Pamatuješ si na ten krásnej večer? Mi leželi v houpací síti a koukali na nebe, které bylo ten nádherný večer plný hvězd. Ten večer splynuli naše duše, Tvé oči zářili více, než měsíc. Jak je to možné? To asi naší láskou! Láska která v nás vyvrcholila se stala tak krásnou a vzrušující!!!
O měsíc později, jsem zjistila že po našel velkém večeru co trval až do rána… Jsem těhotná!!! Pamatuji si jen, že jsi se na mě podíval a řekl, " já budu táta" ?? Ano Robe budeš táta. To je paráda nemyslíš? Senzace Lauro miluju tě!!! Robe uklidni se prosím tě. "Lauro", proč jsi tak smutná? Miláčku rodiče mi nakázali, že si dítě nechat nemůžu. Ze slzama očích které mi proudem tekli po tvářích, a obrovskou bolestí v srdci, jsem se chtěla otočit a odejít mu ze života. Nemohla jsem strpět jeho smutný pohled, když jsem mu to řekla, že dítě si nechat nemůžu! Chytl mě za ruku otočil si mě k sobě a dal mi polibek! Tak to nenechám! Řekl a rozloučili jsme se.
Šla jsem domů, kolem parku, kde na mě pokřikoval malej chlapeček "ahoj paní" ten malej je tak roztomilí až to bolí. Odpověděla jsem mu "ahoj jak se máš malinkej "? A mezitím utekl na pískoviště za kamarádama.
Konečně jsem došla až k domu, kde bydlím… otevřela jsem dveře, vešla do předsíně. Zula si boty a sundala si svetřík. Kde se zase touláš Lauro?! Otázavým, a ne příliž příjemným hlasem se mě zeptal táta. Byla jsem se projít! "KDE!" totálně vytočená odpověděla jsem mu, "neplet se mi do života, stejně jsi mi ho celej skazil, je to moje dítě a ty se do mě věčně necpi!
Vyběhla jsem schody a chtěla se zavřít do pokoje, v tu chvíli někdo zaklepal na dveře našeho domu. Ne, to byl Rob, Táta otevřel dveře. Rob na něj něžně spustil slova, co měl na srdci, já stála nahoře na schodech a jen poslouchala co z něj ještě vypadne.
Odhodlaný i přes to, že je táta mnohem starší než on, řekl, že to je jeho dítě! A že mu ho nikdo brát nebude! Táta jen stál jako přibitej a koukal s otevřenou pusou co se to děje… mamka přišla podívat se, kdo to přišel a uviděla tam Roba. Co ty tu chceš? Nic, udělal jsem něco čeho vůbec nelituju! Nedal jsem si pozor a nelituju toho! Hej slyšíííííte!!!!!!!
Naši se uklidnili, a změnili názor na dítě a mého miláčka Roba… chci sejít ze schodů, jenže pod nohy se mi připlete malinké koťko. Nechtěla jsem na něj šlápnout a tak jsem chtěla sejít ob jeden schod… jenže se mi to napodařilo, pád byl tvrdý a já nehnutě ležela na zemi a brečela. Rob rychle přispěchal ke mně a volal na rodiče, ať zavolají sanitku.
V nemocnici zjistili, že mi vlastně nic není, a pustili mě domů…
Je to právě hodina, co mě odvezli znova do nemocnice. Jenže o osm měsíců později…
S bolestma, a prasklou plodovou vodou si mě vezli rovnou na sál… Rob byl celý nervní, seděl před sálem a nemohl ani dovnitř… po hodině mě odvezli na pokoj, já jsem se probrala až trochu později, a poté mi přinesli mého malého synka… Rob štěstím brečel. Náš synek se má vesele k světu…
Rodiče mě chodili navštěvovat do nemocnice, dokud mě nepustili… a když jsem přišla domů, měla jsem udělanej dětskej pokojíček vymalovej na modroučkou barvu. A moje rodiče? Ty jsou štastný, že mají vnoučka a že se konečně s kočárkem aspon dostanou ven! Hii..
Rob je ten nejštastnější táta na světě…
Všechno se ve vteřinu zvrtlo… z očí stékají ti slzy, proč si pro mě přišla tak brzy???
Ptáš se ty, proč jsi ztratil osobu kterou jsi tak vroucně miloval. A syna nechala jsem ti na krku, ano je velký, postará se o sebe, ale ty se postav tomu, co přišlo čelem, nebuď schoulen a zalezlej v rohu sakra žij! Tys má slova ale nevyslyšel, chtěl jsi umřít, nechat syna na pospas mým a nebo tvým rodičům. Vzpamatuj se Robe zítra je pohřeb, vzchop se oblékni se do černého a pojď mi na vzdát hold. Nemůžu dál Lauro vrat se mi!!! Ve vzpomínkách budu stále s tebou moje lásko, ozvalo se v pokoji a Rob nevěřícně sklonil hlavu a spadl na zem…
Zemřel žalem………..