Vandr k České Pípě

            Poslední dobou se věci nedějou klasickou cestou, tzn. nápad – pokec – plánování – provedení – zhodnocení (nejlíp u nějakýcho chlastu). Poslední dobou věci jakoby čekaj za rohem, pak vybafnou a za šílenýho řehotu odcházejí středem, zatímco my sedíme na půlkách.

Tak i tenhle nečekanej - byť plánovanej – vandr. Pravda je, že jsme s našima choťma tlachali a vymysleli, že pojedeme. Ale pak jsme termín všelijak posouvali, podle toho, jak malé Vajíčko trpělo na rýmu nebo ne – a nakonec jsme vandr skoro skrečovali, když v tom najednou „Jedeme.“

            Den prga

            Pátek odpo a jako tradičně: vyvrbila se ještě rachota, já kvůli ní musel na otočku domu pro další typicky trempský vybavení (minipočítadlo, co jinýho – a nakonec jsem si to mohl odpustit, ale pak by vandr neprobíhal, jak proběhl, takže…..) a jak jsem se přiřítil zpět do kanclíku, pan Brambůrek v klidu povídá: „Pan Topinka nás zaveze na vlak do Vršovic a na Hlavák to stíháme v poho.“ To byl fakt, kdyby ten spoj z Vršovic na Hlavák neměl 5 minut zpoždění. Stáli jsme v nádraží a my ohryzávali nárazníky, abychom už jeli a stihli to. Jenže vlaku se z Vršovic evidentně nechtělo, pak se tak pomalu kodrcal – a na Hlaváku jsme sice sprintovali do podchodu, jenže na druhou stranu, než bylo nástupiště s rychlíkem Milešovka, a když jsme konečně v ampliónu zaslechli, že Milešovka je na nástupišti 9, tak i přes boltí úprk s baťohama a kytarama jsme viděli jen výsměšný červený světla na prdeli vlaku.

            A další jel za 4 hodiny.

            Tak jsme se šli zeptat do informací, co a jak. Já jsem musel ještě pracovat přes mobilní kecafón, takže s infodědkem vyjednával Brambůrek. Prej byl dědek velice vstřícnej, chápavej a inteligentní, takže za dvacet minut mýho hovoru se Brambůrek dozvěděl, že za chvíli jede vlak, kterým se přes čtyřicet devět přestupů dostaneme tam, kam chceme; a že v Litoměřicích jsou dvě nádraží, dvacet minut chůze od sebe, to nevíte? A proč tam teda jedete?

            První vlak byl spoj na Turnoff – překvapilo mě, že tím směrem jela spousta vandráků. Volný místo bylo, jen proti nám seděl takovej předseda oblastního výboru Grýnpis – rozcapenej, nevrle se tvářící, kdykoliv o něj někdo z nás zavadil kouskem oblečení. Ale jiný cestující zase byly pěkný – i pěkně oblečený, protože se venku dělalo pěkně a teplo.

V Litoměřicích jsme se zeptali na cestu k Hornímu nádraží a dozvěděli jsme se, že tady jako kolem tý silnice, jo, a pak jako doleva a nahoru a přes park doleva, jo, a pak jako doleva a tam už, jo, bude přejezd. Nebylo to dvacet minut, ale jenom deset. Na nádraží jsme si koupili za 28 korun doplatek jízdenky, co nám chyběl, a šli do hospody na jedno stabilizační. Vevnitř se nedalo sedět ani vidět. Ale naštěstí venku měli dva stolky, a to jo. U jednoho seděli jacísi maturanti – asi devět holek a tři kluci. Nic moc, ani jedno pohlaví. A vedli takový řeči – prostě už jsme starý, no. Dali jsme dvě piva, nějaký brambůrky a oříšky a zamastili trochu karty, ale to už jsme museli jít na spoj do Blíževedel.

            Klasickej motoráček, mečící mezi polema. A pak už Blíževedly. S náma vysedla z vlaku skupinka trempů 2+2 a s nima nesouvisející hejno skautíků – byli nám všichni na obtíž, protože jsme se chtěli vyčůrat. Trempové na nás, kam a tak a že už v Blíževedlech byli – před x lety – a že jdou na Ronov. No, my šli trochu blíž. Po rychlé debatě, jestli hospoda a pak Hřídelík nebo obráceně, jsme šli kousek po červené, mírně zakufrovali (protože jsme tam

            už sakra dlouhou nebyli ani my) a za chvíli už stáli pod hřídelíckým převisem. Natahali jsme nějaký dřevo, naporcovali ho a v prvním slavnostním dýmu (ponivač všechno bylo trochu vlhký) si opekli buřty, čímž jsme zahnali hlad a těšili se na pivo. Hospoda je ve stejnejch místech, jen asi o dva baráky níž, a je tam dokonce i unterkunft.

            Bylo vidět, že se někdo snažil o krásu, jenže když ten někdo byl barvoslepej, materiáloslepej a rozmístěníslepej, tak z tý hospody nemohl vykouzlit nic jinýho. Ale jiná hospoda nebyla a nakonec poněkolika pivech bylo dobře. Vedle nás seděli 2+2 unterkunfti, o kus dál trápil jakýsi chlapík s jakýmsi jiným mladším chlapíkem kulábr. Piva roznášela utahaná výčepní. Po chvíli kecání jsme si zahráli šipky ( Brambůrek 3: Vajíčko 1) a pak jsme se přece jen osmělili a vytáhli prkna – na to výčepní poznamenala: „Taky jste to už mohli udělat!“ – a zamastili nějaký ty kolečka, a bylo to dobré (až na to, že jsme začínali v 11 a končili teda někdy ve 2). Obdrželi jsme čtyři paňáky slivovice a ještě nám bylo koupeno jedna celá PET litru piva (platil onen mladší chlapík – David) a pan Brambůrek koupil čtyři domácí koláčky.

            Na Hřídelíku jsme ještě rozdělali oheň, upekli poslední dva buřty, sežrali je i s botama a ulehli a usnuli – holt býr posiluje mír, posiluje chutě a zavírá víka.

            V noci pršelo, ale ne pod převis. Proto spíme pod převisem, ne vedle něj.

            Den druga

            Jój, jaké to ráno v přírodě. Ptákové cvrdlikají, vítr šumí ve stromech, sluníčko se dere skrz větve, listí a jehličí, v ohni sem tam ještě zabliká jiskřička a teploučko se rozlejvá po kraji. My jsme oba byli nějaký utahaný, takže jsme oka zase zavřeli, zase otevřeli…a až když se pan Brambůrek podíval na hodinky a zjistil, že je půl desátý, tak jsme vylezli.

            Zrobili jsme hyenu, ponivač jsme měli v plánu pohyb mezi lidma, nasnídali se – jo, domácí koláčky z hospody, zapili to pivem a Ahoj, místo!, se rozloučili s Hřídelíkem. Pan Brambůrek měl na sobě už maskáčové triko, ponivač ve víru nočního obžerství přesunul část hořtice z kelímku na bílý triko s emblémem Pan Brambůrek.

            Prošli jsme pěšinkou kolem zahrad, zastavili se v konzumu dokoupit chleba a konzervy s gulášem, na lavičce se mrkli do mapy, lokli si piva a chystali se k odchodu. V tom se k nám přikolíbal takovej mladej kluk a povídá: „Huňmachulgotakemuň ťuokleguň?“ „CO???“ „Mňumychlagetukleguň uňuhamemame?“ „Nerozumíme ti, promiň.“ V tom šla kolem jedna žena, která nás poznala ze včerejšího hraní v hospodě, takže na nás kývla; a na toho kluka: „Ahoj Jirko, co sháníš?“ „Mňémuňe uhejuhetuglamňe.“ „Tak pojď se mnou.“ A někam odešli.

            Protože teda místní řeči nerozumíme, sebrali jsme paky na záda a po červený značce hurá na Ronov, ponivač odemykání začínalo ve dvě a my byli zvědavý, co z toho bude.

Prošli jsme mezi barákama, vyprosili si vodu do lahve a vydali se krásnou pěšinkou na kraji pole s výhledem na Ronov – kus byl po silnici, ale naštěstí to nebyla žádná hájvej, ale okrska jak řemen.

            V lese už to začalo drobet stoupat, až jsme došli k rozcestníku s dřevěným posezením, který jsme hned využili. Na stromě byla připevněná cedulka, že duch Ronova (jméno jsem už zapomněl) nás nabádá, ať dovlečeme nahoru kus dřeva na oheň. Shora akorát šli dva turisti – chlap a žena, celkem postarší a zpocený; že je to nahoru tak čtvrthodinka. Dvacet minut, děla žena. Né, čtvrthodinka, ale do kopce, ale to vy dva, takový mladý, zvládnete. Dvacet minut a nashledanou. Pustili jsme se do toho – ten pravej krpál byl až za zatáčkou, ale nebylo to tak hrozný, takže za chvíli už jsme stáli u vstupní brány – jenom řepy jsme měli mokrý. Po cestě byli na stromech cedulky s obrázkama a textama, něco ve smyslu „Medvídci Pů, na hrad idů, mají blbé hlavičky – nevzali si  botičky.“

            Ronovská zřícenina je zachovalá a perfektní pro spánek; je tam udělanej takovej dřevěnej přístřešek. A ve vedlejším rohu byla připevněná plachta, pod ní kopec věcí – spacáky, motorová pila a jiný haraburdí, hořel oheň a u něj dva trempi. Sedli jsme si k nim – oni dva byli organizátoři Zamykání a byli úplně v pohodě – jeden byl Martin a druhej myslím David. Trempi a vodáci, takže za chvilku historky lítaly vzduchem, do toho se kolovala jejich slivovička a náš koňak chudých; i kafe nám udělali. Jak tak sedíme, začaly se scházet děti tak ve věku 4 – 14 let, k nim jejich učitelky a zároveň manželky kamarádů trempů. Na plakátu v Blíževedlech stálo, že tam bude kapela Všehochuť z Peček; prej přijede jen kytara a mandolína, basa těžko říct.

            Nakonec byla fakt jen kytara a mandolína – dva správní chlapíci, odkojený trempem; hned na nás, ať pomůžeme hrát, tak jsme to rozbalili a dobré to bylo, celkem dobré. Hrály se klasiky od Greenhorns – sice jen od C, ale to bylo jedno. V pauzách se popíjelo a za chvíli jsme měli sváteční náladu; jenže náhle jsme oba ve stejnej moment začali cejtit, že už nás pálí naše dobrá bidla, ačkoliv nabídka zněla slušně: hrát na Ronově tak do šesti a pak jít do Kravař do kántry hospody. No jo, ale kdo by roztáčel maminku Zeměkouli nohama? Takže v jedný přestávce jsme na sebe kejvli, sbalili saky do paků, paky na záda, několik fraktur pollexu s ostatníma – ba ne, obdrželi jsme velký díky – a hurá směr Peklo, nebo rozhodně Zahrádky.

            Debatovali jsme o tom, že to bylo dobrý, ale že jsme udělali moc dobře, že jsme se hnuli. Z Ronova jsme slezli na rozcestí a pak přes pole do vesnice Stvolínky, kde byl podle ukazatele motorest U Čápa – měli jsme žízeň i hlad, tak se to zdálo bejt dobrý. Ale ouha: v nějakejch půl čtvrtý už nevařili a měli za 40 korun jen dvoje topinky: buď ďábelský, nebo nějaký druhý. Dali jsme ďábelský.

            Obsluha byla velice neochotná, ostatní personál – rádobykuchař a něco beztvarýho, asi barman, se srandovníma vixlajvantovejma brejlema. U vedlejšího stolu sedělo pár trempů – tři kluci a jedna holka. Ale byli zahleděný do sebe a nejevili zájem o kontakt, dokonce ani na „Ahoj“ nereagovali, když odcházeli o dost dřív, než my. Venku seděla hezoučká slečna, ale s doprovodem a nejevící zájem o dva tatíky. Natlačili jsme do sebe topinky, zapili je pivem a rychle pryč, protože motorest U Čápa byl megaúlet.

            Červená vedla po silnici a tentokrát žádná okrska, ale pěkně hlavní, takže provoz jaxvině. Naštěstí asi za kilometr odbočovala doprava, přes vlakovej přejezd – to byl až kýčovitej pohled: přejezd, les, louka a krásný modrý nebe. Značka mířila přes osadu Malý Bor k Dolanskýmu rybníku a do vesnice Holany a bylo to krásná cesta s pěknými výhledy na okolí. U chatiček se mrcasili chatičkáři, buď něco kutili, nebo se hřáli, nebo chystali grily. U jednoho stavení jsme uvolňovali cestu staré Jawě s pěknou sajdou; debatovali jsme, jak jsou ty starý věci pěkný a že taková Jawa ani nerámusí, ani nesmrdí, prostě jenom jede a charakteristicky bublá, na rozdíl od současnejch motorek nebo nedejbože čtyřkolek, protože čtyřkolka svýmu majiteli ubere aspoň tři čtvrtě mozkový hmoty a nutí ho jezdit všude tam, kde je to naprosto nevhodný a takovej čtyřkolkář jenom rámusí, smrdí, plaší lidi a zvěř a ničí les, za což by si zasloužil všechny čtyři kola naštorc do prdele.

            Když jsme obcházeli ohradu s koňma, proti nám šla taková mladá žena: rázovala a tvářila se, jako když potkala čtyřkolkáře. Vedle ní jel na kole chlapík; když jsme přišli blíž, zrovna se zastavili a hádali se a nám bylo jasný, proč: ta holka byla Špaňelka a asi se jí nelíbilo jít v páskovejch botičkách po prašný cestě v nějakejch prdelákovicích, kde dávaj koně buenas noches. Kluk jí cosi vysvětloval, evidentně se jí snažil uklidnit, ale uklidni rozjetou Špaňelku, že jo. Holčina pak nasadila krok a nevšímavě nás minula; kluk s unaveným výrazem šlápl do pedálů a když byl u nás, povídá nám: „Vaya con dios!“ Protože jsme měli oba zatuhlý řepy, tak až potom nás napadlo, že jsme mu měli odpovědět: „Buenos aires!“ ale prostě to nevyšlo.

            Po pravý straně krásná osamocená skála v borovým lesíku a za chvíli jsme už procházeli chatovou oblastí Milčany, po levici rybník Velká Nohavice, po pravici rybník Holanský. Najednou rozcestník a že doprava zřícenína Vítkovec. „Jdeme?“ povídá pan B. „Jasně, a není to daleko, jen dvěstě metrů. Jo hele, vždyť je to tamhle!“ říkám já. Mezi stromy prosvítala jedna zeď s okýnkama, smutnej zbytek Vítkovce. Obešli jsme to a vrátili se zpět na cestu – ale před rozcestník, takže když jsme došli k němu, pan B. povídá: „Jdeme?“ „Jasně, a není to daleko…“ říkám já.

            Ještě jsme minuli dva mladý německý kluky (úplně bezcenná informace) a pak už jsme stáli u Holanského rybníka a dívali se přes vodu na ves, které dominoval kostel. A jak už pomaloučku zapadalo slunce a odráželo se ve vodě, jak ještě bylo dost teplo a průzračnej vzduch, dohromady se vytvořila krásná scenérie, kterou se pan B. pokusil zvěčnit ve fortygrafickým přístroji. Po hrázi rybníka jsme přešli do uličky, kolmo navazující na hlavní cestu a přes ní naproti už byla hospoda. Proti nám dvě kola vedla dva cyklisty – a to je pravda, tak to bylo. Cyklisti totiž byli namol. A jeden z nich si nás přeměřil krhavým zrakem a povídá: „Tam ty vole nechoďte. Tam to fakt není prdel.“

            Prdel to tam nebyla, ale vzhledem normální a pivem a jídlem super hospůdka s venkovním posezením a vnitřní standardní výbavou fčetně televize.

            Venku byly všechny stoly obsazený nesourodým davem lidí, který ale spojovala žízěň a hlad. A taky za chvíli odněkuď přišla ona parta trempů z hospody U Čápa. To už po nás jukli okem, že jak to, že jsme tady dřív, když od Čápa jsme šli pozdějš. Ale my se spíš věnovali pivu a pan Brambůrek i polívce. Při pohledu na jídla, která roznášel ochotnej a správnej vrchní jsme litovali, že jsme se u Čápa natlačili tou gumovou hrůzou, ale co se dalo dělat, že jo. Tak jsme se bavili tím, že jsme poslouchali tlachy podnapilejch cyklistů u vedlejšího stolu. „… no já ti ty vindous necpu, vole. Já programuju v péhápku, v delfi, prostě ve všem možnym, vole, a jsem fakt linuksák. Ty vole, jednou sem se totiž vožral a vodinstaloval jsem vindousy a dal místo nich linuksy a teď sem teda ten linuksák.“ A takhle furt dokola. Když už měli docela dost, tak přijel nějakej jejich kamarád a dali si ještě paňáka – ale jako správný cyklisti si dali vaječnej koňak, čímž to všechno zazdili.

            Před náma byl ještě kousek cesty do Zahrádek a i když se našim oudům moc nechtělo, přece jen jsme se zvedli a šli. Cesty byly podle mapy dvě možný – jedna po silnici a druhá na nedalekej kopeček a pak pamětihodnou alejí až do Zahrádek. Skutečnost byla taková, že cesta vedla nejdřív po silnici, ale pak se napojila na tu původní přes alej, která byla mimochodem nádherná; tvořili jí lípy, ale pořádný; byl tam stín, vonělo to tam lipovým květem a pobzukoval hmyz, prostě paráda. Před náma se začervenaly střechy zahrádeckejch domů. Na kraji vsi byl po pravý straně fotbalovej stadión. „Tak kdyžtak tady,“ řekli jsme si, ale ani jsme nemuseli, protože to bylo jasný, že když se zdržíme u nějakýho občerstvení, tak hotel Fotbal asi využijeme, pokud nás teda neubytuje Cameron Díaz se svojí spolubydlící Catherine Zeta Jones a nebudeme jim hrát až do rána, třeba na dudy.

            Po pravý staně za silnicí byla malá hospůdečka, ale minuli jsme jí, hodlaje očmuchat celou ves. Našli jsme ještě jednu hospodu (divnou) a taky zámeckou vinárnu. Ta to nakonec vyhrála – že prej dáme víno.

            Vinárna byla vevnitř dost mimo – vlastně to byla napůl diskotéka, kde na ztemnělým parketu vlál jakýsi opilec a pokoušel se zpívat. Ale vzadu byla velká zahrádka a to nevypadalo až tak zle, ale bylo tam plno. Protože se nám už nikam nechtělo, sedli jsme a dali pivo a pak teda to víno, celou flanděru, což nám rozjasnilo oka. Do toho přišli – no jasně, ty vandráci od Čápa a už nás neignorovali, to už nešlo, tak jsme se sesedli a kecali a byla to sranda, protože především jeden z nich vynikal takovým suchým humorem. Z jedné flanděry byly čtyři, ale tu čtvrtou jsme si odnášeli s sebou, anžto jsme byli hotoví. A to jsem zapomněl napsat, že jsme s sebou ještě měli petku piva z Holan – tu jsme měli pro sichr, kdybysme spali mimo pidlivizaci, což jsme původně chtěli, ale díky chuti na hraní a víno se nám to nepovedlo.

            Ještě, že jsou po vesnicích fotbalový hřiště, kde nikdo neotravuje, je tam střecha proti náhlýmu nočnímu dešti a vetšinou to není daleko z hospody. Přišli jsme, rozbalili Záhořovo lože, ulehli a umřeli.

            Den třega

            „….je hodin?“ Bylo – ani nevím. Asi devět. Svět se ještě pořád houpal, v puse ležela mrtvá kočka a žízeň šlapala na krk. Pomalu jsme vstali a ohřáli si plechovkovej guláš. Nebyl špatněj. Do toho jsme vypili celou petku piva a celou zbylou lahev vína, takže fuj! a za chvíli jsme byli tam, kde jsme včera skončili. Vysmátý a šťastný, že jsme venku na čerstvým vzduchu. Jenže už byla neděle a čas nás pomaloučku, ale neúprosně začal tlačit. Ještě jsme chtěli projít Peklem a do Český Pípy na vlak. Museli jsme se teda sbalit, hodit bágly na hrb a hurá do Pekla. Prošli jsme kolem zahrádeckýho zámečku – střecha po požáru ještě pořád neopravená a u vrat cedule s prosbou o dar. Ach jo. Na konci zámeckýho plotu se po červený značce vcházelo mezi pískovcový skály s různejma vytesanejma věcma, tu a tam byla u skalního převisu přimáčknutá nějaká chaloupka. V místě, zvaným Karba, bylo pár baráčků na sobě; krása a klid, a dál už červená mířila přímo do Pekla.

            Pekelský údolí je vážně pěkný, ale zrovna jako na potvoru tam byl kopec lidí – aby ne, když byla neděle a bylo hezky. Procházeli jsme údolím a probírali všechno možný, taky proto, že jsme měli ještě v sobě stopu alkáče z rána. I se mi na jednom místě zamotaly cvičky a uklouznul jsem na bahně, což se panu Brambůrkovi dost líbilo. Téměř na konci údolí značka najednou udělala čelém vbok a odbočila doprava do temný díry. Byl to průchod jeskyňkou, asi tak 80 metrů dlouhou. Sranda. Za náma vedli svoje plechový oře cyklisti postaršího věku, který to objeli. Jedné paní jsme půjčili čelovku, aby se mrkla do pekla. A když jsme jí pomohli ještě přenýst kolo přes padlej strom, rozplývala se, že džentlmeni ještě nevymřeli a tak.

            Za chvíli se údolí otevřelo a zazvonil zvonec, Pekla konec. Podle mapy to do Pípy bylo tak 4-5 km max. Jenže v družným tlachu jsme u boží muky zapomněli sledovat značku a věřili cyklistům – a proto jsme zakufrovali, aniž bysme o tom hned věděli. Takže když se ukázaly domky, byli jsme rádi, že jsme v Pípě. Ale prd! Nebyla to Pípa, nýbrž Sosnová, takže totálně vedle a TEĎ to teprv bylo nějakejch 5 km na kraj Pípy. Protože turistická značka vedla nějak divoce, najednou jsme šlapali betonovým chodníkem vstříc shluku továren a hal. Slušný slova z nás jenom padaly, to je fakt. Do toho pálilo sluníčko, jako by trénovalo na léto. Nakonec se pan Brambůrek zeptal strážného u nějaké továrny. „Tudy rovně, pak hned doprava, hned doleva a doleva a mezi halama a to už tam budete.“ Jenže rovně byly dva kilometry, doprava půl a když jsme přišli na křižovatku, tak doleva mezi haly, doprava mezi haly a nic jinýho; a ještě cesta vedla po náspu zrušený trati. „No sakra, gde to sme?“ Nakonec teda ty dva kilometry zase zpátky, ale po druhý straně továrny, pak doleva, znova doleva a zase nějaký dva-tři kilometry a už jsme se zase napojili na značku, jenže to už jsme šlapali mezi pípskejma barákama a jako na potvoru v pípskym ghettu, všude pípský nigaz a jejich bičiz. Náš průchod se obešel bez incidentů a nakonec nás už informační cedulky zavedly na nádraží. Vlak jel asi za 15 minut, což akorát stačilo na koupi lístku a jedný kofoly, která bleskurychle zmizela ve vyprahlejch hrdlech. Ve vlaku bylo volný místo, tak jsme hodili bágly na držáky a usnuli. Těsně před Bakovem jsme se vzbudili a celý rozespalí a zblbnutý z horka jsme rychle přeběhli na rychlík do Prahy, kterej byl už o poznání plnější. Volný místo bylo u mladýho páru, kterej si nás ale nevšímal – kluk se něco učil a holčina si četla knížku. Sedli jsme si a pomalu zase usínali, když v tom jsem cejtil, jak se mi motá řepa víc a víc; chtěl jsem si pomoct stabilizačním chvatem o pana Brambůrka, jenže pak jsem se probudil jak se mnou Brambůrek třepal a ptal se mě, co mi je, triko jsem měl mokrý od něčeho nevábnýho a holčina naproti mě držela za packu, měřila mi tep a ptala se mě, jestli jsem v pořádku. Prej jsem na pár vteřin upad do nějakýho kómatu, oči otevřený, z mordy mi tekla tmavá tekutina a na nic jsem nereagoval. Holčina s klukem byli ze zdrávky; proto to odborný měření tepu, holčina mi podala papírový kapesníky a pan Brambůrek mi půjčil triko, takže jsem se zcivilizoval a do Prahy to vydejchal – samozřejmě, že jsem se i omluvil, že tropím takový kejkle na obyčejný lidi.

            Ve Vršovicích jsme vylezli, došli těch pár metrů k práci, kde každej nased do svýho plechovýho miláčka, anžto domů cesta dlouhá a ještě v takovým hicu.

            Jako trénink na léto to vůbec, ale vůbec nebylo špatný.