Štěpán je na světě!
8. 9. 2007
Začalo to v pondělí uprostřed noci. Ve spánku jsem ucítila, že ze mě něco vyteklo. Za chvíli jsem se probudila a vzpomněla si na to, a šla to překontrolovat. Ještě ze mě vytekla troška tekutiny, ale nevíc, než polévková lžíce. Vzbudila jsem Páju a ukazovala mu mokré prostěradlo - je to plodová voda? Poučka "výtok teče nárazově, plodová voda nepřetržitě" moc neporadila. Teklo to průběžně občas, přidal se narůžovělý hlen. Takže hlenová zátka, ale nějaká hodně vodnatá. Byla jsem v 38. týdnu, 37+3, a pokud by to byla plodová voda, nechali by si mě v porodnici, dokud by sviště nedostali ven. Hm, vyvolávaného porodu jsem se obávala.
Spát jsem už nemohla, tak jsem si pustila na internetu Krausovo uvolněte se prosím. Když Pája vstal a já po sedmé hodině zavolala porodní asistentce Miladě - jestli se znepokojovat, nebo to nechat být. "Pro jistotu jeďte do porodnice zkontrolovat, jestli to není plodovka." Takže jsme vyrazili, radši i se sbalenou taškou. Po cestě jsem si všimla kontrakcí po pěti minutách, ale slabých - a myslela, že to jsou poslíčky.
Měli fofr, takže na mě přišla řada o půl jedenácté. Když jsem si vylezla na "kozu", tedy gynekologické křeslo, zase ze mě něco vyteklo. Mladá doktorka jen poznamenala: "Tak tohle není hlenová zátka." Aj jaj. Vyšetřila mě: "Jste otevřená na dva prsty." Hurá! Takže se fakt něco děje? Nezůstanu v nemocnici jen tak? Rozesmátá jsem přišla za Pájou: "Jsem na dva prsty, budeme rodit, prohrál jsi!" To jsme ani jeden nečekali:)
Odpoledne jsme si spolu povídaly. Vyšetření o půl druhý ukázalo nic moc kontrakce a otevřená jsem byla pořád na dva prsty. Aby mi to nějak utíkalo, psala jsem si, jak často kontrakce mám. Byly po třech až pěti minutách, a daly se snadno přečkat.
Když začaly být kolem čtvrté odpoledne bolestivější a možná delší, volala jsem Věře: "Já volám, protože vlastně nevím, kdy vás mám zavolat..." Věra prý dovenčí psa a přijede. Zkusila jsem zmírnit bolesti v teplé sprše - to byla úleva.
Kolem šesté dorazil Pája, chvíli po něm Věra. Jen se zeptala, co a jak. Já s Pájou zamířila znova do sprchy. Bolelo to víc a víc, tak jsme šly na sesternu, jestli by nás nepustili do místnosti s vanou.
Prodýchávání a uvolnění při kontrakcích jsem zvládala chvíli. Začalo přituhovat. Přirozenější mi bylo se sevřít a miminko nepouštět nikam. Přišla jsem si jako srab, že to nezvládám, a taky jsem prosila o "přestávku", haha. "Chcete léky proti bolesti, Katko?" ptala se Věra. "Chtěla bych, ale nesměly by zpomalit porod..." Takže jsem nechtěla a snažila se ty hnusný mrchy kontrakce přežít. Ležela jsem ve vaně, už mi tam přestávalo být příjemně, opírala se o Páju, který seděl vedle.
Ale tak rychlé to nebylo;-) Hlavička potřebovala ještě dorotovat, aby mohla ven. Věra proto navrhovala změnu polohy. Jednu kontrakci jsem zkusila ve stoje a opírala se o Páju, ale tahle poloha se mi vůbec nelíbila - i když Pája mě držel pevně, připadala mi vratká. Tak jsme zkusili polosed na porodním lůžku. Ale ty dvě nebo tři kontrace na něm byly hodně bolestivé - a hlavně vůbec nepřišlo nucení na tlačení. V polosedu porod nepostupoval. Věra proto navrhla položit se na bok.
Pak přišla kontrakce, že jsem měla pocit, že se celá roztrhnu. A při další jsem si tím už byla skoro jistá. Hlavička se definitivně prodrala až ven a když jsem ještě dvakrát zatlačila, byl na světě celý Štěpánek. Okamžitě mi ho Věra položila na břicho. Byl celý mokrý, tmavě růžový, křičel uáááá uáááá uáááááááá, ale brzy přestal a upřel na nás s Pájou svý krásný veliký oči. Myslím, že jsem mu řekla ahoj a snažila se ho utírat a přikrývat plínkou. Nedá se popsat, jak nádherně nám bylo. Brečím, když to píšu;-)
Štěpán se narodil ve 23:43, na sále jsme byli něco přes hodinku.
Rozloučili jsme se s Pájou a s Věrou a Štěpán usnul. Já spát nemohla, až kolem čtvrté jsem zabrala. Štěpán sebou cukal a šermoval ručičkama, takže jsem se nebála, že nedýchá. Ráno se zase přisál a od té doby je stále úžasnější.
Spát jsem už nemohla, tak jsem si pustila na internetu Krausovo uvolněte se prosím. Když Pája vstal a já po sedmé hodině zavolala porodní asistentce Miladě - jestli se znepokojovat, nebo to nechat být. "Pro jistotu jeďte do porodnice zkontrolovat, jestli to není plodovka." Takže jsme vyrazili, radši i se sbalenou taškou. Po cestě jsem si všimla kontrakcí po pěti minutách, ale slabých - a myslela, že to jsou poslíčky.
Kontrola v porodnici
V osm nás v Neratovicích přivítala strašně milá sestřička - hned se představila, převzala vzorek provinilé tekutiny. Po nalití činidla vložka na malém kousíčku zmodrala - bylo na ní trochu plodovky. "Možná je malá trhlinka někde nahoře na vaku blan a zase se zacelí," řekla sestřička a poslala mě na monitor, ale stejně jsem se začala bát, že si mě v porodnici nechají, i když nerodím... a porod se bude do dvou dnů vyvolávat. Zatím na monitoru se projevily pravidelné kontrakce, takové malé kopečky na grafu - prý by porod mohly, ale nemusely znamenat. Smála jsem se, že je to jak v chytré horákyni - plodovka ano i ne, kontrakce ano i ne... Tak kdy se tedy pozná, jestli se plod vážně chystá na svět?Něco se děje
Zatímco jsme čekali na vyšetření gynekoložkou, chtěla jsem se s Pájou vsadit, jestli rodíme, nebo ne. "Nechaj si tě tu, ale rodit nebudeš," tipoval tu nejhorší variantu, lotr.Měli fofr, takže na mě přišla řada o půl jedenácté. Když jsem si vylezla na "kozu", tedy gynekologické křeslo, zase ze mě něco vyteklo. Mladá doktorka jen poznamenala: "Tak tohle není hlenová zátka." Aj jaj. Vyšetřila mě: "Jste otevřená na dva prsty." Hurá! Takže se fakt něco děje? Nezůstanu v nemocnici jen tak? Rozesmátá jsem přišla za Pájou: "Jsem na dva prsty, budeme rodit, prohrál jsi!" To jsme ani jeden nečekali:)
Čekání, až to začne
Ubytovala jsem se na třílůžkovém pokoji a Páju poslala do práce. Koneckonců se toho zatím moc nedělo. Zavolala jsem i porodní asistence Věře, která slíbila, že se odpoledne staví. Měla tam zrovna ještě jednu klientku - Hanku, která se za chvíli ubytovala vedle mě. Její bříško bylo o čtyři týdny starší a čekala na vyvolání porodu.Odpoledne jsme si spolu povídaly. Vyšetření o půl druhý ukázalo nic moc kontrakce a otevřená jsem byla pořád na dva prsty. Aby mi to nějak utíkalo, psala jsem si, jak často kontrakce mám. Byly po třech až pěti minutách, a daly se snadno přečkat.
Když začaly být kolem čtvrté odpoledne bolestivější a možná delší, volala jsem Věře: "Já volám, protože vlastně nevím, kdy vás mám zavolat..." Věra prý dovenčí psa a přijede. Zkusila jsem zmírnit bolesti v teplé sprše - to byla úleva.
Kolem šesté dorazil Pája, chvíli po něm Věra. Jen se zeptala, co a jak. Já s Pájou zamířila znova do sprchy. Bolelo to víc a víc, tak jsme šly na sesternu, jestli by nás nepustili do místnosti s vanou.
Jde do tuhého
Tam jsme se schovali asi po osmé hodině. Teplá voda ulevovala, za chvíli přišla Věra a smála se, že nás zrovna chtěla sem poslat, ale že jsme ji předběhli. Když viděla, že bolesti zvládám hůř, radila: prodýchávat, uvolnit se, nohy od sebe, "pouštět miminko ven". A že se jde převlíknout - no jo, čekala ji práce:)Prodýchávání a uvolnění při kontrakcích jsem zvládala chvíli. Začalo přituhovat. Přirozenější mi bylo se sevřít a miminko nepouštět nikam. Přišla jsem si jako srab, že to nezvládám, a taky jsem prosila o "přestávku", haha. "Chcete léky proti bolesti, Katko?" ptala se Věra. "Chtěla bych, ale nesměly by zpomalit porod..." Takže jsem nechtěla a snažila se ty hnusný mrchy kontrakce přežít. Ležela jsem ve vaně, už mi tam přestávalo být příjemně, opírala se o Páju, který seděl vedle.
Cesta je volná
Věděla jsem, že Věra vnitřně vyšetřovat nepotřebuje, když vidí, že porod běží. A taky, že ji přesto o to rodičky prosí, aby věděly, jak už jsou daleko. "Asi bych chtěla vyšetřit," poprosila jsem konečně Věru v jedné přestávce mezi kontrakcemi, když už jsem si mezi nimi skoro neodpočinula. A hurá! "Jste otevřená na devět centimetrů." Hurá hurá hurá! Svišť má volnou cestu ven. Strašně mě to povzbudilo. Už to nebude tak dlouho trvat, a miminko bude na světě. Ale kontrakce bolely víc a víc, a byly delší a nesnesitelnější. Najednou se ke kontrakci přidalo strašně silné nucení na tlačení - celé se to ve mě sevřelo a tlačilo se to úplně samo ven. "Můžu tlačit?," zeptala jsem se. "Tak to ne, jdeme z vany," zavelela Věra a přesunuli jsme se na porodní sál. V neratovické porodnici se do vany rodit nesmí. To jsem ale ani nechtěla.Na porodním sále
Na sále jsem si klekla, asi na žíněnku? Okolí jsem už moc nevnímala. Kontrakce ale nebyly tak nesnesitelné - asi míň bolely a navíc bolest po chvilce zcela přehlušilo nucení na tlačení. Při prodýchávání kontrakcí jsem musela křičet. A i pauzy mezi kontrakcemi mi dávaly novou energii. Věra odbíhala, asi hlásila sloužícímu doktorovi, co a jak, ale na každou kontrakci byla zpátky a přikládala mi teplý obklad na hráz. "Jestli potřebujete tlačit, tak tlačte." Tlačila jsem, cítila, jak se hlavička dere porodními cestami a měla pocit, že kdybych zatlačila jen o trošku víc, byla by venku.Ale tak rychlé to nebylo;-) Hlavička potřebovala ještě dorotovat, aby mohla ven. Věra proto navrhovala změnu polohy. Jednu kontrakci jsem zkusila ve stoje a opírala se o Páju, ale tahle poloha se mi vůbec nelíbila - i když Pája mě držel pevně, připadala mi vratká. Tak jsme zkusili polosed na porodním lůžku. Ale ty dvě nebo tři kontrace na něm byly hodně bolestivé - a hlavně vůbec nepřišlo nucení na tlačení. V polosedu porod nepostupoval. Věra proto navrhla položit se na bok.
Finále
A tak jsme postoupili do finále - já na levém boku a zuby nehty jsem se držela Pájových kalhot. Pája mi při každé kontrakci pomáhal držet pravou nohu nahoře. A Věra přikládala teplé obklady. A za chvíli hlásila: "Už vidím hlavičku. Je vlasatá." Spoustu dalších věcí, co říkala, jsem nebyla schopná v kontrakci vnímat. A bylo mi úplně fuk, jestli má miminko vlasy. Snažila jsem se mu v tlačení pomáhat, ale i když se mi zdálo, že je to jen kousíček a bude venku, s koncem kontrakce se hlavička vždycky vrátila zpátky. Ale to mi nevadilo. Měla jsem radost, že už jsme skoro v cíli.Pak přišla kontrakce, že jsem měla pocit, že se celá roztrhnu. A při další jsem si tím už byla skoro jistá. Hlavička se definitivně prodrala až ven a když jsem ještě dvakrát zatlačila, byl na světě celý Štěpánek. Okamžitě mi ho Věra položila na břicho. Byl celý mokrý, tmavě růžový, křičel uáááá uáááá uáááááááá, ale brzy přestal a upřel na nás s Pájou svý krásný veliký oči. Myslím, že jsem mu řekla ahoj a snažila se ho utírat a přikrývat plínkou. Nedá se popsat, jak nádherně nám bylo. Brečím, když to píšu;-)
Štěpán se narodil ve 23:43, na sále jsme byli něco přes hodinku.
Po porodu
Po chvíli Štěpána po dotepání pupečníku odstřihli ode mě, odnesli a Pája šel s ním. Měřili ho a vážili, poslouchali a prohmatali. Ještě ho na chvíli pediatrička přinesla na přiložení k prsu, dala Štěpánovi asi deset sekund a prohlásila: "No vidíte, že ho nějaký prso vůbec nezajímá." Mě mezitím se začal ošetřovat porodník, kterého spolu s pediatričkou (čekal ji "příjem pacienta") Věra zavolala až na poslední dvě kontrakce. Nechal mi píchnout oxytocin (Věra mě upozornila, že s ním přirozeně porodit placentu nepůjde), zatáhl za pupečník a placenta byla venku. Prohlédl mě a prohlásil: "To bych nešil." Pogratuloval mi a odešel. "Chcete to zašít? Hráz se nenatrhla, je to jen takové kosmetické poranění uvnitř," zeptala se Věra. Nechala jsem to na ní, tak mi vyšila dva stehy. Mezitím mi pověděla, že tato pediatrička a porodník byli nejhorší možná konstelace pro přirozený porod. Ale s tím jsme počítali. Pak mi pomohla vstát a "propašovala" mě na pokoj. Správně bych dvě hodiny po porodu neměla vstávat... Na pokoji mi pomohla do sprchy a do čistého oblečení. A když jsem si lehla do postele, přišla s malinkatým uzlíčkem. Za chvíli už byl Štěpán zase u mě a sál z prsu.Rozloučili jsme se s Pájou a s Věrou a Štěpán usnul. Já spát nemohla, až kolem čtvrté jsem zabrala. Štěpán sebou cukal a šermoval ručičkama, takže jsem se nebála, že nedýchá. Ráno se zase přisál a od té doby je stále úžasnější.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář