Speciální výstava hovawartů Milovice 13.10.2007
Vyjížděli jsme v půl páté, Vojta účast odmítl a jako můj osobní asistent jel tentokrát starší Martin. Ještě doma jsem nabádala rodinu, ať se hlavně teple obleče, předpověď počasí totiž hlásala příchod prvních silnějších mrazíků v tomto roce. A nezklamala. Fakticky byla zima psí, což psům nevadilo, mně ale strašně. Až v Milovicích se zjistilo, že si Martin doma zapomněl bundu. Zůstal tedy vzhledem k počasí v autě s tátou a já vyrazila na obhlídku kempu sama s Bertem. Tolik hovíků jsme pohromadě opravdu ještě neviděli. Bert se chtěl s každým kamarádit, ale hodně pejsků vrčelo, takže jsem začala dávat velký pozor, aby na nás někdo nevyjel. Nechtěl jsem riskovat, že Bertovi někdo během pár sekund prokousne pysk. A dobře jsem udělala. Kousek od našeho stanoviště jedna holčina svého psa fyzicky nezvládla a přestože se ho dvakrát pokusila strhnout zpátky, pes stihl prokousnout kolemjdoucímu nožku. Majitelka postiženého pejska byla nešťastná, ještě nebyli posouzeni a měli po běhání, pes držel packu ve vzduchu. Majitelka agresora byla zas tak vyděšená, že se v šoku ani nepokusila omluvit, jen se chtěla stát neviditelnou a propadnout se do země.
Teprve kolem desáté se po přehlídce plemeníků začalo s posuzováním. Oba němečtí rozhodčí předeslali, že budou posuzovat velmi přísně a nestrašili nadarmo.
Posuzování šlo pomalu, neboť bylo velmi, velmi důkladné. Tak poctivě posuzovat psy jsem viděla akorát tak na svodu. Nejprve se prohlížely zuby a to jak skus, tak po stranách i s otevřenou papulou a pan rozhodčí neváhal si ručně ověřit přítomnost všech zoubků. Nechybělo ani posouzení postavení uší, to pan rozhodčí pískal gumovou hračkou a pozoroval, jak pes ušima zastříhá. Velmi dlouho musel stát pes ve výstavním postoji a pan rozhodčí ho obcházel ze všech stran. Důkladně prověřil i ocas promačkáním, prohrábl srst, ocenil znaky, nakonec nechával každého psa proběhnou po přímce a kruhu a hodnocení ukončil povahovým testem. A to bylo něco, s čím jsme se setkali poprvé.
Protože jsem se přes drkotání zubů zimou snažila být přítomná posouzení většiny psů, bylo mi po čase velmi divné, proč tolik zkušených chovatelů po sobě nechává své psy skákat. Ne, že by se sem tam na jiných výstavách neposlušný pes nenašel, ale tolik najednou?
Dokonce přímo při posuzování hodně psů hopsalo po páníčcích, což jsem v duchu hodnotila jako velkou nevychovanost. A co mi už vůbec nešlo mi na rozum, viděla jsem opakovaný povel, kterým panička svého psa vysloveně nutila, aby na ní při hodnocení skočil. Asi bych tomu nepřišla na kloub, kdybych v hloučku lidí za páskou kruhu později nezaslechla, jak to někdo ostatním vysvětluje: že pan rozhodčí je tím vyhlášený, že to skákání má rád! Takže mazaní už věděli, jak dosáhnout na „přátelskou a vyrovnanou povahu“. A psa k tomu dokonce cvičili. Jó, i o tom je život. Kdo umí, ten umí.
Vedle u fen to byl snad ještě větší posudkový masakr. Jak říkal jeden pán:“Paní rozhodčí pořád- tahle fena je tlustá –VD, ta je taky tlustá-taky VD a tak to šlo pořád dokola. Teprve když už byla dávno za půlkou posuzovaných fen, došlo jí, že to lepší nebude a že když všechny vyhodí jako tlusté, nebude mít pak koho vybrat do pořadí. Tak za musela zaměřit na jiná kritéria a najednou to byla výborná, výborná, výborná…“ Šla jsem se kouknout na tabuli jestli nekecá a fakt: VD, VD, VD skoro dva sloupce VD a pak ke konci najednou V,V,V….
Než jsme se dostali na řadu, byly skoro tři odpoledne. Paní se psem nastoupená před námi v kruhu mě varovala, abychom se moc nepřibližovali, jinak nás ten její pokouše. Couvat se ale moc nedalo - za námi byl pes přímo obludný a lidé říkali – dejte si na něj pozor, to je chronický vyjížděč. Nepřibližujte se! Tak to vrčelo před námi i za námi a já si říkala, ještě, že Bert je takový hodný pes. A bála jsem se předvedení, protože výstavní postoj nám moc nejde a teď nás čekalo takové dlouhodobé předvádění. Pes před námi dostal výbornou a tak už jsem ani neočekávala nic dobrého, protože v dlouhé řadě již posouzených psů se zatím neobjevily dvě výborné za sebou. A pak už jsme byli konečně na řadě a pan rozhodčí posuzoval Berta a slyšela jsem jen samé superlativy. Pěkný silný pes, korektní uši, výborné úhlení končetin… Pak nás nechal proběhnout a zase veliká chvála na Bertův pěkný prostorný pohyb. Nyní pan rozhodčí dlouho a dlouho přemýšlel. Pořád se díval na Berta a nic neříkal. Začala jsem trošku doufat, že se na nás přece jen štěstí usměje. Když je rozhodčí na vážkách…A tehdy došlo k chybě mou nezkušeností. Místo aby pes po mě radostně skákal, čekal otrávený Bert, až to konečně skončí. A tu se najednou z ničehož nic vysoký pan rozhodčí rychle sklonil a sáhl na psa stylem baf. Bert se trochu lekl a zlehýnka zavrčel. Koukala jsem hrozně překvapeně, protože to bylo vůbec poprvé, kdy Bert na někoho zavrčel. Hned se taky omluvně rozmával ocasem, ale už bylo rozhodnuto. Do posudku nám přibyla větička: pes lehce zneklidněn výstavním prostředím a známka – velmi dobrá. Ještě jsme museli čekat, až budou posouzeni všichni psi skupiny a vydají nám posudek. Většina majitelů psů byla nespokojená a skoro všichni říkali, že VD si do papírů zapsat rozhodně nenechají. Jenže my venkované nemáme vysoké ambice a tak jsme si ji klidně zapsat šli. Však ona ta VD od Michaela Kunze je hezká známka. Koneckonců, každý šampión musí mít i svojí sbírku VD. A když už jsme jeli