Stál shrbenej s rukama v kapsách před NGR studiem a čekal na kluky. Drobně pršelo, ale on to vůbec nevnímal. Vlasy už měl úplně zmáčené, stejně jako oblečení. Lidé kolem něj procházeli schovaní pod deštníky a nevěřícně na něj hleděli. Přiběhla k němu asi pětiletá holčička a s úsměvem mu podávala svůj notýsek na podpis. Vytáhl tužku a naškrábal už naučený podpis. Smutně se usmál a podal jí notýsek zpátky. Holčička s radostí odběhla ke své mamince a chytla se jí za nastavenou ruku. Otočil se po ní a nabodl se na pohled její matky. Zvláštně se na něj dívala, snad až soucitně. Zprudka trhnul hlavou, nestál o soucit. Nikdo, kdo si neprožil to co on, ho nemůže pochopit. Vytáhl s kapsy krabičku cigaret a jednu si zapálil. Nevykouřil ani polovinu a už ji odhodil do nejbližší kaluže. Cigareta se zasyčením zhasla. Už ani to kouření mu nechutnalo. Nic mu nechutnalo, nic ho nebavilo, nic se mu nechtělo. Ano, něco se mu přeci jen chtělo. Chtělo se mu umřít! To jediné si přál z celé své duše. Jenže ještě nemůže, ještě ne, až dodělá s klukama nové album a koncertní šňůru po USA, pak už bude moct se vším skoncovat jednou pro vždy. Stejně to jejich nové album bude nejtemnější a nejbolestivější ze všech, které zatím stihli vydat. Múza ho líbala na čelo jen texty plnými žalu, smutku a zbytečnosti žití bez milované osoby. Když kluci poprvé četli jeho nové písničky, nemohli tomu uvěřit, jako by to jeho trápení začínalo zase od začátku, snad v ještě horší podobě. Objevili se ve smluvenou dobu. Když uviděli ten promočení uzlíček neštěstí před nahrávacím studiem, chtěli mu nějak pomoci, ale už nevěděli jak. Tolikrát se o to pokoušeli a někdy se zdálo, že už je celkem v pohodě, ale byla to jenom jeho přetvářka, aby ho pořád nepozorovali a nedělali si o něj starosti. Mike k němu přišel a vzal ho okolo ramen: "Tak jsme tady, brácho. Proč jsi nešel dovnitř, když prší?" Chester se na něj podíval těma vyhaslýma očima, které už dávno postrádaly jiskru života: "Tam bych byl sám. Tady aspoň okolo chodí lidi." řekl. Mike se podíval po ostatních. Joe popadl Chestera z druhé strany: "Pojď kámo, jdeme to rozbalit, ať se zdi otřásaj." usmál se na něj. Nechal se odvést až do studia, shodil ze sebe bundu a pohledem se snažil vyhýbat známým místům, který otevírali rány a bodaly do něj jako nůž. Bylo to přesně jako v písničce Breaking The Habit - "Memories consume, like opening the wound."- "Vzpomínky mě hubí, rády otevírají rány." Mike si toho všimnul: "Neboj, od příštího roku máme zajištěný nový studio." Snažil se Chaze povzbudit. Chester nic neříkal, věděl, že za rok už nebude nic potřebovat, nový studio pro něj bylo úplně zbytečný. Začali nahrávat nové album. Zpěv ho úplně pohltil, dostával tak ze sebe všechno ven, nic nikomu nemusel vysvětlovat, všechno bylo v jeho textech. Nechtěl nikoho rozlítostnit, chtěl, aby ho pochopili, aby ho pochopili ti, kterým se něco takového taky stalo. Snažil se vyprávět svůj příběh a pomoci těm, kteří mají také nějaké problémy, aby věděli, že v tom nejsou sami a že jsou na tom lidé ještě podstatně hůř. Nelitoval se, on jen přestal žít. Tolik ty písničky prožíval, že si ani neuvědomoval, jak moc mu po tvářích tečou slzy. Když skončili a on se vrátil do reality, rychle si otřel mokré oči, aby si toho kluci nevšimli. "Super, fakt cool." radoval se Mike. "Tohle bude mít určitě úspěch." souhlasil s ním Rob. "Tak to jdeme někam oslavit, ne?" navrhoval Joe. "Jasně." souhlasili ostatní. Chester se na ně díval jako na obraz v televizi. Byli mu tak blízko a přesto byli tak strašně vzdálení. Už to nebylo jako dřív, kdy oslavovali nahrání nového alba celou noc. Teď byl sice rád, když viděl, že s tím jsou kluci spokojení, ale u něj se žádný takový pocit nedostavoval. Vzal bundu a potichu se vytratil. Odešel tak tiše, že si toho žádný z kluků nevšiml. Neměl nejmenší chuť někam jít. Chtěl být sám. Jak absurdní, vždyť on byl sám pořád! Nikoho neměl. V jeho domě na něj nikdo nečeká, nikdo se na něj netěší. Nasedl do auta, které měl zaparkované vedle studia a pomalu jel ke svému domovu. Neměl kam spěchat. Zapnul si rádio. Právě ohlašovali devatenáct hodin. Teprve sedm! Co bude dělat, když večer teprve začíná? Do baru se mu nechtělo, na sex neměl ani pomyšlení. On pro kterého bylo milování hnacím motorem, o ně teď neměl nejmenší zájem. S kým taky, když nikoho nemá. Jasně mohl by jít do bordelu, v L.A. jich je plno, ale on se chtěl milovat z lásky a ne to jenom mechanicky dělat. Zajel s autem do garáže. Zhasnul světla a vystoupil. Zamkl auto, garáž a zamířil ke vchodu do domu. "Miláčku, jsem doma." zavolal, ale nikdo mu neodpověděl. Kdo mu taky mohl odpovědět, když Samantha je mrtvá. Byl to už takový zvyk, vždycky to říkal, když přišel domů. Teď chvíli stál a čekal, jestli Samantha třeba nepřijde. Jenže dům zůstal tichý jako doposud. Prošel tmavou chodbou do obýváku a pak nahoru po schodech do ložnice. Na stolku stála zarámovaná fotka Samanthy s malým Dravenem v náručí. Uměla se krásně smát. Pomyslel si a prstem přejel po její tváři za sklem. A jeho syn byl pro něj vším. Chtěl, aby měl krásné dětství, zázemí a rodinu, o kterou on přišel rozvodem rodičů. Zatracená nehoda! Proč při ní nezemřel on? Proč musela jeho žena se synem? Vždy, když se podíval na svou jizvu na břiše, si celou tu hrůzu vybavil znovu. "Oni měli přece žít!" zakřičel na celý dům a zoufale se svezl na postel. Jak strašně teď potřeboval objetí, jak moc mu chyběla jeho matka, u které by se schoval v náručí a mohl se ze všeho vyplakat. Místo toho se teď tady choulil na posteli, kde si byli se svou ženou nejblíž jak jen si dva lidé mohou být a máčel polštář svými horkými slzami. "Proč tu nejsi aspoň ty, Susan?" zakřičel znovu bolestivě. Susan byla jediná, která ho z toho všeho dokázala dostat. Jen díky ní se znovu nevrhl do světa drog, když se mu smrtí Samanthy a Dravena zhroutil celý svět. Dostala ho zpátky nahoru, dokázala, že měl zase radost ze života. Věděl, že ho miluje a postupem času se do ní zamiloval i on, byla to jeho další velká láska a i o ni přišel. Zvedl se a šel do své pracovny. V koutu stála jeho elektrická kytara. Nikdy na ní nenechal nikoho ani sáhnout kromě Sue. Dokonce jí na ní učil hrát. Vždycky jí brala do rukou jako nejcennější poklad, protože věděla, jak moc na ní zaleží. "Chazy, to je na mě moc tvrdý nástroj." namítala, ale víc jí lákalo vyzkoušet jak zní. Dělala to taky z toho důvodu, že Chester vždycky seděl za ní a ukazoval jí, co a jak má dělat. Jeho blízkost s ní dělala divy a ona se víc než na hraní soustředila na jeho vůni a na to, jak se svým hrudníkem dotýká jejích zad. Skoro ani nemohla dýchat, a když cítila jeho dech na svém krku, přebíhal jí mráz po zádech. Stálo jí hrozného přemáhání udržet se, aby na ní nic nepoznal. Jemu také dělala její blízkost dobře, a proto ani nebylo divu, že se jednou konečně rozhoupal, objal ji a políbil. Tolik jí to překvapilo a ohromilo, že z té slabosti, kterou náhle pociťovala po celém těle, málem upustila jeho kytaru na zem. Vytáhl ze stolu, jehož deska byla celá pokrytá papíry s jeho texty písniček, fotoalbum. Věděl, že si tím oživování akorát ubližuje, ale musel je vidět alespoň na fotkách, aby byli s ním, aby si nepřipadal tak strašně sám. V první polovině alba byl se Samanthou a Dravenem, v druhé polovině se Susan. Chtěl je zpátky obě. Každá byla jiná, ale obě je miloval. Pak ho napadlo. Koho by si vybral, kdyby mohl jednu dostat zpět? Nevěděl. Byl příliš zmatený a jeho city byly tak zpřeházené, že nedokázal říci, která pro něj více znamenala. Každá pro něj udělala něco jiného, každá ho milovala jinak a chovaly se k němu také odlišně. Jedno však měly společné. Obě mu chtěly dát dítě. Se Sam se mu to splnilo, ale se Sue o dítě přišli. Byl hrozně unavený, potřeboval se trochu vyspat, ale spánek stále nepřicházel. Šel si vzít prášek na spaní. Držel plnou tubu prášků v ruce. Kdyby je teď všechny spolykal, konečně by mu bylo dobře. Jenže teď to ještě nejde, musí ještě nějaký čas vydržet… "Musím!" stále si pro sebe opakoval ….
Uběhlo několik dalších dlouhých měsíců. Album Linkin Park slavilo opravdu mnoho úspěchů a v žebříčku nejvíce prodávaných alb se dostalo na první místo. Chester to nijak nevnímal, pořád totiž musel myslet na to, že už mu zbývají jenom dva měsíce života. Turné s kapelou po USA a pak konec…
Když poprvé po dlouhé době vešel do jejich tourbusu, všechny vzpomínky se opět vynořily z temných zákoutí. Pohledem hladil pohovku, kde se Susan tak často byl, měl dokonce pocit, že tu je ještě cítit její parfém, jako by tu pořád byla. Přesně si vybavuje, jak mu tady jednou v noci, když vedle sebe leželi řekla, že je s ním těhotná. "Chtěla bych, aby to byl klouček." řekla mu. "Proč?" zajímal se. "Jmenoval by se po tobě." Zamilovaně se na ní usmál a vděčně ji políbil. Od té chvíle ji hlídal jako oko v hlavě. Bál se, že by o ní a o jejich dítě mohl přijít stejně tak, jako přišel o Samanthu a Dravena. A stejně o ně přišel a nevzala mu je žádná nehoda ani nějaký člověk, ale zrádná zhoubná nemoc. Když byla Susan ve druhém měsíci, zjistili ji doktoři na jednom vyšetření, že má rakovinu a že dítě je nejspíš nakažené taky. Přiběhla domů s pláčem, který mu rval srdce a všechno mu vyprávěla. Na příští vyšetření jel s ní. Lékaři mu řekli, že Susan dávají nanejvýš dva měsíce života, že je její nemoc v tom nejhorším stádiu a že by bylo lepší, kdyby si dítě nechala vzít. Znovu se mu zhroutil svět. Jeho láska umírá a on proti tomu nemůže nic dělat. "Ale já přece nemůžu nechat dát zabít naše dítě, Chestere." plakala Susan. "Lásko já to taky nechci, ale ono by stejně umřelo…. umřelo by v tobě a navíc by ti těhotenství ty poslední dva měsíce ještě zhoršilo." domlouval jí. I když se bránila, nakonec jí lékaři přesvědčili a ona šla na přerušení. Když se vrátila z nemocnice, byla pohublá a drobná. "Přijdu si jak vykuchaná." řekla mdle a kdyby ji nepodpíral, snad by upadla. Postupem času ztrácela svou podobu, už to nebyla ona, hodně zhubla, byla slabá a bledá. Díval se na ní, jak se mu ztrácí před očima a bylo mu hrozně. V té době měli jet Linkini na turné. Chester to chtěl zrušit, ale Sue ho přemluvila, chtěla jet s nimi. "Sue, proč to chceš?" ptal se jí. "Pořád jsem jen tady a ležím v posteli. Už mi nezbývá moc času a chtěla bych žít ještě trochu normálně." A tak jí vyhověl. Udělal by pro ní úplně všechno na světě. Až teď si uvědomil, že jí vůbec nepomáhal, aby na to nemyslela. Bál se, že by se jí mohlo někde něco stát, a tak chtěl, aby zůstávala doma. Odsoudil jí k doživotnímu upoutání na lůžku. Přitom se měl snažit, aby jí za ty dva měsíce vynahradil všechen jejich čas odloučení, aby se k ní choval jako ke zdravému člověku a ne ji takhle odsoudit. Strašně toho litoval a tu dobu na turné se snažil, jak nejvíce mohl. Poznala to a měla ho tím víc ráda. Věděla, že jí nechtěl nikdy ublížit, jen se prostě bál dřívějšího konce, než jí stanovili lékaři. Někdy v polovině turné začala trpět velkými bolestmi. Takovými bolestmi, že už je před Chesterem nemohla dál skrývat. Ani léky na utlumení bolesti už jí nepomáhaly. Vždy, když v noci leželi vedle sebe, cítil, jak je neklidná, objímal jí a ona se v jeho náruči střásla. Ráno měla úplně rozkousané ruce, jak se do nich zatínala zuby, aby nesténala bolestí nahlas. Vyšel ven, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Vzpomínky ho zabíjeli, ale to přeci chtěl ne? Chtěl se zabít. Vrátil se do tourbusu a vybavil si tu poslední noc. Susan měla snad nejhorší bolesti, jaké kdy u ní viděl. Její oči ten večer ztratily poslední lesk. Seděl u ní a jemně jí hladil po obličeji. Otevřela oči, které měla až doteď pevně zavřené a přitáhla si Chestera k sobě. Políbila ho na ústa. Odtáhl se od ní. Pohlédla mu zpříma do očí: "Štítíš se mě?" zeptala se. "Ne!" řekl rázně. "Jen ti nechci nějak ublížit, stačí, že máš bolesti." Neštítil se jí, toužil po ní, chtěl jí, ale bál se jí dotknout, aby jí to nebolelo. "Miluj se se mnou." řekla. Váhal. Chtěl, ale bál se. "Prosím…" zašeptala. "Neublíží ti to nějak?" staral se. "Neboj se, neublíží." ujišťovala ho. Něžně ji hladil po těle a pomalu z ní svlékal oblečení. Všechno přijímala se zavřenýma očima a když je po chvíli otevřela, bylo to, jako by znovu ožily. Všechno bude zase v pořádku. Říkal si a málem tomu snad i věřil. Když pak leželi u sebe a on jí častoval polibky do vlasů, bylo mu po dlouhé době zase hezky. Opatrně ji položil vedle sebe a šel se obléknout. Když se po chvíli vrátil, všimnul si, že v posteli není. Stála u okna a pozorovala nebe plné hvězd. "Lásko, pojď si lehnout." Objal ji zezadu. Beze slova ho poslechla a když jí přikrýval dekou, chytila ho za ruku a chtěla mu něco říct. "Spi Sue, řekneš mi to ráno." nenechal ji Chester. Zprudka zavrtěla hlavou, ale byla tak unavená, že mu hned usnula v náručí. Ráno byla mrtvá. Snad mu to chtěla v noci říct, snad mu chtěla říci, že ho má ráda. To nevěděl. Umřela mu v náručí, byla ve stejné poloze, v jaké předtím usnula, už se moc dlouho netrápila. "Ne!" zakřičel teď stejně jako v ten den. Všechno bylo tak živé a čerstvé. Rány ho bolely víc než kdy jindy. "Proč mě život takhle trestá? Proč mě připravil o to nejcennější, co jsem kdy měl? Copak jsem někomu něco udělal, abych za to musel platit? A pokud ano, proč tak vysokou daní?" křičel. Skleničku, kterou držel v ruce, hodil na protější zeď. Sklenička se roztříštila na tisíc střepů. Zase dostal tu hroznou chuť se vším skoncovat, už se nechtěl dál nechat ubíjet od toho proklatýho, hnusnýho života, který mu nedopřeje ani trochu štěstí a jen mu nastavuje překážky a zkoušky. Vždy mu něco dá a pak navždy sebere…
"Chazy, zvládli jsme to." poplácává ho Mike vesele po zádech. Ano zvládl jsem to, turné skončilo a já už konečně budu mít klid.
Leží v kaluži krve a pociťuje hroznou úlevu. Nikdo ho nenajde dřív než ráno a to už bude stejně pozdě na to, aby se ho pokusili zachránit. Pozoruje jak z jeho zápěstí teče krev a světlý koberec v jeho domě ho ochotně přijímá. Začíná být unavený a malátný, hukot aut, která jezdí okolo jeho domu vnímá jako by z dálky a mlhavě. Jako by se sobě, svému tělu začal pomalu vzdalovat. Připadá si najednou lehký jako pírko, jen vzlétnout. Máchne rukama. Opravdu letí. Rozhlédne se kolem sebe a spatří se, jak leží na zemi, bez sebemenšího náznaku života. Stoupá stále výš, už je mimo svůj dům, ve zvláštním světlém prostoru. Náhle uslyší hlasy. Otočí se a uvidí Susan, Dravena a Samanthu. Jak krásná může být smrt. Pomyslí si a letí jim naproti…..