Vždycky jsme si dělali srandu, že jsme hloupí, že máme drtivou většinou mnohem starší kamarády, než jsme my sami; a co pak jednou budeme dělat.

Ani ve snu jsme netušili, jak brzo to začne.

24.2. odešel náš kamarád Petr z Brlohu. Rychle, tiše a nečekaně. 64 let. Odešel, a na posledním rozloučení se nám táhly hlavou nerůznější otázky, na který už neexistujou odpovědi. Když z reproduktorů zpíval Tučný: "...to řeknu vám tam u nebeskejch bran....," vzpomněli jsme si, jak měl tuhle písničku rád, a uvědomili jsme si, jak trpká pravda se najednou vyloupla z jejích slov.

Máme jednu vzpomínku, takovou, kterou nikdo jinej nemá. Byl tam jen Petr, já a pan Brambůrek. Petr měl světabol, někteří jeho blízcí nastartovali divný věci kolem majetku. Seděl, stěžoval si a najednou povídá: "Voni by ti parchanti chtěli, abych chcípnul, aby to měli jednoduchý. Ale já jim to natřu, já schválně nikdy neumřu."

Venku před obřadní síní se nám do očí zabodlo slunce, nečekaně ostrý na první březen. Až nám zaslzely oči. Ale možná, že tam ty slzy už byly předtím.

P.V.