25.2.2005
Budík ve 4hod ráno nás probudil do dalšího pátečního dne, který pro nás byl
opět dnem plný emocí a vzrušení z nastávající cesty, která nás čekala.
Jakmile jsme se vykopali z postele,což opravdu netrvalo tak dlouho, jsme se vrhli na poslední přípravy spojené s naší cestou.Ve 4:30 se rozdrnčel zvonek, přijel Lenky táta, aby nás dopravil na ruzyňské letiště.
Rychlá snídaně, dotažení popruhů na báglech a vyrážíme.Poslední kontrola všech základních věcí proběhla už v autě, protože naší tradicí je vždy přijet na poslední chvíli.
V 6:15 byl odlet s Prahy, poslední loučení proběhlo před odletovou halou, na únor poněkud odvážněji oblečeni, alespoň to loučení tak dlouho netrvalo.
Hned u odbavení nás upozornili, že spacáky musí být uvnitř a ne připevněny na batohu, tak se můj spacák stal palubním zavazadlem.
V Amsterdamu jsme trávili 5 hod čekáním na let do HongKongu.
Odlétali jsme ve13:15 hod HK společností Gatway Pacifik a myslím že úroveň služeb vynikající. V letadle jsme strávili 11hod
26.2.2005
Přistáli jsme po naprosto klidném letu na HK letišti kde jsme trávili 2 hod čekáním na let do Jakarty. Protože jsme tu naplánovali stopover při zpáteční jízdě snažili jsme se získat nějaké základní informace o hotelech, ale marně.
Let do Jakarty byl opět v pohodě pouze o něco kratší asi 41/2 hod. Letadlo napůl prázdné, tak jsme sledovali z různých míst letadla ostrůvky pod námi.
Ve 14:30 jsme přistáli na mezinárodním letišti v hlavním městě Indonésie Jakartě.Zvyklý na honosné stavby evropských letišť nás přešel humor, protože jsme viděli stavby připomínající jakési jednoduché domky, které byly propojeny koridory. Naštěstí první dojem klamal a tak jsme vkročili na jižní polokouli do docela příjemné prosklené haly.Prošli jsme nezbytnými kontroly, vyzvedli batohy a začali jsme se rozhlížet po směnárně. Žádný problém, jak jsme v zápětí zjistili, hned dvě vedle sebe pouze jsem nepochopil konkurenční boj, protože všechny kurzy byly stejné. U jedné ale vykřikovala nahaněčka, tak jsme ji odměnili výměnou.Za 200EUR jsme dostali
Teď nám již nic nebránilo, abychom vykročili mimo letištní halu mezi dychtivý taxikáře.
Otevřeli se nám prosklené dveře a všichni tři jsme dostali obrovskou ránu.
Ránu v podobě tropického počasí. Teplota se šplhala k 50°C a dusno jako u nás před bouřkou.
Naše obavy z taxikářů se potvrdili a sesypali se na nás jako vosy.
Začalo smlouvání.Na pomoc jsme si vzali opět cestovatelskou bibli Lonely Planet a cenu upravovali podle rad.Trochu to zabralo, přesto to byla velká suma.Z 250tis. Jsme usmlouvali na 200tis.
Odešli jsme tedy do velkého taxi, a odjeli do centra Jakarty na autobusový terminál.Cesta trvala více jak jednu hodinu a začali jsme si uvědomovat kde to vlastně jsme. Nedodělané dálniční nadjezdy, vlaky přeplněné lidmi s několika odvážlivci na střeše vagonů, můžeme-li to tak nazvat, protože jich zase nebylo tak málo, motorky kličkující mezi auty, pouliční prodejci různých předmětů, jídel a ovoce a dámy nosící břemena na hlavách v podobě košů plných banánů nebo jiných předmětů. No jasně jsme v jihovýchodní Asii v další končině světa a další splněný sen.
Okolo 16:00 hod přijíždíme na terminál a kupujeme si lístky do luxusního autobusu do Surabye. „odjíždíme v 17:00“ zavolal na nás řidič a když zjistil odkud jsme,vyjmenoval nejméně 10 českých fotbalistů a začal všem okolo ukazovat asi že veze Čechy.
Odjezd v 17:30hod z terminálu a okolo 19:00hod teprve vyjíždíme z Jakarty.Nikdy jsem neviděl tak splašenou jízdu jako tady. Troubení,blikání světly možná i jízda po dvou kolech v zatáčkách nám brala dech.Snad jen jeden zážitek, který se opakoval téměř neustále je, když jsme předjížděli 3 kamiony a proti nám zběsile blikající kamion, prostě jsme si mysleli, že jsme se ocitli ve špatném snu, který tedy vždy šťastně skončil, přestože nedokážu vysvětlit jak.
27.2.2005
Okolo 6:00 hod ranní se začínalo rozednívat,tak jsme se mohli začít kochat pohledy z bočních oken na rýžová pole a na pobřeží podél kterého jsme jeli téměř 1/3 cesty.Pohledy to byly opravdu oddechové, protože hlavním pozorovacím centrem téměř celou cestu bylo čelní okno řidiče, ze kterého jsme pozorovali blikající dálková světla protijedoucích kamionů.Měli k tomu samozřejmě důvod,a to vcelku oprávněný, protože náš řidič předjížděl kamiony a pomaleji jedoucí autobusy jak smyslu zbavený.Měli jsme občas pocit, že se srážce nevyhneme, ale vždy to nějak vyšlo a my se zařadili do nějaké mezery mezi předjížděné vozy.Jen když na nás zoufale blikali malá osobní auta nebo motorky tak jsme byli relativně v klidu. V té době jsme také jednomyslně zavrhli možnost pronájmu osobního vozu, které jsou zde bezkonkurenčně laciné, a tudíž i relativně výhodné cestování, ale s představou, že se na nás vyřítí 20tunový náklaďák!! Brrrrrrrrr.
Okolo 9:00hod jsme dorazili na bus Terminal v Surabyi. Podle naší plánované cesty se nám nabízela dvě řešení. První odjet lodí na Flores a začít naší cestu z posledního ostrova a nebo pokračovat postupně na východ.V tu chvíli byla pro nás nejlákavější druhá varianta zůstat na Javě a postupně zdolávat ostrovy pomocí autobusů a trajektů.
Vystoupili jsme z autobusu a opět nás obklopili všudypřítomní taxikáři kteří nás chtěli odvést na ty nejhezčí místa, které si můžeme jen představit. Tady nás ale opravdu naštvali, a my jsme v našem rodném jazyce začaly domlouvat taktiku jak na ně vyzrát.Podle jejich slov jsme totiž museli za 35tis Rp odjet do centra a odtud autobusem do Propolinca za dalších 30tis.Rp.
Rozhodli jsme je tedy rozčílit také a tak jsme vyndali Lonely Planet, kde samozřejmě psali úplně jiné informace.Jak jsme později zjistili taxikáři a veškerý pouliční rádoby prodejci námi hýčkanou a opatrovanou cestovatelskou bibli Lonely Planet přímo nenáviděli a vlastně se není čemu divit cesta do Propolinca vyšla na 21tisRp.Nebudu ale předbíhat.
Ten taxikář byl tak neodbytný až hrůza.Byl zjevně nervózní, když jsme mu tvrdili,že cesta odtud podle průvodce je okolo 5tisRp/os.Stále opakoval že autobusy jezdí z centra a že musíme dojet tam.Sám začal snižovat cenu až na 25tisRp a jeho poslíčci, kterých tam bylo minimálně pět jen přikyvovali a dokonce se nám i zdálo, že nám brání odejít.Byli už jsem hodně rozčílení a utrousil jsem již i směr kam má odejít samozřejmě jadrnou češtinou – ulevilo se mi.Lenka najednou začala volat „Míro, Míro tam ten černoch tam co jde k nám ten by nám mohl pomoci je jako ten v Americe, zeptáme se ho“ byl mu opravdu podobný akorát se mu trochu protáhly oči, ale hromotluk to byl stejný a stejně nám i pomohl aniž bychom se ho ptali.Opravdu takový anděl strážný, protože už jsme opravdu nevěděli co máme dělat.
Taxikáři ještě něco prohodili a dali se na ústup.Náš osvoboditel od možná i nebezpečných taxikářů byl jakýsi informátor terminálu a informace z průvodce jenom potvrdil.To, že jsme neviděli autobusy jsme záhy pochopili, příjezdové a odjezdové místo bylo rozděleno blokem kanceláří a obchůdků a autobusy nebyly tedy vidět.
Řekli jsme mu že chceme jet do národního parku Bromo. Zavedl nás rovnou k autobusu.Řidiči řekl, kde nás má vysadit a kolik máme za cestu zaplatit.V10:00hod jsme odjížděli. 7tisRp/os a autobus nám opravdu zastavil u informačního centra kde jsme si domluvili Bemo (městská doprava formou minibusů) dal nám potřebné informace o hotelích u kráteru a za rezervoval autobus na zítřek na ostrov Lombok do města Mataram.
V Bemu jsme čekali asi 3/4hodiny než se naplní místními,abychom mohli vyjet na kráter.
Zběsile tu jezdí skutečně všichni.Bemo je jakási městská doprava,ale v menším vydání než jsme zvyklí z velkých měst nebo z Evropy.Tyto minibusu nebyly v úplně vynikající kondici. Serpentiny jsme projížděli na náš vkus poněkud rychle a na dno srázů jsme se raději nedívali.Pořád to byla ale cesta do kopce a tak rychlost vzhledem ke stavu motoru nebyla až tak vysoká, raději však jsme nedomýšleli co nás čeká zítra až pojedeme zpět. Po 80 min jízdě přes úžasná pole ve strmých kopcích kde se pěstovalo zelí, květák, cibule a nevím co ještě všechno, jsme dorazili k hotelu Lava Kofe okolo 13:30hod
Majitelka se nás hned ujala a šla ukázat pokoje.Byli zde jakési jednoduché pokoje bez koupelny za 40tisRp pro lepší představu „chlívky“ až po apartmány s koupelnou a teplou vodou za 90tisRp.
Koupelna byla první okupovaná místnost a hned po ní se apartmán proměnil v noclehárnu.Nebylo se čemu divit byla to vlastně první příležitost si lehnout do postele po třech dnech strávených v sedadle letadla nebo autobusů.
Okolo 16:00ho jsem s Nicolasem odešel na pozdní oběd.Lenka se nedala vzbudit a tak jsme si poručili první specialitu indonéské kuchyně.
Po té jsme se šli podívat na kráter prehistorické sopky, který má průměr úctyhodných 8km a v něm se mají tyčit dvě menší stále činně sopky.Byl však zahalen do mraků a tak jsme odolávali pouze attackům prodejcům suvenýrů a triček a dopravců do kráteru formou jeepů a koní.Lenka se kolem 19:00hod probudila tak jsme šli na večeři.
Spát jsme šli opět okolo 22:00hod, ale budík jsme měli nařízený na 3:30hod ranní, abychom stihli sejít do kráteru a vystoupat na jednu z dvou činných sopek a mohli tak pozorovat východ slunce, což je zde považováno za jednu z nejhezčích scenérií ostrova Java.
28.2.2005
Ráno nás budík vzbudil,ale z postele jsme se vykopali až v 3:55.Slyšeli jsme motory vozů 4WD, kteří vyráželi na cestu s pohodlnými turisty na vulkán a okolí.My jsme volili tu variantu méně pohodlnou, ale za to rozhodně více zajímavější „pěšky“. 4:15 se nám podařilo opustit náš pokoj a vyrazili jsme.Asi po 100m od našeho hotelu po nás chtěli vstup 4 000Rp/os .Domorodec to zkusil z jedním lístkem, předpokládal, že hloupý ospalí běloši mu dají 12 000RP na jede,ale spletl se.
Potkali jsme několik neodbytných řidičů, kteří nás lákali do svých vozů za cenu 50 000Rp a po chvíli již i 35 000Rp a ještě více neodbytných průvodců s koňmi za 30 000tis.My však se drželi našeho plánu pěšky.Když se nám podařilo odrazit největší útok průvodců pomalu jsme začali sestupovat do mohutného kráteru Tengger. Dno celého kráteru bylo zahaleno hustou mlhou a my se za měsíčního svitu začali ponořovat do podivuhodného světa.Bylo zde neuvěřitelné ticho, které v různých intervalech přerušoval hukot motoru 4WD. Pomalu jsme se dostávali na dno sopky kde v nás celá scenérie budila podivný pocit strachu.Na cestu jsme si svítili baterkou a zdálo se že jsme jediní, kteří zvolili prozkoumat tuto oblast pěšky.Všimli jsme si, že jdeme po černém sopečném písku a naše kroky vydávaly zvláštním dutý zvuk jako, kdybychom šli po křehké slupce křehkého povrchu.Celý tento těžko slovy popsatelný pocit umocňovaly kůly, zapíchané podél cesty, které nám připomínali kůly na horách vyznačující místa kam by lidská noha neměla vstupovat.Ze zadu se k nám začal přibližovat jeden z průvodců s koněm a začal nám nabízet odvoz.My jsme si ale trvali na svém i přesto, že nám tvrdil, že jdeme na jiný kráter a ne na kráter Bromo.Začal opakoval tiše a tak zvláštně nou bromo. Byl to opravdu zvláštní pocit uprostřed obrovského kráteru ponořeného do husté mlhy, stále za tmy a tak tajemného hlasu opakující stále jednu a tu samou větu, kterou občas proložil stále se snižující nabídkou za odvoz na koňském hřbetě.
Před námi se začala vynořovat obrovská silueta sopky Batok.V tu samou chvíli se volání starce,který nás celou tu cestu věrně následoval s vidinou nějakého výdělku, náhle změnilo a opravdu vyzývavým hlasem nám opakoval že jdeme špatně.Ujistili jsme ho, že víme kam jdeme a že vlastně ani Bromo nehledáme, což byl samozřejmě úhybný manévr a pokračovali jsme dále.Po chvíli jsme si všimli, že jdeme úplně sami a tak jsme se tak trochu zaradovali, že jsme se toho otravy zbavili.Za zády mít v tak opuštěném místě cizince v nás moc bezpečí nevzbuzovalo. V místě, kde jsme s naším pronásledovatelem rozdělili, zastavilo nějaké auto a vypnulo motor i světla.Po celé té krajině zavládlo hrobové ticho, které jsme rušili pouze my našimi kroky znějící stále stejně zvláštním dutým zvukem.Siluetu Batoku jsme již měli po naší levici a stále nám svým dokonalým tvarem sopečného kuželu připomínal, kde se vlastně nacházíme. Po asi deseti minutách, jsme však začali nabývat zvláštního dojmu, že jdeme již příliš dlouho na to, abychom minuli první vulkán, který přeci podle průvodce stojí kousek vedle Broma. Přestože jsme si snažili namlouvat, že ještě chvíli a budeme na místě, zmocnil se nás z celého toho prostředí a toho hrobového ticha zvláštní pocit strachu.Začali jsme si klást otázky, zda ten tajemný muž s koněm přeci jen neměl pravdu a Bromo je skutečně jiným směrem, proč nás vlastně tak náhle nechal jít samotné, byla ta jeho poslední výzva pouze jen výzvou nebo to bylo varování před něčím čeho se bál i on sám.Naše baterka vytvářela díky stále husté mlze pouze vyhraněný bílý kužel, který nám odkrýval cestu možná tak pět metrů před nás.V této chvíli nebylo již rozumné pokračovat, protože jsme skutečně neviděli kam šlapeme a kromě toho všeho i sloupy značící cestu zmizely a tak trochu zklamaní jsme se rozhodli na cestu zpět. Podle stop, podle kterých jsme se vraceli jsme usoudili, že jsme tu pěšky opravdu jediní.Pomalu jsme se přibližovali k místu našeho rozdělení s tajemným známým a docela nás překvapilo, když jsme ho tu našli jak si povídá s řidičem auta. Nevím zda jsme to byli my co je tak rozesmálo, v každém případě jsme předstírali, že je nevidíme.Prošli jsme okolo bez jediné hlásky jen Nicolas nás stále nabádal,abychom se ho zeptali a protože se pomalu začalo rozednívat začali jsme slova Nicolase hodnotit v tu chvíli jako jedinou alternativu, jak se na vulkán dostat ještě za východu slunce.Pro Nicolase to byla výzva a tak neváhal ani minutu a rozběhl se směrem k domorodci.Netušíme co si myslel, snad že náš syn má víc rozumu než my jako jeho rodiče, v každém případě začal klusat Nicolasovi naproti. Nicolas se úspěšně ujal role vyjednavače a tak než jsme ho doběhli byla domluvena cesta i cena na 20tis Rp.
Zděšení i překvapení současně pro nás bylo to, že jsme se vydali přes kůly ohraničující cestu k vulkánu Bromo a tedy úplně mimo značení, o kterém jsme si mysleli, že nesmíme překročit.
Téměř v poklusu jsme byli v závěsu průvodci, který držel uzdu koně na kterém seděl spokojený Nicolas a rozhlížel se po krajině a občas pronesl poznámku, abychom přidali, jinak nestihneme východ slunce a tedy i to kvůli čemu jsme sem přijeli.Nemohl jsme nic namítat a to hned ze dvou důvodů: díky Nicolasovi jdeme tam kam jdeme a začalo se rozednívat.
Přesto všechno jsme stihli obdivovat to co nás obklopovalo. Protože již začínalo být světlo celá krajina se začala měnit,stále jsme viděli kužel Batok i když nyní po naší pravici a po levé straně se začali objevovat obrysy hradeb obklopující opuštěný chrám.
Po chvíli jsme konečně uviděli Bromo. To nás opět nastartovalo vydat ze sebe další sílu, abychom vystoupali na okraj vulkánu a mohli se kochat pohledem do okolí při úsvitu. Dorazili jsme pod úpatí vulkánu, kde jsme se s naším průvodcem rozloučili a dále jsme museli pokračovat sami po schodech na vrchol.Po schodech nás doprovázeli další prodejci se, kteří se nám pokoušeli za 20tis prodat slaměnky. Nikdo neměl příliš síly smlouvat a tak naše odpovědi byli skutečně strohé „no“ možná pouze Nicolas, který byl již téměř na vrcholu by to zvládl, ale ten měl jiný zájem.
Po schodech jsme potkali skupinu němců jdoucí směrem dolů a tak jsme usoudili, že jdeme pozdě. Přesto jsme to nevzdávali a zachovali jsme tempo, abychom viděli alespoň pohled, který zbyl po úsvitu.
Úplně zdrceni jsme dorazili na vrchol vulkánu a byli jsme tu sami s dvěmi prodejci slaměnek. To co jsme uviděli tomu jsme nemohli uvěřit Východ slunce ano v tu chvíli teprve nastal ten čas, slunce se pomalu přehupuje přes okraj starodávného vulkánu a začal zbarvovat dokonalý kužel sopky Batok a celé dno Tengger Massif se začalo měnit v jedno velké divadlo ukazující mlhu, lávovou řeku, mystický chrám zasazený téměř do středu celé scenérie.Vůbec jsme nechápali tu skupinu proč odcházeli, ale na druhou stranu jsme tu sami prodejci se stáhli o kus dál, tak že celá podívaná skutečně působila dojmem konce světa.
Samotný pohled do nitra vulkánu, ze kterého stále uniká síra, nám dával najevo , že krajina je zde stále činnou oblastí. Za horizontem bylo vždy ve 40min intervalu vidět jak nejaktivnější sopka a zároveň nejvyšší hora na Jávě vypustí obrovský oblak dýmu.
Pohled na tuto úchvatnou scenérii jsme vydrželi sledovat více jak hodinu.Ještě před naším sestupem dolů nás zastavil prodejce slaměnek, který se domluvil anglicky a snažil se nás přesvědčit, abychom koupili jeho slaměnku a tak uctili jeho boha tím, že ji hodíme do jícnu sopky.Nakonec jsme podlehli nátlaku, ale dali jsme pouze 7tisRp z původních 20tisRp.
Celou cestu zpět jsme všichni tři rozebírali dnešní den byl to opravdu jeden nejsilnějších zážitků, který jsme kdy zažili.
Po návratu jsme v našem hotelu potkali dva Čechy, kteří cestují stejně jako my a tak jsme si vyměnili několik důležitých zkušeností.Po obědě jsme si nechali zavolat majitelkou hotelu bemo, abychom se dostali zpět do Probolingga. Ochotně nám poradila kolik máme zaplatit cestou zpět což bylo důvodem k zamyšlení.Cesta na horu nás stála 7tis/os a teď nám doporučuje cenu 10tis/os.?
Ochotný řidič přijel před hotel a majitelka mu zřejmě sdělila cenu, kterou nám předepsala, že máme zaplatit. Oba se zasmáli rozloučili se a nám pomohl dát batohy na střechu bema. Z výrazu majitelky a řidiče bylo vidět jak opět vyzráli nad býlími,ale kdo se směje naposled ten se směje nejlépe toto přísloví však asi neznají.
Na cestu jsme se vydali téměř okamžitě, aniž bychom čekali na další cestující, ale ty jsme po sléze nabírali cestou.Asi po 10min jízdě, opět zběsilé dostali k dalšímu bemu, které bylo poloprázdné stejně jako my a tak se řidiči domluvili na tom, že nás spojí do jednoho.Naše batohy tedy byly přendány ze střechy jednoho bema na druhý a vyrazili jsme dál již v plně obsazené městské dopravě.
V bemu jsme se duchapřítomně zeptali mezinárodním jazykem ženy sedící vedle nás, kolik taková cesta stojí domorodce. Chvíli to trvalo, ale přeci jen jsme se domluvili a informace byla užitečná, protože cena byla 5tis.Rp/os. Když jsme pak výběrčímu jízdného dali jen 15tis.Rp nebyl moc nadšený, ale co mohl dělat prostě a jasně se sekal s naším příslovím a tak jsme s úsměvem odcházeli z bema.
V probolinggu jsme si koupili zásobu vody na další cestu, která podle našeho odhadu bude trvat více jak 12 hod. Na trhu jsme si nakoupili známe i neznáme ovoce posilnili se kokosovým mlékem, z čerstvého kokosu, který nám ochotně rozsekl jeden z prodávajících a pomalu šli ke kanceláři našeho zprostředkovatele další cesty. Autobus měl odjíždět v 16:00hod. a zde jsme poprvé poznali indonéskou dochvilnost odjížděli jsme v 17:30hod.
1.3.2005
Okolo 1hod ráno jsme se nalodili na trajekt na ostrov Bali. Cesta trvala přibližně 1hod. a opět nastupujeme do autobusu, který nás dopraví na další trajekt v přístavním městě Padangbai kam přijíždíme okolo 6hod. ranní. Zde jsme se znovu nalodili na trajekt,který směřoval na ostrov Lombok. Z trajektu se nám naskýtal opět překrásný pohled na impozantní a nejvyšší horu Bali Gunung Agung. Je to samozřejmě opět kužel sopky,která naposledy vybuchla v roce
Cesta trajektem trvala asi 5 hod. a přístavní město Lembar na Lomboku není místem k zastavení je to spíše špinavé město plné lodí.Pokračovali jsme další 2 hodiny, abychom dorazili do města Mataram odkud chceme podniknout další výpravu.
Asi v 11:30 jsme dorazili na autobusový terminál Mandalika.Zde jsme zažili prvně tak neodbytný nahaněče, že neměli zábrany vejít do autobusu a než jsme se vůbec stačili rozkoukat a pobrat všechny naše příruční zavazadla již nám nabízeli různá ubytování a transport do nejrůznějších koutů ostrova a i mimo něj.
Nakonec jsme se rozhodli pro nejzajímavější nabídku venku mimo autobus.Byli jsme hodně nepříjemní a nahaněče jsme odháněli jak jadrnou češtinou tak posléze i neméně přízvučnou angličtinou.
Do hotelu,homestay jak zde nazývají hotely rodinného typu, jsme dorazili krátce po 12:00 hodině.Byl opravdu skvěle udržovaný homestay, o který pečovali manželé středního věku s jedním asi 15letým synem.V ceně 45 tis. byla zahrnuta i snídaně.
Přesto vše jsme dostali obrovskou ránu v podobě hrozného zjištění.Nicolas pobíhal po dvoře homestay a obdivoval keříky a rostliny, ale nejvíce ho zaujalo jezírko plný malých rybek.Pořídil několik fotek a protože to nebylo to pravé chtěl celou tuto scenérii natočit na video.
Teď přišlo to děsivé zjištění, že kamera je pryč.Začali jsme tedy prohledávat batohy, přestože jsem si byl jist že kameru jsem měl za opaskem, nedalo nám to.
Bratranec majitelky nám nabídl pomoc a odvezl mě na autobusový terminál zda se někde nenajde.Byli jsme ochotni zaplatit i potenciálnímu zloději, jen aby se kamera se záznamem vrátila.Byla to samozřejmě jen falešná naděje, a protože náš cíl cesty na nás teprve čekal, rozhodli jsme se o koupi nové kamery v jednom zdejších obchodů s elektronikou.
Pro našeho průvodce za hledáním ztracené kamery, bylo naše rozhodnutí šok. Jeho příjem nepřevýšil měsíčně 1mil Rp a kamera stála téměř 7mil Rp. Kamera i přesto vše byla o 6tis Kč levnější než na našem trhu v Evropě.
Museli jsme se ale rychle zbavit toho špatného pocitu nad ztrátou kamery, protože nás čekalo další velké rozhodnutí o další cestě.Měli jsme v podstatě dvě možnosti odjet z Mataramu autobusem přes ostrov Sumbawa na ostrov Flores ležící na západě souostroví Indonésie před ostrovem Timor a odtud na dvoudenní výlet na Komodo, nebo přímo z Mataramu autobusem na západní část ostrova a dál pokračovat výletní lodí po okolních ostrovech směrem na Komodo a ukončit celou čtyřdenní plavbu na ostrově Flores. Druhá byla lákavější a tak bylo rozhodnuto. Přímo v homestay byla možnost koupit výlet na Komodské ostrovy a tak jsme zkoušeli smlouvat o ceně, která nebyla zas tak úplně vysoká. 700tis Rp/os a dítě 450tis Rp. Nakonec se vše usmlouvalo na zajímavých 600tis Rp/os. a Nicolas 300tis Rp. Druhý den byl odjezd naplánován na 13:00hod.
Začali jsme se shánět po nějaké dobré restauraci a po internetové kavárně.Procházeli jsme tedy přelidněnými ulicemi a obdivovali kouzlo asijského světa. Stávali jsme se díky Nocolasovi nevšední atrakcí, protože bílých viděli domorodci hodně, ale dětí již tolik ne nebo spíše vůbec ne.
Narazili jsme na jakýsi supermarket, kde byl obchod s obuví.Ceny zdejších bot začínali na 15Kč a končili u značkových 300Kč.O kvalitě jsme se raději nepřesvědčovali přestože u nás v Evropě na tržištích nalezneme to samé pouze ceny jsou příznivější, ale pro obchodníky.
Při zpáteční cestě značně hladoví a samozřejmě i unavený jsme začali uvažovat o nějaké pouliční specialitě, kterých tu bylo téměř na každém kroku nesčetně mnoho. I s vědomím rizika možné nákazy s nedostatečně tepelně upravených pokrmů.o kterém píší snad všechny průvodce včetně Lonely planet, jsme se rozhodli oslovit dva umělce, kteří cosi připravovali ve velké a hluboké pánvi do 1/3 plné oleje. Anglicky jsme se nedomluvili, tak jsme se pokusili zapojit mezinárodní znakovou řeč, přesto však nás nepochopili a nebo četli některého z průvodců po Indonésii,kteří nedoporučují pouliční stravování a měli zkrátka strach o naše zdraví prostě a jasně jsme pochopili že tady jídlo nedostaneme.A bylo to vlastně dobře, protože po asi 100m byla poměrně velká pouliční restaurace s převažující nabídkou ryb, a protože jsme zde rybu ještě neochutnali tak jsme se zkusili zeptat.Přijetí bylo evidentně pohostinnější a po chvíli přišel i majitel restaurace, který jediný ovládal výborně angličtinu a tak jsme si objednali na jeho doporučení specialitu podniku.Měl upřímnou radost, že mluví s Čechy, protože miluje fotbal a tak jsem se chvílemi styděl za to ,jak jména českých fotbalistů sypal jako karty z rukávu a já jen doufal, že změníme téma, protože já jich znal sotva polovinu.
Nicolas si opět pohotově domluvil asistenci při přípravě naší speciality a informoval nás aktuálně o stavu pokrmu.
Ryba vypadala úžasně a stála 35tis. Rp včetně velké porce hranolek.Nechali jsme si vše zabalit rozloučili jsme se a šli jsme do našeho homestay asi 5 minut po stále rušné cestě přestože bylo již téměř 22:00. V pokoji jsme si uvědomili že indonéská kuchyně je plná nejrůznějších směsí koření, která sice krásně voní,ale také hrozně pálí a s čím větším důrazem na slovo specialita v jídelním lístku tak roste i dávka těchto koření.I přesto vše zůstala po rybě jen páteř.
2.3.2005
Opět nás okolo 5:00hod ranní vzbudili písně, které zpívali, dá-li se to zpěvem nazvat, muslimští představitelé z všudypřítomných mešit.Naštěstí zvukové projevy netrvali déle jak ½ hod. tak se nám podařilo na chvíli ještě usnout.
Z postele jsme se vykopali v 8:00hod. a požádali jsme o snídani.Typická indonéská kuchyně nezklamala.Dostali jsme na výběr nudle s vejcem nebo omeletu s banánem a kafe nebo čaj.
Přiklonili jsme se k první variantě a myslím, že jsme neudělali vůbec špatně, protože nudle známé z našich končin jako čínská polévka byli uvařené a poté lehce usmaženy na oleji.Naštěstí duchapřítomná hostitelka položila sáček s jakýmsi kořením k našemu jídlu a tím nám tak dala možnost nudle dochutit dle našeho zvážení.Jen pohledem na tento sáček se mi připomněl hrůzný zážitek na ranní toaletě kde jsem upřímně řečeno prožíval podobnou zkušenost jako minulou noc, kdy jsme hodovali na rybě, která svým kořením spíše připomínala rybu posetou ostrými žiletky,s tím rozdílem,že při pojídání znám osvědčenou metodu jak se zbavit pálivého pocitu v ústní dutině a to zajídáním chlebem,avšak na toaletě žádnou takovou metodu neznám…
Tímto jsem se samozřejmě stal terčem posměchu nejenom Lenky, ale i Nicolase, kteří se k mému nepochopení o sáček téměř poprali.
Před 9hod ráno jsme se vydali hledat poštu a obchod s pohledy.Po asi 2 hodinách marného hledání jsme se museli vrátit zpět do homestay, kde na nás mělo čekat auto, které nás odveze na místo srazu všech přítomných, kteří podniknou cestu společně s námi.Něco málo před 12 hodinou jsme dorazili na místo, které bylo vzdálené od homestay asi 10min autem,přendali jsme zavazadla do připraveného minibusu, který nás odveze na druhou stranu ostrova.Před tím však zjišťujeme, že v ceně výletu jsou pouze čtyři 2l láhve s vodou na osobu, tak si za šílené peníze přiobjednáváme další 5 lahví 6x coca-colu a 2x pivo.Celý tento nákup nás vyšel na 48tis.Rp příště budeme moudřejší.Jeden z průvodců se nás ujímá a odvádí nás do obchodu se sportovním vybavením, kde k našemu údivu můžeme zakoupit pohledy,ale bez známek.
Protože jsme se snažili celou cestu naplánovat tak, abychom co nejméně riskovali ztrátu času na místech, které nebyly pro nás zajímavé za rezervovali jsme si zpáteční cestu autobusem již včera u našeho prodejce výletu na Komody, což se ale vůbec nelíbilo našemu průvodci na cestě lodí, a tak nám začal celou rezervaci zpochybňovat.Nezbývalo nám nyní nic jiného než doufat, že to klapne.
Ve 13:00 jsme si nastoupili do minibusu,kde společně se zásoby jídla na celý týden jako byly pytle s rýží, ovoce a živé slepice jsme se rozjeli na asi 2hodinovou jízdu napříč ostrovem.V polovině cesty jsme zastavili v restauraci, kde jsme dostali oběd, který již byl v ceně výletu.Zde jsme potkali dva Čechy, kteří tuto cestu budou absolvovat s námi. Společně s námi jeli 2 Francouzi, 2 Poláci, 4 Němci, 2 Belgičanky, 2 Angličani, 2 Holanďani a nás 5Čechů a 4 členové posádky lodi.
Okolo 16:00 jsme dorazili k přístavu, kde na nás měla čekat loď. Pro naše obrovské zklamání to byla kocábka, která na první pohled uveze 10 lidí včetně posádky.Kajuty nebyly žádné, toaleta v podobě díry v polaze rovnou do moře a kuchyň.
Francouzi, kteří byli evidentně zvyklí na komfortní výpravy byly naprosto v šoku a začali protestovat proti této cestě.K nim se přidala jedna ne moc sympatická Belgičanka, která se začala všech ptát, zda pojedou.Odpovědi byli jednoznačné nikomu se to nelíbilo, ale peníze nám nikdo nevrátí a na komody se nepodíváme.Zprvu emotivní jednání které zde předvedli pomalu přecházeli na ústup a začali chápat, že pokud odejdou ostrovy prostě neuvidí.Tak jsme v 17:30 vypluli. Asi po hodině jsme dostali první večeři na palubě v podobě pražené lisované soji, vařené rýže a ananasu.Sledovali jsme z lodi západ slunce nad sopečným pobřežím a pomalu jsme si připravovali místa na palubě kde budeme trávit příští 3 noci po spacákem a na prkenné palubě.Okolo 21:00 posádka vyhodila kotvu a zvuk dieselového motoru utichnul.Byla to naše první noc na otevřeném moři.
3.3.2005
Ve 4:00 se opět rozezněl muslimský zpěv z vesnice ležící na pobřeží vzdáleného asi 1hod plavby.Zpěv se po moři šířil opravdu dokonale,ale zpěvák měl naštěstí slitování a asi po 20 min. zpěv ustal.
Ve 4:30 se motor opět rozburácel co mně a Lenku samozřejmě přinutilo vstát a nebylo vůbec čeho litovat.Zatím co všichni ještě spali, nebo to alespoň dělali, mi pozorovali na přídi lodi delfíny, kteří nás doprovázeli a ukazovali nám úžasné pohyby ve vodě a i nad ní.Sedět a pozorovat delfíny křižující naší loď bychom vydrželi určitě déle,ale delfíny to omrzelo a zmizeli do temně modré hlubiny.Nezbylo nám tedy nic jiného, než pozorovat východ slunce a sem tam jsme zahlédli nad hladinou létající rybu.
Okolo 7:00 hodiny se všichni jako na povel vzbudili, asi tedy zase tak tvrdě nespali, a v 7:30 jsme dostali snídani v podobě palačinky s banánem.Nicolase netrápil ani hluk, který bezohlední Francouzi dělali a byl asi jediný který spánek nepředstíral, protože se nám ho podařilo vzbudit až na osvědčený trik, že jdeme do vody co bylo až okolo 10:00.
Domorodá posádka naší lodi si Nicolase evidentně oblíbila, tak nebyl vůbec žádný problém, aby mu přidělali jednu extra pozdní snídani, přestože již své skromné nádobí již poklidili a předpokládám, že i umyli,ale to jsme raději nezjišťovali, protože bychom se asi dověděli to co jsme opravdu vědět nemuseli.Náš cíl byl jasný a nechtěli jsme ho ničím ohrozit.Později se ukázalo, že tento pocit jsme nenabývali jen my.
Během snídaně našeho syna jsme se převlékli do plavek a čekali jsme až vyhodíme kotvu na příhodném místě, které určí naši průvodci.Když se vypnuly motory stále jsme byly asi 100m od břehu.Nicolas měl velkou radost, že nám bude moci předvést jeho plavecké umění.Pořád jsme ale netušili jak přeplaveme s našimi kamerami a fotoaparáty. O zbytečných starostech nás ujistil jeden z domorodců a ukázal nám strom, tedy vlastně vykotlaný strom, ne vlastně ne náš záchranný člun to byl.Hned se nám ulevilo a tak všichni začali hledat igelitové co nejpevnější obaly, abychom naší techniku ochránili před případným ztroskotáním našeho záchranného stromu.Ani jeden z nás jsme neměli odvahu sledovat jakým způsobem bude jeden člen posádky přepravovat naše kamery a tak jsme se všichni vrhly do vody a doufali jsme, že všichni a všechno doplave ke břehu bez újmy.K naší radosti záchranný strom doplaval k ostrovu dříve než-li my.
Protože ostrov „Pulau Moyo“ je znám svými vynikajícími podmínkami pro potápění i šnorchlování neváhali jsme ani minutu a ponořili jsme se do světa barevných korálů, nádherně zbarvených ryb a hvězdic.Jediné co nás trochu obtěžovalo byli žahavé medusy, ale to jsme přehlíželi a dál jsme se kochali nádherným podmořským světem.
3 hodiny pozorování spoustu ryb a korálů a kocháním bujné téměř robinsonské vegetace se nám vůbec tak dlouho nezdálo a tak jsme se opět vraceli na loď s krásnými zážitky a s prázdnými žaludky.Oběd byl již připraven v podobě rýže a smaženého banánu a ananasu.
Během oběda se opět rozezvučeli motory a my jsme pokračovali dále Floreským mořem podél pobřeží ostrova Sumbawa táhnoucí až k cílu naší cesty tedy k ostrovů draků.
Po dalších asi 2 hodinách jsme připluli k dalšímu malému ostrovu sopečného původu P Satonda.Zde jsme měli strávit přibližně 2 hodiny koupáním a objevováním ostrova, který ve středu skrýval velké solné jezero.Když jsme vkročili na pustý ostrov zažili jsme opravdový šok v podobě nepopsatelného klimatu deštného pralesa zkrátka dusno, šílené horko a plno komárů.Byli jsme tedy rádi, že nás dnes instinkt nezklamal a namazali se prostředkem proti komárům, tady opravdu hrozilo nakažení malárií.
Jsme asi rodina která ráda pokouší osud a tak jsme se vydali stezkou, která byla již hodně zarostlá vegetací, a lidská noha zde prošla asi již hodně dávno.Měli jsme ale tušení, že uvidíme ostrov z výšky a tedy i jezero, které bylo dominantou tohoto ostrůvku.Po 20 minutách jsme náš výstup vzdali.Několik krásných pohledů se nám naskytlo, ale nedalo se to dusno dále snášet.Bylo patrné že ostrov je vrcholek jedné z několika podmořských sopek lemující celé souostroví Indonésie vystupující nad hladinu moře a v již vyhaslém jícnu se utvořilo jezero.
Šli jsme tedy zpět na pláž .
Okolo 18:00 hod. jsme opět vyráželi na plavbu přes celou noc k ostrovům draků. V19:00 se podával večeře v podobě zeleniny a čínských nudlí zvláštně ochucených tradiční kuchyní.
Přestože jsme byli všichni namazáni krémem s ochranným faktorem 30 spáleniny ozývali asi u všech.Doufali jsme všichni, že unavení usneme a nepříjemné spáleniny zaspíme. Vše tomu nasvědčovalo i to, že opravdu všichni se ke spánku uchýlili poměrně brzy a za zvuků motorů se nám podařilo usnout.
4.3.2005
Tento den začal opravdu velice brzy.Několik málo minut po půlnoci nás vzbudilo nesnesitelné pálení zad, a docela silná bouře.Vlny s námi kolébali tak, že bylo z paluby vidět pouze v jednu chvíli obloha a v zápětí hladina moře.Do toho všeho hlučný dieselový motor.Protože jsme leželi pouze ve spacím pytli na dřevěné podlaze lodi bolelo nás celé tělo.Hned tedy několik důvodů proč se nedalo usnout i když si myslíme že se nám to vždy na chvíli podařilo byla to nejhorší a nejdelší noc v celém pobytu JV Asii. Plně jsme důvěřovali posádce, a tedy i tomu, že zatím není nutné zakotvit ke břehu, který byl nyní vzdálený asi 1Km což představovalo asi 1hod plavby.Nicolase občas probudily rány, které se občas ozývaly nárazem přídě lodi o vlnu, jinak to zvládal z nás nejlépe.
Nevěděli jsme kolik je hodin a tak jsme se dnes opravdu těšili až uslyšíme nějaký zpěv a tedy budeme vědět, že se blíží ráno.Nedočkali jsme se asi zapomněli, to jsme si ale samozřejmě jen namlouvali, byli jsme prostě příliš daleko jakého-li civilizaci.
V 5:00 se začínalo rozednívat a tak jsme si sedli a pozorovali již klidné moře a vycházející slunce nad mraky, které nás tolik dnešní noc potrápili.
Krajina kterou jsme pozorovali se také výrazně změnila. Kopce byli porostlé na pohled sametově zelenou trávou a palmami, které byli ledabyle posety po celém obzoru.Zeptali jsme se jednoho z průvodců kde jsme.“ Komodo Island“ odpověděl. Jeho slova se nedají zapomenout,protože vyslovil místo o kterém jsme snili již tak dlouho a nyní jsme tam na ostrově draků na ostrovech kde žijí největší ještěři světa a bohužel již v tak malém počtu, že jim hrozí vyhynutí.
Tyto pocity se nedají popsat slovy, protože jsme na dosah toho po čem jsme všichni tak toužili, a myslím i že pálení zad již nebylo tak nepříjemné a vlastně ani ta loď nebyla až tak špatná.
Okolo 7:00 hod nám posádka naservírovala snídani v podobě palačinky s banánem. Pomalu jsme proplouvali okolo stovek ostrůvků u Komodo a Rinca ostrovů domovem Komodských varanů. Bylo zvláštní, že v moři u těchto ostrůvků se tvořilo mnoho mořských výrů a místy byla hladina klidná jako na rybníku bez jediné vlny.Byla to opravdu zvláštní oblast.
Okolo 8:30 jsme přirazili k jednomu z ostrůvků kde stála již rybářská loď.Na ostrově se tyčila hora ze které se budeme kochat výhledem na ostrovy.
Nicolase opět lákala spíše voda než lezení po kopcích,tak nakonec jsem se vydal sám za několika ostatními kteří již byli v polovině cesty.Lenka s Nicolasem zůstali tedy na pláži
Z hory byl pohled opravdu takový jaký nám průvodci popisovali. Azurově modré zátoky, a ostrovy jakoby lemovali cestu, po které jsme připluli a dál budeme pokračovat až ke Komodskému ostrovu.
Náš šikovný kuchař vyžebral mísu čerstvě ulovených šprotů a po vyplutí se dal do díla.Protože Nicolas asistoval u rybářů, ujal se práce pomocného kuchaře a ochutnávače.Bylo vidět, že mu chutná protože při servírování obědu u kterého samozřejmě také asistoval neměl na jídlo už ani pomyšlení. Francouzi s toho byli evidentně rozhození, protože ryb na dělení již moc nezbylo, ale rýže bylo dost pro všechny a na tu Nicolas neměl ani pomyšlení prostě zákon jungle a tady Nicolas opravdu zabodoval.
Hned po obědě jsme zakotvili u pláže „red beach“ která se právem takto jmenuje.Koráli, které jsou všude okolo strova jsou červené tedy opět skvělé místo na šnorchlování.Zde jsme strávili přibližně 11/2 hod a odplouvali jsme k ostrovu Komodských varanů.
Již z dálky byla vidět brána, která nenechá žádného cestovatele v klidu. Je zde velký nápis „KOMODO NATIONAL PARK“
Stejně tak jako slova našeho průvodce dnes ráno nezapomeneme první krok kterým jsme vstoupili na tento ostrov draků.Dlouhé molo, která směřovalo k ostrovu od naší lodi jsme prostě považovali již za součást ostrova Prošli jsme dřevenou bránou, která všechny návštěvníky ujišťuje o místě kde se právě nacházejí a pomalu jsme šli po kamenitopísčité cestě směrem k obydlím, kde žijí průvodci ostrova.
Přestože jsme všichni velice dobře věděli jak se máme v národním parku chovat Lenku přemohli emoce a protože jako první zahlédla líně se pohupujícího draka zapomněla na všechny pravidla a hlasitě všem ukazovala místo kde se třímetrový drobeček pohybuje.Byla první z výpravy, která ho viděla.
U obydlí které patřilo průvodcům národního parku bylo muzeum varanů, kde jsme se mohli dovědět dosud neznámé informace o tomto skvělém plazu, který jako jeden z mála přežil z dob dinosaurů. Bohužel jsme se zde také dověděli, že na celém světě jich žije přibližně 3tis kusů a to na jediném místě na světě a to jsou právě Komodské ostrovy a ostrovy přilehlé.
Zaplatili jsme vstup za každého 30tis Rp a 30tis Rp za kameru nebo fotoaparát tedy 120tisRP. Za domem bylo několik varanů kteří se nerušeně oddávali odpočinku a bylo vidět, že naše přítomnost je vůbec nezajímá i přesto, že jsme byli jejich potenciální kořist. Bylo vidět, že jsou velice dobře živení průvodci parku.
Ujal se nás jeden z průvodců a vydali se na asi 3Km trek po ostrově s vidinou vidět dalšího varana. V lese bylo opět nesnesitelné vedro a za celou cestu jsme viděli pouze 2 varany takže nadšení pomalu opadlo.Naši průvodci z lodi nás ale ujistili, že druhý den odjedeme na ostrov Rinca, který není turisty tolik navštěvovaný a tedy spatřit draky je zde daleko vyšší.Přesto vše jsme byli dnešními zážitky nadšení. Lodí jsme se přemístili do zátoky před jedinou vesnici ležící na komodském ostrově. Tady se začala podávat večeře v podobě rýže o opět sojovým masem upraveným dle místní kuchyně.Okolo 21:00 vše na lodi utichlo a všichni jsme usnuli.
Náhledy fotografií ze složky indonesie
