Na cestách s kolem kol a kolem
Na cestách s kolem kol a kolem
Občas jezdím na horském kole a taková projížďka přináší řadu překvapení. Nedávno jsem viděl na kruhovém objezdu mládence, který si to šlapal vesele na bicyklu, na uších obrovská sluchadla jako řidič bagru a zadní kolo bylo dočista prázdné. Ráfek drnčel o asfaltku, ale veselý cyklista zaujatě naslouchal muzice ze sluchátek a drkotání kola po ráfku buď nevnímal a nebo to chápal jako vhodný doprovod k muzice, kterou s takovým zaujetím poslouchal. Pohled na to byl fenomenální.
Další zkušenost, jež jsem učinil je průjezd kolem kafilérie v Žichlínku. Neodbytný zápach každý jistě zná. Průjezd kolem továrny není na jeden nádech a pokud se člověk přesto nadechne, tak zápach je tak vlezlý, že jde cítit snad i ušima. Nejhorší na tom je, že po dlouhém zadržení dechu se neujede tak daleko, aby nebylo cítit nic, takže deficit kyslíku je vynahrazen o to silnějším dýcháním, takže zápachu pak nadechujeme plnými doušky :-( Podobně jsem dopadl, když proti mne jelo auto z dotyčného závodu a již zdálky jsem viděl, že veze tři kontejnery s nákladem na který nebývá libý pohled. Nadechl jsem se vydatně, průjezd rychle jedoucí soupravy mne ovanul jako ozvěna Hádesu a já poctivě dech držel a držel ... Nikoli ale tak dlouho, jak bych si přál. Typický mrtvolný puch mne provázel ještě nějaký čas.
Další zkušenost je se psy, byť za brankou. Jedu po vesnici a zdatný vlčák vyrazil k brance a mohl se skoro zadávit štěkotem. Když viděl, že jsem pohybující se objekt, tak nacvičeně a poněkud komplikovaně začal obíhat usedlost, aby mne pak mohl překvapit na straně druhé, kde cesta vedla. A tak se také stalo. Div se nepřerazil, jak se hnal, aby mne stihl. Musel jsem se škodolibě smát, protože jsem jel skutečně rychle a on byl nacvičen na standardní hospodské cyklisty, takže nestíhal a štěkal mi jen do zad. Děkuji za dobré branky a pevné ploty :-)
A nebo blesky a bouřky. Velmi aktuální právě v těchto dnech. Včera jsem jedné ujel a pak se kochal, jak tmavá clona dopadá v dáli na Lanškroun. Pozorovatelné byly dešťové provazy, blesky a burácení. Ovšem mračna bývají nestálá a najednou vidím, že se naše cesty s bouřkou každou chvíli potkají. Začal jsem šlapat jako o závod, sám podél železniční trati v polích a drobné kapky si mne začaly dobírat. Blesky se přibližovaly a hromobití sílilo. Jel jsem jako o život, sděloval Bohu že by stálo za to mne ušetřit :-) a současně si nevesele představoval, jakým to magnetem je pro blesky osamělý cyklista. A už byly na dosah Rudoltice, první domy, stromy, začal jsem si připadat méně magnetický a nápadný :-) Kapky začaly prudce bubnovat a záchranu jsem našel v autobusové zastávce u kostela. Připadalo mi to jako ideální místo k přečkání bouře. A pak to začalo naostro, prudký déšť a blesky se silným burácením protínaly oblohu. Některé byly na dosah ve smyslu „jednadvacet – bum“. Trvalo to necelou půlhodinu. Užít si něco takového naživo venku stojí opravdu za to. Byl jsem nesmírně vděčný za střechu nad hlavou, byť jsem různě poposedával, přemýšlel o „krokovém napětí“ a spoustě dalších věcí a užíval si ten obyčejný animální strach z nevyzpytatelnosti toho, kde blesk udeří.
Patří k výzbroji cyklisty na delší tratě brýle? Myslím, že každý to potvrdí a mnohem ochotněji ten, kdo zažil zásah mšicí do oka a její pronásledování pod víčkem, neodbytnou mouchu nebo čmeláka.
A nebo znáte ty případy, kdy šlapete na kole, předjíždí vás auta a protože je plná čára, tak některá úzkostlivě dbají o její nepřejetí a tím pádem nebohého cyklistu „lízají“. Když vidím, že na dohled není v protisměru nikde nikdo a auto se úzkostlivě snaží vecpat mezi cyklistu a plnou čáru, tak si myslím o dotyčném řidiči svoje. Vážím si řidičů, kteří dokáží cyklistu respektovat, vyhodit blinkr a udržet odstup. Obdobně se pak snažím já za volantem chovat vůči jiným cyklistům. Vyhazuji blinkr nikoli kvůli tomu, že objíždím překážku, ale že chci dát především cyklistovi najevo, že je respektován a že o něm vím.
Jízda na kole přináší různá potěšení a také rizika. Zvláště zákeřné jsou kovové poklopy a mříže kanálů v zatáčkách, když je vlhko a mokro. Stejně tak jsou neoblíbené namrzlé a mokré dlažební kostky. Ty namrzlé jsem si ozkoušel osobně při vjezdu do Jiráskova náměstí. Dopadlo to bez zranění a těšilo mne, že jsem netrefil jeden z kamenných patníků, které tam jsou a jejichž smysl estetický mi zůstal utajen. Kolegyně z práce je považuje za past na řidiče, protože do jednoho z nich nacouvala. Já osobně se domnívám, že největší radost z nich mají pouze psi, kteří je vydatně značkují. Proto mám jednu výzvu – malé děti, patníkům se vyhýbejte a příliš je neobjímejte – je tam mnoho autogramů!
A co bych na závěr přidal ještě do pokladnice cyklisty je jedna zkušenost, která se mi vícekrát stala - jedu podle svého nejlepšího svědomí tempem co mi kopec dovolí a když takřka dosahuji vrcholu kopce a dna svých sil, tak svižným tempem mne předjede cyklista na galusce. Uf, řeknu si a snažím se nasadit tempo a spolykat vzduch na který už ale nemám nárok. Srovnám s ním rychlost v závěsu čistě symbolicky a pak už funím dále svým standardním tempem uklidňující se, že on jel na galusce, kdežto já na horském kole :-) Zvláště pikantní bylo, když jsem vyjel Laudon a nahoře měl průměr včetně cesty od domu 15 km/hod. Uznávám, není to nic excelentního, ale zkuste si vyjet Laudon ... :-) Těsně před vrcholem sleduji průměrnou rychlost a vtom slyším svist galusek a předjíždí mne mužíček v dresu. Galusky šelestily a pak se mi vzdalovaly stále více. Jediné uspokojení byla dosažená průměrná rychlost a vědomí, že z kopečka se později pojede tak lehce a bezvadně. A Heřmanice – Sázavák – Albrechtice stály skutečně za to. A tak platí i zde jedno přísloví – Nic není bez oběti aneb Chceš-li z kopečka se vézt, musíš tělo do něj nést :-)
<:)))>< miro
