Taková normální holka - kapitola 1.
Kapitola 1.
„Karolína byla vždycky tak veselá holka. Neustále se smála, pro všechny byla sluníčkem. Kdykoliv měl někdo špatnou náladu, ona ho dokázala povzbudit, rozveselit ho. Když sem byl s ní, nikdy sem se nemračil.“ vyprávěl její matce Milan.
Milan s ní chodil už skoro rok. Neskutečně ji miloval a ona mu jeho lásku oplácela krásným úsměvem a dobrou náladou.
„Proč se to muselo stát zrovna jí?“ zeptala se smutně její sestra Ilona. „Nevím.“ Odpověděla matka se slzami v očích. Držela Karolínu za ruku a doufala, že konečně otevře svoje nebesky modré oči, usměje se a řekne, že to všechno byl jenom sen. Jenže právě v tom okamžiku přišel lékař, který jim oznámil, že pokud Karolína přežije noc, bude to zázrak. Maminka se zhroutila v slzách. Iloně také tekly slzy, ale byla na tom o něco lépe než matka, a tak se jí snažila utěšit. Nakonec jí odvedla k sestřičce, která měla něco na uklidnění.
Milan tedy zůstal s Karolínou sám.
Jak tam tak seděl, držel jí za ruku a mluvil na ní, přemýšlel o všem co se kdy stalo. Jak moc jí miloval a stále ještě miluje. Vyprávěl jí vzpomínky z jejich společných schůzek. O tom, když seděli na břehu řeky a poprvé si tam vyznali lásku. Nebo třeba o tom, jak spolu byli poprvé na plese. On neuměl tancovat a ona s ním měla takovou trpělivost. Naučila ho všechny kroky k waltzu, valčíku a polce. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů v jeho životě. Nebo tenkrát na podzim, jak šli na procházku do parku a brouzdali se různobarevným listím. Pak si sedli na lavičku, chytli se za ruce a dlouze se políbili.
Byly to krásné časy, ale kdo ví jestli se i nadále budou moct procházet po parku. Jestli už nebude navždy připoutaná k vozíku. Má pohmožděnou páteř, to věděl, ale nikdo jim neřekl, zda bude nebo nebude chodit, jestli nebude mít ochrnuté ruce nebo poškozenou paměť.
Tyhle myšlenky Milana užíraly ze všech stran. Miluje jí, to ano, ale zvládne být s dívkou, která nebude moct chodit? Ví, že to pro ni bude těžké a nemůže jí přece v těchto chvílích opustit. Na druhou stranu by jí možná bylo lépe, kdyby se náhodou probudila a nic si nepamatovala, aby se jí už neukazoval. Zapomněl na ní. Ale co když se někde potkají a ona se najednou rozpomene? „ Zůstanu s ní! Navždy!“ rozhodl se.
Z tohoto rozjímání ho vytrhlo klepání na dveře. „Dále.“ řekl. To přišla sestřička, aby jí převezla na jednotku intenzivní péče. Její stav se od včerejšího večera zhoršil. Před třemi dny byla na operaci s páteří a kolenem, které jí museli dát také dohromady. Od té doby se zdálo, že vše bude brzy v pořádku, že se rychle uzdraví a bude po všem. Dokonce už byla na normálním pokoji. Jenže včera večer se její stav začal zhoršovat. Lékař říkal, že se vyskytly jisté komplikace s tou páteří. Milan nevěděl přesně o co jde, ale nic hezkého to asi nebylo, když jí budou převážet zpátky na jednotku intenzivní péče. „Miluju tě.“ pošeptal ji těsně předtím, než jí sestřička odvezla. Měl o ní obrovský strach.
Uslyšel kroky. Ilona s Maminkou právě šly směrem k němu. „Kam jí vezou?“ zeptala se ustaraně Matka. „Zpátky na intenzivní péči. Jak nám pověděl doktor, došlo k nějakým komplikacím. Ale bude v pořádku. Nebojte se.“ Jeho hlas nezněl moc přesvědčivě. Uvědomil si to! Ale když se podíval na Ilonu s maminkou, zdály se být o něco klidnější.
„Je na čase, abychom šli domů.“ Řekla z nenadání Ilona. „ Teď ale nemůžeme odejít! Musíme tu počkat dokud se neprobere!“ odvětila jí už téměř hysterická matka. „Nejlepší bude, když si půjdete lehnout.“ Vložil se do jejich rozhovoru Milan. „Běžte domů, tam si lehněte a přijďte ráno. Zůstanu tady a kdyby se něco stalo, jakákoliv změna, zavolám vám.“ Slíbil tiše.
Celou noc seděl v nemocnici na chodbě a požádal sestřičku, aby mu řekla, kdyby se cokoliv dělo. Z té noci si toho moc nepamatuje. Ví, že byl unavený, a proto si koupil kávu z automatu. Potom nejspíše usnul, protože si pamatuje až to, jak mu přišla sestřička říct, že Karolínu museli oživovat, ale že to přežila a je na tom relativně dobře. Noc by prý měla přežít. Milanovi se při té druhé zprávě nepředstavitelně ulevilo. „Přežije! Moje Karolínka přežije“ rozplakal se štěstím. Okamžitě tuhle zprávu zavolal Iloně a mamince. Obě dvě chtěli ihned přijet, ale on jim řekl, že tady stejně nebudou nic platné. Ať se raději pořádně vyspí a dorazí sem až ráno. Souhlasily. Milan už neusnul.
Zbytek noci stál u jednotky intenzivní péče a pozoroval Karolínu. Když ji viděl, jak tam bezvládně leží a odevšad jí koukají trubičky, hrnuly se mu slzy do očí. „Tohle že je moje Karolínka? Proč muselo to auto porazit zrovna jí?!“ nedovedl si to vysvětlit. Tolik se milovali! Tak proč se to muselo stát zrovna jim?
Nepamatuje si, jak dlouho tam stál a dokola si přemítal co všechno se vlastně stalo. Ví ale, že brzy začalo svítat. Bylo ráno. Zanedlouho má přijít její rodina. Teď ho napadla další otázka. Je i on její rodina? Bere ho tak, jako by patřil k nim? Jednou si jí chce vzít, to věděl určitě. Ale bude to samé chtít i ona? Trápil se těmito otázkami strašně dlouho.
Nakonec uslyšel hlasy. Už jsou tady. Konečně. Ta noc se zdála nekonečná. Maminka mu padla v slzách do náruče. „Tak ona mi málem umřela? To je hrozné!“ brečela. Ilona se zdála být v pohodě, ale někdy i zdání klame. Přál si vědět, co se jí teď honí v hlavě.
„Vy jste Dvořákovi?“ zeptal se lékař. Když matka přikývla odvětil: „Mohli byste jít se mnou? Karolína se probrala. Chce vás vidět. A svého přítele také.“ Všem třem poskočilo srdíčko radostí.