Requiem pro vítěze
Trosky. Asi tolik mu zůstalo ze života. Neztratil sice svého člověka, ale téměř všechno ostatní, co mohl. Celý řád Centauri lehl ze dne na den popelem. A co bylo nejhorší, mohli si za to sami jeho členové. Popelem lehlo Útočiště. Včera skončily Mezní války.
Boje ustaly, ale ne tak proudy myšlenek. Co bude dál? Jak přežít? Z celého řádu zůstalo pár desítek Centauri a to rozptýlených do celého systému. A tohle všechno se jistě brzy dostane k Alfám, které se vrátí a dorazí ten zbytek.
Hřebec klusal mezi spálenými troskami a zčernalými torzy budov. Oheň války už dohořel, zůstal jen popel. Pod kopyty mu křupaly zbytky trámů a bortící se cihly. Mířil k jedinému ostrůvku uprostřed Areálu, jediné budovy, která zůstala ušetřena. Starý sklad s krmivem, stojící trochu stranou.
Vběhl do dokořán otevřených vrat a zaržál. Snad někoho zdravil, snad jenom chtěl ohlásit svoji přítomnost. Stejně si ho ale nikdo nevšímal. V celé budově byli čtyři lidé. Na jednom z balíků sena seděla mladá skoro-mistryně, u jiného se choulily dvě mláďata a v koutě seděla jeho paní.
Na zemi, v roztrhaném plášti a se zaschlou krví na oblečení a rukou, zjevně jí na tom nijak nezáleželo. Měla částečně hozenou kápi přes hlavu, i přes to ale dokázal vraník docela přesně odhadnout, jak jí je. Z očí jí tekly slzy, ale stékaly po naprosto kamenné tváři bez výrazu. Rozeběhl se k ní a strčil do ní hlavou.
Sotva se pohnula, jenom k němu vyslala slaboučký paprsek svojí životní síly. Hřebec dobře věděl, co se stalo. Landspíder – naprosto nechtěně – přejel jejího nejlepšího přítele. Toho, který jako jediný ze známých přežil ten masakr. Stejně tak už nikdy neuvidí jeho bílou klisnu s ohnivými žíněmi. I když lidem často vzdorovala, měl ji docela rád.
Z nebe se s rachotem motorů snesla stíhačka a přistála na vypáleném prostoru před skladem. Vyskočila z ní Centauri středních let, DarkWhite, a vběhla do budovy. Na prahu se zastavila a spočítala přeživší. Zabralo to vteřinu a půl.
„Přežil ještě někdo?“ zeptala se směrem k ostatním a čekala na reakci.
Obě mláďata se na ní vyděšeně zadívala a pegas jednoho z nich nerozluštitelně zaržál. Vraník ani Centauri v rohu nejevili známky jakékoliv reakce a tak odpověděla nakonec za všechny skoro-mistryně.
„Jeden člověk je venku, jinak o nikom dalším nevíme.“
Mistryně se vyčerpaně opřela o dveře a ty se pod její váhou prolomily. Na okamžik ztratila rovnováhu, pak ji opět našla a sedla si na balík sena.
„Kdy se má vrátit?“
„Každou chvíli.“
Čekání se zdálo neuvěřitelné. Jeho paní se zjevně nehodlala probrat z transu a tak začal vraník po chvilce uklidňovat lidská mláďata. Po další půlhodince se ozvaly přibližující se cval dvou jednorožců. Někoho našli!
Všichni až na hřebcovu paní vyběhli ven v očekávání návratu dvou jezdců. První, vyslaná na výzvědy, byla blondýna, druhou ale vraník poznal okamžitě. Sheela. Živá… a celkem i relativně zdravá. Seskočila ze hřbetu svojí klisny a rozeběhla se dovnitř, ignorujíc DarkWhiteskou mistryni.
Jednorožcova paní zvedla hlavu a otevřela oči, takže šlo spatřit dvě vyhaslé duhovky rudohnědé barvy. Sheela k ní poklekla a chvilku jí cosi říkala. Vraník postřehl jenom útržky a pár klíčových slov – Nevzdávej to, Ne, nesmíš s tím fláknout, Ještě tady chvíli zůstanu a pomůžu vám a pár dalších frází. Nakonec se i ta druhá pomalu zvedla ze země a došla k vraníkovi. Hodiny a hodiny plánování budoucnosti a tvrdé práce mohly začít.
Den ode dne hřebci připadalo, že se jeho paní vzpamatovává a opět sbírá vůli žít. Hrozně se změnila, uvědomil si. Jako by konečně dospěla a stala se skutečnou mistryní, až teď, když o všechno přišla a musela začít od začátku. Sheela odešla a instinkt vraníkovi napovídal, že už se nikdy nevrátí, ale dny ubíhaly a práce stále přibývala.
Bylo co na práci, šlo zaměstnat myšlenky i tělo a nebylo třeba se trápit s minulostí. Přesto hřebec dobře věděl, že vzpomínky nikdy úplně nezmizí. I jemu zůstala nejsilnější vzpomínka z několika posledních dní, přehlušila dokonce i ztrátu Elian.
Bylo to zvláštní, ale nevztahovala se ke smrti, k masakru ani ke ztrátě. Byl den po ukončení Mezních válek a všichni přeživší se sešli uprostřed holého prostranství. Vycházelo slunce, a celá skupinka se na něj fascinovaně dívala. Tohle se v dějinách celého řádu ještě nestalo.
Když vycházelo slunce, obloha zářila oranžovou barvou a s východem zářícího kotouče vzplála jasnými plameny.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc hezká povídka super!!Jne tak dál.....Ale nejvíce jsem se usmála u věty.... nebe se s rachotem motorů snesla stíhačka a přistála na vypáleném prostoru před skladem.
:-D
Jinak se ti to moc povedlo a příště si tma napiš copyright (c)nebo ©
Mocinky hezkýýýýýýý
(Adi, 29. 1. 2008 17:31)