cesty na vlastní pěst

5.3.2005

  Okolo 6:00 hodiny nás probudili paprsky vycházejícího slunce.Noc jsme strávili dobře až na otlačená záda z tvrdé podlahy.

 Hned po snídani, která proběhla již podle tradičního menu, jsme se vydali na ostrov Rinca.

  Dřevěná brána ostrova nám připomínala Komodský ostrov, s tím rozdílem že nebyli vidět žádná obydlí průvodců. Vydali jsme se tedy asi 20 min cestou připomínající Šumavské slatě.

  Průvodci nás přivítali daleko vstřícněji a ujali se výkladu o cestě která nás čeká.

 Trasa bude delší jak ta včerejší co Nicolase moc nenadchlo a začal uvažovat, že zůstane.To nás samozřejmě moc nepotěšilo ale nakonec jsme ho přemluvili.

  Varani ležící opět u obydlí byli náhle neuvěřitelně živí. Jeden z průvodců vyhodil zbytky kostí a rázem se z líně vypadajících varanů stala nezkrotná smečka krvelačných šelem. Myslíme, že by nikdo s přihlížejících neměl sebemenší šanci se dostat ze spáru těchto plazů.

  Pomalu jsme se tedy odebrali na prohlídku ostrova draků.Hned asi po 10 min nás průvodce zastavil a ukazoval nám v trávě ležícího varana. Potichu jsme se přiblížili a zahlédli jsme dalšího obyvatele tohoto překrásného ostrova Vodního buvola majestátně se pasoucího nebezpečně blízko varana.Více ho však vyděsila naše přítomnost a tak se raději vzdálil.

 Myslím, že až nyní jsme si uvědomili sílu tohoto predátora, když jsme zahlédli kolos v podání vodního buvola, tedy jeden z článků potravního řetězce  Komodských varanů.

 Pokračovali jsme dál v objevování ostrova. Další podívaná na sebe nenechala dlouho čekat. V bahně se osvěžovali dva vodní buvoli a na strání pobíhali dvě opičky, které svým pískáním upozorňovali na nebezpečí v podobě lidí.

Protože jsme byli na cestě již přes 30min přestalo to některé členy výpravy bavit a začali se hlasitě projevovat. Před a za celou  výpravou šel jeden z průvodců , protože jsme se poněkud zdrželi u obdivování krajiny, která nás obklopovala začali jsme si s s průvodcem na konci povídat.Skupina všech členů si vytvořila před námi náskok, co nám tedy vůbec nevadilo ba dokonce nám to vyhovovalo.Průvodce nás zavedl mimo cestu a měli jsme jedinečnou šanci si udělat snímek s varanem ležícím na kameni asi 1m od nás.Ujistil nás předem že varan odpočívá a nemá momentálně chuť na lidské maso. Opravdu neměl.

 Naše cesta se chýlila ke konci a tak jsme se rozloučili s našimi průvodci a vydali se zpět k naší lodi. Těsně před lodí se z křoví vynořil zvědavý nebo hladový varan , kterého musel jeden z průvodců klackem zahnat. Bylo opravdu vidět, že se mu nelíbíme, o to však pro nás celý tento okamžik byl autentičtější.

  Nalodili jsme se a pomalu jsme se ubírali směrem k ostrovu Flores, který byl posledním ostrovem naší cesty.Ještě před tím však kuchař zabil slepice, aby nám mohl udělat slavnostní oběd v podobě čerstvého masa na rozloučenou. Zastavili jsme tedy ještě naposled u ostrůvku, kde jsme měli poslední příležitost se vykoupat.Tato příležitost však trvala jen několik minut, protože průvodci začali neklidně pobíhat a volat na všechny, kteří si šli zaplavat aby se vrátili, protože se blíží bouře.Do dneška nevím jak to zjistili, protože obloha byla modra, posádka byla bez radia a do hodiny se přihnala opravu ošklivá bouře. Všechny lodě, které byli na moři směřovali k ostrovu Flores k přístavnímu městu Labuanbajo a my samozřejmě také. Pouze jediná loď trajekt směřující zpět na ostrov Sumbawa odplouvá a my doufáme, že se vrátí.Téměř 30min jsme se kolébali na lodi a byla to taková tečka za naší úžasnou ale náročnou cestou.Zdálo se že nám moře chtělo ukázat, jakou má sílu a že vlastně tomu čemu jsme říkali náročná cesta byla vlastně taková malá procházka růžovou zahradou.

 Po připlutí do přístavu jsme si vytahali batohy z podpalubí a v průvodci Lonely Planet jsme si našli doporučované ubytování.

 Jakmile jsme vykročili na pevninu seběhli se ochotní nosiči, které se však se zkušenostmi z Mataramu rychle odháněl.Protože jsme byli opravdu unavení byli jsme i nepříjemní.Dlouho jsme neotáleli domluvili jsme si rozlučkovou večeři v restauraci Gardena  a vydali se hledat homestay „Chez Felix“.

 Těžké batohy poměrné velké teplo a stále obtěžující dopravci nabízející transport, nám moc k dobré náladě nepřidali.Vidina koupelny a postele nás ale tlačila vpřed.

  Nabídka dopravců mě zahnala  k použití silných slov v češtině po té co jeden z nich  na motorce nás chtěl odvést s batohy a všechny tři.Kdybych se posadil za něj asi bychom jeli celou cestu po zadním kole.

 Námi vybraný homestay byl opravdu daleko téměř na konci města na kopci.

  Nicolas statečně ušel ohromný kus cesty a byl neuvěřitelně upocený.První cesta, v homestay vedla do sprchy a opravdu nám pomohla.

 Měli jsme docela hlad a tak jsme se začali připravovat na cestu do restaurace.Nicolas však neotálel a protože měl také hlad po chvíli přišel s kokosovým ořechem, který shodil ze stromu za homestay.Přišel k chuti nám všem.

 Přesto však jsme se vydali do restaurace, kde jsme se pomalu všichni účastníci výpravy začali scházet kromě francouzů, pro které to byla zkrátka všechno jen fraška a asi by si s námi neměli co říct.

  Všichni jsme rozebírali a vzpomínali na zážitky,které jsme v posledních dnech prožili a dopřávali si skvěle upravené rybí speciality. Okolo 22:00 jsme se všichni rozešli spát.

6.3.2005

 Ráno jsme vstávali na předem domluvenou snídani v 6:00. Indonéská snídaně opět nezklamala v podobě palačinky s banánem.

  Bylo to vcelku příjemné ráno, téměř celou noc pršelo, tak vzduch byl opravdu svěží a my seděli na terase s výhledem na moře a užívali si snídaně ne příliš valné chutě, ale za to v naprosté pohodě.Rozebírali jsme právě prožité zážitky, nyní již s malým nadhledem a shodli jsme se všichni,že strávené dny na lodi byly opravdu náročné, ale opravdu stáli za a myslíme si že jsme si opravdu užili.

 Po této ranní siestě jsme se odebrali pro batohy do našeho pokoje a pomalu jsme se chystali opustit útulný homestay. Majitelé jsou opravdu příjemní lidé a tak po zaplacení strávené noci 30 000tis. Rp  jsme se vydali zpět k přístavu.Cesta se zdála daleko příjemnější oproti včerejšímu odpoledni, nikdo nás neobtěžoval nabídkou odvozu, a téměř jediným obyvatelem ulice byli děti jdoucí do školy.

  Bylo málo po 7:00 hod měli jsme tedy relativně spoustu času, protože místní tvrdili, že trajekt odplouvá po 8:00hod tak jsme byli v naprostém klidu.Nerozhodilo nás ani zjištění, že trajekt ještě nedorazil, ale to bylo dle domorodců v pořádku, ty seděli v přístavu s různými náklady a také čekali.

 Začala se okolo nás motat podivná parta mladíků a nabízeli nám ubytování a začali vykřikovat,že trajekt nepřijede, což jsme považovali za špatnou srandu, ale věděli jsme již, že triky jak vylákat z turistů nějaké peníze neznají meze.

 Přesto vše nám to nedalo a po půl osmé jsem se šel podívat po někom zodpovědném v přístavu.Podařilo se mi najít jakéhosi mladíka v košili a tesilkách, který právě něco, zdálo se důležitého, vyřizoval telefonem.Když hovor ukončil sdělil mi šokující zprávu.

„trajekt dnes není bude možná zítra“ lámavou angličtinou s úsměvem na rtech a vůbec mu nevadilo že mám již na tento den koupený lístek.Prostě a jasně trajekt dnes nebude a budeme moci být rádi, že bude zítra, přepsal datum na lístku a opět s úsměvem natváři zadrmolil „bay,bay“.

  Šel jsem tedy tuto báječnou novinu sdělit Lence a Nicolasovi. Tak jeden den strávený v přístavním městě, které nemá co nabídnout jen snad několik útulných restaurací a několik zprostředkovatelských kanceláří na výlet po ostrově Flores.

 Zpět do našeho homestay se nám již nechtělo a tak jsme se rozhodli,že se ubytujeme v prvním hotelu, na který narazíme.

 Asi po 200m od přístavu jsme přišli k podivnému hotelu a otráveni dnešní skutečností jsme vešli. Uvítal nás Čínský majitel a šel nám ukázat pokoj. V prvním momentě jsme si mysleli, že jsme se ocitli v pohádce „Mrazík“ protože interiér pokoje byl naprosto totožný s vnitřkem chaloupky na kuří noze ježibaby a i ta snad měla více komfortu, ale hledat ubytování dál jsme prostě jít odmítali. Cenu jsme dohodli na 30tis za pokoj a šli jsme do města.Začali jsme se tady z pamatovávat z ranního šoku, když asi po hodině zabíjením času po městě začalo silně pršet.

Nezbylo tedy nic jiného, než se vrátit zpět do našeho interhotelu. Naivně jsme si mysleli, že se v pokoji před deštěm schováme,ale rozdíl mezi prostředím venku a uvnitř nebyl téměř žádný.

 Majitel domu tedy pohotově přinesl hrnce, aby vodu tekoucí ze stropu nachytal, ale i on sám pochopil, že tady zůstat nemůžeme. Nabídl nám tedy pokoj s klimatizací,ale již o 10tis Rp dražší. V každém případě do tohoto pokoje nepršelo a klimatizace přišla vhod. Nepršelo dlouho a tak jsme se vrátili do ulic. V poledne jsme navštívili restauraci Gardena, kde jsme se minulý večer skvěle najedli, a objednali si juice s čerstvého ovoce znovu rybí specialitu.

 Okolo 14:00 jsme se vrátili zpět do hotelu a Nicolas v momentě usnul.Šli jsme tedy s Lenkou do města a zajímali jsme se nyní o výlety, které zde byly nabízeny.Zjišťovali jsme,že nabídky zde jsou více jak zajímavé a začali jsme litovat, že jsme naší cestu nezačali právě tady, ale snad příště.

 K našemu údivu jsme potkali Němce z naší výpravy na Komodské varany. Sdělili nám, že letadlo, kterým měli včera odletět mělo pouze 35 sedadel, ale letenek bylo prodáno 38 prostě měli smůlu stejně jako my a poletí tedy zítra.Neumíme si představit mít lety navázané na sebe, nevím jak by jsme pak vysvětlovali zmeškání letadla do Evropy.

 V jednom z obchůdku na suvenýry jsme byli přemlouváni na výlet po Floresu. Nabídky byly tak lákavé, že jsme s Lenkou začali přehodnocovat stav a začali počítal kolik dní nám zbývá do odletu a co tedy můžeme reálně stihnout a co ne s přihlédnutím na spolehlivost místních dopravních prostředků. Snad zvítězil zdravý rozum, nebo i to, že se Nicolas těšil na ten pohodový několika denní život nic nedělání na pláži u moře. Padlo poslední rozhodnutí definitivní NE snad příště. Vrátili jsme se tedy zpět do hotelu kde spal Nicolas. Zašli jsme na malou večeři v místním obchůdku a šli jsme spát.

7.3.2005

Jedna z mála nocí, kdy jsem spali celou noc přikrytý, klimatizace opravdu fungovala.

Ráno jsme vstávali okolo 6:30 a nechali jsme si naservírovat snídani.Ani snad nebudu vzpomínat na menu skromné indonéské snídaně ale palačinky s banánem nám začali opravdu lézt krkem. Mezi tím než se Lenka s Nicolasem najedli šel jsem se podívat zda se  kapitán trajektu rozhodl přijet na ostrov odvést pasažéry, kterých evidentně od včerejšího dne přibylo, protože hlavní příjezdová cesta byla doslova zacpaná různými povozy, čekající na trajekt.

 Po chvilce se otevřel pohled na přístav a byl tam. Šel jsme tedy hned zpět pro Lenku a Nicolase nandali si batohy a vyrazili jsme k přístavu.Opět se dostavil zajímavý slovy nepopsatelný pocit úlevy z toho, že jedem dál, ale opět do neznáma na ostrov Sumbawa ležící asi 100km západně od Floresu.Cesta bude trvat přibližně 9hod, tak se máme na co těšit.

 Před vstupem do přístavu jsme zaplatili každý 5tis.Rp jakýsi manipulační poplatek.

U pokladny jsme ukazovali zaplacený šek od autobusové společnosti, která tvrdila,že trajekt je v ceně. Nebyl a tak jsme museli zaplatit 35tis.Rp za dospělého a 18tis.Rp za dítě. Na lodi jsme byli již v 7:15 a zabrali si místo v v jedné ze dvou velkých míst na sezení. Bylo zde okolo 200 míst.Plánovaný odjezd byl z 7:30 pomalu posouván až do 9:00. Vyrážíme a domorodci začínají polehávat na špinavou betonovou podlahu. V televizi běžel pořad podobný našemu „neváhej a toč“ a všichni ti polehávající a i ti ostatní se náramně bavili.

Lenka začala prožívat svoji první mořskou nemoc.Trajekt se s námi začal nebezpečně kolébat a tak jsme tlačili čas. Seděli jsme na tvrdých naprosto nepohodlných sedačkách a snažili se usnout.Nicolase, po jeho výkonu spaní, samozřejmě naše chování vůbec nebavilo a tak se začal procházet po lodi.Po chvíli přišel s polévkou, kterou si nechal naservírovat do misky do dneška nevím jak se s nimi domluvil, protože angličtina na této lodi byl vskutku přepych nicméně si dokonce přišel pro přesný obnos peněz když šel prázdnou misku vrátit do kuchyně.Zkrátka a jasně domluvil si polévku, cenu a ještě to uhrál na „sekeru“ dobrý výkon.

Okolo 16:00 se v dálce vynořuje obrys přístavního města Pelabuhan Sape.

 V 16:30 vystupujeme z trajektu a opět nás odchytávají nahaněči, aby nás mohli odvést do města Bima .Protože jsme měli koupený tiket neměli jsme v úmyslu dále platit a tak nekompromisně jsme nalezli do malého minibusu u které byla značka autobusové společnosti, kterou máme zaplacenou.Vyjeli jsme téměř za okamžik našeho nástupu. Cesta vedla mezi domky, které stály na kůlech a nabývali dojmu úplné chudoby až na satelity, které zde byly u každého z nich.Cesta trvala přibližně 1hod a projížděli jsme úchvatnou krajinou, serpentinami jsme se doslova drápali na údajně nejvyšší horu Sumbawy ze které byl krásný pohled do údolí obklopující deštný prales.Lence se žaludek pomalu dostával do normálu, ale stále se cítila unavená. Do Bimi jsme přijeli okolo 18:00 a šli jsme rovnou k našemu autobusu. Tady na nás zkoušel jeden z prodejců lístků, že lístky jsou neplatné.Po chvíli odešel pravděpodobně s jeho šéfem a s našimi lístky do kanceláře autobusové společnosti ověřit platnost tiketů. Okolo 19:00 přinesl lístky a posadil nás na zadní sedačky autobusu. Neměli jsme již odvahu protestovat, mohlo se stát, že zaplatíme celý lístek znovu a pojedeme až druhý den a to jsme si již nemohli dovolit. Noční jízda tímto autobusem nikomu snad ani nepřeji, přestože jsme na tento jev byli upozorňováni, připraveni jsme ale asi nebyli. Plno těchto na první pohled kultivovaných lidí se netrápilo s nevolností žaludku a tak se neobtěžovali vstát a zajít na toaletu, která v tomto autobuse byla, pouze se vyklonili do uličky autobusu a bylo po problému.Okolo půlnoci jsme zastavili na jídle, které bylo opět v ceně jízdenky, a posilnili se rýží s kuřetem. Autobus mezi tím řidiči uklidili a my jsme asi po hodině opět nasedali do čistého autobusu. Ne na dlouho. Pozdní večeře u mnohých vzala za své, a tak jsme trávili noc v autobuse….

8.3.2005

 V 5:30 jsme dorazili k přístavu Poto Tano od kud jsme  trajektem přepluli na ostrov Lombok do přístavního města Labuha Lombok. Cesta trvala přibližně jednu hodinu a my jsme se ocitli opět v místě kde jsme před 6 dny začínali výlet na Komodské ostrovy.Tušili jsme, že vzdálenost od přístavu do Mataramu je přibližně 1hod. cesty tak jsme se opravdu těšili, že budeme moci vystoupit z tohoto autobusu.

 V 8:30 jsme dorazili na autobusový terminál v Mataramu.Opět se strhla bitka o to, kdo s nahaněčů uloví bílé turisty a naplní si kapsu.

 První nabídky byli až hloupé.Cesta do přístavního města Pemenang za 200tis Rp odjezd skupinovým autobusem a až ve 13:00.

Ceny se nám zdáli opravdu velké a tak jsme vyndali obávaného průvodce Lonely planet.

  Nahaněči začali být nervózní  a začali jít s cenou samy dolů.Udělali jsme však  razantní krok a návrh 60tis a hned teď. Byl to asi šok, protože takový útok z naší strany nečekali a začali se smát a pokřikovat, že jsme se zbláznili až do chvíle kdy jsme se sebral a šel shánět autobus. V okamžiku byla cena 80tis a hned. Byl to úspěch.

Projížděli jsme opět zajímavou krajinou a dokonce v jedné části deštného pralesa jsme zahlédli velké množství opic, které posedávali na krajnicích nebo svodidlech.

Bemo nás odvezlo do přístavního města. Vysadili nás před jakousi bránou kam tyto dopravní prostředky nesmí a my se vydali asi 200m pěšky směrem k přístavu.U jednoho z postraních domků nám nabídli cenu za loď tam a zpět a cestu do Mataramu za 130tis Rp. Zdálo se nám to opět mnoho, tak jsem obešel ostatní, kteří nabízeli něco podobného.Potkal jsme staršího pána který byl ze Skotska a cenu mi potvrdil, že levněji asi neseženeme.Vrátil jsem se tedy a zkusili jsme  štěstí ve smlouvání. Povedlo se na 110tis Rp.

 Po zaplacení se s námi všichni začali přátelsky povídat a ptát se kde jsme již všude byli a dokonce nám jeden z nich doporučil zaručeně levné a dobré ubytování.

 V 10:00 vyrážíme malou motorovou lodí k ostrovu Gili Meno.tato loď převáží potřebné suroviny pro restaurace jako je led, zelenina atd. Tento ostrov je nazýván také ostrovem Robinsonů není zde nic, žádné auta, jen několik bungalovů a několik restaurací a elektrika je zde pouze v určené hodiny.Na loď se vešlo přibližně 12 lidí a náklad.Kromě toho s námi jel i sympatický obchodník, který nám radí eventuelní možnosti ubytování a restaurací.Jeho informace jsme sice poslouchali ,ale nedávali jsme jim až takovou váhu.Přesto však nás zaujala informace o potápěčské škole nebo spíš o její majitelce, která podle jeho slov pochází z Irska, kde máme mnoho přátel a kde jsme i docela dlouho žili takže takový druhý domov dá se říci. Okolo 11:00 připlouváme na ostrov a odcházíme hledat ubytování, které nám bylo tak vstřícně doporučováno.V plánu jsme měli dle Lonely planet vybrané ubytování Malia´s Child Bungalows , které ležely asi 10m od pláže s výhledem na moře, ale byli jsme rozhodnuti, že dáme na rady místních. Na rozcestí kde jsme se měli dát směrem k bungalovům jsme se pro jistotu zeptali, zda jdeme správným směrem,ale s odpovědí,že ano, přišla zároveň i nabídka na ubytování v hodnotě 120tis.Rp za noc se snídaní. Asi jsme šokovali naší odpovědí že hledáme ubytování za 50tis.Rp a tak jsme se rozloučili.Po asi 5miutovém pochodu směrem do vnitrozemí, jsme byli téměř rozhodnutí, že ubytování tak daleko od moře nebereme, nicméně jsme došli až k recepci a tam nám bylo oznámena opět ohromující cifra 100tis.Rp bez snídaně. Ani jsme nezkoušeli dohadovat cenu a v tichosti ve vší slušnosti jsme udělali čelem vzad a odkráčeli jsme směrem k pobřeží. Těsně před pláží, kde byly vysoké kokosové palmy jsme shodili batohy a namazali se autanem proti komárům, protože výskyt komárů přenášející malarii je zde značné tak nebudeme riskovat. Nechal jsme Lenku a Nicolase odpočívat po palmami a šel jsme shánět levné a kulturní ubytování.U již zmiňovaného bungalovu dle Lonely Planet jsem domluvil s majitelkou cenu 100tis.Rp   se snídaní a 80tis.Rp  bez snídaně a bez pitné vody. O tom se již dalo uvažovat vzhledem k cenám, které nám doposud nabízeli, nicméně jsme zkusil štěstí v Kontiki Meno, o kterém je v Lonely Planet také zmínka jako o slušném ubytování. První nabídka 90tis.Rp  se snídaní a 80tis.Rp  bez zkouším tedy osvědčenou fintu  o nabídce vedlejšího bungalovu za 70tis.Rp bez snídaně, ale s pitnou vodou.

Majitel souhlasil, šel mi ukázat naše bydlení a já jsem šel pro Lenku s Nicolasem. Cestou mě potkává majitelka předešlého bungalovu a nabízí cenu 80tis.Rp s pitnou vodou, o co jsme samozřejmě již nejevil zájem, a tak zkusila zda nevyužijeme její skromné prádelny na praní.Odpověděl jsme „možná zítra“. S Lenkou a Nicolasem jsme míjeli neodbytnou majitelku bungalovu, které asi vrtal hlavou neuzavřený obchod s ubytováním a tak to s pračkou zkoušela na Lenku.Aniž bychom byli domluveni vypadla z Lenky úplně stejná odpověď jako ze mě „možná zítra“.

 Ubytování v Kontiki bylo super velká ložnice s obrovským letištěm s nebesy a jednou postelí pro Nicolase, s místností na převlékání a velkou koupelnou se záchodem. Před tímto bungalovem příjemná terasa s venkovním posezením a upraveným okolím pod kokosovými palmami.

 První cesta nás všech byla samozřejmě do sprchy a hned po té následovala cesta do některé z restaurací.Asi 300m od nás byla restaurace, která od pohledu sliboval slušné posezení a jídlo. Opak byl, ale pravdou a tak porce, které jsme dostali bylo málo i pro Nicolase a to se nám ještě nikdy nestalo a cena za tři chody 66tis.Rp. Bylo rozhodnuto sem pouze v krajní nouzi.

 V našem bungalovu jsme se dorazili zásobami z cest a šli jsme na pláž.Konečně se splnil Nicolasův sen a náš samozřejmě také. V zápětí, ale po dolehnutí na rozpálený písek jsme byli doslova obklopený prodejci s různými druhy zboží, počínaje „pravými“ perli s Jablonce a konče překrásnými maskami, které jsou pro tuto oblast světa nepostradatelným suvenýrem.Uvedli jsme všechny prodejce do víry toho, že poslední den si něco určitě koupíme, ale teď chceme mít klid.Pro tuto chvíli to všichni pochopili ale záměrně píši  „pro tuto chvíli“, protože jistota je jistota a obchodníci při každém setkání s námi nám elegantně připomněli co jsme jim slíbili.

 Okolo 17:00 jsme se odebrali hledat další lepší restauraci a tak jsme dorazili až na konec pláže, která byla upravovaná  a usadili se pro nás v nezvyklém jakémsi „kupé“. Byla to v podstatě dřevěná čtvercová podlaha na kůlech zastřešená listy s palem a zavěšenými bambusovými stínidly, které se dali zatáhnout nebo vyhrnou podle momentální polohy slunce. Na prkenné podlaze byli poházeny polštáře na kterých se sedělo a uprostřed byl stůl 20cm nad podlahou.Stolování mohlo být tedy i v leže nebo v tureckém sedě, který byl asi nejpohodlnější.

 Číšník s hustými dlouhými vlasy se nás okamžitě ujal a přinesl nám juice s čerstvého ovoce.Hned po té jsme měli možnost si objednat večeři, a protože jsme u moře zvolili jsme nějakou mořskou specialitu.Číšník neváhal otočil se a odběhl do kuchyně ze které přinesl čerstvě ulovené ryby a chobotnice.Prostě jsme dostali příležitost si vybrat jídlo takové jaké vypadá ještě před tepelnou úpravou. Mě zaujali chobotnice,Lenku a Nicolase ryby. Mé chobotnice měli přízvučný název „ťumi,ťumi“. Pro Lenku a Nicolase to byla samozřejmě příležitost k posměchu, ale já se nedal jídlo to bylo skutečně fantastické. Porce obrovské a cena směšných 55tis.Rp  za všechny. Seděli jsme zde skoro do 21:00 popíjeli juice a povídali. Atmosféra tohoto ostrůvku byla opravdu nepopsatelná prostě další ráj na zemi. Majitel restaurace nám rozsvítil lampiony, které se odráželi v pohupující se hladině moře za zády nám šuměli mírným větrem ohnuté kokosové palmy a tlumená indonéská hudba dodávala tomuto okamžiku právě tu atmosféru, která se tak těžko popisuje.Pociťovali jsme všichni únavu, která byla dnes opravdu příjemná a tak jsme pomalu odkráčeli k našemu bungalovu.Na cestu jsme si museli svítit displejem od mobilního telefonu, protože zde nejsou ulice a tak ani pouliční lampy, a elektrika jde pouze v restauracích a v bungalovech.

 V ložnici jsme roztáhli moskytiéry vystříkali pokoj sprejem proti komárům, namazali se  autanem a všichni jsme v okamžiku usnuli.

 Jak jsme již zmiňovali byl to téměř opuštěný ostrov a veškeré bungalovy byly zasazeny do ostrovní vegetace a na víc nebyla hlavní turistická sezona, takže na několik málo turistů, které bychom spočítali na prstech u našich rukou a domorodci, kterých zde bylo o trochu více zde vládnul skutečný život džungle.Tuto skutečnost jsme si vlastně uvědomili až v noci ,která jak by se zdála,měla být klidná,ale opak byl pravdou. Zvuky které se linuly z okolních palem a podivný vřískot pod okny, který se v pravidelných intervalech stupňoval ze slabého zvuku až po téměř nesnesitelný, zvláštní šustění nad stropem, který byl ze slámy a bylo škvírami vidět pod střechu a nakonec i dupání které se ozývalo okolo celého našeho bungalovu nás ujišťovalo, kdo je zde pánem tvorstva no upřímně my to nebyli.

9.3.2005

  Ráno i přes rušnou noc jsme se probudili nabytí energií a odpočatí.Byl to strašidelný zážitek,ale když si uvědomíme že těchto míst na světe je tak málo tak nám bylo smutno, protože tento pocit by si měl prožít každý aby pochopil jaká příroda byla než přišel člověk. Ale na druhou stranu těch snobů, kterých je na světě tolik by zničili i to málo co tu zbylo.

 Byli jsme,ale opravdu naprosto odpočatí. Dlouho se nám již nestalo, abychom spali tak dlouho a s postele jsme se dostali až v 9:30 což bylo na naše zvyky i z domova hodně dlouho.

 Protože, jak jsem již psal, je tento ostrov nazýván ostrovem Robinsonů a nacházíme se mimo hlavní sezonu, takže se celý ostrov doslova straní civilizaci a je tu neuvěřitelný klid. Je slyšet pouze vlny, které se převaluji přes sebe a dopadají na písek, zpěv jakýchsi ptáků okolo našeho bungalovu. Slunce už začíná nabírat na síle odhadujeme okolo 30ºC.

 Vystřídali jsme se o ranní sprchu a vyrazili jsme na snídani. Byli jsme rozhodnuti, že půjdeme do restaurace, ve které jsme byli včera večer. Vyšli jsme z bungalovu a upravenou cestičkou jsme pokračovali podél pláže na snídani. Cestou nás zastavila naše známa ze sousedních bungalovů a ptala se, v kolik hodin přineseme prádlo na praní. Opět naše pohotová odpověď zněla „možná zítra“ a to jí evidentně rozhodilo, protože nám připomněla včerejší příslib. „Taky jsme chtěli lacinější ubytování „prohodili jsme s Lenkou v našem jazyce a nerušeně jsme pokračovali dál. Bylo vidět že s námi není spokojená, ale ve vší úctě k domorodcům obchod je obchod a bohužel i tady na tomto ostrově.

 Asi po 20min. jsme dorazili k pohostinnému majiteli plážové restaurace, který ležel na jednom z „boxů“ na jídlo a odpočíval, byl asi hodně unaven. Ovšem ve chvíli jak nás spatřil vystřelil jako raketa a začal uctivě zdravit a běžel pro jídelní lístek.

My jsme se mezitím pohodlně usadili do polosedu a pololehu a čekali. Objednali jsme si opět výtečné juice a toasty s míchanými vejci. Když to přinesl nevěřili jsme vlastním očím porce byla obrovská a chuťově to bylo skvělé i když pro naše smlsané jazýčky na snídaně omeleta s banánem by chutnala asi každá snídaně, která by nebyla omeletového stylu.

  Nicolasovi prostředí svědčilo, protože snědl celou porci, s kterou jsme měli co dělat i my.

Nicolas nabral tedy novou energii, kterou začal viditelně využívat tím,že začal pobíhat po pláži občas nakoukl do kuchyně a čím více častěji skákal do vody. K nám zašel pouze doplnit tekutiny. My s Lenkou jsme užívali trávení dnešní snídaně po svém. Seděli jsme rozebírali jsme celou naší výpravu a hodnotili to co se povedlo a co ne. Prošel kolem nás obchodník, který nás doprovázel včera na lodi a vedl další dva turisty, kteří jako my včera, hledali ubytování pouze opravdu šli dle našeho vkusu divným směrem. Obchodník nás opět uctivě zdravil „good morning“ a stejně tak i turisti, kteří ho následovali.Po chvíli se vracel pouze náš obchodník se ženou a Nicolas jim zkřížil cestu a tak se s nimi dal do řeči. Protože to bylo několik metrů od nás neslyšeli jsme všechno, pouze několik anglických frází, ale Nicolas se nenechal odradit od svých her povídáním a tak zasev zápětí odběhl. Zaslechli jsme však ženu, které nedalo, aby se nezeptala obchodníka odkud jsme. Náhle se žena otočila a šla přímo k nám.

S Lenkou jsme již začali tušit, a začali jsme se smát no jasně Češi.Ve světě se prostě neztratí a i přestože jsme tak malý národ tak si vždy nějakou tu cestičku k sobě najdeme i v tak zapomenutém místě světa.Hned se nás ptali, kde jsme ubytováni protože  byli zděšeni z cen, které jsou zde nabízeny.Dali jsme jim tedy tip. Nám samozřejmě nedalo se zeptat kam tošli. Prý tam jsou jakási zapomenuté bungalovy, které jsou mimo sezonu opuštěny a tak šli hledat tím směrem. Vrátila se tedy pro svého manžela a odešli na námi doporučené místo.

 Okolo 11:00 jsme se pomalu odebrali zpět k bungalovům, abychom se převlékli do plavek a šli se koupat. Na pláži jsme se opět potakali s našimi již známými Čechy a dozvěděli jsme se zajímavé informace o jejich cestování. On byl zvukař pro naše přední hvězdy a tak poslouchat jeho vyprávění z cest po světě bylo jako poslouchat někoho ze slavných herců v televizi. Uměl opravdu skvěle vyprávět.

 Okolo 14:00 hod jsme si zašli na Lehký oběd a samozřejmostí byly juice.

  Po obědě jsme míjeli potápěčskou školu a majitelka seděla uvnitř,tak jsme zavítali.Na první pohled byla poznat Irský temperament. Mluvila přesně tak jako Irové a měla opravdovou radost, že jsme ji navštívili. Mluvili jsme o Dublinu, kde ještě před 7 lety žila se svým bývalým manželem. Bydlela v sousední čtvrti, ve které jsme bydleli my a tak okolí jsme znali skvěle.Zavzpomínali jsme na Irské hospody které byli v okolí a na pláže v malebné přístavní čtvrti Dublinu. Vyprávěla nám její osud jak se sem dostala a i to že žije bez muže a už žádného nechce no zkrátka zdejší život  ji uchvátil natolik, že nehodlá nikdy změnit. Do Evropy zavítala pouze dvakrát a to na svatbu a na narozeniny její dcery, která sem za ní pravidelně jezdí.

 Odhalila nám i velkou záhadu. Celou cestu po Indonésii jsme vídali kočky bez ocasu a tak jsme si mysleli, že po narození jim je domorodci z nějakého pro nás neznámého důvodu sekají.

 Skutečnost byla úplně jiná, kočky se tu bez ocasu rodí, je to prostě jakási mutace, kterou by možná vysvětlil někdo z genetiky, ale do takových detailů už nepůjdeme.

  Naše Irská známá zde měla téměř kočičí útulek, prostě jí bylo líto opuštěné kočky a tak si jí vzala k sobě.

 Poradila nám výlet do středu ostrova, kde je malá botanická zahrada, a i to, že bychom neměli vynechat cestu okolo ostrova.

 Rozloučili jsme se a vyrazili jsme se tedy podívat do botanické zahrady.

 Cesta vedla přes obydlí domorodců a všude tady polehával dobytek a pásli se slepice. My jsme nebyli namazaní repelentem a tak jsme trochu zariskovali, protože komárů tu bylo opravdu víc než dost.

 Celá botanická zahrada byla spíše malý hotýlek, který je zde velice pěkně udržován a stěny zdobili pohlednice, podpisy a suvenýry Jhona Lenona, který sem velice rád jezdil.

 V 16:00 jsme se vrátili na pláž a opět si užívali. Náš obchodník se opět nenápadně připomněl a protože dnes nabízel krásné indonéské šátky, které se dají nosit okolo pasu, nebo jako šaty za krk a nebo jako šortky. Vše nám ukázal jak se dá ze šátku co vykouzlit a začalo smlouvání.V tu chvíli se přihnalo dalších asi 5 obchodníků, které jsme ani neznali a začali nám nabízet jejich zboží. Cena začínala na 80tis Rp a Lence se povedlo usmlouvat na 50tis.Rp.

 Ze všech těch obchodníků, kteří se tam přihnali nás zaujal pouze jeden a to s masky.Domluvili jsme se s ním, že zítra podle toho kolik nám zbude peněz uděláme obchod.

Okolo 18:00 jsme se pomalu přesunuli do bungalovu připravit se na večeři. Byli jsme rozhodnuti, že opět půjdeme do naší restaurace na konec pláže, ale zastavil nás na polovině cesty číšník a ukazoval nám co právě ulovil. Byl to snapper s baracudou což jsme nemohli odolat. Protože se zde smlouvá opravdu skoro všude i cenu naší večeře jsme si museli usmlouvat. První nabídka byla 80tis. Rp bez rýže  a nám se povedlo usmlouvat cenu na 68tis. Rp s dvěmi porci rýže. Ryba na roštu byla vynikající a pro nás tři dostatečně velká. Připlacení jsme si však všimli že cena se navýšila o 10tis Rp. a tak jsme se ozvali. Bylo zjevně vidět, že to byl pokus,ale nevyšel. Okolo 21:00 jsme se vraceli zpět do bungalovu, kde jsme opět provedli naší tradiční prevenci proti komárům a šli spát.

10.3.2005

  Dnes jsme se probudili již o něco dříve asi v 8:00 a bylo slyšet  rozbouřené moře. Mraky se střídali se sluncem, ale i tak bylo příjemných březnových 25ºC v tuto ranní hodinu.

V 9:00 jsme vyšli na snídani a v místech kde jsme včera večer večeřeli byl jakýsi rozruch. Posadili jsme se tedy a objednali si juice a pozorovali jsme dění. Jeden s domorodců pobíhal po pláži s harpunou a vyhlížel. Ve vodě o podál byli další dva se sítí a naháněli ryby směrem k pláži. Byl to vše takový mžik, že jsme viděli jen již rybu napíchnutou na harpuně.

Nicolase tato činnost natolik oslovila, že zapomněl i na svůj ranní juice a šel asistovat.

   Náhle začali domorodci ve vodě něco křičet a muž s harpunou pobíhal po pláži a díval se kde se co vynoří. Po chvilce se opravdu cosi vynořilo a začalo to rychle plavat z jedné strany na druhou. Muž s harpunou vystřelil,ale minul. Až po chvíli jsme si uvědomili, že to byl asi metrový žralok, ale bohužel rybářům uplaval takže jsme ho viděli pouze ve vodě.

 Po tomto nevšedním zážitku jsme se nasnídali a šli jsme se koupat na pláž před náš bungalov.

  Byl to náš poslední den na tomto kouzelném ostrově a tak jsme se rozhodli, že bychom měli ostrov obejít, tak jak nám včera doporučovala Irka. Okolo 12:00 jsme se připravili na výlet. Na konci pláži jsme se zastavili na oběd u našeho sterého známého. Byl rád, že nás opět vidí a my jsme usoudili, že to byla opravdu nejlepší restaurace.

 Nicolas během přípravy našeho lehkého oběda zmizel v kuchyni a asistoval při přípravě.

 Vždy se jen objevil, aby se pochlubil s úlovkem, který ukořistil od majitelky . Vždy to byl nějaký kousek ananasu nebo kokosu. Foukal příjemný vítr a přestože svítilo slunce, nebylo takové horko. Po oběde jsme tedy pomalým tempem vyrazili na výlet okolo ostrova. Bylo zde opravdu plno opuštěných bungalovů o kterých nepíše ani Lonely Planet. Na severním konci ostrova již nejsou tak upravené pláže jako tam kde jsme ubytováni tedy na východní části. Z moře zde vystupují skalnaté útesy, o které se vlny rozráží. Tady jsme se zaposlouchali do uklidňujícího zvuku příboje a pozorovali jsme vlny, které zde byli skutečně vysoké.

 Asi tak 1000m severněji od nás byl další ostrov Gilli Trawangan, který je naprostým opakem našeho ostrova. Pořádají se zde večírky a místo bungalovů je zde o mnoho více hotelů.Zkrátka ostrov zničený civilizací.

Pokračovali jsme dál k západnímu pobřeží, kde jsme sbírali vyplavené korály a mušle. Bylo to opuštěné místo nebylo zde téměř nic jen vyplavené hromady korálů a mušlí, které vytvářeli nad pláží jakýsi val.

 Téměř na konci západního pobřeží ostrůvku bylo dlouhé molo, o kterém jsme se později dověděli, že je to přístav do Bali a Senggigi.

 Pomalu jsme se blížili k k jižní části ostrova kde začíná být již vidět bujná ostrovní vegetace. Bylo zde vidět, že v minulosti se zde někdo pokoušel postavit malé hotely, ale byli opuštěné a docela i ve špatném stavu. A protože náš bungalov ležel na začátku východní části ostrova, přišli jsme asi v 16:00 zpět.

 Převlékli jsme se do plavek a šli si užít posledního plážového odpoledne. Samozřejmě, že naše přítomnost neunikla obchodníkovi s maskami a tak téměř v okamžiku po našem příchodu na pláž nám začal rozbalovat zboží.

  Lence padla do oka dřevěná miska. Cena byla 320tis. Rp a tak Lenka začala smlouvat. Její první návrh byl 100tis. Rp za misku a k tomu malou masku. Musím přiznat, že již chápu proč se tak domorodci tímto obchodováním tolik baví. Bylo to zábavné hotové divadlo, vydrželi to téměř hodinu. Lenka odcházela s cenou 180tis. Rp za misku a masku a domorodec ještě prohodil že dnes nemá ani na rýži, ale protože se smál brali jsme to jako kompliment.

  Večer nás čekala poslední zdejší večeře a tak jsme opět zavítali do restaurace na konci pláže.

  Protože nám zbylo více peněz než bylo v plánu mohli jsme opravdu hodovat. Nicolas opět zavítal do kuchyně a začal pomáhat roznášet jídlo. Bylo to pro něj neuvěřitelný zážitek a tak se rozhodl, že jeho budoucí zaměstnání bude číšník na ostrově v Indonésii.

 Okoukal různé finty s ananasem jak se dělá kokosový juice a tak vlastně základy má dobré.

 Majitelka si Nicolase natolik oblíbila že mu slíbila, že zítra ráno přijde rozloučit se k přístavu než budeme odjíždět.

  Ten večer jsem začal na sobě cítit zvláštní pocit teploty a vzhledem k tomu, že jsme byl každý při včerejším výletě do botanické zahrady obdařen několika kousanci o komárů, doufali jsme, že to bude jen přechodná únava a ne nic horšího.

  Okolo 21:00 jsme šli spát.

11.3.2005

  V noci se přes nás přehnala bouřka s deštěm doprovázená silným větrem, který rozbouřil moře. Pro Lenku to bylo ráno ve znamení bolesti hlavy a žaludku a tak zkoušela prášky.

Ani jsme se nedivil po zkušenosti s mořskou nemocí a teď nás čeká rozbouřené moře, po kterém pojedeme zpět na ostrov Lombock.

 Sbalili jsme tedy poslední věci a šli jsme směrem k přístavu. Tady opravdu čekala majitelka restaurace, která slíbila Nicolasovi, že se přijde rozloučit.

 Po skromné snídani jsme v 8:00 vyjeli opět malou motorovou lodí zpět. Plně jsme důvěřovali našemu kapitánovi, který se nechával navádět mladíkem na přídi lodi. Ten vždy zavolal když jsme vjížděli do vlny a kapitán ubral na plynu motoru. Šlo jim to dokonale, ale přesto jsme si připadali na lodi jak na plovoucí třísce.

  V přístavu Pemenang se vlny tříštili o molo a bylo tedy nemožné přistát.  Přiběhlo nám na pomoc několik lidí ze břehu a drželi loď tak, aby jí vlny nevymrštili na pláž i s námi.Další lidé přiběhli, aby pomohli odnosit batohy.Další dva domorodci vzali Lenku a Nicolase do náruče a snažili se s nimi přeskočit z lodi na pláž. Čekali vždy na to, až se vlna bude vracet z pláže zpět do moře. Tím se odkryl písek a každý z nich měl na přeskočení několik zlomek vteřin než přijde další vlna, která by je spláchla.Lidé z pláže vždy volali, kdy bude ta nejvhodnější doba a tak postupně všichni vyskákali a zbyl jsem tam sám s kapitánem.

 Přešel jsme na příď lodi a vše se celé opakovalo.Lidé na mně volali a já se pekelně soustředil na výsadek, ale nešlo to, protože vlna která se vracela z pláže zvedla celou příď tak vysoko že to bylo o strach z takové výšky skočit. Ale to už tu byla zase vlna, která se valila na pláž a to se skočit nedalo, i když v tu chvíli byla příď lodi nízko smetla by mně vlna vracející se z pláže do moře. Stál jsme tam asi dlouho, protože i Lenka už začala pobízet  až prostě se nedalo nic jiného dělat a skočil jsem. Písek byl měkký a tak dopad nebyl nikterak tvrdý, vím jen jedno, že jsem začal běžet co mi síly stačili, protože za mnou se již valila další vlna, ale utekl jsem jí ani nevím jak nicméně docela velké dobrodružství skončilo dobře.

   Lenka se smála bylo to asi komické, ale příště už to zvládnu vím totiž jak na to.

 Přiběhli k nám hned nosiči zavazedel a chtěli obnos větší než za dopravu nás všech. To nás naštvalo a protože jsem viděl, že domorodci dávají za pomoc 1000Rp  dali jsme každému 1tis. Rp  z původních 20tis.Rp.

  Začalo opět pršet a tak jsme běželi  k terminálu autobusů. Nahaněči nám začali sdělovat, že nás žádný autobus neodveze, protože se slaví Hinduistický svátek. Vzhledem k tomu, že za tři dny odlétáme z Jakarty, která je ještě 2500km vzdálená, nemůžeme si dovolit promeškat jediný den. Začínáme být nervosní a i nepříjemní. Lenka však poznala prodejce lístku, který nám slíbil Bemo do Mataramu a tak se za ním rozběhla. Nechtěl bych být v jeho kůži. Lence nebylo dobře a ta informace ji opravdu rozčílila a tak náš drahý prodejce dostal tak divokou slovní spršku že autobus přijel během 10min. A pak, že autobusy nejezdí.

 Řidiči jsme ukázali homestay, kam chceme zavést.Pokynul jen hlavou a vyrazil.Když jsme dorazili do Mataram, hlavního města ostrova Lombok bylo plno ulic opravdu zavřeno.Každou ulici blokovala vymodelovaná obluda představující pravděpodobně jakéhosi boha.

 Nakonec se  podařilo dostat se do hlavní ulici, ze které vedly postranní ulice.Byly sice zablokovány, tak jsme vystoupili před ulicí ve které byl Homestay a šli  kousek pěšky. Lence bylo opravdu zle a tak si hned v pokoji lehla. Majitelka nás upozornila, že po 19:00 nesmí být rozsvíceno světlo z důvodu Hinduistického svátku.

 Nechali jsme si za rezervovat tiket na autobus do Jakarty, Který bude odjíždět zítra v 16:00. Museli jsme zaplatit zálohu 500tis. Rp a zbylých 700tis. Rp doplatit druhý den při předání lístku. V Jakartě bychom měli být okolo 9:00hod. 14.3.2005

  S Nicolasem jsme se tedy vypravili do města koupit nějaké jídlo a podívat se na masky z blízka.

 Okolo 14:00 se stav Lenky nezlepšoval spíše naopak. Měla stále pocit na zvracení a tak jsme s Nicolasem šli sehnat suchou veku. I přes to se její stav nezlepšoval a Lenka začala být celá červená a rozpálená. Změřili jsme teplotu a teplota byla alarmujících 41ºC.Začali jsme tedy dělat zábaly do prostěradla co Lence pomohlo a na chvíli se jí podařilo usnout. Já mezi tím studoval různé příznaky nemocí v našem nerozlučném průvodci.Informace nebyli vůbec optimistické.V nejhorším případě podle příznaků zarudlé pokožky to mohla být malárie, vzhledem k tomu, že jsme se právě vrátili z oblasti vysokého nebezpečí výskytu komárů přenášející malárii hodně mně to znepokojovalo,ale na druhou stranu plno příznaků směřovalo na tropický úžeh, o kterém jsem se později dočetl, že je také smrtelný.Na výběr jsem moc neměl.V průvodci byla adresa městské nemocnice a tak jsem začal zjišťovat jakým směrem a jak se do nemocnice dostat. Okolo 17:00  bylo Lence evidentně lépe co nás hodně uklidnilo.

Lenka o možných nebezpečích nemocí nevěděla a tak jsem ji uklidňoval, že to byl úpal a naměřenou teplotu jsem zatajil věděla o 38 ºC.  Lenka si dala polévku, a jablko, které jsme koupili cestou zpět na homestay společně s dalším tropickým ovocem. Protože se nedoporučovalo vycházet do ulic po setmění, šli jsme spát po 20:00.

12.3.2005

  Okolo 5:30 nás vzbudil zpěv z nedaleké mešity. Lenka již nespala. Bylo stále šero.Sáhl jsem Lence na čelo, které bylo snad víc rozpálené než-li včera. Dodala jen, že spala hodně málo, a že jí je zima.Věděl jsem, že nyní je opravdu zle venkovní teplota se pohybovala okolo 28 ºC. Museli jsme okamžitě jednat, protože jsme nikdo nevěděl s čím opravdu bojujeme. Vyběhl jsem na ulici a začal vyhlížet Taxi. Během několika minut zastavil taxikář, který neuměl anglicky ani pozdravit a tak jsem ho rukama naváděl k našemu homestay a ukázal adresu napsanou na papíře městské nemocnice. To bylo jediné, co vyvalený taxikář pochopil. Lenka již čekala u dveří pokoje pomalu se sama nasoukala do auta, Nicolas zůstal v pokoji a my odjeli.Měli jsme obavy co nám doktor řekne, i z toho do jakého prostředí přijdeme a kde nás budou ošetřovat.Měli jsme před sebou ještě obrovský kus cesty do Jakarty a po té pobyt v Hong Kongu.

Taxikář nás odvezl před  vchod do ordinace v areálu nemocnice.Byl to malý komplex patrových budov, okolo kterého byl udržovaný trávník a rostly vysoké palmy. Zaplatili jsme 12tisBol a vešli do haly. Hned se nás ujala mladá žena, která slušně hovořila anglicky a hned se nás ptala proč jsme přijeli.Vylíčili jsme ji celou naši cestu z ostrovů a že máme podezření na malárii. Hned odběhla pro ošetřujícího lékaře, který nás odvedl do místnosti ve které byli postele oddělené PVC závěsy.Opět jsme mu vylíčili náš problém a on Lenku začal vyšetřovat.  Po chvíli čekání, nám sdělil, že je to tropický úžeh a že musí okamžitě dostat silnou dávku antibiotik injekcí.Napětí z nás trochu opadlo, ale ne úplně věděli jsme, že tropický úžeh je jedna ze smrtelných onemocnění tropických oblastí, přesto nás lékař uklidňoval,že nyní je již vše v pořádku

Prostředí okolo nás bylo naprosto čisté, takže naše obavy se rozplynuly hned po vstoupení do haly. Na nemocnici to bylo příjemné prostředí, mnohé zdravotní střediska u nás jsou v daleko horším stavu a bez obav a s plnou důvěrou je navštěvujeme. Přesto všechno  nás stále zneklidňovala skutečnost, že Lenka dostane  injekci a tak jsme se s Lenkou dohodli, že budeme vyžadovat injekční jehlu zabalenou. I to však byla zbytečná obava vzhledem k tomu, že ošetřující lékař přinesl jehlu zabalenou a upozornil nás, že ji rozbaluje před námi takže jsme asi nebyli jediní kdo tuto věc vyžadoval a tak se to stalo pro tuto nemocnici standardním postupem.

Lékař nám sdělil, že po injekci by se Lence mělo ulevit, ale přesto nám dal dávku antibiotik v prášku s sebou, prášky na sražení teploty a na uklidnění.

Vše tedy proběhlo velice hladce až na to, že chtěl Lenku vidět po neděli v jakém je stavu a tak jsme mu sdělili, že dnes autobusem odjíždíme do Jakarty a poté do HongKongu. Zakroutil jen hlavou a z kamennou tváří nám řekl, že cestu autobusem nezvládne, a už vůbec ne 2dny dlouhou.Upozornil nás že pokud chceme odjed tak jedině letadlem a po té vyhledávat klimatizované hotely.

 To samozřejmě celou věc zkomplikovalo.U pokladny před východem z ordinace nám vystavili účet na 65 US$ což nebylo vzhledem ke všem těm úkonům a lékům přemrštěné.

 S Lenkou jsme tedy odjeli zpět do homestay. Cestou samozřejmě vládla dosti nepříjemná atmosféra věděli jsme, že za dva dny odlétáme do Hong Kongu. Lenka sice tvrdila,že se cítí mnohem lépe a že cestu zvládne ale co když ne. Přijeli jsme zpět do Homestay a s Nicolasem jsme se vydali do města pro ovoce a podívat se po kancelářích leteckých společností s nadějí že snad nějakou letenku v rozumné ceně seženeme.Bylo 9:30 a my vešli do první kanceláře nabízející lety Indonéskou společností Garuda. Okamžitě se nás ujali dva zaměstnanci a s velkou ochotou nám začali nabízet volné lety.První volný let byl ještě tentýž den ve 13:00 a tak jsme zaplatili 2,6milBol a šli balit.Bylo to pro nás docela překvapení jednak cenou tak i rychlostí s kterou se vše vyřídilo.Plno cestovatelů, kterých jsme v této zemi potkali měli úplně jiné zkušenosti. Pokud se rozhodneme znovu navštívit tuto zemi tak cestovat budeme pouze letadly ceny jsou pouze jednou tak vyšší než autobusem.

 V 11:30 jsme si přivolali taxi a odjeli na městské letiště. Cesta trvala pouhých 15min a stála 14tisbol. Letiště nám připomínalo spíše autobusový terminál, všichni posedávali na zemi, kontroly byly malé a tak jsme prošli i s batohy do odletové haly, kde po nás chtěli 20tisBol odletovou daň. Sedli jsme si před okno a dívali se na runway. Vždy asi po ½ hodině přistálo letadlo, ze kterého vystoupili lidé a hned opět do něj nastupovali a letadlo se znovu vzneslo.

 V 12:45 přistálo i naše letadlo a v 13:05 jsme startovali.

 V letadla jsme byli v kraťasech v pantoflích prostě nebylo moc času na velké přípravy. Viděli jsme že letecká doprava je tu velice rozvinutá a na naše poměry velice laciná.

Let byl příjemný asi 1hod a 30min dlouhý. Měli jsme přestup v Surabye od kud nás další letadlo dopravilo do Jakarty.Klimatizace v letadlech Lence svědčila přesně tak jak říkal ošetřující lékař.

Po přistání jsme již poznali letiště na kterém jsme nedávno zahájili naši cestovatelskou pouť po Indonésii.Mezinárodní a vnitrostátní letiště jsou propojená, takže jsme mohli tušit co nás bude venku čekat. V příletové hale se Nicolas seznámil s pilotem,který nás shodou okolností přepravoval ze Surabye a tak jsme se dověděli opět zajímavé informace. Jedna z nich byla i kde koupit pěkný hotel v kanceláři přímo na letišti.V kanceláři jsme dostali katalog hotelů. Vybírali jsme samozřejmě hotel co nejblíže k letišti a cenově přijatelný. Přestože cena byla v porovnání jiných hotelů jedna z nejnižších, přesto to byl  nejdražší hotel z celé naší cesty.

 Bylo nám doporučeno 20tisbol za cestu do Hotelu vzdáleného asi 15min. autem a tak jsme vykročili opět do míst plných taxikářů a dopravců. Nezklamali,ale mi jako již zkušení jsme nasadili laťku sumy za odvoz. Procházeli jsme takto asi 10 min a z  nabídek 50tis za odvoz se nám podařilo stáhnout na 30tisBol. 20tis bylo opravdu asi málo, protože plno taxikářů mávlo rukou a odešlo. Možná však, kdybychom měli více času a více trpělivosti uspěli bychom kdoví!

Upravená krajina mezinárodního letiště se rázem vytratila v okamžiku najetí na cestu mezi domy.Tady to byla opět ta typická Indonésie.  Cesta k hotelu trvala skutečně asi 20min.

Přijeli jsme k asi 5 patrovému hotelu vypadající docela slibně. Uvnitř nás však přivítal velice ležérní personál. Recepce byla otlučená sem tam kus omítky a za zády jsme měli jídelní kout.

 Jeden s poslíčku nám pomohl do 4 patra s batohy po schodech a samozřejmě si počkal na odměnu. Pokoj měl klimatizaci a pěkný výhled na letiště přes políčka rýže, kterých zde mezi domy bylo plno.

Lenka si dala sprchu a ulehla. My s Nicolasem jsme opět vyběhli prohlédnou okolí a pro všechny případy najít lékařskou pohotovost. Koupili jsme nějaké ovoce na pokoj a zašli do tamní restaurace na večeři.

Okolo 20:00 hod jsme se vraceli k hotelu podél osvícených obchodů před kterými stalo plnou pouličních prodejců s potravinami a ovocem. Silnice byla opět neuvěřitelně rušná i v tuto hodinu. Zhruba každé 2 min jezdil okolo nás autobus bez oken a ze dveří pokřikovali naháněči na kolemjdoucí.

Okolo 21:00 hod jsme všichni ulehli

13.3.2005

  Ráno jsme se probudili okolo 8:00hod. Lenka prvně spala skoro celou noc ale stále se cítila velice slabá vzhledem k tomu, že nic nejedla a pořád zatím nemůže. Začal ji bolet žaludek a jediný co ji dělalo dobře byla voda. S Nicoalsem jsme se šli nasnídat k recepci. Dostali jsme čaj a trustový chleba s marmeládu. Dorazit jsme se šli do přilehlého obchůdku s potravinami. Lenku bolel vpich po injekci a stále nemohla jíst pouze jablko které jsme přinesli s obchodu.

 Tento den byl skutečně hodně lenošivý dívali jsme se na televizi a po obědě jsme vyrazil na po silnici směrem k centru.Protože byla neděle nebyl tak velký provoz, za to teplota přelezla hranici 50ºC na sluníčku. Podél cesty stály prodejci kokosů tak mně lákali na drink. Vždy jsem odmítl, protože hygiena kolem mě doslova děsila.Přesto všechno to byla zajímavý pochod.Potkal jsme jednoho místního, který mně zavedl do obchodu se sportovními věci a mluvil velice dobře anglicky. Velkým překvapením však pro mě bylo když mi oznámil, že byl v Praze. Pracoval dříve pro jednu hotelovou společnost v sousedním Německu.Zpět do hotelu jsem přišel až dlouho odpoledne. Lenka se cítila pořad velice slabá a začínal jsme uvažovat o cestě do Prahy přímo a vynechat Hong Kong nebo alespoň Lenka.Večer aby Lenka v klidu usnula šli jsme s Niocolasem k místním pouličním prodejců. Koupili jsme si pražené sojové kuličky a byli skutečně vynikající. Ještě v 21:30 jsme si doběhl pro jednu porci.

Šli jsme si s Nicolasem lehnout po 22:00hod.

14.3.2005

  Tento den probíhal ve velice podobném scénáři jako den předešlý. Lence se však stav nelepšil a hledali jsme řešení co dál. Protože všechny pohotovosti, které zde v okolí byli, nepůsobili příliš přesvědčivě, rozhodli jsme se že odpoledne zavoláme na okresní hygienu k nám do Čech.Lékařka, která nám vždy doporučuje očkování na naše cesty je velice příjemná, takže jsme se neobávali, že nám nepomůže. Čekali jsme pouze na vhodnou dobu, abychom lékařku nebudili nebo nepřepadli příliš brzy ráno. Lenka se okolo 17:00 dovolala do Příbramské Hygieny a lékařka jí upokojila, že další příznaky jsou zvracení a nechuť přijímat potravu. Doporučila Lence ledovat a CocaColu.

 Venku byla opět teplota převyšující 50 ºC a co nás velice překvapilo byla teplota v pokoji. Přestože jsme po příchodu z ulice cítili příjemný chlad teplota zde byla neuvěřitelných 29 ºC.