VANDR KOLEM LITOMYŠLE – červenec 2017

 

Jako vždycky...předmluva

                Ještě, že letos jsme se netrefili. Bylo to o jeden den – 13. totiž nebyl pátek, ale čtvrtek. Smůla by se nám teda neměla lepit na paty, to by bylo v suchu. A co to ostatní, jakože trasa? To už jsme měli taky v suchu; po vyloučení všeho možnýho i nemožnýho jsme se nakonec dohodli, že letos je to především o společný účasti, a ne o trase, tudíž podstatný bylo, že se sejdeme a že si užijeme deset dní našeho paralelního života. Dohoda zněla na Českou Třebovou, k tomu jsem teda aspoň nahrubo hodil trasu, kterou mi pan Brambůrek schválil – a tak po velkým očekávání přišlo 14.7. a já ....

 

PÁTEK

... jsem se moh v klidu nechat odvézt z práce na nádraží, sednout do rychlíku a po hvizdu píšťalky výpravčího se zase nechat unášet vlakem směrem k netušenejm cestám, neplánovanejm zastávkám a neuvěřitelnejm příhodám.

Rychlík jel kupodivu na čas a cestu do Český Třebový jsem v podstatě nevnímal: seděl jsem si v takovým tom vagónu, kterej vevnitř už vypadá jak letadlo – sedadla po dvou za sebou a jen vobčas čtyřka; já seděl na dvojce sám s kytarou, civěl z okna na ubíhající krajinu a přemejšlel o nejbližší budoucnosti, do toho sem tam jsem si poslal nějakou smsku s Brambůrkem, kterej už taky útočil na Třebovou, ale pochopitelně od západu, a ještě jsem si cestování zpříjemnil nějakou tou pikslou piva, o kterou jsem odlehčil vozejk pinglíkovi, kterej ho protlačoval mezi polospícíma lidma.

Zaplať pánbůh, už jsme tady. A podle poslední smsky je už tady i Brambůrek. Vlak inteligentně zastavil u nádražní budovy, aby si trempové šetřili nožičky; vylez jsem na perón a čekal, že uvidím brambůrčí siluetu. Nebyl tam.

Prošel jsem k pokladnám, rozhlížím se – sakra, kde je?

V tom vidím hubu roztaženou do úsměvu; Brambůrek se schovával za poutačem a sledoval mě, jak se točím dokola na místě jak figurka na gramci. Objetí, palce a všechny dny od posledního rozloučení se někam rozplynuly.

„Já ještě vyberu prachy a lidé, hurá,“ ozřejmil jsem nutnost získat kousky obarvený kůry, jejichž výměnou získáme na trase minimálně stravu a pití v maximálním množství. Tak se stalo, my vyšli před budovu a začali nohama roztáčet zeměkouli, tak, jak se na správný tuláky patří, po ulici do podchodu pod tratí a parkem pořád vzhůru do kopečka, aby bylo jasno, že po rovině je to pro začátečníky. Trocha debaty nad značkou – jedna, červená, vedla přímo na kozlovskou rozhlednu, ale druhá, zelená, ač to brala k rozhledně obloukem, tak šla přes hospodu „Hory“ a to byla její kruciální výhoda, protože jsme chtěli do něčeho klapnout čelistma a proložit to pivem.

Zelená nás provedla do mírnýho kopečka parkem, přes takovou vilovou čtvrť po rovince, abysme si vydechli, a pak pěkně do stoupáčku k zahrádkářský kolinii a chatový osadě, aby se nám čistý trika pěkně zapotily. Na jedný křižovatce nebylo úplně jasný, jestli rovně nebo doprava; a jak jsme se mrcasili, tak nám dalo přednos velikánský Porsche, což nás docela překvapilo, protože majitelé takovejch aut většinou pouštěj jenom sebe. K hospodě už to byl jen kousek; a sice byla otevřená, ale zas takovej extra cvrkot tam nebyl. Ale pivo měli dobrý a nějakou kuřecí směs snad nikdo nemůže zkazit. Čekání jsme krátili hazardem a volbou prvního fírera, kterým se stal Brambůrek.

Všechno fajn, ale hrací to na Horách nebylo a chtělo se nám jít, takže zase věci na hrb a dál po žlutý a zelený, který se po chvilce oddělily a žlutá už pokračovala lesejkem sama, až došla na silnici s poetickým jménem „silnice do Kozlova“ a po několika metrech k prostorný a čistý autobusový zastávce, na jejíž zdi byly nakreslený směrovky – jedna k rozhledně s turistickou chatou a hospodou; a druhá do nedaleký hospody v Kozlově. Zastávku jsme ohodnotili tak, že kdyby byla nouze, tak se tam dá spát, pokud by se z oblohy spustily provazy vody.

Dumali jsme, jestli to, nebo ono; nakonec po zralý úvaze, podložený zkušenostma, jsme zvolili Kozlov – byl pátek a hospoda ve vesnici asi zavře pozdějc, než chata u rozhledny, kde navíc můžou bejt ubytovaný lidi a teoreticky by je naše vytí mohlo rušit. Takže z kopce dolů a do hospody U Sitařů (tak to prozradila malůvka na zastávce).

Hospoda U Sitařů měla otevřeno a byla sice maličká, ale plná lidí, který, když viděli naše zavazadla, zajuchali a dožadovali se muziky, takže jsme na nic nečekali, dali jednoho cesťáčka na naladení krků, vytáhli nástroje a mohli se do toho pustit, teda až potom, co jsme byli pozvaný přímo ke stolu štamgastů, kde seděl jakejsi kluk s brejlema a proti němu postarší paní; u vedlejších stolů pak seděla různorodá společnost, až na stůl vedle, kde seděly jenom ženský v různým stádiu vývoje.

Asi všichni čekali, že budeme drhnout dva a půl akordu, blbě zpívat a hrát jenom nějaký parodie trampských písní, takže po několika – slovy dvou – písničkách se tleskalo a po dalších asi deseti se už pokřikovalo na přání, protože se zjistilo, že repertoár je, mírně řečeno, různorodej. Tak došlo na různý pěkný věci, od klasik přes bigboš až po modernu, od Nohavici k Pinkáčům. Dokonce jsme dojali sami sebe, jak se nám povedlo Ohambí od But, už taková tradiční píseň, kterou si hrajeme sobě pro radost.

                Pochopitelně se před nás pokládaly zelený a další piva, placený spokojeným publikem a stejně spokojeným hostinským, kterej nás, když už všichni odešli a my s ním pěkně pokecali o světěa taky díky našemu výkonu, nakonec nechal spát v hospodě, pěkně pod střechou.

„Ještě vám, kluci, nechám otevřenou koupelnu, kdybyste se ráno chtěli umejt, a záchod, ale hospodu zamknu“ nabídnul nám ten skvělej chlapík, jménem Vlastík, což jsme ještě dodatečně oslavili jedním panákem. „Jasně, abychom ti neutekli,“ smáli jsme se.

Vlastík odešel, hospoda ztichla a my si jen rozhodili na zemi spacáky, natočili si pivka, vzali brambůrky, oříšky, ještě chvíli pokecali a přitom poklidili trochu ten bordel, kterej na stolech zůstal. Ale když se nám začaly zavírat víka, zalehli a usnuli.

SOBOTA

Ještě, že nám Vlastík nechal otevřenej záchod, nemuseli jsme mu vyvalit futra nebo rozkopnout dveře; tak se nám ráno potřebovalo k pisoárům. Vykonali jsme všechny potřeby a ranní rituály a Vlastík mohl přijít.

                Už rachotěj klíče v zámku a Vlastík je tady.

„No ahoj, jak jste se vyspali?“ ptal se nás a možná si oddechnul, když viděl, že se jeho milovaný hospůdce nic nestalo a letní sezóna může pokračovat.

Kecali jsme o životě v Kozlově a jinejch částech planety a Vlastík nám pak odemknul a ukázal výstavu o vesničce – parádní starý fotky, k nim zajímavý texty a stejně zajímavý vyprávění přímo od Vlastíka. Ale čas pokračoval a i když se nikomu z nás nechtělo, nakonec jsme se sbalili, dali rozlučkovýho paňáka a museli slíbit, že se ještě někdy ukážeme. „Kdyby se vám nechtělo jít, tak večer přijďte sem,“ lákal nás. Jasně, že přijdeme, ale teď hned to nebude, mysleli jsme si stejně s Brambůrkem, potřásli si s Vlastíkem pravicí, hodili bágly na hrby a hurá do stopy.

„Pojďme se podívat na ten domek Švabinskýho, když už jsme tady,“ navrhnul fírer Brambůrek; a jednak se fíreřímu slovu neodmlouvá, druhak to bylo jasný, ponivač kdy by zase byla příležitost. Z hospody jsmse dali doleva, ale po několika metrech bylo jasný, že jdeme blbě – konec konců, Vlastík nám říkal, že od hospody je vidět jeho dům, kterej má štít vymalovanej právě od Švabinskýho a za jeho domem je ten památnej domek.

                Tak jsme se otočili, pro jistotu to zkontrolovali na mapě a vrátili se kolem hospůdky, doprava, údolíčkem, kolem Vlastíkova statku pěšinkou a na jejím konci krásná dřevěná chalupa, vlastně malý muzeum.

„Tak jdeme, ne?“ „Jasně, věci necháme tady.“ Za oknem poklady seděla mladičká slečna, zabalená do deky, louskajíc nějakou knížku, a do parády si nás vzal stejně mladej ušatej studentík, kterej nám prodal vstupenky; a protože už mimo nás nikdo nepřišel, tak skupina jsme byli my a průvodce ten kluk.

                Pěkně nás proved, všechno nám povyprávěl, obrázky poukazoval a my se dozvěděli, že starej lotr Švabinský, skákal z okna na ženský. Expozice byla sice malá, ale pěkná a kluk vyprávěl dobře, tak jsme byli rádi, že jsme to absolvovali, o čemž jsme debatovali, když jsme už s báglama dali chaloupce sbohem a drápali se zpět z Kozlova na tu pěknou busovou zastávku a na rozhlednu. Probírali jsme, že Švabinský měl ateliér vlastně na půdě tý chaloupky, takovej pěkně zašitej, aby mu tam nikdo nelez a nerušil ho, když maloval svoje super obrázky, že i paní Švabinská posílala děti, aby už šel ten starej pardál k obědu.

„Tak to chlapi maj, prostě se musej zašít a tam tvořit, tak já to mám doma se svým hudebním pokojem,“ zasnil se Brambůrek a já mu musel dát za pravdu, protože to tak prostě je.

                Od zastávky busu to je na rozhlednu asi kilák, pěkně po hřebínku s krásným výhledem do okolí, jakoby ani Třebová nebyla tak blízko. A už se po levá straně cesty vynořila věž s turistickou chatou, jak jinak, Maxe Švabinskýho. Sedli jsme si pěkně venku a zašli dovnitř pro pivo, protože zahrádka je bez obsluhy, jak stálo na ceduli na okně. Pěkný číšnice nám řekly, že nám ale pivka přinesou ven, a jak řekly, tak udělaly, což bylo dobře, protože nás bolely nohy ze dvou kilometrů z Kozlova na rozhlednu.

Za venkovním posezením bylo dětský hřiště, v protaženým křídle chaty se děla nějaká oslava čehosi, tak tam parta mladejch lidí kutila nějaký pohoštění. Dělali jsme si srandu, že bysme se jim vetřeli, ale v reálu ta parta nejevila žádný náznaky o sblížení, ani chlapi.

                Popili jsme, pojedli, přitom se věnovali hazardu, plánovali další cestu – a zatáhlo se, začalo pršet a studeně foukat.  „Pojďme dovnitř, ať nezmokneme,“ a tak jsme se přesunuli a dali další piva, když už je to tak. Mokrý přece nepůjdeme – a času máme, kolik chceme, však jsme na vandru. Tak jsme krátili čas hazardem, sledovali cvrkot a bylo nám fajn. Nad mapou jsme dišputovali, kudy dál, protože všechny směry byly takový divný a zpátky do Třebový by to byla blbost.

„No tak tady přes Pazuchu do Litomyšle a uvidíme, někam se dostaneme,“ rozštípnul to nakonec fírer Brambůrek, když už jsme po dvacátý čuměli do mapy a nebylo nám nic jasný.

Konečně déšť ustal a celkem se vyčasilo, neklamný znamení, že je třeba vyrazit.

„Ale pojďme ještě na rozhlednu, když už jsme tady,“ povídám já, a bylo mi vyhověno, ani jsem nemusel Brambůrka přemlouvat. Kozlovská rozhledna je kovová a docela vysoká, ani to nevypadalo. Vydrápali jsme se po točitejch plechovejch schůdkách nahoru a rozhlíželi se do dalekýho kraje. Část obzoru se ještě černala mrakama, plnejma vody, ale část byla už světlá a dokonce vykukovala i modrá barva. „Pěkný, jsem rád, že jsme sem šli,“ povídám nahlas myšlenky obou. Odzdola se začali drápat další turisti, proto jsme seběhli dolů a vyrazili pryč.

„Ahoj, místo,“ rozloučili jsme se slušně s rozhlednou a nad Kozlovem uhli po silničce doleva a obloukem na Pazuchu. Ještě štěstí, že jsme byli na rozhledně, tudíž na kopečku, tudíž vysoko; tak cesta vedla pěkně mírně s kopce, občas jelo kolem nějaký auto, ale provoz byl minimální. Jinak cesta byla trochu nudná: lesem, furt rovně; a trocha vzrušení – z lesa mezi pole. Ale pěkná krajina. Sluníčko vyšlo, aby povysušovalo louže, a začalo bejt hezky. Tak hezky, ze když se objevily pazušský baráčky, domluvili jsme se, že zkusíme najít hospodu na aspoň jednoho cestáčka.

„Tady v Pazuše hospoda neni,“ pověděl nám domorodec, venčící salámovitýho psa. „Ale klub, to jo,“ zazubil se a ukázal nám na druhou stranu ďolíku s návsí. „To poznáte, u brány statku maj koňskou hlavu. No uvidíte, jestli vám natočej,“ pokrčil rameny a dál se věnoval venčení.

„Maximálně nás pošlou kamsi,“ shodli jsme se před dveřma, vedle kterejch byla fakt koňská hlava, hnedle jak z Bylo nás pět, a na dveřích cedule, že soukromej jezdeckej klub. Brambůrek vzal odvážně za kliku, prošli jsme průjezdem na dvůr a dalšíma dveřma do klubu, kde u dlouhýho stolu seděla společnost lidí. „Dobrej den, my bysme se chtěli stát členama klubu,“ povídá Brambůrek s úsměvem. „To jako byste si dali pivo, jo?“ ptal se chlapík, evidentně majitel. Jeho asi dcera nám natočila, my si sedli k volnýmu stolu a rozhlíželi se kolem. Společnost u stolu si nás nejdřív nevšímala, ale nakonec zvědavost převládla a začali jsme se obligátně bavit o nás – odkud, kam, co děláme a tak. „My jsme tady všichni koňáci,“ povídá potom jeden chlapík, kterej si k nám přised, „ale vlastně koňský kaskadéři. Třeba tamten,“ ukázal na takovýho hubenýho postaršího týpka s delšíma bílejma vlasama a fousama, „je republiková špička na krocení koní a kaskadéřinu. A támhleta ženská,“ – dost možná žena majitelova, taková upravená, štíhlá, sportovní čtyřicátnice, „je vedoucí. Ta vedla náš tým, když jsme točili na Novým Zélandu Hobita, když jsme točili Letopisy Narnie…no jo, takový my jsme dobrý, normálně si nás zavolali, řekli, že nám zaplatěj cokoliv, jen abysme zbalili koně a sebe a pomalu na rok odfrčeli na Zéland.“ Jeho slova potvrzovaly fotky, visící všude na zdech – až teď nám došlo, na co se vlastně díváme.

                Tak s takovejma borcema sedíme pod jednou střechou, táhlo nám v hlavách, když jsme dopíjeli druhý nebo třetí, zaplatili, se všema se rozloučili a padali dál. „To je neuvěřitelný,“ zmoh jsem se na jedinej vhodnej komentář. Pan Brambůrek jen pokejval.

Venku se mezitím pěkně zatáhlo, ale stihli jsme vyjít z Pazuchy, seběhnout do údolíčka, přes potok, do kopečka a už jsme viděli nějaký baráčky - vesnice Suchá. Ale sotva jsme ušli pár kroků, začal foukat vítr a do toho spadly první kapky.

„Suchá, jo?“

„Hele, tady je prej jízdárna a u toho restaurace, tak třeba maj otevříno a daj nám aspoň pivko, aby se nám líp přečkal déšť,“ vyčet Brambůrek z mapy.

Jízdárna byla po pravý straně, trochu stranou od silnice a vypadala, jakože v ní dávaj koně dobrou noc. Ale na dveřích cedule, že normálně fungujou, až na to, že bylo zavříno a nikde žádnej pohyb, ani venku, ani vevnitř. „No co už,“ povzdechli jsme si po marným lomcování a klepání; hodili jsme zase věci na hrby a chystali se, že v dešti půjdeme asi až do Litomyšle. „Ještě se můžeme podívat, jestli nejede bus, abysme nebyli mokrý jak myši,“ navrhnul jsem a hned se hrnul k zastávce na křižovatce. Ale co bych čekal v těch končinách: jeden bus ráno, druhej v březnu.

                „Hledáte něco?“ ozval se za náma hlas ze staženýho okýnka oktávky, která u nás zastavila, zatímco jsme vejrali do jízdního řádu. “Díváme se, jestli nejede nějakej bus směrem na Litomyšl, začíná pršet a nechceme zmoknout,“ povídáme. „No tak já vás vezmu, stejně se synem do tý Litomyšle jedeme,“ nabral nás ten ochotnej člověk. Hodili jsme mu věci do kufru a s kytarama se usadili pěkně na zadních sedadlech. „My tadyhle s mladým jezdíme na vodu,“ pochlubil se chlapík, šlapaje na plyn a vezeje nás do Litomyšle. A tak jsme kecali o ježdění s dětma, o vodě, o trempech a tak, déšť nám pěkně máčel přední sklo, a protože jsou čtyři kola rychlejší než dvě nohy, byli jsme na kraji města dřív, než bys řekl „Litomyšl.“

„Kam chcete hodit?“ „No, na mapě vidím hospůdku na hřišti, tak my půjdeme tam, ale klidně zastavte tady, ať nemusíte zajíždět,“ povídá Brambůrek. „Ale když už vás vezu, tak vás vemu až tam, vona to není zajížďka,“ rozhodl se chlapík a vzal nás jako papaláše až před bránu hřištěte.

„To se máme, vandr zase nabírá správný vobrátky,“ kroutili jsme hlavama, když oktávka zmizela za rohem i s tím hodným vodákem. Vzali jsme věci a zašli na jedno do hospody na hřišti. Jedno bylo sice fajn, ale ne tak moc. Bylo totiž asi šest odpoledne. Co tady?

„Hele, tak pojďmež do města,“ rozhodnul nad pivem fírer Brambůrek. „Dáme pití, možná nějaký papů a vrátíme se sem, kam jinam. Přes město a dál se mi už nechce.“

Jak řekl, tak se stalo, protože fíreřímu slovu se prostě nedá odolat. Vzali jsme všechno a šli zvednout Litomyšli mandle. Ale kolem dokola to bylo takový mrtvý – až teda na ceduli, tvrdící, že kousek dál je restaurace, bar a bowling.

„No pojďme hodit koulema, co na tom, dlouho jsme to nehráli, tak dáme pivo, dáme jídlo a zakoulíme si, co se budeme tahat po Litomyšli,“ shodli jsme, zahnuli za roh, proběhli kolem hřbitova a došli k bowlingu s poetickým jménem Peklo. „To budou pekelný koule,“ zasmáli jsme se.

Pekelnej bowling byl celkem moderní, čistej; bar, vedle něj pár stolů a židlí, vzadu takovej oddělenej prostor jako salonek, po levý straně dvě dráhy. Nikdo nic nekomentoval, nikdo nezvedal obočí; personál normálně úslužnej. V salonku byla jakási sešlost mladejch lidí.

Shodili jsme bágly, sedli ke stolku, kytary opřeli o stěnu a objednali pivo u takovýho sympatickýho číšníka. „No ale já si dám nějaký jídlo,“ olíznul se Brambůrek, „dneska maj akci na grilovaný věci, to mám chuť.“ Sedíme, upíjíme pivo a kolem jde procesí několika mĺadejch holek, docela pěknějch.

„Jé, kytary, to byste nám mohli zahrát,“ utrousily, když šly kolem nás a zapluly mezi tu společnost vedle nás. Koukli jsme po sobě. „Moravská Třebová,“ zasvítilo nám v očích, ale tahle skvadra byla přece jen jiná – hlavně tím, že tam byli i kluci. „No, ale mě se mezi ně nechce, tydle jsou už o dost mladší,“ váhal Brambůrek. „Hele, dyť tam nemusíme, dáme pivko, dáme jídlo, zahrajeme si bowling, posedíme a když nás vyzvou znova, tak třeba půjdeme,“ navrhnul jsem umírněnou verzi večera. Ani já jsem nebyl moc přesvědčenej.

„Co to je za sešlost,“ zeptali jsme se toho sympatickýho číšníka, když nám vez další piva. „Rozlučka se svobodou, a dokonce maj objednanýho striptéra,“ informoval nás. „Tak to jsme udělali dobře, že jsme k nim nešli, museli bysme koukat na dlouhýho pindíka,“ smáli jsme se, „a ještě bysme byli asi teda takový lepší rádio, ty by nás asi poslouchali.“

                Bůh ví, jak by to celý bylo, kdybysme rozlučce šli zahrát. Ale nešli jsme: objednali jsme si dráhu a jali se koulet koulema: první hru jsem vyhrál, ale další dvě už neomylně vyhrál Brambůrek. Jak hrajeme, nejdřív přišly dvě holčiny z rozlučky – jedna blondýna a druhá tmavovláska, taková oprsklá. Ta oprsklá se zeptala, jestli si může hodit, tak jsme jí nechali dvakrát. Trefila se aspoň do dráhy, tak jsme jí slušně zase koule sebrali a doházeli naše hry, přitom nám už číšník dotáčel automaticky piva.

Holčiny šly zase kolem a prej, kdo vyhrál. „Tady kamarád,“ povídám podle pravdy.

                Vrátili jsme boty, sedli si k našemu stolku a vytáhli hazard. Dobře se sedělo, a ještě jsme si objednali grilovaný maso. „Já se ale musím zeptat, jestli ještě je,“ upozornil číšník a hned šel, ale měli jsme kliku, protože poslední kusy už ležely na grilu. „Oni vás pak od grilu zavolají, sníst si to musíte tam.“ „Žádnej problém, ale už, aby to bylo,“ těšili jsme se a měli jsme na co, protože to byl božskej pokrm.

Najezený, u pivka, u hazardu, prostě příjemnej večer; pak se otevřely dveřeu baru a v nich takovej opálenej hezoun s velkou taškou, cosi prohodil s číšníkem a vyšel zase ven. „To je striptér, šel se převlíknout,“ spiklenecky na nás mrknul číšník, když to šel říct rozlučce.

A pak se otevřely dveře znova a v nich ten krasavec, už voblečenej jako policajt, no kdo by to řek, jaká originalita. Pseudopolicajt strčil cédéčko do věže u baru a za zvuku nějaký laciný diskotéky se šel kroutit a předvádět rozlučce. Ale úspěch asi měl, podle rozjařenejch zvuků ze salónku; což o to: samozřejmě byl celkem nasvalenej a bůh ví, co všechno jim ukazoval.

Po nějaký době policajt odešel, my si objednali další piva a nějak se nám začalo chtít hrát, jen pro sebe – proto jsme vytáhli nástroje a hráli si pro sebe, což se ale nakonec stejně trochu zvrtlo a poslouchala nás nejen rozlučková sešlost, ale hlavně kluci z baru. Končili jsme někdy ve dvě ráno; že prej jim tam takhle nikdo nezahrál, což bylo jasný, protože kterej jinej blbec by se jim táhnul na bowling s kytarama a mastil by hudební kolečka. Ale na druhou stranu to od těch kluků barmanů bylo fajn, protože k nám přistupovali jako v hostům a ne jako k vobtížnýmu hmyzu v maskáčích a se šátkama na řepách.

Vrátili jsme se ten kousek přes město k fotbalovýmu hřišti a cestou jsme ještě potkali jakousi omladinu, která šla na fesťáček, pořádanej o kousek dál. Ptali jsme se, jak to tam vypadá a dostali klasický odpovědi, že „celkem fajn“ a „já nevim.“ Jít s nima nebo v jejich stopách, a ještě se snažit to rozjet ve tři ráno na fesťáku se nám už nechtělo; odbočili jsme do plechovejch vrat po levý straně a obklopil nás klid opuštěnýho hříště. Bylo teplo, svítily hvězdy a nevypadalo to na déšť. Rozdělali jsme si ležení, pro jistotu pod stříškou nad tribunou, zalehli a usnuli.

NEDĚLE

                Ještě, že hospody na fotbalovejch hřištích nejsou nonstopáče, nebo podniky pro ranní ptáčata, protože by nás určitě někdo otravoval moc brzo, což jsme po včerejším večeru nepořebovali; my jsme se chtěli dobře prospat, což se povedlo, jak jsme zjistili, když nás sluníčko a voňavej vzduch vytáh ze spacáků. Hygiena, nezbytná debordelizace místa, foto, ahoj a odchod. Mezitím už po sportovišti chodili pejskaři, ale ani dvounohý, ani čtyřnohý zvířata neprojevovaly pozornost dvěma týpkům, mrcasícím se na tribuně.

„Jdeme na snídani,“ proved jsem jako novopečenej fírer geniální rozhodnutí.

                Prosmykli jsme se jako hadi uličkama a vylezli na prosluněným náměstí, který už se zaplňovalo lidma.

„Nejdřív si to vobejdeme a pak si někde něco dáme,“ navrhnul pan Brambůrek a já samozřejmě nebyl proti, protože náměstí bylo od pohledu moc pěkný. Courali jsme se po chodníčku, vybrali z bankáče, pokukovali po mladejch slečnách, zahnuli do boční uličky a podivovali se, jak upravený a pěkný je to i mimo náměstí; vedle náměstí stojí zámek, ale na ten se nám nechtělo jít, tak jsme se další uličkou s vymalovanou zdí nějakýho knihkupectví vrátili na náměstí a v podloubí si sedli ke stolečku už otevřený kavárny.  Ostatní stolečky byly vesměs obsazený všelijakejma turistama. Objednali jsme si kafe, nějakou snídani (myslím, že croissanty) a po kafi a najezený jsme mhourali do fakt krásnýho slunečnýho dne a sledovali cwrkot, hlavně za našima zádama: bylo tam takový pódium, kolem něj dvě-tři ženský, kopec obrázků a plakátů – kosmetická akce Avonu; občas se u nich někdo zastavil a byl nemilosrdně masírovanej, případně se mohlo i na ksicht nanést co-to válečnejch barev.

                Brambůrek vytáhnul pytlík zábavy a jali jsme se mastit legendární kardašovskořečičský karty a kostky; k tomu jsme si u pěkný mladý servírky objednali pivo, i když jen lahvový. A bylo nám dobře.

Po nějaký chvíli jsme vytáhli kytary, začali hrát pro sebe a bylo nám celkem ukradený, jestli někdo poslouchá, nebo ne. A poslouchal, minimálně vietnamský prodejci z blízkýho obchodu s vietnamským haraburdím, spolusedící hosté kavárny, všichni, co chodili okolo a servírka, která se na nás smála, kdykoliv šla kolem.

Bylo to takový moc příjemný letní hraní; hráli jsme si fakt vlastně pro sebe a s citem, a každý další vypitý pivko v nás probouzelo větší a větší pohodu.

                K osiřelýmu vedlejšímu stolu si sednul takovej divnej chlapík, od pohledu asi dost pod parou, protože měl na nohou pantofle, na sobě špinavý hadry, rozcuchanej, nevoholenej. Objednal si velkou vodku, to zopakoval ještě několikrát  - a ukazovala se andělská povaha servírky, protože každej jinej by ho hnal třímetrovou chlorovanou tyčí.

Když už byl chlapík jak vidle, cosi mumlal na servírku, která až po chvíli pochopila, že chlap se ptá, kde je nejbližší bordel. „Jednak tady žádnej není a jednak vás by tam ani nepustili. A už vám nenaleju, prosím zaplaťte a běžte.“ Po vzteklým mrmlání chlap z umaštěný ledvinky vytáh hrst zmačkanejch peněz, cosi hodil na stůl, popotáhnul gatě, ze kterejch mu koukala půlka prdele a odpotácel se se zmaštěným výrazem pryč.

                Mohli jsme hrát v klidu dál a taky jsme tak po objednávce dalších piv udělali. Manželskej pár si prosil nějaký Nedvědy, dostali jsme pochvalu za naše pěkný hraní a pak se u nás zastavil takovej děda. „Chlapci, já su z jižní Moravy, tož zahréte mně Vínečko,“ přál si děda, tak jsme nasadili „Vínečko bílé.“ „Ale né toto vínečko, já chcu to vínečko svařené!“ šokoval nás. Po prvních tónech „Když jsem sám doma, poslouchám Vávra“ se děda začal vlnit, smál se a volal: „No to je ono, to som chťél!“

Při nutným vyprázdnění měchýřů, plnejch piva, navrhnul pan Brambůrek, že bysme si mohli dát u baru paňáka. Za barem dvě kočičky – jedna, co nás obsluhovala, druhá, která obsluhovala vevnitř; a nějakej kluk. Všichni tři se smáli a o překot povídali, jak maj otevřený okno a jak poslouchaj, co hrajeme, a jak je to super. Dali jsme Joža Chodkára (teda Johnieho Wolkera), všechno zaplatili, rozloučili se, venku – ač fakt neradi – hodili věci na hrby a ahoj, místo. Tady to bylo moc pěkný.

                Podle mapy a předchozích porad jsme měli cíl – Toulovcovy maštale, o kterejch jsme už slyšeli, ale moc jsme netušili, co to přesně je. Takže tam a pak se ukáže; typicky vandrovní přístup. Z Litomyšle na tu stranu jsou samý pole a prd krajina (podle mapy), tak že půjdeme po hlavní silnici a nejak se k Maštalím dostaneme – těsně u nich to vypadalo už na zajímavý věci kolem a ve vesničkách hospůdky, teda cesta Osík – Dolní Újezd – Horní Újezd – Poříčí u Litomyšle a tak.

„Oslík,“ povídá pan Brambůrek, když jsme v uličkách Litomyšle hledali trochu jistější krok; ono těch pár piv a panák whisky udělalo trošku svoje. Vyšli jsme do kopečka a zase z kopečka a už jsme viděli Oslík. Nechtělo se nám jít přímo po hlavní, tak jsme odbočili do boční uličky a mezi náma a hlavní byl potok, kterej po chvíli překlenul historickej most. Jinak ovšem po cestě nebylo nic zajímavýho, až jsme dopajdali do Dolního Újezda, kterej ovšem taky nebyl nic extra: prostě cesta po silnici mezi barákama. Na náměstíčku jsme se podívali do mapy a napadlo nás, jestli by u místního koupaliště nebyl aspoň bufet, protože cestou jsme viděli jen jeden otevřenej konzum a v něm velkej cvrkot místních, chtivejch piva a zmrzliny; no nic jsme si nekoupili, protože jsme se tešili na točený, ale samozřejmě ve vesnici prd; cesta z náměstíčka na koupaliště nebyla nijak značená, tak jsme nazdařbůh odbočili doleva z kopce, sešli pár metrů a ještě podumali nad mapou a nad celým tím nápadem. A jak tak dumáme, nad náma přijíždí do zastávky autobus.

„Pojďme, svezeme se kousek na ty Maštale, ta cesta dál je pořád jen po silnici a na hovno,“ nemusel ani jít fíreří příkaz, jen bylo náročný do toho kopečka zapnout forsáž a s báglama a kytarama a našima tělama přeběhnout těch třicet metrů; no podařilo se a vklusali jsme do busu, zaujali polohu a svezli se pár metrů. „Do Budislavi,“ kupovali jsme jízdenku. „Ke krčmě?“ ptal se řidič. „No tak asi jo,“ usmáli jsme se a nechali bus, ať si jede.

                Zaplať pámbů za osvícení v pravej moment. To bysme se upajdali, jít tou nezáživnou cestou po hlavní silnici; takhle jsme to projeli busem za chviličku. Ten plechovej krám zatočil na parkoviště a my se chystali vystoupit. „Hm, tady je to ale takový nijaký, no co už,“ brblali jsme při vyhlídce na betonovou plochu a nic neříkající baráky. „Chcete hospodu? A proč jste to neřekli hned?“ ptal se busák. To vás vezmu ještě o jednu zastávku dál, na Skály,“ zavřel dveře a jel. „Díky, ale neznáme to tady, nevěděli jsme, že je tady hospoda,“ bylo to jediný, co jsme mohli říct. Ujeli jsme sto metrů a vystoupili na zastávce, proti který byla pěkná stará hospoda s velkou terasou; hostinec „Na Skalách.“ Terasa plná lidí, ale jedna lavice byla prázdná a pochopitelně jsme nemohli sedět uvnitř.

Objednali jsme si piva, jídlo a pan Brambůrek vytáhnul hrací pytlík, abysme se pustili do kostek a karet. Abych trochu přiblížil, co co ten hrací pytlík vlastně je: je to taková malá látková kapsička s potiskem woodland, teda maskáčů; uvnitř je balíček ošoupanejch a ohmatanejch karet, který jsme kdysi dostali v Kardašově Řečici od mladičký servírky; karty jsou dokonce sepnutý její gumičkou do vlasů. Dál pytlík obsahuje krabičku kostek, který jsme taky dostali v nějaký hospodě na vandru, teď si nevzpomínám, kde to bylo; malou propisku a především papírky, z nichž některý jsou hustě popsaný číslama z jednotlivejch her. Je paráda, když jdeme na vandru hrát kostky a pokračujeme ve hře, která byla přerušená na předposledním vandru.

                Po výborným jídle, několika pivech a špekulaci, jestli toto je vyloženě hrací hospoda, respektive hospoda, ve který bysme chtěli zůstat, padlo rozhodnutí, že pojďmež cournout po okolí, vyzkoušet druhou hospodu (viděno v mapě), omrknout skalnatej útvar (viděno taky v mapě), omrknout kostelík (taky viděno v mapě) a eventuálně se vrátit zpátky sem, protože ženská část obsluhy byla fakt pozoruhodná, tím myslím, že se dala pozorovat, jak nosí talíře a piva a jiný propriety. Na zahrádce se sedělo pěkně a dal se pozorovat cvrkot.

Tak jsme se zvedli, před hospodou se připojili na žlutou značku, spojenou s naučnou stezkou „Kudy tudy, šel tu Yetti,“ která vedla nejdřív k pěknýmu kostelíku a od něj bylo konečně vidět, co jsme z autobusu jen zahlídli: přes louku stojí za vesnicí krásná skála, ani ne tak vysoká, jako rozlehlá a dělá Budislavi nádhernou scenérii. Ale k tomu, abychom se na skálu dostali, jsme od kostelíka museli trošku seskákat po strmý cestičce mezi šutrama, projít mezi barákama a de facto jsme skálu celou obešli, přitom jsme vylezli jsme zpátky k hlavní silnici na parkovišti u hasičů; tam, kde jsme původně chtěli vystoupit z busu. No a do hospůdky to bylo jen pár metrů doleva, což jsme hned udělali – usadili jsme se u poslední volný lavice na zahrádce, beznadějně plný, asi proto, že jel na plný pecky gril a vonělo to tam náramně, škoda, že jsme jedli. Dali jsme pivo, druhý, trochu se pověnovali karbanu a pak už nás svrběly prsty, tak jsme vytáhli kytary a hráli vlastně jen pro sebe, což ovšem znamená, že to všichni poslouchaj, protože my nehrajeme potichoučku, ale pěkně nahlas, jak se sluší a patří.

                A jo, lidi poslouchali, dokonce stůl vedle byl asi majitelů a jejich kamarádů, takže jsme si i dělali reklamu. Číšnice před nás po chvíli začala stavět piva, který jsme si neobjednali; a potom i zelený, když se nejuznalejší posluchači ptali, co pijeme; jestli si dobře vzpomínám, tak to bylo po kabátích a landích kolečkách právě od stolu věrnejch přátel hospůdky, který se bavili nejen naším hraním, ale i místním prasopsem-bullteriérem, kterej se líně povaloval na zemi, ale když zavětřil půllitry s pivem na stole, tak se líně postavil na svoje prasečí nožičky, zved tupej čumák k nebi a chraplavě zaštěkal, a štěkal víc a víc, až pivo dostal. „Todle von dělá furt, vod tý doby, co mu někdo na voslavě dal poprvé,“ smála se majitelka.

Tak jsme si hráli, lidi poslouchali a bylo to moc příjemný hraní, protože jsme nějak kašlali na to, jestli je nálada nebo ne a hráli jsme si to, co jsme chtěli my, takže spíš takový rockový a bigbítový věci, Pinkáči, taky kolečko našich jsme dali…a když se setmělo a zahrádka víceméně osiřela, majitelé se sesedli na terasu hospody a pozvali nás k sobě, což přivítala i číšnice, protože nás pak líp slyšela. Došlo už na klidnější notu včetně nedvědích hoven, ale v ten večer už to bylo asi jedno, to už jsme hráli vlastně na přání.

                V dost pokročilou noční hodinu jsme to v nejlepším zabalili, zaplatili nula celá nula prd, protože jednak jsme hodně podostávali a taky za nás majitelé docela dost zaplatili; a přesunuli jsme se na poměrně vratkejch nožičkách k zastřešenýmu pódiu pod skálu, na dostřel od hospůdky. Rozdělali jsme ležení a zapálili terezku, ale spát se nám ještě nechtělo, tak jsem vytáh flašku whisky, která mi zatím spíš dělala přítěž v báglu, a začali popíjet, vzpomínat a pozpěvovat, tak pan Brambůrek vytáh telefon a pouštěl písničky přes mobil. Přísahám, že za dvacet dva let vandrování to bylo poprvý! A jak tak hrál Buty a Ohambí, vyprávěl jsem mu o letitým koncertu But s kapelou GG Pump, kde do Ohambí zazpívali „a na horách to vypadá….jako v podpaží,“ a tak jsme se tomu – už docela pěkně jetý – smáli, že to Brambůrek přes mobil pustil a PAK jsme se teprve řehtali. K tomu jsem mu pustil písničku „Padaly hvězdy“ ze stejnýho koncertu a tak se nám to líbilo, že jsme si to pak jakou dobu pořád prozpěvovali a dohodli se, že jí musíme sehrát.

No a to byla poslední dohoda dne, protože už se nám začalo chtít fakt spát, především díky skotský ukolébavce.

Zhasnul jsem terezku a když se okolí ponořilo do tmy, ponořili jsme se do ní i my.

PONDĚLÍ

                Ráno jak malovaný. Sluníčko, teplo, v hubě sucho, v hlavě trochu bolavo a duše rozezpívaná, takže když jsem vstával a šel se odmočit do křoví, už jsem si broukal „padaly hvězdy, já byl namol a vůbec nic si nepřál…,“ a broukal jsem si to furt, až jsem nakazil Brambůrka a za krámování jsme si to pobrukovali oba. Do toho hlt whisky - ale malej, protože láhev byla po nočním nájezdu téměř prázdná; na odstranění červů, a už se zase všechno jevilo v růžovejch barvách, především asi i proto, že bylo vandrovní pondělí.

Zašli jsme na starodávnou benzínku, která byla na kopečku před náma, pro snídani, kafe a fakultativně na kávu. Kolem už pěkněj cvrkot. Snídani jsme snědli na dřevěný turistický lavičce u benzínky a kochali se dřevěnejma sochama ve tvaru housenky a snad i nějakýho hmyzu.

                Mapa posloužila k odborný disputaci, kudy že nejlíp na Maštale, protože to nebylo úplně jednoznačný. „Ale hele, tady je kousek rozhledna Jarošov, tak pojďme přes ní, pak to můžeme zkusit říznout tady lesem a dojdeme na tuhle červenou značku, která přes Maštale vede,“ povídám jako novopečenej fírer, proti čemuž nebylo odvolání a hlavně se to panu Brambůrkovi zamlouvalo taky, takže obligátně všechno na hrby a „ahoj, místo.“ Budislav je fakt krásný místo.

Cesta na rozhlednu byla sice po silnici, ale naštěstí jen kousek po hlavní, kolem hospody „Na Skalách,“ toho času ještě s minimálním životem; a pak se v lese odbočovalo na vedlejší silničku doprava. Potkali jsme celkem fešnou maminku, tlačící kočár a jakejsi chlapík tak motorovkou řezal strom. Silnice šla do kopce a po chvíli se umoudřila a šla po rovině, ale tím se dostala vysoko nad úroveň země po levý straně, teda tam, kde jsem původně plánoval to říznout a dostat se na turistickou značku na Maštale. „No tak se musíme potom vrátit až na odbočku, dojít po hlavní a z ní potom tady na žlutou a tak na Maštale,“ povídá Brambůrek za svižný chůze k rozhledně, která už nám ukazovala svojí špici.

Ale u rozhledny smolík: rozhledna za zamčeným plotem a budka-pokladna zamčená taky. „No ať jdou i s rozhlednou do prdele, když za ní chtějí peníze,“ kroutili jsme řepama. Do toho k nám přišla rodinka turistů – evidentně děda, babča (ale takový sportovní typy) a dvě dcery, naštěstí ještě dost malý, tak Chüže nemusela nikoho unášet a mít schovanýho vosumnáct let ve sklepě; s nima jsme prohodili pár slov o tom, že co to je za módu, vybírat peníze za pohled z vejšky. „A kam jdete, kluci?“ potešili nás, starý pardály, tím označením. „Na Maštale.“

„No my taky, ale jdeme tady po silnici dál, tam se napojíme na červenou a dojdeme to ztama,“ nezapřeli moravsko-brněnskej dialekt.

                Rozloučili jsme se a nasadili stejně ostrý tempo, abysme se dostali zpátky. Naštěstí díky prostorovýmu paradoxu je cesta zpátky vždycky rychlejší, tak než bys řekl Budislav, stáli jsme zase na křižovatce silnic; museli jsme jít doprava, abysme se napojili na tu žlutou na Maštale, což bylo ještě nějaký dva kiláčky, možná kilák a půl. Než jsme na tu křižovatku došli, míjela nás skupinka cyklistů; dvě pěkný vysportovaný maminky a houf děcek. Na maminky byl odzadu osvěžující pohled.

Napojili jsme se teda na hlavní; po pár krocích nás zrovna došla maminka s kočárkem – pozdravili jsme a prohodili pár vět. Po pár krocích další minisetkání: silnice zrovna šla z kopce a dojela nás parta cyklistů, dětí s maminkama, který jsme potkali před chvílí. Možná jeli na rozhlednu. Děti jely napřed, což je jasný, když z kopečka to tak krásně jede. Maminy řvaly, že ať děti brzděj. „Ne!“ odpověděly jasný dětský hlásky, ujíždějící kupředu, což nám vyloudilo úsměv na tvářích a samozřejmě nějaký komentáře.

                Z kopečka, mírně do kopečka a už žlutá odbočovala pěkně do borovýho lesa, mezi skalky, posetý borůvčím a hejnem postarších bab, který česaly ostošest. „Škoda, že nejsem ochranář. Já bych je hnal, a ještě by zacvakaly mastnou pokutu,“ zasnil jsem se.

Konečně se krajina změnila. Byli jsme v lese lesoucím, kde všechno vonělo, sluníčko pěkně všechno ohřejvalo, ale ne tak, že bysme se rozpouštěli ve vlastní šťávě – bylo fakt moc příjemný počasí a okolí bylo vandrovní a nádherný. Cesta nás vyvedla do mírnýho kopečka a proti nám ze zatáčky vyšla skupinka prarodičů a dvou holek; ty, který jsme potkali u rozhledny a který nám tam řekli, že jdou na Maštale taky. Samozřejmě jsme znova prohodili pár slov; že prej odkud jsme – a na to, že jsem ze Slovenska, se nadšeně pustili do vyprávění o Jánošíkových dierách, o Těrchové, Rajeckých Teplicích, takže vlastně o mým domovu. Moc příjemně se s nima kecalo, ale jejich vnučky, takový cácorky, už se začaly kroutit, tudíž jsme se rozloučili a pokračovali směrem na Maštale. Obešli jsme několik skal, vydrápali se do kopečka, následovali červenou pořád v borovým lese a po rovince a najednou před náma vyšší skalní útvary, červená neomylně obešla výraznou skálu, seběhla do ďolíku a zatočila mezi další skály k rozcestí: Toulovcovy Maštale. S náma se motalo pár lidí a hlasy všude dokola oznamovaly ještě další skupinky.

                Shodili jsme bágly a kytary a úplně nalehko se vydali do skalního bludiště, moc pěknýho a s pěkným chládkem. Ve skalách je to udělaný jako chození po bytě - že Koupelna, Kuchyně a tak. Cestička mezi skalama jde nahoru-dolu, tu po vytesanejch schůdkách, tu jen tak. Do toho se pletou ostatní návštěvníci, který si poznatky o přírodě sdělujou skřekama a výskotem. Šli jsme myslím rovně do Kuchyně a došli jsme k malýmu otvůrku – z druhý strany stála akorát nějaká žena, volajíc za sebe, že tudy je vidět zpátky. „HU!“ postrašil jí Brambůrek, ale nakonec se všichni smáli.

Tak jsme se s Brambůrkem motali, radili nějakejm ztracencům, až jsme vyšli ze skalního městečka nahoru nad něj a koukali na úzkou stezičku, vedoucí zase někam dolů do Maštalí. „Tak tam se asi přes svoje přednosti nevsoukáme,“ ohodnotil situaci Brambůrek. „Ale pojďme to aspoň zkusit,“ navrhnul jsem, a tak Brambůrkovi nezbývalo nic, než se pokusit vlézt do úzký průrvy, čímž se vlastně dostal na místo, kde stála žena, kterou postrašil. Ale bylo to fakt úzký, takže zpět, nahoru, obejít Maštale po vrchu, čímž jsme se aspoň dostali na pěkný vyhlídky; a pak už zase sejít zpět a k báglům. „Pěkný,“ ohodnotil lakonicky Brambůrek.

S báglama na hrbu jsme se napojili zase na žlutou, která podle mapy vedla do osady Vranice a tam měla bejt hospoda Na Verandě; a fotky ukazovaly na moc pěkný pařící místo, takový skoro trampský. Natěšilo nás to moc a tak jsme ty dva kilometry ušli co by dup. Vranice jsou fakt maličký, hospoda byla na křižovatce doleva; „ale je tam nějak ticho,“ začali jsme tušit zradu. Nikde nic neukazovalo, proč bylo zavřeno; tak jsme se mrcasili kolem a dělali kyselý ksichty. „Jó, von to tu má takový vejletnický, a je tu, když se mu chce. No – lidi sou, to jo, ale je pondělí,“ pověděli nám lidi u jedný chalupy.

„No jo vlastně, dyť je pondělí,“ dělali jsme, jako bysme to nevěděli.

„Co mapa?“ ptám se Brambůrka, náčelníka mapačů.

„Asi další dva kilometry a je tam koupaliště s bufetem,“ zněla spásná odpověď, takže výbavu na ramena a nohy taky. Cesta nás dovedla do Roudný – takový malý vesnice. U jednoho rozcestníku stály vyřezávaný sochy-totemy, o kus dál přes potok stál zajímavej kamennej most. Tam se cesty dělily, ale žlutá věrně držela trasu ke koupališti, který se za chvíli objevilo po levý straně, teda oplocenej pozemek, otevřený vrata, podlouhlá budova klasickýho koupalištního střihu (hodně podobná budově na koupališti pod Mírovem), no a v hlavní roli koupaliště, ale při bližším ohledání voda taková nějaká zarostlá a lehce smrdutá, tudíž nekoupací. Ale hlavně měli otevřeno; mladej týpek seděl venku na verandě u nouťasu a cosi tam gůglil; proti němu jeho kámoš, nad nima zavěšený velký rádio, ale v něm puštěný vlastní empétrojky – už si nepamatuju přesně, ale týpek pouštěl samý kvalitní a ne moc mainstreamový věci, což jsme mu mnohem pozdějc pochválili. Dostali jsme piva a klobásy a protože bylo fakt hezky, vyzuli jsme boty a v příjemným teplíčku se pustili do karbanu a kostkanu.

Koupaliště bylo až na nás prázdný, ale po chvíli přijela nějaká rodina, která opanovala prostor za náma – stolek u dětský trampolíny; a potom najednou jedno dítě na kole, druhý dítě na kole…a najednou celá banda: děti a ty dvě fešný maminy, co jsme je potkali u rozhledny ráno. Brambůrek se na mě významně pousmál a bylo jasný, že za chvíli asi naladíme a zkusíme si zahrát, když je jakože pro koho. Dali jsme si pivo, začali brnkat a potom hrát. Týpek z výčepu vypnul rádio. Mimochodem – na to, že to byl takovej mladej hezounek, bylo vidět, že se o koupaliště hodně stará: ani chvilku neposeděl, pořád něco kutil, vybíral z koupaliště bordel, něco spravoval, do toho obsluhoval a vlastně neposeděl.

Dětem i maminám se hraní líbilo; dokonce dvakrát něco sháněly, protože něco potřebovaly – nářadí na maličkou opravu kol, sice už nevím úplně přesně, co to bylo, ale pokaždý jsme to donesli a maminy uznale kejvaly hlavama, že jsme vybavený. „Jsme vybavený,“ odpověděl pan Brambůrek a já se málem utopil v pivu. Bylo to moc pěkný hraní, i nakonec pro ty děti. „Děti můžou jet a maminy by mohly zůstat,“ viděli jsme si navzájem do lebek, jenže odpoledne trochu pokročilo a i když na chvíli spadlo pár kapek, maminy musely nahnat děcka na sedla a hurá pryč. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale maminám se nechtělo pryč.

                Dohráli jsme, prohodili pár slov s vrchním, teda majitelem, a s jeho moc pěknou dívčinou, která se mezitím vrátila z nákupů. Že prej hrajeme moc pěkně a škoda, že nezůstaneme, když musíme teda pryč; to bylo to podstatný, na čem jsme se stihli s Brambůrkem domluvit – že tady rozhodně nezůstaneme.

„To by byla hrozná záděra, a docela bych ještě něco ušel,“ povídám, i když podle mapy to nevypadalo, že bysme měli ještě dojít někam extra.

„Ale tady kousek je hospoda podle mapy, tak tam se můžeme zastavit – a uvidíme, kam dojdeme.“

Tak jsme ještě dali pivo, pak to celý zaplatili, zvedli se a vyrazili. Ke koupališti, který zároveň sloužilo jako malej kempík, začaly přijíždět party kempařů, stavely stany a poklidnej koupáček se měnil v zalidněnou oblast. Rychle pryč.

Nejlíp teda poslechnout mapu; teda jít dál po asfaltce přes les do osady – protože těch pár baráčků se nedá nazvat vesnice; osada byla součást nedalekejch Novejch Hradů, kam jsme zvažovali odbočit, ale nakonec jsme zachovali variantu tý hospody, protože kolem Novejch Hradů to nevypadalo, že by tam v okolí něco bylo, i když zase v Novejch Hradech byla aspoň jedna hospoda a na kopečku zřícenina.

„Jenže když půjdeme na tu hospodu, tady na tu restauraci Polanka, tak tam uvidíme, třeba si zahrajeme,“ navrhnul Brambůrek a tak bylo. Po hlavní silnici, naštěstí bez velkýho provozu, sme nejdřív do kopečka a pak pěkně z kopečka přišli k Polance, což byla sice taková polosamota, ale u ní celkem dost aut a velká zahrádka úplně plná, až na malej stolek, kterej jsme opanovali my. Torba rozrywkowa, neboli pytlík zábavy; Brambůrkova kapsička s kartama a kostkama, vydala svůj obsah a než před nás postavila celkem milá obsluha pivo a jídlo, rozehráli jsme karban.

Ke stolu vedle nás přijela v autě skupinka floutků, jejich pipin a s původně klukem, ovšem namalovaným, s udělanejma nehtama, náušnicema a ostatníma dívčíma proprietama. Pořád se všichni dívali do mobilů a bavili se jen o penězích.

                „No jo, ale co teď?“ přemejšleli jsme, když bylo všechno sežráno a vypito. Vypadalo to na záděru, podle mapy jsme byli ztracený na místě, kde se nám nechtělo moc hrát a kde se ani nedalo nějak extra spát, dokonce i chvíli zase pršelo, takže jsme museli srazit dva velký hospodský slunečníky a schovat pod ně nás a všechny věci.

„Hele, tady kousek v lese je nějaká Betlémská jeskyně, tak se můžeme podívat tam. Když se tam bude moct spát, tak tam i přespíme, no co už, dneska si už nezahrajeme, to jsme holt prokoučovali, i když mě by se nechtělo v tom kempu zůstávat, jsem rád, že jsme se pohli. Prostě tak to je a hotovo. Vandr.“ zakončil Brambůrek monolog a k nebylo co dodat, ponivač měl pravdu.

Betlémská jeskyně měla bejt fakt asi půl kiláku od hospody, takže bágly na hrby a lidé, hurá do stopy. Šlo se ještě kus po hlavní, ale ta pod hospodou odbočovala doleva směr Bor u Skutče a naše okreska šla rovně a trochu do zatáčky. Jeskyně je podle mapy skoro u silnice, ale vede přes ní červená značka, takže radši po značce, až jí ze silnice uvidíme. Červená pak trochu vystoupala nad silnici a bylo znát, že po ní asi nikdo nechodí, byla hodně zarostlá a za chvilku jsme byli trochu mokrý, jak na smrčcích zůstaly kapky deště. Po chviličce jsme přišli pod skalní útvary a k samotný jeskyni, ve který byly vytesaný dvě lavice, který by eventuálně mohly sloužit jako nouzovka, ale jeskyňka byla tak zoufale maličká a neútulná, že o noclehu nebylo ani řeči.

„Hele, jak na tom jsi,“ ptám se Brambůrka. „Jak jako?“ odpověděl mi jako Vláďa Dlouhej. „No jako s únavou. Co kdybysme dali noční přesun? Je večer, už se stmívá a my jsme někde v prdeli, do pěknejch míst je to docela daleko, takže když teď půjdeme, vlastně si zkrátíme cestu a ráno můžeme bejt někde, kde je to lepší, nebo tomu budeme aspoň blíž. Tady nezůstaneme, do hospody se vracet nebudeme a nikam jinam to nemá smysl, pokud se nechceme vrátit na koupaliště,“ byl zase s monologem čas na mě; a protože na koupaliště bysme se fakt nevrátili, můj nápad byl asi jediný rozumný, co jsme mohli v tý chvíli dělat, takže bágly na záda a jdem. Zůstali jsme na červený, protože šla podél silnice a chtělo se nám jít lesem; ale postupující tma a louže na cestě nás vyhnaly diretissimou přes les na silnici. „Stejně už nikdo nepojede, kdyžtak si připravim baterku,“ řekl Brambůrek, když jsme se cestou necestou a v posledním šeru vydrápali na silnici.

                Šli jsme a byla už tma; a znova jsme si ověřili, že když člověk nevidí, tak se mu jde dobře a nasadí i celkem slušný tempo. Podle mapy před náma na kopci asi za kilometr a půl vesnice Zderaz; silnice k ní vytrvale stoupala. Při chůzi jsme vzpomínali na poslední noční přesun, až se zamihotaly mezi stromama světýlka lamp a první černý obrysy baráků znamenaly, že jsme do Zderazi došli.

Vesnice byla pochopitelně úplně mrtvá, jen za oknama modře svítily telky a občas byl slyšet nějakej hlasitější hovor. Prošli jsme vesnicí a skoro na jejím konci jsme si na chvilku sedli na autobusový zastávce, trochu se občerstvit a popřemejšlet, kam to namíříme. „Pojďme tady na ten Perálec,“ zhodnotili jsme polohu a možnosti. Perálec nebyl nijak extra daleko. Jen světla nějakýho nočního auta nás ještě na chvilku připoutaly k zastávce; když přijely blíž, zjevila se za nima silueta policajtskýho auta, který řízlo zatáčku a zmizelo za kopečkem. „Ještě mohli zastavit, že nás znaj,“ smál jsem se při vzpomínce na dávnou příhodu z Višňový na prvním vandru.

                Už bylo kousek po půlnoci, když jsme vyrazili na poslední úsek cesty, vedoucí po tmavý a prázdný silnici do Perálce, nějaký dva kiláky od Zderaze. Perálec pochopitelně mrtvej včetně většiny domů, jen tu a tam svítila bedna pro nějaký noční ptáky. „No jo, ale kde my?“ ptal se Brambůrek. „Není tady nějaký hřiště?“ ptal jsem se po osvědčeným noclehu v takovejch chvílích. „Hele, cedule,“ bylo jasno. Prošli jsme do boční ulice, pár metrů a po levý straně hřiště s technickejma domkama, mezi nima vydlážděnej prostor s lavicema a stolama, zakrytej střechou. Paráda.

Rozsvítit Terezku, vykonat potřebný věci pro zalehnutí do hajan a samozřejmě teda taky zalehnout, i když jsme ještě pochodili kolem po hřišti a pokecali, protože se nám úplně spát nechtělo, mimoto z nedalekejch baráků byly slyšet tlumený zvuky nějaký pařby, dokonce kolem projely asi dvě auta. Ale přece jen – celej den na vzduchu, s báglama víceméně na hrbu a tenhle částečnej noční přesun udělaly svoje.

…

Nějak jsem nemohl zabrat a když už, tak jsem spal jen na jedno oko. A při jednom takovým probuzení jsem doširoka otevřel svoje poloslepý oči a ztuhnul jsem úlekem: na lavici přede mnou silueta něčeho vysokýho s kloboukem na hlavě! Skoro jsem si nakropil do gatí, ale když se to nehýbalo, opatrně jsem do toho strčil a pak k tomu vstal: byla to Brambůrkova kytara a na ní byl zavěšenej klobouk, vypadalo to ve tmě fakt jako někdo. Fuj, takhle děsit Vajíčka! Počkej ráno.

ÚTERÝ

„Zdar! Ty vole, já jsem se v noci lek tvojí kytary s tím kloboukem, to vypadalo, jako když tu s náma někdo sedí!“ povídám Brambůrkovi, když jsme se ráno probrali. Bylo teploučko, sluníčko lezlo na nebe a vypadalo to na krásnej letní den.

„No,“ smál se Brambůrek, “já se toho v noci taky sám lek!“

Nějak jsme nespěchali s balením. Zjistili jsme, že nad zavřeným okýnkem bufetu je funkční zásuvka, tak jsme tam hodili dobít baterky elektronickejch kravin; a taky, že z kohoutku nad žlábkem u baráčku teče voda, tak jsem se hned vysvlíknul do trenek a pořádně se umyl, abych zmizel z dosahu smradovejch receptorů hmyzu, což potom udělal i Brambůrek, a tak jsme byli čistý, voňavý a s hltem chlastu v žaludcích jsme poklidili pořádně věci, vyhodili zbytečnosti do odpadu, udělali ranní dokumentaci a mrkli do mapy, že kam dál.

„Můžeme třeba tady na ty Hněvětice, tady mapa ukazuje nějaký údolí řeky a že je to tam pěkný. A můžeme se stočit na jih a jít směrem na Vysočinu, nebo kam, já nevim…“ vymyslel Brambůrek; a protože to vypadalo celkem rozumně, rozloučili jsme se s nocležištěm a vydali se na cestu. Akorát za odbočkou na hlavní doprava bylo náměstíčko s otevřenou Jednotou, ideální pro snídani do prázdnejch bachorů. Nakoupili jsme a popošli pár kroků, kde byl malej hřbitůvek s pěkným kostelíkem a u jeho zdi se krčila lavička, na kterou jsme se rozložili.

Jíme, když u nás zastavil chlapík s kolem, pozdravil a dal se s náma do řeči, že dneska to stojí za hovno, že zemědělci idioti udělaj brázdy na poli ve spádnici, osaděj to kukuřicí, která nemá pořádný kořeny, a při prvním pořádným dešti steče z polí všechno – kukuřice, traktoristi a bahno. „Však minulej rok sme to měli až za náměstím,“ smál se ten agronom. Tak jsme debatovali o krajinotvorbě, na což je Yedowa Chüže přece jen špičkovej odborník, takže po našem odjezdu perálečtí kompletně změnili rozmístění polí a skladbu rostlinné i živočišné výroby.

                Bylo to krásný ráno. Sluníčko na obloze bez mráčků, ideální den na pěší vandrovní přesuny, takže hurá po snídani do stopy, i když jen po silnici. Minuli jsme přeškrtnutou ceduli „Perálec“ a před náma se už objevovaly další baráčky a za zelenejma korunama stromů vykukovala špice jakéhosi zámku. „Pojďme se tam mrknout, kdyžtak můžeme na prohlídku,“ napadlo nás a přitom jsme zavzpomínali na některý prohlídky, který jsme už po vandrech absolvovali; nad všema ční prohlídka buchlovickýho zámku před lety, kterou jsme svejma poznámkama k výkladu změnili na frašku.

Hněvětice jsou taková ta vypečená vesnice, která vypadá, že nuda a nic, ale když do ní člověk dojde, nestačí se divit. V tomto případě se jednalo o to, že silnice přijde do vesnice, tam následuje prudkej sestup do údolí k řece, pak prudkej výstup zase na druhou stranu a dál jakoby nic. No a my jsme šli na jedný straně a cílovej zámek na tý druhý, takže co už zbejvalo, než se sakrováním sejít dolů a se sakrováním a funěním vyjít nahoru k zámku. A ještě jeden div – na druhý straně se nám mezi baráčkama zámek ztratil! Kdyby nebylo ukazatelů, šipek, zdravýho rozumu a nakonec přece jen zase optiky, asi bysme se ztratili, ale zaplaťbůh jsme stáli – sice trochu upocený – před kamenným můstkem, vedoucím skrz bránu na zámecký nádvoří. Bylo trochu zvláštní, že nikde žádný turisti; a cedule na dveřích brány vysvětlila, proč: zámek, teda skvostně zrestaurovanej hrad, jménem Rychmburk, není otevřenej pro veřejnost, ale je to centrum mentálně postižených lidí.

                Šli jsme se teda mrknout aspoň na nádvoří; a na jedněch otevřených postranních vratech byla cedule, že ve sklepení je expozice a možnost zakoupení suvenýrů a občerstvení. Shodili jsme bágly a věci, opřeli to o stěnu a šli se mrknout dolů. Nikdo tam nebyl. Expozice se skládala z několika artefaktů, zřejmě nalezenejch při rekonstrukci, případně dovezenejch z repozitářů; pak samozřejmě jakoby gotickým písmem popsaná historie hradu, na figurínách naaranžovaný dobový šaty a ve velký míře ručně dělaný věci a obrázky, evidentně vytvořený současnejma obyvatelama hradu. U vchodu byla dřevěná truhlička na dobrovolný vstupný, tak jsme tam cosi hodili. Jak se tak mrcasíme po expozici, přišel k nám takovej kluk a celkem normálním způsobem se nás ptal, jestli ty kytary nahoře jsou naše; a jestli bysme trochu nezahráli, že to má hrozně rád.

Vyšli jsme z podzemí nahoru, narafičili si stolek se židličkama a začali ladit. Ten kluk, vlastně chlapík v našem věku, si přived dalšího, okukovali naše ladění a přípravy a ptali se nás, co hrajeme, jestli to jsou kytary a tak. Poprosili jsme je o piva, protože občerstvení dole bylo zavřený; donesli nám lahváče a v tom teple nám dobře padly. Mezitím už kolem nás prošla i nějaká zaměstnankyně ústavu; ptala se, jestli jdeme hrát a že jsme moc hodný, když to pro ty „klienty“ uděláme.

„Však oni si nás objednali,“ usmáli jsme se.

„A nevadilo by, kdybychom jich sem posadili víc?“

„No jasně že ne.“

A tak na nádvoří přišlo tak dvacet lidí v různým stavu příčetnosti včetně jedný pani, která se nás ptala, jestli umíme naladit kytaru a jestli bysme jí mohli naladit tu její, že by jí přinesla. Spustili jsme vlastně dětský písně a jednoduchý country odrhovačky, aby je osazenstvo jednak pochytalo, druhak aby jim rozumělo. Postupně jsme přidávali na intenzitě a zvuk se krásně nes nádvořím. Úžasný bylo pozorovat, jak postupně i ty nejtěžší případy, odevzdaně ležící na kolečkovejch křeslech, zvedaj hlavy a v očích maj maličký světýlka porozumnění, nebo aspoň otazníky.

Byl to vlastně regulérní koncertík pod širým nebem. Za každou písničkou následoval pořád silnější a silnější potlesk, dokonce i od několika návštěvníků hradu; úsměvy a potlesk personálu ani nezmiňuju. Během jedný písničky vidím, že Brambůrek kouká někam na do patra nad nás, tak se tam podívám taky a dvě moc pěkný kuchařky zrovna s máváním odstupujou od okna. „No já si jich všim hned a tak jsme na sebe koukali,“ pochlubil se bramborový Casanova. „Škoda, že nepřišly dolů,“ povídám já. „No já na ně kejval, že ať sejdou, ale že prej ne. Asi musej škrabat brambory,“ nechtěně pan Brambůrek odhalil, o co by mu vlastně šlo.

Při přestávce potom přinesla ta paní svojí kytaru; při hraní po nás chtěla i nějaký slovenský, protože původem byla Slovenka. Kytara byla taková tragická španělka – tragická proto, že byla rozladěná jak prase, jedna struna byla urvaná a od géčka vejš bylo všechno černý jak bota, se strhanejma omotávkama.

Když jsem to viděl, vytáh jsem nejen nářadíčko na rychlou výměnu, ale rovnou celou novou sadu, naštěstí jsem měl desítky, aby to nebyl danajskej dar, vytrhnuvší kobylku i s kusem horní desky, jak jsem to kdysi viděl na vlastní oči. Vyměnil jsem, při výměně si půjčil od pana Brambůrka čistidlo a trochu vyčistil krk a tělo; naladil a paní byla neskutečně dojatá, až nám to bylo trochu trapný.

„Ale pro tyhle lidi je nová sada strun něco nepředstavitelnýho,“ řekla nám potom ředitelka ústavu, která vylejzala z auta na nádvoří, když jsme po dohrání a velkém rozloučení s osazenstvem hradu hodili bágly na hrby a vyráželi dál. „Moc vám děkujeme, my se snažíme jim vymejšlet akce, ale pochopitelně máme hodně omezený možnosti a tak, když to jde realizovat tady v hradu, je to úplně nejlepší. No, budeme se stěhovat, hrad chce stát otevřít pro turisty a nás rozdělej do dvou lokalit.No jak to bude, to netuším a ani na to nechci myslet, protože pro tyhle lidi je sebemenší změna jejich prostředí naprosto fatální,“ zakončila ten neveselej monolog.

                „Ty vole,“ bylo jediný, na co jsme se po chvíli chůze mlčky zmohli. „Tohle bylo jedno z nejsmysluplnějších hraní, co jsme kdy měli,“ vyslovil pan Brambůrek i moje pocity.

Slunce, teplo a chůze z nás vyhnalo chmury a zase tu byla ta stará Chüže, která sešla po silnici od hradu do údolí a pustila se po červený podél řeky. Mapa napovídala, že se to jmenuje „Údolí Krounky“ a měla to bejt pěkná vycházka podél řeky. Jo a ještě v mapě byly značky nějakejch skal. „Tak to bude asi pěkný,“ těšili jsme se.

                Když to trochu předběhnu a zrekapituluju na úvod: jo, bylo to moc, fakt moc pěkný, takovej vandrovní pochod krásným údolím podél řeky. Cestička byla sice úzká, ale prošlapaná a žádná vegetace nevadila našim rozložitejm postavám s báglama a kytarama. Jenže po několika stech metrech za zatáčkou vykoukla skála, stojící přímo v cestě.

„?“ povídá Brambůrek.

„!“ povídám já, když jsme přišli ke skále a byl vidět řetěz, ocelový skoby a celý to prostě bylo šplhací, což by nebyl problém, kdybysme na zádech neměli ty bágly a kytary. Nahoru to ještě šlo, dolu to taky šlo, nad řekou po kluzkým kameni za křečovitýho držení ocelovýho lana to taky celkem šlo; ale další úsek už byl pro kolektivní inteligenci, kdy Brambůrek vyšplhal nahoru, já mu podal jeho kytaru, mojí kytaru, vyšplhal jsem já, Brambůrek sešplhal, já mu podal jeho kytaru, mojí kytaru a sešplhal jsem já.

                Ale i tak to byl fakt pěkněj úsek v dýlce asi tří kilometrů; pak červená zamířila prudce vzhůru, což jsme chtě nechtě museli za funění a sakrování vydupat lesem, tam už překážející vegetace samozřejmě byla. Na kopečku výhled na pole se stohem sena; a to, co jsme se pracně vyškrábali, jsme zase pracně spadli společně s vypečenou značkou dolů k řece.

Po chvíli se údolí otevřelo a cesty podél řeky byl konec. Červená nás dovedla k mostu a sice pokračovala dál, ale za mostem byla vidět chata s velkou terasou, na ní slunečníky s logem nějakýho piva, myslím, že Holby, lákající nás neodolatelně na cesťáčka po průchodu údolím Krounky, což u nás mělo takovou odezvu, že jsme přes most doslova běželi a navzájem se strkali, kdo bude první, takže lidi, který seděli na terase, se museli buď dobře bavit, nebo museli dobře čumět. Sedli jsme si na terasu taky, objednali čtyři piva, pustili se do karbanu a po při druhým pivku – to první do nás zahučelo na ex; jsme si objednali pizzy – v tomhle kraji mají v hospodách zamražený pizzy a od dodavatele dostávaj pícku, aby to bylo kde připravit pro hladovce.

Výborně, Chüže najezená, napitá a odpočatá, takže po nějakejch dvou hodinkách zase do stopy, neznačená cesta od hospůdky se vydrápala se na silnici, vedoucí do nedalekýho Kutřína. Po levý straně byla loučka se zakrslejma jabloňema, tak jsme pod jednou shodili věci, natáhli se do voňavý vysoký trávy a i když po silnici byl celkem cvrkot, normálně jsme usnuli.

A za chvíli, teda asi za hoďku, už jsme zase byli na nohou, připravený jít dál, hlavně proto, že na chvilku sprchlo, celkem inzentivně, naštěstí většinu toho pochytala jablůňka, pod kterou jsme vyvalili pupky. „Do Kutřína, třeba si tam dáme nějaký pivko,“ shodli jsme se a protože byl Kutřín za lesejkem, po chvilce jsme šli ulicí a rozhlíželi se, kde je hospoda. „No, tady není hospoda, ale klub,“ povídá jakási žena na kole, „ale oni vám dají pivo, je to v bejvalý hospodě tady za rohem.“ A žena nečekala, obrátila kolo a zajela se zeptat, jestli nám fakt natočej. „No říkaj, že jo, tak pojďte,“ volala na nás, když zase projížděla kolem. Kroutili jsme hlavama, že mezi jaký hodný lidi jsme to došli.

                Hospoda se zahrádkou se fakt nedala přehlídnout, stejně jako fakt, že hospoda už dlouho nefunguje jako hospoda, ale stejně jí má někdo, komu je líto místních, že by si neměli kam zajít na pivko, tak to provozuje dál, pochopitelně jako klub, aby se dalo hulit a vůbec v poklidu podnikat, když stát, jmenovitě pan Babiš, asi nikdy nevyrazil mezi normální lidi do normálních malejch vesniček, aby pochopil, že EET a zákaz hulení je fakt holocaust.

Hospodu v Kutříně má taková sympatická, prostorově výrazná majitelka. Piva nosejí i děti, v létě a při pěkným počasí je to tak, že mají otevřený okno do zahrádky a lezou přes něj do výčepu pro piva. Seděli jsme, s chutí dali první….druhý…a samozřejmě došlo na pytlík zábavy a z něj vyplývající hazard.

K vedlejšímu stolu přišel mladej kluk, evidentně místní, protože si se všema tykal; a po chvíli jsme se začali bavit. Týpek měl kousek od Kutřína hospodářství, vlastně farmu, na který choval dobytek, měl nějaký pole a vyprávěl, že původem je z Brna, ale už ho sralo město a dostal se až sem. „A za ty lidi to stojí, tady něco potřebuješ, a vždycky někdo pomůže, všichni se tu znaj, prostě pohoda, to bych už nikdy neměnil."

                Kecalo by se s ním i s ostatníma fajn, ale za prvý nebylo ještě úplně pozdě, a za druhý jsme dostali hlad, což byla ovšem prekérka, protože v kutřínským klubu nevařili. „To je ale docela škoda, protože tam by to bylo nakonec docela hrací,“ mudrovali jsme po zaplacení, rozloučení a odchodu směrem na osadu Borek, protože „tam je hospoda, tam vařej, a tam je to fakt dobrý. No sám bych tam šel,“ což nám poradil farmář z Brna.

Z Kutřína se muselo po červený, pak po cyklostezce vyšlapanou cestou po poli, na křižovatku cest a pak už po silnici pořád rovně, až to tam prej bude vidět. Bylo krásný odpoledne, už skoro podvečer, ale teploučko a slunečno.

Z cyklostezky byl vidět těsně před křižovatkou ten stoh, co k němu vedla červená z údolí Krounky; a na křižovatce mi došlo, že ráno jsme tam vlastně šli, ale zprava doleva do Hněvětic a na Rychmburk. „No jo, vlastně jo,“ překvapeně se otáčel Brambůrek, když jsem mu ten objev sdělil, „ani jsem si toho nevšim.“ A tak jsme došli před Borek, kde doprava do kopečka šla silnice k rozhledně Borůvka, a vlevo u hlavní byl vidět barák a na něm vývěsní štít. Mezi domem a silnicí sad, ale hodně přírodní, žádná anglická travička. U domu-hospody dřevěný stoly a lavice a na nich – NIKDO. Pusto a prázdno.

                Shodili jsme věci a sedli si, když tu se otevřely dveře a přišel chlapík, že co si dáme. Bylo normálně otevřeno. Tak pivo a něco k jídlu – myslím, že jsme dostali nějakou klobásu nebo utopence, tak něco, ale hladovejm žaludkům to bohatě stačilo. Po jídle vyrostla chuť, tak jsme vytáhli kytary a začali si hrát, když tu na kole přijel chlapík s manželkou, že jsou z vesnice a že si přijeli dát pivo po večeři; tak nakonec byl večer jen pro ně, pro nás a pro vrchního-majitele hospody. A vlastně vůbec nevadilo, že to bylo jen pro tak omezenej počet lidí: hráli jsme, zpívali, vyprávěli historky starý i aktuální z dnešní návštěvy hradu.

Bylo to vážně fajn, a ještě na tak pěkným a klidným místě. Nakonec se setmělo a přišel čas. „Kluci, děkuju, to jsem tady ještě neměl. Hele, klidně se natáhněte tady pod stromy do trávy a já vám nechám votevřenej záchod s vodou na ráno, jo? Klidně to nechte otevřený, až pudete, tady není co ukrást. Díky a dobrou,“ rozloučil se s náma vrchní, sed na kolo a odjel domů, chvíli potom, co s díky odjel ten sympatickej manželskej pár. Ustlali jsme si v sadu pod stromy a ve vlahý a teplý noci usnuli.

STŘEDA

                Ráno zase jak malovaný. Vzbudil jsem se a protože Brambůrek ještě chrupal, šel jsem omrknout, co je pravdy na tom otevřeným hajzlíku a co se s tim dá dělat. Byl otevřenej, čistej, vybavenej, tak jsem využil čas na kávu a hygienu u umyvadla s tekoucí vodou. Paráda. Umytej jsem si vzal čistý hadry a těšil se, co přinese středa. Mezitím nastal ve spacáku dva pohyb, vystrčila se brambůrčí hlava a po přibližným zopakování mý ranní procedury jsme se uvelebili ke stolu, posnídali hlt z placatky, hodili na sebe věci a po krátký konzultaci o trase, volbě fírera a nezbytnýho fota nocležiště vyrazili na rozhlednu Borůvka. Od procitnutí do tohodle momentu uplynuly dobře dvě hodiny.

„Když už jsme tady, tak proč se na Borůvku nepodívat,“ shrnul společný myšlenkový pochody pan Brambůrek a pustili jsme se po hlavní silnici zpět na nedalekou křižovatku, doleva a do kopce. Rozhledna nebyla zatím vidět, ale už to, co jsme ze silničky viděli my, stálo za to – ránem pozlacenej kraj, louky, lesy, klid.

                Jakmile nás to dovedlo na hřeben, za krátkým lesejkem se na poli objevila rozhledna. „No, výhled z ní asi bude, ale že by to bylo zase nějak extra, to asi nebude,“ usoudil jsem. „Jen, aby to nebylo jako na tý rozhledně u Toulovcovejch maštalích,“ dumal pan Brambůrek, „to bysme se podívali leda do prdele.“ A měl pravdu, naštěstí ne s tím, že bysme se museli dívat do prdele: rozhledna byla ohraničená plotem, toho času zamčeným, a u něj stála dřevěná budka jako pokladna, toho času taky zavřená. „To si dělaj srandu, co to tady je za podnikatelskej kraj? Postavěj rozhledny a pak vybíraj prachy? A ještě k tomu v sezóně dopoledne maj zavříno?“

                Otočili jsme se k rozhledně zády a vyrazili na snídani do nedaleký vsi Hluboká. Jdeme si, jdeme, a do živý diskuze najednou říká pan Brambůrek:“ Moment. Jdeme blbě.“ Tak jsme se vrátili pár metrů na křižovatku a opravili směr podél lesejka k prvním domům vesnice a pak celkem prudce dolů. „Tak proto Hluboká,“ celkem duchaplně jsme podotkli.

Hluboká je celkem dlouhá a úzká, protože je sevřená v takový úžlabině; jinak to není nijak extra vesnice, domy jsou spíš funkční, než vymazlený. Ale hlavně, že zhruba v polovině vsi je po pravý staně zastrčená prodejna Coopu, evidentně otevřená, protože zrovna z ní vyšla bába s taškou. Shodili jsme bágly u lavičky před krámkem, vlezli dovnitř a podivili se, že namísto obstarožní prodavačky, jak bejvá na takovejch místech zvykem, obsluhuje obstarožní chlap.

Nakrájel nám šunku, prodal housky, sejra, rajčata a dokonce nám dal lahvový pivko na chvíli do mrazáku, aby snídaně líp klouzala do krku a líp se potom šlapalo. Sedli jme si s na tu lavičku, pořádně se najedli a napili, prohodili pár slov s místníma, který kolem chodili do krámu; a když byl čas, tak po krátký dišputaci nad mapou jsme vyrazili Hlubokou dál, teda ještě z mírnýho kopce na náves a potom zase do kopce pryč z Hluboký směrem na Střítež, hrad Košumberk a městečko Luže. „Uvidíme, co pro nás taková kaLuže má.“

                Cesta vedla příjemně do takovýho údolíčka, podél potoka; krásná příroda, klid, ticho, zurčení vody, sluníčko …. a jak tak jdu vedle Brambůrka, najednou koukám, že mu na kytaře sedí hovado. „Vezeš hovado,“ informuju ho. „Ty zase na hlavě,“ povídá Brambůrek, když odehnal černýho pasažéra a podíval se na mě. No a za malou chviličku už jsme jich oba vezli aspoň pět-šest. „Tady je to samý hovado!,“ křičeli jsme do poskakování, plácání se po nejrůznějších částech těla a výbavy a posléze úprku. Po nějaký době jsme se zastavili a vytasili zbraně nejúčinnější – repelenty. Nastříkali jsme se, jak jsme nejlíp mohli. „A borci z Lysic B běží, zaklekají…a mají nastříkáno,“ prohodil Brambůrek legendární hlášení ze soutěže amatérskejch hasičů.

„A hovada letěj, na radarech maj dvě krevní konzervy, a najednou kouzlo, konzervy jsou z radarů fuč,“ přibližoval jsem, jak takový hovado vnímá, když se člověk nastříká repelentem. Fakt byl, že to dost pomohlo.

                Cesta pokračovala údolíčkem dál kolem osamělýho domu takový nějaký ekologický rodiny, přehoupla se do do osady Hlubočice, kde ještě před osadou stojí pěkná kaplička se studánkou; a dovedla nás do Rvasic, regulérní rekreační chatový osady,dokonce s jakýmsi penziónkem, tenisovejma kurtama a podobnejma vymoženostmi, akorát na hospodu nějak nezbylo, takže jsme stejně museli jít dál bez občerstvení, dokonce bez cesťáčka. Z Rvasic se šlo nejdřív takovou prašnou cestou kolem jakýsi bejvalý továrny. To už bylo údolí dávno za náma, kolem nás byla typická venkovská krajina a před náma první baráky vesničky Bílý kůň, kde byla po levý straně prodejna potravin, ale zavřená už minimálně deset let. Ještě štěstí, že u křižovatky silnic uprostřed obce bylo takový dřevěný turistický posezení s trochou stínu, protože sluníčko stálo vysoko, hledělo daleko a my byly vysušený.

Shodili jsme bágly, boty a fusekle a větrali holý nohy; pan Brambůrek vytáh petku s vodou a já vytáh zbyteček whisky, čímž jsme láhev definitivně ztrestali a já jí s pozdravem hodil do popelnice. Věru, že zbyteček v láhvi nebyl až takovej zbyteček, protože stačil na to, aby nám bylo veselejc a vydali jsme se v tom vedru dál, protože i když se nám nechtělo, tak Košumberk nebyl po červený zas tak daleko a mapa ukazovala, že v podhradí je hospoda. „A pěkná, podle fotek taková historická,“ ukazoval Brambůrek.

                Z Bílýho koně se šlo nejdřív po silnici do celkem pěknýho kopce, ale pak červená moudře uhnula doleva do lesa a šlo se pěknějc.  V jednom místě značka uhnula doprava o devadesát stupňů, naštěstí to bylo dobře značený. Bylo vidět, že civilizace s turistickým cílem je nedaleko, protože lesní cesta byla široká a celkem upravená. Po dlouhým rovným úseku, velice příjemně stále v lese, jsme došli ke kapli, kterou cedule popsala jako Paletínská kaple – kaple Čtrnácti pomocníků. Ale nebyl nikde vidět ani jeden. Za kaplí červená zase zahnula a to už se šlo po chodníčku s výhledem na věžičku Košumberku. Chodníček nás zaved mezi baráky podhradí, trochu se mezi nima zakroutil a už jsme míjeli tu hospodu, o který mluvila mapa. Nebyla to jen hospoda, alébrž celej pivovar, i když už nefunkční; a na hospodě byla cedule, že funguje jen pro privátní oslavy. Bylo otevřený okno, tak jsem tam nakouknul – krásný dobový vybavení, samý brnění, parohy, dubový stoly, klenby; takže krásný, ale zavřený.

                Vyškrábali jsme se od hospody k hradu. Hned za branou vlevo je pokladna, kde nám taková sympatická mladá kastelánka prodala lístky na prohlídku a poslala nás na horní nádvoří před hrad, kde je prej kiosek s drobným občerstvením a kde se má čekat na průvodkyni. Dovolila nám, abysme si u ní nechali věci.

V kiosku čepovala pivo taková ukecaná legrační starší černovlasá paní s brejlema. Dali jsme dvě a kecali s ní, až z ní vypadlo, že ona je ta průvodkyně a že hlavně, aby kvůli kecání s náma neprošvihla čas prohlídky. „To neprošvihnete, protože my jdeme taky.“

Prohlídka byla fajn, i když soustředěná vlastně jen do několika málo místností s vybavením ne původním, ale přivezeným z různejch depozitářů; jen opravdu pár fragmentů zdiva, nádob a podobných věcí, který se našly při rekonstrukci, bylo zahrnutejch do prohlídky. Na úplným konci jsme si prohlídli nádvoří, zbytky věží a vrátili se zase k stánku, kde nám průvodkyně prodala další pivka a zase jsme kecali a kecali – především o tom, jak těžce se na hradě sháněj prachy na provoz, rekostrukci a tak; jak se snažej dělat akce typu letní kino a podobně, jen aby přitáhli lidi a tím pádem i potřebný peníze. „Všude stejně na prd, když stát dává tam, kde nemá,“ mudrovali jsme. Průvodkyně uzavřela stánek kvůli další prohlídce; vyšli jsme na rekonstruovanou věž, prohlídnout si letní kino a z ochozu se podívat na Luže, pak jsme sešli zpět za kastelánkou do pokladny, poděkovali, prohodili s ní pár vět o tom, že to hodlá zabalit, protože už jí nebaví věčně žebrat o příspěvky, dali bágly na záda a vyšli z hradu směr centrum Luží, kolem ohrady se stádem laní a jelenem tuším šestnácterákem, kterej ale nebyl vidět, protože se schovával někde před vedrem, zatímco laně byly aktivní, somrovaly podél plotu a pobíhaly sem a tam; a tak jsme prošli do rozlehlýho a moc pěknýho parku Hamzovy léčebny plicních chorob; než jsme se z něj vymotali na kraj města, dostali jsme minimálně žízeň. Jakýsi chlapíci opravovali zdivo a bránu u nějakýho historickýho domu; zeptali jsme se jich, jestli nevědí, kde je hospoda, protože jsme měli chuť na cesťáčka.

„No hned tady za rohem je hospoda, a dobrá,“ povídá jeden z nich. „Díky, my zajdeme na jednou a budeme přitom na vás intenzivně myslet, jak se vám asi dělá v tom vedru,“ udělali jsme si z kameníků prdel, využili otevřenejch veřejnejch záchodků a po pár krocích se ocitli na zahrádce hospody. Objednali jsme si pivo a dostali přitom i hlad, jenže celkem pohledná mladá vrchní nás upozornila, že ještě nevařej a jestli chceme, tak ať jdeme do Luže do hotelu Vídeň, to že prej je restaurace s nejchutnější kuchyní. Dali jsme teda jen cesťáčka, zvedli zadky, vymotali jsme se poměrně křivolakou uličkou k hlavní silnici, na náměstí a po pravý straně se už na nás smál hotel a restaurace Vídeň.

                Vevnitř to bylo moc pěkný, hlavně za barem, ale pak jsme zjistili, že venku za barem u zahrádky je to kupodivu ještě hezčí. Mladá, usměvavá, hezky upravená číšnice nás nechala usadit, pak k nám přišla, přijala objednávku pití a jídla a znova s úsměvem šla do kuchyně za obdivnýho pohledu čtyř párů pokukovadel Yedowky. Když nám donesla půllitry, půvabně se předklonila a my jsme věděli, že nebudeme moct kouzlit aspoň tejden.

Vytáhli jsme karban a čekání na jídlo ukrátili při kostkách a kartách, přitom sledovali cvrkot a hlavně tu číšnici, která se na nás usmívala, když chodila kolem a zrovna po nás nechtěla složitý rozhodnutí, že jestli si dáme ještě pivko nebo něco jinýho.

                Pravda je, že už si nepamatuju úplně přesně, jestli jsme tam hráli, ale mám takovej pocit, že jo a že dokonce to bylo tak, že se nás číšnice ptala, jestli jí nezahrajeme, což jsme samozřejmě a velice ochotně splnili. Taky jsme se jí ptali, proč se hotel jmenuje Víděň – to proto, že její rodina žila/žije ve Vídni, i když to jsou všichni Češi. Do našeho pobytu dokonce i sprchlo – museli jsme srazit velký slunečníky k sobě a poupravit rozmístění stolů a židlí tak, aby ani kapka nepadla na naše věci.

                Vůbec se nám nechtělo jít pryč, ale na takovým místě – uprostřed města – se prostě nedalo zůstat; sedět tam celej večer do noci byla kravina, navíc déšť jak přišel, tak odešel. A přes všechny nepopiratelný výhody hotelu Vídeň – výborný jídlo, výborný pivo, pěkná a sympatická číšnice venku i vevnitř (jak jsem si ověřil při cestě ze záchodu, kdy jsem to vzal přes hospodu, abych se podíval, jak to tam vlastně vypadá, a přitom jsem zjistil, že druhá číšnice taky není k zahození) – bylo jasný, že tady prostě nezůstaneme. Mrkli jsme do mapy a museli docela přemejšlet, aby cesta dál byla aspoň něčím zajímavá a někam vedla, aby případnej další postup krajinou nedopad tak, že bysme se ocitli někde mimo.

„Pojďme tady přes tu Bělou směr na Vrbatův Kostelec, to aspoň vede nějakým lesem, tady je řeka a údolí, tam by to mohlo bejt pěkný, to vostatní vypadá na hovno,“ navrhnul jsem a co tak asi mohl Brambůrek dělat, když to byla pravda.

Hodili jsme bágly na záda, rozloučili se s číšnicí a vydali se přes náměstí směrem Bělá, i když to vypadalo, že to je trochu mimo mísu: cesta vedla totiž přes vesnice a po silnici, ale jednak to byla nejkratší cesta k tý řece, teda vlastně něco mezi řekou a potokem, jmenuje se to Žejbro. Při cestě po náměstí jsme se trochu otáčeli, jestli jsme přece jen neudělali blbost, ale trampskej instinkt nám říkal, že jsme udělali dobře, ponivač by to byla taková blbá záděra, i když na moc příjemným místě.

                Takže za náměstím do uliček, po schodech, na křižovatku na hlavní a ven z Luže, směr Horní Radim, ale těsně před ní u zámku doleva na okresku a zase jsme si mohli vydechnout od civilizace. Byl teplej, krásnej podvečer, sluníčko už pomalu šlo na západ a na obzor, ale ještě úplně ne, dneska ještě bude dlouho vidět. „A někam dojdeme, dáme pivko, a třeba si zahrajeme, já bych dneska docela ještě hrál,“ povídá Brambůrek, čímž – jako tradičně – trefil i moje myšlenky a rozpoložení.

Bělá byla dlouhá a nebylo v ní nic, jen baráky ve více-méně ošuntělým stavu, takže dál na Hroubovice. Cestou jsme probírali zážitky z Košumberka a vůbec zážity z tohodle vandru, protože už jich zase bylo docela dost. „To je paráda, už jsme takový pardálové, ale hudba furt, hraje,“ užívali jsme si, mhourajíc do sluníčka, nesouc bágly a kytary, potíc se v tom teple, dupajíc do asfaltu a těšíc se, co ještě dnešek přinese. Zjevily se před náma baráky a za chvilku jsme kráčeli Hroubovicema.

„No ale dal bych cesťáčka,“ povídá Brambůrek, protože na křižovatce po pravý straně byla budova, opatřená na růžku cedulí Hospoda u Haničky a zevnitř byl slyšet hovor, televize a z okna se linul typickej hospodskej odér, značící otevřeno a živo.  

„Ale pojďme, tady se akorát zadřeme a když pak někam dojdeme, tak už bude zavříno tam,“ přemlouval jsem ho a buď jsem byl fírer, nebo jsem byl moc přesvědčivej, zkrátka jsme šli dál na Chacholice, teda pěkně z Hroubovic, stále ještě na kopečku s výhledem do kraje, ale taky na to, jak vede cesta po silnici dál: z kopce dolů mezi polema a k hlavní silnici, po který jsme museli jít asi půl kiláku a na který byl od pohledu pěkněj cvrkot. Sice to ještě chvíli trvalo, než jsme k ní došli, ale každým metrem jsme se blížili, až jsme jí museli přeběhnout a absolvovat to utrpení, teda jít po ní a samozřejmě dávat bacha především na kamiony, který pochopitelně musely jet zrovna v ten moment proti sobě a ještě jsme se do toho motali my.

                No ale jen chvilička a hlavní byla za náma a před náma se krčily první baráčky Chacholic, na první pohled takový prdelky, kde nic není. „Doleva,“ vedl Brambůrek, majitel elektronický mapy, „teda na ten Vrbatův Kostelec.“

„Uvidíme, jestli tady něco bude, možná jsme měli u Haničky toho jednoho cesťáčka dát,“ rozhlížel jsem se kolem, ale nic neviděl, až mladej pár, kterej zrovna šel kolem.

„Ahoj, nevíte, co je tady v okolí? Je tady nějaká hospoda?“

„Dobrý den,“ – na což jsme se oba ušklíbli – „a nejdete na Leštinku? Tady v Chlacholicích nic není, jen mrmly mrmly hřišti mrmly,“ – to jsme nerozuměli, ale za hodinu a půl jsme měli vědět, mimo toho, že co je Leštinka? To mám maximálně já na hlavě – „ale v Podlažicích u Hamouna jsou, a asi tam i mají nějaký jídlo,“ dozvěděli jsme se převratnou informaci. „Je to asi dva kilometry.“

„Podlažice jsou na druhou stranu, ale můžeme to zkusit, žízeň mám docela velkou,“ řekl nahlas Brambůrek i moje myšlenky, takže otočka a zpátky přes vesnici směr Podlažice. „To půjdete rovně, na takovým náměstíčku u kapličky rovně, pak furt rovně, neodbočovat, jo, do Podlažic a furt rovně, až dojdete na křižovatku u Jednoty, tam doleva a už to uvidíte,“ upřesnil nám vesničan na kole, typicky oblečenej v montérky, jedoucí odkudsi kamsi; poslechli jsme jeho rady a taky šli kamsi – teda tam, kam nám poradil.

„Tohle jsou asi nejdelší dva kiláky, co jsem šel,“ okomentoval Brambůrek, když jsme v aleji dusali mezi Chacholicema a Podlažicema potom, co jsme minuli kapličku, přesně podle návodu.

„No jasně, když je takový teplo a máme žízeň na cesťáčka.“ Křižovatka s Jednotou už byla na dohled a za ní vlevo i hospoda, jenže vývěsní štít byl nějakej divnej, asi proto, že hospoda byla už léta zavřená; na první pohled tak ostatně působily i ostatní baráky okolo. Pokračovali jsme v naději a konečně -hospoda byla zaražená poza ostatní domy, u ní docela velký, ale zanedbaný venkovní posezení, což ovšem hostům nevadilo, protože jich tam sedělo docela dost. Celkem rádi jsme uložili zadky na lavičky u hrubýho stolu a možná jsme si rovnou objednali čtyři kousky. Náš příchod byl kvitovanej komentářema, že konečně přišly kytary a že se bude hrát. „Jenže tady je to naprosto nehrací, i když si to s sebou nosíme my; a tady bych teda zůstat nechtěl,“ ohrnul jsem nos.

                Dali jsme celkem rychle naše piva za debaty nad mapou; směr na Vrbatův Kostelec zůstal ve hře. Hodili jsme na záda věci a už bez zájmu osazenstva hospody zaplatili postarší, ale čiperný a na pohled ostrý vrchní, která se asi s ničím nepárala, a bodejť jo, když hospoda byla plná jen chlapů. „Hele, po cestě nás čekaj další vesnice, třeba tady mi to ukazuje hospodu, tady dokonce nějakej penzión, ve Vrbatově bude taky něco…takže dobrý, ale pojďme, ať nám nikde nezavřou,“ povídá Brambůrek, sledujíc neúprosně zapadající slunce. Bylo asi půl sedmý.

„Známej prostorovej paradox: cesta zpátky je vždycky rychlejší, než cesta tam,“ okomentoval jsem, když jsme po chvíli míjeli zase místo v Chacholicích, kde nám ty mlaďasové poradili Podlažice.Kousek za tím místem bylo vidět po pravý straně fotbalový hřiště, jen mezi náma a jím byl proužek lesa. Ale na úrovni toho hřiště jsme slyšeli rádio. „Že by tam bylo občerstvení? Pojďme se tam podívat.“ Prodrali jsme se lesejkem a vylezli na druhý straně dřevěný chaty, odkud jsme to rádio slyšeli; stál tam nějakej mladej kluk s holkou, zrovna to rádio vypnuli a dávali do auta nejenom to, ale i jinej bordel.

„Občerstvení zrovna ne, ale zrovna končíme grilovačku s bečkou, kterou jsme tu měli. Kdybyste přišli před dvěma hodinama a zahráli, tak určitě dostanete pivo i maso,“ protáhli jsme huby, když nám to říkali. Před dvěma hodinama jsme byli u Hamouna.

„No co už, i to je vandr, že někam přijdeme, až když všichni odešli,“ odevzdaně prones Brambůrek. „Takže jsme vlastně přátelé,“ vzpomněl jsem si na dávnou historku ze Šeráku a brutálního přechodu přes Keprník.

Vyrazili jsme dál, už celkem svižným tempem; čas zase pokročil a zavření hospod bylo čím dál větší hrozba. Naštěstí o kus dál, asi o kilák, byla Skála, a pod ní na zelený značce ukazovala mapa penzion s poetickým názvem California. Dupeme, dupeme, vejdeme do Skály; a najednou vidím po pravý straně vývěsní štít nějakýho piva. Hospoda! „Hostinec u Bačkovských.“ Obešli jsme jí, vchod byl z malý návsi a byl dokonce otevřenej! Jenže akorát ze vchodu vylez nějakej chlapík, vytáh klíče a strkal je do zámku. „No, zavírám, chlapi, dneska tu skoro nikdo nebyl, tak jdu domů, nebudu tu sedět sám s jedním, co bude hodinu vejrat do zvětralýho piva,“ omlouval se nám. „Ale víte co? Vytáčel jsem pivo, aby nezůstalo v trubkách, tak vám můžu petku dát,“ dostali jsme nakonec nečekanej dar, kterej jsme si ale museli vlastně zaplatit, ale to nám bylo ukradený.

„A nevíte, tady dole u řeky ta Californie, jak to funguje?“

„No nějak to funguje,“ usmál se hospodskej, „ale netuším, jestli dneska nemaj zavírací den.“

Jediný, co zbejvalo, bylo ověřit to. Zelená scházela do údolí po nenápadných schodech, vedoucích celkem strmě kamsi do šeřící se zeleně. Svižně jsme scházeli po štěrkový cestě a divili se jaká už je tma, no dole v údolí se zase rozsvětlilo. Přešli jsme louku, přes most nad řekou a doleva, protože California byla mezi stromy už vidět. Ale kde nic, tu nic: úplně mrtvo, na oknech okenice, nikde nikdo. Zavřeno.

„To se dalo tušit,“ protáhli jsme čumáky, u pěknýho kostelíka si na chviličku odpočali, hltli trochu vody a zase hodili bágly na záda. „No tak tady lesem po modrý na Vrbaťák, ale musíme si máknout, protože bůh ví, jak má hospoda otevřeno, tak maximálně do deseti.“

„Jdeme.“ A nasadili jsme fakt brutální tempo a mazali lesem, jako by v něm hořelo; cestičkou necestičkou, nahoru-dolu, bez ohledu na kopřivy a jinou svízel. „Ty vole, to je jak zamlada,“ v jeden moment se na mě v běhu otočil zpocenej Brambůrek.

                Po asi kilometru mapa naznačila, že lepší to bude vzít kolmo nad nás přes pole k chatový osadě a na silnici, tak jsme tak udělali, i když to byla taková třešnička na dortu, protože začátek pole byl zarostlej a blbě se ním prodíralo. Ale konečně jsme stáli na prašný cestě, obsypaný zaparkovanejma autama chatařů; a zpoza stromů, kryjících chatky, byly slyšet tlumený zvuky hovorů, rádií, televizí a sem tam do toho vůně něčeho grilovanýho nebo pečenýho, což nám vhánělo sliny do mord. Jen nás napadlo, že proč vlastně nejsou chataři v hospodě, pohromadě, proč se nebaví spolu. „Lídl, vrah společný zábavy. Levný plechovkový a telkáč, to je trend,“ shodli jsme se na smutným faktu; ovšem už zase za dupání k vytouženýmu cíli, totiž k Vrbaťáku, teď už po silnici, která nás provedla z chatový oblasti nad městečko a potom serpentýnama dolů, přičemž po pravý straně, ještě před prvníma domama, bylo oplocený fotbalový hřiště. „Tady by to eventuálně šlo,“ okomentoval jsem případný nocležiště. Byla už tma, asi půl desátý večer, ale teplo a byly vidět hvězdy. Seběhli jsme teda těma serpentýnama mezi prvníma barákama Vrbaťáku dolů k návsi a světe div se – hospoda napravo s vysvíceným vývěsním štítem. Ale – zavřená.

A na otevíracích hodinách že prej do desíti. Bylo asi tři čtvrtě na deset. Kupodivu vysmátý jsme si sedli na venkovní lavici před hospodou, plácli jsme si, že jsme se poprali o hospodu se ctí, i když jsme nakonec prohráli. „Asi to bylo stejně, jako v tý Skále, možná v hospodě seděli už dva dědkové nad jedním pivem, tak proč by tady s nima někdo byl do zavíračky,“ řekl pan Brambůrek. „Pojďme zpátky na to hřiště, dáme pivko z petky, nějakej panáček a bude dobře.“

                Vrátili jsme se serpentýnama zpátky do kopce a k fotbalovýmu hřišti. No jo, ale jak na ten plot? Pan Brambůrek našel branku, jednoduše vzal za kliku a bylo otevřeno. Přešli jsme hřiště. Nad ním byl takovej svah s lavicema pro diváky a nad ním na plošině barák se šatnama, sprchama a tak, za barákem malej kamennej kruh ohniště a několik lavic. Všude posekaná travnatá plocha, ticho, klid, pohoda.

Zapálili jsme Terezku; sice jsme chtěli oheň, když tam bylo ohniště, ale nebylo dřevo, takže oheň zaobstarala právě ona, k tomu pivo z petky a po celodenním dupání a především večerním sprintu, kdy se ručička měření ušlý vzdálenosti zastavila na nějakejch pěknějch dvaceti osmi, jsme už jen v klidu seděli a debatovali o věcěch minulejch, přítomnejch a budoucích. V okolí ticho a klid.

Rozdělali jsme ležení a pod rozsvícenou noční oblohou za chvíli usnuli jak špalky.

 

ČTVRTEK

                Ráno opět jako malovaný. Ani se nám nechtělo vstávat, teda vstali jsme, ale sluníčko a teplo jsme využili na důkladnou debordelizaci věcí a na hygienu pomocí vlhčených ubrousků, protože po včerejší ananázi jsme byli minimálně ukoptěný; a bohužel, i když spací místo bylo fajn, tak na baráku ani kolem něj nebyl žádnej kohoutek s vodou, prostě nic, co by s hygienou pomohlo. Naštěstí i na to jsme připravený.

                Yedowka umytá, hadry vyvětraný nebo vyměněný, odpadky uklizený, věci nachystaný; tak nejvyšší čas to zase naházet na hrby, ahoj místo a hurá na snídani do Vrbaťáku. Pro změnu zase serpentýnama dolu, aspoň, že za světla; ne, že by Vrbaťák byl nějak extra, ale prostředí tam je celkem hezký. Na pravý straně Jednota, kde jsme nakoupili jídlo, a o kousek dál přes silnici na lavičce v parčíku jsme to snědli. Při snídani samozřejmě kukec do mapy, jak vlastně dál? Nešlo ani tak o nejbližší místa, ale spíš o celkový směrování vandru, kterýho zbejvalo docela ještě dost, a my jsme se dohadovali, kam to vlastně poslat – na Vysočinu? Někam přejet? A když přejet, tak kam teď dojít? Jaký jsou možnosti?

To jsme probírali s plnejma hubama a než jsme dožvejkali, bylo jasno: u nedaleký Leštinky ukazovala mapa nějaký rybníky, tak tam bysme se mohli osvěžit; a dokonce mapa ukazovala, že na loučce je občerstvení, tak s trochou štěstí bysme mohli mít i pivko. Výborně.

                Dojezeno, doseděno, tak sbalit a hurá do stopy: teda směr ta Leštinka a rybníky, no co to asi bude? „Hele, nemluvil o Leštince včera ten kluk v Chacholicích?“ vzpomněl si Brambůrek, na což jsem jen pokrčil ksichtem, nepamatoval jsem si to.

Z Vrbaťáku je to na Leštinku kousek cesty jakože po hlavní, ale ta hlavní je fakt vedlejší a nic po ní nejelo, zaplať pámbů, aspoň se dobře šlo., i když to bylo nezáživný. V jednom místě mezi pár baráčkama se prudce odbočilo doprava; ještě štěstí za mapu, bylo to naprosto neoznačený a asi bysme netušili, že je to tam. Ještě pár metrů a byli jsme v Leštince, rybníky měly bejt až za tím, tak jsme se nezastavovali a pokračovali mezi barákama vsí ven a mezi polema až k lesejku, pořád po rozbitý asfaltce, až se mezi náletovejma stromkama objevily torza technických baráků a výměníkový stanice. Mapa ukazovala, že od baráků po levý straně jde pěšinka do lesa a k prvnímu rybníku, teda podle všeho zatopenýmu lomu, ale loučka s občerstvením byla ještě před náma. Pokračovali jsme ještě kousek, ale pak jsme se vrátili zpět a po tý cestičce směrem k prvnímu lomu, vyjuknul na nás mezi stromkama a vypadalo to fakt parádně, nikde nikdo, jen na druhý straně byla jakási malá partička lidí a kousek od nás na takový plošince se slunila jakási žena. Našli jsme si celkem ucházející flek mezi šutrama, shodili ze sebe hadry, natáhli plavky, který s sebou pro tyhle případy vozíme, a jako derviši jsme odťapkali k vodě, protože přístup byl plnej kamínků, tlačících nás do nožiček.

                Vstup byl takovej, že se muselo po šutrech slézt na takovou malou římsu a z ní vlastně skočit, moc možností k nějakýmu osmělení tam nebylo, ale my se chtěli osvěžit a umejt, že jsme to tak prostě udělali a s funěním a prskáním do studený a celkem čistý lomový hupli. Paráda! Poplavali jsme si, vyškrábali se zpět na náš flíček a potichu několika větama ohodnotili tu fakt pěknou ženu, co se slunila vedle, protože jak jsme plavali, i ona se zvedla, předvedla pěknou figuru v plavkách a na chvilku se i ona ponořila do vody.

Seděli jsme na sluníčku a bylo fakt krásně; ještě jsme vytáhli mejdla a využili lom k hygieně míst, kam přes den světlo nezasvítí; pak si ještě jednou poplavali a bylo načase se zvednout a jít se mrknout na to občerstvení. Konec konců, ta pěkná žena šla taky pryč, ale pochopitelně nám nevěnovala ani mrk.

„Výborný místo, výborná voda,“ pochvalovali jsme si nečekanej a o to pěknější relax v lomu. Vidina cesťáčku a možná i nějakýho papů ale taky nebyla úplně od věci. O kus dál na louce vlevo byl takovej velkej kemp nebo osada, kde mělo občerstvení bejt. I když bylo zavřený, tak nás poslali vedle, že prej dál po cestě po pravý straně je cedule Lom Leštinka a tam je občerstvení, jídlo i ubytování, že to je základna potápěčů.

„No pojďme vyfolkovat potápěče,“ usmáli jsme se a fakt to bylo asi jen dvě stě – tři sta metrů, před cedulí do oplocenýho pozemku doprava.

                Areál lomu Leštinka je zajímavej: na břehu lomu je poměrně velká dřevěná chata s teráskou, sloužící jako ubytovna, hospůdka a základna pro potápěče. Z terásky je výhled přímo na lom, pěkně zasazenej do skal; potápěči vlezou skoro z hospody do vody. Když jsme tam přišli, akorát se začalo mračit a spadly i nějaký kapky. Základna nebyla úplně přelidněná, ale prázdná taky nebyla: několik dospělejch a několik dětí. Vypadalo to jako uzavřená společnost, ale nebylo; potápěči jsou, stejně jako vodáci, jeskyňáři a trampové, skupina švihnutých lidí, milujících přírodu, vodu, ruch a kvas. U sympatický šéfový jsme si objednali pivka, sedli si s nima na terasu a sledovali cvrkot, protože z vody zrovna vylezli dva týpkové a ještě mokrý v neoprenech s bombama na zádech se halasně bavili o tom, co že pod vodou vlastně je. S nima jsme se nakonec i dali do řeči – dva velcí kamarádi z Brna, že si vždycky zavolaj a řeknou si, kam jedou; normálně tátové od rodin, ale blázni do potápění, taková naše krevní skupina, i když my s Brambůrkem to máme pochopitelně hozený jinak – ale principiálně šlo o to samý. Vyprávěli jsme si příhody z vandrů a z potápění; že tahle Leštinka je úplně super, že se o to staraj, pod vodou jsou zatopený baráčky z původního lomu, sloupy se zbytkama elektrickýho vedení, dokonce některý exponáty instalujou přímo správcové areálu. Za služby, ubytování a jídlo nechtěj žádný nesmyslný ceny, všichni vstřícný a v pohodě.

A bylo to znát, že pohodou je to místo celý prostoupený. Moc se nám tam líbilo a chvilku jsme přemejšleli, jaký by to mohlo bejt, kdybychom včera místo bloudění po kraji šli rovnou z Chacholic sem, i když to bylo docela daleko. Ale co už, prostě se to stalo tak, jak se stalo a nemělo smysl uvažovat, coby kdyby.

                Dokonce při sedění a kecání přišla regulérní bouřka a spláchla kraj vydatným slejvákem, takže místo cesťáčka z toho byly regulérní tři-čtyři a jídlo (nějaká klobása nebo tak, ale přišlo velice vhod).

Jenže bylo možná lehce po poledni a bylo jasný, že tam nezůstaneme. „Díky a mějte se tady fajn,“ rozloučili jsme se se všema těma fajn lidičkama, hodili věci na svoje místa a vyrazili, tentokrát po žlutý směr lom Kaňon a kolem něj na silnici, která nás měla dovést do Prosetína na vlak.

                Při pivku u lomu Leštinka jsme mimo debaty a hazard i jukli do mapy a vymysleli, že vlakem ujedeme aspoň nezáživnej polní kus cesty Prosetín-Vojtěchov a odtud potupně po silnici přes Kladno a Dědovou do Kameniček, abysme se podívali, jak to u nás v Kameničkách vypadá. „A Kameničky už jsou Vysočina, je tam příroda, les, tak tam se rozhodneme,“ shodli jsme se.

Cesta lesem po žlutý byla příjemná a nebylo to nijak daleko, takže za chvilku jsme stáli na vyhlídce nad lomem Kaňon. Pěkněj výhled, ale potřebovali jsme dolu, tak jsme se museli pěknej kus po žlutý zase vrátit, lom obejít a sejít pohodlně na asfaltku, která vedla pod ním a napojovala se na silnici, kterou asi po kilometru přetínala trať. Štestí, vlak jel asi za dvacet minut nebo tak, nečekali jsme dlouho a už si to přimečel klasickej vagónek. Ani jsme se moc neuvelebovali, jeli jsme jen čtyři zastávky, i když mezi některejma byla celkem velká vzdálenost. Trať se moc pěkně kroutila mezi polema.

                Vojtěchov. Vylezli jsme z motoráčku a moc se nám nechtělo v tom vedru šlapat, což se asi nedalo říct o těch, co vystoupili s náma, protože ti se rozprchli jako slepice. Na perónu s náma zůstal takovej postarší chlapík, kterej vyprovodil kohosi na vlak. „Co vy tady, chlapci, tady nic neni,“ oslovil nás.

„My jdeme do Kameniček, tak jsme si pomohli trochu vlakem, abysme v tom vedru nemuseli šlapat mezi polema po silnici,“ odpověděli jsme zcela výjimečně podle pravdy.

„No ale dyť říkám, tady taky nic neni. A jak jdete?“

„Tady přes Kladno na Dědovou a na Kameničky.“

„Tak pojďte, já vás hodím autem aspoň do toho Kladna,“ povídá chlapík už v chůzi. Mrkli jsme na sebe; proč ne? To je přece úplně vandrovní.

                Nasádlili jsme se do auta a chlapík vyrazil. Cestou nám popisoval, kde co v okolí je, že tady chodili na zábavy, tady chodili do lesa; do toho se nás ptal, odkud jsme, kam jdeme a tak,prostě normální debata. Když v Kladně pan Brambůrek prozradil, že i já jsem z Kladna, chlapík se jen zasmál a povídá: „Tak já vás, hergot, hodím až na tu Dědovou.“ Při cestě chlapík začal hrabat v kaslíku, vytáhl jakousi lahvičku a říká: „Dejte si, moje domácí.“ Hltli jsme si a nebylo to úplně špatný. „Dejte si taky,“ nabízeli jsme mu z jeho vlastního. „No já přece nemůžu, dyť by mě chytli policajti,“ smál se chlapík.

Dědová je stejná díra, jako všechny ostatní v okolí, pár baráčků, žádná hospoda. Vylezli jsme z auta, hodili na záda věce a rozloučili se s tím fajn chlapíkem.

                Z Dědový do Kameniček je to už jen kousek přes kopeček; na kopečku v půi cesty je jen taková malá prdel Ovčín; jde celkem o nezáživnej úsek, kterej jsme měli relativně rychle za sebou, nepočítaje lenoru jak blázen. Lenora byla určitě schovaná v tý domácí pálence.

„U nás v Kameničkách,“ okomentoval Brambůrek, když jsme míjeli první baráky. Odevšad dejchaly připomínky na slavnýho malíře Slavíčka. „Však i nám visel v obejváku na Kladně jeden z originálů,“ okomentoval jsem, „Ale musím říct, že na obraze vypadaly Kameničky jinak, než teď.“

Prošli jsme až na náves a po levý straně ukazovaly cedule hospodu. Super, měli jsme žízeň jak trám. Usadili jsme se na terásce, popíjeli pivka a hloubali nad mapou, protože bylo naprosto jasný, že Kameničky jsou úplně mimo, ani ta hospoda nebyla nic moc.

„Já bych si fakt zahrál dneska, včera jsme nehráli a celkem bych si dal,“ dumal pan Brambůrek.

„Hele, a co takhle Řeka? Podívej, nejsme moc daleko a když se tak dívám, kam odsud jít, tak je všechno takový na hovno; dál na Vysočinu směrem na Devět skal a Sněžné je o ničem, na jih taky – a Řeka by mohla bejt jistota, i když jsme tam byli strašně dávno. Ale je to kemp, hospoda tam je, takže minimálně jídlo a pití je jasný. A hraní si s sebou nosíme sami, očekávám, že když to vybalíme, tak si prostě zahrajeme,“ navrhnul jsem a po dalším mozkovým a pivním kolečku bylo rozhodnuto, že jo. Ještě se pan Brambůrek podíval na odjezdy nečeho a zjistil, že za chvilku nám jede bus do Hlinska, tam odtud vlakem do Ždírce nad Doubravou a ze Ždírce je to už jen kousek pěšky.

                Dopili jsme, došli na zastávku busu a fakt jel asi za pět minut. Usazený na sedadlech jsme se aspoň pohledem rozloučili s Kameničkama, kde fakt nic není (ba ne – je tam galerie, ve který asi lze koupit další z mnoha Slavíčkovejch originálů) a nechali se odvézt do Hlinska přímo před nádraží, kde jsme hupli do vlaku a odvezli se do Ždírce, kde je to z nádraží kousek zpátky podél silnice, dost hlavní, takže otravnej civilizační cvrkot - do Krucemburku a k odbočce na Staré Ransko a na Řeku. U odbočky je pěkná hospoda, tam jsme dali jídlo a pivko spolu s hazardem a pomalu se začínali těšit na Řeku; teda ne přímo těšit, spíš jsme byli zvědavý, jak se to tam za ty leta změnilo. Fakt je, že první návštěva Řeky byla naprosto epická, však je to k dočtení ve starým zápisu z vandru.

                Možná pro naše velký těšení byla cesta přes Ransko k Řece nějaká moc dlouhá, aspoň jsme si teda matně pamatovali, že to bylo kratší, těžko ale říct, jestli jsme před těma lety nešli z Řeky jinudy; ať to bylo, jak bylo, přišlo nám to dlouhý a tak jsme byli rádi, když se po šipkách konečně objevila cedule „Kemp Řeka“ a byli jsme v cíli. Po dlouhlej barák s hospůdkou a pokojíkama pro skromný ubytování byly na svým místě, jen vevnitř v hospodě to samozřejmě vypadalo jinak – jinak rozdělený místnosti, jiná výzdoba, jiný lidi; kemp plnej a vtšina lidí zrovna dělala frontu kvůli večeři. Nevadilo – dali jsme si pivko, sedli si a sledovali cvrkot; dokonce mám pocit, že se nás někdo i ptal, že jestli se bude dneska hrát – dost možná to byla jedna z mladejch brigádnic, když jsme si vystáli řadu a objednali pivka.

Když jsme zjistili, kdo je majitel - taková docela mladá žena; tak jsme s ní hodili řeč, že jsme na Řece byli před čtrnácti-patnácti lety a že tam byl majitel nějakej Ďábel: hned věděla, o kom je řeč, že prej Ďábel se ke konci svého působení dost změnil, sliboval věci a pak je neplnil a podobně, tak nakonec odešel. Bůhví, jak to bylo; koneckonců to nebyla naše věc.                            

                Po jídle a po několikátým ujištění, že fakt budeme hrát, jsme to rozbalili a pustili se do hraní; a dost možná jsme se snažili hrát co nejlíp nejen proto, že jsme byli natěšený a společnost byla velká, ale i pro Ďábla, pro vzpomínku na úžasnou první Řeku a taky s vědomím, že možná tady takhle hrajeme naposled nebo zase na těch patnáct let.

Odezva publika byla velká, o to nic, dokonce celá parta brigádníků seděla u vedlejšího stolu, zpívala a pařila, o to líp se hrálo; dokonce jeden z brigádníků bez přehánění znal 95 procent všeho, co jsme hráli, dokonce i takový fláky, jako Hotel Hillary, za což jsme ho mocně pochválili, stejně mocně, jako oni chválili nás zelenou. Jen trochu škoda, že nejsympatičtější a možná i nejhezčí brigádnice, která nás první oslovila s hraním, šla dost brzo spát, že prej má druhej den ráno službu v kuchyni. Hraní bylo tak intenzivní, že se venku spustil pěknej leják, stejně, jako před těma lety.

                Po všech kolečkách country, trampskejch, rockovejch a anglickejch písní už nebylo co hrát, však jsme hráli zase minimálně pět-šest hodin v kuse. Poseděli jsme ještě chvíli s majitelkou a pokecali, dala nám dokonce kontakt, že kdybysme si někdy chtěli zahrát, ať dáme vědět dopředu a udělala by se regulérní akce. Moc nám poděkovala, dokonce nám odpustila i většinu útraty a především nás nenechala spát někde na mokru, ale nechala nás ve vedlejší místnosti, jen prej ráno musíme vstát v sedum kvůli snídaním. Rádi jsme slíbili.

                Přesunuli jsme se vedle, udělali si plac na spaní tím, že jsme popřesouvali stoly, a rozbalili naše lože. Ještě se nám nechtělo spát a měli jsme od brigádníků natočený pivka, tak jsme poseděli, pokecali, probrali situaci kolem Řeky, pochválili se, jak nám to krásně hrálo, lehli a zaslouženě usnuli.

PÁTEK

                Páteční ráno bylo takový zatažený a studený, jak jsem zjistil, když jsem šel s pískem a zároveň udělal v kempový koupelně jakouž takouž hygienu, než se tam nasádlej kempaři a nastane zácpa. Jak jsem pobíhal mezi boudou a záchodama, pan Brambůrek se už taky dal do vertikální polohy, sklidil si věci a na střídačku šel do koupelny on, zatímco já uklidil svoje.

Bylo docela brzo, brigádníci kmitali a nikdo si nás dokopy nevšímal; jen ta sympatická brigádnice pověděla, že si nechala pootevřený dveře do pokoje, aby slyšela muziku, a že prej to bylo krásný. Žádná nová informace, tak jsme hodili věci na hrby a ahoj, Řeko, možná se vidíme naposled.

„Hraní bylo fajn, ale úplně vono to pro mě nebylo, nevim, asi mi tam chyběl Ďábel a celá ta atmosféra tenkrát,“ povídá pan Brambůrek za chůze směr Ždírec. „No jo, ale je to prostě dávno, byli jsme mladší, a celej ten večer tenkrát byl prostě neuvěřitelnej, asi žádnej div, že z toho máme takový pocity,“ odpověděl jsem a uzavřeli jsme to s tím, že dobře, ale zas tak super extra to z nějakýho důvodu nebylo.

                Ždírec je docela velkej, tak to chvíli trvalo, než jsme docourali mezi barákama před náměstí do Jednoty pro snídani. Sice jsme nevěděli, kde Jednota je, ale navigace nebyla těžká, protože se k Jednotě sjížděly báby na kolech. Na křižovatce před Jednotou, jak tak jdeme, proti nám vyjelo auto; pan Brambůrek, jdoucí vlevo, se rozhod, že přejde vpravo, no a já se v ten moment rozhod, že přejdu na levou stranu, tak jsme se nefalšovaně předtím autem srazili.

Nakoupili jsme obligátní snídani a nesnědli jí v trávě, ale na náměstí na lavičce. Byla fakt zima, foukal studenej vítr a bylo zataženo. Brrr. Naštěstí už po skoro celým tejdnu venku to člověku zas tak moc nevadilo, je zajímavý, jak se tělo přizpůsobí tomu, kde zrovna je. Třeba v hospodě tělo trpělivě sedí a otvírá hubu. Zajímavý. Kde jsem skončil? Jo – lavička a snídaně. Dojezeno, pan Brambůrek kouká kolem sebe a říká: „Musím k bankáči,“ vidouc bílou krabici s obrazovkou. „Já taky, ale já bych potřeboval přímo bankáč Český spořky,“ povídám já a mapa ukázala, že je to někde za rohem, ale pro jistotu jsme se ještě zeptali takový pěkný maminky. „No tady za rohem,“ obdrželi jsme ohromující odpověď.

Obtěžkaní penězma jsme mohli pokračovat dál přes celej Ždírec na Sobíňov a pak dál podél řeky, na mapě se to jmenuje Doubravské údolí, na jehož konci je Horní Sokolovec a hospoda U Mikešů, kde jsem kdysi zažil zajímavej večer, když jsem odhadnul manželku jednoho týpka jako jeho dceru a nakonec jsme u nich doma strávili noc s panem Brambůrkem a Mámošem u kafe a domácího koláče. Hmmm....kde jsem to zase skončil?

                Takže procházíme Ždírcem, což bylo jako studená sprcha, protože cvrkot civilizace je tady neúprosnej, Ždírcem procházej hlavní cesty v havlíčkobrodským kraji a jezdí to tady o sto šest; kamióny, auta, dodávky, takže hluk, smrad a ruch, kterýmu tramp po tejdnu venku mimo hlavních cest rychle odvykne. Koukali jsme, ať jsme rychle pryč; náš odchod z městečka byl korunovanej pochodem právě podél hlavní silnice a ještě tam rekonstruovali most, takže auta stála v řadě a my museli podél nich, pěkně jako cvičený opice všem řidičům a spolujezdcům na očích. Naštěstí jsme přešli ten most do vesničky Nové Ransko a hbitě odbočili na červenou úplně mimo obce.

„Uffffffffff,“ oddechli jsme si jako Vinetů po vyhraným zápase. Konečně zase jen zeleň, stromy, louky, pole a jednoduchá úvozová cesta – teda z Nového Ranska jen mezi polema podél potoka, ale především bez cvrkotu aut, lidí a podobnejch výmyslů světa. Pochopitelně to byl docela nezáživnej rovnej úsek, ale když kolem jely dvě fešný mladý cyklistky, pozvedlo nám to náladu. Tak nás to dovedlo do Sobíňova na silnici, vedoucí po protipovodňový hrázi; naše červená silnici křižovala a pokračovala dál celým Sobíňovem a dál kamsi do vesnice s poetickým jménem Bílek.

                No ale před náma na sobíňovský hrázi se silnicí stál turistickej přístřešek – stůl a lavice pod dřevěným altánem; a jak jsme toho po hraní na Řece moc nenaspali, tak jsme si lehli na lavice, pod hlavy dali bágly a na hodinku usnuli. Bylo trochu zima, tak jsme se museli zabalit do kongáčů, ale spinkalo se jak u maminky doma. Po probuzení už bylo všechno v pořádku; ještě jsme chviličku poseděli a pak zase bágly na hrby a lidé, hurá. Červená nás provedla Sobíňovem tak, že vystoupala k železniční zastávce (zrovna jel motoráček a děti nám mávaly z oken) a pak se zase vrátila, takže na jedný křižovatce ulic jsme koukali na místo, kde jsme byli před deseti minutama; kdyby jsme nešli po značce, ale rovně, tak jsme si ten oblouk ušetřili. Ale nevadilo to.

Ze Sobíňova už cesta vedla, jak jsem psal, zelení, loukama a lesama, nepotkali jsme nikoho a šlo se parádně; přes osadu s dalším poetickým jménem Babín, přes les a po nějaký hodince-hodince a půl na nás za stromama lesa vykoukly první baráky Bílku.

„Hm, podle mapy tady má bejt hospoda,“ mudroval pan Brambůrek. No fajn, ale kde ta potvora je? Aha – v Bílku je u hlavní silnice prodejna motorek, mopedů, skútrů a čtyřkolek – a v prodejně mají jakože bar a normálně prodávají lahváče, aspoň, že vychlazený. Sedli jsme si k zaprášenýmu stolku, sledovali, jak kluci z prodejny naskladňujou zboží a jak si nějakej chlapík se synem kupujou moped.

Osvěžený jsme se vydali na klíčovou část dnešní trasy, totiž cestu údolím Doubravy, v podstatě něco podobnýho, jako cesta údolím Krounky. Přešli jsme bíleckou silnici a vnořili se do lesa podél řeky v očekávání nádherný přírody; a vůbec jsme nebyli zklamaný, údolí Doubravy se údolí Krounky určitě v pohodě vyrovná: údolí je chvíly sevřený mezi skalama, chvíli se trochu otevře, do toho neustálý hučení řeky, cesta občas trochu stoupá, chvíli seběhně až na břeh řeky; všechno pěkně značený, informační cedule popisujou nejzajímavější místa, tůně střídaj peřeje a malý vodopády, dokonce v jednom místě cesta obešla vysoký skály a na nejkrásnější vodopád byl zespodu krásnej pohled. Fakt nádhera. Už jsme i potkali víc turistů a v místě, kde se cesty dělily – červená pokračovala údolím a modrá šla po můstku přes řeku a drápala se po schodech z údolí vysoko do skal a směrem na Horní a Dolní Sokolovec, nás dojel chlapík na kole, hodil ho na rameno a šel po modrý. „Tak to je nějakej nadšenec,“ kvitovali jsme výkon toho cyklisty.

                Chvilku jsme poseděli, napili se vody, která zbyla v jedný petce; a vydali se po červený dál. Sice podle mapy už v údolí nebylo nic extra, ale i tady to bylo krásný: divočina skal ustoupila měkký zeleni stromů a trav, který vytvořily měkkej koberec na březích řeky. Cesta vedla pořád ukázněně po straně údolí a došla k ukázkovýmu trampskýmu srubu, osaměle strážícímu ústí údolí a řeky. Komu tohle patřilo, ten musel bejt nejšťastnější na světě. Další sruby byly až o kousek dál za zatáčkou a předznamenaly vyloženě chatovou osadu a technickou lahůdku, malou vodní elektrárnu, kterou mapa pojmenovala jako Horní Mlýn, na kterou jsme se pochopitelně šli podívat, ale bohužel jen přes plot.

Po cestě kousíček za elektrárničkou byla po levý straně v lese hromada šutrů, vyskládaná do pravidelnýho útvaru, taková menší kopie Ivančeny, skautský kamenný pyramidy. Chtěli jsme na hromadu přidat šutřík i za Chüži, ale docela jsme se zapotili, než jsme v totálně vybraným okolí něco vůbec našli, teda doslova vyrejpali ze země.

                Za Horním Mlýnem byl i Dolní Mlýn, klasický velký poloroubený stavení s bejvalým náhonem a s pamětní cedulá, že tam žil spisovatel Ignác Herman, kterýho jsme pochopitelně neznali, protože jsme kulturní barbaři a ignoranti.

To už nás cesta vedla po asfaltce, ale ne nadlouho; o kousek dál jsme se napojili na zelenou těšili se, že v nedaleký Libický Lhotce bude hospůdka a dáme si pivko, případně něco k jídlu. Zelená vedla ještě kousek podél Doubravky a v místě, kde byl přes řeku skautskej tábor, odbočovala prudce do kopce, takže za chvilku se ozejvalo spod vegetace dvojí funění. I když zelená vedla podle mapy furt rovně, tak jsme někde zakufrovali a museli to vzít mezi stromkama šikmo zpátky tam, kde jsme značku tušili; a zaplaťpámbů jsme po chvíli šli zase lesní cestou, zase už po rovině. A zanedlouho proti nám šla tlupa skautů, takovejch dětí; za nima šli vedoucí a praktikanti a na některý praktikanty byla radost pohledět. „Hospoda? Ta je až v Libici, ale je pěkná a určitě tam vaří,“ dostali jsme spásnou odpověď.

                Cesta do Libický Lhotky byla moc příjemná, úvozovou cestou v pěkný krajině, až se napojila na asfaltku a mezi první baráky ve Lhotce. Těsně před vesnicí nás míjeli tři skauti, nesoucí menší strom a táhnoucí několik větví, evidentně na večerní táborák. „Že jsme se na to nevykašlali,“ rozmrzele odpověděli na naše účastný oslovení, že to maj až do tábora pěknou fušku.

Ze Lhotky to bylo do Libice nad Doubravou jen kousek, pořád po zelený a po neudržovaný místní asfaltce po mostě přes Doubravku, pak kousek do kopečka, mezi barákama na náměstí a na rohu po levý straně byla hospoda a u ní na náměstíčku posezení – pár lavic a stolů pod dřevěnou pergolou. Stoly obsazený, ale jeden volnej, přesně pro nás. Moc rádi jsme si sedli, dneska už jsme měli v nohách zase kopec kilometrů. Pivo nám donesla pěkná mladá servírka, objednali jsme si i jídlo a čekání na zaslouženej dlabanec jsme vyplnili hazardem.

                Najezený a osvěžený jsme po několika dalších pivech vymudrovali, že pojďme si sednout dovnitř a zkusíme oslovit obsluhu, jestli by jim nevadila hudební produkce. A jak jsme řekli, tak jsme udělali, všechny krámy a sebe jsme přenesli zvenku dovnitř; venku už se začalo stmívat, ochlazovat a nechtělo se nám dělat bordel na ulici, když jsme mohli dělat bordel legálně v hospodě.

Za výčepem asi táta a máma, okupující zároveň kuchyni; na place mladý: ta pěkná slečna a její bratr/přítel/nabíječ/manžel.

„Klidně si zahrajte, ale jen do půlnoci,“ rozhodla máma-šéfová po našem dotazu u obsluhy, toho kluka, kterej se šel zeptat táty/tchána/skorotchána a dohromady se šli zeptat mámy/tchyně. „No tak hurá do toho,“ vytáhli jsme rychle kytary z futrálů a pustili se do toho s vervou.

Po nějaký době hraní jsme zaregistrovali, že se to líbí nejen osazenstvu hospody, ale i takový partě mladejch lidí, mladýmu číšníkovi a číšnici a dokonce i taťka za výčepem si pozpěvoval, když jsme dávali klasičtější kousky. „To vypadá docela pozitivně, snad nás nechaj i přes půlnoc, když je tady taková pařící základna,“ potichu jsme si povídali v kratičkých přestávkách na napití piva, případně na vypití paňáka zelený, kterejma nás oceňovali posluchači.

Ale prd.

Čtvrť hoďky před půlnocí začali číšníci kasírovat a uklízet, výčepák dočepoval a mamina nesmlouvavě řekla, že nám děkujou za hraní a že konec, protože v půlnoci zavíraj. Zkusili jsme – jenom jednou – přemluvit, ale narazili jsme zase na tvrdou zeď. „To si tady nemůžeme dovolit, že by tu byl bordel a okolí si stěžovalo. Končíme.“

                Cvaknul zámek, jak mladej číšník zamknul hospodu, a my osaměli na nočním náměstíčku, tichým, jako by dokola ani nebyla vesnice, dumali, co teď. No jasně, mapa a najít fotbalový hřiště. Super, je o pár ulic vedle.

Prošli jsme usínající Libicí a hřiště nakonec našli; sice je na okraji vsi, ale na druhou stranu mezi barákama, takže pokud nás někdo uvidí, že tam jdeme, a bude se bát, možná na nás přijedou policajti.

Ale hřiště bylo celkem vybavený, technická budova byla docela nová a měla takovej prostor pod střechou; na každý straně byly dveře a mezi nima realtivně čistej vydlážděnej prostor, kde jsme rozdělali ležení, a protože jsme byli po dnešní porci kilometrů a po hraní celkem utahaný, ani jsme nijak dlouho nekecali a usnuli jak špalky.

SOBOTA

V noci pršelo, takže ráno bylo chladno a mokro; ale co už, i to musí bejt, počasí poroučej jenom v Rusku. Šli jsme vypustit spodní vodu a zase začalo pršet, takže jsme ještě na chvilku zalezli do spoacáků a podřímali, protože proč se balit a vyrážet v dešti, že jo.

Ale nakonec se déšť umoudřil, tudíž sice se zpožděním, ale přece jsme se vyhrabali, sklidili všechno a vyrazili do Libice pro snídani. Ale jakej byl náš údiv, že krám jsme sice našli, ale zavřenej. Mudrovali jsme, co teď, ale nic jsme nevymudrovali, jen to, že teda půjdeme bez snídaně.

A kam že to teda jdeme? Už si přesně nevzpomínám, kdy jsme na tu myšlenku přišli; jestli včera před hraním, nebo během hraní, nebo při cestě na hřiště, nebo dneska ráno – ale pan Brambůrek vymyslel a já jsem nebyl nakonec proti, že sobotním večerním cílem pro závěrečný vandrovní hraní je – kemp Konťák u Brandejsa nad Orlicej.

                To znamenalo, že musíme předně zvednout zadky a odnést je někam, odkud bude relativně jednoduchý do Brandejsa dojet. A neúnavnej plánovač Brambůrek na to po chvilce koukání do mapy a cvakání do mobilu přišel: teď musíme pěšky dojít do Trhový Kamenice, tam odtud nějak – asi busem – přejet do Chrudimi, sednout na vlak, dojet do Brandejsa a pak už je to jen pár metrů.

No fajn, znělo to výborně; ale Trhová Kamenice je z Libice kousek cesty a ponivač je tady zavřenej krám, bůhví, jestli něco bude možný koupit cestou. Ale asi se nedalo úplně nic moc dělat, tak jsme hodili věci na záda a vyrazili chladným a mokrým ránem.

Až do Trhový Kamenice jsme měli jít po silnici, podle mapy jsem to odhadoval na 7-8 kiláků; ve skutečnosti to bylo dobrejch 9. Nejbližší vesnička před náma byla Lhůta.

                Jak jsem psal – sice bylo trochu pod mrakem, ale nepršelo; a nebylo vedro, takový ideální počasí na delší přesuny. Z Libice až do Lhůty šla cesta mírňounce do kopečka, ale žádná tragédie, a jak jsme nasadili svižnou chůzi, tak to pěkně odsejpalo a zanedlouho už jsme kráčeli Lhůtou. Padlo pár víceméně povedených průpovídek, že Lhůta je pěkně prošlá; ale nebylo tam nic extra k vidění a nebyl tam ani krámek, tudíž jsme bez zastávky pokračovali dál. Za Lhůtou už jednak přišel les, druhak silnice začala pěkně stoupat a skryla se v lese, což znamenalo, že jsme nic moc neviděli a že tam bylo větší vlhko, než mezi polema, a za chvíli byla Chüže nejen Yedowa, ale i Mökra – vodspodu vlastní šťáva, vodshora kapky ze stromů. Na konci té cesty trnité byly Barovice a krpál končil přesně u prvních baráků. Ještě, že nás nikdo neviděl, jak jsme ufuněný a mokrý uprostřed obce viděli vlevo pěknou autobusovou zastávku s pohodlnou dřevěnou lavičkou, kde byl vyhlášen odpočinek, shozeny věci ze zad a usazeny prdele. Lok vody z petky, chvilka posedění, debata o tom, že teda fakt cílem je ten Konťák, a pak pěkně bágly zase hore.

„..E…o….u-e-ý,“ prohlásili jsme svorně, kroutíc se jako posolený hadi, když nám studený mokrý bágly připlácly studený mokrý trika na záda.

                Trochu z kopečka, trochu do kopečka a byli jsme v Křemenicích (nebo Křemenici – vesnička se jmenovala Křemenice). Hned na začátku byl po levici dům a u něj jeden dědek a dvě báby, mrcasili se na dvorku. My jsme se šli podívat na zastávku busu, stojící přímo proti jejich domu a vejrali jsme do jízdního řádu. „Jede až v pondělí!“ volala na nás jedna z těch bab. „No super, tak si tady sedneme a počkáme,“ prohlásil jsem a z nějakýho důvodu je to hrozně pobavilo. Smích se za náma táhnul jakou dobu.

Ale Křemenice byla opět jen taková maličká vesnička. A těsně za ní jel proti nám autobus. „Sakra – ten jsme mohli chytit,“ povídám. „Ale kam by nás dovez? Někam do prdele,“ uzavřel Brambůrek a šlapali jsme dál. Trhová Kamenice už nebyla daleko, dupali jsme druhou polovinu cesty; jen nikde zatím nebyl ani obchod, ani hospůdka, nic – a kručelo nám už pěkně.

S kručením, debatou a písněmi na rtech jsme za sebou nechali Polom, osadu o čtyřech barácích a krásný dřevěný kapličce, a stejně tak i Hlubokou, do který se sešlo z kopce a za vesničkou zase do kopce, protože těsně před Trhovou byla po levý straně vysoká dřevěná rozhledna, „Zuberská rozhledna.“ Sice stála nedaleko silnice, ale vůbec se nám k n nechtělo zajít.

                To už byla Kamenice před náma v ďolíku; a zelená nešla po silnici, ale odbočovala k chatový osadě na kopečku nad městečkem. Nejdřív jsme sice pokračovali po silnici, ale pak se pan Brambůrek podíval do mapy a zjistil, že ta zelená jde víc přímo, než silnice.

Tak rychle k osadě a konečně se šlo už jen z kopce, poměrně slušnýho; a po průchodu mezi barákama jsme už stáli v údolí před náměstím a ptali jsme se nějakýho člověka, jestli je v Kamenici hospoda.

„No je, dokonce dvě. Jestli se chcete najíst, jděte do Slavie, tam určitě vařej dobře. Pak je ještě Na Radnici, ale ta je nová a tam nevím, tam bych asi nešel.“

                Po pár krocích, už ale takovejch vratkejch, jak se nám, vyhladovělejm a docela unavenejm po devíti kilácích v slušným tempu, už nechtělo nikam daleko, jsme stáli před Slávií a četli si nabídku jídel. Dokonce jsme i čumáky strčili dovnitř, ale od oka to nebylo úplně vono. Navíc nám nějakej kluk na kole pověděl, že on by radši šel do Radnice. Babo raď.

„Tak pojďme se mrknout do Radnice a kdyžtak se sem vrátíme, ale už pojďme,“ trochu netrpělivě jsem nás popoháněl, jak už mi žízeň tahala uši.

                A hospoda Na Radnici byla to pravý. Nová, čistá, nezasmraděná; celkem plná a mezi stolama se činila mladá číšnice, která nám donesla čtyři piva a jídelák, když jsme se s chutí usadili a prohlásili, že dál už fakt nepůjdem. Objednali jsme si jídlo, pustili se do hazardu a bylo nám fakt dobře po tý ranní anabázi, co se protáhla až do poledne.

Jak bylo narváno, přišla taková rodina a rozhlížela se, kam by si sedli; nabídli jsme jim, že můžou sedět u nás, a dočkali jsme se hroznýho děkování, jako bysme jim dali zlatej důl; a nakonec jsme si pěkně pokecali o trampování, o cestování po Čechách a takovejch věcech. Mezitím pan Brambůrek ohlásil, že ve dvě odpo nám jede bus do Chrudimi, a zbejvala jen asi půlhodinka, během který jsme zaplatili, sebrali saky paky, přešli asi třicet metrů přes náměstíčko na zastávku a počkali na bus, kterej nás odvez přímo před nádraží v Chrudimi; tam jsme museli chvíli počkat na motoráček, co nás vzal do Moravan na hlavní trať Praha-Olomouc, kde už nás měl brát elektrickej vlak.

                Při pomalý drkotavý jízdě motoráčku nás pomalu začaly dohánět těžký černý mraky, nacucaný vodou a elektrikou. „Hm, já se podívám na meteoradar….no – asi nás to chytne,“ prohlásil pan Brambůrek.

A taky že jo: už při čekání v Moravanech se najednou zved vítr, jak se na nás řítilo čelo bouře, a jako by někdo vylil kýbl s vodou, tak rychle a prudce začalo pršet; teda to nebylo pršení, ale brutální bouře, hromy, blesky, vichřice a provazy deště, bičující nádraží jako devítiocasá kočka. Dokonce praštilo do troleje a pěně lítaly jiskry na všechny strany. Cestující se stáhli pod střechu nástupiště u hlavní budovy jak slepice, protože ceďák byl naprosto unikátní.

Tak rychle, jak bouře přišla, tak uletěla pryč směrem na Brandejs, takže do vlaku bylo možný nastoupit suchou nohou. Uvelebili jsme se a vlak se dal do pohybu; i když courák, tak mezi jednotlivejma zastávkama upaloval jako rychlík. Sranda byla, že jak vlak jel rychle tak bouři podjel, trochu jí předehnal, aby nás přívaly deště a blesky dohnaly v každý zastávce.

                A na jedný zastávce koukám, že na nástupišti se tísní dvě velký a dvě malý postavy v pláštěnkách, s kolama, v tom nejšílenějším srdci bouře, protože na tomhle úseku nás zrovna docela předběhla a v zastávce byla o něco dřív, než vlak.

Rychle jsem zvednul zadek, Brambůrek hned za mnou; vyběh jsem ven, chytil jedno dítě, druhý a hodil je za dveře vagónu. Děti byly docela malý a hned začaly brečet, protože si myslely, že rodiče zůstanou venku. Rodiče mezitím zvedali kola a podávali je Brambůrkovi, kterej mezitím taky vylez ven do bouře a kola umísťoval ve vagónu. Nakonec jsme všichni vyskočili do vlaku, kterej se dal okamžitě do pohybu. Rodiče nám strašně moc děkovali a přitom utěšovali fňukající děti.

                Totálně mokrý jsme si sedli zase na svoje místa a začali jsme se smát.

Pochopitelně nás bouře trochu předběhla, takže když jsme přijeli do Brandejsa, byli jsme úplně v nejlepším. Rychle jsme vyběhli z vlaku, kterej zastavil asi o třicet metrů mimo staniční budovu; jenže byl takovej vítr a leják, že než jsme uběhli pár metrů pod stříšku výpravčího, asi na půl cesty mezi vlakem a dveřma do čekárny, tak to, co na nás ve vlaku trochu uschlo, bylo zase totálně mokrý. Nutno říct, že stříška před kanceláří výpravčího skoro vůbec nechránila a nástupiště před ní bylo jedno velký jezero. Najednou z kanceláře vyběh chlapík a jak se nám, stojícím ve dveřích, musel vyhnout, tak málem do tý louže zahučel; jen jsem ho stihnul chytit za košili a stáhnout zpátky.

„Díky,“ vydechnul ten chlap.

Lilo tak, že jsme fakt nemohli jít ani tam, ani tam, a navíc, jak vítr šlehal déšť proti nám, byli jsme zase skoro na kost. „Jdeme,“ rozhod Brambůrek, rozeběh se k čekárně a já za ním, skoro se nedalo vyhejbat loužím.

                Čekárna byla narvaná lidma v různým stádiu vlhkosti. Ale jeden stůl byl volnej; k němu jsme si sedli a všechno, co šlo, jsme rozvěsili po volnejch prostorách, aby to aspoň trochu uschlo. Pochopitelně jsme se dali do řeči se sušinkama, kterejm mimo jiný nepřijely vlaky nebo kvůli dešti nemohli jít z nádraží do města.

Vytáhli jsme hazard a ukrátili si chvíle sušení a deště; nakonec to bylo ještě dobrou hodinu, než se z lijáku staly jemný přeháňky, zatímco jsme se převlíkli do suchejch věcí, sbalili mokrý hadry a vyrazili na Konťák, kterej je z nádraží nějakejch dvěstě metrů.

                Zahrádka u bufetu v kempu byla narvaná lidma; starejma i mladejma, něterý byli kepaři, některý čekali na utišění deště a měli ještě rozpitý piva a limonády. Odhodili jsme zátěže u volnýho stolu a šli si objednat do kiosku. Co jsme si tak matně pamatovali, furt stejnej mančaft.

Napili jsme se, najedli a domluvili se, že když už jsme se sem tak trmáceli kvli hraní, tak proč teda nehrát; a šli jsme do kiosku zeptat se, jestli jo. „Ale jasný, super, určitě jo, tak jen na mě mávněte, kdy mám vypnout rádio,“ povídá šéf kiosku. „Ztlumte to hned,“ usmáli jsme se, vrátili se k našemu stolu, naladili a pustili se do hraní.

                No jo, hráli jsme, jako by to bylo poslední hraní na vandru, protože to vlastně poslední hraní tohodle vandru bylo. Začátek osvědčený country věci a postupně jsme přešli na to ostatní.

K našemu stolu si sedlo pár muzikychtivejch lidí, hlavně taková mladičká holčina, která sice neuměla skoro žádný písničky, ale o to víc dělala, že je zná; pořád nám v pauzách povídala, co máme hrát; a byla dost otravná, podle jejího vyjadřování hloupá a pámbů to tak zařídil, že jen o kousíček a byla by hezká, ale nebyla.

Mezi takovou partu mladejch přišel i jakejsi týpek, kterej, když jsme v jedný pauze stáli u vokýnka pro pivo, za náma přišel a ptal se, že si nás pamatuje, že jsme v Konťáku už hráli.

„Hráli,“ pousmáli jsme se. „No já si vás pamatuju, taky to, že tady kamarád,“ ukázal na mě, „měl támhle u stolu tproblémy s chlastem,“ to narážel na to, že jsem pod vlivem vypitejch paňáků a piva tenkrát potupně vrhnul pod stůl a pak jsem to umejval, abych nedělal vostudu.

Při dalším hraní nám na stole zase začaly přistávat zelený, tak jsme byli opatrný. Do toho mi ta mladá holka vyprávěla, že je z děcáku, že je smrtelně nemocná, že nesmí pít a nesmí se unavovat, ale že jí je to jedno, pořád na mě dělala ksichty a nakonec mě zachránila jakási opilá žena, která samozřejmě strašně juchala, falešně zpívala a jak byla na plech, tak se začala s tou maldicí bavit, hrozně jí litovala, dokonce si padly do náruče a brečely, jakej je svět na hovno.

Ještě že tak, mohli jsme v klidu hrát a fakt jsme hráli a hráli, až bylo fakt pozdě a muselo se končit.

Obsluha kiosku nám moc děkovala za super večer, lidi se rozprchli a my si ze stolů na fleku vedle kiosku pod střechou udělali perfektní lůžko, na čemž jsme se před tím domluvili s obsluhou.

Ale spát se nám ještě nechtělo, tak jsme rozsvítili Terezku, seděli, kecali, urovnávali si čerstvý zážitky a vzpomínali na zážitky minulý.

Začátek vandru nám přišel jako minulý století.

                Hluboko v noci, teda spíš k ránu, jsme zalehli a usnuli. A na dřevěným lůžku ze stolů se spalo nádherně.

NEDĚLE

                Ráno.

Pomalá hyena, debordelizace ležení, dosušení mokrejch věcí v prudkým ranním sluníčku, zabalení věcí a stejně pomalej přesun na nádraží. Ahoj místo, ahoj Konťáku.

Brambůrek nastudoval, že mu jede za chvíli vlak do Pardubic a tuším do Hradce, kde měl rodinu; a mě že jede v podstatě ve stejnej moment vlak do Třebový a do Žiliny.

                Byla neděle, byl konec vandru. Dohráno, doděláno, ujito. Rozloučili jsme se, objali, naskočili na naše ocelový oře a vyrazili každej na jinou stranu, jak už to teď prostě je.

Ale kamarádství, Yedowka, debata, hudba a kostky, to všechno zůstalo rozehraný. Nejvyšší čas v tom pokračovat zase na dalším vandru.

KONEC