Odříkání & ovládání
Odříkání & ovládání
Rád bych se zastavil u části tématu kázání z neděle 28.12. Na nedělním kázání mne zaujalo téma týkající se odříkání a ovládání. Odříkání totiž bylo v kázání převrstveno slovem ovládání. Také na kázání padla zmínka o tom, že v dřívějších dobách křesťané měli za celý rok pouze jen jeden postní den …
A tak bych rád s troškou svého názoru do mlýna … Můj pohled se bude asi ubírat malinko jiným směrem a nebo tak trochu doplní řečené.
Je pravdou, že sebezápor, odříkání bylo jistým projevem ctnosti a zvláště v dřívějších dobách. Existovaly přísně posty i bičování nebo tzv. tělesné umrtvování. Jistě, nebylo to v žádném případě na denním pořádku a často ani v rukou laiků, ale byl to jistý způsob náboženské praxe, náboženského nazírání a třeba i vědomé duchovní cesty. Nicméně vše toto bylo jen částí náboženské praxe. Člověk nezbytně prožíval odevzdanost do Božích rukou, dar Boží lásky a toho, že hřích existuje a nejde tuto skutečnost překonat jen dobrými úmysly. Svět a člověk sám se nemohou sebelepším způsobem do Věčnosti vtáhnout, pokud nebudou hledat Boží lásku. Význam odříkání, sebeumrtvování měl svůj nezastupitelný význam v životech mnoha světců ke kterým se dnešní věřící člověk obrací nebo je ctí. Stejně tak i v různých náboženstvích tyto prvky znají, ať už ve formě disciplíny, řádu, poslušnosti, odříkání nebo i sebeovládání.
Co se týče postní praxe, tak ta skutečně měla velmi hluboký význam a to duchovního charakteru a je možná jen chybou dnešní doby, že sklouzává k opačné krajnosti. A tak dnes mnozí, zejména mladí lidé, nechápou, co by měl půst člověku přinést pozitivního. Ještě tak nějaká dieta na zhubnutí, ale křesťanský půst? A tak se půst někdy chápe jako zdravotní věc, která má ochránit jen fyzické zdraví. Protože byl půst určitým způsobem doporučován jako direktiva, tak lidé spíše hledali cesty, jak se z direktiv vymanit, jak si „ulehčit“. Přitom došlo k vylití vaničky i s dítkem. Pro osobní duchovní růst člověka je půst přínosem, má svůj význam. Dnešní doba bohužel vede k tomu, že se více mluví o nitru člověka (pracovně to nazvu „srdečním křesťanstvím“) a přitom se občas zapomíná, že na cestě obrácení k Bohu nám může velmi pomoci schopnost ovládat své tělesné hnutí. Samozřejmě, že to není jednoduché a špatně se to také poslouchá i dodržuje J. Ovšem lidové přísloví praví: „Co nic nestojí, za nic nestojí.“ Bičovat se jistě nemusíme, ale trocha i tělesného odříkání a nikoli jen ovládání může zdravému člověku velmi prospět.
Rád bych nyní uvedl něco o postu od P. Vojtěcha Kodeta, kterého jistě mnozí znáte:
Každý, kdo to jednou poctivě vyzkoušel, ví, že půst má smysl. Nedostatek vlastní zkušenosti a také přílišná pohodlnost mohou způsobit, že člověk opakuje všechny možné „rozumné“ důvody, jen aby se postem nemusel zabývat. V mnišské tradici je půst vnímán jako jeden z důležitých prostředků dosažení čistoty srdce, tedy vnitřního spojení s Bohem v lásce. Od starokřesťanských dob byly postním dnem středa a pátek, na památku Kristova zatčení a smrti. Církev nadále půst doporučuje všem křesťanům, ale je závazný jen dva dny v roce. Větší důraz je kladen na vlastní svobodu a zodpovědnost každého jednotlivce, a to je dobře. Má-li být půst projevem synovského vztahu k Bohu a ne zákonictví, musí být dobrovolný.
Půst ve vlastním slova smyslu je vždy zdržení se jídla, popřípadě pití. To, že se v poslední době klade důraz především na jeho duchovní rozměr, často končí tím, že se vlastně žádný půst nekoná.
Střídmost či zdrženlivost ve věcech, které nás zotročují (například nemírné sledování televize, počítačové hry, alkohol nebo jakýkoli druh závislosti) má veliký význam pro svobodu člověka. Taková zdrženlivost je vnímána jako léčebný prostředek duše i těla a cesta k vnitřnímu osvobození. Vede k hlubšímu poznání sebe sama, vlastních limitů a ukáže, na čem jsem v životě vlastně závislý.
Často slýchám, že je lepší se nepostit a být laskavý, než se postit a být protivný ke všem kolem sebe. Něco na tom je. To, že se postíme, nás neosvobozuje od největšího přikázání lásky, ba naopak. A my bychom měli na prvním místě dbát na to, abychom byli lidmi lásky. V padesáté osmé kapitole knihy proroka Izaiáše čteme, že pravý půst nespočívá v tom, že se člověk navenek pokořuje, ale že je milosrdný k druhým a nezavírá srdce před potřebnými. Na druhou stranu je třeba říci, že kdo se brání špatné náladě jen tím, že se dobře nají a napije, nikdy nenajde pravou příčinu své náladovosti a nemůže se změnit. Jen když na čas odložím všechna svá náhražková uspokojení, poznám o sobě pravdu a mohu se sebou něco vážně dělat. Jinak to zlé a nevědomé ve mně bude sílit a jednou v daleko větší míře vyjde napovrch. Je to právě půst, který nám pomáhá odkrýt to, co nás zevnitř ohrožuje. Ale nejen to: je-li spojen s opravdovou modlitbou, pak Boží milost člověka skutečně proměňuje a zjemňuje. Po několika dnech takového postu je i tvář člověka zvláštně prozářená a zklidněná, a to je obraz nového pokoje v srdci. Půst sám pak nevydá plody, není-li zavlažován milosrdenstvím. To však musím projevovat nejen k druhým, ale i k sobě. Proto je důležité, aby moje rozhodnutí pro půst nemělo příchuť sebetrestání, ale bylo uděláno s radostí.
miro <:)))><
