Na rakev spadla poslední kytice rudých růží, ty co měla nejvíce ráda …
Mohl jsem to vrátit… povídáš si neustále, nemůžeš věřit tomu že jsi o ní přišel.. mohl jsem tomu zabránit mohl jsem tomu zabránit!!! Přestaň, zpátky to nevrátíš, bylo to tak napsáno v jejím osudu…
„Ležela tam, tam na zemi, rychle jsem k té nehodě přijel. Ten kretén byl opilej!!! ? přispěchal jsem k ní, klekl, držel, v náruči objímal její vrchní polovinu těla. Vlasy jsem hladil a má dlaň se ihned zabarvila krví.. chtěl jsem to vrátit zpátky, ale nešlo to!!! NEŠLO!!! Sakraaaa… brečel jsem tam na té silnici jako dítě, pak jsem ho spatřil, položil jsem její tělo jemně na silnici, prudce jsem se zvedl a rozhodl jsem se ho zabít!!! Policajt mě ale zastavil dříve než jsem k němu stačil doběhnout, věděl asi, co mám za úmysl ..
Strážník mě uklidnil a odvezl toho hajzla do vazby, BYL NA MOL OŽRALEJ A ZABIL JÍ!! Křičel jsem… A zase jsem se vrátil k mé jediné lásce Lauře. Vraťte to zpátky křičel jsem neustále na doktory… nenechali mě s ní ani rozloučit!!! Ještě ten den mě odvezli na psychiatrii opíchali mi ruce injekcemi a za dva dny mě pustili domů… „
„Odemykám pomalu náš byt. Lauřin nejoblíbenější parfém mě praští do nosu, sesypu se na zem jako by mě někdo zastřelil, přesně tak jsem se cítil, bez života a jeho smyslu…
Konečně se zvednu ze země a zabouchnu dveře… kufry zabalené na cestu k moři leží na gauči, i vůně jejího prádla ve mně vyvolává hrozně moc vzpomínek!!! Propadám se níž a níž, už nemám co brečet… vezmu věci a nesu je nahoru do pokoje, celý kufr strčím do skříně…
Jako by pro mě skončil život.. poté jdu do koupelny dát si horkou vanu… přemýšlím, co udělám… koukám se na žiletku, kterou jsem měnil za novou v mém holícím strojku… nemůžu, nepřála by si to.. ale myšlenka je v mé hlavě uschovaná…
Jako by mi byl osud předepsán… ano pouť je to jako čaroděj… pouť života… SVINĚ! Život už pro mě nemá smysl nemohu dál… vylezu z vany pohlédnu na sebe do zrcadla zděsím se, takhle ubrečený oči jsem dlouho neměl… „
„změna je život zašeptal čísi hlas a život beze změn není… smiř se s tím!“
Probral jsem se z polospánku a řekl si že tohle je blbost… sedím teď ve tvé pracovně, na stole máš naši společnou fotografii z golfu, krásně se ke mně tiskneš. Pousmál jsem se, jelikož tou golfovou holí to „tam“ hodně moc bolel… smíchy jsi spadla na zem… moc jsi se mi omlouvala a plakala jak ti to bylo líto… pozvala jsi mě na zmrzlinu a ještě ten den – spíš noc jsi poznala, že je u mě vše v pořádku… tu noc se stalo něco, co jsem si vždy přál… byla jsi maminkou… já otcem… pamatuji jsi jak jsi přišla a řekla mi : Chestere budeš tatínkem… podlomili se mi kolen a začal jsem štěstím brečet, silně tě obejmul až tě to zabolelo... omlouval jsem se moc… samozřejmě jsi odpustila, i když to byla vyjímka… „
Teď je to minulost, síň i s tvým tělem je zahalena do tmavé barvy, co už nikdy nezesvětlá, nesnáším tenhle svět říkal jsem si každou vteřinu… vteřina smutku se dala navrátit a napravit na tu šťastnou… jen ta osudová nejde vrátit… ten kreton prostě nezastavil a jí jsem díky němu přišel o tebe a dítě… je konec, konec obřadu, konec mě,… ty budeš na věky spát…
Ruce se opět zabarvili do červena, né tvé, ale moje… a mojí krví… na věky spolu…
Na rakev spadla poslední kytice rudých růží, ty co měla nejvíce ráda a kapitola se uzavřela…