Vzestup a pád 3/n
Nina si tu událost dlouho přehrávala v hlavě, stále dokola. Shami, zastavující se a s poděšeným frkáním odmítající pohyb vpřed. Finny, uklidňující ji. Na okamžik se pohled zavřel, jak Nefelin doklusal za zatáčku a neproniknutelná zeleň. A zaječení.
Nefelina nebylo nutné pobízet, zato Nina ztuhla a jen praxe ji nasměrovala ruce k husté hřívě a zachránila ji před přepadnutím dozadu. Uhnul fialovému paprsku světla. Kolem nich se prořítila vyděšená klisna bez jezdkyně a než Nefelin zrychlil do plného trysku, vybudovala si náskok. Jeden z akků se k utíkající skupince připojil, druhého Nina nezahlédla. Nemusela se otáčet, aby věděla, kdo je pronásleduje. Byl hmotný, poskládaný z šedivých částeček a zanechával za sebou vypálené stopy. Zásada číslo jedna zněla: vyhýbat se stínům. Tohle byl podle všeho padlý jednorožec.
Jednorožci a šelma jako na povel odbočili z cesty a začali se prodírat lesem. Po chvíli opět narazili na cestu a pokračovali po ní. Shami možná měla moc se stínu postavit, ale její povaha ji předurčovala k rychlému útěku cestou nejmenšího odporu. Pro jednorožce jejího ražení bylo nemyslitelné, aby útočil, když se může konfrontaci vyhnout. Ačkoli se Nině po chvilce podařilo chytit půlku povlávajících otěží, stále o hlavu vedla a určovala zbytku vražedné tempo. Seběhli z cesty na nějakou louku, přeskočili pár padlých stromů a zdolali jakýsi strmý svah – Nina tu nikdy nebyla a veškeré vzpomínky na úprk se omezovaly na přeběhnutí nějaké cesty, přeskočení tamtoho potoka, překonání téhle rokle.
Co bylo zvláštní; ani za dlouhou dobu po posledním spatření útočníka Shami nezpomalovala, stále se hnala jako šílená a co chvíli klopýtla o kořen. Pak už jenom klusali, zlití potem a unavení dlouhým během. Geraltha, která se jim ztratila z dohledu, je s nezdolnou vytrvalostí dohnala a opět se snažila s nepoměrně rychlejšími jednorožci držet krok. Vědomí, že je stále ještě živá, Ninu potěšilo, ale její dilema nevyřešilo. Stíny si divokých nebo ochočených zvířat většinou nevšímaly; šly po Centauri a s nimi spojených jednorožcích, ale – co se týče zabíjení - nepohrdly ani lidmi mimo řád. Mrtvý člověk, dobrý člověk. Ninu radši ani zajímalo, jestli se ti znepřátelení rvali i mezi sebou, nebo si rovnali účty na živých, z jejichž řad vzešli.
***
Rorry do Finny strkal čumákem, oslintal jí obličej a nakonec z vrcholného zoufalství hryznul do ruky. Nezabralo to. Ležela na zemi mezi keři a vedle červenavého kamene, který při pádu jen těsně minula a nejevila známky vědomí. Alespoň, že dýchala; takhle bylo jen otázkou času, než se probere. Akk si sednul na cestu a sledoval okolí, kdyby se někde něco hnulo.
Bělostná mlha okolo se pomalu rozplývala do ztracena. Stříbřité víry se rozplývaly, slábly a mizely pod pohledem. Jestli sepřed tím vznášela na prahu nicoty, teď měla pocit, že klesá zpátky k životu. Následovalo tvrdé přistání.
Tělem, které už mohla vnímat, projela šílená bolest zesílená citlivějšími smysly. Po chvilce slábla, jak se Finny celá dostala za hranici této dimenze a okolní chaos otupil před tím ničím neomezované smysly. Rychle zavřela oči, protože ji Rorry znovu začal dávat olizováním najevo, jak je rád, že ji vidí.
Opatrně se protáhla, potom už rázněji posadila. Vyšla z toho víc jak dobře, jen s naraženou rukou a pobolívající hlavou; neměla nic zlomeného, rozdrceného ani natrženého. Tedy, kromě nebesky modrých šatů, které jakoby v okolním přítmí svítily. Začala kontrolovat, na kolika místech budou potřebovat zašít a jestli se moc neumazaly. Náhlá úporná aktivita dokázala přebít i slabé třeštění hlavy. Vstala a telekineticky si smetla listí z dlouhých vlasů a zničených šatů. Zjistila, že ztratila světelný meč, zatímco se Shami vzpínala a vyhazovala, ale našla ho o dva metry dál.
Pamatovala si akorát tu transferaci, před kterou uhnula, bohužel mimo sedlo. Pitomá herka. Až se s její majitelkou potká, něco pěkného jí řekne. Například, že je pěkně nezodpovědné nechávat tu bastardní mrchu v péči jiných, protože jim může způsobit škody. Akk kolem Finny pobíhal a čenichal. Nakonec zavětřil do vzduchu, vyloudil zvuk, který asi zamýšlel jako štěknutí, a rozeběhl se mezi stromy pryč. Pohyboval se přesně tak rychle, aby mu Finny stačila, ale nemohla ho chytit za obojek.
Finny tušila, co jí chce ten podvraťák sdělit. Věděla, že je přes hodinu poměrně rychlé jízdy od stájí a do setmění zbývala chvilka. Pokud dokázal Rorry vyčenichat olej, nebo jiný nezaměnitelný pach zdejší předpotopní techniky, dokázal by najít nějaké vozidlo. Pravděpodobně bude nefunkční a poškozené, ale Nina ho opraví… Po chvilce si Finny uvědomila, že je Nina pryč. Už se naučila, že s ní její provizorní služebná stále je, kamkoliv se hne; teď na ni plnou vahou dolehla skutečnost, že i ono ‚kamkoliv‘ má své limity.
Otočila se a vrátila na cestu. Akk opět vydal parodii na zaštěkání a doběhl k ní. Mohla by zkusit zavolat svého pegase a přesně to také udělala. Jenže Gerriville byl pod bezpečně odstíněným zámkem zavřený ve svém boxu, aby nemohl utíkat, což moc rád dělal. Jako správný pegas se s okolím nebavil a kromě Finny se na něj někdo zašel podívat jen občas. Naštěstí, budou ho muset jít nakrmit. Pak se snad k něčemu sníží.
Vydala se po cestě, ani si neuvědomovala, kterým směrem. Bylo to jedno. Měla zničené nejhezčí šaty a jedny z mála, ve kterých se dalo bez větších komplikací i jezdit. Nina se nenacházela v dosahu a dopravní prostředek jí utekl. Zůstala tu trčet uprostřed revíru stínů s jedním malým neschopným akkem, který si byl schopný při chůzi šlapat na vlastní ocas. Geralthu by se jí možná podařilo přesvědčit, aby ji vzala na hřbet a kousek nesla. Tenhle byl pomalu rád, že nezakopává a vlastní tlapy.
***
Stmívalo se. Proxima nasupeně vykráčela ven a práskla za sebou dveřmi; bohužel, Sirius se jimi stihla protáhnout včas a letící dřevo ji nezasáhlo. Ne už tak zlatavou záplavu vlasů, jejichž část zůstala uvnitř chatrče a přišpendlila mladší Shadow k budově. Sirius se ze zásady neprala, takže nezareagovala včas a dala Proximě možnost dveře zamknout a couvnout ze svého dosahu.
„Jo, přesně to mám v úmyslu a nezkoušej mi to rozmluvit. Virgina už mě omezuje dost.“ Položila klíč na zem tak, aby se nacházel kousíček ze Siriusina dosahu, otočila se na podpatku a rozeběhla se podél budovy pryč. Sirius si povzdechla. Věděla, že pochybné záchranné akce pochybně končí; tím spíš, když je provádí někdo tak labilní, jako Proxima. Proč musí nic nedělat, nebo naopak konat dřív, než myslet?
Sesula se podél stěny tak, jak to jen šlo, natáhla nohu a přisunula klíč k sobě. Stejně jako Proxima neovládala telekinezi ani sugesci, zato však neřešila situace podle první možnosti, která ji napadla. Odemkla dveře a vysvobodila záplavu vlasů. Snažit se mistryni dohnat by nepřineslo užitek. Místo toho Sirius vrátila klíč na své místo a šla dnes naposledy obhlédnout čtyřnohé svěřence, jestli něco nepotřebují.
Proxima doběhla ke stájím, párkrát luskla prsty a po předepsaných dvaceti vteřinách otráveně přiklusal Napoline. Neuměla hvízdat, na druhou stranu to byl nenápadnější způsob přivolávání. Za dalších pět vteřin se ze stájí ozvala další rána, jak kdosi konečně vykopl dveře boxu z pantů a objevila se Fairy Tale. Její ohnivé žíně měkce osvětlovaly okolí. Přirozeně, Proxima – ani nikdo jiný – nesměla mít dva jednorožce. Bylo jí to srdečně jedno, stejně jako poškozený box. Nina ho opraví.
Přes menší klisnu se dostala na Linův rozložitý hřbet a chytila se dlouhé hřívy. Napoline neměl rád, když ho někdo tahal za žíně, což v tomto případě zaručovalo klidnější jízdu. A koneckonců, tenhle otravný zvyk byl jen malou daní za jízdu bez postrojů. Rozeběhl se stmívající se krajinou následován ohnivou klisnou.
Proxima sledovala stopy. Lépe řečeno, Napoline sledoval stopy a Proxima kontrolovala, jestli podle nich zatáčí správně. Po většinu času tu panovalo bezvětří a otisky kopyt v jemném písku byly čitelné i několik hodin. A ve zbytku času ho vedla intuice. Vydal se po odbočce, aniž by uvažoval, kam to vlastně běží; pro jednou se rozhodl důvěřovat Proximě.
Po nějakém čase se cesta stáčela a odbočovala z ní malá, zahrazená cestička. Otisky kopyt vedly samozřejmě okolo bariéry a mizely ve štěrku. Napolinovi bleskla hlavou vzpomínka. Tohle místo zná…
Zaryl nohy do země, sklonil hlavu a klouzavým pohybem zastavil. Jeho jezdkyně nic takového nečekala; pokračovala ladnou křivkou stále vpřed a přistála v listoví vedle hrazení. Fairy, vášnivá skokanka a závodnice, uviděla plot a rozhodla se ho překonat. Ladným obloukem přeletěla překážku a cválala dál, než jí cosi přišlo divné. Zastavila a otočila se, aby se podívala, proč za ní Line neběží.
Proxima se sbírala ze země. Samozřejmě, že Line měl svůj podlý důvod, proč zastavit. V momentě, kdy si připustila, že vidí to, co vidí, ovšem musela počítat svoje kosti a ležet na zemi po tvrdém přistání. Dobře si pamatovala, co se tu přede dvěma lety dělo; jakkoliv si nepřipouštěla, že k něčemu takovému opravdu došlo. Zatlačila do pozadí seznam jmen, které řád po konfrontaci dvou skupinek tady prohlásil za mrtvé. Nebude se vracet kvůli několika stínům minulosti.
Přinutit vraníka pohnout se dopředu bylo nemožné. Byl v kohoutku s přimhouřeným okem o půl metru vyšší, než Proxima, a rozhodl se setrvat všemi čtyřmi kopyty na zemi. Proxima toho po chvilce nechala a rozmotala provaz, který měl kolem krku. Přeci jen, mít pevnou oporu se občas hodí. Pokud by ji ovšem využívala.
Nechala Lina být a přivolala si klisnu. Fairy se proslavila svou tvrdohlavostí a jezdec, kterého nechtěla nést, se na jejím hřbetě neohřál. Nebo se ohřál až moc. Po chvíli přesvědčování a uplácení pamlsky si nechala uvázat provaz okolo krku a ani ho nenechala shořet. Dokonce i byla ochotná Proximu svézt; snad ve víře, že ji nechá se pořádně proběhnout. Napoline zděšeně zaržál a vzápětí přešel do varovného tónu. Proxima se na něj zářivě, vítězoslavně usmála a pobídla Fairy.
Po chvilce Proximu přece jen začala dohánět realita. Fairy nesla Proximu na zádech, protože se chtěla pořádně proběhnout – což dělala, jak se patří. Krajina pomalu měnila charakter; klisna v sebevražedné rychlosti zdolávala nepříjemnosti terénu a Proxima se po několikátém skoku přes vysoké kamenné bariéry začínala bát o svoji fyzickou schránku. Fairy si situaci nepřipouštěla a nadšená, že nemá otěže, které by jí bylo možné přitáhnout, uháněla dál.
Její paměť přes veškerou rychlost stíhala vykreslovat mrtvé spojence i nepřátele, kteří se neplánovaně potkali v rokli. O to byla bitka horší. I po dvou letech tu ve vzduchu stále visely otisky bolesti a smrti. Na povrchu potoka tekla energie, která měla se životem společného jen pramálo. Kapala jako krev z větví pokroucených stromů, tvořila louže na hnědé zemi a v potůčkách tekla doprostřed cesty.
Fairy nevnímala okolí a užívala si volnosti. Něco se ale nedá přehlédnout. Kus před ní se zhmotnil šedý přízrak, postavil se na zadní a zvonivě zařehtal. Okamžitě zaryla kopyta do štěrku a zastavila. Proxima to tentokrát čekala a stihla se přizpůsobit, takže se udržela.
Útočit na stíny se jménem Mistryně Virginy důrazně nedoporučovalo, ale co Proximě zbývalo. Pohřbila v sobě hodně ze své moci, ale na jeden vražedný paprsek energie to stačilo. Stín se právě efektně vzpínal a s nějakým útokem na svoji osobu vůbec nepočítal. Rudé světlo jím prošlo a roztříštilo ho na stejné střípky, za kterých byl složen. Vzduchem projelo zuřivě bezmocné řehtání; ozvalo se Proximě v hlavě, aniž se obtěžovalo projít ušima. Shadow kopla klisnu do boků a ta vystřelila dopředu. Přeskočila šedavou nehmotnou louži a rychlostí, pro kterou stupnice šílené jízdy už neměla označení, se vydala dál.
Ignorovala fakt, že opustila cestu a letí vedle ní. Ignorovala fakt, že cesta zatáčí a ona se řítí přímo do kopce. Ignorovala fakt, že se celá krajina mění z lesů na prostranství vyplněné šedočervenými kameny, skalami, kameny a dírami. Bylo jí úplně šumák, kam běží; jen, aby byla co nejdál. Proxima nikdy nepochopila, proč mají stíny na živé jednorožce takový účinek. Pravda; možná to bylo i tou počáteční pobídkou. Proxima byla známá tím, že v krizových situacích nikdy nepanikařila, protože se ze zásady nezabývala tím, co všechno se děje a může stát. A to kopnutí bylo trošičku… hysterické, to zase ne, ale gesto ztělesněného klidu vypadalo malinko jinak.
***
Když jednorožci znovu zpomalili, byla hluboká noc. Nina tak úplně netušila, co je přimělo dát se opět na útěk; snad to byla Geraltha, která zavětřila možnost úprku a skočila Shami na hřbet, aby nemusela po svých. Nažloutlou klisnu to zřejmě přesvědčilo o hrozbě a vydala se s akkem zatínajícím drápy do sedla a objímajícím širokými tlapami klisnin krk na další závod s neviditelnou hrozbou. Nina sice už před nějakým časem sesedla, ale Nefelin na ni ohleduplně počkal a vydal se za podivnou dvojicí.
Poděšené Shami se po nějakém čase podařilo Geralthu setřást, ale ta se držela jejich pachu a během noci je opět dohnala. Nina se v lese napila z jezírka, ale začínala mít pořádný hlad a byla unavená z dlouhé jízdy. Nefelin měl poměrně pohodlný klus, ale trhavý cval a to se začínalo na Nině podepisovat. Oba jednorožci, příliš vyčerpaní na to, aby běželi, zpomalili do kroku, následováni šelmou. Geraltha měla vyplazený jazyk a hlasitě dýchala, ale zatím byla schopná držet tempo. Nina se předklonila v sedle, položila si hlavu na valachův krk a proti své vůli po chvíli usnula.
Probudilo ji ostré světlo přímo do očí. Strašně se lekla. Kam dohlédla, táhly se kameny a písek. Jednorožci mířili ke skále, která se tyčila vysoko nad okolní terén. Slunce začínalo pálit; ne, že by tu bylo výrazně tepleji než okolo domova, ale chyběly stínící stromy a chladivé opary z jezer ukrytých v lesích, stejně jako vždy studená zem jakoby pohlcující teplo. Oranžový písek odrážel světlo a nutil vzduch se tetelit, zkreslovat a mást. Ke skále však doopravdy dorazili a schovali se do stínu.
I tady se bojovalo. Narazili na bývalé vozidlo rozbité o kameny, pár zohýbaných kusů plechu a kostru jednorožce s rozdrcenou lebkou. Potom se Nina raději přestala rozhlížet a Sklonila hlavu, aby jí do obličeje nesvítilo slunce. Po chvilce dosáhli téměř kolmé stěny.
Zatímco se čtyřnožci poskládali do stínu pod římsou, Nina se vydala podél skály. Musí najít vodu, jinak bude konec. Nedávalo smysl, aby se tu bojovalo jen tak. Musela tu být základna, pevnůstka, předsunutá hlídka nebo něco takového. A v tom případě tu musely být zásoby. Pokud je ovšem obránci dokázali uchránit před zkázou.
Obešla několik set metrů dlouhou stěnu a dostala se na sluneční stranu. Poodešla od stěny a rozhlédla se po její ploše. Našla prohlubeň, do které neviděla, ale to stačilo. I když se k ní dostala za chviličku, začínalo být jí nesnesitelné vedro. Doplazila se dovnitř, do stínu. Vyhýbala se potlučenému plechovému nádobí, roztrhaným cárům plachty, až narazila na vyražené dveře. Skrývala se v nich neproniknutelná temnota, ale za chvíli si oči Niny zvykly.
Nacházela se v místnosti vykutané do skály, poněkud neprakticky s vchodem hned u země. Jak si všímala struktury stěn, ukázalo se to jak nejméně náročné řešení. Nadrtit, naložit, vytáhnout ven. Na druhou stranu, Nina netušila, kam se hmota kamení schovala, ale v okolním prostředí se dala snadno utrápit. Stačilo roztahat po bezprostředním okolí a v kamenité poušti si nikdo ničeho nevšiml. Dveře byly skryty ve tmě. Nu, zřejmě to nestačilo.
Narazila na zbytky starých sušených zásob, ale ty žíznivou Ninu ani nenapadlo sníst. Někde tu musí být voda. Náhle uslyšela zvuky. Otočila se čelem k nim; někdo se sem snažil dostat. Oddychla si, když spatřila Geralthu.
To, co činilo Nině potíže, byla pro Geralthu hračka. Došla k zamčeným dveřím, začala na ně škrábat a naznačovat Nině, aby je otevřela. Ta by to velmi ráda udělala, kdyby věděla jak. Už před tím si je prohlížela a věděla, že se zataveným zámkem se po dobrém nepohne. Dovedla akka za obojek k východu a dala mu povel, který se používal pro kontrolu stáda jednorožců. Geraltha pochopila, vyrazila do oslepujícícho slunce a za chvilku táhla zpátky za otěže Nefelina. Shami ho váhavě následovala.
Nina neušila, jakým způsobem se jí podařilo přesvědčit Shami k použití schopností, ale nakonec dveře přeci jen vyrazila transferací a telekineticky vytáhla do místnosti. Za nimi se skrývaly ostré, točité schody, pro jednorožce nepřekonatelná překážka. Geraltha začenichala ve vzduchu a vydala se dolů. Nina ji následovala. Nefelin se pokusil o to samé, ale po dvou schůdkách se přesvědčil, že tudy opravdu neprojde, a vycouval zpátky.
Schody udělaly jednu a půl otočky, načež končily v nejníže položené místnosti. Uprostřed nenacházely dvě cisterny; jedna proražená a poničená, ale druhá – jak se zdálo – v celku. Dokonce stále fungovala a udržovala vodu pitnou. Zbývalo dilema, jak ji dostat nahoru.
Nakonec se Nina uchýlila k nejjednoduššímu a zároveň nejnamáhavějšímu řešení – našla nepoškozené vědro a začala nosit tekutinu ručně. Po dvou dávkách už sotva popadala dech, ale nevzdávala to. Geraltha si tlapou otevřela přívod a snažila se napít ze země. Nina si namočila oblečení, zavřela vodu a vyškrábala se nahoru. Našla i trochu sena a dala ho k dispozici, zatímco se s akkem podělila o konzervy. Pak se ve vší možné tichosti vytratili ven na stranu skrytou před sluncem – nikomu se nechtělo zbytečně přivolávat svou přítomností nemrtvé, i když to stálo příjemný chlad.
***
Finny zaslechla dusot kopyt a přitiskla se ke stromu vedle cesty. Ve řvavě modrých šatech byla vysloveně nenápadná, ale jezdec si jí nevšímal. Lépe řečeno; neotočil hlavou proti všem fyzikálním zákonům stále ještě skrytou pod kápí tak, aby mohl Finny spatřit. Pegasi se ovšem nedívala, takže nespatřila ani lehkou ohnivou klisnu, která si to slušnou rychlostí hasila lesem na druhé straně cesty. Počkala, než byly zvuky dostatečně vzdálené, pak přivolala neohrabané mládě a opět pokračovala po cestě. Nenapadalo jí, co dělat. Prostě půjde po cestě, dokud jí nedojdou síly a neumře. Nebo, než se stane zázrak.
Slunce se vyhouplo nad obzor a Finny stále mechanicky dávala jednu nohu pře druhou. Dobrá, zázraky se asi dít nebudou. Rorry poslušně cupital za ní, jen občas něco štěknul. Už přišel na to, že snažit se přesvědčit Finny, která se pro něco rozhodla, je ztráta času a velmi riziková práce.
Finny si pomalu začínala připouštět, že takhle nic nevyřeší. Možná by měla dát tomu akkovi za pravdu a najít nějakou vodu. V okolních lesích to nebyla těžká práce, i jedlých plodů tu bylo dost. Jen ona se jako cvok šine po cestě. A to mládě oddaně za ní.
Zastavila a postrčila Rorryho mezi stromy. Nejdřív nechápal, co se po něm chce, ale nakonec se rozběhl do příšeří mezi vysokými kmeny. Finny se neobtěžovala zrychlovat z pomalého kroku, věděla, že na ni počká.
***
Ne. Fairy Tale, unavená, ale stále cválající, dorazila na kraj obrovského vykáceného šestiúhelníku. Překonaly nejeden rozeklaný horský průsmyk, v rekordním čase zdolaly Štítové hory. Proxima se sotva držela na hřbetě klisny, předala jí většinu své životní energie, aby měla sílu běžet. Ty stíny na poničené horské cestě nebyly milým překvapením. Proxima proti nim nedokázala bojovat. Ubíjely ji; jakoby samotná jejich přítomnost byla černou dírou, která stahovala Proximu mezi mrtvé.
Dokázala jim uniknout jen proto, aby se dostala sem.
Tady se odbyly hlavní bitvy Mezních válek. Tady přišla o Vergillia, svého mistra. Tady zabila Arinne a otevřela tak cestu k masovému vyvražďování ohnivého rodu.
Ne. Za okamžik opět jedna část její osobnosti získala kontrolu nad Proximou Centauri a odsunula vzpomínky pryč. Nebyly důležité. Jsi vrah, šeptaly stíny pevnosti. Jsem vrah, řekla si Proxima. A co? Nasměrovala Fairy ke vchodu. Pokud si pár mrtvých krys myslelo, že jí svým dramatickým vystoupením zlomí…
Ne. Byla vrah, a neměla na svědomí jen pár životů mezi vlastními řadami. Neřešila to, protože věděla, že minulost nezmění. Minulost nebyla podstatná, pokud neměla sklony se opakovat. V takovém případě bylo dobré se poučit.
Minulost není podstatná.
Někde v podvědomí Proximy se třískala realita se snem, kterým žila. Boj to byl, jako pokaždé, stejně nerovný a se stejným výsledkem. Tentokrát se však Shadow, víceméně netknuté výčitkami ozvěn minulosti, začal v hlavě líhnout zcela neproximovský necentaurijský plán.
Alfy nás chtějí srovnat se zemí, a Virgina na ně kdo-ví-proč útočí. To znamená, že je Útočiště nechráněné a my v háji – a je otázkou času, kdy to cvakne i jim. Proxima měla v podobných situacích celoživotní praxi ve schovávání se a útocích ze zálohy, ale tentokrát jí něco říkalo, že by mohla zvolit jiné řešení. Měla před sebou ze tří stran neporušenou pevnost; většina čtvrté strany sice chyběla, ale to byl detail. Prostory, kam schovat všechny ty bestie, které jí hodili na krk. Pevnost vybavenou zbraněmi, které by se při troše snahy daly alespoň z části zprovoznit. Revesové, čekající na rozkazy.
To stálo za pokus.
Komentáře
Přehled komentářů
Bez dovolení, jsem ti trošku upravila jméno Pohádky tak, aby se tak příšerně netřískalo se jménem nejmenované postavy, pro níž jsem u scénu napsala :-D Alespoň dvakrát jsem ho zkompletovala...
Tak konec se ti fakt povedl. Místy jsem se sice tvých větách neorientovala, ale jinak dobrý!
Ech, uch, och... Nadpis?
(Elfairy, 29. 3. 2009 14:12)