MORAVSKÁ TŘEBOVÁ    

30.5.2014 - 1.6.2014

Pátek

                Prostě jsem zdrhnul z práce, jako už léta ne, protože jsem se musel dostat na rychlík ve 14:22 ze Žiliny, mýho aktuálního bydliště, aby mě dovez za panem Brambůrkem do Český Třebový, kde mě tam bude podle domluvy čekat někde mezi pražcema a pak se uvidí.

Je to nepopsatelnej pocit, konečně sedět zase v zelenejch hadrech ve vlaku, kterej mě veze někam pryč; naposled to takhle bylo skoro před rokem, ale jako by to bylo aspoň deset let. Díval jsem se z okna a abych si to těšení zkrátil, napsal jsem panu Brambůrkovi smsku, že už jedu. Vrátilo se mi, že taky jede a že lidi se kolem něj tvářej kysele, jako by se neumyl, a přitom že se umyl.

                Za okny se mihnul Hoštějn, který jsme navštívili už před....čtyřma lety, sakra.....a po další, trochu nudný cestě konečně expres Landek dobržďoval v Třebový u nástupiště, kde u lavičky stál pan Brambůrek s báglem a kytarou a když mě viděl, roztáh hubu do rohlíku a blejsklo se mu v očích, protože v ten moment viděl do budoucnosti. Objali jsme se jako nalezení sourozenci, cvakli si vína z petky, kterou Brambůrek někde schrastil, koupili hned lístek do Mladějova a hupli do motoráčku, protože do odjezdu zbejvala jen chvilička. Hned nás pozdravil kluk, sedící na sedadle za náma; taky prej trempuje a samozřejmě se ptal, kam že to jedeme.

 "No do Mladějova, ale nikdy jsme tam nebyli, takže jinak nevíme, co dál."¨

"Na dráhu, že jo? Voni zejtra budou jezdit mašinkou na den dětí, to bude fajn. "

"Hm."

                Kluk byl fajn, ale huba mu jela fest, ještě štestí, že vystupoval v Trpíkově. "Trpík," svorně jsme poznamenali na adresu neznámýho trempa. Než jsme se ale stačili rozhlídnout po vagóně, co že nám během debaty uteklo, už motoráček brzdil v Mladějově. "Tak lidé, hurá," hodili jsme saky paky na hrby, chňapli po kytarách a vystupovat, nebo nás to odveze někam pryč. "No...a co tady?" následovala němá otázka, sotva jsme se rozhlídli okolo mladějovskýho nádraží, protože jednoznačně mu dominovalo...nic. Pár obyčejnejch domů se zahrádkama a samozřejmě mrtvej pes, ponivač se nepohnul ani atom vzduchu.

"Hele, koukni sem do mapy, když tady je mrtvo, tak můžeme jít sem do toho Rychnova, ten je docela velkej, tam nějaká hospa bude, no a pak uvidíme," zabod jsem prst do mapy. "Klidně, ale pivko bych si dal," souhlasil pan Brambůrek a bylo dáno. Líným krokem jsme se šourali Mladějovem, chvilku mezi polema a už na nás mrkaly střechy prvních rychnovskejch baráčků a byly slyšet klasický páteční zvuky, teda sekačky na trávu, jakýsi manželský pár opravoval stěnu chalupy. "Dobrej den, prosím vás, je tady někde hospoda?" ptali jsme se chlapíka, kterej zrovna odstavil sekačku. "Jo, furt dolu a na křižovatce doleva a tam už to uvidíte," zazněla spásná odpověď.

                Na křižovatce je pěknej kostel, na kopečku, jak to má bejt. Pustili jsme se podle rady doleva, ale hospoda pořád nikde. "Hrome, to je divný, kde to asi je?" Kolem jely dvě slečny na kolech, tak se hned pan Brambůrek ptal, jestli jdeme správně. "Ano, ano, jdete," málem spadla jedna z nich, asi jí oslnil Brambůrkův půvab. A měla pravdu, potvora, za zatáčkou byl po pravý straně domek s krytou předzahrádkou, opřený kola a pár aut. V zahrádce sedělo pár postav.

 "Schválně, kdo první řekne, že jdou kytary," smál jsem se.

                 A jak jsme došli blíž, vzbudili jsme pochopitelně pozornost. "Nazdár trempi, tak zahrajte," vítali nás bodří chlapi z předzahrádky. "Jo, jenom si jdeme dát pivo, máme žízeň jak trám," zapadli jsme do výčepu. "Venku se mi teda sedět nechce," ohrnul jsem nos, "třeba to bude vevnitř lepší." Ale dělal jsem si marný naděje, protože sice byli lidi i uvnitř, ale zase jenom chlapi. Co už. Pivo, pivo, klobásy a první krize zažehnána. Do toho přišel výbor prosebníků zvenčí, teda dva chlapi, že jestli můžou pěkně poprosit, abysme zahráli, a že ten jeden (takovej černovlasej, celkem normálně vypadající chlapík; druhej byl takovej typ, kterýho potkat nějaká panna, vracející se z večerního předčítání poezie, tak lehne na zem v bezvědomí) se stydí, proto si vzal toho druhýho. Výzvu z lidu nelze ignorovat, pročež jsme vytáhli prkna, naladili a začali mastit country, že se celá předzahrádka vlezla dovnitř k nám. Z druhýho chlápka, doprovázejícího toho Stydlína, se vyklubal pohodovej týpek a vlastně celý osazenstvo hospody bylo úplně fajn, zpívalo se, paňákovalo, paní hostinská byla spokojená a my hráli...no, jako po dlouhý době, to znamená, že jsme byli natěšený a mydlili to ostošest. Některý chlapi se loučili i několik hodin.

                A nakonec došla i parta mladejch - teda dva nebo tři kluci a jedna holčina, celkem pěkná, Hanka se jmenovala. Nejdřív seděli mimo nás a dělali, že nic neslyšej a že my nejsme, ale pak si začali klasicky klepat nohama, pak občas i pootevřeli huby a pak šli sednout k nám, teda ta Hanka a jeden kluk. Hanka obsadila židli vedle Brambůrka a celou dobu mu něco tlačila do hlavy - pozdějc se přiznal, že jí neposlouchal, takže mu stačilo jen přikyvovat a dělat neutrální zvuky. Kluk, co seděl u mě, se ošíval a pak si půjčil kytaru, že rád hraje, ale nezpívá, což bylo potom jasný, když hrál takový divoký, ale zajímavý improvizace. My jsme neimprovizovali, my jsme tvořili správnej Ajn Kesl Buntes a dokonce Brambůrek prdnul strunu, tak pěkný to bylo. Při nabídce panáčkovat jsme si vybrali rum náš vezdejší, a tak nám sem – tam přistála před čumákama výzva, kterou nešlo odmítnout. Naštěstí bylo docela teplo a při hraní člověk vydává energii, tak to nedopadlo zle, ale dobře, až na Brambůrkovy uši, zahlcený informacema z Hančinýho života; do mozku to nepouštěl, tak mu v lebce i něco zůstalo.

                Tak čas plynul a plynul a hotovo, dohráno a endešlůs. Při placení jsme se dozvěděli překvapivou novinu: hudba neplatí nic, její účet zatáhli vděčný posluchači. Tak díky, osazenstvo hospody v Rychnově na Moravě, vyloupla se z vás nečekaná, ale možná o to milejší perla! Kam teď spát? „Hele, tady pudete dál, po levý ruce budete mít fotbalový hřiště, potom pudete doprava a furt rovně a dojdete ke kapličce, tam se dá spát a je tam i voda,“ poradil nám kdosi. Jenže to by musel znát praktiky Yedowe Chüže: fotbalový hřiště je přece jako nouzovka lepší, než cokoliv. Cestou jsme u autobusový zastávky potkali zase Hanku a nějaký kluky – prohodili jsme pár slov, ale už zo toho nic nebylo, pokračovali jsme teda dál a po levý straně se otevřela díra v plotě a to bylo to hřiště. „Do pytle, málem jsem se utopil,“ nadával jsem, když mi pod nohama začvachtala voda, naštěstí jsem šlápnul jenom do lokální louže. U hřiště byl i plácek s krytým pódiem v takovým betonovým domečku, na spaní úplně perfektní. Rozložili jsme se, ale už nijak extrémně nedebatovali, protože přece jen nám rum zpíval rumí ukolébavku. Víka klap a huby vzápěstí chrrr.

Sobota

                Rozumnej čas, asi půl devátý. Vychrupaný jsme mhourali do ranního slunce a nastalo obligátní pomalý vstávání, hyena, sbalení saků paků a podobný tanečky, za stálýho brebentění, jak jsme se dlouho neviděli. I na ranního paňáka došlo, protože jsem měl myslivce, osvědčený pití z předchozích vandrů. Pan Brambůrek nabízel víno a hned nám bylo blaze, jak se mozek, omývaný rumovýma vlnama, snažil srovnat s realitou. „Dobrý to bylo včera,“ nezapomněli jsme se pochválit, protože zrovna nebyl po ruce nikdo, kdo by to udělal za nás. „No a co teď?“ ptal jsem se Brambůrka, kterej si vytáh spodka, zatímco já vytáh sedmičku, čímž jsem mu přenechal fírerství a tím pádem rozhodování nad téměř vším, co nás dnes potká. „Určitě obchůdek na snídani a pak se podíváme do mapy,“ znělo překvapivý rozhodnutí, sám bych to nevymyslel líp. „Hele, tady je i hasičská nádrž, tady by se dalo koupat,“ vyjevil jsem se při průchodu areálem hřiště. „Jo, tady jsem si voplách mordu,“ smáznul mě Brambůrek. „A tady je ta louže, no jo, kybych šel vo půl metru vedle, tak suchá bota,“ okomentoval jsem poslední překážku před východem na silnici.

                Bylo pěkně, sluníčko, celkem teplo, pofukoval větřík, prostě začínal pěknej den. „Jakpak to dneska skončí?“ táhlo mi spokojenou hlavou, když jsem, pomalu kráčeje vedle Brambůrka a vandrovní pohodička mě tak celýho prostoupila. „Dobrý den, jdeme správně k potravinám?“ ptal se Brambůrek jakéhosi cyklisty. „Jo, jo, ale mají jen do deseti,“ změla překvapivá odpověď. „Ty vole, tak to jsme v hajzlu, protože je devět padesát sedum,“ podíval se na mě Brambůrek. „Ale jdeme, třeba tam budou nějaký pozdní zákaznící,“ nedal jsem si zbavit tu sváteční náladu. „Fajn, ale kde ten pitomej obchod je?“ staral se Brambůrek za stálý chůze, „jak jsme šli z hospody v noci, tak si vůbec nepamatuju, že bysme kolem konzumu šli.“ „Jo, ani tuhle druhou hospodu si nepamatuju, ale museli jsme kolem ní jít,“ povídám, když jsme míjeli ceduli s kozlem, „a hele, tady je ten vobchod.“ „Jo, ale fakt zavřenej.“

Došel jsem až ke vchodu s cedulí, oznamující, že fakt maj jenom do desíti; ale v duchu jsem si maloval, že když se budu mrcasit, třeba si mě někdo všimne, pokud ovšem někdo uvnitř ještě zůstal. A jo! Pan Brambůrek už to otáčel, když tu ze skladu vyšla paní a šla odemknout. „Tak ještě pojďte, ale už nemám pečivo.“ „Ani chleba?“ dělal jsem slaboduchý vtipy, který nezasáhly cíl. „Vždyť říkám, že pečivo není.“

                Vybrali jsme si ochucenou minerálku, neochucenou vodu a takovou balenou buchtu, hlavně, aby nevypadala úplně přeslazeně. „Děkujeme, mockrát děkujeme,“ lámali jsme se vděčně v pase nad tou ochotnou paní. „Není zač,“ usmála se, „a nashledanou.“  Hodili jsme jídlo do kytarovejch futrálů a že to sníme u kostela na křižovatce; a jak jsme řekli, tak jsme udělali. Bábovka byla celkem fajn, jen poslední kousek už panu Brambůrkovi zacpával všechny trubky vedoucí dovnitř, tak jsem to po něm musel dojíst, ponivač mi bylo líto ten malej kousek vyhodit. Aspoň, že nás buchta zaplácla a voda nám zahnala žízeň. „A co teda teď?“ zajímal jsem se, protože do mě vjela energie a hlavně už bylo skoro jedenáct, teda neztrácet čas a hurá za akcí. Mapa nám moc nepomohla, respektive pomohla: ukázala nám, na jak beznadějným místě jsme. Všude daleko. Padaly i návrhy Mírov, Dolní Bušínov, Hoštejn, Němčičky, kemp Svojanov, což byla cesta směrem na Mírov, jen cíl o pár kiláčků blíž, než Mírov samotnej, ještě jsme uvažovali nad Mladějovem a úzkorozchodkou, což byl původní plán, kdybychom bejvali jeli s Adamem. Dokonce jsem se šel mrknout na místní nástěnku, cože to slibujou různý vylepený plakáty. „Je tam něco?“ volal na mě Brambůrek. „Nic, jenom v Moravský Třebový je v Duku Duku diskotéka,“ poslal jsem dál vyčtenou informaci. „V čomže?“ „Duku Duku, ty jsi snad hluchej.“ „Tvoje bába je Duku Duku,“ smál se Brambůrek tomu pitomýmu jménu.

Chvíli jsme měli přestávku, když přijel autobus a z něj dělala taková mladá holčina, že nekouká, a přitom koukala, tak jsem se taky koukal a dělal, že nekoukám, a když busák ukončil vajglpauzu a skočil za volant, tak jsem se usmál, vona taky a ještě jsme si zamávali, což mě, starýho pardála, potěšilo. „Už můžeš?“ zjišťoval potměšile bramborový fírer. „No jo, sakra. Hele: všechno je daleko, ale když už, tak navrhuju ten Svojanov, tam budeme tak za tři hodiny a mohlo by to bejt OK.“ „Jo, ale když já nevim, co potom? Je to tam takový vodevšaď daleko.“ „No tak si hodíme korunou,“ nechtěl už jsem opravdu ztrácet čas, „teda pardon, pane fírer, že se jim do toho seru.“ „To teda,“ protáhl významně pan Brambůrek, „ale budiž ti odpuštěno. Hele, já mám přímo korunu. Tak co teda?“ „Lev je orel a to znamená kemp, koruna je panna a to je mašinka, neboli úzkorozchodka,“ navrhnul jsem.

Fírer vyhodil korunu do vzduchu, letěla, vrtěla se a po dopadu se na jejím kovovým ksichtíku skvěla….koruna, teda panna, teda mašinka, teda Mladějov a úzkorozchodka.

Dneska se zpětně můžeme jenom dohadovat, o co všechno bysme přišli, kdyby pad orel…a kdyby ten orel pad, jestli by to byl Ajn Kesl Buntes nebo tryzna za rozšlapaný hračky. Každopádně padla panna, pan Brambůrek se usmál, strčil korunu zpátky do peněženky a povídá: „Náhoda si nás našla a náhodu musíme poslechnout.“ Hodili jsme věci na záda a šourem se vraceli do čtyři kiláky vzdálenýho Mladějova, stejnou cestou, jako včera; během ní pan Brambůrek rozvíjel teorie o tom, že cesty zpátky připadají kratší, než stejný cesty tam. A jako vždycky měl pravdu, protože na jedno mrknutí oka jsme obdivovali u silnice stojící omšelou sochu svatýho a najednou už jsme procházeli kolem prvních mladějovských domků, držíce se šipky k úzkorozchodce. „Hele, to je děsný, tak furt šipky a najednou, pár metrů před koncem se ztratí. Eště že víme, kudy.“ „Víme?“ zapochyboval Brambůrek, ale já měl prostě nějakej spokojenej den a paměť mi fungovala, jak už dlouho ne. „Tady je odbočka k nádraží, a u něj byla šipka, že muzeum je čtyřista metrů doprava, takže musíme tady doleva a hned už to bude.“ A bylo. Pochopitelně, poslední metry už byly jasný díky procesí do Vambeřic a zaparkovanejm autům. Naštěstí mají úzkorozchodští na pomoc hospůdku s první pomocí: pivo, limo, džus, sušenky, kafe, klobása, pamětní trička, fešná paní vrchní a dvě pomocnice, evidentně dcery, který po mamince zdědily půvab, takže se nedalo dělat nic jinýho, než si nechat natočit pivko, pak ještě jedno a proložit to klobásou. Seděli jsme venku u dřevěnejch stolků, komentovali cvrkot, sem tam i pěkněj, když dva motorkáři dovezli svoje baťůžky, a za popíjení pivka a mastění karet, teda ne těch echt vandrovních z polozapomenutý Kardašovky, ale neotřelejch, který panu Brambůrkovi dal jeho tchán Ivan, protože věděl, že vandrák bez karet je jako ministr bez portfeje, si užívali vandrovní čas.

„Můžu se zeptat? Kdypak nám zahrajete?“ upřela na mě krásný oči slečna, nalejvající mi pivka. „No, a chcete?“ „To už jste měli dávno hrát,“ s úsměvem se přidala paní vrchní. „No tak my přijdeme sem a zahrajeme uvnitř, ano?“ „Ano, ale rychle, už se těšíme,“ dostal jsem odpovědi, kterejm se neříká ne, teda kdysi jo, na chatě Prašivá, a ví jen Manitů, proč jsme to tenkrát udělali. Poinformoval jsem Brambůrka, přesunuli jsme propriety dovnitř, jakžtakž se sladili a pustili se do hraní, jemně, protože prostředí prostě nebylo na drťě, spíš na klidný věci, což bylo znát i na výběru písniček.

                No tak jo, bylo to moc fajn, byli jsme rozehraný z Rychnova a pozornost publika, rozrostlýho o lidi, který utekli z venku před deštěm, anebo nás možná chtěli slyšet, nás těšila a nutila k pěknejm výkonům. Došlo i na Kameloty, na Kryla, Buty…spoustu věcí, který jsme v Rychnově nehráli a o to víc nás těšilo, že to můžeme hrát tady. Piva začaly přistávat automaticky, dokonce i paňáky a největší fanynka byla nejmladší dcera paní vrchní, asi třináctiletá, sympaticky hubatá holčina, která prej taky hraje na kytaru, ale když jsem jí nabízel si brnknout, tak nechtěla, že se stydí, když slyší hrát nás. Ach, jak se věci motaj v kruhu, říkal jsem si, když jsem vzpomínal na svoje kytarový začátky, když někdo, teda všichni, hráli mnohem líp než já. Aspoň jsme jí hráli na přání, teda všem, a dobrý to bylo, dobrý.

                Jenže čas pokročil a co teď? Kde se najíst, co dělat? „Do Rychnova už nejdu,“ smál se Brambůrek a potom zvážněl, „jenže tady zavřou a co? V Mladějově nic není a dokola taky ne. Navrhuju zajet do Moravský Třebový, dáme tam papů a uvidíme, hele na mapu: dá se jít sem a sem.“ „Hele, klidně, dyť jsme na vandru, ne?“ uzavřel jsem. Motoráček jel vlastně hned, nemuseli jsme nijak extrémně čekat; a stejně to bylo i s jízdou: za chvilku už se vagón kejval na výhybkách třebovskýho nádraží.

„Jo, sem jsem se něco najezdil,“ zasnil se Brambůrek, „na náměstí se jde tudyma.“  „Hele, já už mám docela hlad, no jo, půl buchty a jedna klobása už jsou dávno pryč,“ dělal jsem si chutě. „Dobře vařej v Třebovský restauraci na náměstí, jdeme tam,“ využil svýho práva fírer a prokličkoval nás uličkama na náměstí a k restauraci. Bylo celkem narváno, ale pro dva trempy se místo našlo. Hned byl u nás vrchní, za patnáct pikosekund přines piva a za dvacet i jídlo, chutný, dobrou porci. Dali jsme druhý, no a co teď? Karty, a při mastění a kecání najednou ze dvou důvodů zpozorníme: nejdřív, že se kolem nás začaly do útrob hospody mrcasit pěkný a vyfešákovaný holky, „no jo, nějaká high society uzavřená společnost, takový určitě nechtěj zahrát vod trempů, maximálně vod nějakejch fešáků,“ a potom, že z pootevřenýho okna za mnou se ozval … sborovej zpěv! „Ty vole, historie se opakuje, nějaká Canzonetta,“ smál jsem se. „Jdeme ven, podívat se na ně, třeba se přidáme,“ zvednul se Brambůrek a už jsme šli ven na dřevěnou zahrádku, toho času kompletně obsazenou asi dvacetičlenným pěveckým sborem, většina se uculovala, když nás viděla, jak jsme se hned přidali. „Ahoj, dejte ještě něco,“ prosili jsme, když přestali. Mladá kapelnice zataktovala prstem a spustili cosi, ale samozřejmě to bylo parádní, jak se na pěveckej sbor sluší. O přestávku jsme jim vyprávěli, jak to bylo s Canzonettou a s Claptonem, na kterým jsme stvrdili pokrevní bratrství. „Claptona taky nějakýho zpíváme, ale proč nevezmete kytary a nezazpíváte?“ řekla kapelnice a zbytek sboru se chechtal a mohutně přikyvoval. Tak jsme to vytáhli, rychle sladili a pustili Tears in heaven; a mám pocit, že jsme jim aspoň trochu zavřeli huby, jestli si mysleli, že to spíš neumíme, než umíme, protože pan Brambůrek spustil svojí legendární trubku, ještě k tomu s citem a já tu svojí kokrhačku s respektem k němu, minimálně jsem se o to snažil. A asi to nebylo úplně na prd, protože po několika písních, odměněných potleskem, mi na rameno zaťukal vrchní a povídá mi, že ty nafintěný kočky se ptaj, jestli bysme jim nezahráli. „To je slovo do pranice, a co že tam oslavujou?“ ptám se. „Maj rozlučku se svobodou, jedna se vdává,“ obdržel jsem nečekanou odpověď, „co mám vyřídit?“ „Že jo, že ještě dáme něco tady se sborem a pak půjdeme za nima, ale nemusely se bát nám říct osobně,“ udělal jsem si trochu prču.

                Ale prča doběhla mě, protože vrchní to asi vyřídil doslova, nebo nějak jinak, zkrátka zpíváme sboru a najednou za mnou stojí blonďatá holka s kloboučkem na hlavě, že se omlouvá, že se vážně plachej, ale že jestli bysme jim teda, prosím, něco nezahráli. „Omlouváme se, ale my půjdeme vedle k holkám, něco zahrajeme a zase se vrátíme,“ slíbili jsme sboru; a v ten moment jsme to fakt mysleli vážně, protože zahrát a zazpívat si se sborem, to není jako práce s buzolou.

                Ale hned, jak jsme vešli za fešulkou v kloboučku, teda paní nastávající, do jejich salónku, bylo jasný, že asi hned tak neodejdeme, nebo vůbec: nějakejch devět holek nás přivítalo potleskem a jásotem, a všechny byly pěkný, mladý, voňavý a nastrojený, což se o nás nedalo říct ani z jiný planety. Jenže na to jsme tam nepřišli, my tam byli od kusu, tudíž jsme to hned rozjeli ve velkým stylu a přísahám, že TEĎ jsme rozjeli ten pravej Ajn Kesl Buntes, protože holky zpívaly, tancovaly a pařily, a aby ne, když jsme jim dávali samý pecky typu Ready Kirken, Kaťáků, Lucie a bůh ví, co všechno se nám vynořilo v řepách, když jsme hráli hejnu holek dobře o deset let mladším, než jsme my. Byl to mazec. V kratičkejch přestávkách, kdy jsme se mohli aspoň napít, jsme po sobě vždycky nevěřícně mrkli, co že nám to ta skoro zapomenutá hozená koruna vlastně přinesla. Na chvíli jsme ale přece jen zapauzovali, když se prezentovaly dary; tak jsme aspoň na chvilku zdrhli, omluvit se pěveckýmu sboru, že dneska opravdu, ale opravdu nic nebude, ponivač devět pěknejch holek je víc než patnáct nepěknejch a k tomu pět chasníků. „Jenom, aby vo půlnoci nepřišel striptér, abysme nemuseli sundávat piditrenky z chlapa,“ strachovali jsme se. Ale nic takovýho se nestalo, večer v Třebovské restauraci skončil v naší režii. „A kam deme teď?“ vymejšlely holky. „No do Duku Duku, zapařit,“ o překot odpovídaly druhý. „Duku Duku,“ koukli jsme na sebe. Ty bláho, tohle tušit ráno u plakátů v Rožnově.

No a jo, šli jsme do Duku Duku. Když jsme dostali razítko na ruku ruku – teda pardon, jenom na ruku; a odevzdali bágly s kytarama do šatny, definitivně jsme se stali floutkama, až na to, že lasery a neony milosrdně přikryli naši vypelichanost, šátky zakryli Kouty nad Děsnou a kdyby nebyli všichni v náladě, asi by se každej divil, co si to takový pěkný pipinky přivedly, že asi musíme bejt děsně prachatý, nebo mít jiný přednosti v jízdě. Poskakovali jsme s Brambůrkem a přiživovali se kolou a rumem, protože jinak bysme to nedali. Ale ruce na ňadra, pochopitelně na svoje: byla to sranda a užívali jsme si to. Kolečko holek kolem nás postupně řídlo, jak hodiny letěly k ránu; už i nastávající se rozloučila; a nakonec jsme se rozloučili všichni a díky, stálo to fakt za to.

„Na jednu stranu už jsme takový obraty na vandru zažili mockrát, ale na druhou stranu mě to asi nikdy nepřestane překvapovat,“ dumal jsem o večeru, kterej nejdřív – byť nad plným talířem – pomaloučku přecházel v tryznu za rozšlapaný hračky, ale potom se jako mávnutím kouzelnýho proutku změnil v naprosto neuvěřitelnej dvojitej odpíchnutej Ajn Kesl Buntes. Poměrně nejistým krokem a za skoro už pálícího slunce, který teď v červnu vychází strašně brzo, jsme zamířili k spánku, někam k nádraží, na jistotu – ponivač nádraží není daleko a stejně musíme za chvíli vstát a chytit vlak. Přešli jsme koleje, za kterejma se dalo rozložit na nepoužívaným chodníčku, taková dávná vzpomínka na vandr ke Vsetínu, kde jsme spali na asfaltovým perónu a to se to tenkrát spalo. Tak dobrou noc, spíš teda dobrý ráno.

Neděle

                „…..zdar.“ Kolik to vlastně je hodin? Půl desátý? To byl rychlej spánek, nějaký čtyři hoďky. Pomaloučku a opatrně jsem vstával, přece jenom to od pátku bylo dost náročný. Aspoň si dám klid ve vlaku domů. Pan Brambůrek dělal ty samý opatrný pohyby, bodejť, že by na tom byl jinak. V pohodě jsme sbalili, zrobili jakouž takouž hyenu a pomalu se odšourali na nádraží, kde nám pohled na odjezdy prozradil zajímavou novinu: první ranní vlak byl už pryč a měli jsme kliku, že jsme se hnuli, protože další vlak jel za pár minut a další jel až bůhví, kdy. S koupeným lístek a s nakoupínem v řepách jsme polomlčky seděli vedle sebe, občas Brambůrek vstal a šel si nechat ovívat obličej větrem z otevřenýho okna. „Neděle, návrat, ještě po takovým víkenďáčku, no co bysme si tak měli povídat, když to bylo takový intenzivní,“ letělo mi hlavou, a asi jsem nebyl daleko od pravdy, že pan Brambůrek si myslel to samý.

                A v Český Třebový definitivně potvrzeno: vlak mi jede asi za osum minut, takže hned, jen tak tak jsem stihnul koupit bagetu, abych zaplácnul kručící pupek. „Ahoj, bratře,“ objal jsem Brambůrka. „Ahoj, bratře,“ odpověděl mi jak z Vinetúa. „Bylo to dlouhé a intenzívní,“ musel jsem ještě doplnit obligátní hodnocení, ale to už expres zastavil, otevřel dveře, pozřel mě a pomalu nabral rychlost, až mi pan Brambůrek zmizel mezi pražcema. Ahoj, místo; ahoj, pane Brambůrku, tak za nějaký dva měsíce na velkej, když dá Manitů, Pámbů a Aláh, ale musej zabrat fakt všichni tři.

                „A to jako dneska všichni jedou tudy, nebo co?“ mrmlal jsem, když jsem se prodíral přeplněnejma vagónama, totálně narvanýma nejen na sedění, ale i xtání, nikde ani místečko, ani uprostřed, ani uprostřed mezi třímetrovejma chlapama. Ale všichni na mě se zájmem koukali, asi co jako budu dělat. Jenže já jsem tramp znalej, zcestovalej a drobnost jako plnej vlak mi kanady nesundá, protože pro tyhle případy známe – ano, restaurační vůz. Ale co TO? To maj dneska všichni nejenom cestovatelskou náladu, ale ještě k tomu žízeň a hlad? Restaurák plnej stejně, jako zbytek vlaku, taky proto, že byl jen poloviční; a druhá půlka skrejvala první třídu, která snad jediná byla tak akorát. „Dejte mi pivo a kafe,“ objednal jsem u postarší, ale usměvavý vrchní. „Ano, ale sednete si, prosím, k tady těm dvěma pánům,“ ukázala mi, tak jsem si sednul k chlapíkům, který prerušili hovor, upřeli na mě zrak, napřáhli ruce a: „Ahoj, kamaráde, jak se jmenuješ?“ „Fredy,“ povídám. „Ne, jak se jmenuješ doopravdy?“ ptal se jeden. „No ale tak – když řekl Fredy, tak je to Fredy,“ klidně povídá ten druhej. „No jo, já jsem Fredy už víc, jak dvacet let,“ pousmál jsem se. Chlapíci se mi taky představili, ale jako tradičně si nepamatuju, jak; ale obličeje bych poznal i na jiný planetě. Mezitím se přede mnou zjevilo pivo a kafe, což vyvolalo přiťuknutí a hovor o tom, kde jsem byl a kam že jedu. V kostce jsem jim vyprávěl, na oplátku mi oni vyprávěli, že skákají s padákem, že se vracejí z nějaký soutěže a tak. A jasně, že za chvilku přišlo na to, jestli ve futrálu tahám zbraň, nebo hudební nástroj, a když bylo ozřejmeno, že JE to nástroj, byl jsem donucenej, ale ne až tak moc, k hraní a k zpěvu; a i když mi to vyřvanej krk moc nedovoloval, pustil jsem se do toho s vervou. Za Brambůrka. Za Chüži. A chlapi zpívali, pak začala zpívat paní vrchní a její pomocnice, pak začali zpívat lidi v restauráku a nakonec mi paní vrchní prozradila, že zpívají i lidi v první třídě, protože je to tam slyšet i přes dveře. No a i potlesk jsem si užil, a nejen to: užil jsem si asi šest piv, ješte jedno kafe a hlavně sedm vodek jako v Sarajevu, i když těžko říct, protože záznamy na účtenku se nedaly brát hlavně v závěru hraní tak moc vážně. Jeden z těch chlapíků vystupoval někde v Ostravě, ale ten druhej, kterej jel – tuším – do Bohumína, zůstal sedět s tím, že se mnou prostě jede do Žiliny. „Mě je to jedno, co doma? Tohle se nebude opakovat,“ vyjádřil dávnej vandrovní zákon o neuvěřitelnosti.

                A tak už jsem v písničkách zpomalil a hrál jsem si spíš pro radost než pro lidi, ale tím to nabylo na komornosti a možná i víc na kvalitě. Intenzivně jsem myslel na Brambůrka, jak by se mu líbilo, kdyby byl tady; když jsem v Karviné zahrál Karvinou, jeho majstštyk. A finálně jsem rupnul éčko, čímž mi kytara dala najevo, že i ona už toho má dost, že už to lepší nebude. Lidi mi děkovali, zdravili mě, když vystupovali; chlapík, zmoženej vodkama a pivama, spal, já čuměl z okna ven a dojížděl nastavenej vandrovní čas.

                  V Žilině toho měl chudák chlapík plný kecky, ale rychle se zotavoval a byl dokonce schopnej stát na nohou a uvažovat. Zaplatil i za mě, rozhodně nechtěl, abych něco platil já, i když jsem mu peníze vnucoval. „Ty sis to, kamaráde, vyhrál. Tobě měl platit celej vagón. Tak, ty jdeš tam a já jedu zpátky domů. Děkuju ti a ahoj,“ stisknul mi ruku a nemusel ani víc říkat, protože víc jsem neříkal ani já. Sice mi podal mobil, ať se prozvoním a tím pádem budeme mít na sebe čísla, ale nějakým zázrakem jsem asi naťukal nějaký blbý číslo, protože pozdějc jsem zjistil, že nic na mobilu nemám. Kdyby se sem někdy chlapík dostal, tak se omlouvám, nebyl to zlej úmysl, ale moje hloupost nebo vypitej mozek, nebo náhoda, která nakonec nedovolila, abych ten kontakt měl. Zůstalo prostě u náhodnýho setkání.

                Už se to tak někdy stane, že úřaduje náhoda, až jde řepa dokola. No fakt, já to znám.

                Na vandru se nám to stává furt.