Podzim
Za okny vál ledový podzimní vítr a hrál si s mdlým, nahnědlým listím. Seděla v pokoji nad hrnkem kafe a poslouchala vyprávění starce. Radiátory sálaly teplo a od oprýskaných stěn se odráželo slabé světlo lustru.
Ozval se zvonek, jednotvárné, řezavé drnčení. Starý pán vstal a vydal se otevřít; prošla za ním do předsíně a spatřila starší dámu sedící na schodech, tak zvláštně vznešenou a důstojnou, s tváří starověké královny; jediné, co kazilo dojem, byla fialová francouzská hůl. Dveře se otevřely, venku zakvílel vítr a pronesl několik matných, bezbarvých listů dovnitř. Vešel jakýsi pán, povědomý, ale přesto neznámý; ve světlé bundě a tmavých kalhotách.
"Paní, o vás se prý říká, že pijete," otočil se na vznešenou saň na schodech a přátelsky dodal: "To bych se na to podíval." Vydal se do obýváku; následovala ho, nechávajíc stařenu na schodech bavit se s jejím souputníkem. Návštěvník otevřel kredenc, nahlédl dovnitř a prohlédl si starý vysavač a několik pytlíků s cukrem. Pak prošel světlými dveřmi do kuchyně, otevřel seschlá dvířka spíže a poklekl, aby viděl dovnitř. Pár paprsků světla odhalilo hrdla několika lahví. "Ty jsou nejspíš nealkoholické", řekla. "Většinu zásob mívá schovanou ve svém pokoji." Pán si jí nevšímal. Ozvalo se tiché zaskřípání, jak se dvířka skříně opět spojila a vrzavé kroky směrem do předsíně. "Tak vidím, že jste měla pravdu, mademoiselle," pronesl do ticha.
"Počkejte chvilku, pane," řekla a proběhla kolem stařeny po schodech. Odemkla si, utíkala horním bytem, chvilku hledala klíče k dalším dveřím na zadní schodiště a stanula na zašlapaném červeném koberci, opustivše byt. Otevřela drsné, prosklené dveře a octla se v malé předsíňce. Vedly odtud dveře do rumem vonícího pokoje plného bordelu, papírků a sáčků všude po zemi. Krabičky léků jí chrastily pod nohama a za okny kvílel vítr, plakal a naříkal, podoben kočce na parapetu, která by se ráda ohřála uvnitř. Dobrodila se k posteli a sklonila se nad hromádkou něčeho odporného, co by mohly být použité papírové kapesníky. Pod postelí stálo pět velkých lahví koňaku, vodky a nějaké domácí pálenky. Kdyby jen toto onen host spatřil..
Vzala flašky do náručí, byly těžké, ale nedbala toho. Vyběhla z bytečku, proběhla bytem v prvním patře a po předním schodišti sešla dolů. Místnost se nořila do pozvolna houstnoucí tmy, jen rozpraskaný lustr vrhal mdlé stíny. „Pane?“ Zmizel, stejně jako stařena. Na schodech seděl stařec, schoulený, jako kdyby mu byla zima. Proběhla okolo něj a nakoukla do obýváku. „Pane?!“ Podruhé zavolala trochu hlasitěji, dostatečně na to, aby ji staré uši zaslechly. „Koho hledáš?“ zeptala se shrbená postava na schodech. Z kotelny se ozvalo štrachání, úder kovu a kov a skřípavé otevírání dveří. Saň. „Toho pána. Kde je?“, zašeptala starému muži do ucha, sklonila se těsně k němu, ale přesto nerozuměl. „Ten návštěvník. Kam šel?“ Mluvila s tichým zoufalstvím, s naléhavostí šouravých kroků blížících se do chodby. Objímala alkohol uvězněný ve skle a věnovala obyvateli domu upřený pohled, který jeho kalné oči neměly šanci zaznamenat. „Co, co říkáš? Já ti-“ „Kdy odešel?“ zasyčela nahlas, podobně jako látkové papuče na drsném koberci. „-nerozumím,“ dokončil stařík a tázavě se na ni podíval. „Já na tebe zavolám policii, takhle mi lézt do bytu, že se-“ „To je jedno,“ odpověděla, kolenem podepřela lahve a volnou rukou otevřela vchodové dveře. Venku kvílel vítr a zvolna se stmívalo.
Vyběhla z domu, škobrtla na posledním schodu a sklonila se, aby znovu nabrala ztracenou rovnováhu. Nad ní prolétla fialová francouzská hůl s okovaným koncem a zaryla se do záhonku. Vyrazila pryč, utíkala z domova, vítr ji pronásledoval se zahnědlým listím a s útržky hovoru s policejní linkou. Rozevlál jí tenoučkou vestu a omezil výhled jejími vlastními vlasy. Lahev koňaku ji tlačila do boku a štěrk do podrážek, jak míjela další a další ztemnělé pouliční lampy. Zatočila na náves, zabrzdila a mírně se předklonila, aby zmírnila píchání v boku. Chvěla se zimou. Kam mohl jít? Kdyby jen věděl.. kdyby jen věděli.. Stmívalo se, vítr kvílel a hnal listí po liduprázdné návsi.