Dětská důvěřivost
Vždycky mě fascinuje ta krásná dětská důvěřivost. Ty jejich široce otevřené oči a touha vnímat a věřit všemu co jim říkáte. Vždycky hraju s mejma dětma takovou hru podporující rozvíjení fantazie a citu. Když přijdou s nějakou otázkou tak si začnu vymejšlet všemožný báchorky o skřítcích a vílách či o čemsi tajuplném za komínem. Všechno kolem nás je plné tajemství tak proč to nepředávat dál. A v momentě kdy už už mají ty krásné vykulené oči vypadnout, tak jim přiznám, že si vymejšlím a začnem dělat blbosti a děcka začnou vymejšlet ještě větší a šílenější příběhy, na něž je i moje fantazie krátká. A zatímco děti dál šílej nabuzený bláznivým taťkou, já si říkám, že bych si chtěl co nejdéle udržet právě tu dětskou důvěřivost, tu víru v slovo od někoho jiného. Vím, že se to v dnešním tvrdém a pragmatickém světě bez morálky prakticky rovná sebevraždě. Vím, že mě spousta lidí bude považovat za naivku, že toho budou jiní zneužívat a využívat, že budu dnes a denně dostávat v životě na prdel. Ale to hlavní, důvěra v lidi, víra v dobro mi zůstane a to je to nejcenější. A tak budu dál věřit i lidem, kteří mně podváděj, lidem, kteří mě jen využívaj a myslej si, že jsem jen takovej hodnej trouba. Nejsem. Jen vím, že to co získali oni se nedá s tím co mám já vůbec poměřovat. Asi se tomu říká věčný optimista :-)