Žít a proč žít, o víře, práci, svobodě …

Proč zde žiji,  kam kráčím, jaký smysl má to nebo ono. Proč se odehrávají věci, které člověka bolí, proč blízký člověk umírá, proč drobné mezilidské války a skutečné války zabíjejí naději? Odpovědi bývají občas složité a ve výslednici se nedozvíme stejně nic zásadního. Odpověď světská bývá neurčitá, encyklopedická, relativizující, popisná; odpověď duchovní může leckdy sklouznout do zjednodušujících obecných pojetí a forem, které také neuspokojí.

Člověk je osobou kreativní, tvůrčí, která má schopnost dokonalé svobody, dokonalé proměny i lásky. Děti se rodí a ptají se stejně jako my, opakují stejně chyby, prožívají podobné věci. Mají svá malá zklamání, ale i různé naděje. A je to tak dobře, každý má možnost žít svůj život, protože život a s tím spjatá svoboda i odpovědnost poznání je ohromným darem a výzvou.

Dospělý člověk má od přirozenosti tendenci uzavírat věci do myšlenkových rámců, vytvořit postoje, které se stávají nehybné, ověřené, fungující. Podobně takto se uzavírají v širším měřítku větší společenstva, národy, církve … Vnitřní život člověka ale nutně vede dále a Ježíš klepe na lidské srdce a zve každého k Otci. Volání po Bohu, po dokonalé lásce je výzvou, která rezonuje v hloubi člověka, který touží po Stvořiteli, po poznání Toho, který se sděluje v mnoha obrazech kolem nás. Je nesporné, že  mnoho věcí na tomto světě je vykoupeno zápasem, sporem a dopadne-li to dobře, tak vyřešeno smírem. Život je svým způsobem boj, boj o víru, boj o lásku, boj o přežití, práci, schopnost žít … Kdo nepoznal svou bídu, svou křehkost, svou zranitelnost, ten neporozumí nikdy smyslu pokání, smyslu ztráty, smyslu Vykoupení.

Mnoho lidí přemýšlí nad formou své víry, nad dějinami církve, nad smyslem úkonů, nad tím, které církvi uvěřit, kam vstoupit a nebo proč nevěřit a důvody se vždy najdou … Církev ale není spolek společensko-kulturního folklóru nebo parta samolibých šviháků, církev je výzva, Kristova pečeť a Jeho nevěsta. Jak řekl jeden vážený kněz : „Ano, církev je plná hříšných lidí a já to vím, jak rád chci patřit k těm hříšníkům, aby mne Bůh mohl vykoupit …“ Není to od něj jistě návod na spokojené přebývání někde, ale návod, jak uznat vlastní bídu a přijmout Boží uzdravující moc do svého života …

Můj kamarád ve víře Vít ze severních Čech uváděl na svých internetových stránkách ohledně dotazu jednoho člověka, která církev je lepší tuto odpověď: „Je důležité spíše pochopit, že Ježíš nikdy nepozvedl vnější formy nad vnitřní podstatu víry a toho se držme. Roznášejme víru jako nádoby na svatbě v Káni Galilejské, kde služebníci nalévali vodu a nosili hostům na svatbě, a hosté přesto pili víno …“

Náš život bývá naplněn mnoha věcmi a vztahy. Kam svou víru uložit, jak ji žít, kde ji vyčlenit místo a proč věřit? Totalitní režimy vždy usilovaly o likvidaci osobní svobody člověka. Toto je bohužel vlastní i mnoha režimům předchozím a nevyjímaje z toho i postoje některých církevních představitelů. Mezi tyto příklady patřil z katolické církve Savonarola v 15. stol., který ve Florencii zavedl teokratický stát s tuhou cenzurou mravů a nebo z jiné denominace Kalvín, kterému se v Ženevě podařilo propojit světskou a duchovní vládu. Vycházel z dogmatu o předurčení a lidem nabízel ve zjednodušené podobě jen Boha a práci.

Život je ale mnohem bohatší a smysl dostává právě v kontextu lidské svobody. Minulý režim démonizoval práci jako hlavní stimulující myšlenku, učinil ji doslova ústředním tématem své filosofie a o tzv. revolučnost dělnické třídy se opíralo celé učení. I dnes má šanci práce lidský život občas spíše zatemnit než povznést. Firma chce být úspěšná na trhu a tak doslova vydírá lidi plněním plánu, nasazením i mimo pracovní dobu. Těžiště ceny člověka je opřeno výhradně o pracovní výkon a byť  obdrží nějakou odměnu nad limit, tak těžko říci, zda vždy vyváží to, co může ztrácet na dětech, partnerských vztazích, své svobodě … Je to daň moderní doby, daň volnému trhu. Lidé chodí do práce na směny a snaží se takto vydělat i nějakou korunu navíc. Nezaměstnanost, zmařená šance, vždy může strašit… Do života tak vstupuje existencionální aspekt i sociální deprivace. Na druhé straně má zase člověk možnost volby, ale leckdy není zodpovědný jen sám za sebe a nese odpovědnost i vůči druhým.

Práce vytěžuje a naplňuje život člověka a ne každý má práci takovou, která je smysluplná, podnětná, tvůrčí a v dobrém kolektivu. Jiná je práce ženy v domácnosti, jiná lékaře, jiná popeláře, jiná dělníka na pase a jiná uklízečky nebo prodavačky v hypermarketu nebo počítačového experta.  Nedávno jsem v televizi viděl pořad o japonském konstruktéru speciálních výtahů, které se instalují do mrakodrapů. Jako inženýr pracoval přímo ve výtahové šachtě, kde dohlížel na práci, aby kolejnice zapadly přesně do sebe a vše lícovalo na setinu milimetru. Výsledkem bylo, že špičkový výtah se pohybuje rychlostí kolem 40 km/h a mince postavena na hranu se ve výtahu během rozjíždění i brždění otřásá, ale nespadne. Vše funguje s precizní dokonalostí. Člověk může jen smeknout před tvůrčím umem a dokonalou prací. Podobně smekám před prodavačkami v obchodech, které jsou celý den na nohách a ještě se třeba umí usmát, stejně jako před lidmi, které potkávám ve večerních hodinách vracející se z večerní směny z továrny. Práce je součástí a nikoli samotným cílem a naplněním člověka. Důležité je především to, jak svou práci člověk vykonává, jak zodpovědně, než co dělá a kde je zaměstnán. 

Jak vnímá Bůh člověka, jaká jsou kriteria a která jsou stěžejní? Setkal jsem se s názorem, že člověk se má seberealizovat v práci a nebo v dětech a že to je ta správná cesta, kdy pak nemusí o jiné přemýšlet … Jiný zase vidí působení v charitativní oblasti a službě nemocným. Ano, byť jsou určité věci ušlechtilé, tak ve skutečnosti nikdy ale nemohou suplovat vnitřní vztah ve smyslu hledání Boží vůle. Víra není kalkul dobrého života, kdy žiji co by dobrý občan a pak jen čekám co se mnou bude a nebude …Víra také není seberealizace nebo životní názor o morálce nebo humanitě. Víra také není opoziční až apokalyptická negace světa. Víra je dynamická skutečnost, která má na základě svého zakladatele schopnost prostupovat  a prosvětlovat lidi i okolnosti a dávat věcem nový smysl a řád.   Víra může být novou silou, setkáním s Kristem, hlubším vhledem do tajemství Božích.

Člověk se příliš často staví na základě svého zbytnělého ega do pozice samotného Tvůrce, kdy určuje co je správné a co nikoli. Často pochopitelně ke své vlastní újmě, ale leckdy toto pozná až v době, kdy nemusí být cesta zpátky. A platí jedno známé heslo – člověk, který se nepoučil z vlastních chyb je odsouzen k tomu, aby je znovu opakoval. Výzva k pokání, výzva ke smíření, přijmutí Boží lásky, která v dobrotě a spravedlnosti přikrývá tento svět je tou jedinou cestou.  Být věřícím není o tom, že se má věřit všemu a nebo naopak si do oblasti víry přibrat a loupnout vše, co jen trochu zavání duchovnem a neznámem. To by pak vznikl podivný náboženský koktejl polopravd, který velí aby se všichni objímali, nasávali lásku, harmonizovali se a z důvěrou očekávali spojení všech náboženství a nebo minimálně přistání kosmické flotily Plejáďanů J.

Základní problém není ve vnějšku, ale je vždy uvnitř nás samotných, v srdci člověka. Tam je to jediné místo setkání, které nosíme tak blízko sebe… Ježíš Kristus se stal živým Bohem, který měl dvojí přirozenost a umožnil nám nalézat cestu ke smíření s Bohem. Na každé mši svaté smíme zažívat jeho oběť. Máme-li na duši šrámy, jizvy, neúspěchy, neodpuštění, pak smíme je jemu dát, protože on je přetvoří svým křížem, svou vykupitelskou vertikálou spásy. A přiznat tyto věci, které nás třeba tíží, které cítíme jako nesoulad ve svědomí musíme probrat s Bohem samotným ve svém svědomí, uznat Boží svrchovanost a v katolické církvi dát možnost i vnější formě – svátosti smíření. Jan Křtitel volal k pokání ať vhod či nevhod. Apoštolové vyzývali: „Obraťte své smýšlení a věřte evangeliu …“ Kristus sdělil Nikodémovi : „Musíš se znovu narodit …“.  A tak Bůh stále vede lidi k tomu, aby nepřemýšleli nad tím, zda ta či ona cesta je dobrá, ale aby si nechali především obřezat svá srdce, aby svůj život i víru uchopili zevnitř, aby vnější forma vyzařovala tu vnitřní.