REPORTÁŽ  Blížící se bruslařské soustředění v Račicích a hlavně předpokládané hezké počasí způsobily, že tentokrát jsme na závody do Spreewaldu jeli v nebývale velkém počtu, který se od několika minulých závodů dokonce zčtyřnásobil – prostě doposud jsem jezdil jen já sám, teď jsme jeli 4. Někteří si chtěli otestovat formu před soustředěním (Jarda), další si pak chtěli užít perfektní německou organizaci závodů (já a Daniela) a byli i tací, kteří si jeli do Německa hlavně pro okurku (Martin). Specialitou místních závodů totiž je, že místo medaile se zde předávají originální okurky – k jídlu sice nejsou, ale dají se výborně použít jako těžítko!

Do Spreewaldu pro okurky

Kdo ovšem viděl film „Goodbye, Lenin!“ tak již ví, že spreewaldské nakládané okurky mají v německých gastronomických kruzích stejný zvuk jako ty znojemské u nás. Ovšem s tím rozdílem, že poslední dobou jsou ty znojemské trochu blátivé a ty spreewaldské pěkně „drží“, jsou křupavé. Ovšem, a zde jistě vzbudím vášnivou polemiku, nejlepší jsou ty turecké z Lidlu, kdo by to řekl že, Turecko a okurky. Ale to jsem se nechal trochu unést na okurkové vlně.

Takže zpátky k výpravě. Vyrazili jsme ve dvou skupinách. První, tzv. pražská skupina ve složení já a zbytek rodiny (Terezka ráda nejenom „pokojíčky“ ale i okurky) jsme vyrazili v 9:10 ze Žižkova. Druhá skupina, tzv. teplická, tedy Jarda a Daniela, vyrazila krátce před obědem (také z Prahy) směr Teplice, kde se připojili k Martinovi, který, odpočívajíce po sobotním obědě, na ně již netrpělivě čekal. Navíc v rámci dlouholeté přínosné družby s libereckým krajem se k nim ještě připojil jako host Péťa Choc, aby se nejezdilo poloprázdným autem po republice sem a tam.

My jsme do Teplic sice nejeli, ale jejich kouzlo jsme poznali hned jak jsme dorazili do Burgu – výrazně se totiž oTeplilo. Vyzvedl jsem si startovní čísla na maraton (20 EUR), zítřejší půlmaraton (12 EUR) a zaplatil zálohu na chip (5 EUR). Pak jsem chtěl zaregistrovat účastníky teplické skupiny, která si v tu chvíli užívala radosti německých dálnic, ale když mi slečna lámanou angličtinou vysvětlila, že je zaregistrovat sice můžu, ale musím to za všechny rovnou i zaplatit, tak jsem usoudil že bych se svými 10 EUR v kapse díru do světa neudělal a šel jsem raději na párek.

Mezitím co se ostatní dopravovali do Burgu, my jsme se jeli ubytovat do penziónu Storchennest v nedalekém Naunsdorfu. Bylo opravdu krásně, tak jsme si udělali na terase piknik a já si přehodil kolečka na bruslích – na Stormy to dneska opravdu nebude. V 15:30 jsme smontovali Croozer se zbrusu novýma kolama a vyrazili na bruslích do Burgu . Já jsem tlačil Terezku a Verča fotila. Tedy předstírala že fotí, protože zapomněla foťák doma.

Konečně pohromadě

V 16:15 jsme se konečně všichni sešli v Burgu na startu maratonu. Martina a Danielu jsem potkal u auta, Jarda se prý jel trochu projet a Péťa Choc raději odjel někam hodně daleko, abych o něm zase náhodou něco nenapsal. Ale pokud mu GPS funguje a nezabloudí, tak se na startu jistě uvidíme. Převlékl jsem se do bot, šel se trochu proběhnout a potkal jsem Aničku Stodolovou a pak i Honzu Stodolu – bude to dnes tedy souboj KSBM Modřany vs. ISC, uvidíme jak to dopadne. Nikdo jiný z Čech myslím že na startu nebyl – Petr Lochman usoudil že tady vyhrál loni co se dalo a netřeba vyhrávat stále to samé a Tomáš Kalivoda měl asi nějaké lítání. Je totiž pilot.

Po menším rozklusání jsem si nasadil opět brusle a šel hledat Jardu. Jarda, poučen neblahou zkušeností z Bratislavy, kdy minutu před startem stále nebyl na startu a v klidu se někde projížděl po bratislavském mostě SNP, již 20 minut stepoval u nafukovacího banneru a netrpělivě vyčkával start. Bohužel tu byla menší potíž a to v tom, že Jarda sice stál u banneru, ale ne u toho kde byl start! Ten byl asi 50m dále. Takže Jardo, načasované to bylo dobře, teď ještě dopilovat tu orientaci a bude to bez chyby!

Zhruba o 150m se mezitím u Martinova auta ještě ladily poslední kosmetické úpravy před závodem, zejména správné umístění čísla na noze bylo těžkým oříškem pro oba zkušené harcovníky, jakými Martin s Danielou bezesporu jsou. Nicméně i tato drobnost se nakonec vyřešila a zbýval jen poslední trumf, který Martin do boje o okurku vytáhl a to jeho smrtící ponožky.

Martin, zřejmě oddaný fanoušek Johna Deppa a jeho Pirátů z Karibiku vyrukoval právě s pirátskými ponožkami, které, dle jeho vlastních slov, slavily již velký úspěch na loňském LeMans, kde zaujaly pozornost nejednoho závodníka. Tady zaujaly pozornost hlavně mojí, protože až do této chvíle jsem si myslel že něco podobného se dá snad jen vystřelit někde na pouti, ale dle slov majitele prý budu ještě překvapen, jak mu to v nich pojede.

V 16:50 jsme se sešli všichni u startu, i Jarda tady byl, dokonce v první řadě. Tam jsem byl chvíli také i já, než mě Martin vyhodil se slovy „já ty tvoje starty znám, stojí to za starou belu, pusť mě tam“. Moc jsem neprotestoval, přeci jenom Martin je místopředseda klubu a pamětník rychlobruslařských závodu z přelomu desetiletí a tak mě má úcta velela sklopit uši a odpoklonkovat se do druhé řady.

Startujeme

Těsně před startem se řesil menší technický problém, kde opět německá preciznost dostala menší trhlinku. Před startovním polem totiž stálo auto které mělo závodníky vést a řešilo se, kdo viděl naposledy klíčky ... I tato malichernost se nakonec vyřešila a už se počítalo ... 3 ... 2 ... 1 ... PRÁSK a už se jede, už to sviští.

Martinův start byl opravdu z říše snů a mohl bych to srovnat snad jen s tím, když narychlo vyběhnu v pantoflích se džbánkem pro pivo, takže jsem proklínal, že jsem ho tam vůbec pouštěl. Jinak start nebyl zas tak rychlý jak jsem předem varoval (na základě zkušenosti z posledních několika let) a brzy se vytrořila skupina asi 25 lidí, která projela prvním, 5km dlouhým okruhem.

Při vjezdu do druhého, resp. prvního velkého, okruhu se skupina zredukovala na přibližně 18 lidí a pokračovalo se dál. Jarda byl asi na 5. místě, já za ním a i když jsem si naivně myslel, že za mnou nikdo není, byl tam Martin i s jeho pirátskými ponožkami. Dle mého názoru se jelo svižně (Jarda sice zase bude tvrdit že měl tepovku 110, ale nevěřte mu) a docházelo k častým nástupům. Tady jsem si již začal říkat, jestli jsem to už trochu nepřehnal když po běžeckém maratonu jedu po týdnu hned ten bruslařský, ale ještě pořád to šlo.

Zrádné tempo

Ke klíčovému momentu došlo asi na 12. km, kdy na mě shodou okolností přišla ta nemilá povinnost a to jet chvíli v čele. S chutí jsem se do toho pustil abych po zhruba 400m s vyplazeným jazykem odjel pěkně dozadu trochu si oddychnout. Tady to ještě pořád bylo relativně v klidu (ale tepovku jsem měl někde na 179), ale jelikož za mnou již nikdo nebyl, raději jsem se přesunul dopředu před Jardu – tady se projevila krásná týmová spolupráce jelikož Jarda mě v klidu pustil, na rozdíl od Bodo Daua kterej mě chtěl, dle jeho slov, nakopat do zadku. Bohužel během chvíle přišel další nástup a mezi mnou a skupinkou přede mnou se vytvořila menší díra, která se začala zvětšovat. To jsme byli na nějakém 16. km.

Když díra dosáhla asi 5m, zeptal se mě Jarda, jestli bych byl tak laskavý a dojel ty přede mnou, na to už jsem mu akorát řekl že to rozhodně nehrozí, protože maratonská únava se v nohách pěkně rozjela. Na to Jarda dvěma ladnými skluzy a s mírně zvýšenou tepovkou zhruba okolo 112 skupinku dojel a já viděl, že tady mi doslova ujíždí vlak. Nevadí, říkal jsem si, alespoň budu všechno pěkně sledovat z povzdálí a budu mít přehled o dění na trati.

Přišla nepříjemná ostrá pravotočivá zatáčka, dva tři kroky a všichni byli pryč. Přehled jsem již neměl žádný, protože jsem už nikoho neviděl. Tady moje reportáž ze závodu prakticky končí, jelikož od této chvíle se moje účast proměnila v poznávací výlet spreewaldského kraje s přihlédnutím ke krásám Kardašovy Řečice městečka Burg. Je zajímavé, že tradičně ve chvíli kdy odpadnu + 500m dochází k roztržení celé skupiny. Kdybych vydržel ještě chvíli, jel jsem v pohodě s dalšími třemi, takhle jsem jel sám.

Na samotě u lesa

Během chvíle jsem ale dojel jednoho závodníka, jmenovitě Henrika „vlezpředeměajátěsundám“ Martiuse, vyznávajícího styl kdy se prakticky nedalo jet před ním, jelikož do mě pořád kopal. Ale i tak jsme se během své zhruba 20-ti kilometrové jízdy spřátelili a věřím že si budeme pravidelně psát k vánocům a naše rodiny se začnou navštěvovat. Co my jsme se spolu jen nasmáli! Například na tom 18. km, kdy jsme předjeli hejno labutí, tedy závodníky kteří měli místo přileb labutě, to bylo k popukání. Když jsme je za necelých 8. km předjeli podruhé, začal jsem věřit že snad jezdí v opačném směru. A nebo ta děvčata v županech a plavkách na 32. km, to jsem si myslel že už snad blouzním ...

Když už to vypadalo že to spolu v tempu 30km/h dostrkáme nějak do cíle, tak jsem se na 38. km otočil, co to je za divný zvuk za námi a koukám a on je tam vláček zhruba 30 bruslařů! Takže se stalo přesně to co je snad noční můra každého bruslaře, aby ho po 20. km sólo jízdě dojel vláček bruslařů v tempu tanečníků z muzikálu Starlight Express (Jaromír Ščepka by mohl vyprávět o berlínském půlmaratonu!) … V tu chvíli už jsem sotva pletl nohama, ale zapojil jsem. Vpředu operoval Toni Carboni chlapec Felix Braatz který je známý hlavně tím že tak dlouho se motá vepředu až je během chvíle zvadlej jako list papíru.

ISC Praha vs. KSBM Modřany 2:0

A přesně to se taky stalo. Na 20. km se zrychlilo, začalo se to natahovat, Felix zmizel někam dozadu a byl klid. Přede mnou se vytvořila menší díra a říkal jsem si to je špatný, jsem totálně vytuhlej, ale pojedu. Najednou se čelo asi 500m před cílem nějak zaseklo a já jak jsem byl rozjetej, tak jsem tam vlítnul a dospurtoval do cíle jako druhý (o chlup) z celé skupiny v čase (1:17:19), což vzhledem k tomu že by se ve mě kyselina mléčná dala krájet (nebo jsem si mohl úspěšně otevřít mléčný bar) byl neuvěřitelný úspěch. Bohužel to bylo o tři minuty za skupinou s Jardou a Martinem, což mě celkem štvalo.

Jak jsem již zmínil, nevím co se přesně dělo v té první skupině, ale dle rozhovoru s Jardou, Martinem a Honzou se dělo asi toto: jakmile jsem odpadl, tempo se uklidnilo. Ano, to by mohl být Murphyho-Míčkův zákon : Jamile odpadnu, tempo se zklidní. Jarda dokonce říkal něco o tom že měl tepovku tak malou, že mu to snad ani hodinky neukazovaly! Martin říkal, že se držel vpředu a dokonce se několikrát objevil i na čele, když vystřídal. Tomu se Honza s chutí zasmál s dodatkem, že jestli byl Martin někdy na čele, tak to asi zaspal. Ve finiši byl pak nejúspěšnější Jarda, který dojel celkem 7., Honza Stodola z konkurenčních KSBM Modřany pak 8., Martin 11. a já 19. Souhrnná tabulka by pak mohla vypadat takto:

8. Jaroslav Zíka
11. Martin Jirsa
19. František Míček

Ano, takto to nevypadá tak hrozně, ale když napíšu

8. Jaroslav Zíka (1:14:23)
11. Martin Jirsa (1:14:25)
19. František Míček (1:17:19)

tak už je to horší. No jo, dali mě 3 minuty, je to tak – jen jsem tím potvrdil pozici stájové trojky pro dnešní závod, štve mě že jsem odpadnul, ale prostě jsem vytuhnul. Celkem se závodu zúčastnilo 234 mužů, 8 labutí a 2 dívky v županech.

Nesmím zde zapomenout ani na skvělý výkon Daniely Veverové, která v závodě žen dojela na krásném 18. místě (z 61 účastnic) v čase (1:33:00) , kdy za sebou nechala i Annu Stodolovou z Modřan, která dojela na 21. místě. Závod byl tedy zcela v režii členů týmu ISC Praha a jejich konkurentům z KSBM Modřany tak jen zůstaly jen oči pro pláč.

Berany berany duc

Hned po dojezdu když jsem si šel pro okurku tak najednou vidím Verču jak utíká s Terezkou v náručí, bledá jak stěna a Terezka má celé čelo od krve. Tak se ptám co se dělo a že prý Terezka upadla čelem na obrubník. Verča krev moc nesnáší, takže to pro ní byl lahůdkový zážitek – nechala vozík vozíkem a utíkala hledat nějaké zdravotníky. Tady bych chtěl pochválit vzornou pomoc od Martina s Honzou, kteří jí okamžitě  směřovali ke stanovišti záchranné služby. Martin se hned ptal Terezky jestli si pamatuje barvy a Terezka celkem bez problémů poznala šedou i oranžovou, tedy barvy ISC Praha. Z toho bylo patrné, že ochutnávání obrubníku se obejde bez následků, ale na šití to bude. Martin navrhnul aby jely se sanitkou do nemocnice do Chotěbuzi, což byl dobrý nápad.

Sanitka zapnula houkačku a zmizela. Najednou koukám a nějaká paní mě veze Croozer, prý viděla co se děje a tak mě ho přivezla. Poděkoval jsem jí a přemýšlel, co by se asi stalo na Žižkově – předpokládám že první by zmizela ta digitální zrcadlovka co jsem měl ve vozíku. Kdybychom pak vozík našli, určitě by byl na špalkách, protože croozerová kola jsou na Žižkově poslední dobou velkým hitem. A možná že by zmizelo i madlo, někdo z bezdomovců by ho vyměnil za dvě kusovky.

Naštěstí jsme v Německu a tak ve vozíku bylo všechno, dokonce jsme ještě dostali od pana Záchranky plyšového medvídka pro Terezku. Víc už dělat nešlo, byly v odborné péči a tak jsem šel … na pivo. Tedy, nealkoholické, pak jsem si dal ještě jablečný nápoj a vodu, ani na těstoviny zdarma jsem neměl chuť.

Po menším občerstvení jsem potkal Petra Choce, dojel ve stejné skupině jako já, ale dle jeho slov spokojený nebyl, protože Willy Kruthoff (padesátník) zase dojel před ním. Já jsem si naopak postěžoval, že mě bolí nohy a že jsem loni regeneroval daleko lépe, na to mě Petr jen vysvětlil abych se laskavě podíval do občanky, kolik mě je let!

Podvečer ve znamení sedmiček

Poté jsme si všichni společně zašli pro diplomy a zde začíná náš podvečer ve znamení  sedmiček. Nejprve jsem si došel pro diplom já a zjistil jsem že jsem skončil 17. a v kategorii celkem 7., to bylo na tu bídu docela povzbudivé. Zároveň jsem vzal diplom i pro Petra Choce, který se nechtěl pouštět do žádné větší akce co se němčiny týče i když měl skoro protekční číslo ZWANZIG, tedy 20.

Hned za mnou si vyzvedla diplom Daniela a ejhle, dojela tady na 7. místě v kategorii! Poslední přišel na řadu Martin, který tak dlouho hledal tiskárnu která tiskne nejhezčí barvy, až si ho přehazovali jak horkou bramboru, aby nakonec zjistil že dojel také na – 7. místě v kategorii! Vzhledem k tomu že jsme s Martinem ve stejné kategorii, bylo to docela zábavné (pozn. Já jsem nakonec skončil v kategorii na 9. místě, celkově 19.).

Jardu mezitím co jsme si vybírali diplomy se šel proběhnout, Honza s Aničkou si zašli na těstoviny a já se pomalu chystal zpátky do Naunsdorfu, abych vzal auto a jel se podívat do Chotěbuzi do nemocnice, jak se šijou čela v Německu.

Konec dobrý, všechno dobré, šití dopadlo skvěle a tak den plný sedmiček se uzavřel v podobě sedmi stehů na Terezčině čele!

Stránky závodu: http://www.spreewaldmarathon.de/
Výsledky: http://www.lausitz-timing.de/2011/pdf/sm_11_ergebnis_42km_skate_gesamt.pdf

Trať: jeden malý a dva velké okruhy, povrch na většině trasy velmi kvalitní, jeden přejezd mostu. Mě osobně vadil ostrůvek při dojezdu do cíle, ale to už jsem moc velký hnidopich, jinak skvělé.
Počasí: slunečno, teplota okolo 17C, velmi příjemný den na bruslení
 

František Míček