Česká Kanada na kole
Směrem na Českou Kanadu jsme měli jet už předchozí víkend, ale kvůli žním jsme museli výlet odložit. Drobné problémy jsem měl i já s půjčením kola, ale vše se povedlo zařídit a tak jsme mohli ve čtvrtek ráno vyrazit. Odjezd vlakem klasicky z Hlavního nádraží směr Znojmo a Šumná. Během tří hodinové jízdy jsme si odpočinuli, já nabíral síly po středečním dýchánku. Počasí nemělo chybu, polojasno, nějakých 24 stupňů, ideální na kolo.
Ujeli jsme prvních pár kilometrů a už jsme se koukal po kešce na přivítanou. Museli jsme si pro ni vyšlapat k zřícenině hradu Corštejn, který ční nad Vranovskou přehradou. Najít keš samotnou byl trochu problém, protože se skrývala poměrně vysoko. Šplhat po kamení v cyklotretrách nebylo vůbec příjemné. Naštěstí jsem starý horolezec, všechno dopadlo jak mělo. Od skrýše jsem si mohl užít krásný výhled na okolí. Do útrob hradu jsme se nedostali, nechtělo se nám platit 40 korun za krátkou prohlídku holých kamenných stěn. Pozvolným tempem jsme projeli kolem hradu Bítov a dále směrem na Slavonice, kde byl cíl čtvrtečního dne. Ale to nás čekalo ještě dobrých
Protože sluníčko začalo docela pálit, hledali jsme nějaké koupaliště nebo rybník. Ideálním místem se ukázal splav na řece Dyji. Voda byla pořádně studená, ale v tom horku bylo osvěžení nutné. Při velké časové rezervě jsme si mohli dovolit i půl hodinový spánek na karimatce. Že by nás těch
Do Slavonic jsme přijeli před šestou hodinou, stačili rychle nakoupit zásoby jídla a vína na večer, popřípadě ráno. Na krásném náměstí jsme povečeřeli. Vybrali jsme si hotel Eden. Honosil se jednou hvězdičkou a podle toho to taky vypadalo. Na obsluhu jsme čekali dlouhých 20 minut, marně. Nakonec jsme si šel pro jídelní lístek dovnitř. Na jídlo samotné jsme už moc dlouho nečekali. Porce jídla se shodovala s onou jednou hvězdičkou, ale chuť si zasloužila minimálně
Ráno jsme se opět vydali k bunkrům. Měli jsme štěstí a mohli nahlédnout dovnitř bunkru, který byl vybaven originálním vybavením. V opravdu malém prostoru se muselo tlačit až 7 vojáků, kteří strážili naše hranice. Podle informací průvodce zde strávili celých 13 dní. Já byl rád, že jsme po 5 minutách vyšeli ven. Odlovit místní kešku a pokračujeme v cestě směr Pffafenslang. Jedná se o pozůstatky osady z 13. století. Kolem rybníčku bylo postaveno 13 hospodářských stavení, která nepřežila husitské války. Na místě dnes zůstaly jen půdorysy z kamení. Přes Staré město pod Landštejnem pokračujeme k zaniklým vesnicím. Na jejich místě jsou dnes jen hromady suti zarostlé křovím. Jejich minulost připomínají informační tabule a kešky. Pomalu se dostáváme k hranici s Rakouskem.
Několik hodin by jsme měli putovat kolem našich hranic. Veškeré plány vezmou za své hned jak začne pršet. Naplánovaným keškám dávám sbohem a hledáme co nejkratší cestu zpět. Díky objížďce se nám ovšem podařilo zabloudit. Díky tomu jsme si najeli několik kilometrů navíc. Déšť pomalu ale jistě nabíral na síle. Čím víc pršelo, tím míň přístřešků bylo k dispozici. Útočiště nám poskytl až statný javor, pod kterým jsme čekali na lepší počasí více než hodinu. K dešti se přidalo i pořádné ochlazení. Jelikož jsme u sebe neměli ani jedno Euro, bankomaty na vesnicích nemají ani v Rakousku, museli jsme pokračovat v cestě. Marná byla snaha zapůsobit na starého dědečka v protějším okně, aby se nad promoklými tuláky slitoval a pozval je domů na čaj. Za hustého deště jsme přijeli až na Rakousko-České hranice na tzv. Trojmezí. Hranice Čech, Moravy a Rakouska. V rychlosti jsem odlovil kešku a pospíchali k Nové Bystřici. První moje kroky směřovaly do informačního centra, kde mi dali výbornou brožuru s poskytovanými službami města. Nejdůležitější pro nás bylo ubytování. Spát v tomto počasí ve stanu bylo nemyslitelné. Navíc jsme byli kompletně promáčení, i oblečení v brašnách dostalo zabrat. Dali jsme si hodně pozdní oběd, teplý čaj na zahřátí. Při čekání na jídlo jsem obvolal několik možných ubytování. Asi třetí telefonát byl úspěšný. Nocleh zajištěn. Ubytovali jsme se v příjemném domečku poblíž centra, majitelka příjemná, velice ochotná. Na náměstí jsme se ještě jednou vrátili, bylo třeba nakoupit nějaké jídlo a víno na večer a hlavně nějaké čtení, protože v pokoji nebyla televize. Celý večer jsme jen četli MF, nevynechali jsme jediný článek.
Ráno se z postele vůbec nechtělo. Slyšeli jsme bubnování deště na střešní okno, bylo nám jasné, že výlet dneškem končí. Nemělo cenu zde zůstávat, stejně by jsme většinu času strávili v hospodě nebo pod nějakým přístřeškem. Rozhodli jsme se přejet na vlak do Jindřichova Hradce. Odtud nám jel spoj přímo do Brna. Cestu jsme museli odjet opět ve velice hustém a hnusném dešti. Navíc jsme docela pospíchali, na 14km dlouho cestu jsme měli jen hodinu, chtěli jsme chytnout první vlak. Časově jsme se celou cestu drželi tak, že by jsme vlak stihli na minutku přesně. Ale u prvního kruhového objezdu v Hradci jsme zahlédli směrovku Aquapark. Nebylo co řešit, zatočili jsme vpravo. Využili jsme toho, že další vlak jel za nějaké dvě hodiny, rozhodli jsme se pro koupání. Takže z deště do bazénu. Ale změna to byla příjemná. Vyřádili jsme se na tobogánu, odpočinuli v bazénu. Jediným problémem bylo obléci se zpět do kompletně mokrého oblečení. Žádné suché nám už nezbylo.
Časovou rezervu jsme využili ke krátké prohlídce města. Hradec je vážně pěkný, doufám, že se sem ještě někdy podívám a projdu si všechny místní památky. Měl jsem zálusk na místní dvě keše, ale jedna se nacházela na věži a druhá byla již nějaký den ukradená. Snad se k nim dostanu při mé další návštěvě. Pokusy o odlov nám sebraly nastřádaný čas a tak jsme opět nestíhali. K nádraží jsme letěli cestou necestou, červená na semaforu nebyla rázem překážkou. Chtěli jsme si totiž ještě nakoupit. Všechno jsme stihli, na nádraží jsme se navíc dozvěděli, že má vlak 20 minut zpoždění. Hlavně že už pojedeme domů. Vlak byl narvaný k prasknutí, několik minut jsme stáli v uličce. Až potom jsem si všiml, že ne všechny místa v kupé jsou obsazena, to se jen cestující rozvalovali. Poprosili jsme tedy o uvolnění místa. V tom stal starší pán s tím, že on vůbec nemusí sedět. Asi jsme si dovolili hodně, když jsme jim řekli, že kufr patří na polici nebo na zem, že nemusí zabírat místo na sezení. Hlavně že jsme se posadili, stařík ať si stojí za svým(a na chodbě).
Konečně jsme si mohli užívat krásné krajiny České Kanady, i když jen z vlaku. Rád se do těchto končin ještě podívám, ale příště musím naplánovat i lepší počasí.