý, přibližně čtvercový
cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž velikost v poměru k celku víceméně přesně
nelahodila oku.
Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm
náhodou zrovna bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože
na Londýn prostě neměl nervy. I on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu
nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně.
Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říkával kamarádům, že je mnohem, ale mnohem
lepší, než si asi myslí. Taky že byl - většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě.
V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě
vesele svítilo - a mělo to být naposledy - na Arthurův dům.
Nikdo mu ještě neoznámil, že obecní rada chce dům zbourat a postavit místo něj dálnici.
Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Mátožně se probudil, vstal a mátožně
bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do koupelny umýt.
Zrcátko na holení - obrácené ke stropu. Nastavil ho. Na okamžik se v něm objevil další buldozer
za oknem koupelny. Řádně nastaveno odráželo Arthurovy štětiny. Odrásal je, umyl se, utřel a
odbelhal se do kuchyně najít něco příjemného, co by se dalo vložit do úst.
Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí.
Slovo buldozer bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
Buldozer za kuchyňským oknem byl pořádný kousek.
Civěl na něj.
Žlutý, pomyslel si a odbelhal se do ložnice obléct.
Cestou se zastavil v koupelně a vypil velkou sklenici vody a pak ještě jednu. Začínal se
podezřívat, že má kocovinu. Ale proč? Copak včera večer pil? Došel k závěru, že nejspíš ano.
Zahlédl cosi v holícím zrcátku. Žlutý, pomyslel si a belhal se do ložnice.
Zastavil se a přemýšlel. Hospoda, říkal si v duchu. Jéžiš, hospoda. Matně se rozpomínal, jak se
rozčiloval kvůli něčemu, co mu připadalo důležité. Každému o tom vykládal a obával se, že dost
obšírně - nejjasnější vizuální vzpomínku měl na skelné pohledy v očích lidí kolem. Něco o nějaké
dálnici, o které se právě dozvěděl. Jednalo se ní už celé měsíce, až na to, že o tom zřejmě nikdo
nevěděl. K smíchu. Lokl si vody. Však ono se to setřese, rozhodl se, nikdo přece žádnou dálnici
nechce, obecní rada to nikdy nemůže prosadit. To se nějak vyřeší.
Ale že ho to stálo pořádnou kocovinu. Prohlížel se v zrcadle na dveřích skříně. Vyplázl jazyk.
Žlutý, pomyslel si. Slovo žlutý bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
O patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrovským žlutým buldozerem, který se valil
zahradní pěšinou.
Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám
života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a
ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost - ale o té ovšem nevěděl - spočívala
v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada
uplynulých generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné
mongolské rysy apo mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a
slabost pro malé chlupaté kloboučky.
Velký válečník rozhodně nebyl - ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska
byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém - měl dohlédnout, aby dům
Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než den skončí.
" ""Nechte toho, pane Dente,"" říkal, ""tohle přece nemůžete vyhrát. Nemůžete ležet před"
"buldozerem donekonečna."" Snažil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to nešlo."
Arthur ležel v blátě a pomlaskával.
" ""Vsaďte se! Uvidíme, kdo dřív zrezaví."""
" ""Obávám se, že se s tím budete muset smířit,"" opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý"
"klobouček na šešulce hlavy. ""Tahle dánice se postavit musí, a taky že se postaví!"""
" ""To slyším prvně,"" podivil se Arthur, ""a proč se musí postavit?"""
Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal.
" ""Jak to myslíte, proč se musí postavit? No, je to dálnice. Dálnice se stavět musí."""
Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou
rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě
C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková
spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že
takové spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru
rozhodli, kde vlastně chtějí být.
Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv
příhodný bod hodně daleko od bodů A,B a C. V bodě D by měl pěknou chaloupku se zkříženými
sekyrami nade dveřmi a trávil by příjemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší
hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám
nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali
řidiči buldozerů, ho polilo horko.
Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl děsně
neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on.
" ""Měl jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě."""
" ""V patřičné lhůtě?"" opičil se Arthur. ""V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke"
mně domů přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že
přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber.
"Pak se s tím teprve vytasil."""
" ""Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."""
" ""To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to"
bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo
"tak něco na tem způsob."""
" ""Ale ty plány byly vyvěšeny..."""
" ""Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."""
" ""Tam je oddělení, kde je vyvěšují."""
" ""S baterkou."""
" ""Asi byl zrovna výpadek proudu."""
" ""A schody zřejmě taky vypadly."""
" ""Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"""
" ""Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli"
"Pozor, leopard!."""
Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně.
Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil.
" ""Není to moc hezký dům."""
" ""Mně se bohužel zrovna líbí."""
" ""Dálnice se vám bude taky líbit."""
" ""Hele, drž hubu,"" zavrčel Arthur. ""Drž hubu a vodprejskni i s tou svou pitomou dálnicí. Nemáš"
"nárok a moc dobře to víš."""
Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik
zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a
vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zead mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná
kopí. Podobné vize ho obtěžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokoušel cosi
blekotat, pak se však vzpamatoval.
" ""Pane Dente..."""
" ""Ano? Copak?"""
" ""Rád bych vám poskytl jednu věcnou informaci. Dovedete si představit, jakou škodu by asi"
"utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho prostě pustil a převálcoval vás?"""
" ""Jakou?"" zeptal se Arthur."
" ""Vůbec žádnou,"" odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek"
napěchován tisíci divokými pokřikujícími jezdci.
Prazvláštní shodou okolností výraz vůbec žádné přesně vyjadřuje míru podezření, které choval
z opice vzešlý Arthur Dent, že jeden z jeho nejlepších kamarádů nepochází ani z opice ani z
Guildfordu, jak obvykle prohlašoval, nýbrž z jedné malé planety kdesi v okolí Betelgeuze.
To by Arthura totiž v životě nemohlo napadnout.
Tenhle kamarád se octl na planetě Zemi před nějakými patnácti lety a celou tu dobu se poctivě
snažil začlenit do pozemské společnosti. Je třeba uznat, že se mu to do jisté míry podařilo, to se
musí nechat. Tak například se mu po celých těch patnáct let dařilo předstírat, že je nezaměstnaný
herec. Zřejmě je to celkem přijatelné tvrzení.
Dopustil se nicméně jedné hloupé chyby - trochu totiž odflákl předběžný průzkum. Získané
informace ho natolik zavedly, že si vzbral jméno Ford Prefect v domnění, že je docela běžné a
nenápadné.
Nebyl nápadně vysoký, jeho tvář měla pozoruhodné, nikoli však nápadně hezké rysy. Nazrzlé
vlasy jako dráty si česal z čela dozadu. Kůže vypadala jako napnutá přes nos dozadu. Bylo na
něm prostě něco divného, ale těžko říct co. Snad to způsobovalo, že jeho oči nemrkaly dost často,
a i když jste s ním mluvili třeba jen chviličku, donutil vás k slzám. Snad to bylo tím, že měl trochu
moc široký úsměv a působil znepokojivým dojmem, že se vám chystá skočit po krku.
Většině lidi, s nimiž se na Zemi skamarádil, připadal jako neškodný excentrik - bohém a mazavka
s trochu divnými zvyky. Tak například s oblibou vpadával na univerzitní večírky, kde se vždycky
strašlivě zlískal a začal zesměšňovat každého astrofyzika, který mu zrovna padl do rukou.
Nakonec ho vždycky vyhodili.
Čas od času míval stavy podivné roztržitosti. Zíral do nebe jako hypnotizovaný, dokud se ho
někdo nezeptal, cože to dělá. Vždycky sebou provinile trhl, a pak se s úlevou zasmál.
" ""Ále jen tak vyklížím létající talíře."" Každý se tomu vtipu obvykle zasmál a zeptal se, jaké létající"
talířee ho zajímají.
" ""Zelené!"" usmívalse prohnaně Ford. Chvíli se bláznivě chechtal a pak náhle odklusal do"
nejbližšího baru, kde zaplatil obrovskou rundu.
Ten večer obvykle dopadl špatně. Úplně zmagořený whisky zatáhl do koutku nějakou dívku a
vysvětloval jí s poněkud rozmazanou výslovností, že na barvě těch talířů v podstatě zas takmoc
nezáleží.
A když se potom poloparalyticky potácel nočními ulicemi, ptal se policajtů na cestu k
"Betelgeuze. Odpovídali mu obvykle něco jako ""Nemyslíte, pane, že je čas vydat se domů?"""
" ""Se právě snažím, kámo,"" odpovídal vždycky stejně Ford. ""Se právě snažím."""
To, co však skutečně vyhlížel, když roztržitě zíral do nebe, byl jakýkoliv létající talíř. O zelených
mluvil jen proto, že zelená byla tradiční barva uniformy Betelgeuzských průzkumníků trhu.
Zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři. Uvíznout někde na patnáct let je přece jen trochu
dlouho, zvlášť když je tam tak nepředstavitelná nuda jako na Zemi.
Přál si, aby už brzo přiletěl nějaký létající talíř, protože uměl létající talíře stopovat a přimět
posádku, aby ho vzali. Věděl jak na to, když chcete zhlédnout divy vesmíru za míň než třicet
altairských dolarů denně.
Ford totiž ve skutečnosti dělal terénní průzkum pro onu pozoruhodnou knihu, pro Stopařova
průvodce po Galaxii.
Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak kolem poledního už v nejbližším okolí Arthurova
domu vládla zaběhnutá rutina. Arthurovou věeobecně uznávanou rolí bylo ležet v blátě,
posměšně pomlaskávat a občas se dožadovat svého právníka, maminky nebo dobré knihy.
Všeobecně uznávanou rolí páně Prosserovou bylo příležitostně zkoušet na Arthura nové finty,
jako například řeč o Veřejném blahu, řeč o Nezadržitelném pokroku, projev na téma Taky mi
jednou zbourali dům, ale nikdy jsem se tím netrápil a různé jiné lichotky a výhružky. Všeobecně
uznávanou rolí řidičů buldozerů bylo posedávat kolem, popíjet kávu a experimentovat s
odborovými předpisy, jak by se dala situace využít k vlastnímu finančnímu prospěchu.
Země se zvolna otáčela kolem své osy.
Slunce začínalo vysoušet bláto, v němž Arthur ležel.
Opět ucítil na tváři něčí stín.
" ""Ahoj, Arthure,"" řekl stín."
Arthur zamžoural proti slunci a ke svému překvapení uviděl nad sebou stát Forda Prefecta.
" ""Forde, ahoj, jak se vede?"""
" ""Fajn. Hele, máš teď něco na práci?"""
" ""Jestli mám něco na práci!"" rozhořčil se Arthur. ""No, jenom musím ležet před všemi tady těmi"
buldozery, nebo co to je, protože, když to neudělám, tak mi zbourají dům, ale jinak... vlastně ani
"ne, proč?"""
Na Betelgeuze nevědí, co je sarkasmus, takže Ford Prefect, pokud se nesoustředil, ho nepostřehl.
Řekl tedy:
" ""Prima. Můžeme si tady někde promluvit?"""
" ""Cože?"" jevil se Arthur."
Pár vteřin to vypadalo, že ho Ford ignoruje. Upřeně zíral do nebe jako králík, který si koleduje,
aby ho přejelo auto. Pak přičapl k Arthurovi.
" ""Musíme si promluvit,"" řekl naléhavě."
" ""Bezva,"" řekl Arthur. ""Tak mluv."""
" ""A něčeho se napít,"" naléhal stále víc Ford. ""Je to strašně důležitý, promluvit si a napít se. Teď"
"hned. Zajdeme do hospody ve vesnici."""
Znovu se nervózně zadíval do nebe, jako by něco očekával.
" ""Hele, copak to nechápeš?"" teď už ječel Arthur. ""Tenhle chlap mi chce zbourat barák!"" ukázal"
na Prossera.
Ford se na něj zmateně zadíval.
" ""Ale to přece může klidně udělat, i když tu nebudeš, ne?"""
" ""Ale já právě nechci, aby to udělal!"""
" ""Aha."""
" ""Co je to s tebou, Forde?"""
" ""Nic. Nic se mou není. Poslouchej mě - musím ti říct nejdůležitější věc, jakou jsi kdy slyšel."
"Musím ti to říct hned a musím ti to říct ve výčepu U podkoního."""
" ""Ale proč?"""
" ""Budeš potřebovat hodně silný drink."""
Arthur pod Fordovým upřeným pohledem překvapeně zjišťoval, že mu slábne vůle. Netušil
ovšem, že je to díky staré pijácké hře, kterou se Ford naučil v hyperprostorových přístavech v
oblastech těžby mandranitu ve sluneční soustavě Orion Beta.
Ta hra není nepodobná pozemské hře zvané indiánský zápas. Hraje se takhle:
Protivníci sedí naproti sobě u stolu a každý má před sebou sklenici.
Mezi nimi stojí láhev Janxova likéru (který byl mimochodem zvěčněn ve starodávném
"orionském hornickém popěvku ""Už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ne, už mi nenalívejte tu"
starou Janxovku/Vždyť se mi hlava rozskočí/jazyk se do lhaní pustí/oči z hlavy vyskočí/a duše
"tělo opustí/Tak dejte sem ještě panáka starý Janxovky"")."
Oba hráči se pak soustředí na láhev a pokoušejí se ji svou vůlí naklonit a nalít likér do
protivníkovy skleničky, a ten ho pak musí vypít.
Načež se láhev znovu naplní a hraje se další kolo. A tak dále.
Jak jednou začnete prohrávat, je pravděpodobné, že budete prohrávat pořád, protože Janxův
likér, kromě jiných účinků, snižuje telepsychické schopnosti.
Když je zkonzumováno předem urřené množství, ten, kdo nakonec prohrál, musí dát fant,
kterýžto úkon je zpravidla povahy obscénně biologické.
Ford obvykle hrál tak, aby prohrál.
Jak tak na něj Ford zíral, začínal si Arthur myslet, že by vlastně nakonec k Podkonímu docela
jít chtěl.
" ""Ale co bude s mým domem?"" zakňoural ukřivděně."
Ford pohlédl směrem k Prosserovi a náhle dostal zlomyslný nápad.
" ""Tak on ti chce zbořit dům?"""
" ""Ano, chce tady postavit..."""
" ""Ale nemůže, protože mu ležíš před buldozerem?"""
" ""Ano a..."""
" ""Určitě to nějak vyřešíme,"" ujistil ho Ford. ""Promiňte, že ruším,"" zavolal."
Pan Prosser (který se právě hádal s mluvčím řidičů buldozerů, jestli Arthur Dent představuje
riziko pro jejich duševní zdraví nebo ne, a v případě, že ano, jak vysoký příplatek by měli dostat)
zapátral kolem sebe. Překvapilo ho a mírně znepokojilo, když zjistil, že Arthur má společníka.
" ""Ano? Copak?"" volal v odpověď. ""Už pan Dent přišel k rozumu?"""
" ""Mohli bychom pro danou chvíli předpokládat, že nepřišel?"" volal zase Ford."
" ""Ach jo,"" povzdychl si Prosser."
" ""A mohli bychom dále předpokládat, že tady hodlá zůstat celý den?"""
" ""Tak?"""
" ""Takže vaši lidé tu budou celý den postávat a nedělat nic?"""
" ""Může být, může být..."""
" ""No, a když už jste se s tím jednou smířil, tak vlastně pana Denta nepotřebujete, aby tady celou"
"tu dobu ležel, ne?"""
" ""Cože?"""
" ""Vy ho tu vlastně nepotřebujete,"" vysvětloval trpělivě Ford."
Pan Prosser usilovně přemýšlel.
" ""No vlastně ne, v podstatě ne..., nedá se říct, že bychom ho potřebovali...,"" soukal ze sebe"
utrápeně. Připadalo mu, že jeden z nich plácá nesmysly.
" ""Takže kdybyste byl tedy ochoten přistoupit na to, že tady v podstatě je, mohl bych si s ním"
"odskočit na půl hodinky do hospody. Co vy na to?"""
Pan Prosser si pomyslel, že to zní jako pěkná magořina.
" ""Zní to docela rozumně...,"" řekl konjšivě a sám se divil, koho se to vlastně snaží konejšit."
" ""A kdybyste si pak taky chtěl na jedno skočit, tak to vždycky můžeme na chvíli vzít zase my za"
"vás,"" nabízel velkoryse Ford."
" ""Děkuju mnohokrát..."" Prosser už vůbec nevěděl, jak odehrát tenhle míček. ""Děkuju..., ano, to"
"jste moc hodný..."" Zamračil, usmál se, pak se pokusil udělat obojí najednou, což se mu"
nepodařilo, popadl svůj chlupatý klobouk a zuřivě ho protořil na šešulce. Nedokázal z toho všeho
udělat jiný závěr, než že právě zvítězil.
" ""Takže kdybyste laskavě šel sem a tady si lehl...,"" pokračoval Ford Prefect."
" ""Cože?"" užasl Prosser."
" ""Ach tak, promiňte, asi jsem to neřekl dost jasně. Někdo musí ležet tady před těmi buldozery,"
"že? Jinak by jim nic nebránilo, aby převálcovali dům pana Denta, že ano?"""
" ""Cože?"" opakoval Prosser mechanicky."
" ""Je to úplně jednoduché,"" vysvětloval Ford. ""Můj klien, pan Dent, říká, že se tu přestane válet"
"v blátě výhradně pod podmínkou, že ho vystřídáte."""
" ""O čem se to bavíte?"" ozval se Arthur, ale Ford ho zlechka šťouchl nohou, aby byl zticha."
Pan Prosser se musel novou myšlenku nahlas přeslabikovat.
" ""Vy zkrátka chcete, abych šel a lehl si..."""
" ""Ano."""
" ""Před ten buldozer?"""
" ""Ano."""
" ""Místo pana Denta."""
" ""Ano."""
" ""Do toho bláta."""
" ""Do toho, jak říkáte, bláta."""
Když si pan Prosser uvědomil, že je to ve skutečnosti zase on, kdo nakonec prohrál, bylo to, jako
by z něj spadla jakási tíže. Tohle se víc podobalo světu, který znal. Povzdychl si.
" ""A vy zato vezmete pana Denta s sebou do hospody?"""
" ""Správně,"" souhlasil Ford. ""Přesně tak."""
Pan Prosser udělal několik nervózních kroků vpřed.
" ""Můžete mi to slíbit?"""
" ""Spolehněte se,"" ujistil ho Ford a dodal k Arthurovi:"
" ""Tak dělej, vstávej, ať si tam může lehnout."""
Arthur se zvedl. Připadal si jako ve snu.
Ford posunkem naznačil Prosserovi, aby zaujal Arthurovo místo. Nebožák smutně a neohrabaně
usedl do bláta. Zdálo se mu, že celý jeho život je jakýsi sen, a občas si kladl otázku, čí sen to je
a jestli se těm, kdo ho sní, líbí. Bláto mu obalilo zadek a ruce a vniklo mu do bot.
Ford na něj přísně pohlédl.
" ""A ne abyste tady zatím panu Dentovi zbourali dům, když bude pryč, to by byla pěkná"
"sprosťárna, jasný?"""
" ""Pomyšlení na něco takového ještě ani nezačalo uvažovat o pouhé možnosti vstoupit mi na"
"mysl,"" zabrblal Prosser a uvelebil se v blátě."
Než ulehl a zavřel oči, zahlédl ještě,jak se k němu blíží zástupce odborového svazu řidičů
buldozerů. Snažil si srovnat v hlavě argumenty, aby mohl dokázat, že teď sám nepředstavuje
riziko pro duševní zdraví. Nebyl si tím ovšem ani zdaleka tak jistý - jeho mysl zaplňovaly řev,
koně, kouř a pach krve. Stávalo se mu to vždycky, když si připadal uboze nebo ušlápnutě, ale
nikdy si to nedokázal vysvětlit. V kterési z vyšších dimenzí, o nichž nevíme, mocný Chán vztekle
zařval. Pan Prosser se však jen zachvěl a tiše zakňučel. Pod víčky pichlavě cítil kapičky vody.
Byrokratické zmatky, rozzlobení muži ležící v blátě, záhadní cizinci působící mu nepochopitelné
ponížení a v jeho hlavě armáda neznámých jezdců, kteří se mu vysmívají - to je tedy den!
Den to tedy byl. Ford Prefect věděl, že otázka, jestli Arthurův dům zboří nebo ne, nestojí ani za
pár ledvin z divokého psa dinga.
Jen Arthurovi to pořád nešlo z hlavy.
" ""Dá se mu vůbec věřit?"" staral se."
" ""Já osobně bych mu důvěřoval až do konce světa,"" uklidňoval ho Ford."
" ""To znamená jak asi dlouho?"""
" ""Asi tak dvanáct minut. Tak pojď honem, potřebuju se napít."""
- Douglas Adams -
- Stopařův průvodce po Galaxii -
" ""Pozemšťané! Věnujte pozornost tomuto hlášení. Hovoří k vám Prostenik Vogon Jelc z"
Galaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro
rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové expresní dálnice, která má vést vaší
sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určené k demolici. Celá akce
"bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."""
AleGalaktického úřadu pro plánování hyperprostorové dopravy. Jak nepochybně víte, plány pro
rozvoj okrajových oblastí Galaxie vyžadují vybudování nové expresní dálnice, která má vést vaší
sluneční soustavou. Vaše planeta je bohužel jedna z těch, které jsou určené k demolici. Celá akce
"bude trvat necelé dvě pozemské minuty. Děkuji vám."""
NEPROPADEJTE PANICE!
Pozemšťan Arthur Dent a mimozemšťan Ford Prefect se zachrání, protože kdo by napsal heslo
Země do STOPAŘOVA PRŮVODCE PO GALAXII, jedné z nejdůležitějších knih v historii nejen
lidstva, a s kým bychom navštívili RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU?
STOPAŘŮV PRŮVODCE PO GALAXII
Johny Brockovi a Clare Gorstové
a ostatním Arlingtoňanům
za čaj, sympatie a kanape
Kdesi daleko v zaostalých a nezmapovaných končinách onoho cípu Západního spirálního
ramene naší Galaxie, který si rozhodně nemůže dělat nároky na módnost, leží jedno malé,
bezvýznamné žluté slunce.
Kolem něj zhruba ve vzdálenosti sto padesáti miliónů kilometrů obíhá naprosto zanedbatelná
nepatrná modrozelená planeta, na níž formy života vzešlé z opic jsou tak úžasně primitivní, že se
dosud domnívají, že digitální hodinky jsou docela šikovný nápad.
Hlavní problém této planety spočívá - nebo spíš spočíval - v tom, že většina lidí, kteří na ní žijí,
je povětšinou nešťastná. Vyskytlo se mnoho pokusů o řešení, většinou se však týkaly pohybů
malých zelených kousků papíru, což je zvláštní, protože ony malé zelené kousky papíru
koneckonců nešťastné nebyly.
A tak problém trval dál. Mezi lidmi byla spousta darebáků a převážná většina jich na tom byla
moc špatně - dokonce i majitelé digitálních hodinek.
Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu, už tehdy, když slezli ze
stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec na stromy kdy lézt, že měli všichni pěkně
zůstat v oceánech.
A pak jednoho čtvrtka, téměř dva tisíce let poté, co jednoho člověka přibili na kříž za to, že říkal,
jak by bylo ohromně bezva chovat se k sobě pro změnu trochu slušně, si jedna dívka sedící
osaměle v malé kavárníčce v Rickmansworthu najedou uvědomila, v čem je chyba. Přišla na to,
jak by se ze světa dalo udělat docela příjemné místo. Dokonce měla pravdu - tentokrát by to bylo
fungovalo, a ani by nemuseli nikoho k ničemu přibijet.
Jenomže naneštěstí než se stačila dostat k telefonu, aby o tom mohla někomu říct, došlo ke
strašně pitomé katastrofě a myšlenka byla nenávratně ztracena.
Toto však není její příběh.
Toto je příběh oné strašně pitomé katastrofy a některých jejích důsledků.
Je to také příběh jedné knihy, knihy zvané Stopařův průvodce po Galaxii. Není to pozemská
kniha - na Zemi nikdy nevyšla a až do oné strašlivé katastrofy o ní ani žádný pozemšťan neslyšel,
ani ji neviděl. Nicméně je to kniha pozoruhodná.
Možná že jde dokonce o nejpozoruhodnější knihu, jakou kdy vydalo mamutí nakladatelství v
Malém medvědu, o němž rovněž žádný pozemšťan nikdy neslyšel.
Je to kniha nejen pozoruhodná, ale i velmi úspěšná - je úspěšnější než Nebeský rádce
hospodyněk, jde na odbyt lépe než Ještě třiapadesátero, co dělat při nulové gravitaci a je
diskutabilnější než trilogie filoyofických trháků Úlona Kolufida Kde udělal Pámbů chybu, Výběr
největších Božích omylů a Co je vlastně ten Pámbů zač?
V mnoha ležérnějších civilizacích na Východním okraji naší Galaxie dokonce Stopařův
průvodce nahradil velkou Galaktickou encyklopedii jakožto zdroj veškerého vědění a moudrosti,
neboť - ač má mnoho mezer a spousta informací je pochybných nebo přinejmenším hodně
nepřesných - má proti starší a prozaičtější příručce dvě nesporné výhody.
Jednak je o něco levnější, a především má na obálce velký vlídný nápis: NEPROPADEJTE
PANICE.
Historie onoho strašně pitomého čtvrtka a jeho neuvěřitelných následků a jejich souvislostí s
touto pozoruhodnou knihou však začíná velmi prostě.
Začíná před domem.
-----------------------------------------------------------------
1. kapitola
Dům stál na mírném svahu na samém konci vesnice. Stál o samotě, s vyhlídkou na širé lány
jihozápadní Anglie. Rozhodně ničím nevynikal - asi třicet let starý, podsaditý, přibližně čtvercový
cihlový dům, v průčelí se čtyřmi okny, jejichž velikost v poměru k celku víceméně přesně
nelahodila oku.
Jediný člověk, kterého dům něčím zajímal, byl Arthur Dent, a to ještě jen proto, že v něm
náhodou zrovna bydlel. Bydlel tu už tři roky, od té doby, co se odstěhoval z Londýna, protože
na Londýn prostě neměl nervy. I on byl asi třicetiletý, vysoký, tmavovlasý a vždycky trochu
nesvůj. Nejvíc starostí mu působilo, že se ho všichni pořád ptali, proč vypadá tak ustaraně.
Pracoval v místním rozhlase, o kterém vždycky říkával kamarádům, že je mnohem, ale mnohem
lepší, než si asi myslí. Taky že byl - většina jeho kamarádů totiž pracovala v reklamě.
V noci ze středy na čtvrtek lilo, takže ulice byla mokrá a rozblácená, ale ranní slunce zářivě
vesele svítilo - a mělo to být naposledy - na Arthurův dům.
Nikdo mu ještě neoznámil, že obecní rada chce dům zbourat a postavit místo něj dálnici.
Ve čtvrtek v osm ráno se Arthur necítil zrovna nejlíp. Mátožně se probudil, vstal a mátožně
bloumal po pokoji, otevřel okno, uviděl buldozer, našel pantofle a odbelhal se do koupelny umýt.
Zrcátko na holení - obrácené ke stropu. Nastavil ho. Na okamžik se v něm objevil další buldozer
za oknem koupelny. Řádně nastaveno odráželo Arthurovy štětiny. Odrásal je, umyl se, utřel a
odbelhal se do kuchyně najít něco příjemného, co by se dalo vložit do úst.
Konvice, zásuvka, lednička, mlíko, kafe. Zívnutí.
Slovo buldozer bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
Buldozer za kuchyňským oknem byl pořádný kousek.
Civěl na něj.
Žlutý, pomyslel si a odbelhal se do ložnice obléct.
Cestou se zastavil v koupelně a vypil velkou sklenici vody a pak ještě jednu. Začínal se
podezřívat, že má kocovinu. Ale proč? Copak včera večer pil? Došel k závěru, že nejspíš ano.
Zahlédl cosi v holícím zrcátku. Žlutý, pomyslel si a belhal se do ložnice.
Zastavil se a přemýšlel. Hospoda, říkal si v duchu. Jéžiš, hospoda. Matně se rozpomínal, jak se
rozčiloval kvůli něčemu, co mu připadalo důležité. Každému o tom vykládal a obával se, že dost
obšírně - nejjasnější vizuální vzpomínku měl na skelné pohledy v očích lidí kolem. Něco o nějaké
dálnici, o které se právě dozvěděl. Jednalo se ní už celé měsíce, až na to, že o tom zřejmě nikdo
nevěděl. K smíchu. Lokl si vody. Však ono se to setřese, rozhodl se, nikdo přece žádnou dálnici
nechce, obecní rada to nikdy nemůže prosadit. To se nějak vyřeší.
Ale že ho to stálo pořádnou kocovinu. Prohlížel se v zrcadle na dveřích skříně. Vyplázl jazyk.
Žlutý, pomyslel si. Slovo žlutý bloudilo jeho myslí a hledalo, s čím by se mohlo spojit.
O patnáct vteřin později už byl venku a ležel před obrovským žlutým buldozerem, který se valil
zahradní pěšinou.
Pan L. Prosser byl, jak se říká, taky jenom člověk. Jinými slovy patřil k dvounohým formám
života na bázi uhlíku, které se vyvinuly z opic. Konkrétně řečeno byl to čtyřicetiletý, tlustý a
ochablý zaměstnanec obecní rady. Jeho největší zvláštnost - ale o té ovšem nevěděl - spočívala
v tom, že byl kromě jiného přímým Čingischánovým potomkem po meči, přestože řada
uplynulých generací a rasové míšení si zahrálo s jeho geny natolik, že neměl žádné patrné
mongolské rysy apo mocném předkovi nezdědil nic než postavu značně rozšířenou v pase a
slabost pro malé chlupaté kloboučky.
Velký válečník rozhodně nebyl - ve skutečnosti to byl nervózní, utrápený človíček. A dneska
byl zvlášť nervózní a utrápený, protože v práci se vyskytl problém - měl dohlédnout, aby dům
Arthura Denta byl srovnán se zemí, dřív než den skončí.
" ""Nechte toho, pane Dente,"" říkal, ""tohle přece nemůžete vyhrát. Nemůžete ležet před"
"buldozerem donekonečna."" Snažil se přimět své oči, aby divoce blýskaly, ale nějak jim to nešlo."
Arthur ležel v blátě a pomlaskával.
" ""Vsaďte se! Uvidíme, kdo dřív zrezaví."""
" ""Obávám se, že se s tím budete muset smířit,"" opáčil L. Prosser a nervózně protáčel chlupatý"
"klobouček na šešulce hlavy. ""Tahle dánice se postavit musí, a taky že se postaví!"""
" ""To slyším prvně,"" podivil se Arthur, ""a proč se musí postavit?"""
Pan Prosser mu zkusmo pohrozil prstem, ale hned toho zase nechal.
" ""Jak to myslíte, proč se musí postavit? No, je to dálnice. Dálnice se stavět musí."""
Dálnice jsou zařízení, které umožňuje jistým lidem řítit se z bodu A do bodu B značnou
rychlostí, zatímco jiní lidé se značnou rychlostí řítí z bodu B do bodu A. Lidé, co bydlí v bodě
C, který leží přesně uprostřed, se občas musí divit, co je na bodě A tak úžasného, že se taková
spousta lidí z bodu B jen třese na to, aby se tam dostali, a co je tak zajímavého na bodě B, že
takové spousta lidí z bodu A stojí o to se tam dostat. A často si přejí, aby se lidi už jednou ksakru
rozhodli, kde vlastně chtějí být.
Pan Prosser chtěl být v bodě D. Bod D neměl žádné zvláštní umístění, byl to prostě kterýkoliv
příhodný bod hodně daleko od bodů A,B a C. V bodě D by měl pěknou chaloupku se zkříženými
sekyrami nade dveřmi a trávil by příjemné chvíle v bodě E, což byla vzhledem k bodu D nejbližší
hospoda. Jeho žena by samozřejmě chtěla popínavé růže, ale on dával přednost sekyrám. Sám
nevěděl proč, ale sekyry se mu prostě líbily. Pod palbou posměšných pohledů, jimiž ho stíhali
řidiči buldozerů, ho polilo horko.
Přenesl váhu z nohy na nohu, ale na obou to bylo stejně nepohodlné. Zřejmě tu někdo byl děsně
neschopný a pan Prosser se modlil, aby to náhodou nebyl on.
" ""Měl jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě."""
" ""V patřičné lhůtě?"" opičil se Arthur. ""V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke"
mně domů přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že
přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber.
"Pak se s tím teprve vytasil."""
" ""Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tři čtvrtě roku."""
" ""To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to"
bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo
"tak něco na tem způsob."""
" ""Ale ty plány byly vyvěšeny..."""
" ""Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa."""
" ""Tam je oddělení, kde je vyvěšují."""
" ""S baterkou."""
" ""Asi byl zrovna výpadek proudu."""
" ""A schody zřejmě taky vypadly."""
" ""Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?"""
" ""Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli"
"Pozor, leopard!."""
Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně.
Padl na Arthurův dům. L. Prosser se na něj zamračil.
" ""Není to moc hezký dům."""
" ""Mně se bohužel zrovna líbí."""
" ""Dálnice se vám bude taky líbit."""
" ""Hele, drž hubu,"" zavrčel Arthur. ""Drž hubu a vodprejskni i s tou svou pitomou dálnicí. Nemáš"
"nárok a moc dobře to víš."""
Pan Prosser několikrát naprázdno otevřel a zase sklapl ústa, zatímco jeho mysl na okamžik
zaplnily nevysvětlitelné, ale strašně svůdné vize Arthurova domu stravovaného ohněm a
vřeštícího Arthura, jak vybíhá z hořících trosek a ze zead mu vyčuhují přinejmenším tři pořádná
kopí. Podobné vize ho obtěžovaly dost často a silně ho znervózňovaly. Chvíli se pokoušel cosi
blekotat, pak se však vzpamatoval.
" ""Pane Dente..."""
" ""Ano? Copak?"""
" ""Rád bych vám poskytl jednu věcnou informaci. Dovedete si představit, jakou škodu by asi"
"utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho prostě pustil a převálcoval vás?"""
" ""Jakou?"" zeptal se Arthur."
" ""Vůbec žádnou,"" odvětil Prosser a nervózně odmašíroval. Nestačil se divit, proč je jeho mozek"
napěchován tisíci divokými pokřikujícími jezdci.
Prazvláštní shodou okolností výraz vůbec žádné přesně vyjadřuje míru podezření, které choval
z opice vzešlý Arthur Dent, že jeden z jeho nejlepších kamarádů nepochází ani z opice ani z
Guildfordu, jak obvykle prohlašoval, nýbrž z jedné malé planety kdesi v okolí Betelgeuze.
To by Arthura totiž v životě nemohlo napadnout.
Tenhle kamarád se octl na planetě Zemi před nějakými patnácti lety a celou tu dobu se poctivě
snažil začlenit do pozemské společnosti. Je třeba uznat, že se mu to do jisté míry podařilo, to se
musí nechat. Tak například se mu po celých těch patnáct let dařilo předstírat, že je nezaměstnaný
herec. Zřejmě je to celkem přijatelné tvrzení.
Dopustil se nicméně jedné hloupé chyby - trochu totiž odflákl předběžný průzkum. Získané
informace ho natolik zavedly, že si vzbral jméno Ford Prefect v domnění, že je docela běžné a
nenápadné.
Nebyl nápadně vysoký, jeho tvář měla pozoruhodné, nikoli však nápadně hezké rysy. Nazrzlé
vlasy jako dráty si česal z čela dozadu. Kůže vypadala jako napnutá přes nos dozadu. Bylo na
něm prostě něco divného, ale těžko říct co. Snad to způsobovalo, že jeho oči nemrkaly dost často,
a i když jste s ním mluvili třeba jen chviličku, donutil vás k slzám. Snad to bylo tím, že měl trochu
moc široký úsměv a působil znepokojivým dojmem, že se vám chystá skočit po krku.
Většině lidi, s nimiž se na Zemi skamarádil, připadal jako neškodný excentrik - bohém a mazavka
s trochu divnými zvyky. Tak například s oblibou vpadával na univerzitní večírky, kde se vždycky
strašlivě zlískal a začal zesměšňovat každého astrofyzika, který mu zrovna padl do rukou.
Nakonec ho vždycky vyhodili.
Čas od času míval stavy podivné roztržitosti. Zíral do nebe jako hypnotizovaný, dokud se ho
někdo nezeptal, cože to dělá. Vždycky sebou provinile trhl, a pak se s úlevou zasmál.
" ""Ále jen tak vyklížím létající talíře."" Každý se tomu vtipu obvykle zasmál a zeptal se, jaké létající"
talířee ho zajímají.
" ""Zelené!"" usmívalse prohnaně Ford. Chvíli se bláznivě chechtal a pak náhle odklusal do"
nejbližšího baru, kde zaplatil obrovskou rundu.
Ten večer obvykle dopadl špatně. Úplně zmagořený whisky zatáhl do koutku nějakou dívku a
vysvětloval jí s poněkud rozmazanou výslovností, že na barvě těch talířů v podstatě zas takmoc
nezáleží.
A když se potom poloparalyticky potácel nočními ulicemi, ptal se policajtů na cestu k
"Betelgeuze. Odpovídali mu obvykle něco jako ""Nemyslíte, pane, že je čas vydat se domů?"""
" ""Se právě snažím, kámo,"" odpovídal vždycky stejně Ford. ""Se právě snažím."""
To, co však skutečně vyhlížel, když roztržitě zíral do nebe, byl jakýkoliv létající talíř. O zelených
mluvil jen proto, že zelená byla tradiční barva uniformy Betelgeuzských průzkumníků trhu.
Zoufale toužil po jakémkoliv létajícím talíři. Uvíznout někde na patnáct let je přece jen trochu
dlouho, zvlášť když je tam tak nepředstavitelná nuda jako na Zemi.
Přál si, aby už brzo přiletěl nějaký létající talíř, protože uměl létající talíře stopovat a přimět
posádku, aby ho vzali. Věděl jak na to, když chcete zhlédnout divy vesmíru za míň než třicet
altairských dolarů denně.
Ford totiž ve skutečnosti dělal terénní průzkum pro onu pozoruhodnou knihu, pro Stopařova
průvodce po Galaxii.
Lidé jsou neuvěřitelně přizpůsobiví, a tak kolem poledního už v nejbližším okolí Arthurova
domu vládla zaběhnutá rutina. Arthurovou věeobecně uznávanou rolí bylo ležet v blátě,
posměšně pomlaskávat a občas se dožadovat svého právníka, maminky nebo dobré knihy.
Všeobecně uznávanou rolí páně Prosserovou bylo příležitostně zkoušet na Arthura nové finty,
jako například řeč o Veřejném blahu, řeč o Nezadržitelném pokroku, projev na téma Taky mi
jednou zbourali dům, ale nikdy jsem se tím netrápil a různé jiné lichotky a výhružky. Všeobecně
uznávanou rolí řidičů buldozerů bylo posedávat kolem, popíjet kávu a experimentovat s
odborovými předpisy, jak by se dala situace využít k vlastnímu finančnímu prospěchu.
Země se zvolna otáčela kolem své osy.
Slunce začínalo vysoušet bláto, v němž Arthur ležel.
Opět ucítil na tváři něčí stín.
" ""Ahoj, Arthure,"" řekl stín."
Arthur zamžoural proti slunci a ke svému překvapení uviděl nad sebou stát Forda Prefecta.
" ""Forde, ahoj, jak se vede?"""
" ""Fajn. Hele, máš teď něco na práci?"""
" ""Jestli mám něco na práci!"" rozhořčil se Arthur. ""No, jenom musím ležet před všemi tady těmi"
buldozery, nebo co to je, protože, když to neudělám, tak mi zbourají dům, ale jinak... vlastně ani
"ne, proč?"""
Na Betelgeuze nevědí, co je sarkasmus, takže Ford Prefect, pokud se nesoustředil, ho nepostřehl.
Řekl tedy:
" ""Prima. Můžeme si tady někde promluvit?"""
" ""Cože?"" jevil se Arthur."
Pár vteřin to vypadalo, že ho Ford ignoruje. Upřeně zíral do nebe jako králík, který si koleduje,
aby ho přejelo auto. Pak přičapl k Arthurovi.
" ""Musíme si promluvit,"" řekl naléhavě."
" ""Bezva,"" řekl Arthur. ""Tak mluv."""
" ""A něčeho se napít,"" naléhal stále víc Ford. ""Je to strašně důležitý, promluvit si a napít se. Teď"
"hned. Zajdeme do hospody ve vesnici."""
Znovu se nervózně zadíval do nebe, jako by něco očekával.
" ""Hele, copak to nechápeš?"" teď už ječel Arthur. ""Tenhle chlap mi chce zbourat barák!"" ukázal"
na Prossera.
Ford se na něj zmateně zadíval.
" ""Ale to přece může klidně udělat, i když tu nebudeš, ne?"""
" ""Ale já právě nechci, aby to udělal!"""
" ""Aha."""
" ""Co je to s tebou, Forde?"""
" ""Nic. Nic se mou není. Poslouchej mě - musím ti říct nejdůležitější věc, jakou jsi kdy slyšel."
"Musím ti to říct hned a musím ti to říct ve výčepu U podkoního."""
" ""Ale proč?"""
" ""Budeš potřebovat hodně silný drink."""
Arthur pod Fordovým upřeným pohledem překvapeně zjišťoval, že mu slábne vůle. Netušil
ovšem, že je to díky staré pijácké hře, kterou se Ford naučil v hyperprostorových přístavech v
oblastech těžby mandranitu ve sluneční soustavě Orion Beta.
Ta hra není nepodobná pozemské hře zvané indiánský zápas. Hraje se takhle:
Protivníci sedí naproti sobě u stolu a každý má před sebou sklenici.
Mezi nimi stojí láhev Janxova likéru (který byl mimochodem zvěčněn ve starodávném
"orionském hornickém popěvku ""Už mi nenalívejte tu starou Janxovku/ne, už mi nenalívejte tu"
starou Janxovku/Vždyť se mi hlava rozskočí/jazyk se do lhaní pustí/oči z hlavy vyskočí/a duše
"tělo opustí/Tak dejte sem ještě panáka starý Janxovky"")."
Oba hráči se pak soustředí na láhev a pokoušejí se ji svou vůlí naklonit a nalít likér do
protivníkovy skleničky, a ten ho pak musí vypít.
Načež se láhev znovu naplní a hraje se další kolo. A tak dále.
Jak jednou začnete prohrávat, je pravděpodobné, že budete prohrávat pořád, protože Janxův
likér, kromě jiných účinků, snižuje telepsychické schopnosti.
Když je zkonzumováno předem urřené množství, ten, kdo nakonec prohrál, musí dát fant,
kterýžto úkon je zpravidla povahy obscénně biologické.
Ford obvykle hrál tak, aby prohrál.
Jak tak na něj Ford zíral, začínal si Arthur myslet, že by vlastně nakonec k Podkonímu docela
jít chtěl.
" ""Ale co bude s mým domem?"" zakňoural ukřivděně."
Ford pohlédl směrem k Prosserovi a náhle dostal zlomyslný nápad.
" ""Tak on ti chce zbořit dům?"""
" ""Ano, chce tady postavit..."""
" ""Ale nemůže, protože mu ležíš před buldozerem?"""
" ""Ano a..."""
" ""Určitě to nějak vyřešíme,"" ujistil ho Ford. ""Promiňte, že ruším,"" zavolal."
Pan Prosser (který se právě hádal s mluvčím řidičů buldozerů, jestli Arthur Dent představuje
riziko pro jejich duševní zdraví nebo ne, a v případě, že ano, jak vysoký příplatek by měli dostat)
zapátral kolem sebe. Překvapilo ho a mírně znepokojilo, když zjistil, že Arthur má společníka.
" ""Ano? Copak?"" volal v odpověď. ""Už pan Dent přišel k rozumu?"""
" ""Mohli bychom pro danou chvíli předpokládat, že nepřišel?"" volal zase Ford."
" ""Ach jo,"" povzdychl si Prosser."
" ""A mohli bychom dále předpokládat, že tady hodlá zůstat celý den?"""
" ""Tak?"""
" ""Takže vaši lidé tu budou celý den postávat a nedělat nic?"""
" ""Může být, může být..."""
" ""No, a když už jste se s tím jednou smířil, tak vlastně pana Denta nepotřebujete, aby tady celou"
"tu dobu ležel, ne?"""
" ""Cože?"""
" ""Vy ho tu vlastně nepotřebujete,"" vysvětloval trpělivě Ford."
Pan Prosser usilovně přemýšlel.
" ""No vlastně ne, v podstatě ne..., nedá se říct, že bychom ho potřebovali...,"" soukal ze sebe"
utrápeně. Připadalo mu, že jeden z nich plácá nesmysly.
" ""Takže kdybyste byl tedy ochoten přistoupit na to, že tady v podstatě je, mohl bych si s ním"
"odskočit na půl hodinky do hospody. Co vy na to?"""
Pan Prosser si pomyslel, že to zní jako pěkná magořina.
" ""Zní to docela rozumně...,"" řekl konjšivě a sám se divil, koho se to vlastně snaží konejšit."
" ""A kdybyste si pak taky chtěl na jedno skočit, tak to vždycky můžeme na chvíli vzít zase my za"
"vás,"" nabízel velkoryse Ford."
" ""Děkuju mnohokrát..."" Prosser už vůbec nevěděl, jak odehrát tenhle míček. ""Děkuju..., ano, to"
"jste moc hodný..."" Zamračil, usmál se, pak se pokusil udělat obojí najednou, což se mu"
nepodařilo, popadl svůj chlupatý klobouk a zuřivě ho protořil na šešulce. Nedokázal z toho všeho
udělat jiný závěr, než že právě zvítězil.
" ""Takže kdybyste laskavě šel sem a tady si lehl...,"" pokračoval Ford Prefect."
" ""Cože?"" užasl Prosser."
" ""Ach tak, promiňte, asi jsem to neřekl dost jasně. Někdo musí ležet tady před těmi buldozery,"
"že? Jinak by jim nic nebránilo, aby převálcovali dům pana Denta, že ano?"""
" ""Cože?"" opakoval Prosser mechanicky."
" ""Je to úplně jednoduché,"" vysvětloval Ford. ""Můj klien, pan Dent, říká, že se tu přestane válet"
"v blátě výhradně pod podmínkou, že ho vystřídáte."""
" ""O čem se to bavíte?"" ozval se Arthur, ale Ford ho zlechka šťouchl nohou, aby byl zticha."
Pan Prosser se musel novou myšlenku nahlas přeslabikovat.
" ""Vy zkrátka chcete, abych šel a lehl si..."""
" ""Ano."""
" ""Před ten buldozer?"""
" ""Ano."""
" ""Místo pana Denta."""
" ""Ano."""
" ""Do toho bláta."""
" ""Do toho, jak říkáte, bláta."""
Když si pan Prosser uvědomil, že je to ve skutečnosti zase on, kdo nakonec prohrál, bylo to, jako
by z něj spadla jakási tíže. Tohle se víc podobalo světu, který znal. Povzdychl si.
" ""A vy zato vezmete pana Denta s sebou do hospody?"""
" ""Správně,"" souhlasil Ford. ""Přesně tak."""
Pan Prosser udělal několik nervózních kroků vpřed.
" ""Můžete mi to slíbit?"""
" ""Spolehněte se,"" ujistil ho Ford a dodal k Arthurovi:"
" ""Tak dělej, vstávej, ať si tam může lehnout."""
Arthur se zvedl. Připadal si jako ve snu.
Ford posunkem naznačil Prosserovi, aby zaujal Arthurovo místo. Nebožák smutně a neohrabaně
usedl do bláta. Zdálo se mu, že celý jeho život je jakýsi sen, a občas si kladl otázku, čí sen to je
a jestli se těm, kdo ho sní, líbí. Bláto mu obalilo zadek a ruce a vniklo mu do bot.
Ford na něj přísně pohlédl.
" ""A ne abyste tady zatím panu Dentovi zbourali dům, když bude pryč, to by byla pěkná"
"sprosťárna, jasný?"""
" ""Pomyšlení na něco takového ještě ani nezačalo uvažovat o pouhé možnosti vstoupit mi na"
"mysl,"" zabrblal Prosser a uvelebil se v blátě."
Než ulehl a zavřel oči, zahlédl ještě,jak se k němu blíží zástupce odborového svazu řidičů
buldozerů. Snažil si srovnat v hlavě argumenty, aby mohl dokázat, že teď sám nepředstavuje
riziko pro duševní zdraví. Nebyl si tím ovšem ani zdaleka tak jistý - jeho mysl zaplňovaly řev,
koně, kouř a pach krve. Stávalo se mu to vždycky, když si připadal uboze nebo ušlápnutě, ale
nikdy si to nedokázal vysvětlit. V kterési z vyšších dimenzí, o nichž nevíme, mocný Chán vztekle
zařval. Pan Prosser se však jen zachvěl a tiše zakňučel. Pod víčky pichlavě cítil kapičky vody.
Byrokratické zmatky, rozzlobení muži ležící v blátě, záhadní cizinci působící mu nepochopitelné
ponížení a v jeho hlavě armáda neznámých jezdců, kteří se mu vysmívají - to je tedy den!
Den to tedy byl. Ford Prefect věděl, že otázka, jestli Arthurův dům zboří nebo ne, nestojí ani za
pár ledvin z divokého psa dinga.
Jen Arthurovi to pořád nešlo z hlavy.
" ""Dá se mu vůbec věřit?"" staral se."
" ""Já osobně bych mu důvěřoval až do konce světa,"" uklidňoval ho Ford."
" ""To znamená jak asi dlouho?"""
" ""Asi tak dvanáct minut. Tak pojď honem, potřebuju se napít."""