To čiňte na mou památku
To čiňte na mou památku
Stará tradice, jak jsme již řekli, připisuje Ježíšově poslední večeři ještě další význam - spojuje tuto událost s ustanovením "svátosti kněžství". Nechme teď chvíli stranou vše, co víme a nevíme o tom, jak se složitě v dějinách církve profilovaly jednotlivé služby, jejich tvar a náplň, jejich vzájemný vztah a jejich teologická reflexe, i to, kdy a jak se v dějinách teologie objevil pojem "svátost" a jak se měnilo chápání smyslu i počtu svátostí. Zůstaňme při tom, co říká tradice, když ve velikonoční meditaci hledí do večeřadla a Ježíšova srdce: učinil ten večer ze svých apoštolů kněze.
Ale jaké kněze? Ježíš sám v "sociologickém smyslu" nebyl knězem, nýbrž laikem. List Židům a pak staletá tradice křesťanské teologie, spirituality a ikonografie nazývá Ježíše knězem ve smyslu analogickém; novozákonní autoři dokonce situaci obracejí, relativizují starozákonní kněžství a činí z něj jen metaforu - stínový předobraz - pro "jediného prostředníka mezi Bohem a lidmi", Ježíše Krista. Ježíš jistě neměl v úmyslu tvořit pro obec svých učedníků oddělený kněžský "stav" na způsob chrámového kněžstva Izraele. Nechtěl žádné žrece a přinašeče obětí, jak je znal tehdejší svět.
Ptejme se tedy jinak: co je ono podstatné a zvláštní, co Ježíš při poslední večeři vkládá do kořenů tradice, z níž vyroste "kněžství" v křesťanské církvi, jak je známe dnes a z řady staletí před námi? Patrně bychom neměli přehlédnout scénu, která poslední večeři uvádí: Ježíš pokleká u nohou apoštolů a koná práci, která příslušela otrokům. A doprovází tento čin slovy, která připomínají ustanovení eucharistie: "tak máte dělat i vy". Tedy: to čiňte na mou památku.
Člověka přitom napadá - proč se z "mytí nohou" také nestala svátost? A za chvíli se vynoří možná odpověď - není právě tento požadovaný příklad pokorné služby tím, co Kristus chtěl vložit do základů "kněžství" ve své církvi? Ježíš už při jiné příležitosti přece jasně řekl, jak si představuje nositele autority ve společenství svých vyznavačů - jako nositele služby. "Kdo je z vás největší, ať je jako nejmenší a služebník všech." A ještě zřetelnější jsou slova, která tuto větu předcházejí: "Králové národů nad nimi panují a nechávají si říkat dobrodinci. U vás ať tomu tak není."
Autorita v církvi má být ve zřetelném kontrastu vůči mocenským poměrům ve světě: U vás ať tomu tak není! Církev má být kontrastním společenstvím vůči světu, který prahne po moci a výhodách, které přinášejí přední místa: U vás ať tomu tak není! Přidejme k tomu Ježíšova tvrdá varování před sklonem farizeů a zákoníků ukazovat svou zbožnost před lidmi, nosit nápadný oděv, libovat si v titulech a předních místech na recepcích a shromážděních, nakládat na druhé břemena tvrdých nároků a sami se jich ani prstem netknout. U vás ať tomu tak není! Vzpomeňme na slova o nájemcích, kteří na rozdíl od skutečných pastýřů zbaběle prchají v čas nebezpečí a nejsou ochotni dát život za svěřené stádo. U vás ať tomu tak není!
Nestačí toto vše pro meditaci o tom, co chce říci Ježíš při poslední večeři - a při její připomínce, kterou slavíme dnes - nám kněžím i celé dnešní církvi o smyslu a podobě kněžství, aby odpovídalo úmyslům jeho srdce? A i tato úvaha by mohla a jistě měla vyústit v kajícné doznání, jak jsme se od tohoto odkazu poslední večeře Páně vzdálili a jak se mu zpronevěřujeme.
Tedy nabízím tyto body k meditaci k "narozeninám dvou svátostí". Oslavujeme-li dnes kněžství, vyzdvihněme jeho služebný charakter. Oslavujeme-li dnes eucharistii, vyzdvihněme její charakter svátosti jednoty. Pochopme ji také jako výklad smyslu Ježíšovy oběti - a jako výzvu, abychom se i my stali chlebem, a tak odpověděli na hlad světa. Nebo snad necítíme, čím vším svět, do něhož jsme posláni, hladoví - což se nás to nedotýká? Amen .
část kázání Tomáše Halíka na Zelený čtvrtek
