Moje tělo dokázalo samo porodit dítě
Prvního porodu jsem se strašně bála. Tolik, tolik strachu jsem měla. Museli mi ho vyvolávat. Martyrium na tři dny. Celou dobu jsem byla přesvědčená, že to nedokážu, že to skončí císařem. Že nevydržím ty příšerné porodní bolesti, o kterých jsem četla. Klepala jsem se jak ratlík, když mi porodní asistentka píchla plodovou vodu a řekla mi, že teď to nabere ty pravé grády. Byla jsem vděčná za epidurál. Na konci se mi chtělo příšerně spát, byla jsem se silama v koncích. Bolesti byly především tlakové, nešlo s tím dělat nic, jen je předýchávat jako člověk, co právě raketovou rychlostí uběhl maraton. Dítě ze mě v podstatě nějak vytahali. Byla jsem pod vlivem epidurálu, oxytocinu, různých injekcí.
Pak mi dali dítě na břicho. Ulevilo se mi, že to mám za sebou. Byla jsem totálně zničená.
Ani nevím, že jsem byla podruhé těhotná. Měsíc a půl jsem prozvracela, ale pak to tak nějak ubíhalo a moc jsem to díky prvorozenému nevnímala. Na porod jsem nemyslela. Byla jsem ve stavu, že dítě někdy ven musí a bylo mi jedno, jakou formou vyleze a byla odhodlaná to nějak přežít. Však už to jednou šlo, půjde to i podruhé. Asi tři dny po termínu mě začalo často a hodně tvrdnout břicho. Celé se našponovalo a bylo jako kámen. Na běžné kontrole v nemocnici byly na monitoru pěkné kopce. Dr. v poradně se na mě usmíval, že to do druhého dne bude. Nevěřila jsem mu ani slovo. Já přece rodit neumím. Navíc to kontrakce k porodu být nemůžou, protože to nebolí. Večer jsem nemohla usnout. Budily mě jakési otravné bolesti v podbřišku. Byla jsem asi fakt hodně utahaná, páč jsem se rozhodla, když už u toho nemůžu ležet, že budu klidně spát v sedě. Hlavu jsem si opřela o druhé křeslo a klimbala. Každých 7 minut mě probudila bolest. Bože, ty otravní poslíčky. Někdy k ránu jsem si napustila vanu, ale nic to s bolestmi neudělalo. K ránu už jsem musela při bolesti stát a trochu dýchat. Byla jsem naštvaná, vůbec jsem se nevyspala. Vyrazili jsme do porodnice, ať mi na ty poslíky dají nějaký prášek a já mohla jít dospat noc. PA jsem řekla, že mám celou noc asi kontrakce nebo co, tak mi sdělila, že to nebudou, jinak bych už porodila. Připojili mě na monitor, kde mě bolesti naprosto přešly. Skoro jsem jim tam usnula. Omlouvám se jim, že vidím a cítím sama, že to přešlo. Přesto mě ještě prohlédla mladičká doktorka a totálně mě šokovala sdělením, že rodím, byla jsem něco mezi 5-6 cm. Jak jako? Já? Sama od sebe? Přišlo mi to k smíchu, to přece není možné, moje tělo rodit neumí. Cestou na porodní sál jsem se co dvě minuty zastavovala a předklonila se ve snaze utlumit bolest, která se zase rozjela. Přesto to byly pořád bolesti jako při silné ms, užila jsem si u ní svoje. Na sále jsem psala smsky, že prý jako rodím, ale že tomu pořád nevěřím. Uvěřila jsem až pár chvil poté, co mi porodní asistentka píchla vodu. Už mi to tak vtipné nepřišlo. Došourala jsem se do sprchy, kde mi velmi pomáhala téměř vroucí voda proudící na můj podbřišek. Jenže pak už jsem musela být upíchnutá na monitoru a začalo to pravé rodeo. Na vrcholu kontrakce jsem křičela, hodně. Nebyla to hysterie. Strašně mi to pomáhalo. Byla jsem jen já, moje dítě a ostatní bylo naprosto mimo mě. Komunikovali jsme spolu, byli na sebe napojení. Představovala jsem si v duchu, jak se sune dolů a jak se otvírám. Zpět do reality mě přivedlo až nutkání tlačit, které mi zakázali. Napolohovali mě na bok se zvednutou nohou a prý prodýchejte to. Bože, copak se to dá vydržet? Tlačilo to samo. Řvala jsem, že to nejde, že nemůžu, že už musím tlačit. Když mi to konečně dovolili, moje tělo si dělalo co chtělo a já kamsi odplula. Někdo křičel a až zpětně jsem si uvědomila, že asi já. Byla jsem vděčná za slova podpory a pochvaly. Tlačila jsem, co to dalo, bylo mi jedno, jestli mě to roztrhne vejpůl. Dítě se narodilo. Zvládli jsme to oba. Nádherný, přenádherný přirozený porod. Byla jsem v totální euforii. Cítila jsem se božsky, nenalézám slova, kterými bych to vyjádřila. Jako královna. Dítě mi odnesli na zahřátí. To jediné mě zpětně strašně mrzí.
Donesli mi chleba se šunkou a džus. Rozhlížela jsem se po porodním pokoji, je to naposled, co tu jsem. Z pokoje jsem odešla hrdinně po svých. Zřízenec, co mě vedl na pokoj, nevěřil vlastním očím. Belhala jsem se, pridržujíc se zdí, ale dobelhala. Zbytek dne jsem byla napumpovaná endorfiny, cítila se silná jako lev, byla jsem na sebe neskutečně pyšná. A zároveň cítila velký vděk za to, že jsem tohle mohla zažít, bylo to nádherný.