Láska nezná mezí
Láska nezná mezí
Dešťové kapky bubnují do oken i na střechu domu.
Mladý chlapec sedí ve svém pokoji a poslouchá jeho oblíbené smutné písničky. Nohy má skrčené a rukama je objímá. Muziku má puštěnou tak nahlas, že neslyší ťukat ani to, že do jeho pokoje někdo vešel. On jen sedí, dívá se ven z okna a poslouchá muziku. Někdo se dotkne jeho ramene a on trochu povyskočil, jak se lekl. Podíval se do tak známých očí, ale přesto tak rozdílných od jeho.
„Co potřebuješ, bráško?“ zeptal se hned, jak se mu vrátil hlas. Jeho mladší bráška. On už je to jediné co má. Jejich rodiče zemřeli před devíti lety a je dva dali na výchovu k jejich tetě a strýčkovi. Ti dva na ně jsou hodní a považují je za své vlastní syny, ale jemu rodiče nenahradí.
„Mám tě zavolat k večeři“odpoví mladší s těch dvou.
„Tak jdeme prcku“ vypne mp3 přehrávač a dá ho na stůl. Vzal svého brášku kolem ramen a vydali se ze schodů do kuchyně.
Do kuchyně vejdou se smíchem. Jejich ‚rodiče‘ se na ně podívali a jen se usmáli. Oba si sednou ke stolu a pustí se do debaty o to, která holka ze třídy je nejhezčí. Nakonec se dohodnou, že ta nejhezčí je Samantha Kethnerová. Ona je sice šprtka, ale je hrozně hezká.
Večeře skončila a oba dva kluci se řítí do koupelny. Mladší zalezl pod sprchu a ten druhý se vrhl na kartáček s pastou. Po chvíli si to prohodí.
Mark a Angela Halliwellovy. Manželé, kteří nikdy neměli děti až teď, když se ujali dětí svých příbuzných, kteří zemřeli při autonehodě. Oba dva byly rádi, že se u nich klukům líbí a považují je už za rodiče, tedy až na Samuela. Samuel jim nikdy neřekl mami nebo tati, on jim říká jmény. Oni dva s tím nic dělat nemohli, tak všemu nechávali volný průběh.
„Co myslíš zlato? Oni dva si opravdu rozumí, že?“ zeptá se Angela svého manžela.
„Ano to ano. Rozumějí si velmi dobře. Ani já sem neměl z bratrem tak dobrý vztah, jako mají oni“ odpověděl jí a sám se vrátil do dětství, kdy on s bratrem byly ještě nerozlučná dvojka, ale po čase se od sebe začali vzdalovat. On jen doufá, že se to jim nestane.
Druhý den se oba kluci vydali na zastávku, kde počkali na autobus, který je odvezl do školy. Samuel se jen modlil, aby dnešní den proběhl v klidu a ne tak jak to bylo vždycky.
„Hej Same, koukni tamhle je Samantha“ šťouchl do něj bratr a ukázal k zastávce, ke které zrovna přicházeli. Samuel se začne rozhlížet kolem sebe, ale Samanthu někde nevidí. Jeho bratr se začne dusit smíchy.
„Naletěl! Naletěl!“ koktal ze sebe. Sam ho praštil po hlavě.
„Příště si to Tome, odpusť“ oznámil mu a Tom se na něj ublíženě podíval a na to se jen široce usmál. Sam se taky usmál a to už stáli před zastávkou.
„No ne podívejme, kdo je tady. Naše malá buzna“ spustil hned třídní frajer. Sam si jen povzdechl. Jeho modlitby nebyly vyslyšeny. Tom se jen podíval na stranu a úsměv z obličeje mu hned zmizel.
Sam zatnul ruce v pěst, už toho začínal mít dost. Už ho strašně štvalo, jak se mu do bráchy věčně navážej jen kvůli tomu, že má rád něco jiného než ostatní. Dokonce i on je jiný, než ostatní, ale do něj se nenavážejí, protože z něj mají strach. Autobus přijel a všichni zalezli dovnitř. Po celý den musel Samuel poslouchat narážky na jeho bratra, ale nic nemohl udělat, protože nechtěl porušit slib, který dal Tomovi.
Poslední zazvonění školního zvonku a všichni se rozprchli domů, jen Sam s Tomem mířili jinam. Oni šli do tělocvičny. Šli si zacvičit. Oba to potřebovali jak sůl.
Došli do tělocvičny a každý kdo je potkal, je s úctou pozdravil. Každý z tělocvičny viděl, co dokáží na vysutých hrazdách a nechápou, jak je někdo může urážet.
Šli do šatny, kde se oba převlíkli a přešli do místnosti, kde jsou hrazdy a začali cvičit. Jako vždy cvičí celé hodiny. Po celou dobu je pozoroval jeden muž a to jejich učitel tělesné výchovy. Když je viděl vcházet, divil se, co tady dělají, když na každé hodině těláku byli až nemožně nešikovní.
Když ho přemohla zvědavost, nahlédl do dveří, do kterých vešli a z toho, co viděl mu s padla čelist.
„To je neuvěřitelné“ vypustil ohromeně z úst. Byl natolik zakoukaný na to, co dělají Sam s Tomem, že si nevšiml osoby, která vedle něj stála.
„Neuvěřitelné, viďte“ řekne, aby na sebe upozornil. Učitel se na něj podíval a kývl hlavou na souhlas. Ten neznámí se na ně podíval.
„Sam s Tomem jsou opravdu neuvěřitelný, kdybych je neznal, nevěřil bych tomu, že jsou tak mladí a tak dobří. “
Učitel se na něho nechápavě podíval. Neznámí se mu kouknul do očí a usměje se.
„Kluci sem poprvé přišli před třemi lety. Myslím, že den po tom, co se zabili jejich rodiče. Od té doby jsou tady skoro každý den, a jak sem si zjistil, tak jsou tady z toho důvodu, aby ze sebe vydali všechen vztek a bolest“ říká mu to, co slíbil, že nikdy neprozradí. Porušil slib, který dal klukům, ale udělal to, protože doufal v něco dobrého.
„Ale to není možné. Tady jsou jiní než na tělocviku ve škole“ prohodí spíš pro sebe, než pro něj. Ten neznámí se vrátí pohledem zpátky ke klukům.
„A divíte se jim? Ve škole musí cvičit podle vás a Tom musí poslouchat narážky a o Samovi si to myslí taky. Tak se oba snaží na sebe neupozorňovat ještě víc“ učitel se vrátí pohled na toho muže. Prohlídne si ho a vrátí svůj pohled zpět a teď vidí opravu něco neuvěřitelného.
Tom a Sam padali dolů a každý se od jedné z hrazd odrazil nazpět do výšky a přitom udělali zvláštní pózu. Ze země oba vypadali jak andělé.
„Omluvte mě, už musím jít a vy byste měl taky, pokud nechcete, aby vás kluci viděli“ otočí se a odchází. Jejich učitel se na ně naposledy podívá a taky odcházel a přitom pořád přemýšlel nad tím, jak jim pomoct.
Sam s Tomem slezli a vydali se do sprch. Oba byli šťastní a velmi unavení z toho tréninku. Vědí, že jim to je na nic, ale rádi cvičili. Osprchovali se, oblíkly a vyrazili domů.
„Ahoj mami a tati, už jsme doma“ zařval Tom zplna hrdla, až měl Sam pocit, že začali cinkat skleničky. Žádná odpověď, tak se rozdělili a šli je hledat. Nikde nikoho nenašli, a tak se sešli v kuchyni, kde našli vzkaz.
„Jídlo máte v troubě. Já s tátou jsme šli na opru a nevím, kdy se vrátíme
Máma s Tátou“
Podívali se vzájemně na sebe a usmáli se. Mají dům jen pro sebe a to je zázrak. Sam vytáhnul z trouby čínu, kterou uvařila Angela. Tom se rozeběhl do obýváku a pustil nějaký film. Když tam přišel Sam, uviděl Toma, který seděl v křesle a zaujatě se díval na nový film.
„Na, tady máš jídlo. Zavři pusu nebo ti tam vlítne moucha“ řekne Sam a má co dělat, aby se nezačal smát. Tom si od něj vzal talíř a hodil na Sama ublížený pohled. Ten se jen k němu sklonil a dal mu pusu na čelo. Sam by si nedokázal bez něj představit život, vždyť on ho z velké části vychovával.
Tom jen zavrněl, jako kočka a pustil se do jídla. Na tom tréninku mu hrozně vyhládlo. Když to snědli Tom vstal, sebral nádobí a strčil ho do myčky. Pak se vrátil a sedl si k Samovi na gauč a hlavu opřel o jeho rameno. Oba se zakoukali do jejich oblíbeného filmu. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a Tom usnul. Sam ho šetrně položil a sám vstal. Otočil se k němu a vzal ho do náručí. Pomalu s ním vyšel schody a odnášel ho do pokoje. Tam ho položil a převlíknul ho do pyžama.
„Dobrou noc, bráško“ zašeptal a odešel. Potichu zavřel dveře a sešel dolů do obýváku, kde vypnul televizi a sám šel spát. Naštěstí byl pátek a tak se nemuseli chystat do školy a mohl celý den lenošit.
Další den ho probudí nepříjemné sluneční světlo. Najednou do jeho pokoje vlítnul Tom a začal po něm skákat. Sam ho k sobě strhnul a začal ho lochtat. Tom se začal nezadržitelně smát.
„P-ros-ím Same pře-staň“ dostával ze sebe Tom jen s velkou těžkostí. Sam ho nechal a vstal. Přešel ke skříni jen v těsných boxerkách a začal se v ní hrabat. Vytáhl nějaké triko z jeanové kalhoty. K tomu vydal i nějaký balíček.
„Na chytej, Tome. Vše nejlepší k tvým osmnáctinám“ hodil Tomovi dárek. Ten se na něj podíval a položil ho na stůl a z rychlostí blesku vyletěl z pokoje. Sam se za ním nevěřícně kouknul. Ani ne za minutu před ním stál Tom s dárkem v ruce.
„Všechno nejlepší k tvým osmnáctinám brácho“ a předal mu dárek. Sam se na něj usmál.
Znal ho už od malička, jsou to dvojčata a přesto ho Tom dokáže překvapit. Sam si ho vzal a Tom si vzal ten svůj dárek. Oba na ráz ho začali rozbalovat.
Tom nemohl uvěřit svým očím. V ruce držel DVDčka, které nemohl nikdy nikde sehnat. Podíval se do očí Sama a ten se na něj jen z široka usmál. Sam dostal stříbrný náramek.
Dnešní den bylo oběma chlapcům osmnáct let. Nikdo z nich nevěděl, co se má v budoucnu stát.
*** Po třech letech ***
Samuel procházel mezi hroby. Směřoval jen k jednomu. Ke hrobu, kde jsou pohřbeni jeho biologičtí rodiče a kde byla pochovaná jeho polovička, jeho dvojče, jeho mladší bratr. Dnes tomu je tomu rok, co Tom zemřel při jednom z jejich společných akrobatických vystoupení.
Bylo to stejné vystoupení, jako každé jiné, ale tohle bylo něčím vynímečné. Sam cítil, že se něco stane, ale nechtěl Tomovi ničit radost, kterou měl, pokaždé když měli vystupovat. Svůj pocit nechal být a jen se připravoval na jejich vystoupení. Když se představení chýlilo ke konci, pod Tomem se utrhla hrazda a z 60m padal na holou zem.
Sam se od té doby vyhýbal všemu, co se Toma týkalo, už tak ho trápily výčitky svědomí a noční můry a tak nechtěl, aby ho ještě trápili vzpomínky na dobu, kdy spolu oba vyrůstali.
Dorazil na místo a na hrob dává tucet rudých růží, které měl Tom rád. Podíval se na jeho fotku a do očích se mu vehnali tolik zadržované slzy. Od Tomovy smrti mu začali kolegové říkat Ledový princ.
Ledový, protože nikdy neuronil slzu a ke všem byl krutý a princ, protože to byl princ mezi atlety. Patřil k těm nejlepším atletům na světě.
„Promiň mi, bráško. Promiň mi, že sem tě nedokázal ochránit“ šeptá. Měl strach promluvit nahlas. Po tváři mu sklouzávala první slza, kterou uronil od bratrova pohřbu. Sam byl natolik zadumaný do svých myšlenek, že neslyšel to, že se za něj někdo postavil. Neznámí si odkašlal, aby upozornil na svou přítomnost.
Sam se rychle otočil a už chtěl začat řvát na toho, kdo ho vyrušil z přemýšlení, ale jeho oči pohltily zlatavě-hnědé oči toho cizince. Do těch očí by se mohl dívat celé dny a neomrzelo by ho to, ale ovládl se.
„Co si přejete, pane?“ řekl, ale v jeho hlase bylo slyšet rozrušení.
„Přišel sem na tento hrob stejně jako vy, pane Samueli Halliwelle“ odpověděl zdvořile.
Samuela překvapilo nejen to, že znal jeho jméno, ale i ten půlnoční hlas neznámého muže.
„Kdo jste, odkud mě znáte a co děláte u hrobu mé rodiny?!“ vyjel na něj. Potřeboval vědět, kdo to je a co tady chce.
„Jsem Alexandr Grey a jsem starý přítel tvého bratra Toma. Přišel se mu vzdát úctu“ odpověděl mu klidným hlasem. Nedal na sobě nic znát ani nepohnul jediným svalem v obličeji.
„Grey? Neznám vás a Tom mi o vás nic neříkal“ podíval se na něj podezřelé. Ty oči se mu zdají povědomé, ale nemůže si vzpomenout, kde je viděl. Sam se otočil k Alexandrovi celým tělem a začal odcházet. Pomalu ho míjel. Alexandr se na něj ještě podíval.
„Zato Tom mi o tobě hodně vyprávěl“ řekl, ale spíš to říkal pro sebe než pro Sama. Ten se na něj jen podíval, ale radši nic neřekl.
Sam odešel a Alexandr přešel blíž k hrobu, kde byl pohřben Tom. Klekl si k němu a podíval se na Tomovu fotku. Povzdechl si.
„Ach jo Tome ten tvůj bratr je hlupák, ale udělám, co sem ti slíbil. Pomůžu mu s tím představením, co si vymyslel. Pomůžu mu, ale on musí přijít za mnou a ne já za ním. Doufám, že je ti to jasné“ říkal, jako by byl Tom přímo před ním a ne, že si povídá jen s fotkou. Položil květinu na hrob a odcházel. Před bránou si nasedl do svého porsche a odjížděl směr domov.
Zato Sam se pomalu procházel městem a přemýšlel, kde viděl ty oči. Zastaví se u výlohy, kde jsou vystavené televize různých velikostí. Všechny jsou zapnuté na nějakém programu, kde bylo nějaké atletické představení. Jediné, co ho na tom zaujalo, byli oči jednoho z atletů.
Představení končilo a on si všimnul, že je tam ten muž, se kterým se dnes setkal, ale že je tam i jeho bratr a klaní se obecenstvu. Toto představení je staré dva roky. Tehdy byl Sam zraněný, tak místo něj musela vystoupit nějaká náhrada a ta náhrada byl nějaký Alexandr.
Sam se praští do hlavy a rozeběhl se domů. Hned jak doběhl domů, odemkl, vrhl se do bratrova pokoje a začal se tam prohrabovat ve věcech. Hledal složky všech akrobatů, co s nimi vystupovali. Vedl to Tom, protože byl hrozný puntičkář a na tohle byl prostě lepší on.
Zalezl do vestavěné skříně a tam si všimnul šuplíků. Jeden otevřel a málem vyskočí radostí.
„BINGO!“ zakřičel na celý byt. Začnul se ve složkách prohrabovat. První šuplík a hned na to druhý. Už z toho málem šílený, když najednou našel, co hledal. Složku na, které bylo napsáno ‚Alexandr Grey‘. Vstal, vyšel z pokoje a složku hodil na stůl v obýváku. Zalezl do kuchyně a začal něco kuchtit. Měl šílený hlad, za celý den vůbec nic nejedl.
S jídlem si sedl k televizi a pustil jí. Natáhl se pro papíry o Alexandru Greyi a začal si jí pročítat. Našel tam úplně všechno. Jako například datum i místo narození, váhu, míry prostě všechno. Zaujalo ho, že u rodiny má napsáno, že je sirotek.
„Chudák. Ten asi neměl jednoduchý život, ale kdo vlastně má?“ řekl s plnou pusou a hodil složku na stůl a zadíval se do nějakého válečného filmu.
Zatím co se Sam probíral papíry o Alexandrovi, tak Alex přemýšlel o tom jak donutit Sama, aby za ním přišel. Napadlo ho spoust nápadů, ale žádný mu nepřišel dost dobrý. Najednou na svém psacím stole si všiml scénáře, který napsal Tom už před nějakou dobou. Vzal ho do ruky a v tom ho napadl nápad, jak splnit, co slíbil.
Vzal scénář a dal ho do obálky. K němu přidal ještě dopis. Na obálku napsal adresu a pak jí šel vhodit do schránky, která byla kousek od jeho domu. Když se vrátil, šel si rovnou lehnout, už byl příliš unavený.
Další den se Sam vydal na trénink. Když vešel do tělocvičny, hned si ho zavolal jeho šéf.
Vešel do jeho pracovny a viděl tam někoho, koho nečekal.
„Ahoj Samueli dlouho jsme se neviděli“ prohodil zdvořile Alex, který seděl naproti Samovu šéfovy. Samův šéf se na něj podíval s otazníky v očích.
„Já tady se Samem jsme starý přátele“odpověděl Alex na jeho otázku. Na to hned zareagoval Sam.
„To teda není pravda. Včera sem ho viděl poprvé v životě“řekl už nepříjemným hlasem. Tato návštěva mu zničila celý den a možná i celý život. Pan Gentleman, tak se jmenoval Samův šéf, se na Alexe jen usmál. Kolikrát to od Sama slyšel.
„No vidíš, Same teď se tady s panem Greyem můžete lépe seznámit, protože sem odedneška nastupuje a ty ho tady se vším seznámíš“ řekl mu šéf s klidným hlasem. Sam se na něj podíval a z očí mu lítali blesky. Pan Gentleman se jen usmál a oba strkal ze dveří kanceláře.
Oba stáli za dveřmi. Sam sebral svou tašku a šel do tělocvičny. Šel sám bez Alexe. Alex se na něj nevěřícně koukal.
‚On mě tu nechal? No počkej, za to si to vypiješ!‘ pomyslel si Alex a vydal se za ním. Našel Sama, jak cvičil a jak tam stojí několik lidí a dívá se na něj. Tak se na něj taky podíval a viděl nevěřitelné skoky a další věci, které vyráželí dech.
„Tan Samuel se vážně dobrý, co myslíš, Anno?“ ptala se holka, která stojí vedle něj.
„To teda je. Jen by nemusel být ke všem tak protivný“odpověděla jí a dál se věnovala dívání na Sama.
„No jo, taky mu přezdívají Ledoví princ. To si nevěděla?“ řekla jí, ale odpověď už Alex neslyšel, protože se zabral do svých myšlenek.
‚Tak Ledový princ mu říkají. No, ono se to k němu i hodí, tedy až teď. Co mi Tom říkal, tak byl vždycky laskavý a usměvaví‘ pomyslel si a přitom koukal na Sama. Najednou se rozešel až ke skokánku, kde je hrazda. Sundal si bundu a přehodí ji přes zábradlí. Chytnul hrazdu a skočil. Je rozhodnut si dát se Samem malý souboj. První skok je nebezpečný a druhý ještě víc.
Každý ze skoků je víc a víc odvážnějších a nebezpečnějších. Každý, kdo tam stál a díval se na ně, měl strachy zatajený dech. Dokonce se tam na ně díval pan Gentleman a ten se jen usmíval.
‚Tak konečně tu má Sam někoho sobě rovného, možná i lepšího‘ usmál se ještě víc. Dál se už nekoukal, protože už musel být na jiné schůzi. Jejich souboj skončil někdy v nočních hodinách. Každý, kdo se na ně díval, odešel do svých pokojů nebo bytů. Jen oni nemohli stále přestat až teď. Oba sestoupily na zem, ale Samovi se podlomila kolena, a kdyby ho Alex nezachytil, spadl by obličejem k zemi. Alex ho šetrně položil na zem a sám někam odešel. Po chvíli se vrátil a v ruce držel dvě flašky vody dva sendviče.
„Na, musíš mít žízeň a hlad“ podal mu Alex jednu flašku pití a jeden sendvič. Sam si jen vzal, co mu Alex podával, ale neřekl ani slovo. Rozbalil sendvič a z chutí se do něj zakousl.
„Jak si věděl, že mám rád krutí sendviče?“ prolomil Sam tíživé ticho.
„Tom, mi to o tobě řekl a taky řekl, že máš rád modrou a že máš rád orchideje a…“ to už nedořekne, protože Sam vyskočil na nohy, popadl tašku s věcmi a odcházel pryč. Alex si lehnul na záda a koukl se do stropu. Ruku si dal na čelo a zakousnul se do svého sendviče s krůtou.
Sam zatím běžel do svého bytu a po tvářích mu tekly slzy. Rozrazil dveře svého bytu a poté je prudce zavřel. Zvuk zavírajících se dveří musel být slyšet po celém domě.
Vlítnul do bratrova pokoje a všechno tam začal shazovat, mlátil věcmi o zeď. Běhal z jednoho pokoje do druhého a všechno ničil. Teď a tady nechával průchod veškerým citům, které v sobě zadržoval hodně dlouho. Bolest, vztek, strach, ale i láska jím teď procházely. Už svítá a až teprve teď padá Sam únavou k zemi. Usnul, ale slzy mu dál tekly po tvářích.
‚Tři hodiny odpoledne a on tu ještě není. Snad se mu nic nestalo‘ říksl si pro sebe a ani neposlouchal, že na něj pan Gentleman mluví. Pan Gentleman mu mávnul rukou před očima.
„C. . co? Říkal jste něco, pane Gentlemane?“ Alex několikrát zamrkal, aby se vrátil zpět do reality. Pan Gentleman se na něj jen usmál.
„Řekl jsem, že už můžeš odejít Alexy“jeho úsměv se ještě víc rozzářil. Alex vstal ze židle, kývnul hlavou na rozloučenou a rychlost blesku zmizel z kanceláře.
Mezitím se Sam probouzel na zemi v obýváku. Bolelo ho celé tělo, ale asi nejvíc srdce.
Natáhnul ruku a hledal telefon. Konečně ho nahmatal a už vytáčel číslo do kanceláře šéfa.
‚Halo? Same si to ty?‘ hned ze sebe vysypal Samův šéf.
„Ano jsem to já, pane Gentlemane, chtěl sem vám říci, že nějakou dobu nepřijdu. Musím si urovnat myšlenky“ sype ze sebe ani nepřemýšlí nad tím, co říká. Dívá se do stropu a po tvářích mu znovu začínají téct slzy. Znovu na něj všechno začínalo doléhat. Doufal, že už to má za sebou, ale neměl pravdu. Všechno ho teprve čekalo.
‚Dobře Same. Na kolik dní to vidíš?‘ měl o něj starost a v jeho hlase to bylo poznat.
„Nevím. Na hodně dlouho. Promiňte pane Gentlemane, ale už budu končit“ jak dořekl, tak zavěsil. Už nechtěl slyšet žádný starostlivý hlas. Zavřel oči a snažil se usnout.
Dny ubíhali, jako voda. Nikdo z tělocvičny o Samovi nic nevěděl. Všichni byly nervózní, protože Sam nechyběl víc, jak tři dny v roce. Dokonce nechyběl ani v době, kdy se jeho bratr zabil. Všichni ho obdivovali za jeho sílu s jakou zvládá tíhu života, myslely si, že ho nic nezlomí, ale mýlili se. Teď byl zlomený a oni nevěděli, co si o něm mají myslet.
„Pane Gentlemane, mohu dovnitř?“zaťuká Alex a vejde dovnitř.
„Jistě, co jste potřeboval Alexy?“ řekl jeho šéf, ale nezvedal hlavu od papírů.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli nemáte nějaké správy o Samovi“ v hlase má úzkost, už neví jak dál. Má o Sama obrovský strach. Začal k němu cítit něco víc, než rivalství nebo pouhé přátelství. To, co k němu cítí v tuhle chvíli je hlubší než přátelství.
„Je mi líto Alexy, ale nic o něm nevím, ale potřeboval bych od vás laskavost“ teprve teď zvednul oči od papírů.
„A to jakou?“ podíval se doje očí, které už byly unavené od života.
„Potřeboval bych, abyste zašel za Samem a koukl se na něj a hlavně, abyste mi ho pohlídal“ usmál se na něj vševědoucím úsměvem.
„Rád bych, ale neznám jeho adresu“ zalhal. Přeci nemusí vědět všechno.
„Nelžete mi, Alexy. Vím, že jí máte už od Toma, Samova mladšího bratra“ Alex zrudnul pod jeho pohledem.
„Jistě. Zajdu tam. Nashledanou“ otočil se a odešel. Rychle šel do šatny, kde se převlíknul do bílé košile s černými kalhoty a vzal si klíčky od auta. Jel za Samem. Jel se kouknout, co se mu stalo. Cesta mu netrvala ani půl hodiny. Vyjel výtahem až do posledního patra. Z lehkostí našel dveře, které patřily Samovi, a nebylo to těžké, protože tam byly jen jedny dveře. Zaťukal.
Dveře se sami od sebe odevřeli, a tak Alex vyšel dovnitř. To, co uviděl, v něm vyvolalo ještě větší strach, než měl doposud. Šel dál a dál. Po cestě vyděl rozbité fotky i zrcadlo na chodbě.
Vešel do obýváku a první, co uviděl, byl klavír stojící u okna. Když šel víc do obýváku, uviděl, jak tam Sam ležel obličejem k zemi. Rychle k němu přiběhl a klekl si k němu. Otočil si ho k sobě.
„Same. Same, prober se!“ třásl s ním, ale nic. Žádná odezva. Instinktivně mu dal ruku na čelo, ale musel ji dát pryč, jak ho pálila. Vzal ho, co nejemněji do náručí a odnesl ho do jeho ložnice. Položil ho na postel a sundal si bundu, kterou si musel vzít, jelikož mu byla zima.
Vstal od něj a šel do kuchyně, kde do mísy napustil ledovou vodu a vzal nějaký hadr, který měl právě po ruce. Přešel zpátky k Samovi a na čelo mu dal ledový obklad. Přikryl ho až ke krku. Vstal a začal se procházet po Samově bytě. Poté se vrátil k Samovi a vyměnil mu obklad. Nudil se, a tak se rozhodl, že uklidí to, co Sam v záchvatu vzteku rozbil. Začal u něj v ložnici a skončil v Tomově pokoji. Schválně si ho nechal až na konec, protože tak mohl zjistit, jak vypadal Tomův pokoj. Najednou zaslechl křik a vzlyky, které vycházejí se Samova pokoje. Přešel k němu a uviděl, jak se zmítá v noční můře. Zařval Tomovo jméno a znovu a znovu. Asi se mu zdá o tom osudným dni, kdy zemřel jeho bratr. Sedl si k němu na židli a chytil ho za ruku. Netrvalo to dlouho a i on usnul.
‚Ahoj Same, dlouho jsme se neviděli‘ řekl mu tak známí hlas. Ohlídnul se za sebe, do leva, doprava i před něj, ale nikoho nevidí. Všechno je rozmazaný. Pomalinku se všechno vrací k normálu a on vidí, jak nějaký muž stojí před hrobem jeho bratra a zbytku jeho rodiny.
‚Hej! Hej ty! Co tu chceš? Vypadni odtud, tady nemáš co dělat!“zakřičel, ale postava se ani nepohnula. Nepohnula, protože ho neviděla. Přešel k němu a dotkl se jeho ramene, ale ruka tím ramenem jen prošla, jako by ten člověk byl vzduch. Natáhnul znovu ruku a stalo se to samé. Něco ho nutí se podívat na náhrobek. Tam uviděl to, co nikdy nečekal. Je tam vyryto jeho jméno. Podíval se do tváře té osoby a v ní poznal Alexe. Podíval se pozorněji a tak uviděl, že mu po tvářích stékají slzy. Slzy smutku. Za ním se objeví další postava a tentokrát to je pan Gentleman.
‚Pojď Alexy, tady už nic nezmůžeme‘ v jeho hlase byl slyšet hluboký zármutek.
‚Nemůžu uvěřit, že mě tu takhle beze slova nechal a to mi říkal, jak moc mě miluje‘ z Alexových tváří začaly téct další slzy. Pan Gentleman mu dal ruku na rameno a společně odcházeli.
‚Já mu říkal, že ho miluju? To není možný!‘ zařval a doufal, že mu někdo odpoví a měl štěstí.
Vedle něj se objevil Tom. Jeho dvojče. Bratr, který je jen o hodinu mladší než on sám.
‚Ahoj Samuely, bráško‘ Sam se otočil po známem hlasu a jeho oči se střetli s těmi bratrovými.
‚Tome, co se děje? Co se mi stalo? Jak sem mu mohl říct, že ho miluju?‘ jedna otázka za druhou.
‚Same, můžu ti odpovědět jen na dvě s tvých otázek. Toto je jedna možnost tvé budoucnosti. V tady té budoucnosti jsi zemřel při havárii. A na tu třetí otázku znáš jen ty sám. Teď se musíš vrátit k sobě a žít svůj život. Jen ty sám si tvoříš budoucnost‘ přešel k němu a objal ho. Malý bráška dospěl zatím, co on se chová jak malé dítě, které se neumí chovat.
Sam pomalu odevíral oči. Podíval se na jednu stranu, pak na druhou a na té uvidí spícího Alexe, který drží jeho ruku. Sam se jen usměje a natáhne druhou ruku.
„Stávej Alexy. Bude tě bolet celé tělo“ zašeptal. Jeho hlas vypovídal službu. Alex nejdřív otevřel jedno oko a pak to druhé. Když uviděl usmívající Samovu tvář, musel se usmát i on. Vstal. Skočil k němu na postel a objal ho. Silně ho přitiskl k sobě.
„Same, prosím tohle, už nedělej. Měl jsem o tebe obrovský strach“ řekl mu, ale jeho hlas se třásl úlevou ale i obavou, co na to Sam řekne.
„Neudělám to, pokud budeš už navždy semnou, Alexy“ zašeptal mu do ucha a políbil ho na ušní lalůček. Alex se od něj odtáhl a zadíval se na něj. Sam ho chytil za bradu a přitáhl si jeho ústa k těm svým. Jejich rty se spojili k jemnému a procítěnému polibku. Po malém okamžiku se od sebe odtáhly.
„Co…co to děláš?“ koktal. To, co teď Sam udělal, mu vyrazilo dech. Začal od něj couvat. Vyběhl s pokoje, popadl bundu a vyběhl ven z bytu. Stoupl si do přivolaného výtahu. Teď chtěl být, co nejdál od Sama a potřeboval si vyčistit hlavu.
Sam namáhavě vstal z postele, a co mu nohy stačili, běžel za Alexem. Když vyšel ze dveří, uviděl, jak se před Alexovým obličejem zavírají dveře od výtahu. Viděl jeho slzy. Sam se opřel zády o dveře výtahu a obličej schoval do rukou. Znovu brečel, už nedokázal ovládat své city, jako kdysi.
Alex vyběhl před dům. Auto nechal autem a rychle se rozeběhl pryč. Běžel do parku, tam padl na lavičku a přes ústa si dal ruku. Slzy mu tekly proudem. Teď už nevěděl, co si má myslet. Nevěděl, co si má myslet o tom polibku, který mu dal Sam.
„Proč si to udělal, Same?“ zašeptal. Ubíhali hodiny, ale nikdo s těch dvou se nehnul ani o milimetr. Sam pořád seděl u dveří výtahu a Alex na lavičce. Oba přemýšlí o tom, co se stalo, o tom, co doopravdy cítí k tomu druhému a o tom, co bude dál. Nikdo z nich to neví.
Z ničeho nic Sama probudí zvuk zvonku otevírajících se výtahových dveří.
Pan Gentleman měl strach o Sama i o Alexe, když mu ani jeden neodpovídal na jeho volání a tak se vypravil k Samovi domu. Když vyšel z výtahu a uviděl tam zhrouceného Sama, málem mu puklo srdce.
„No tak Same, pojď dovnitř nebo tu nastydneš“ nahodil úsměv a zvedal Sama. Musel ho podepírat, protože kdyby to neudělal, spadl by. Dotáhl ho až do postele.
Sam nic nevnímal. Pořád viděl Alexovi slzy. Pan Gentleman si všiml jeho výrazu a tak se vydal na průzkum lednice, aby našel něco pro Sama, protože nevypadal zrovna nejlíp.
Po chvíli se vrátil s miskou plnou teplé slepičí polívky. Položil jí na stolek vedle postele a strčil do Sama. Ten se probral z transu a podíval se panu Gentlemanovi do očí. Pan Gentleman v jeho očích uviděl jen bolest a beznaděj.
„Pane Gentlemane, já chci pryč, už tu nechci zůstat“ podíval se na něj a v jeho očích se mihla láska a prosba o pomoc. Pan Gentleman se na něj jen hluboce usmál.
„Víš co Same? Mám nápad“ podíval se Samovi do očí. Ten kývl na náznak, aby pokračoval.
„Před nedávnem mi napsal můj velmi dobrý přítel a požádal mě o pomoc. On chtěl, aby tam šel na nějakou dobu učit někdo ode mě. Já jsem mu na to odepsal, že se ještě uvidí. Co ty na to? Šel by si tam?“dopověděl. Sam se na něj vrhl a objal ho.
„Ano, moc rád tam pojedu“ zašeptal a znovu se mu z očí pustili slzy. Pan Gentleman ho objal a konejšil ho, až ho ukonejšil k spánku.
Uběhlo několik dní a Sam se chystá pryč ze svého rodného města Los Angeles. Zde se narodil a doufal, že tu i zemře, ale jeho osud se ubíral jiným směrem, než si vysnil.
„Pane Halliwelle, auto je už tady“ oznámí mu vrátný. Sam naposledy pohlédne do bytu, kde žil spolu s Tomem. Vyšel z venkovních dveří a nastoupil do taxíku, který ho odvážel na letiště, odkud letěl do Paříže.
Nasedá do letadla. Nikdo se s ním nepřišel rozloučit. Je mu to líto, ale už to nezmění.
Letadlo vzlétá. Teď už nejde nic vzít zpátky. Sam se naposledy podívá na město. V očích se mu objeví slzy, ale rychle zamrká, aby jim zabránil. Otočí hlavu zpět a začne se věnovat notebooku.
Alex vešel do kanceláře pana Gentlemana.
„Potřeboval jste něco, pane Gentlemane?“optal se ze zdvořilosti. Neměl na nic náladu.
„Jen sem ti chtěl říct, že si teď náš nejlepší akrobat “Alex se na něj nechápavě podíval.
„Ale vždyť se jím Sam“ Samovo jméno jen vyplivl z úst, jako by to bylo něco nechutného. Pan Gentleman se podíval Alexovi do očí.
„Samuel od nás odešel. Našel si něco jiného, něco co mu bude více vyhovovat“ řekl mu jako by se nic nestalo. Alex nic neudělal ani sval se mu nepohnul.
„Je to jeho věc. Teď mě prosím omluvte, musím jít trénovat“ řekl, otočil se a odešel, aniž by čekal, co pan Gentleman řekne. Ten se jen podíval na zavřené dveře a pak se vrátil k papírům, které mu leželi na stole.
‚On odešel? To je hloupost. Sam akrobacii a vystupování miluje, tak proč odešel. Kvůli mně?‘ jde a ignoruje své okolí. Nevnímá, že na něj mluví nebo volají. Vešel do tělocvičny a hned začal cvičit. Přemýšlel pořád a pořád.
Sam přistál na pařížském letišti. Vystoupí z letadla a hned jak vstoupil do haly, uviděl ceduli s jeho jménem. Přejde k staršímu muž a usměje se.
„Já jsem Samuel Halliwelle“ řekl mu plynulou francouzštinou.
„Těší mě, já jsem Jean Arthur Rimbaud. Jsem ředitel zdejší akrobatické školy“ podal mu ruku. Oba se poté vydali k autu, které je přivezlo před překrásný dům. Vystoupili a Sam nemohl uvěřit svým očím.
„Toto je váš dům pane Halliwelle“ Sam se na něj nevěřícně podíval. Pan Rimbaud napřáhl ruku ke dveřím a tím mu naznačil, ať vejde dovnitř. Sam byl jen v úžasu.
„Líbí se vám tu?“ v jeho hlase byl náznak strachu.
„To je slabé slovo“ rozešel se do jiného pokoje. Pan Rimbaud šel za ním.
„Pane Halliwelli, už musím jít. V obýváku na stole máte adresu do naší školy. Čekám vás tam už v sedm ráno“ kývl hlavou a odcházel.
Sam vešel do jedné z ložnic a tam našel jeho věci. Začal je vybalovat. Uklidil si oblečení. Najednou mu zakručelo v břiše. Sešel schody do kuchyně a otevře ledničku. Jeho oči posmutní. Nic tam nebylo.
„No, hold musím jít nakoupit“ sebral bundu i peněženku a vydal se na nákup. Procházel se Paříží, kde už zapadalo slunce. Sam jen rozdával úsměvy, na každou krásnou ženu, kterou potkal, ale v srdci měl stále smutek a bolest. Jenže nenechává na sobě nic znát. Nemusí nikdo vědět, že trpí láskou k osobě, která jeho city neopětuje.
*** Po dvou letech ***
Alexandr Grey vždy usměvavý mladík se proměnil v sochu ledu. Jeho srdce zmrzlo stejně, jako kdysi Samovi, ale ten se teď usmívá, sice to není úsměv od srdce, ale usmívá se.
Ze Sama se stal nejoblíbenější učitel. Učitel, kterého všichni obdivovali už jenom za to, že je tak mladý a dokázal toho hodně, ale přesto nikdo z nich nevěděl, co se odehrává uvnitř něho.
On, skoro každou noc probrečel a někdy měl pocit, že nebesa pláčí spolu s ním.
„Pane učiteli?“ zvednul ruku jeden ze žáků.
„Ano?“zvedl oči od papíru.
„Já, chtěl bych se zeptat, jestli byste s námi, jako se třídou, něco nenacvičil“ zeptá se nesměle chlapec. Ostatní na něj kývají na náznak toho, že je odvážný.
„Pokud byste chtěli a dovolila by vám to škola a rodiče, tak nejsem vůbec proti“ usmál se na ně. Rád by je naučil něco jiného, než jsou základy akrobacie, basketball a jiný přihlouplí hry. Studenti začali tleskat a vřískat.
„Ale, mam jednu podmínku“ a všichni najednou ztichly.
„Vše si zařídíte samy. Já vám s tím nebudu pomáhat. Navíc se vám to bude hodit do života. Já sem se ve vašem věku, už musel starat o sebe a svého bratra“ položil pero a začal se jim naplno věnovat.
„A co se stalo s vaším bratrem?“zeptala se malá Šedá myška. Tak jí tu všichni říkali.
„Můj bratr je už tři roky po smrti. Zabil se při jednom našem představení“ všem se protáhli obličeje.
„No, ale teď už dost o mě a mé minulosti. Teď si vezměte sešity nebo nějaký papír a já vám nadiktuji věci, které byste měli vědět, jak dosáhnout toho čeho chcete“začal jim diktovat a přitom to psal i na tabuli. Jemu to sice nepomohlo, ale jim by mohlo.
Dny ubíhali jako voda. Sam i Alex se věnovali tomu svému a přitom mysleli na jeden druhého.
Samovi žáci sehnali povolení od ředitele pana Rimbauda i od svých rodičů a tak je Sam učil akrobacii. Jediné, co musel Sam udělat, bylo sehnat něco, co by mohli nacvičit a s tím mu pomohl pan Gentleman.
Jediná jeho poznámka byla, že se na to představení půjde podívat společně s nejlepším akrobatem od něj. Naivně souhlasil, aniž by věděl, kdo je ten akrobat.
Dny i týdny plynuli. Den premiéry se rychle blížil. Jediné, co teď mohli dělalat bylo to, že dolaďovali své chyby.
A je to tu. Den vystoupení vyšel přímo na štědrý den, ale nikomu to nevadilo, neboť mohli spatřit něco neobvyklého. Dokonce dorazil i pan Gentleman jak slíbil. Sam k němu hned přispěchal.
„Dobrý den pane Gentlemane. Dlouho jsme se neviděli“ nasadil veselí výraz, i když mu nebilo moc do smíchu.
„Taky tě rád vidím, Same. A tamhle jde naše hvězda“ ukáže směrem za Sama. Ten se otočí a vidí Alexe, který jde k nim.
„Dobrý den, Samueli“ v hlase mu zní strach i dávná bolest, na kterou se snažil zapomenout, ale nešlo mu to.
„Dobrý den, pane Greyi. Prosím omluvte mně, musím za dětmi“podal si s nimi rukou, odcházel. Na Sama i na Alexe mělo jejich setkání těžký dopad. To, o co se celé roky snažili, bylo v jednom okamžiku pryč. Když Sam došel do šaten, na okamžik se opřel o zeď, ale hned vyšel pomoct těm, kdo to potřebovali.
„Tak děti, hodně štěstí. Věřím, že to dokážete“ usmál se na ně hřejivým úsměvem.
Představení začalo. Držel jim palce, ale duší byl úplně jinde. Duchem byl lapen v minulosti
Představení bylo v plném proudu. Všichni, až na jednoho byly ponořeni do vystupování mladých lidí, kteří mají velký talent a odhodlání potěšit svého učitele, který jim ohledně představení hodně pomohl. Všichni měli zatajený dech, až na jednoho jediného člověka. Až na Alexe. Ten byl myšlenkami u Sama.
‚Za ty dva roky se změnil. Zněj, je nejoblíbenější učitel a zemně se stal Ledový princ, kterým byl kdysi on. Co je za tou jeho změnou?‘ přemýšlel si pro sebe. Koukal se pře sebe, ale něco ho napadne.
‚Musím za ním!‘ tvrdě praští pěstím do sedačky a nakloní se k panu Gentlemanovi.
„Pane Gentlemane, musím si jít odskočit“ zašeptá tak, aby ho slyšel jen pan Gentleman. Ten jen kývne, ale nějak se mu nevěnuje. Alex se postavil a odcházel. Naštěstí seděl úplně na konci řady, tak nemusel nikoho prosit, aby ho pustili.
Alex se procházel tichými chodbami školy, až narazil na třídu, která ho něčím zaujala. Jak to vypadalo, tak to byla třída na zeměpis, který on nenáviděl s celého srdce. Procházel se třídou a prohlíží si obrázky nejrůznějších krajin.
„Co tu chceš?“ozval se za ním půlnoční hlas. Hlas, který po celé ty dva roky toužil slyšet, ale nikdy neměl odvahu udělat něco, aby se mu to vyplnilo. Otočí se na něj celým tělem s překvapeným obličejem.
Sam slyšel, odevírání dveří, když se vracel se sborovny, kde si musel něco nutně vyřídit.
Když uslyšel odevírající se dveře, musel vědět, kdo je tak drzí, že bez dovolení vešel do třídy když tam nemá co dělat. Tak se jednoduše vydal do té třídy a našel tu někoho, koho ani za mák nečekal. Teď tam stál Alex z očima plných překvapení a něčeho, co nedokázal poznat.
„No…. já…ehm…“ netušil co říct. Tolikrát si v duchu představoval, jaké by to bylo znovu ho vidět. Znovu s ním mluvit, ale teď nedokáže přijít na nic, co mu chtěl říct.
„Ty co? Ježíši z tebe to jde hůř než s těch dětí“ usmál se na něj.
‚„On se usmál? A na mě? To není možný‘ Samův úsměv vykolejil Alexe ještě víc. Alex mu úsměv oplatí.
„Chtěl sem tě jen najít a říct ti, že je obdivuhodný, co jsi ty děti naučil“ jeho úsměv se ještě prohloubil, aby nepoznal smutek, který jim probíhal, už od doby co odešel do Paříže.
„Aha, děkuji. Nechtěl by sis zajít někam na jídlo a popovídat si o starých časech?“ nevinná otázka, ale v Alexovi to vyvolává jiné představy. Přikývnul, ale zarazí se.
„Co děcka?“ zeptal se trochu nervózně. Sam se jen usmál. Otočil se, vyšel ze dveří. Alex chvilku stál na místě, ale pak se za ním rozběhnul. Sam se zastavil až před dveřmi do sálu, kde jeho třída předváděla akrobatické představení.
„Chceš se vrátit tam nebo chceš jít semnou? U mě to pochopí, že jsem odešel“ řekl mu a v jeho hlase nebila slyšet žádná nervozita jen očekávání. Alex chvíli přemýšlel. Vyšel směrem ke svému místu a už se neotočil za Samem.
Ten se jen otočil a vydal se pryč. V očích měl slzy, ale myslel si, že to tak skončí, ale netušil, že ho to tolik zabolí. Šel tiše do sborovny, odkud si vzal bundu a tašku a šel pryč. Neměl chuť se tam vracet. Věděl, že to tam zvládnou na výbornou. Šel noční Paříží a cestou potkal obchůdek s hracími skřínkami. Pečlivě si prohlížel jednu za druhou, až nakonec vešel do obchodu. Vybral si tam skřínku s nejkrásnější melodií, jakou kdy slyšel.
Alex, už to nemůže vydržet. Věděl, že udělal hroznou chybu, že nešel se Samem. Vstal, vzal si bundu, když v tom ho zastavil pan Gentleman a dal mu do ruky papírek. Alex vyběhl z budovy a v běhu rozbaluje papírek, který dostal. Tam našel Samovu adresu. Hned se rozběhne tím směrem. Netrvalo to ani čtvrt hodiny a už stál před Samovým venkovními dveřmi. Měl strach zaťukat či zazvonit a přesto se dveře rozrazili. Z nich vykoukl Sam a v očích měl hlubokou bolest.
Jakmile Alex zahlídl bolest, kterou mu způsobil, několika kroky překonal vzdálenost, která je dělila, a objal jej. Vší silou ho přitiskl k sobě.
Sam ztuhl. Tohle nečekal. Na mobil mu někdo napsal, ať se jde kouknout i hned před dveře.
Jeho zvědavost ho překonala, a tak se tam šel podívat a našel Alexe, který ho právě objímal.
Sam ho od sebe odstrčil a vší silou ho praštil do zubů. Alexovi se podlomili kolena a spadl na zem. Samovi začali znovu téct slzy.
„Co si myslíš, že děláš?! “vyjel na něj, protože vněm vzrůstal vztek, ale i bolest. Alex se na něj podíval. Vstal. Rozpřáhl se a jednu mu vrazil do brady. Sam, jak to nečekal, upadl a přitom se praštil o roh dřevěného botníku. Alex vykulil oči a hned se k němu vrhnul. Zavřel dveře a v rychlosti ze sebe strhl bundu, kterou hodil na zem. Klekl si a vzal Sama do náruče. Přenesl ho do obýváku, kde ho šetrně položil na gauč. Rozeběhl ke stolu a vytočil číslo na záchranku. Nadiktoval adresu a zavěsil. Záchranka tam byla ani ne do šesti minut. Hned ho naložili a odjeli s ním do nemocnice. Alex se otočil a vyběhl schody do Samova pokoje. Tam zabalil vše nutné, ale nad fotku, kterou měl u postele, se zarazil. Byl tam on s nějakou partnerkou a ta držela růže. Rychle se vzpamatoval a rychlostí blesku se vydal do nemocnice za Samem.
Když tam dorazil, mohl jít hned k němu na pokoj, kde se zhroutil na židli vedle postele. Vzal jeho ruku do své a přiložil si jí k čelu. Od očí se mu začal linout slzy.
„Odpust mi to Same, já to tolik nemyslel. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, na to mi na tobě moc záleží“ zavzlykal a jeho slzy nebyli k zastavení. Najednou na své hlavě ucítí čísi ruku. Zvednul hlavu a uviděl smějící se Samovu tvář.
„Neplač, i když si hodně moc roztomilí“ jeho usměv se víc rozšíří. Alex si utře slzy a vrhne se Samovy do náruče.
„Odpust mi to“zašeptá mu do ucha.
„Alexy, udusíš mě“ zasmál se trochu hlasitěji. Alex ho pustil a s omluvnýma očima se na něj podíval.
„Promiň“ zakňoural. Sam si ho přitáhl k sobě a políbil ho.
„Takhle ti to moc sluší, Alexandře“usmál se na něj. I Alex se na něj usmál. Znovu ho objal, ale tentokrát to byl on, kdo líbal jeho.
„Miluju tě Alexy a promiň mi, že to trvalo tak dlouho“zašeptal, když se jejich rty na chvíli rozdělili.
„Ty se nemáš za, co omlouvat. To já sem hlupák. Miluju tě Samuely“řekl i on a jejich rty se spojili v dalším něžném, ale procítěném polibku.
Konec!
Komentáře
Přehled komentářů
TO JIM TO TRVALO...... mociky goood
hezké
(jun...sss, 25. 10. 2007 23:11)Moc hezké..tedy už sem se začala bát že nebudou spolu to by byla hrozná škoda..ale štastný konec tam byl takže moc hezké..:-)
Moc klásný
(Janča.Kori, 25. 10. 2007 22:58)Doporučuji všem aby si přečetl tuhle povídku.Je to fakt pěkný a naínavý příběh dvou akrobatů a o strátě příbuzných.Jestli nikdo do komentářu napáše že je to kravina tak mu rozbiju držku
!!!!
(Mauinka001, 31. 12. 2008 21:23)