Přeji Ti dobrý den a vítám Tě na webových stránkách.

Postní období je čas vhodný k tomu, aby člověk pročistil svůj vztah k Bohu. Předvelikonoční doba soustředění na Kristovo dílo nabízí příležitost k zamyšlení nad skutečností, jak vážně to vlastně myslím se svojí vírou, a je příležitostí nově se pokusit vnitřně přihlásit ke svému křtu a jeho zaslíbení i závazku.

Má-li se člověk soustředit na duchovní věci, je vždy velikou pomocí, když se oprostí od věcí, které ho vtahují do světa neklidu a stresu, které zatěžují jeho tělo i mysl. V tom je smysl půstu, smysl zřeknutí se jídla i jiných věcí (třeba televize). Člověk je mnohem svobodnější a má i více času se soustředit na duchovní věci.

Půst nás má něco stát. Smysl půstu je také v tom zakusit na svém vlastním těle, že to, co Ježíš vykonal, nebylo snadné a nebylo to zadarmo, že to něco stálo – Ježíš musel přinést největší oběť. Copak bychom ve vědomí této obrovské Kristovy oběti neměli být ochotni přinést také nějakou oběť?

Využijme proto postní dobu k oproštění od věcí, které nás ohlušují na těle i na duchu a zkusme se ztišit, abychom zaslechli přicházejícího Krále - byť nejdříve v utrpení a až poté ve slávě!   

Postní modlitba:  

Pane Ježíši Kriste, Boží Beránku, který jsi na svém těle nesl hřích celého světa i můj vlastní hřích, smiluj se nade mnou. Odpusť mi mé hříchy a očisti mé srdce ode všeho zlého a špatného, co je v něm, omyj je svou svatou krví. 

Můj Spasiteli a Pane, obnov mne, prosím, svým svatým Duchem a upevni mne ve víře, v lásce a v naději. Dej mi Ducha moudrosti a rozumnosti, síly a bázně před Tebou. Probuď mne ke svědectví evangeliu a uschopni mne k živé službě. Tobě, svatému a velikému, buď čest a sláva na věky věků. Amen.

 Sbor českobratrské církve evangelické v Nejdku    

 http://nejdek.evangnet.cz/CZ/Texty/dopisy/velikonoce03.htm

  KATECHISMUS KATOLICKÉ  CÍRKVE – čl. 1430

Ježíšova výzva k obrácení a k pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, "žíněné roucho a popel", posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek kajícími úkony a skutky.

Postní doba může být časem pro starého člověka    K. Sládek   www.christnet.cz 

Postní doba obvykle začíná čtením o Ježíši, který vstupuje na poušť, aby v síle Božího slova odolal pokušení egoistického zabezpečení jen sebe sama, sebestředné snahy hrát vždy hlavní roli a konečně mocí ovládat druhé a celý svět. Ježíš odmítl našeptávání dávného pokušitele a náhle k němu přistoupili andělé a obsluhovali ho. V postní době by tedy každý z nás měl po vzoru Ježíše vstoupit na poušť, aby odmítl tři zmíněné negativní hnutí nitra člověka.

Kde bychom ale v našich geografických podmínkách mohli nalézt poušť? Kde najít anděly, kteří nás po odmítnutí starého pokušitele budou doprovázet? Poušť je i uprostřed našeho města. Je jím místo samoty, nedostatku mezilidských vztahů, společnost myslící jen na sebe sama a vlastní blahobyt, prostředí, kde je vlastní zájem tím jediným zákonem. Člověk se v této poušti ztratí, podlehne vábivým svodům reklam a často končí ve stresu, zoufalství, nervozitě a nemoci. A pak si ani nevšimne, že v jeho blízkosti jsou andělé, které denně míjí a kteří možná hodiny a hodiny, dny, týdny, měsíce, možná roky čekají, jestli se ten uspěchaný člověk zastaví, projeví zájem a podělí se o svůj životní příběh. Andělé, kteří již při našem prvním malém krůčku oproštění se od sebe sama, udělají deset i více kroků, aby nám odejmuli samotu. Takovými anděly jsou dnes staří lidé.

Probíhající postní doba může být časem pro vstup do pouště, kterou vytváří chlad samoty, odmítnutí pokušení egoismu dní, zastavení se a rozhlédnutí, zda v našem okolí není anděl - starý člověk, kterého denně míjíme a on vždy s úsměvem a slušně pozdraví, smekne klobouk, ale více o něm, o jeho příběhu vlastně ani nevíme; může být časem pro poohlédnutí po starém člověku, kterého jsme často vídávali v naší ulici a teď se říká, že je kdesi v domově důchodců; může být časem rozpomenutím se, zda naši prarodiče, stará tetička či strýček není osamocen kdesi v rodné vesničce a nečeká v modlitbě na naší blízkost.

Staří lidé jsou skrytým pokladem naší doby, která se mnohdy proměňuje v poušť. Papež Jan Pavel II. se pro svět stal archetypem nemocného starého člověka, který přes svůj věk ukazoval, že i podzim života má své neocenitelné poslání. Již jako muž vysokého věku napsal starým lidem list, ve kterém s nimi chtěl vstoupit do dialogu. Uveďme jeho část, která více osvětlí smysl tohoto životního období: „Staří lidé napomáhají tomu, že se na pozemské události hledí s větší moudrostí, protože to, co prožili, je naplnilo jistou zkušeností a zralostí. Jsou strážci kolektivní paměti, a tedy výsadní vykladatelé souhrnu ideálů a obecních hodnot, které řídí a vedou společenské soužití. Jejich vyloučení by znamenalo ve jménu modernosti, která nemá paměť, odmítnout minulost, ve které jsou zasazeny přítomné kořeny.“

Starý člověk v této postní době může být zdrojem pro naše vnitřní obrácení, přípravou na Velikonoce. O vzájemném obdarování mezi generacemi již možná máme každý svoji malou zkušenost. Michal, mladý člověk, který zpětně napsal dopis své – dříve neznámé a anonymní – zemřelé přítelkyni z domova důchodců paní Bohušce, vztah s touto starou ženou popsal slovy: „Seznámení s Vámi a následné přátelství byla jedna z nejmimořádnějších věcí v mém životě. Zpočátku jsem byl plný ostychu a obav, jestli mě přijmete. Do té doby jsem byl dost uzavřený a díky Vám ze mě to veliké napětí spadlo a já jsem se pomalu začal otevírat světu a okolním lidem. S každou návštěvou čím dál více. Vzrůstala také má radost. Ne každý den jsem měl radost, ale jakmile jsem spatřil Vás, mé chmury se jakoby zázrakem rozplynuly. Zároveň jsem prožíval každou bolest, která sužovala nejenom Vás, ale také ostatní přátele a lidi, se kterými jsem se v Domově potkal. Zcela konkrétně jsem se setkal s problémy, o kterých jsem do té doby neměl ani zdání. Najednou jsem začal cítit potřebu se o tyto problémy s Vámi (a i s ostatními) dělit, dát trochu štěstí a radosti, které se Vám během života až tolik nedostávalo, dát trochu lásky. Nyní zjišťuji, že jsem na něco zapomněl, nebo nestačil říci. Chtěl bych Vám poděkovat za to, čím jste pro mě byla a stále jste, znamenáte pro mě mnoho. Michal"

Poušť dní se skrze staré lidi může proměnit v rajskou zahradu, ze které prýští energie života. O této zatím skryté duchovní potenci světa, která se při současném trendu stárnutí obyvatelstva bude stávat většinovou realitou, svědčí též pravidelná páteční setkání v domově důchodců Na kopečku na Praze 8 v rámci tamní Biblické university pro seniory. Staří lidé s velmi rozdílnou historií se zde pravidelně scházejí nad Biblí a k večerním chválám. Svou modlitbou proměňují poušť světa v oázy pokoje, smíření a lásky. Svou životní moudrostí, kterou porovnávají se zkušeností biblických postav, jsou znamením doby a zvěstují, že budoucnost má naději ve vzkříšení života. „Neopomínáme pravidelnou modlitbu, ani veselou zábavu z různých vzpomínek. Myslím, že všichni odcházíme se spokojeností a pokorou v duší,“ říká jedna z obyvatelek Domova důchodců paní Františka Kosová, která navštěvuje Biblickou universitu. A paní Anička Pánková dodává: „Vyprávíme si, jaké zkoušky musil židovský národ podstoupit ještě před narozením Vykupitele. Vše se dozvídáme ze Starého i Nového zákona.“

Budoucnost každého z nás má naději, jestliže budeme moudrosti stáří bedlivě naslouchat – jak k tomu vybízel Jan Pavel II. Proto by probíhající postní doba mohla být také časem pro starého člověka.

Dbejme, aby nám stáří neudělalo vrásky také na duši, když je dělá na tváři.   

Michel de Montaigne 

Mladé dovede být každé tele, ale zestárnout, holenku, to je kumšt.                 

Karel Čapek 

Nejkrásnější mladost je mladost ducha ve chvíli, kdy už nejsme mladí.          

Lev Nikolajevič Tolstoj

V České republice je celkem 2882 farností. Řada jich existuje už pěkných pár let jen „na papíře“, do některých dorazí kněz jen jednou za měsíc. Formálním farnostem se ale tentokrát věnovat nebudeme. Chceme zjistit, proč v jednom farním obvodu chodí padesátka lidí „jen“ na mši a jinde stejný počet lidí „navíc“ rozdmýchává život v městečku. Jak se z farnosti stane živé společenství? Hovořili jsme o tom s P. Vladislavem Brokešem, duchovním správcem ústeckoorlické farnosti, o níž se říká, že prý jen kvete...

Jaký je váš „kněžský recept“ na živou farnost? Recepty se nerozdávají na potkání, ale vám to prozradím: hledám v kuchařce od našeho Pána – v Písmu – je jich tam spousta. Farnost se může stát živou, když každý věřící vezme vážně Ježíšovo největší přikázání: Miluj Boha a bližního.

Dokázal byste vyjmenovat hlavní překážky a úskalí živého společenství? Sebestřednost a elitářství, které uzavírá cestu druhým, když se chtějí přidat. Někdy se stává, že se společenství v jedné farnosti mezi sebou začnou porovnávat, či dokonce povyšovat jedni nad druhými. Nezřídka to bývá mezi scholami. Co s tím? Vzít na vědomí, že hrajeme v jednom týmu, že pracujeme na jedné vinici Páně, mít k sobě úctu a radovat se z úspěchu druhého.

V čem je potřebná a chtěná neustále omílaná spolupráce kněží a laiků? Kde může naopak překážet? Spolupráce se často zdůrazňuje, ale nemluví se o něčem mnohem důležitějším: o vztahu mezi knězem a věřícími (laiky). Pán Ježíš předtím, než něco dělal, především s lidmi hovořil, naslouchal jim a pak i něco vykonal. Také pro nás kněze je důležité navázat s farníky vztah vzájemné důvěry a lásky. Je pravda, že to mnohdy neumíme a děláme chyby – oboustranně. Ve chvíli, kdy tenhle vztah existuje, se může ve farnosti dělat všechno možné. Pohled kněze na farnost se s názorem laika může různit. Oba jsou cenné a když se nalezne pohled společný, většinou třetí, tak přináší opravdové obohacení. Takto pak angažovanost nemůže nikdy překážet.

Co pro kněze znamenají bezprostřední vztahy? Je to nejdůležitější složka duchovní služby.

Je „nefunkčnost“ pastorační, ekonomické či farní rady příznakem „neživosti“ farnosti?

Jsou velmi důležité a jejich „nefunkčnost“ farnost ochuzuje. Mají sloužit a být jádrem života. Pokud ale faráře jenom úkolují, plodí většinou jen a jen napětí. Zapotřebí jsou naopak aktivní laici, schopní zastávat kompetentně jednotlivé oblasti života farnosti. V ekonomické radě by měli být lidé zkušení ve stavebnictví, ekonomice a grantové činnosti. V pastorační radě zase lidé, kteří budou schopni pracovat s dětmi, mládeží, rodinami, seniory, povedou farní časopis, webové stránky, budou se starat o liturgii apod. Pokud nejsou, neviděl bych to jako příznak neživosti, ale spíš jako období hledání dobré spolupráce.

Jak to zařídit, aby živá farnost „nevyhořela“, co dělat, aby byla živá i za deset let? Jednou jsi dole a jednou nahoře – to platí zákonitě rovněž pro každé živé společenství, tedy i pro farnost. Výkyvům lze ale předejít aktivitou laiků, kteří se své činnosti poctivě věnují a především „si vychovávají“ nástupce a spolupracovníky. Každý kostelník či varhaník by měl mít na mysli, kdo ho zastoupí, případně komu předá žezlo. Vedle „kostelních setkání“ je třeba se stále snažit i o jiné akce, vzájemnou pomoc a hlavně usilovat o komunikaci, která někdy ustrne. Nejdůležitějším místem pro budoucnost farnosti však zůstává kostel, kde se lidé modlí. Farní společenství totiž žijí také z modliteb těch, kteří do toho kostela chodí, a z proseb nemocných, kteří nás doprovázejí svým utrpením.

Co tedy dělat dál? Musíme se učit novému modelu pastorace. Oživení může přijít právě skrze tuto krizi, která nám může pomoci nabídnout prostor aktivním laikům. Pokřtěný laik může například u lůžka nemocného často vykonat daleko více než kněz. V okresním městě není v silách faráře navštívit všechny nemocné v nemocnicích, domovech důchodců a podobně. Stejně to platí o výuce náboženství a pastoraci rodin. Budoucnost farností se neobejde bez kvalitních katechetů či ženatých jáhnů, kteří budou moci připravovat bohoslužby slova, biblické hodiny a tak dále. Nesmíme také zapomínat, že nedílnou součástí farností jsou mužské a ženské řády, různé komunity a hnutí, jež přinášejí další duchovní zkušenosti. Farnosti budoucnosti se mohou stát pestrobarevnou zahradou, kde každý může nalézt své místo.

Kněz je ve farnosti pár let, začne něco dělat, ale pak je za tři roky, za pět let najednou přesunut jinam a přijde někdo nový. Lze v této perspektivě vůbec něco podnikat, zvlášť když víte, že po vás přijde někdo další, s jinými plány...? Ano, to je problém. Nejhorší situace bývá v malých farnostech, kde je opravdu většina aktivit závislých na knězi. Přesuny kněží se však většinou dějí z nějaké urgentní potřeby a je velmi složité je naplánovat. Stále častěji se hovoří o potřebě zanechat kněze na jednom místě alespoň sedm až deset let. Každopádně se ale nesmíme bát změn a nenechat se jimi odradit – ve farnosti je výměna kněze většinou obohacením. Je třeba vybízet mládež, rodiny a čerstvé seniory, aby na sebe přebírali zodpovědné úkoly a dokázali tak ve spolupráci s knězem a s Božím požehnáním vybudovat kousek ráje ve své farnosti.                                                       

                                                                                                                                    (redakčně kráceno)

Ve čtvrtek 22. února se v Dolní Dobrouči konalo setkání s bývalým poslancem Parlamentu ČR a aktivistou Hnutí pro život JUDr. Ing. Jiřím Karasem. Besedu zahájil JUDr. Karas, který se nejprve osobně přivítal se všemi přítomnými a pak se ujal slova prezident Hnutí pro život Mgr. Radim Ucháč. Během besedy se pánové v řeči několikrát vystřídali. Bylo zřejmé, že určitým momentem a snahou bylo, aby aktivizovali lidi pro myšlenku úcty k životu a aby určitá témata byla přenesena do terénu k obecnému dialogu. Apelovali na lidi, aby nezůstávali například ve vztahu k médiím pasivní a aby například dokázali pořady nebo i lidi pochválit za to, co dobrého dělají.           JUDr. Karas například uváděl, jak v televizi běžel zajímavý seriál o poutních místech. S režisérkou pořadu mluvil a prý už bylo natočeno i pokračování, ale do redakce došlo asi  dvacet negativních reakcí od lidí a žádný pozitivní ohlas. A tak pokračování seriálu bylo staženo a těžko říci, zda bude někdy uvedeno. V podobném duchu promlouval i Mgr. Ucháč, že například i vzhledem k biskupům by člověk měl projevovat vstřícnost a měl by umět je i povzbudit, pochválit, protože je příliš mnoho negativních věcí, které se na stolech biskupů hromadí.

Ke konci besedy byl prostor i na dotazy. Dá se říci, že panovala shoda v tom, že lidský život je jedinečný a vzácný a že mnohdy by lidé měli více hledat možnosti, jak život ochránit a uchovat, než jej bezmyšlenkovitě ničit. Objevily se i diskusní názory na mediální devastaci lidského svědomí, nevzdělanost povolaných a silný tlak postmoderní civilizace, která paralyzuje křesťanství a jeho hodnoty.

Osobně se domnívám, že setkání mělo svůj smysl a člověk měl možnost se osobně setkat se zástupci Hnutí. Lanškrounští farníci tvořili nepřehlédnutelnou složku publika a z jejich řad také vzešlo několik dotazů a reakcí. Člověk si také učinil představu o tom, kolik asi takoví lidé musí obětovat určité myšlence času a práce. Po osmé večerní nasedají do auta, dostanou v kastrůlku zabalenou vychladlou večeři a odjíždějí...

 Mluvit o těchto tématech, kterými se zabývá Hnutí pro život není slízávání smetany a sklízení obdivu. Leckdy se narazí na kontroverzní a nelehké situace a stačí se podívat jen na web, kde je mnohdy hnutí silně pranýřováno, jak ze stran feministek, homosexuálů nebo i studentů různých fakult, věřících nebo i z řad některých poslanců  či dokonce některých osob duchovního stavu. Dokonce i na stránkách KDU-ČSL se objevují příspěvky od čtenářů, které hodnotí snažení pana Karase kladně i odmítavě. Co uniká mému chápání je to, jak je možné, že v diskusním fóru návštěvníků stránek KDU-ČSL mohou přežívat roky tak silné invektivy, aniž by byly správcem webu odmazány.

  (viz.  http://www.kdu.cz/default.asp?page=83&NewP=2&ID_Tema=1&ID_prispevek=4756)

  Hnutí pro život není hnutím, které jen moralizuje, propaguje a nenabízí řešení. Na stránkách hnutí jsou zcela konkrétní adresy, kam je možné se obrátit o pomoc. Počínaje poradnou pro ženy v tísni Aqua Vitae http://linkapomoci.cz/  až po kontakty na azylové domy, poradenství, konzultace.  http://www.prolife.cz/pomoc/

Doporučené odkazy : http://www.svobodavolby.cz/        http://www.karasj.cz/clanky/index.html

Fotogalerie ze setkání na farních stránkách:                   http://farnost.katolik.cz/lanskroun/ 

                       Max Kašparů: VĚROMĚR       

  ... zda to není právě naše vina, vina nás, křesťanů, že nedáváme Ježíše Krista tomuto světu jako naději a řešení, ale jako mrtvolu. Jako někoho, kdo se těm druhým plete pod nohy a komplikuje jim život. Zeptejme se sami sebe, zda právě my jsme přijali Ježíše jako světlo, jako balzám, jako lék? Jsme sami Ježíšem a pro Ježíše nadšeni tolik, že svoláváme své přátele a nabízíme víru v Syna Božího i jim? Nebo vystupujeme před lidmi jako muzeální rekvizity, které se snaží na začátku jedenadvacátého století se zdviženým prstem napravovat svět a dávat mu mravní lekce? Nepohřbíváme vlastníma rukama víru a nestěhujeme se k ní do hrobu zavaleného kameny přetvářky a nasládlého pobožnůstkářství?
Nežijeme na hřbitovech, které lidé hledající Boha obloukem obcházejí? Nejsme sami zdaleka čitelní svou životní strnulostí a nesrozumitelným nářečím? Je na nás vidět upřímná a nesektářská radost z toho, že jsme našli cestu, pravdu a život? Jeden mladý muž mi řekl, že kostelní dívku pozná podle sloganu: "Smutný pohled, bledá líčka - jedním slovem katolička."
Tak možná vypadá výše popsaný typ dívky kostelní. Tak ale nevypadá v žádném případě člověk, který uvěřil v Ježíše Krista, přijal ho jako Pána a přítele, odvalil kameny z vlastního hrobu a spolu s Ježíšem vstal.
V ŽIVÉ VÍŘE DO NOVÉHO ŽIVOTA!                                                                                                                         (http://www.farnoststrasnice.cz/zpravodaj.php?doc=c52.htm)

        Povzbudil mě zabitý brácha 

Příloha Perspektivy 25/2006                                              Rozhovor připravil David Petrla        Perspektivy 25/2006 

Mladý muž Libor Halík se stal knězem pravoslavné církve. Vešel ve známost tím, jak se zasazoval o osud nenarozených dětí. Vytrvale demonstroval před brněnskou porodnicí proti potratům. Vyvolával smíšenou odezvu. U většiny kolemjdoucích spíše odmítavou, v lepším případě rozpačitou. Obtěžoval. Cíl jeho úsilí však za to stál. Ne každý by byl k takovému angažmá ochoten. Je to samorost, zvolené pravoslaví umožňuje přilepit mu diagnózu „jurodivosti“. Těžko souhlasit se všemi jím zvolenými postupy (např. se způsoby protestu proti registrovanému partnerství). Pavlovské vhod i nevhod, na něž často zapomínáme, neznamená vždy hlava nehlava. Dejme mu prostě slovo. Každý pracovní den zpíváte žalmy před porodnicí. Jak dlouho už to děláte? Třináctého června 2006 to byly tři roky.

Jak jste to vydržel takovou dobu?

Nepřipadá vám, že je váš způsob protestu neúčinný? Když jsem odtud odcházel asi před dvěma dny, potkal jsem jednoho známého pána, který se ptal: „Dnes jste tam byl nějak krátce. Už to vzdáváte?“ Bylo vidět, že je z toho smutný. Takže to význam má, přinejmenším symbolický. Pro mnoho lidí, kteří se třeba bojí se mnou mluvit, ale jsou rádi, že tam jsem. Nevyvoláváte negativní reakce? Několikrát vás obtěžovali anarchisté, měli třeba transparent „Není žádný Bůh, není ani nenarozený život“. Anarchisté nás obtěžovali celkem třikrát. V roce 2003 na prvním a druhém Pochodu pro život a znovu se objevili asi před měsícem na dalším pochodu. Ale tentokrát to byli jiní, měli masky čertů. Spojovali potraty a homosexualitu, volali, že Ježíš byl homosexuál a podobně.

Nyní jste v klerice. Chodíte v ní pořád? Obvykle v ní nechodím, ale napadlo mě to v ní před nemocnicí zkusit. Potom jsem chtěl kleriku odložit, avšak pro jistotu jsem se modlil, aby mi Pán Bůh dal nějaké znamení. A když jsem se vracel od nemocnice, přišel ke mně nějaký chlapec. Viděl, že jsem kněz, a prosil mne, abych se za něj modlil, že je narkoman a že jedině Bůh mu může pomoci. Tak jsem pochopil, že je dobré chodit v klerice kvůli lidem, kteří potřebují modlitbu. Když je člověk kněz, ale nikdo to na něm nepozná, nemůže jim pomoci. Stalo se mi to častěji, jednou mi takto na ulici jeden člověk řekl, že chce spáchat sebevraždu, a mohl jsem mu ji rozmluvit. Potkal jsem ho pak ještě vícekrát, objevil se i na Obilním trhu. Proto před nemocnici chodím v kněžském oděvu stále, už od prvního dne. Záměrně si jej beru také na úřady. Ale když jsem s rodinou, nechodím v něm, protože by mě lidé považovali za odpadlého katolického kněze, který se posmívá své vlastní církvi. Já jsem ale pravoslavný. Třeba v Řecku jsou na to lidé zvyklí, tam většina pravoslavných kněží rodinu má.

Vaše manželka vás podporuje? Manželka mě podporuje tím, že mě toleruje. Jsem citlivý člověk, nejméně celý první rok jsem z Obilného trhu přicházel tak vyčerpaný, že jsem vsedě usínal. Manželka to viděla a byla z toho zoufalá. Pán Bůh ji ale přesvědčil, že dělám dobrou věc. Jeden večer měla vizi nějakého vyčerpaného, strhaného muže, kterého viděla zezadu. Nejprve viděla, jak ten člověk sbírá balvany a odnáší je z pole. Pak viděla druhý obraz, jak ten člověk to pole oře. A potom třetí obraz, jak to pole žne. A byl to lán, který neměl konce, a ten člověk měl ohromnou radost. Pochopila to tak, že jednou nastane žeň a že má smysl ji připravovat, protože si to Bůh přeje. Když máme pochybnosti, připomínáme si toto vidění.

Kolik máte dětí? Šest, čtyři kluky a dvě holky.

To už je docela žeň. A jste populární, každou chvíli vás natáčí nějaká televize....

Zase tak časté to není. Média dnes mají strategii mlčet. A pokud natáčejí, natáčejí často s úmyslem pomlouvat. Snad na prstech jedné ruky se dá spočítat, kdy to nebylo utrhačné. Jednou jsem byl na natáčení zábavného pořadu v jednom divadle a nejprve jsem z toho neměl dobrý pocit, ale po sestříhání v televizi to vyznělo vcelku pozitivně. Stejně tak rozhovory pro jeden deník a jeden časopis vyzněly docela dobře.

Máte podporu ve své církvi? Mám podporu svého biskupa.

Váš jmenovec Tomáš Halík vás jednou nazval jurodivým, co na to říkáte?

Pro mne to byla čest! Jurodiví byli totiž pravoslavní svatí, třeba Vasil Blažený. Jurodivý je čestný titul, opravdu mě to povzbudilo. Jeden kněz, který to četl, mi to přišel říci a začal mě díky tomu víc podporovat.

Takže to je jako říci „svatý Libor Halík“. Co byste chtěl vzkázat čtenářům Perspektiv? Pán Ježíš říkal, že máme být odvážní, v Apokalypse zjevil apoštolu Janovi, že zbabělci nevejdou do Božího království. A to je vážná věc. Jindy řekl, že kdo by ho zapřel před lidmi, toho zapře před svým Otcem v nebesích. Pokud jako apoštol Petr jednou zapřeme Krista a pak toho celý život litujeme a už ho nezapíráme, je to výborné. Pokud ho ale zapíráme pořád, je to špatně. Kéž by každý z nás byl jako apoštol Petr a dokázal být třeba i mučedníkem. V současné době fyzické mučednictví nehrozí, alespoň zatím, hrozí jen mučednictví pomluvy. A to je stejné jako vždycky. Když se nám někdo posmívá, o nic nejde, posmívají se přece kdekomu. Vždyť se posmívali i Klausovi, který je dnes prezidentem.

  ( -redakčně kráceno  - doporučené stránky  http://www.liborhalik.cz ) 

  Katolická charismatická konference se

  letos koná v Brně 

               ( 25. – 29. července 2007)

 

Katolickou charismatickou konferenci organizuje v České republice od roku 1989 hnutí Katolické charismatické obnovy. Jedná se o čtyřdenní akci duchovně formačního charakteru, určenou pro členy a sympatizanty hnutí Obnovy, ale i pro křesťany jakékoli spirituality i pro tzv. hledající. Za účelem duchovního i lidského povzbuzení a hlubší křesťanské formace se zde setkávají dva až tři tisíce křesťanů z celé ČR (katolických laiků, rodin, kněží, řeholníků i křesťanů jiných církví), přičemž zájem o konferenci každoročně vzrůstá. Nedílnou součástí programu bývá „dětská konference“, proto konferenci navštěvuje stále více rodin s dětmi, které by se těžko mohly účastnit klasických exercicií. K dění na konferenci patří i kulturní vyžití – divadelní představení, koncerty apod. Lze ji v neposlední řadě také příjemně spojit s poznáváním pamětihodností a krás města, které konferenci přijme.

Letošní 18. ročník katolické charismatické konference se uskuteční v termínu 25. - 29.7.2007 poprvé v moravské metropoli - Brně. Hlavní program proběhne v moderním pavilonu F na brněnském výstavišti BVV. Konference má podporu a požehnání brněnského biskupa Mons. ThLic. Vojtěcha Cikrleho a záštitu nad ní převzal také hejtman Jihomoravského kraje Ing. Stanislav Juránek. Program konference tvoří přednášky, adorace, neformální setkání, společná modlitba a bohoslužby. Pozvání na konferenci přijali letos tito přednášející: Archimandrita Sergiusz Gajek, misionář a apoštolský vikář řeckokatolické církve pro Bělorusko, dále P. Vojtěch Kodet, sestra Veronika Barátová z komunity Blahoslavenství, P. Michael Slavík, Kateřina Lachmanová, P. Tomáš Holub, PhDr. Josef Zeman, Petr Hejl z diakonie Betlém, P. Angelo Scarano a další. Podrobné informace k organizaci a programu, včetně elektronické přihlášky, najdete na internetu na www.cho.cz nebo je můžete vyžádat na tel. čísle 777087736. Pokud někdo využije pouze jednoho návštěvního dne, tak registrace probíhá vždy každý den v areálu brněnského výstaviště BVV v pavilónu F, kde konference každý den začíná. Registrace je tedy možná každý den od 8.30 – 17 hodin.  Jednorázový denní vstup 150Kč/den, 100Kč/den snížený poplatek (důchodci, studenti, mládež 15-18 let), mládež do 15-ti let vstup bezplatně.

I Pán Ježíš vydržel tři roky, tak to člověk musí vydržet.
A jak dlouho ještě bude potřeba vydržet? Doufám, že vydržím, dokud tam nepřestanou dělat potraty. Pokud to bude trvat do důchodu, tak až do důchodu, pokud to skončí dříve, tak dříve. Jestliže budu bydlet v Brně, můžu tam dál chodit.
Proč jste se do toho vlastně pustil? Nejprve jsem psal disertační práci na téma „nepřátelé rodiny“, která se týkala vymírání celého kdysi křesťanského světa pro nedostatek dětí. Potom jsem se seznámil s jedním americkým katolickým knězem, mons. Reillym, který se modlí před potratovými klinikami v New Yorku. To nejsou porodnice jako u nás, ale „potratnice“ specializované jen na provádění potratů. Otec Reilly dosáhl toho, že zhruba polovina z těch, před kterými stával, byla zavřena. Začal tak, že si stoupl před největší potratovou kliniku v New Yorku. Já stojím před nemocnicí na Obilním trhu, což je po pražském Apolináři asi druhá nejvýznamnější nemocnice v České republice pokud jde o umělé oplodnění a pokusy na embryích. Myslím si, že je dobré tam stát – nejen kvůli klasickým interrupcím, které se dělají i v menších ambulancích, ale i kvůli těmto novým potratům, souvisejícím s umělým oplodněním a pokusy na embryích. Dochází při nich k mnohonásobným potratům, proto je jich zřejmě daleko více.
Máte nějaký osobní důvod, proč jste proti potratům? Moje maminka byla kdysi na potratu a já jsem se to dozvěděl. Jednou jsem byl ve Vídni na školení pořádaném organizací Dietmara Fischera a mons. Reillyho a tam jsem v modlitbě prožil setkání s tím svým sourozencem. Bylo mi ho líto a pochopil jsem, že bych měl bojovat za něj. Neviděl jsem a neslyšel nic, asi to nebylo moc zázračné. Ale slzel jsem a dostal jsem odvahu poprvé si stoupnout v kněžském oděvu (klerice, jak se říká latinsky) před dveře kliniky na Fleischmarktstrasse ve Vídni a modlit se tam, i když jsem neuměl německy. Bylo to trochu obtížné, ale povzbudil mě ten zabitý brácha.
Lidé, kteří vám pomáhají, byť v poslední době méně často, jsou jen pravoslavní? Jsou to lidé všech vyznání. Nejpočetnější církev u nás je katolická, proto převažují katolíci. Pak to jsou pravoslavní a nechybí ani protestanti. Asi jednou za čtvrt roku se staví jeden ateista a třeba podrží kříž. Obdivuje, že tam protestuji. Dvakrát či třikrát mi přišli poděkovat nějací drobní živnostníci, kteří říkali, že sice nejsou věřící, ale že obdivují, že vydržím bojovat se všemi těmi úřady, což je povzbuzuje v jejich boji s byrokracií.

Ukázka pátečního programu:

                                   Dopoledne: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (Jn 13,8) (s. Veronika Barátová)

                                   Odpoledne: Chudí Páně (Arch. Sergiusz Gajek)

                                   Večer: Paralelní programy na různých místech v Brně (od 19:30 hod.)

                                                1/ O životě pronásledované církve v Bělorusku ( Arch. Sergiusz Gajek)

                                                2/ O službě lidem s postižením (Petr Hejl)

                                                3/ Aby se Slovo stalo tělem (P.Angelo Scarano)

                                                4/ Litý boj s časem aneb „time manegement“ (Roman Čiviš)

                                                5/ Židovské tance (Komunita Blahoslavenství)

                                                6/ Těžkosti v manželství (PhDr. Josef Zeman)

                                                7/ Drogy a organizovaný zločin (pplk. Jiří Komorous)