Výlet za stromy

Včera jsem si hned po skončení práce vyrazil na kole. Za cíl jsem si zvolil směr Skuhrovský kopec, na vrcholu doleva a pak lesem cca 10 km do Třebovic a zpět Lanškroun. Bohužel bylo pondělí a doba, kdy se na silnicích pohybovalo plno aut, takže jsem si z plna hrdla „vychutnal“ pocity cyklisty, kterého míjejí vozy v plné rychlosti a občas ho tzv. líznou. Coby řidič auta s ročním nájezdem lehce přes 15 000 km jsem za celou dobu snad nepoužil slova jako deb .. či ono nyní moderní kret.. J Ovšem včera jsem je na kole použil hned dvakrát, protože snad jen jedna třetina řidičů jela s respektem k cyklistovi, s vyhozeným blinkrem a inteligentní vzdáleností. Zbývající dvě třetiny to „mastili“ hlava nehlava, cyklista necyklista … Váhal jsem, zda jim to usnadňovat a opravdu jet skoro příkopem a nebo jet jako obvykle. Obě varianty vyšly nastejno. Auta jedoucí i rychlosti mnohdy přes 100 km/h hezky dokázala „líznout“ kolem a nepřejet ani středovou čáru vozovky. Výšlap Skuhrovského kopce stál za to, hned odspodu kopec dává najevo svou převahu a člověk je pak vděčný za lehké převody na horském kole. Kopec se podařilo zdolat bez doteku pevné země a vrchol kopce se blížil, byť pomalu, ale jistě …

Hned nahoře jsem bočil doleva a v uklidňujícím tempu po rovince udržoval stálou rychlost. Zanedlouho jsem vjel do lesa a pokračoval po příjemné asfaltce a míjel nejvyšší vrchol Třebovských stěn – Palici, kde vegetace ale neumožňuje výhled do kraje. Asfaltku později vystřídala mírně kamenitá cesta porostlá trávou. Cestou jsem se zastavil u jedné lesní chaty, která byla postavena nedaleko cesty pod skaliskem nad lesním srázem. Měla pevné základy, docela velká, vybavená komínem, zásobou dříví a schovaná pod příkrovem lesa. Všímal jsem si stromů při cestě. Zaujali mne buky, které jsou doslova pány lesa. Když si mám představit strom, tak to asi nebude nikdy smrk, který na mne působí tak nějak spotřebitelsky a nezajímavě. Když si ale člověk prohlédne buk, tak především vidí tu dynamiku růstu, to množství kořenů, které se částečně stáčejí i na povrchu půdy a hledají místo kudy sestoupit do země. Zvlněné pletence kořenů dávají najevo svou stálost, ukotvenost a jistotu, že tento strom má svébytnost a své místo a kdejaká vichřice ho jen tak neskolí. Mnohdy bylo vidět, jak se kořeny vměstnávají i mezi skaliska a kameny a hledají své místo a vyživují strom i na nehostinném srázu.

Příroda a les na člověka působí takovým přirozeným a nenuceným souladem a harmonií. I stromy jsou někdy jako lidé. Jiná je rozložitá lípa na okraji obce s rozvinutou korunou, jiný je zase dub s mohutnou korunou a dutinou ve kmeni na okraji lesa, jiná je štíhlá bříza a nebo urostlý topol. Stromy jsou jako lidé a nedivím se dávným národům, že věřili, že i stromy mají duši. I hřbitovní symbolika stromů má něco do sebe – jejich kořeny jsou v půdě, v níž leží drazí zesnulí a představují spojení mrtvých s živými a vyjadřují motiv věčného život. Řeč symbolů nás tak často obklopuje a my dnes více rozumíme technice, počítačům a novým technologiím než svým blízkým a sobě samým. V jedné obci byly vykáceny všechny stromy na hřbitově, protože lidem vadilo listí na náhrobcích z leštěné žuly. Prostě ze stromů padalo listí a kořeny prorůstaly, to byla jejich jediná vina. S politováním konstatoval jeden pán, že byl skácen i nádherný javor, který v podzimu svítil jako zlatá monstrance a vévodil u obvodní zdi jako věrný strážce … Stromy nás učí více rozumět světu i sobě samým. Jeden moudrý člověk kdysi prohlásil, „že v oblacích na obloze je skryta polovina krásy světa a druhá polovina je skryta v korunách starých stromů.“

Na kole jsem dojel domů za deště ale zůstal ve mně příjemný pocit z bukových stromů o kterých je řečeno, že „v člověku vzbuzují pocit bezpečí a nepříjemné problémy pak dokážeme vnímat z nadhledu. Buk posiluje v člověku schopnost tolerance k ostatním.“ Věřte nebo nevěřte, odhlédnu-li od podivných výkladů moderních astrálních stromoznalců J, tak věřím tomu, že vše co nás obklopuje má sílu se nás dotýkat a prostupovat, protože jsme součástí přírody a nikoli odpreparovanou sterilní humánní podjednotkou. Naslouchat přírodě, naslouchat sobě samému i Tvůrci se vyplatí.

Ačkoli signály moderních technologií se pohybují vzduchem na tisíci různých pásmech se zcela přesně definovanými údaji, tak věřím tomu, že síla abstrakce i jistá míra iracionality či intuitivnost má své místo v životě. I křesťanská víra v sobě nese cosi neuchopitelného a je to tak v pořádku. Jak popsat Boží tajemství, jak definovat proměnu chleba v Kristovo Tělo, jak vyjádřit míru odpuštění a nebo chvění Ducha či dynamiku pokání nebo pokory? Je to rovina ryze individuální a svobodná, kde jakýmsi etalonem je jen člověk sám. Nevidět a nebo nechtít vidět Boží moc, vtělit ji do ryze logických úkonů pragmaticky kopírujících tzv. „logické nuly a jedničky“ a humanisticky osedlat obsah Božího světa znamená zakopávat naději ve Věčnost, kterou nemůžeme nikdy plně uchopit a popsat. Dejme prostor tak trochu intuici ve svém životě, naslouchání nejenom hlasům na frekvenci slyšitelnosti, zkusme naslouchat i zdánlivému tichu v nás i kolem nás. Možná zaslechneme rezonance, ozvěny a možná i prosby a nebo to, co jsme si i slyšet nepřáli. A možná i to je výzva k hledání, k pravdivému hledání, které nám umožní zahlédnout i jiné prostory vnitřního světa, které třeba neznáme.

Závěrem bych se vrátil ke stromům jednou vzpomínkou z úst jedné neznámé:

,,Tam, kde žili lidé a stávala jejich obydlí, se potkáváš s ovocnými stromy třešní a jabloní, vzácně hrušní. Jsou přestárlé, neošetřované a zplaněly. Jsou ale stále krásné a mnohé při životě udržuje duše člověka, který je kdysi dávno vysadil. Zaslouží si náš obdiv. Chcete-li zažít opravdový malý zázrak, neváhejte a vydejte se tam - kde dnes již pomalu stoleté stromy třešní rozkvetou a svou bílou nádherou zaplní celá úbočí svahů některých vrchů."