LISTOPAD 2007
O víkendu jsem napsal tři krátká zamyšlení a Petr Macháček je vložil do nové sekce Duchovního koutku. Nyní bych vložil jedno delší pondělní a to doslova listopadové J
Je listopad a místo listí je všude plno sněhu.Včera přijel Martin na bílém koni … Cestou na mši svatou stačila škrabka na přední sklo a k večeru už pořádné koště. Běhání se shrnovačem sněhu se stalo v průběhu dne netušenou zábavou a odhrnování sněhu u chaloupky blízko frekventované komunikace se setkalo i s protivníkem, který se oháněl radlicí větší a sníh mi vracel zpět ze silnice na chodník. Miluji sníh, ale nemiluji kopce sněhu nanesené osazenstvem auta do interiéru vozu, kde po lehké oblevě vznikají jezera a pod mými pedály kluziště. Miluji sníh, ale když za domem závěj roste a roste a vítr neutichá a manželka si mne plete se sněhulákem, začínám mít pocit bezútěšnosti. Miluji sníh, ale dnešní jízda na kole do práce mi připadala jako bojový úkol, kdy vločky zaručeně vždy věděly, kde mám obličej a kde netěsnosti kolem límce. Skutečně jsem milovník sněhu, ale proč mi ten sníh ukryl hrbolatý a uježděný led o kterém jsem nevěděl a posadil se za chůze a to nikoli na židli… Miluji i dokonce mráz, ale naše dřevostavba už méně, a tak navzdory ujišťování dodavatelů i opravám se stejně objevuje vlhký roh v místnosti a skryté hlavičky vrutů pod sádrokartonem vystupují ve formě vlhkých terčíků. Stačí ráno jediný pohled a jejich počet mne ubezpečí, že venku mrzne a jak … Je to „překrásný“ listopad, kdy listí nevidím, ale zato nám doma opadala myrta, takže si nemohu stěžovat, že to není ten správný měsíc…
Svatý Martin měl svátek a já děkuji za to, že s jedním jsme včera mohli posedět v příjemné restauraci a také za to, že svatý Martin byl jedním z lidí, kteří se uměli rozhodnout správně ve správný čas. Narodil se v roce 316. Na cestě ke svému povolání mu pomohl akt milosrdenství a slitování se nad žebrákem. Vystoupil z armády a dal se pokřtít. Vystupoval proti pohanství a nekřesťanským modloslužbám a byl zvolen biskupem. Horlivě hlásal evangelium hlavně ve venkovských oblastech a prostí lidé jej milovali, kdežto vyšší hodnostáři jím opovrhovali pro jeho asketické způsoby. Jako biskup žil místo v biskupském paláci v polorozpadlých chatrčích se svými mnichy. Byl nazván biskupem chudých a na jeho pohřbu se sešly davy lidí a asi 2000 mnichů. Nejčastěji je svatý Martin zobrazován jako mladý jezdec dělící se s žebrákem o plášť.
Ale vraťme se zpět k listopadu. Je to už 18 let a období dosáhlo plnoletosti, kdy byla ukončena monolitní totalitní vláda komunistické strany a začaly se psát dějiny demokracie. Zpěvák Hutka teprve v tomto čase složil písničku o kolegovi Nohavicovi, který s StB spolupracoval, kdežto Hutka byl „vyštván“ z republiky a spolupráci odmítl. Část písně zní: Udavač z Těšína, koncert mu začíná, vtíravým hlasem svým bude nám zpívat, v sále se zhasíná, dám si sklenku vína s publikem budu se na něj též dívat … V životě to tak chodí, že políčky minulosti se vracejí, někdo se lépe zodpoví a někdo hůře, kde je pravda lze jen těžko rozpoznat. Zvlášť zřejmé je to ve veřejných, politických nebo uměleckých kruzích. Pokud se člověk dnes osmnáctiletých zeptá co je to komunismus a jak vypadal, tak se dozví jednoduché, nedostatečné nebo zkratkovité odpovědi. Bohužel odpovědi jsou zaměřené ryze spotřebitelsky a konzumně a tedy zní ve smyslu: „ Nedostatek zboží, fronty na banány, pomeranče, maso … všechno bylo hodně levné … nebylo kam cestovat … nebyly rifle …“ Jakoby mladým chyběl jakýsi existencionální přesah, zájem o podstatnější a hlubší rovinu lidské existence a života a na základě toho více a zodpovědněji posuzovat souvislosti doby. Neplatí to pochopitelně pro všechny, protože je spousta těch, kteří se snaží rozumět znamením doby a věci neposuzovat jen z jednoduchých a nenáročných úhlů.
A tak i církev může slavit výročí, kdy z úst biskupa Václava Malého zazněl na Václavském náměstí Otčenáš, který někteří považovali za přívětivé gesto a jiní za nevhodnou teatrálnost. S odstupem doby to vidím jako důstojné gesto, které mělo svůj smysl a hmatatelný význam. Církev v té době měla ohromný kredit a také jednotu, kdy, ať mladí nebo starší dokázali obětovat více, vykonat více, a přátelství a důvěra byla samozřejmostí. Svoboda i církvi katolické přináší řadu otazníků a výzev. Zda reagovat liberalisticky a nekonvenčně a nebo naopak se uzavírat některým impulsům? Odpověděl bych asi tak, že svět se mění a my s ním, ale pravdivá zvěst o Vzkříšeném zůstává nezměněna, poselství je stále totožné a autentické. Musí se měnit naše přístupy a způsoby, nikoli slevovat z náročnosti víry. Nebaví mne někdy vidět, jak je církev „kožená“ a „neživá“ ,jak psal jeden publicista a stejně tak mne nebaví vidět, jak je církev někdy zbytečně podbízivá se snahou o normálnost za každou cenu. Proč takové hledání cest? Myslím, že lidé v církvi nepotřebují solit více než třeba a „svítit“ nad míru nutnou … Bůh nechce duchovní supermany, kvantitativní křesťany a nebo natřískané kostely. Není cílem Božím to, aby křesťan si odfajfkoval nedělní bohoslužbu a nebo farář méně nebo více šviháckým slovem zaujal posluchače. Bůh chce možná „jen“ oslovit a skrze kohokoli, oslovit druhé mnoha způsoby, skrze lásku, kterou nám udělil ve svém Synu. Být s Bohem neznamená „mlátit“ někoho argumenty po hlavě a nebo naopak hrát symfonii tohoto světa na hraně snášenlivosti a pravdivosti a věřit, že tak to je správné… Každý člověk je před Bohem nesmírně vzácný a lidi se setkávají na mnoha úrovních a na mnoha místech. Být s Ním, být s Bohem, nechat se jím vést je výzva nikoli pro nedělní bohoslužbu, ale výzva pro každodenní život. Jak život prodavačky, život řemeslníka, život pošťáka i studenta, život nezaměstnaného i podnikatele, život vědce i umělce… Mozaika různorodosti nás spojuje v jeden Boží obrazec. Někdy stačí tak málo, vymanit se z každodennosti, bezduché průměrnosti nebo slepého egoismu, který nevidí za práh svého domu, své rodiny …
A na závěr něco zábavného z Christnetu www.christnet.cz :
Na konci bohoslužby jeden z farníků potřese faráři rukou a povídá: "Moc vám děkuju za vaše kázání, pane faráři. Vy musíte být chytřejší než Einstein." Farář se nadýmá pýchou a odpoví: „Opravdu? Moc vám děkuju."
Další týden na tímto komplimentem farář přemýšlí a nějak se mu to nezdá.
Příští neděli po bohoslužbách se onoho farníka proto zeptá: "Jak jste to myslel, že já musím být chytřejší než Einstein?"
Farník odpoví: „No, říká se, že Einstein byl tak chytrý, že ho může pochopit jen deset lidí na celém světě. Ale, vám pane faráři, asi nerozumí vůbec nikdo!“
