Osudová 37
3. 10. 2007
Lucka se nervozně podívala na hodinky.
„Nezdá se vám, že už je Roman pryč příliš dlouho?“ obrátila se na jeho maminku.
„Neboj, třeba se s tvojí mamkou zapovídali, třeba se ho chtěla na něco zeptat. To víš, mají vlastně poprve šanci spolu mluvit,“ usmála se na ní paní Poláková.„Nebo se zapíchli někde v zácpě, víš, jak to teď ve špičku vypadá.“
Nalila Lucce ještě skleničku vína.
„Tak na vaše zdraví,děvenko a ať tady spolu všichni společně dobře vycházíme.“
Přiťukli si.
„Víte, zatím si moc náš společný život nedovedu představit. Všechno se seběhlo tak rychle.Ale vím jedno. Romana miluji, chci s ním žít a budu se mu snažit být dobrou ženou.“
„Já vím,“ pohladila jí maminka.„Žádné děvče si to nedovede představit, dokud do toho nespadne rovnýma nohama. Neboj, ani já jsem nebyla jiná. A co na to tvoje maminka? Asi není moc nadšená co? Mám docela strach, co si teď s Romanem asi povídají.“
„Teď se zase nebojte vy,“ usmála se Lucka. „Mamka by mi nikdy neublížila. Ví jak moc Romana miluji a už se s tím smířila. Ví, že Roman vlastně za to ani nemůže a také ví, že kdyby mu ublížila, ublížila by tím zároveň nejvíc mě. Bude to v pohodě, uvidíte.“
„Tak dobře,“ vstala paní Poláková. „Víš co, Lucko, pojď, pomůžeš mi. Uděláme ještě pár chlebíčků. Skoro jsme všechny snědli.“
„Už jdu,“ vyskočila Lucka.
Než ale došli do kuchyně, ozval se v předsíni zvonek.
„To budou oni,“usmála se Lucka a hnala se ke dveřím.
„Nezdá se vám, že už je Roman pryč příliš dlouho?“ obrátila se na jeho maminku.
„Neboj, třeba se s tvojí mamkou zapovídali, třeba se ho chtěla na něco zeptat. To víš, mají vlastně poprve šanci spolu mluvit,“ usmála se na ní paní Poláková.„Nebo se zapíchli někde v zácpě, víš, jak to teď ve špičku vypadá.“
Nalila Lucce ještě skleničku vína.
„Tak na vaše zdraví,děvenko a ať tady spolu všichni společně dobře vycházíme.“
Přiťukli si.
„Víte, zatím si moc náš společný život nedovedu představit. Všechno se seběhlo tak rychle.Ale vím jedno. Romana miluji, chci s ním žít a budu se mu snažit být dobrou ženou.“
„Já vím,“ pohladila jí maminka.„Žádné děvče si to nedovede představit, dokud do toho nespadne rovnýma nohama. Neboj, ani já jsem nebyla jiná. A co na to tvoje maminka? Asi není moc nadšená co? Mám docela strach, co si teď s Romanem asi povídají.“
„Teď se zase nebojte vy,“ usmála se Lucka. „Mamka by mi nikdy neublížila. Ví jak moc Romana miluji a už se s tím smířila. Ví, že Roman vlastně za to ani nemůže a také ví, že kdyby mu ublížila, ublížila by tím zároveň nejvíc mě. Bude to v pohodě, uvidíte.“
„Tak dobře,“ vstala paní Poláková. „Víš co, Lucko, pojď, pomůžeš mi. Uděláme ještě pár chlebíčků. Skoro jsme všechny snědli.“
„Už jdu,“ vyskočila Lucka.
Než ale došli do kuchyně, ozval se v předsíni zvonek.
„To budou oni,“usmála se Lucka a hnala se ke dveřím.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář