Cesta slávy - kapitola II.
II
O dva
měsíce později jsem byl na francouzské Riviéře. Oddělení dobrodějky nade mnou
drželo ochrannou ruku po celou cestu přes Indický oceán, k Rudému moři až k
Neapoli. Žil jsem zdravě, každé ráno jsem cvičil a opaloval se, odpoledne jsem
spal a v noci jsem hrál poker. Byla tam spousta lidí, kteří nevěděli (byli
chudí, ale uměli dobře počítat), jak si polepšit pří tažení karty, ale strašně
moc se to chtěli naučit. Když jsme přijeli do Itálie, byl jsem krásně opálený a
měl jsem docela velkou finanční rezervu.
Hned na
začátku té plavby byl kdosi bez peněz a chtěl dát do hry tiket Sweepstakes. Po
delší diskusi jsme tiket uznali jako platidlo v hodnotě 2 $ za tiket. Když jsme
přistáli, měl jsem 53 tiketů.
Žádost o
svezení z Neapole do Frankfurtu mi zabrala hodiny. Oddělení dobrodějky mě
předalo zpátky do rukou Oddělení překvapení a Oddělení kanadských žertíků.
Než jsem
jel do Heidelbergu, zastavil jsem se ve Wiesbadenu, kde jsem se chtěl setkat s
matkou, otčímem a dětmi – a zjistil jsem, že právě odjeli do Států na výlet do
Elmndorfu AFB na Aljašce.
Takže jsem
jel do Heidelbergu, abych se tam hlásil a zatímco bude byrokracie pracovat,
abych si prohlédl město.
Příjemné
město. Hezký zámek, dobré pivo a velké holky s růžovými tvářičkami a postavou
jako láhev od coca-coly. Jo, vypadalo to tu jako vhodné místo pro získání
titulu. Začal jsem se shánět po pokoji, a tak jsem potkal jednu mladou
Gertrudu, která mela studenten čepici a na
obličeji podobně ošklivé jizvy jako já – to jsou věci, kterým člověk věnuje
pozornost.
Mluvil
jsem o své záležitosti s prvním seržantem projíždějící společnosti.
Pokýval
hlavou. „Chudáku!“
Proč?
Žádné vládou stanovené výhody pro Gordona – nebyl jsem „veterán“.
Ta jizva
mi nikdy nevadila. Nikdy mi nevadilo, že jsem v boji pozabíjel tolik mužů, že
by se těžko dalo takové množství lidí shromáždit – no, nevadí. Ta záležitost
nebyla „válka“ a kongres nikdy nepřijal zákon pro poskytování výhod pro
vzdělávání nás, „vojenských poradců“.
Řekl bych,
že to byla moje chyba. Po celý svůj život jsem se setkával s „výhodami
stanovenými vládou“ – proč jsem v chemické laboratoři seděl v lavici s
veteránem, který chodil do školy právě podle zákona přijatého vládou.
Tenhle
starší seržant řekl: „Neber si to tak, synku. Jeď domů, najdi si práci, počkej
tak rok. Oni ten zákon přijmou se zpětnou platností, to je hodně pravděpodobné.
Jsi ještě mladý.“
Takže jsem
se ocitl na Riviéře, civilista, který si užívá Evropy, než pojede domů.
Heidelberg byl vyloučen. Peníze, které jsem neměl kde v džungli utratit, plus
nashromážděná dovolená, plus výhry v pokeru, to všechno dohromady tvořilo
takovou sumu, za kterou bych v Heidelbergu mohl žít rok. Ale nikdy by to
nestačilo na studium. Počítal jsem s tím mýtickým „vládou přijatým zákonem“,
když jsem projídal svoje peníze, a když jsem svou hotovost používal místo polštáře.
Můj
(zrevidovaný) plán byl jasný. Urvat tenhle výlet domů, než uplyne rok – urvat
ho ještě než začne škola. Peníze, které jsem měl, jsem chtěl dát za byt u tety
a strýce, příští léto pracovat, a pak se uvidí. Když už mi nehrozí odvod, mohl
bych najít nějaký způsob, jak s tímto posledním rokem naložit; dokonce i v případě,
že ze mne nebude „Herr Doktor Gordon“.
Ale škola
začínala až na podzim a teď bylo jaro. Chystal jsem se zatraceně dobře si
prohlédnout kousek Evropy předtím, než budu dřít do úpadu; taková šance se mi
už nikdy nenaskytne.
Ještě
jeden důvod jsem měl pro čekání: ty tikety Sweepstakes. Blížilo se losování
koní.
Irské
Sweepstakes začíná jako loterie. Napřed se prodá dostatečné množství tiketů,
které se nastrkají do Grand Central Station. Irské nemocnice získají 25% a jsou
jediným zaručeným vítězem. Krátce před závodem se losují koně. Dejme tomu 20
koní. Pokud se vám nepodaří na váš tiket vyhrát koně, je to bezcenný kus
papíru. (Jo, vlastně jsou taky nějaké ceny útěchy.)
Ale ani
když byl tažen váš kůň, tak jste ještě nevyhráli. Někteří koně nebudou startovat.
Z těch, kteří pojedou, většina dohoní ty ostatní. Ale každý tiket, který má
jakéhokoli koně, byť by to byla koza, která se sotva vleče po padoku, získává v
období mezi losováním a závodem náhle hodnotu několika tisíc dolarů. Dost
záleží na tom, jak dobrý kůň to je. Ale ceny jsou vysoké a i o nejhorším koni v
poli se předem ví, že vyhraje.
Mám
padesát čtyři tiketů. Když aspoň na jednom z nich bude jméno vylosovaného koně,
mohl bych ten tiket prodat tak, abych se mohl usadit v Heidelbergu.
Tak jsem
zůstal a čekal jsem na losování.
Evropa
nemusí být drahá. Mládežnická ubytovna je pro chlapa, který přichází z
jihovýchodní Asie, z míst, kde lišky dávají dobrou noc, naprostým komfortem a
dokonce ani francouzská Riviéra není drahá, pokud k ní přistupujete zespoda.
Nezůstal jsem na La Promenade des Anglais; mel jsem maličký pokoj o čtyři patra
výš a o dva kilometry nazpátek a bydlel jsem v něm ve společnosti jakýchsi trubek.
V Nice jsou kouzelné noční kluby, ale není třeba, abyste se stali jejích
zákazníkem, protože show na plážích je stejně dobrá… a zadarmo. Nikdy jsem
nedoceňoval, jak velké umění je tanec převleku, dokud jsem poprvé neviděl
Francouzku, jak se svlékala z šatů a oblékala do bikin přímo před zraky
cizinců, turistů, četníků, psů – a před zrakem mým. To vše se dělo, aniž bychom
jakkoli porušili úzkostlivé francouzské mravy týkající se „projevu
exhibicionismu“. Nebo jen na okamžik.
Ano, pane,
jsou věci, které lze vidět, a věcí, které lze dělat na francouzské Riviéře bez
utrácení peněz.
Pláže jsou
příšerné. Skály. Ale skály jsou lepší než bahno v džungli a já si oblékl
trenýrky a bavil jsem se při show a opaloval se. Bylo jaro, ještě před začátkem
sezóny, nebylo tu plno, ale bylo teplo, slunečno a sucho. Ležel jsem na slunci
a byl jsem šťastný a mým jediným luxusem byla depozitní schránka American
Express a pařížské vydání N, Y. Herold Tribune a The Stars & Strips. Ty
jsem si prohlédl, abych věděl, jak velmoci špatně hospodaří se světem, potom
jsem se podíval, co je nového v neválce, z níž jsem se právě dostal (obvykle
beze zmínky, i když nám říkali, že „zachraňujeme civilizaci“), potom jsem se
dostal k důležitým záležitostem, t.j. ke zprávám o irských Sweepstakes, byla
ještě možnost, že The Stars & Stripes napíšou, že všechno to byl jen
ošklivý sen a že jsem nakonec získal výhody pro vzdělání.
Potom
přišly na řadu křížovky a „osobní“ zprávy. Vždycky jsem četl „osobní“ zprávy;
jsou to takové nahé pohledy do soukromých životů. Jsou tam takové věci jako: M.L. zavolá R.S. před polednem. Peníze. Taky vás zajímá,
co kdo komu udělal, a kdo dostal zaplaceno?
Zanedlouho jsem objevil ještě levnější způsob života, se show dokonce lepší. Slyšeli jste o I'lle du Levant? Je to ostrov u Riviéry mezi Marseilles a Nice a je velmi podobný Catalině. Na jednom konci je vesnice a francouzské námořnictvo si zablokovalo druhý konec pro řízené střely; zbytek jsou kopce a pláže a malebné jeskyně. Nejsou tam žádné automobily, dokonce ani jízdní kola. Lidé, kteří sem chodí, nechtějí vědět o okolním světě.
Za 10
dolarů denně si můžete užívat luxusu, za který v Nice platíte 40 dolarů za den.
Nebo můžete zaplatit 5 centů za den za kempování a žít za dolar denně – což
jsem dělal já – a jsou tam levné restaurace pro případ, že vás někdy přestane
bavit vaření.
Je to místo, kde jako by neplatila pravidla žádného druhu. Okamžik, jedno přece jen. Před vesnicí Heliopotis je nápis: LE NU INTEGRAL EST FORMELLEMENT INTERDIT. („Úplná nahota je přísně zakázána.“)
To
znamená, že kdokoli, muž nebo žena, si musí na sebe vzít miniaturní trojúhelník
látky, cache–sexe, bederní zástěrku, než vstoupí
do vesnice.
Všude
jinde, na plážích, v kempu a po celém ostrově nemusíte na sobě nosit naprosto
nic a nikdo tu taky nic na sobě nenosí.
Chráněný
nepřítomností automobilů a šatů je ostrov Levant jako kterýkoli jiný kousek
zaostalého francouzského venkova. Je tu nedostatek čerstvé vody, ale Francouzi
vodu nepíjí a koupete se ve Středozemním moři a za jeden frank si můžete koupit
dost čerstvé vody na šest opláchnutí od mořské soli. Jeďte vlakem z Nice do Marseilles,
vystupte v Toulonu, pak jeďte autobusem do Lavandou a pak lodí (hodina a pár
minut) do I'll du Levant – a pak zahoďte starosti zároveň s oděvem.
Zjistil
jsem, že si ve vesnici můžu koupit Herald–Trib z
předchozího dne, na tomtéž místě, kde jsem si půjčil stan a kempinkové potřeby.
V La Brise Marine jsem si koupil potraviny a stan jsem si postavil nad La Plage
des Grottes, blízko vesnice a usadil jsem se, relaxoval a užíval jsem si show.
Někteří
lidé shazují ženskou podobu božství. Sex je pro ně příliš dobrý; měli by být ústřicemi.
Na všechny holky je hezký pohled (včetně malých hnědých sestřiček, přesto, že
mě nervovaly); jediný rozdíl je v tom, že některé vypadají líp. Některé byly
tlusté, jiné vychrtlé a některé byly staré a některé mladé. Některé vypadaly,
jako by právě vystoupily z Les Folies Bergéres. S jednou z nich jsem se
seznámil a neudělal jsem chybu; byla to Švédka, v jedné pařížské revui byla
„nue“. Cvičila si na mně angličtinu a já si na ní cvičil francouzštinu. Slíbila
mi, že mi uvaří švédskou večeři až někdy přijedu do Stockholmu, a já jsem jí
uvařil večeři nad lihovou lampou a hihňali jsme se nad vin ordinaire; ji
zajímalo, jak jsem přišel k té jizvě a já si něco vymýšlel. Marjatta byla dobrá
pro nervy starého vojáka a když musela odejít, byl jsem smutný.
Ale show
pokračovala dál. O tři dny později jsem seděl na Grotto Beach, opíral jsem se o
skálu a luštil jsem křížovku, a najednou jsem začal šilhat, protože jsem se
snažil nezírat upřeně na ženu, na kterou se dalo zírat bez přestání – takovou,
jakou jsem ještě v životě neviděl.
Žena,
dívka – těžko říct. Na první pohled jsem si myslel, že jí je osmnáct, snad
dvacet; později, když jsem se jí mohl podívat zpříma do obličeje, pořád
vypadala na osmnáct, ale mohlo jí klidně být i čtyřicet. Nebo sto čtyřicet.
Byla nadčasově a dokonale krásná. Jako Helena Trójská nebo Kleopatra. Mohla to
být Helena Trójská, ale věděl jsem bezpečně, že to není Kleopatra, protože
neměla zrzavé vlasy; byla to přirozená blondýna. Byla celá zlatohnědá bez jakýchkoli
stop po bikinách a její vlasy měly tentýž odstín, jen o dva tóny světlejší.
Padaly jí nespoutané v půvabných vlnách po zádech a zdálo se, že si je nikdy
nestříhala.
Byla
vysoká, jen o málo menší než já a nebyla o moc lehčí. Nebyla tlustá, ani trochu
tlustá, měla krásnou žensky formovanou postavu, pod kůží měla jen svaly –
určitě to byly svaly; nesla se s uvolněnou silou lvice. Ramena měla na ženu
poměrně široká, stejně jako ženské boky; pas by se zdál na menší ženě silný, na
její postave však byl perfektně štíhlý. Břicho neměla vůbec skleslé, ale bylo
roztomile klenuté, přesné podle svalů. Její prsa – jen tak velký hradní koš
mohl nést tak veliká prsa, aniž by se zdála obrovská. Tyčila se vzhůru a lehce
se pohupovala jen když se pohybovala, a byla korunována růžovohnědými bonbónky,
což ve skutečnosti byly bradavky, ženské a nikoli panenské.
Pupile, to
byl ten drahokam, který opěvovali perští básníci. Nohy měla na svou výšku
dlouhé; ruce a nohy neměla malé, ale štíhlé, ladné. Byla půvabná ve všech
směrech; nebylo možné si ji představit v nepůvabné pozici. Ano, byla pružná a
ohebná jako kočka, mohla se kroutit do všech poloh.
Její
obličej – jak popsat dokonalou krásu kromě konstatování, že když ji spatříte,
nemůžete si ji splést. Její rty byly plné a ústa poněkud široká. Byla jemně
prohnutá jakoby v úsměvu, dokonce i když byla naprosto klidná. Měla červené
rty, ale jestli měla make up, pak jej používala tak umně, že jsem to nepoznal –
a to samo ji činilo výjimečnou, protože už rok ostatní ženy používaly
„kontinentální“ make up, který byl tak umělý jako korzet a tak vyzývavý jako
úsměv děvky.
Její nos
byl velký a na její obličej docela velký, žádný knoflíček. Její oči…
Načapala
mně, jak jsem na ni zíral. Ženy docela jistě předpokládají, že se na ně bude
někdo dívat, bez rozdílu, zda jsou nahé nebo oblečené na ples. Ale je drzé
dívat se na ně otevřeně upřeně. Vzdal jsem ten boj v prvních deseti vteřinách a
snažil jsem se zapamatovat si ji, každou linii, každou křivku.
Její oči
se do mě zaklesly, zírala na mne a já se začal červenat, ale nemohl jsem uhnout
pohledem. Měla hluboké tmavě modré oči, tmavší než moje hnědé oči.
Řekl jsem
chraplavě: „Pardonnez–moi, ma 'm 'selle,“ a podařilo se mi odtrhnout oči.
Odpověděla
mi anglicky: „Ale to je v pořádku. Dívejte se jak dlouho chcete,“ a prohlížela
si mě od hlavy k patě tak bedlivě, jako jsem to před chvílí dělal já. Její hlas
byl teplý, plný kontraalt, překvapivě hluboký v nejhlubším registru.
Postoupila
o dva kroky ke mně a skoro stála nade mnou. Vstával jsem a ona mi pohybem naznačila,
abych zůstal sedět. Bylo to gesto, které jako by vyjadřovalo podřízenost. Jako
by byla zvyklá dávat příkazy. „Zůstaňte, kde jste,“ řekla. Vánek ke mně donesl
její vůni a po celém těle mi naskočila husí kůže. „Jste Američan.“
„Ano.“ Byl
jsem přesvědčen, že ona není Američanka. A stejně jsem si byl jist, že není
Francouzka. Nejen že neměla vůbec francouzský přízvuk. ale navíc – Francouzky
jsou vždycky trochu provokatérky; nemůžou si pomoci, je to hluboko zakořeněné
ve francouzské kultuře. Ale v téhle ženě nebylo provokativního naprosto nic –
kromě toho, že dávala podnět k provádění výstředností jen tím, že vůbec
existovala.
Ale bez
toho, že by byla provokatérka, měla v sobě vzácný dar okamžité intimity;
mluvila se mnou tak, jako se mluví s dávným přítelem, jako bychom byli přátelé,
kteří navzájem znají své slabé stránky a naprosto snadno se dostanou téte-á-téte.
Kladla mi otázky, ptala se na některé velmi osobní záležitosti a já na všechny
odpovídal čestně a vůbec mě ani nenapadlo, že nemá právo mě vyslýchat. Neptala
se mě na jméno, ani já na její – já jsem se jí neptal vůbec na nic.
Nakonec
toho nechala, znovu si mě prohlédla. Potom řekla zamyšleně: „Jste moc krásný,“
a dodala „Au 'voir,“ otočila se a kráčela dolů po pláži, šla do vody a
odplavala.
Byl jsem
tak ohromen, že jsem se nemohl ani pohnout. Ještě mi nikdo v životě neřekl, že
jsem „hezký“, dokonce ani předtím, než jsem si zlomil nos. Natož „krásný“!
Ale
nemyslím, že by bylo dobře ji pronásledovat, i když jsem na to chvíli myslel.
Ta holka uměla plavat.