Lotyšský kulturní večer
Do emailové schránky jsem před časem obdržela pozvánku na večer seznamující s lotyšskou kulturou a s ochutnávkou místních specialit. Pozvánka mě zaujala a tak jsem na kole vyrazila na místo určení. Trochu mě po příjezdu překvapilo, že Mladinsko Informacijski center, kde se akce konala, se nachází v zázemí kostela, ale obavy byly brzy pryč.
Na místě se nás sešlo něco kolem třiceti lidí spíše starších ročníků, což úplně neodpovídalo názvu centra (ale co už). Brzy nás přivítal mladý Francouz pár francouzskými frázemi (což byl šok, protože to bych rozuměla možná každé desáté slovo), ale hned přešel do angličtiny s krásným přízvukem a franc. "r". Nabídl nám k ochutnání přichystané jídlo a pití a vysvětlil, co nás všechno bude během večera čekat. Mezi tím nám byla rozdána uvařená a obarvená vajíčka (smysl toho jsem úplně nepochopila, no asi se blíží svátky jara).
A pustili jsme se do jídla. Čekaly na nás pirohy plněné salámem, buchta s hruškami a skořicí, bramboráky, které s bramboráky měly společné jen ty brambory (žádná sůl, žádné koření, česnek, prostě žádná chuť), nějaké sušenky a především specialita číslo jedna bylinkový likér “Rīgas melnais balzāms”. Bylinný balzám byl sice dobrý, ale celkem dost silný, alespoň co mohu soudit z toho, co jsem ochutnala, než se mi podařilo zbytek nedopatřením vylít.
Během ochutnávky byl puštěn jakýsi reklamní spot lákající za krásami Lotyšska, vystřídaný národní a populární hudbou, následně proběhla krátká přednáška o zemi s velmi zajímavou prezentací. Musím uznat, že mě přednášející celkem zlákali k návštěvě jedné z pobaltských zemí (snad to někdy vyjde). Vrcholem večera byl lotyšský film "Emilovy vtípky" podle předlohy od Astrid Lindgrenové o asi osmiletém chlapci Emilovi jeho trampotách, nedorozuměních i dobře míněných situacích. Dojmy raději nebudu rozepisovat, protože tak bláznivý a "laciný" film jsem dlouho neviděla.
Přišlo jaro
Konečně je tady! Od té doby, co jsem v lednu přijela, jsem tu zažila jen několik málo dní, o kterých by se dalo říci, že patří k těm skutečně zimním. A tak bylo jen otázkou času, kdy už přijde opravdu jaro.
Tento týden jsem vyrazila s foťákem ulovit první náznaky zeleně a první jarní kvítka. Ale příroda předstihla má očekávání. Kus od kolejí kvetou fialky, ty jsou k nalezení i u železničního náspu skoro ve středu města. Téměř všude kvetou v trsech petrklíče nebo koberce sedmikrásek, v upravených záhoncích městské zeleně podél cest macešky, v zahradách zlatý déšť, krokusy a dokonce i narcisy. Lublaň je plná květin, jen se chce pořádně rozhlédnout.
K jarní náladě přispívají i relativně příjemné teploty a teplem prosycený vzduch. Cyklisté se ve městě množí jak houby po dešti. A protože již i já mám kolo (ze kterého mi stačil již spadnout řetěz), tak pomalu začínám objevovat krásy a zákoutí města. A hned ze začátku jsem to vzala trochu zostra, vyškrábala jsem se s kolem po jedné z nejstrmějších cest na lublaňský hrad, protože viditelnost a rozhled do okolí, jaký byl toho dne, jsem nemohla propásnout.
foto: by L.R.