Po roce nás zase přivítala Wroclaw. Tak se na nás těšíla, že až plakala radostí. Ale co plakala, přímo hystericky řvala a slzy jí stříkaly tak, že to ani stěrače pomalu nestíhaly. Navíc se zřejmě všichni Wroclawci a Wroclawky domluvili, že si pojedou udělat mazácký kolečko autem do centra města, přece je tak hnusně, tak co doma, a vyrazili do ulic. Navigace hlásila asi čtyřicet minut, že do cíle je to pět minut. Krokem jsem se sunul k hotelu B&B. Pan Vajíčko se občas ozval SMSkou, a vypadalo to, že je na tom podobně jako já. Woclaw nedobytná od západu stejně jako od východu. Nakonec se nám oběma podařilo dokodrcat na hotelové parkoviště, já se zpožděním asi pět minut za panem Vajíčkem. Přivítali jsme se a šli na recepci. Recepční nás upozornila, že v hotelu Bed&Breakfast není v ceně zahrnut Breakfast, tak jsme si ho dokoupili. Ještě že v ceně byly alespoň Beds.

Po rychlém vybalení jsme hned vyrazili směr centrum. Měli jsme si co povídat. Jako první nás přivítala Bierhalle, kde jsme statečně zdolali tři tupláky a vydali se na rynek. Na rynku se nám dostalo po dvou botičkách Grzance swiatecznego, a to už jsme byli docela dobrý. Na trhu bylo k mání spousta dobrot, koleno, jitrnice, klobásy, zelí, guláš a podobně. Neodolali jsme a dali si něco k jídlu. Najedení jsme se vydali do Guinessa na pivo a pozdravit Kierowničku. V Guinessu se jako každý pátek hrálo, kytara a cajon, muzika nádherná. Až nám bylo líto, že nemáme sebou nástroje. Poseděli jsme, popili a zazpívali. Hospůdka byla jako vždy narvaná a panovala výborná přátelská atmosféra. Muzika dohrála, muzikanti balili nástroje a my jsme se rozhodli, nevím proč, že máme hlad a zašli jsme do Burger kingu na další večeři. Šli jsme to spláchnout pivem do Spiże. Potom jsme si to namířili do hotelu a rovnou do postelí.

V sobotu ráno bylo už po dešti a když jsme před desátou došli na snídani, svítilo sluníčko a bylo krásně. Posnídali jsme, ačkoli ani jeden neměl po té večerní dvojnásobné žranici hlad, dali si kafe a vyrazili na procházku. Šli jsme se podívat na starý místa, bývalou kauflandí centrálu, tam, kde dřív bylo jen křoví plné bordelu je teď nová luxusní rezidenční čtvrť. Došli jsme k hotelu Wodnik, kam jsme jezdili v dřevních dobách a vzpomínali na staré časy. Pokračovali jsme dál až k mostu přes řeku, uprostřed mostu jsme se zastavili, pozorovali vodu a rybáře na břehu a probírali život. Stáli jsme asi půl hodiny, a pak jsme se po duhém břehu okolo ZOO a přes ostrov Tumski dostali zpět k centru. Zašli jsme na pivo do pizzerie na malém náměstíčku, kam jsme chodívali občas za kauflandích časů. Dali jsme pár piv a žvanili a žvanili. Odpoledne jsme měli sraz s Krzysztofem u Bierhalle a doufali jsme, že se poznáme. Poznali jsme se, jak jinak. Zašli jsme na pivo, wodku cytrynowku do pijalnie wodky i piwa, pak na nějakou dobrotu na rynku a následně do Guinessu, kde se zase hrálo. Probrali jsme všechno možný i nemožný a připadalo mi, že jsme se neviděli asi měsíc a ne několik let. Večer utekl jak voda (wodka) a naše cesty se zase na nějakou dobu rozdělily. Rozloučili jsme se a já s panem Vajíčkem jsme vyrazili na hotel. V lobby baru jsme dali ještě jedno pivo Tatra, nikdy předtím jsem neměl tu čest, ale docela ušlo. V baru seděla skupina německých důchodců z pohraničí u českosaského švýcarska. Tak jsme se chvíli bavili – My sme nemci ale my mlufime i šesky, my sme fon dresden tho je blisko šechy a my jestime tam to pširoda...No a my jim na to odpovídali rádoby německy, no prostě mezinárodní setkání. Dopili jsme pivko a šli do hajan.

Ráno jsme se vzbudili a už bylo za oknem zase hnusně. Tak nám to počasí krásně vyšlo přesně na sobotu.

Došli jsme si na snídani, pobalili a ahoj místo, hotele, Wroclawi.

Zase za rok.