Vandr Jedová 3

24.3. – 26.3.2017

Tenhle vandr nezačal v pátek 24.3., ale o týden dřív ve čtvrtek.

 Jsem pracovně ve Zlíně, jdu po náměstí u univerzity a najednou někdo volá: “Fredy!” Možná se tak jmenuje něčí pes, protože kdo by ve Zlíně věděl, že moje trampská přezdívka je Fredy; a kdo by mě poznal v civilu.

Ale bylo to na mě a byla to…Soňa! Soňa, která nás s kámoškou Helenou sebrala na loňským velkým vandru do auta a vezly nás kousek za Velehrad, nejdřív do kempu a pak do hospody, kde jsme jim hráli…

Dali jsme si čísla a až prej pojedeme na nějakej vandr poblíž, tak mám dát vědět.

Holo Móc sice není u Zlína, ale je to po dálnici a co – tak jsem to zkusil a Soňa mi odepsala, že ať jí napíšu, kde budeme v sobotu večer a že tam možná přijede i s Helou.

PÁTEK

Předvandrovní dohadovačky byly směrovaný k tomu, že pojeďmež otevřít sezónu 2017, pojďmež oslavit vzájemný narozky a narozky Yedowky a pojďmež zahrát Vláďovi do jeho nový hospody v Hladkejch Životicích, když už se mu ve Velký Bystřici nelíbí.

Pan Brambůrek sice Vláďu kontaktoval a hraní bylo domluvený, ale pak Brambůrek obdržel od Vládi o čtrnáct dní dřív esemesku: “Tak kde ste?”

No a když se domluvili, že Brambůrek nemyslel hned ten víkend, ale až dvacátýho pátýho, tak z Vládi vylezlo, že zrovna ten víkend nemůže; a tak jsme byli zase na začátku.

                A tak čumím do mapy a hledám, jak z Holo Móce; a voláme si s Brambůrkem a z něj vypadlo, že pojďme dobejt konečně tu zatracenou Jedovou, do třetice všeho dobrýho.

No OK, ale co dál? Hledám – a tady by to šlo: Bělkovický údolí, hospoda v Podskalí a projít krajem do Dolního Žlebu, tam je hospoda U Zlatýho muflona, sice to vypadá trošičku hogo-fogo, hlavně nabídkou kuchyně, ale třeba to bude zase nehledanej poklad.

Odsouhlaseno, domluveno. Ještě proběhne v pátek dopoledne těsně před odjezdem několik technickejch zpáv:

p. V.: ”Zdar, pane B., mám vodu, kus chleba, polívky, ešus a cosi na zub. Tak to brát nemusíš.”

p. B.: ”Super, to se máš, já si skočím spíš do hospody na pivko a něco k jídlu.”

p. V.: ”V sobotu ráno skočíš leda do prd.le…. :o)”

p. B.: ”No jo no, vodu a polívky mám taky, a lihovej vařič taky. V pohořanský prdeli je krám, ne?”

p. V.: ”Not sure. Ale vohníček na Jedový by byla stylovka…nebo po cestě dál, bůhví, kam dojdem.”

p. B.: ”No to je jasný, že bude. Uděláme selfýčko a dáme ho na fejsbůk a instagram.”

p. V.: ”To jedině, pokud máš tydle sociální vymoženostě. Já nic takovýho nemám, snad jen web starý dobrý Yedowky."

A je konečně pátek odpoledne a jak tak počítám, zjišťuju, že od nás z Dálnýho východu je nejlepší varianta jet do Holo Móce – autem. Sice je to na mastňáka, ale proklepnul jsem si to ze všech stran – a tak drandím osňující rychlostí sedumdesát za hodinu směr Holo Móc. Od pana Brambůrka mi v krabičce přistávaj optimistický zprávy, no prosím:

p. B.: “Tak už JEDU!!! Jupí”

p. V.: ”Jupí!! Já jsem taky na ceztě…” (hrubka proto, že jsem řídil a psal.)

A po nějaký době, kterou jsem strávil kroucením volantu, čuměním po krajině a přemejšlením o věcech, dojezdem do Holo Móce a zaparkováním kousek od nádraží:

p. B.: ”Česká Třebová. Ještě 40 minut. Jsou tu hezký holky, I když divně se tváří…”

p. V.: ”Tak to jedete načas! Já jsem v Holomóci, akorát jsem se převlík. Zabezpečim vozidlo a jdu tě na nádr čekat. Tady nejsou holky žádný. To bude tím, že jsem v autě sám.”

p. B.: ”Chyba, máš si stopnout nějakou pěknou stopařku. Autobus do Pohořan nám jede někdy kolem 19:15.”

p. V.: ”Tak tak. Stopařky nebyly vůbec žádný, ani stopaři. Co tady v těch Čechách děláte?”

p. B.: ”Hovno.”

p. B.: ”Už se těším, doufám, že na tu zatracenou Jedovou vylezem.”

p. B.: ”Hooooooštejn!!!!”

p. V.: ”Jedovou vylezem, I kdybysme se tam měli doplllazit. Hoštejn rulez!”

p. B.: ”Chacha, to už jsme si řikali dvakrát. Ale teď na to máme spoustu času.”

p. B.: ”Záhřeb…”

p. V.: ”Tak jest…poslechni, to jedeš vzpomínkovou trasu? :o)”

p. B.: ”Jedu, kudy mě šnelcuk veze.”

To už jsem stál na nádraží, prachy vybraný. Stojím na klasickým místě u schodů do podchodu k nástupištím, sleduju cwrkot, hlavně ten pěknej. U mě je taková ta kasička ve tvaru velkýho černýho psa, do který se vybíraj peníze na výcvik psů pro nevidomý. Už kolikrát jsme na tomto místě s Brambůrkem stáli při příjezdu nebo odjezdu z Holo Móce.

p. B.: ”Jsem tu.”

p. V.: ”Já vím. Jsem u pejska.”

A tak stojím psa-kasičky,  čekám, sleduju troje jezdící schody, vyvážející přibylce od vlaků a odvážející davy kamsi pryč, a hledám vršek kytary nebo klobouk, obojí neomylně patřící k Brambůrkovi.  A najednou cejtím, že za mnou někdo stojí. Brambůrek! Někudy to obešel a napad mě zezadu.

Zalomení palců, pozdravy, první hlt z placatky.

„Ty jo, to je, jako kdybysme se viděli včera, a ne před víc jak půlrokem,“ povídá Brambůrek.

A hned na místě blahopřání k narozkám – padá mi čelist: pan Brambůrek mi dává do ruky papírovou krabici, chránící malej originální bubínek.

„Když na to tak umíš, tak ať nemlátíš do kytary nebo do stolu,“ usmívá se Brambůrek, když vidí moje překvapení.

Já mu dávám jen drobnej dáreček – lahvičku s Amaretem, což je chlast, kterej se nedá dopít; a ústní sprej, kdyby se chtěl na vandru líbat nebo nějaký jiný čertoviny.

„Tak jdeme na ten bus, ne?“ sbíráme se, abysme už byli v přepravě na vandr. „Bus jede tady z před nádraží,“ vede nás Brambůrek. Já si sice vzpomínám, že posledně jsme jeli odněkud zezadu od nádraží, ale dobře, věřme starším.

Ještě si to ověřujeme od jedné mladé paní, čekající na olomouckou tramvaj.

„Autobus? To musíte tramvají, a ještě kousek pěšky,“ s roztomilým olomouckým přízvukem nám sází šroub do lebky.

„To je nějaká blbost, však to v řádu nebylo, že bysme museli kamsi jít,“ mudruju, zatímco pomaloučku jdeme po nástupišti. „Kam jede toto?“ koukáme na stanoviště nějaký linky.

„No – Dolany restaurace,“ brejlím na písmenka. „No a tam přestup a do Pohořan,“ kvituje Brambůrek. Jede to za deset minut.

Přeprava busem je standardní, jen jakýsi klučina bere svojí tašku z místa pro zavazadla, když vidí naše zavazadla. V Dolanech přeběhneme do druhýho busu a ten nás dokodrcá do Pohořan. Už je tma. Z busu vystupuje kupodivu dost lidí, mezi nima jakejsi pár – kluk a holka, který vlezou do baráku a Brambůrek tvrdí, že s ním jeli z Prahy vlakem, jen seděli ve vedlejším kupé. S náma se dává do řeči takovej týpek v béžový bejsbolce; prej kam jdeme a tak.

„No jo, jsou tady dvě hospody, Bouda a Šenk, ale do Šenku nechoďte, tam je to na hovno,“ děl týpek na naši odpověď, že jdeme do hospody a pak se uvidí. „V Šenku je blbej majitel, nikdo tam nechodí a chodit nebude, ten by měl zkrachovat.“

No dobrá, stejně chceme do Boudy, když posledně tam měli oslavu, což ale ve finále bylo dobře, protože v Šenku, kterej stojí za hovno, jsme hráli do pěti do rána. Jdeme, a najednou Brambůrek povídá: „A jsme v prdeli, Bouda má zavřeno.“ „Jak to?“ divím se, protože vidím vysvícenej štít. „Ahá, to je až támhle, já myslel, že je to tohle,“ ukazuje Brambůrek na jakýsi dávno zavřený stavení po pravý straně s nečitelnou vývěskou.

Bouda byla otevřená, jen v ní nebylo tolik lidí, jak jsme čekali na páteční večer. Ty bláho, kde lidi jsou? V Boudě seděl stůl tak pěti štamgastů, jakejsi pár, ještě asi jeden nebo dva lidi a my dva. Obsluhovala celkem pěkná, mladá holčina. Dali jsme pivo na žízeň, druhý…a topinku s kuřmasem na hlad.

„No, a teď to hraní, ne?“ dovolil jsem si navrhnout po jídle, pití a zvolení fírera – samozřejmě Brambůrka, když já vytáh osmičku a on devítku. „No jasně.“ Slečna vrchní taky nebyla proti, tak jsme naladili a pustili se do toho. A … dohromady nic. Žádná veskrze negativní reakce, ale ani žádná veskrze pozitivní, jen pár za náma si pozpěvoval. Tak jsme zahráli kolečko a najednou, i když se vrchní uculovala a dokonce i okýnko do kuchyně se zvedlo, aby bylo líp slyšet, se zvedli všichni lidi a najednou odešli.

„Snad jsme je nevyhnali,“ povídám.

„Ale ne, ale už končíme, tak ještě jednu a jdeme,“ řekla vrchní, a na dotaz, co chce zahrát, že prej nic, že je jí to jedno. Tak jsme zamastili jednu, zaplatili a octli se před hospodou. Vrchní a holčina z kuchyně sedly do auta a odjely.

„No co už, tak jdeme do Šenku, pojďme si ještě zahrát,“ nemuseli jsme to ani nijak rozbírat. Do Šenku to bylo jen pár kroků. Uvnitř parta starších mastila šipky, u stolu štamgastů seděl majitel a za výčepem stará známá majitelka, krásná především svejma klíčníma kostma. Všechno ostatní úplně stejný, jako před dvěma lety.

Majitelka za náma přišla, když jsme sundávali věci a sedali si, že co si dáme – jasně, že pivo. „Ale máme jen dvanáctku“ -  což nám bylo srdečně fuk, spíš jsme se pozastavili, že majitelka nijak nedala najevo, že si nás pamatuje; ale sotva jsme se usadili, tak majitel na nás volal, že tentokrát můžeme hrát hned, že posledně jsme hráli až pozdě – takže ten nás poznal.

A když donesla piva, i majitelka dala poznat, že ví, kdo jsme. Tak jsme nečekali a pustili se do toho. Jako minule – hráli jsme dost pro sebe, ale dost taky pro majitele a taky pro ten stůl šipkařů a šipkařek. Dobrý to bylo, hráli jsme všechno možný, jako vždycky, a měli jsme radost, že to jde. Osazenstvo nás i zkoušelo, jestli jim zahrajeme, co si budou přát – a všechno jsme jim dali, takže se i tleskalo a obdivovalo. Majitelka si i přála „tu od Kamelotu, jak tak ptákům vypadnou oči z ďůlků,“ neboli Velikej den. A pro nás to byla veliká noc, protože nám na stole začaly přistávat paňáky nějaký kořalky. Protože byl prostor, vyzkoušel jsem novej bubínek – a za moje psychedelický rytmy mě pan Brambůrek pochválil, že prej dobrý.

Ve dvě ráno jsme končili, zaplatili pár pěněz, rozloučili se s majitelama, přičemž majitelka se loučila tak nějak rozechvěle, až to pan Brambůrek okomentoval, sbalili krámy a na jistotu přešli ke krytý boudě na fotbalovým hřišti. Nebyla nějaká extra kosa, ale ani náhodou nebylo teplo.

Tak rychle do spacáčků a buenas nóčes.

SOBOTA

                V půl osmý nás probudil chlad. Šel jsem ulevit močáku a sice jsme s Brambůrkem prohodili pár vět, ale ještě jsme zalezli na necelou hoďku. Pak už se dalo vstát.

Do ranní hyeny a balení, kdy jsme litovali, že dneska asi nedostaneme čerstvej chleba se sádlem, který před pár hodinama ještě chrochtalo, přijela malej pikap, vylezla jakási žena, z dodávky vypustila dva psy a s jedním začala dělat na hřišti doslova psí kusy: pes se vrtěl doprava, doleva, přeskakoval všelicos, chytal frisbee a vůbec poslouchal skoro na slovo. Žena na něj řvala: „Yes, yes, no vidíš, super, to je vono, ty trubko trubkovatá“ a podobný vymoženosti. Druhej pes stál, čuměl a nikdo si ho nevšímal, tak pomaloučku přešel k nám, aby si všechno očuchal a dostal nějaký pohlazení. „Že prej ‚Psí hrátky tečka é ú‘, a na tohodle pejska sere,“ vrčel jsem pod fousy.

„Takže sbaleno, tak hurá, jestli tu není obchod,“ zavelel fírer. „… v týhle prdeli…“ doplnil jsem.

Ahoj, místo.

                Dole v Pohořanech nic není, tak kolem Boudy nahoru; a tady na první pohled taky nic není. Všude mrtvo, autobus odpočívá na točně, v blízkým baráku jakási žena meje okno. „Obchod tu byl, ale už je zavřenej, nejbližší je v Jívový.“

Hned vedle domu je rozcestník, říkající, že na Jedovou vrchol je to pět set metrů.

 „To jsem si myslel, že to je dál, tak pojďme tam a rozhodneme se.“

Červená vrcholovka vede kolem nekolika baráků, zatáčí do lesa a začíná stoupat, což je následováno funěním. Ale je to jen půlkilák – a trochu udejchaní, ale spokojení se zastavujeme pod cedulí „Jedová – vrchol.“

JEDOVÁ – VRCHOL! Na potřetí se povedlo!! Yedowa chüže, mnohem slavnější jmenovkyně nevýraznýho a obyčejnýho krtince, se zdraví, dává oslavnýho paňáka z placatky a dělá vrcholové foto.

Ale kam dál? „Já navrhuju po červený tím Bělkovickým údolím, na Podskalí a k tomu Zlatýmu muflonovi,“ povídám, „a je to tamtudy určitě hezčí cesta.“

Proti tomu ani fírer Brambůrek nic nenamítal, takže bágly na hrb a lidé, hurá do stopy. Po červený. Sešli jsme z Jedové na asfaltku k rozcestníku, pokochali se pohledy na Pohořany a nad nima se tyčící Radíkov a vydali se doprava k lesu. Za náma ze vsi vyšla nějaká parta lidí; podle slyšitelnýho kvokání to byly převážně ženský. První vandrovní metry, sluníčko svítí, ale není úplný vedro, spíš tak příjemně do chůze.

                Jdeme a před náma visí z větve fáborek a u pařezu je zastrčená zpráva asi takovýho znění, že „teď si stoupněte do kolečka a vydejte vzduch (slovo „vzduch“ bylo škrtnutý) zvuk a vydržte co nejdýl.“ Nejdřív jsme se smáli, jakej vzduch zvuk by šel vydat a šlo by při něm vydržet co nejdýl – ale přišli jsme na to, že z toho by bylo maximálně tak padesát odstínů hnědi. A to už se k nám cestou blížila ta banda, takže jsem se otočil a povídám jim: „Pojďte sem a dbejte pokynů na ceduli,“ ale ukázalo se, že ta cedule není pro partu ženskejch kolem šedesátky, dvou chlapů a jedný mladý holky, která udělala dva kroky bokem a že se toho zúčastňovat nebude. „Tak pojďte, slečno, s náma,“ lákali jsme jí, ale ti dva chlapi se smáli a že ať si vezmeme ty starý a oni si nechají mladou. Zasmáli jsme se, ale protože ty ženský dělaly strašněj randál po lese, radši jsme kopli do vrtulí, aby zůstaly co nejdál za náma. Lesní cesta mezitím seběhla z malinkýho kopečka na asfaltku a značka ukazuje, že jdeme doprava asi půl kiláku a pak šup doleva do lesa na začátek Bělkovickýho údolí. Trošičku jsme zaváhali na odbočce, protože sotva na stromě po pravý straně byla červená šipka, zabočili jsme; jenže nebylo úplně jasný, jak to vede, takže Brambůrek vytáh mapu a kontroloval, kudy jdeme – odbočka byla až za kousek, ale nevadilo to, prošli jsme lesem kolmo dolů a byli jsme tam, kde jsme chtěli bejt.

Parta hlučnejch ženskejch hned za náma.

                Na dalším místě to opět bylo takový nejednoznačný, až nás parta došla a prohodili jsme pár vět s chlapama z tý party; že před nedávnem byli nedaleko v Šifrový jeskyni, ale že údolí s potokem, kterým cesta vede, bylo dost zatopený.

Červená vytrvale klesala, až jsme došli přímo pod Šifrovou jeskyni, což je vlastně zbytek opuštěnýho břidlicovýho dolu. „Odbočmež tam,“ zavelel fírer Brambůrek, a tomu se nesmí odporovat, tak jsme se vydrápali asi padesát metrů nad cestu k jeskyni. Před ní stály dvě mladý holky a v jeskyni bylo vidět světlo baterky, pohyb a byly slyšet hlasy. Navíc průlez otevřenou železnou brankou byl dost úzkej na naše vytrénovaný těla. Tam nejdeme.

                Sešli jsme krátkým strmým sešupem zpět k potoku, kterej protéká celý údolí až k jeho ústí u Pohořan. Jak tak jdeme, tak hledáme, kam se nám ztratila červená? „Musíme asi přes na druhou stranu potoka, tam to vypadá víc vychozený,“ řekli jsme a po šutrech potok přebrodili. Z druhýho břehu jsme konečně červenou našli – na stromě, kterej byl vlastně v potoce. „Aha, takže potok se rozvodnil tak, že zalil cestu,“ pochopili jsme a teda po pohodlnější druhý straně šli až k místu, kde bylo potřeba zase po šutrech přejít už na správnou stranu potoka. Proti nám šla zase skupinka starších turistek a jedna se na pozdrav ptá: „Kluci, kde máte holky?“ Až pozdě nás napadlo, že jsme měli říct, že naše holky je celá ta skupina hlučnejch bab. Ale to by se nám tyhle turistky smály, pomlouvaly by nás po celý republice a kam bysme přišli, tam by nás hnali. Tak jsme se jen neurčitě usmáli, zamumlali cosi o tom, že máme všechny svoje manželky doma a mazali dál. Ale napadlo nás, že na balení holek je potřeba bejt pěkněj, a protože se nám to kdysi na vandrech několikrát povedlo, tak z toho je patrný, že na vandrech máme nasazenou hezkou hlavu. „Ale blbou, zatímco tu chytrou, ale ošklivou, máme doma,“ uzavřeli jsme teorii.

Údolí se otevřelo, červená nás vyklopila na asfaltku, pokračovala trochu doprava na most a za mostem ostře doleva, do chatařský a zahrádkářský oblasti, toho času z devadesáti procent vyprázdněný, ale o to to bylo lepší, protože jsme se mohli beztrestně posmívat nejrůznějším kutilskejm vylepšením různejch obydlí. Jak bylo vidno na každým třetím domku, fantazie českýho pseudokutila nezná mezí.

„Ale kde je ta zatracená hospoda V Podskalí?“ vrtalo nám v lebkách. Na mapě to byl jen kousíček. Ale bylo to vymyšlený asi jako okružní cesta, abysme se pokochali co nejvíc. Dělali jsme si srandu, že přes potok žádná lávka není, takže chataři do hospody musej obcházet přes most.  Konečně cesta zatočila doleva a na stromě před lávkou přes potok se skvěla cedule s informací, že k hospodě je to už jenom kousek. Lávka byla pérovací, tak jsme sí svejma tělíčkama, ověšenýma báglama a kytarama, pěkně rozhoupali. Ale jak už to bejvá, slunečníky byly stažený, nikde žádnej pohyb, hospoda zavřená a nedobytná. Dokonce ani nikde nevisela cedulka s otevírací dobou, jen na dveřích plakátek na vánoční koncert – „Vanočné koncert“jakýhosi brnkálisty z Anglie. Obešel jsem hospodu dvakrát a bral za kliku, jestli náhodou nevznikne očekávaná protiakce.

Ale když je něco mrtvý, tak je to mrtvý.

„No nic, ty máš polívky a chleba, já mám polívky a liháč. Ty máš vodu, já mám....“ odmlčel se významně Brambůrek, “dvě piva!“ Sedli jsme si k jednomu stolku, vytáhli všechny propriety a začali vařit, přesně jako Yedowa Chüže. Proč? Protože už začátek byl dobrej:

Nalil jsem vodu do ešusu, Brambůrek podpálil pod liháčem a hrabaje se v sáčku, krčil nos: „Hele, já asi nemám dost lihu.“ Tak nalámal větvičky na ještě menší větvičky a topil pod ešusem v liháči větvičkama. Já zatím vzal jeho a mojí gulášovku a podíval se, jak se připravujou.

Moje: vsypte obsah sáčku do STUDENÉ VODY, přiveďte do varu a za stálého míchání vařte 10 min.

Jeho: vsypte obsah sáčku do VROUCÍ VODY a za stálého míchání vařte asi 8 minut.

Takže zásadní rozpor v přípravě. No co už? Vodu jsme ohřáli a vsypali obsahy obou sáčků, teda potkali jsme se na půli cesty. Během příprav jsem zjistil, že jsem doma nechal lžíci, teda jak to budu jíst? No prosím... Brambůrek, míchajíc polívku, pozoroval, co nám to v ešusu vzniká – pozorování jsme podpořili hltem rumu. „Hele, tady vzniká nějaká bažina,“ ukázal mi konzistenci. „Ještě by z toho mohly začít bublat bahenní plyny,“ smál jsem se a pak jsme se smáli oba, když pseudopolívka začala dělat přesně to, co jsme předpověděli.

A tak za občasnýho míchání, sledování řídkýho provozu a cvrkotu, debatování o všem možným a tetelení se v celkem chladným, ale jasným odpoledni, jsme dovařili tu baštu a systémem „dva plus dva,“ teda dvakrát nabere Brambůrek, dvakrát já; byla bažinatá hnědá superslaná kaše, vzniknuvší spojení dvou sice gulášovejch, ale jinak naprosto rozdílnejch polívek, sněděna, k tomu jsme žaludky zalepili chlebem, plechovkovým pivem a i na trochu rumu se ještě dostalo. Ešus jsem umyl v řece, sbalili jsme krámy a vyrazili přes houpací lávku dál. Značka mírně vystoupala do lesa a pokračovala celkem pohodlnou cestou, občas rozježděnou traktorama. V břiše bylo plno, ale za chůze jsem začal otevírat na Brambůrka hubu, až už jsem to nevydržel a požádal fírera o svolení, shodit bágl, rozdělat celtu a na hodinku si schrupnout. Čul jsem, že kdybych to neudělal, tak bych večer hodil čelovku, až hamba. A protože fírer je bytost veskrze hodná a velkorysá, jak jsem poprosil, tak jsme udělali. Během mojí rozdělávky ležení fírer zaběhl do lesa na kávu a pak už jsme se natáhli a zavřeli oka.

Po chvíli se ale Brambůrek zved, že je mu chladno, a že radši bude vzhůru. Já jsem na tu půlhodinku ještě stihl zabrat. Probral jsem se dost odpočatej, takže bez dlouhejch řečí byly odpočívací propriety sbaleny a pokračovalo se dál. Z lesa ven už to nebylo daleko a hned se přes pole objevily střechy Domašova u Šternberka.

„Je to docela velký, mohla by tam bejt hospoda,“ malovali jsme si. A na padesát procent se naše touhy splnily, protože hospoda tam byla, ale zavřená, a na ní cedule, že sice je zavřeno, ale turisti můžou zazvonit na zvonek paní Pospíšilový, nebo zavolat na telefonní číslo. Fírer Brambůrek odvážně stisknul dlouze zvonek.

Nic.

„Tak zkus ten telefon, nejhůř se nic nestane, nejlíp dostaneme pivo.“

Nic.

Hmmm, no co už. Vyrazili jsme dál. Vyšli jsme z vesnice a zastavili se na křižovatce, která nám nabízela dva osudy: buď teda jít směrem na tu hospodu Zlatej muflon přes Těšíkov a Libinu, nebo jít po silnici na Jívovou, kde, jak jsem si pamatoval, byla taky hospoda s poetickým jménem Masné krámy, což, jak jsme vědeckou disputací objevili, je název periody ženy při těle. Přitom jsme vymysleli skvělé hospodské jídlo bobra s čokoládou, což očekáváme, že bude příští sezónu kvalitativní měřítko pro udělení michelinské, nebo aspoň pohlreichovské hvězdy.

Stojíme, radíme se, čumíme do mapy a v tom Brabůrkovi volá zpět paní Pospíšilová, že nejsou doma, ale budou tak za dvě hodiny, aby otevřeli hospodu. Přitom Brambůrka napadlo, že bysme do toho Muflona radši měli zavolat, aby tam náhodou nebyla nějaká oslava, což by znamenalo prd s hraním. Hned to zrealizoval a příjemnej ženskej hlas mu pověděl, že tam dneska jsou oslavy hned dvě, takže směr na Jívovou byl jasnej. Kolem nás mezitím prošly jakýsi dvě panenky silnicí, pozdravili jsme se, ale nic víc z toho nebylo.

Jak napověděla mapa a ukazatel u silnice, do Jívový to bylo nějakejch sedum kiláčků; ale k Muflonovi to bejvalo o jeden-dva dál, tak jsme na tom vlastně vydělali. Bágly a kytary na hrb a jdeme. Cesta nám nějak uprašovala a krajina kolem byla hezká, takže první tři kilometry byly příjemný. Silnice spadla do Bělkovickýho údolí – ne tam, kde jsme šli, ale kdybysme nešli rovně na Jívovou a šli doprava, tak bysme došli zase k zavřený hospodě v Podskalí  - a zase vystoupala poměrně prudce serpentýnama kousek před Jívovou. Na kládách u cesty jsme si chvilku odpočali, napili se vody a na oschnutý záda zase se sakrováním hodili bágly s propocenejma zádama – to už je taková klasika, že se to nikdy neobejde bez připomínek. Ještě pár zatáček už víceméně na rovince, ještě se vyhnout několika autům, například takovýmu malýmu červenýmu autu, ve kterým se vezlo pět ohromnejch dělníků; a už jsme vlevo za halama JZD viděli věž kostela. Silnice ale nevedla přímo k tomu, museli jsme to trochu obejít, ale co bylo dva a půl kilometru?

                No docela dost na naše upajdaný, nezvyklý ťapky, který odešly dneska šestnáct kiláků.

Už jsme měli hlad a žízeň. Vedený zkušenostma jsme mířili přímo ke kostelu, ale abysme se nedostali do prekérky, Brambůrek se zeptal jakejchsi chlapů na zahradě jednoho z domů u cesty, kde že jívovští prolévají hrdla. „Kolem kostela a tam to uvidíte,“ dostali jsme nečekanou odpověď. Naproti kostelu jsem odběhnul ke krámu – je to v cajku, v neděli mají od sedmi od rána, nějakej Nguyen Huyen Duc, jak jinak.

                Ale před náma se už za malým kopečkem zjevovala velká bílá cedule s červeným nápisem „Masňák.“ Tedy země zaslíbená. „To se těším, co to bude, dáme pivko, jídlo, zahrajeme si....“ tešil jsem se.

Hospoda byla mrňavá, zahulená, ale plná lidí. Všechny stoly obsazený, za barem chlapík - vrchní tak v našich letech. „Jééé, kytary, dneska to rozjedeme,“ pokřikovali na nás chlapíci, ale jen pár pikosekund, protože se zase zabrali do sledování bedny, ve který bežel nějakej super stupidní film o mladý holce, která měla volkswágna brouka, kterej byl jakože živej. No kravina na entou, ale všichni na to koukali, jako kdysi v jedný hospodě chlapi na Angeliku.

Shodili jsme bágly a kytary u nezapálenýho krbu (prej „tak udělejte dřívka a zapalte, ať je teplo“) a sedli si k jedomu chlapovi, kterej seděl sám u stolku přímo proti bedně. Dali jsme pivo a poprosili vrchního, jestli by nám vohřál mraženou pizzu, k čemuž lákala cedule na barpultu.

„Klidně, ale mám zelňačku a asi zbytek guláše, kdybyste chtěli.“

„No tak se mrkněte, a když budou dvě porce, tak si dáme.“

Byly dvě porce a bylo to fakt super žrádýlko – i polívka, i guláš; rohlíčky čerstvý, masa metrák, pěkně cibulka, knedlíčky a pivo, který do nás zajelo jak do kanálu.

                Po tak dobrým jídle po skoro celým dni na čerstvým vzduchu bylo možný jen zatrávit to, tak Brambůrek vytáhl legendární kapsičku dobrý zábavy s kostkama, kartama, propiskou a papírama. Na papírech jsme našli rozehranou partii kostek a jali se v ní pokračovat; co na tom, že partie byla tři čtvrtě roku stará. Jenže ouha!, hned druhým hodem Brambůrek hodil pět trojek, což podle nepsanejch pravidel znamenalo paňáka. „Schováme si to,“ rozhodli jsme moudře, mastili kostky dál a přitom vymejšleli, jak to dáme s hraním. Nakonec jsme se ptali vrchního, ale ten, že ne, že nad nima bydlí jakejsi chlap, co chodí na noční a hraní prostě zakazuje. No nic, tady z toho asi nic nebude, nebo uvidíme; a hráli jsme kostky dál, i proto, že už jsem psal Soně, kde jsme a ona, že jede za náma, takže nemělo smysl teď měnit lokál.

Během hraní kostek jsme poočku sledovali cvrkot; bylo vidět, že hospodská banda se dobře zná, že to jsou kámoši a sousedi. Jeden z druhýho si utahoval, ale na přijalný úrovni; prim v tom hrál vrchní, takovej menší týpek, ale hubu měl proříznutou pěkně.A dokonce fotbalista, jak vyplynulo z debat, ldyž jedna část hospody řešila nějakej místní fotbal – padesátá devátá liga, ale kecy měli, jak při utkání UEFA. Do toho přijela majitelka hospody, taková obyčejná ženská, ale od rány.

Ke stolu hned u dveří si sedla jakási místní květinka, kterou ale ostatní asi neznali, potože se s ní nikdo nebavil, jen vrchní si k ní sedl a tahal informace.

                Štamgasti pak začali s majitelkou hrozně řešit, že nějakejm lidem ve vsi se mělo narodit dneska dítě, že prej se narodil kluk, ale měla to bejt holka. „To je blbost,“ prohlásila s rezolutním obličejem jakási žena, „však jsme s nima nakupovali věci pro holku.“ „No ale narodil se kluk, prej,“ oponovali jí chlapi, v ten moment evidentně odborníci na rození dětí. „No a když je to teda kluk, tak jaký dostal jméno?“ kontrovala žena. „Max.“ „To je jako co?“ „Maxmilián.“ „Ty vole, to je jako pro psa.“ Do toho se někdo zeptal: „Hele, jak se to děcko jmenuje?“ „No Max,“ informovali čerstvě informovaný. „Max? To je jako pro čokla,“ vynalézavě kontrovali ti druzí, co asi nebyli duchem mezi ostatníma. Nakonec někoho napadlo, překvapivě v našem jednadvacátým století, že by mohli vzít mobil a zavolat. Zjistilo se, že se dítě ještě vůbec nenarodilo, ale je už s mámou v porodnici.

Řešili jsme, co s náma.

Vrchní nám ještě dones piva a že prej by se zeptal majitelky, ať rozhodne. A jak už to tak bejvá – když se něco má povést, tak se to povede; a majitelka kejvla, že proč ne? Tak jsme vytáhli stroje, naladili a pustili se do hraní – a všichni zpozorněli, protože si asi obligátně mysleli, že s sebou vláčíme omlácený španělky a vrchol naší produkce bude roztřesená Vlajka.

Na country kolečka, kterejma vnadíme a zároveň se rozehráváme a rozezpíváváme, lidi jen čuměli, někdo trošku otevíral hubu a většina si podupávala. V malý pauze jsem šel na záchod a při návratu čumim, kdo to u Brambůrka sedí: Soňa! Přivítali jsme se, hodili malej pokec o tom, jak to dneska bylo s hraním na vlásku, a pak jsme se do toho s Brambůrkem s obnovenou chutí pustili. Dost možná jsme se taky trochu vytahovali před Soňou. Pozdějc mi Brambůrek vyprávěl, že když Soňa vlezla do dveří hospody, polovina chlapů přestala mluvit a polovině spadla čelist, že co tady taková kráska chce, a když si prej sedla k Brambůrkovi, údiv hospody neznal mezí.

Tak jsme hráli, svižný, rychlý vypalovačky; ale sotva jsme přeřadili na šedesátky, Olympiky a tak, se začalo vrtět; a když jsme přešli na Kabáty a podobný vypalovačky, začalo se zpívat, tancovat a dělat bengál. Samozřejmě jsme je potom zabili Slavíkama z Madridu a podobnejma španělskejma rytmama a za odměnu nám místní poslali zelenou; a vrchní, liška podšitá, nám nalil velkýho paňáka a pořád dolejval, jak nám přistávaly další a další paňáky. Označil jsem naše paňáky jako nekonečnej hrneček.

Hráli jsme od Kabátů „Když se u nás chlapi poperou“ a to už jsme měli hospodu tak ochočenou, že když jsem v refrénu po verši „...tak vezmem...“ zařval: „VIDLE,“ tak celá hospoda zařvala „ANEBO LOPATY!“ Bylo to jedním slovem super, myslím, ze i Soně se to líbilo – aspoň nevypadala nespokojeně; zpívala s náma a strčil jsem jí do ruky bubínek, ať si zamlátí. Borci z hospody se nás v mezičasech ptali – odkud jsme, co tam děláme a tak. Jeden chlapík na mě: „Můžu se vás na něco zeptat?“ Odpověděl jsem: „NE!“ – a i když jsem se zasmál, tak chlapík sklopil hlavu a že prej když ne, tak ne. Ale zeptal se, spíš teda nevěřícně okomentoval, že bysme s Brambůrkem utáhli asi klidně celou svatbu a asi se mu to moc líbilo, každopádně tancoval s ženskejma, a když nebylo, tak s chlapama.

Nakonec si všichni začali přát a povedlo se, že ani jednou nás nikdo nenachytal. A když přání dozněla, pustili jsme do nich další nářez: Brambůrek pak nasadil „Milana“  a to se řehtali fakt všichni, včetně nás, a pod brambůrčí taktovkou jsme zvolnili a dali i Pinkáče, což zase kvitoval jakejsi kluk u stolu vlevo ode mně; a Soňa, která má moc ráda Brain Damage. Nakonec nám chlapík, kterej se nás chtěl na něco zeptat a bylo mu řečeno, že ne, dal - už v dost společensky unaveným stavu – každýmu pod šátek stovku a ještě potom hodil dvoukilo na stůl, čímž nám zaplatil dobře devadesát vosum procent útraty. A nakonec, když odešel, tak nám ostatní řekli, že to je jeden nepříjemnej chlap a že snad nikdy ho neviděli takle rozradostnělýho.

Samozřejmě, se Soňou jsme v mezerách mezi písničkama debatovali, jak se má, děkovali jsme jí, že za náma jela až od Kroměříže, a povídali jsme jí, jak jsme tenkrát vlastně dali zbytek vandru na Chřiby. Bylo to moc fajn, že za náma přijela, že s náma seděla, že nás podpořila v produkci. Dohodli jsme se, že když pojedeme někdy v tu stranu, třeba na Rusavu, že jí dáme vědět a zase bysme se potkali. Konec konců – za záchranu před totálním promoknutím na vandru do Chřibů jí máme co děkovat.  Ale čas už pokročil a Soňa se zvedla, že musí domů. Šli jsme jí vyprovodit k autu, moc poděkovali za podporu při hraní, pac a pusu a Soňa odjela. Povídala, že super, že se jí to moc líbilo, hlavně ten obrat, když to na začátku vypadalo, že hospoda úplně hrací nebude. Vysvětlili jsme jí náš objev, že asi každá hospoda je hrací, když tam přijdeme, protože to hraní s sebou nosíme my, ne ta hospoda; a sledovali červený světla Soninýho peugeota, dokud nám nezmizely za kopečkem.

Vrátili jsme se do hospody, ale už jsme nehráli, Soniným odjezdem se tak pěkně uzavřel večer. Už jsme jenom pokecali s místníma – já se stolem po levici, Brambůrek se stolem po pravici. Byli jsme chválený za super hraní, dobrej zpěv, že to bylo to nejlepší, co zatím v hospodě měli. Dokonce jsme byli extra pochválený za anglický písně, že prej je vidět, že anglicky umíme.

U stolu, se kterejma se bavil Brambůrek, seděl kluk, Franta, kterej že prej taky hraje v kapele. Nutil jsem mu kytaru, ať si zahraje; dokonce si myslím, že i zkoušel něco brnkat, ale nebylo z toho vůbec nic.

                Bylo lehce po půlnoci.

Zaplatili jsme směšnejch třicet kaček útraty, vzali dva lahváče, brambůrky a věnečky a vyrazili na místo chrupky, který nám poradil vrchní; že prej celou vesnicí zpátky, pak doleva, kolem posledních baráků a po levý straně bude hřiště a u něj dřevěná bouda s grilem, prej tomu říkají „udírna.“ Přesně podle instrukcí jsme to našli, Jívová spala a klid rušili jen psi, který jsme rozštěkali, a šumící výbojky v lampách. Udírna byla celkem čistá, jak jsme zjistili díky rozsvícený Terezce a baterkám. Otevřeli jsme pivka, popili, snědli věnečky, nasádlili se do spacáků a umřeli.

V noci mě budil silnej vítr, kterej ohejbal stromy a mlátil střechou udírny.

NEDĚLE

Ráno mě probudily dvě věci: plnej močák a vítr. Svítalo. No co už – vylezl jsem z vyhřátýho spacáku a z udírny, aby se mohlo vylučovat, ale jaký bylo moje překvapení, že vítr, co foukal, byl úplně ledovej. Než jsem se vrátil do spacáku, pěkně jsem drkotal zubama, až jsem cvakáním a šustěním probudil Brambůrka. Ale ještě jsme na chvíli oba zabrali, než jsme otevřeli oči oba, vysoukali se ze spacáků a pomaloučku, za stálýho sakrování na tu zimu, pobalili a nachystali se k odchodu, nabalený do všech teplejch věcí, co se daly. Ještě mezitím přijel jeden chlapík, kterej byl včera u hraní; přijel cosi vzít v boudě pro fotbalisty a nabídnul nám, jestli nechcemem pustit vodu na hyenu.Stačily nám vlastní zdroje z petky.

„Ahoj, místo,“ pozdravil jsme, s báglama na zádech, vyčištěný mordy a uklizenej bordel, udírnu. Cesta do vesnice byla delší, než cesta v noci z vesnice. Ještě, že jsme šli najisto, Nguyen Huyen Duc to jistil. Ale jaký bylo naše překvápko, že neměl pečivo! A ani ostatní sortiment nevypadal lákavě. Naštěstí jsem objevil balený pidimakovce, tak jsme každej dali dva a k tomu flašku minerálky; ještě jsme se při bloudění krámkem stihli aspoň trochu ohřát. A kde to sníme? Venku na zastávce busu, aspoň trochu krytý před větrem, protože to nebylo plastový posezení, ale bytelnej domeček, s přímým výhledem na Masňák. Stojíme, tlačíme do sebe mák – bohužel ne syrovej; a v tom vylezla z Masňáku majitelka, cosi tam kutila, pak se otočila a mávla na nás, že ať jdeme do hospody, ještě zavřený. „Kluci, mám polívku, zelňačku.“ Tu jsme nechtěli, tak nám majitelka vnutila domácí sušenkovej koláč a ještě k tomu kafe a pivo, v teple, takže se nám huby roztáhly do rohlíků.

Majitelka nám hrozně děkovala za hraní, že nepamatuje, kdy se všichni svorně tak výborně bavili a udělali jí takovou tržbu; dokonce od nás vymámila kontakt, že až pojedeme tam, tak ať se ozveme dopředu, že uděláme nějakou velkou akci pro celou vesnici.

Pak přišel takovej postarší chlapík s malým bílým psem. „Chlapi, vy jste tady večer hráli?“

„No, to jsme byli my.“

„Perfektní, kluci, to byla paráda, moc se mi to líbilo, výborně se to poslouchalo,“ chválil chlapík.

„To je ten, co bydlí nahoře, tak to se ještě nestalo, aby nám někoho pochválil!“ pošeptala nám majitelka, evidentně vyvedená z míry nejvyšším jívovským vyznamenáním.

„A nechte tady kontakt a ozvěte se, uděláme akci,“ vymejšlel chlapík už vymyšlený,“ a budeme grilovat a péct ryby, vy budete hrát a pak se vám vybere do klobouku a to bude celý vaše.“

„A spát byste mohli za hospodou na zahradě,“ posnažila se majitelka.

„Ne. Spát budou u mně, tady v podkroví dostanou pokoj,“ rozhod ten údajně nepřijemnej chlapík, na nás, jak když krájí tureckej med.

                Dojedli jsme, dopili, nezaplatili, protože to bylo zadarmo, rozloučili se a s plnejma žaludkama se vydali na trasu. Venku bylo teplejc, i když foukal vítr – tak buď se oteplilo, nebo jsme se oteplili my.

Museli jsme jít po žlutý do údolí na železniční stanici Jívová, což je ovšem od Jívový tak čtyři-pět kiláků; a pak podél řeky, železniční tratě a po silnici až do Hluboček-Mariánský údolí, protože tam jsme chtěli chytit vlak do Olomouce a byla zrovna výluka, takže vlaky jezdily až tam odtud.

Proběhli jsme mezi jívovskejma baráčkama a žlutá nás vyvedla na asfaltku přes pole. V dálce byl vidět les.

Na otevřeným poli se do nás vítr opřel s velkou silou, profukoval všechno, co jsme měli na sobě, až jsme se otřásali jak psi. „Až budeme v lese, bude nám fajn,“ vrčel Brambůrek, mimochodem opět fírer, což si vytáh ještě v hospodě při kafi – já vytáh červenýho spodka a on červenýho krále. Ještě tam jsme zkontrolovali, jak nám vlak jede – a od voka trefeno to bylo akorát.

K lesu to bylo jen dva kiláky, který jsme přešli skoro závodním tempem; a konečně nás objalo přítmí stromů, klid lesa a především žádnej vítr, tudíž se na pěti metrech oteplilo pocitově o několik stupňů. Na rozcestí šla žlutá doleva, ale my šli po pohodlný alfaltce doleva do údolí. Jak se cesta do něj zařízla, po levý straně vylezly zajímavý skály. Sporadicky nás míjeli cyklisti -jedni jeli proti nám a žena cyklistka vypadala vyflusaně, tak jí Brambůrek motivoval, že v Jívový je otevřená hospoda.

                Vytrvale jsme klesali do údolí a k trati.Najednou nás míjejí cyklisti – manželskej pár, jehož ženě Brambůrek sliboval tu otevřenou hospodu. „Byla zavřená,“ volala na nás cyklistka. „Hm, holt vandrákům otevře,“ utrousil Brambůrek. To už jsme přišli na kraj Hrubý Vody, podešli vlakovej most a dali se doleva. Teď nás čekalo nějakejch jedenáct-dvanáct kiláků na nádraží v Hlubočkách. V údolí pralo sluníčko a nefoukal vítr, takže to, co jsme na sebe nabalili v Jívový, jsme rychle sundavali.

Cesta po silnici byla jednotvárná, tak jsme jí ukrátili plkáním o všem možným  i nemožným, až jsme došli do Hluboček. Potkal nás postarší chlapík s postiženým synem na procházce, prohodili jsme pár vět.

                Konečně jsme poznávali místa kolem nádraží v Hlubočkách – domov seniorů, hospodu; a tešili se, že naše čtrnátikilometrový martyrium bez zastávky z Jívový je u konce. Koupili jsme lístky do Olomouce a sedli do vlaku. Zbejvalo asi dvacet minut.

Vlak se zaplnil a pohnul do konce vandru. Motorák drkotal a minul Velkou Bystřici-Zastávku. Na hospůdce byla velká cedule „K pronájmu.“ Tak jsme vymysleli, že se rozvedeme, přestěhujeme do Bystřice a pronajmeme si Zastávku my. Ale co děti? Neměly by si, kde hrát, tak jsme plán zase zavrhli.

                Olomouc.

Prošli jsme od motoráčku kolem pejska, kde jsme se před chvílí setkali, do nádražní hospody na polívku – gulášovou pro mě, knedlíčkovou pro fírera. A k tomu kofolu, protože oba jsme už byli skoro ridiči. A nastal čas přesunu na perón, kam za chvilku přisvištěl Brambůrkův rychlík. Brambůrek se trochu mrcasil, že prej jeho místenka je do třetího vagónu od konce, ale bylo to jen do druhýho od konce. No aspoň jsem s ním absolvoval poklus. Ale do vlaku přes zatmavený vokna vidět nebylo, tak jsem nazdařbůh mávnul kamsi, kde jsem jen tušil postavu se širákem na hlavě, báglem na hrbu a kytarou přes rameno.

                V boční uličce na mě už čekalo moje auto. Vyrazil jsem vedlejšíma cestama domů.

Zkusil jsem zapnout rádio, ale nasládlej optimistickej tón všech hlasatelů mě pil krev, tak jsem zase rádio vypnul a nechal myšlenky, ať v tichu poletují krajinou jen tak. A v duchu jsem slabě, ale zřetelně slyšel dvě kytary.