Minulej čtvrtek jsme - dost neplánovaně - utrpěli jedno z nejhezčích hraní za poslední půlrok. Jak to? To je celkem jednoduchý:

Nechte je vyhladovět a pak je pozvěte ke stolu.

   Mimo jednoho hraní v Tróji jsme letos zatím nevyloudili ani notu (mimo pana Topinky, kterej je ale profýk, tak se to moc nepočítá) - a jak se tak množily dotazy od všemožnejch lidí ze Zlejch časů, tak pan Brambůrek pevně uchopil kormidlo svý kapelnický funkce a vydal palubní rozkaz č. 2010/01: ve čtvrtek 11.2. se hraje a hotovo.

Zcela náhodou se nám domobiloval i Pavel Drumev, novej kamarád z posledního vandru na Vysočinu; že jestli nehrajem a tak. Do toho jsem já obeslal kamaráda Vencu. bejvalýho spolužáka  z gymplu a pan Topinka přines nějaký ženský - teda tři překrásné slečny Lucinku, Barborku a Šárku (Lucie a Bára již patřej k tradičnímu osazenstvu, aby měly oči z čeho přecházet).

A světe div se, ono se to fakt všechno slezlo - ještě přišel Vítek Perkusní pytlík, můj dávnej kamarád Ivo, člen to historický kapely Hroozyband, se kterou jsme na gymplu prvně ochutnávali slávu potulnejch umělců; a Michal, náš příležitostnej kytarista, kterej nám vydatně pomoh třeba v Osečný v kostele.

Hospoda k prasknutí, tak jsme se do toho opřeli a dobré to bylo, dobré. Hraní nás bavilo a tím (snad) bavilo i ostatní; sebekriticky musím říct, že DLOUHO nás už hraní tak  nebavilo. Žádný hádky nebo kecy, prostě jen muzika a to na plnej knedlík. Bylo nám z toho dobře na páteři, lid český si zpíval s sebou ("Skřítkové, dělníci" byl vrchol večera) a dokonce i děkovačky byly, když jsem se kolem 23. hodiny oddrátoval, protože endešlůs.

Víc takovejch hraní. A žádný prostoje. A - děkujeme, lidičky.

Pan Vajíčko.