Štruncové sady byly poslední zastávkou veleúspěšného turné Wanastowek. I v Plzni se nakonec musela akce přesouvat do větších prostor, neboť původně avizovaný DK Šeříkovka by pod velkým náporem fanoušků nejspíše praskl ve švech. Své dojmy z koncertu nám zaslal Jirka Bureš i jemu tak patří velký dík.

Moje přípravy na koncert začaly už dopoledne, kdy jsem si dělal iluze, jak budu stát v první řadě, jak budu zpívat na pódiu Panice, jak s kamarády chytíme Robertovu kytaru a jak si nechám podepsat CDčka a vyfotím se s Robertem a s P.B.Ch. Za těmito účely jsem se vydal shánět bílý fix, který jsem potřeboval na černý booklet Torpéda a případně na podepsání černé Robertovy kytary. Sehnal jsem dokonce dva. Jeden speciální na kovy a druhej na papír.

Na koncert jsem se vydal v pět hodin se svou slečnou. V 17:25 hodin jsme dorazili na místo konání, do Štruncových sadů. Už z dálky byl slyšet Robertův zpěv: „Jsi skutečná slečna sličná," neboť Wanastowky právě měli svou zvukovou zkoušku. Došli jsme až ke vstupu do areálu, zatím zde ještě přímo u vchodu nikdo nečekal. Bohužel skrz železná vrátka nebylo vidět k pódiu, tak jsme místo obešli z druhé strany k zadnímu vstupu pro účinkující. Stále zněl nejnovější singl „Kdo se bojí, nesmí do nebe". Vrata do zákulisí byla otevřená, byla od nich vidět zadní strana pódia. Kolem chodilo pár lidí, ale nevšiml jsem si nikoho, kdo by tento vstup hlídal. Bylo tam zkrátka otevřeno a tak jsem říkal Alče, že se tam půjdem podívat a poslechnout si je trochu víc zblízka a že to aspoň zkusíme, jestli si nás nikdo nevšimne a až nás někdo bude chtít vyhodit, tak holt odejdeme. Lákalo mě to tam, ale ona nechtěla, že je jí to blbý, tak jsme zůstali chvíli jen u těch vrat a poslouchali jsme. Pak jsme se už odebrali čekat zpátky k hlavní bráně, abychom byli mezi prvními, kteří budou vpuštěni do prostoru pro fanoušky. Tady jsem si hned všiml menší slečny s brejlema, ve které jsem poznal Janu z Domažlic. Zatím jsem se k ní však nehlásil. Vyslechli jsme si také zvukovou zkoušku Mandrage a čekali jsme ještě na kámoše s kámoškou a dalšího kámoše. Takže nás tam šlo celkem pět známejch lidí.

Pomalu tady začalo přibývat více lidí a my jsme byli mezi prvními. Pořadatelé otevřeli okýnko, kde ještě bylo možný koupit si vstupenky a někdy po šestý hodině, asi v 18:20, konečně otevřeli bránu. Ochranka nám u vstupu zabavila pití, zbraně u nás naštěstí žádné nenašla. Nenamířili jsme si to nikam jinam, než rovnou ke hrazení k hlavní scéně do první řady, kde už uprostřed stála Jana s Adamem a napravo od nich hned vedle stál nějaký pán s paní. My jsme si zabrali místo v pravé části, před aparaturou Tomáše Varteckého. Ještě než se prostor zaplnil dalšími lidmi, zásobovali jsme se každý lahví s vodou, protože po jistých zkušenostech vím, že během koncertu není dobré opouštět svoje místo, obzvlášť v první řadě. Bylo možný dohlídnout kousek do zákulisí, kde se občas mihli P.B.Ch. nebo Tomáš Vartecký. Prostory za náma se postupně začaly plnit, dorazili také ještě moji dva známí, spolužáci ze školy, kteří sice nejsou tak zarytými fanoušky Wanastowek, ale i přesto se jim podařilo bez větších problémů krátce před začátkem dostat do druhé řady hned za nás. Přišli tam hlavně na Mandrage. Takže když ve 20:00 naběhli na pódium kluci z Mandrage, vypadalo to asi tak, že můj kamarád Lukáš za mnou na ně začal zřejmě jako jediný pařit, přičemž ostatní lidi jejich vystoupení nechalo chladnými. Mně se Mandrage moc líbí, kluci jsou vždycky plní energie, hrajou kvalitní muziku, dokonce jsem se přistihl, že si s nima občas i zpívám. Určitě bych na ně chtěl jít znovu. Jsou to taky Plzeňáci, takže to nebude problém a jeden kámoš mi říkal, že se s nima zná dokonce osobně. Zahráli ty svoje fláky, jako jsou například: Sluníčko, Realita, Oh muchacha, Punk rock song nebo Kapky proti slzám. Ve 20:45 měli odehráno, sklidili si svoje věci a hurá autem domů.

Ale my už jsme byli pěkně natěšení na Wanastowky. Technici měli ještě plno práce se zkoušením mikrofonů, měli tam jeden menší problém s mikrofonem Tomáše Varteckého, trvalo pár minut, než ho taky připravili. Doprostřed dali Robertův speciální stojan s mikrofonem, kterej má udělanej přesně na svou výšku, nechyběl mu tam ani jeho kulatý koncertní kobereček, a na každym stojanu bylo vidět několik trsátek. Plánoval jsem si, že až budu na pódiu zpívat Panice, jedno trsátko si tam vezmu na památku. S kámošem Slávkem jsme mezitím uzavíral sázky, kdy nastoupí Vjecy. Tipoval jsem, že budou čekat, až si je skandováním přivoláme a že to bude tak kolem 21:15. Publikum ale žádný velký hluk nevytovřilo. Ještě před začátkem jsem si všiml skupinky lidí, kteří jdou ze zákulisí směrem skrz fanoušky někam dozadu a jedna z nich byla paní Zuzana s kamerou. Ve 21:20 začalo hrát známé Intro a pánové na to konečně vlítli. Robert Kodym vypadal docela nebezpečně, když se se zamračenou tváří ze všech sil snažil roztleskat ten ohromnej dav. Koncert nemohli zahájit jinak, než písní „Tak mi to teda nandey", při které ke scéně naběhla četa fotografů, kteří mi trochu clonili ve výhledu. První Robertova slova po dohrání téhle písně byla: „Čau lidi! – Je tady někdo z Plzně? – Je tady někdo z Rokycan? – My máme dneska narozeniny! – Dneska je poslední koncert tohodle turné! – A my jsme smutní! Ale teď budeme veselí! – Další vjec se jmenuje Velkej první letní den!" Fanoušci zatím sice nic moc, ale už se pomalu začali probouzet. Já si také začal uvědomovat, že jsem vlastně na koncertě Wanastowek, na kterej jsem se dva měsíce předem hrozně těšil a začal jsem si ho užívat! „Velkej první letní den" odehráli skvěle, slunce už dávno zapadlo a atmosféra se stupňovala. Po týhle pecce měl Robert další krátký proslov: „Tak to je Tomáš, Tomáš má dredy! – To je P.B., ten má basu! – To je Martin, Martin má buben! – A já jsem Robert a tahle kytara má ulomenej jeden knoflík." A skutečně, Robertova Gibsonka měla ulomenej knoflík! Pak se Robert zeptal: „Tak co si zazpíváme?" A já začal z první řady křičet: „Vlkodlaka! Vlkodlaka!" Ale bohužel to bylo myšleno jen jako taková řečnická otázka, Robert ani moc nečekal, jestli se mu na to někdo bude snažit odpovědět a začal zpívat: „Skákal pes přes oves…" – „A kdo si chce zakřičet? – Hej, hej, hej, hej!" A dál už to znáte. K „Mašinführerovi" bych jen dodal, že je na něm hezký, jak se tímhle úvodním pokřikováním nechá trochu rozvířit dav lidí, ale místo téhle písně bych raději uvítal právě toho „Vlkodlaka".

Po „Mašinführerovi" pokračoval Robert slovy: „Já si myslim, že tenhle večírek, vona to je vlastně trochu tryzna našeho turné a taky a stále pořád ještě oslava dvacátýho výročí týhletý skupiny a chtěl bych říct, chtěl bych pozdravit řeku Radbuzu a řeku Mži, která nás svírá, chtěl bych pozdravit všechny ryby, který cejtěj basový vibrace tady z těch beden asi blíž k tý Radbuze, chtěl bych pozdravit pana Emila Štrunce, který jako náčelník župy sokolské plzeňské byl v roce 1941 zatčen gestapem a skončil v koncentračním táboře a myslim si, že jeho duch je tady pořád s náma a my mu teďka věnujeme píseň, která se jmenuje Slečna Anna je za vodou." V týhle písni Tomáš Vartecký splnil i úkol kláveskáka, když na klávesy odehrál jednu sloku. Další písní byly, stejně jako při ostatních koncertech, „Andělé". Robert se zeptal: „Tak kdo tady chtěl zpívat?" a nechal odzpívat samotné lidi jednu sloku bez doprovodu a až pak rozjeli píseň znovu celou s plnohodnotným doprovodem. Pak přišel na řadu hit, který v srpnu roku 2006 ohlásil comeback Wanastowek! Je to samozřejmě „Otevřená zlomenina srdečního svalu". I tady jsme si příjemně zazpívali. Můj tahák s programem turné mi napovídal, že nyní následuje písnička „Lucie" a já byl zvědavej, jestli nám ji zahrajou Wanastowky, nebo skupina Lucie. Robert se ptal: „…je mezi váma nějaká Aneta? – Ne? Aha. – Já koukám samí chlapi…! – A je mezi váma nějaká Zuzana?" Tady jsem si vzpomněl na maminku Amélie Anny, která tam vzadu určitě někde stála za kamerou. „Jo, tři, aha. A jak se jmenujete ženský všechny co tam jste proboha? – A je tady nějaká Lucie mezi váma?" V tý chvíli jsem začal křičet a ukazovat na ně, jakože oni jsou Lucie a čekal jsem, jestli mi to Robert potvrdí, ale asi si mě zrovna nevšiml. Nestalo se tak. „No tak přece jenom vás je hodně no. Tak tahle písnička je pro vás." A už začal hrát úvodní kultovní kytarové sólo na svou černou krásku s jedním ulomeným knoflíkem. Po kouzelné „Lucii" byla na programu písnička, která se kdysi stala oblíbenou u jistých kriminálníků, „Jsem nevinej". Na začátku týhle pecky Robert docela srandovně hopsal zády k nám, vážně to působilo komicky, možná ještě víc, než když jsem ho viděl na starých záznamech z konce osmdesátých let, jak po scéně utíká.

A po „Jsem nevinej" patřil prostor P.B.Ch., začal si užívat svůj part, svoje sólo. Ostatní členové kapely na chvíli odešli kamsi dozadu, teď tady byl king P.B.Ch.! Zazněly úvodní tóny „Kočárku" i část basové linky z Pomády. Mezi tím stačil P.B.Ch. do publika hodit lahev s vodou, ta však skončila před hrazením, takže žízniví fanoušci měli smůlu. Po minutě a půl dorazil zpátky Robert Kodym a začal také tak trochu improvizovat: „Tralalí, tralala. Tralalí, tralala." A pak přišla vjec, která mě hodně pobavila. Robert totiž řekl: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil P.B.Ch.", což měla být narážka na píseň „To tenkrát v čtyřicátom pátom" od Honzy Vyčítala, kde zpívá: „Já trvám na tom, že Plzeň osvobodil Patton, s tanky a děly, na džípech bílý hvězdy měli…" a kterou si v květnu v roce 1990 při oslavách konce 2. sv. války získal srdce nejednoho Plzeňáka… „Ta píseň se totiž jmenuje Kočárek! – Já jsem vám chtěl říct k týdletý písni dneska večer, že tam se zpívá: kartáčkem na zuby utíral si zadek. Ten příběh je smyšlenej, tak to nebylo. Bylo to tak, že to malé dítě v domnění, že se WC mísa čistí něčím štětinatým a ta záchodová štětka nebyla k použití, tak vzhledem k tomu, že má vypěstovaný smysl pro čistotu, použilo kartáček na zuby. V tý písni je vlastně omyl. Ale už je to tak natočený na desce, takzvaně: co je psáno, to je dáno, a nám nezbývá, než vám teď zahrát původní vezi písně Kočárek z roku 1996, z minulého století!" – „Byl jsem malý prase…", a tak dále. Kdybych byl rýpal, tak můžu říct, že v původní verzi se místo „Amélie Anna" zpívá „sestřenice Eva". Ale Amélie Anna tam přece jenom zní líp. „Kočárek" byl zahranej výborně, jako vždy. Když do něj budu počítat i ten úvod v podobě sóla P.B.Ch., tak je to asi nejdelší skladba, co na turné hráli a zároveň je to taková oddychovka, pro ně nejspíš nejméně fyzicky náročná píseň. „Kočárek" plynule přejel přes hlavy na hradčanskym rynku až k „Neděkujem – vypadněte", jak už se na koncertech stalo zvykem. „A teď si dáme jednu z Prahy. – Padaj hlavy, kutálí se po hradčanskym rynku, nakopej je z kopce dolů, dobře děláš, Hynku! Kopem (hlavy?), kutálí se z kopce do zatáčky! Včera hlavy vymejšlely tunely a pračky! – Neděkujem, vypadněte! …" Opět famózní provedení jednoho z největších hitů WV! A mě už na začátku týhle písničky stoupal adrenalin v krvi, protože jsem věděl, že za ní následuje Panic, zlatý hřeb večera! Už několik týdnů předem jsem se těšil, až budu přelejzat hrazení před pódiem a přímo v průběhu koncertu si potřesu rukou s P.B.Ch. a s Robertem. Poslední minutu „Neděkujem – vypadněte" hrál Tomáš z jedné vysoké bedny úplně vpravo, chvíli v kleče, chvíli ve stoje. Diváci jen nevěřícně přihlíželi. V tý chvíli jsem si vzpomněl na Lucernu. Když dohráli, zamával a skočil cca metr a půl zpátky dolů.

Teď nadešla má chvíle! Sice jsem měl trému, bylo tam tolik lidí, ale zároveň mi šlo o ten jedinečný zážitek, zazpívat si se svými hudebními idoly hned vedle nich, do jejich mikrofonů, před jejich fanoušky! Jak jistě víte, ke konci turné už dělávali i to, že brali na pódium více lidí najednou, takže jsem si byl téměř jistej, že se tam dostanu i já! Musí si mě všimnout! Moje očekávání nakonec nesklamali! Robert řekl něco v tom smyslu: „Co si zazpíváme teď?"

A já okamžitě začal v první řadě poskakovat se zdviženou rukou a křičel na něj: „Panic, Panic! Já! …" Pak bylo chvíli ticho, Robert řekl: „Tak nejprve támhleten s tím černým šátkem." Ten stál pár metrů za mnou, všimnul jsem si ho už před začátkem koncertu, protože se bavil s mým spolužákem Lukášem, který tam přišel na Mandrage, a na tom šátku měl znaky yin-yang. A mě si Robert samozřejmě taky všiml! „A dál sem přijde tadyten s těma dlouhýma vlasama!" Když jsem tohle slyšel, na nic jsem nečekal, hned jsem přlezl zábradlí před sebou, přičemž jsem ani nepotřeboval pomoc pana bodyguarda Augusty, kterej tam byl připravenej. Zamířil jsem si to přes bedny rovnou na pódium, Robert mi jen ukázal že mám jít k mikrofonu P.B.Ch. a dál si moc nepamatuju, co Robert říkal, zval tam další lidi… Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, že tam skutečně stojím! P.B.Ch. mě hrozně mile přivítal, potřasl mi rukou, pozdravili jsme se, já mu řekl: „Všichni obdivujou tvůj Kočárek, ty tvoje improvizace…!" To bylo první, co mě napadlo, když jsem se viděl s P.B.Ch. tváří v tvář! Pak jsme se chytili kolem ramen a on říkal něco jako: „Dobrý hele, ničeho se neboj, tady si stoupnem a budem zpívat Panice!" Než jsem se vyškrábal nahoru, uvažoval jsem ještě jestli dám někomu svůj mobil, aby to nafotil nebo natočil, ale pak mi přišlo originálnější udělat záznam přímo z pódia. To doteď asi ještě žádný fanoušek WV nepodnikl! Stál jsem tam u mikrofonu P.B.Ch. a v kapse jsem měl připravenej telefon. Tak jsem ho vytáhl a zapnul jsem nahrávání videa a celou dobu jsem ho držel v ruce. Pak najednou koukám, že na druhý straně u mikrofonu Tomáše Varteckého je ten kluk s šátkem a ještě jeden a uprostřed u mikrofonu Roberta Kodyma je moje Alča! (Ta v tom červenym.) S ní tam byla ještě nějaká holka. A ke mně přišel Adam z Mariánek (Bobr), co tam byl s Janou z Domažlic, na kterou jsem krásně viděl v první řadě uprostřed s foťákem. Takže tam byli čtyři kluci, dva na každý straně a dvě holky uprostřed. Začalo se zpívat! Adam držel mikrofon, já v jedný ruce držel mobil a druhou ruku jsem zvedal do rytmu! Maximálně jsem si to užíval i přesto, že jsem se v odposlechu vůbec neslyšel a ani jsem před tou masou lidí neměl trému. Bylo to něco neuvěřitelnýho! Když skončila první sloka, chtěl jsem se už loučit s P.B.Ch., když najednou Robert říkal, abychom tam zůstali a holky ať se každá přidá na jednu stranu ke klukům. Vzali jsme mezi sebe tu jednu slečnu, Alča šla na druhou stranu. Zpívalo se znovu od začátku, tentokrát už Robert zaujal klasické místo u svého mikrofonu. My po stranách, byli jsme tam po celou dobu, na celou písničku! Já se ale už vůbec neslyšel, protože ta holka mezi náma měla hrozně pronikavej falešnej hlas a místama zpívala jiný slova, například: „dívka kterou ztvořil jsem si v hlavě" nebo nepochopitelné: „z hlavy zobou". Pak tam byl ještě takový tlustější pán s pleškou, který tam za náma poskakoval vedle P.B.Ch., přičemž vypadal docela legračně, a taky si to náramě užíval. Když jsem tak koukal směrem do publika, divil jsem se, proč předtím Robert říkal, že tam jsou samí chlapi. Přede mnou v první řadě byly spousty krásných holek se zářivými úsměvy! Po odzpívání celého „Panice" následovalo loučení. P.B.Ch. se usmíval od ucha k uchu a řekl nám, že jsme hrdinové, já mu poděkoval, že jsem si s nima mohl zazpívat a on nám taky poděkoval a říkal, že to bylo dobrý, s Robertem jsem si taky potřásl rukou, ten na mě v tu chvíli působil trochu zmateně nebo zamyšleně, všem třem jsem řekl čau, i Tomášovi, za Martinem k soupravě jsem nelezl. A Alča dostala od Tomáše dokonce pusu! Pak jsem seskočil z pódia na bedny vepředu a dolů k hrazení. Lidi, mě ochotně pustili zpátky na moje místo v první řadě, vypnul jsem nahrávání a pomohl Alče přelézt zas vedle mě. Bylo to super! Jediný, co mě pak trochu mrzelo, bylo, že jsem si v tý euforii zapomněl vzít trsátko, který jsem tam měl celou dobu přímo před sebou. Během koncertu několikrát házeli trsátka dolů do davu, ale ani jednomu z nás pěti se nepodařilo žádný chytit. Ještě jednou děkuju Wanastowkám, že nás pozvali k sobě nahoru! Je to zážitek asi na celý život! Kamarád Karel potom říkal, že jsme z těch postraních mikrofonů nebyli moc slyšet, ale to nevadí. Byli jsme tam!

Další písnička na pořadí byla „Nahá". Tu jsme si také s Wanastowkama příjemně zazpívali. Jen mi přišla taková málo živá. Asi je to tím, že si vždycky vzpomenu na video z roku 1993, kde při „Nahý" vzal bubeník kotel ze soupravy bicích a pochodoval s ním po pódiu sem a tam. A taky mi tam dost chybí klávesy, který při koncertech musí pouštět ze samplů. Už by si Wanastowky mohli konečně sehnat nějakýho kláveskáka! „Sbírka zvadlejch růží" byla provedena výtečně! Je to jedna z jejich nejlepších balad, takže jsme si ji samozřejmě patřičně užili. Myslím, že i jim se zpívalo a hrálo dobře, když před sebou viděli les mávajících rukou! Pak přišla jedna rychlejší vjec, kterou mám taky moc rád, a to „Lži, sex & prachy". Při ní to kluci docela rozjeli, P.B.Ch. při hraní obíhal Tomáše a chvíli taky zpívali spolu na jeden mikrofon. Po týhletý vypalovačce následovaly již tradiční pokřiky typu: „Plzeň! – Plzeň! – Wanastowi Vjecy! – Dneska v noci!" A Robert se nyní taky dal do několikaminutového představování kapely. Nejprve Martin Vajgl překvapil svými schopnostmi. Přijde mi, že on z celý tý grupy při koncertech nejméně improvizuje. Většinou si jede svou linku, precizně odehrává každou písničku, až se trochu divím, že si při svých muzikantských kvalitách s rytmem občas trochu nepohraje. Jako druhý byl představen pan Vartecký. Tomu to s Wanastowkama taky náramě sluší a slušelo mu to i dříve s Lucií. A samozřejmě tu nesmí chybět sympaťák, nenahraditelný pan P.B.Ch. „A P.B.Ch.! – P.B.Ch.! – P.B.Ch.!" I jemu patří můj obdiv!

Po představování nám bylo oznámeno, že nám zahrají poslední písničku. „Napsal to Miki Ryvola v roce šedesát osum před čtyřiceti lety a jmenuje se to Bedna od whisky!" „Bednu" si kluci taky užili. Ke konci hraní přešlo k motivu „Sedmi statečných" a při tom Robert zase tak srandovně hopsal. Poslední tóny a zakončování tohodle fláku protahovali tak, jako by to snad skutečně měla být jejich poslední skladba. Po dohrání Robert vzkázal ztručné „Čau!" a všichni si odešli dozadu trochu odpočinout. Ale ne na dlouho. Fanoušci začali skandovat: „Ještě jednu, ještě jednu!" Bylo 22:55. V průběhu koncertu Robert také přišel s tím (už nevím mezi kterými písničkami to bylo), že slaví narozeniny a my fanoušci jsme bez váhání začali zpívat: „Hodně štěstí zdraví." Povedlo se to hned napoprvý a Robertovi se to tak líbilo, že nás to nechal zazpívat asi třikrát za sebou a měl z nás opravdu radost!

Wanastowky přišli poměrně brzy. Nebyli pryč déle než dvě minuty. „Dáte si nášup?" zeptal se Robert. Už byli všichni zase zpět u svých nástrojů. Taky řekl, že musí být smutný, protože od zejtra už nejsou na turné. V týhle části koncertu i v Plzni se zmínil o podpoře kampaně proti alkoholu za volantem. Dále ještě než opět začali hrát, poděkoval Robert několika lidem, bez kterých by vůbec nemohli fungovat. V první řadě to byli dva pánové z Universalu, generální ředitel Tomáš Filip, umělecký ředitel Marcel Višín, dále to byla paní Hana Petřinová, paní Vendula Kotvová, včelka Mája, a v neposlední řadě mistr zvuku a producent ze studia Sono pan Pavel Karlík, mistr světel pan Ivoš Černohorský, paní Zuzana (za kamerou), legendární bodyguard pan Jindřich Augusta, Tomáš (za odposlechovym pultem), mistr odposlechu Jan Kaňoch a technici pan Václav, který se stará o basu a bubny, technici, kteří se starají o Varťákovu kytaru a o Kodymovu kytaru. A pak P.B.Ch. přitáhl na pódium Annu K! Tu Robert představil jako Lucku z Prahy resp. ze Špindlu. Hned chtěla zas utéct pryč, ale P.B.Ch. ji nepustil, až lidi začali skandovat: „Zazpívej, zazpívej!" Sice se jí očividně vůbec nechtělo, ale nakonec zůstala na pódiu. „Kdo se bojí, nesmí do nebe" Robert věnoval svojí Zuzaně a svojí Amélii Anně. Anna K nenápadně tancovala vpravo vedle Tomáše a vždy na refrén se přiblížila k mikrofonu a zazpívala si společně s Robertem. Bohužel nebyla vůbec slyšet. Tomášovo mikrofon byl natolik staženej, že ať jsem se soustředil, jak jsem jen mohl, její hlas jsem zkrátka nemohl zaregistrovat. Po skončení písničky Anna K zas odešla.

Píseň „Černí andělé" Robert uvedl zpěvem „Andělů". „Co tě to hned po ránu napadá…" My jsme se samozřejmě přidali. Po minutě už zpíval text „Černých andělů" a po další půlminutě uvedl píseň „Černí andělé" a rozjel se plnohodnotný doprovod, zpívalo se znovu od začátku. Tady Robert zas začal hopsat do stran, tyhle jeho pohyby mě vždycky dokážou pobavit! Zato Tomáš, ten si vyšplhal na takovou jednu vysokou bednu úplně vpravo a asi půl minuty hrál nad hlavami fanoušků v úctyhodný výšce, stejně jako při „Neděkujem – vypadněte". Zpátky na zem se vrátil mohutným skokem a ihned utíkal přímo na opačnou stranu doleva za P.B.Ch.

Po „Černých andělech" nám Wanastowky nadělili další nášup, „Kouzlo". Na začátku, jak se zpívá: „Hodíme si mincí drnovou," Robert hodil do publika svoje trsátko. „Kouzlo" se povedlo výborně! Na konci zpíval: „O půl třetí ráno jdeme spát! – Štruncovy sady jsou nad vodou! – O půl čtvrtý ráno jdeme spát! - Plzeň je nad vodou! - O půl šestý ráno jdeme spát! - O půl sedmý ráno jdeme spát! - V půl devátý ráno jdeme spát!" Poděkovali a odešli dozadu. Martin přitom odhodil svoje paličky. Mýmu kamarádovi Karlovi se skoro podařilo jednu paličku chytit. Získala ji nějaká holka, co stála těsně za ním.

Trvalo to zase asi jen dvě minuty a už byli zpátky. Tentokrát opravdu s poslední skladbou, „Dotknu se ohně". Tato vzpomínka na spící Lucii byla krásnou tečkou za koncertem i za celým turné. Poděkovali, Martin odhodil mezi diváky další dvě paličky, a všichni se nám krásně uklonili. Bylo po koncertě. Ale asi jsem nebyl jedinej, kdo čekal, jestli se Robert ještě vrátí s malým dárkem. Přišel. V ruce držel černou kytaru, kterou podal fanouškům v první řadě uprostřed. Já s kamarádama jsme měli smůlu, nestáli jsme uprostřed. Protlačil jsem se o pár metrů blíž k tomu hloučku, který se tam začal o kytaru přetahovat. Viděl jsem tam Janu, Adama a několik dalších lidí, kteří kytaru drželi každej z jiný strany, za různý části kytary. Mezitím se ještě Robert naposledy loučil svými pokřiky. Pár minut jsem sledoval ten hlouček, který se pomálu celý sunul dál od pódia. Nebyl jsem u něj až do konce, jen jsem zaregistroval několik poměrně silných nadávek z úst jisté slečny. Lidí pomalu ubývalo, a to bylo dobře, protože měla následovat autogramiáda a aspoň na ní později nebyla příliš velká fronta. Když se prostor trochu vyprázdnil, uviděl jsem Jany šťastný úsměv, která k sobě tiskla onu kytaru. Konečně jsem se jí šel představit a pozdravit ji. Dozvěděl jsem se, že na vybojování kytary byli celkem tři.

Upoutalo mě, že ta kytara, Apollo, měla také ulomenej jeden knoflík, jako ta kytara, na kterou Robert hrál. Na chvíli jsem znejistěl, jestli na ní přece jenom nehrál. Ale pak jsme se s Karlem shodli, že koncert odehrál Kodym se svým vzácným originálem. Zřejmě tomuhle Apollu schválně ulomil stejnej knoflík, i když nechápu proč, stejně každej ví, že na ty kytary, který rozdává, nehraje. Tak jsme se s Janou vyfotili a prohodili pár slov. Čekali jsme na autogramiádu. Ta začala asi ve 23:45, dvacet minut po skončení koncertu. Převážná většina lidí odešla, zůstal jen malý hlouček fanoušků. Připravil jsem si booklety CDček od Lucie: Lucie, Černý kočky mokrý žáby, Pohyby, Větší než malé množství lásky, Vše nejlepší 88-(99) a CDčka od Wanastowek: Torpédo a Best of 20 let. Těsně před začátkem autogramiády se rozdávali plakáty s turné, ten jsem však nedostal. Když jsem tak viděl Janu s Bobrem a s kytarou, vzpomněl jsem si, že mám vlastně ten bílej fix, kterym jsem si chtěl nechat podepsat kytaru. Ten mně pak ale byl na nic, tak jsem jim ho nabídl, jestli si ji budou chtít nechat podepsat. Autogramiáda začala, čekal jsem jen chvíli, a už jsem byl u stolečku, kde všichni čtyři seděli pěkně vedle sebe v pořadí zleva Robert Kodym, Marin Vajgl, P.B.Ch., Tomáš Vartecký a za nima stála paní Zuzana s kamerou. Začal jsem od Roberta, nechal jsem si podepsat všechny ty booklety, co jsem měl s sebou a taky jsem se s ním vyfotil. Měl černý brýle, nebylo mu vidět do očí a moc toho zrovna nenamluvil. Od Martina jsem si nechal podepsat jen dvě CDčka Wanastowek. Mezitím jsem zamával paní Zuzaně do kamery, ona mi za ní tady zamávala! Když jsem se posunul k P.B.Ch., ten si jako první všimnul, že jsem jeden z těch lidí, co zpívali Panice. Řekl: „Ty jsi zpěvák, viď? Dobrý to bylo!" Pak mi taky řekl, že mu připomínám někoho ze skupiny Oceán. Já Oceán zrovna moc neznám, tak ani nevim, koho myslel, řekl jsem, že raději poslouchám Wanastowky a Lucii. Když mi podepisoval Torpédo tím mým bílým fixem na papír, nechtěl mu psát a prohlásil o tom, že je to „vypsaná fixa". Taky jsem se s ním vyfotil! A ptal jsem se, kdy vyjedou na další turné a jestli někdy budou hrát zas v amfiteátru na Lochotíně a on odpověděl jen, že dokud budou živí a zdraví, že budou stále hrát a že je tady určitě ještě uvidíme! Mohl jsem jim říct, aby mi na ty CDčka napsali věnování, ale stačily mi podpisy. Jedinej Tomáš se sám od sebe nabídl: „Hele, ty jsi zpěvák a tobě tam nikdo nic nenapsal! Jak se jmenuješ?" Napsal mi na bestofku: „zpěvákovi Jirkovi T. V." Když jsem od nich odcházel, ještě jsem říkal, že doufám, že je tady zas brzy uvidíme a děkoval jsem za skvělej koncert. P.B.Ch. mi odpověděl, že oni děkujou, že na ně chodíme! Takže to byl definitivní konec koncertu i celýho turné. Odcházeli jsme krátce po půlnoci plní zážitků a dojmů!

Foto: Milan Hloušek                                                                                             Autor: Jiří Bureš