Díky malýmu pokroku jsme dokázali jet na vandr za míň, než rok. Za tři čtvrtě.

Za chladnýho prvního máje nám v pátek v 6:53 odjížděl vlak z Hlavního nádraží směr Mladá Bolehlav – Fuckoff nad Buzerou – Česká Pípa a Novej Mor.

Trip začal slibně – prázdný kupé ve vagónu, kolem chodily pěkný holky a navíc na stolku pod oknem se zelenkavě třpytila láhev Passport Scotch Whisky, zpívajíc žíznivý touhy lačnejm uším. Leč vrtošivá náhoda si vybrala na nás, ubohejch trempech, krutou daň v podobě dvou neuvěřitelně protivnejch a ošklivejch ženskejch se dvěma fakany. Celou cestu jsme poslouchali plky o politice, vaření, škole, o tom, jak jedna vytáhla z bubnu pračky „něco bílýho z umělý hmoty,“ neuměla to dát zpátky a musel přijít chlap atd. atd., a do toho jejich děti – dva kluci – mlátili o zem autíčkama, chodili po vagóně, kňučeli, že jeden druhýmu něco čmajznul; no zkrátka, jen jsme na sebe kouleli očima. Naštěstí naše utrpení ve Fuckoffě končilo, protože jsme přestoupili do vlaku s vandrákama, co jeli někam k Lípě jako my.

               Vlak se rozjel a my vytáhli kytary, vlastně prvně za tenhle vandr, a dávali jsme osvědčený pecky od Kamelotu, Nezmarů a Costry Nosy, že lidi potom TLESKALI a na vedlejší čtyřsedadlo si vlezl nějakej kluk s holkou která nás totálně žrala, vyptávala se, jak dlouho hrajem, že je to úplně super, jak je možný, že jedeme jen tak pod širák - to jí vážně vrtalo hlavou jako červík; a byla z pomalejch cajdáků typu Slib od Kamelotu úplně naměkko. Jela s klukem na Bezděz  a když vystupovali, ta holka mě normálně celá dojatá pohladila na ruce a řekla, že doufá, že nás ještě uvidí a že jsme hrozně fajn, což neřekla nic novýho, protože my jsme super a fajn kluci. Vystoupili, vlak písknul, hnul se, zamávali jsme si s těma dvěma lidičkama a cesty se zase rozešly.

Hráli jsme dál a za Rio jsme si vysloužili bouřlivej potlesk od mladejch německejch turistů a jedna vandračka si k nám přisedla, aby to měla k decibelům blíž.

               Vlak zastavil v Český Pípě, vyprázdnil svoje útroby a nás musel vyhnat průvodčí, že dál už nejedeme. Vyhupli jsme na perón, vysmátý jako leča a hledali vlak na Novej Mor, kterej za chvilku přijel, ale protože měl ve stanici prodlevu, koupili jsme si v kiosku pivo a párek. Sežrali jsme to, hodili věci do vlaku a šli ven, na CG (pan Brambůrek) a vrátit flanděry od piva, přičemž jsme stihli pokecat s babkou, co v kiosku prodávala. To už potom výpravčí ukázal tu svojí zelenou lopatu a nacpanej motorák bučel na přejezdech jak spašená kráva. K nám si přisedla mladá maminka a její tři děcka, i když řekla, že všechny její nejsou – proč? Protože se jí na to Brambůrek zeptal. Jedno mimino držela v náručí a dvě holčičky, tři-čtyři roky – is sedly vedle mě a tvářili se, jako kdyby jim uletěli sršni, čímž Brambůrek vytvořil teorii, že ten tremp, jako já, hrozně smrdí; tomu se ta maminka celkem gebila.

Ale to už jsme brzdili v Novým Moru.

Vylezli jsme ven – a protože jsem se tam nějak blbě mrcasil, tak pan Brambůrek vylez, průvodčí nalezla, vlak zavřel dveře a ... a já začal: „Nenechávejte mě tady, prosím, POMÓC!“ a fíra teda dveře otevřel, abych mohl ven.

               Procházeli jsme dlouhou ulicí, vedoucí přímo od nádraží na hlavní třídu. Šly tam nějaký holky, oblečený do klasickejch pionýrskejch krojů, dokonce měly i šátky do jedničky. Smály se na nás, my na ně a řeknu, to byly kočky! Nu – možná jsme za nima měli jít, ale už se o svoje hlásil žaludek, hupli jsme do hospody – no, spíš to byla restaurace. A v ní obsluhovala jedna číšnice; no ony byly dvě, ale tahle jedna stojí celkem za řeč: nebyla třeba hezká v obličeji, ale tělo měla takový to heboučký a nadýchaný a plný, přesně náš typ. Dali jsme si nějakou tu drůbež s opečenejma bramborama a navrch palačinku, až nám praskaly pupky. Jako úplnou třešničku jsme si zašli na kávu a razili dál, směr Kvikov a Jablonné v Podještěří.

Na novomorským náměstí byl celkem cwrkot. Jel se zrovna závod horskejch kol o Zlatou šlapku a jako na potvoru ten závod vedl po zelený značce, po který jsme měli dojít do Kvikova; tak jsme se zamíchali mezi

               závodníky, občas uskočili skupince chrtů či uondanýmu jednotlivcovi a došli jsme na takovej kopeček, kde jsme si lehli a hodinku schrupli – ne proto, že bysme byli líný, ale oba jsme naspali v noci celkem málo (já sám asi jen čtyři a půl hodiny) a po výborným obědě to fakt chtělo.

Dál jsme se zase motali závodištěm, až cyklisti udělali frnk, jejich trať odbočila doprava pryč a cesta byla volná. Samozřejmě – obdivovali jsme jejich kola a já z toho obdivu uklouznul na blátě z potůčku, kterým projížděli, a trochu jsem se umazal.

               Trať Novej Mor – Kvikov je jedenáct kilometrů dlouhá a vede krásnejma lesama kolem pískovcovejch skal, který vytvářej pěkný scenérie. V místě zvaným Modlivý důl je do skály vytesanej Ježíš a o kus dál je studánka s výbornou pitnou vodou. A pak rozhrneš mlází a vyjuknou na tebe paneláky a to už jsi v Kvikově.

Navštívili jsme tamní hospodu a dali si pivko, těch jedenáct kiláků jsme ušli dost ostrým tempem a byla žízeň. V hospodě hráli dva chlápci kulečník, další skupinka čučela na bednu a byl tam srandovní dědek, kterej ten kulečník kibicoval. Ale ten to uměl! „Faleš, víc falše, slabej ťuk, miusíš se do toho opřít, teď to bylo dobrý, tohle byla blbost!“ a tak dál.

Bedňáci na něj řvali, ať drží hubu, kulečňáci taky, no pohoda.

Jenže to už jsme čuchali dna půlitrům a bylo načase jít dál. Jablonné v Podještěří byůo vzdálený čtrnáct kiláků. Kousek cesty vedlo po silnici na Tlíbérec, tak jsme vystrčili palce a světe div se, za chvíli zastavil malej třídvéřovej Pežot stošest a týpek v něm, že nás sveze.

„Kam jedete?“

„Do Jablonýho.“

„To neznám, tam mi řikejte;“ a rozjel se.

Cestou se rozpovídal, že má problémy se svojí starou, problémy v práci a vůbec, že se mu to všechno sere a že má depku. Tak jsme se rozkecali a roznadávali, že jsme Jablonný přejeli asi o dvacet kilometrů. Kluk zastavil a řek, že je to v pohodě, otočil to a jel zpátky s tím, že s náma v Jablonným zapaří.

               V Jablonným je na náměstí hospůdka, která nemá chybu. Točej super pivo, dobře vařej a před rokem tam byla pěkná servírka, se kterou jsme na sebe vrhali dlouhý pohledy. Servírka tam nebyla, ale to ostatní jo a tak začala pařba. Týpek se jmenoval Tonda, dělal spíkra v libereckým rádiu Krystal a dobře jsme pokecali a popili. Tonda řek, že jsme super a že by s náma rád někdy vyrazil na vandr; když jsme mu totiž vyprávěli a našich zížitcích, tak mu svítila očička jak autogeny, že prej by tu pohodu taky rád zažil. Tak jsme mu dali kontakt.

   V tý příjemný pařbě jsme pokračovali asi do osmi, kdy už musel Tonda jet do Tlíbérce – asi se čtyřma dvanáctkama v těle – a my už jen tak dopili a šli na kutě. Kam? No přece asi dva kiláky za Jablonný, do takovýho lesíka přes pole. Hned jsme ulehli a hned taky usnuli.

...

Druhej den nám otevřel oči v půl šestý ránoí, což byl takovej shit, že jsme je ještě na hodinku zavřeli. Probudil nás zpěv ptáků – no, spíš řev, ti ptáci řvali, seč jim zobáky stačily; a modrý nebe a taky první paprsky májovýho slunce se draly přes skromný stromoví špičky toho lesíka. Byli jsme krásně vyspalí, protože tráva v lesíku byla čerstvá, zelená a voňavá, netlačilo nás nic do zad a noc byla klidná a tichá, až na nějakýho hysterickýho čokla v dálce. Umyli jsme si huby, nasáli trochu whisky a vyrazili zpět do Jablonnýho, protože dnešní cíl byly Doksy se svým Máchovým jezerem.

               V Jablonným jsme si každej koupili mlíko, čtyři rohlíky a koláč a pochutnali si na tom na lavičkách na náměstí. Pak jsme hráli a zpívali a mně rupla struna gé, tak mi pan Brambůrek dal náhradní.

               Kolem jezdili motorkáři, ostatně jsme jich hejna zahlídli včera na silnici z Kvikova do Jablonnýho; a hučeli a brblali motorama. Zvedli jsme se a šli na nádraží, ale ouha! Nejbližší vlak jel až za dvě hodiny, takže nejdřív jsme zašli na záchod (pan Shit ťukal na vrátka) a pak hráli a prudili lidi a cucali Passportku.

Přijel vlak, vlezli jsme do něj a hurá směr Česká Pípa. Chvíli jsme hráli – seděla tam jedna divná holka a starší manželé, kterejm se to celkem líbilo, ale do Pípy je to kousek, tak jsme hned zase kytary sbalili, vylezli na pípským nádraží, věci schovali v trezoru za bůra a nalehko hurá do města.

               Celý ráno bylo zatažený a chladný, foukal studenej, prudkej vítr. Vzpomínali jsme na Tondu. Ano, bylo to tu zase. Zase jsme potkávali lidi, zase tu byla ta nálada a pohoda vandru. Mysleli jsme, že tenhle den už kvůli počasí nepotkáme nikoho, teda holky.

V centru Pípy bylo krásně, teda holky; a protože jsme měli žízeň, jedinou správnou volbou byl krušovickej štít. Hospůdka byla nudloidního typu, prázdná a pivo měli řezaný a chladný a dobrý. Vrchní byl takovej pohodovej flegmatik. Přines jídelní lístek a když jsme si vybrali už z notně proškrtaný nabídky, řek, že má jen uzenej jazyk a ještě něco. Tak jsme šli do jazyka s bramborovým knedlíkem. Přines nám porce, který by stačily tak miminu. Mrňavoučkatý žlutý kolečka a tři kousky organický hmoty, vzdáleně připomínající jazyk.

Já už měl dopito a vrchní mi půlitr vzal se slovy: „Ješte jedno?“ – já na to „No jistě,“ a když už byl u pípy, říkám: „Neváhej a toč“ a tomu se vrchní zasmál.

A pak to začalo.

Přišla skupina Němců, skupina Čechů a vrchní na nás volal, abychom odešli, že mu tam taháme zákazníky. Pak se s náma dal do řeči; že byl včera v hospodě do čtyř do rána kvůli motorkářům (jak jsem se o nich už zmiňoval – měl i totiž v nedalekých Rynolticích sraz, což se pan Brambůrek dozvěděl od mladejch kluků na Hondách 800 – 900, samozřejmě byli z Prahy), že je to hrozná práce, že byl potom naproti v čínský restauraci a dal si tam bambusovou pálenku, proti který je prej absinth šťáva. Takhle s náma kecal, byl docela v pohodě.

               Náměstí bylo v sobotu v poledne prázdný a ospalý. Bar Tequila měl takový stolečky venku, tak jsme si tam dali dvě (každej) kafata a očumovali lidi a vyhřívali se, protože sluníčko zase na chvíli ukázalo svoji vlídnější tvář.

Přijela audina, vylez z ní mladej floutek se svojí pipinkou a hrnul se ke dvěma poídobnejm typům, co seděli vedle nás (jeden z nich měl srandovního malýho pejska, kterej měl kolem krku stříbrnej řetízek s emblémem Harley-Davidson). Servírka, celkem kůstka, se ho zeptala, jestli si něco dá. Řek, že kafe, a kouknul se na tu svojí matraci, že co si dá ona. A z jejích rozkošnejch rtů (vážně byla dost hezká) vylezlo: „Ee? Já nevim, no, asi ne, já nevim, možná, asi nic…“ Její IQ se rovnalo počtu nohou židle, na který jsem seděl.

Na nádraží jsme vydobili z trezoru věci a hurá do Dogez (což nikdo z místních nechápal, oni tam říkají do Doks).

               Vylezli jsme z vlaku a vydali se en route do centra. Ale nedošli jsme daleko, protože jsme stále mluvili o tom, co tady, že stejně asi neseženeme nikoho na noc, teda holky, že půjdeme zpět na báhnhof a vrátíme se zpět do Starejch Splavů, kde bylo holek dost. Tak jsme si sedli u veřejnýho hajzlíku, mrkli do mapy a vrátili se na nádraží. Pan Brambůrek si sed ke stolku, kterejch bylo na nástupišti před hospodou několik a já šel ulevit sobě.

Když jsem se vrátil, Brambůrek mi povídá, že v támhletý dřevěný boudě je docela pěkná holka a už že se prej na sebe smáli. Kouknul jsem tam.

               V rohu nástupiště stojí dřevěnej stánek s praporkama Mövenpick, vevnitř sedí mladá černovláska, kolem ní regály s pochoutkama, před ní kazeťák, vyhrávající diskotékový drtě tak rok-dva starý; holčina  se zdála bejt dost znuděná a listovala v nějakým časáku. Chvíli jsem po ní koukal, až zvedla oči, podívala se na mě a usmála se. Já jsem se taky uculil a tak to šlo dokola, až jsem se zvednul a šel jí pozvat k nám. Jmenovala se Zdenička a když viděla, že máme kytary, řekla, abysme něco zahráli.

Hráli jsme od dvou do jedenácti do večera. Zdeničce se to hrozně líbilo, líbilo se to i mnoha jinejm lidem, třeba dvěma trampskejm manželům; kamarád Ivan mi dokonce z domova přines strunu G, když se mi zase přetrhla; jeho manželce, prodavačce jízdenek; hajzlbábě z nedalekýho hajzlíku, třem ožralům – jeden z nich měl dobrýho pejska, třetí z nich byl hnusná žena; dvěma mladejm klukům a tak dál. Tihle všichni nám potom kupovali piva a fernety. Ale asi hlavní bylo, že se zase opakovala věc z vandru do Novohradek – totiž jako tenkrát se Zuzanou z Kardašovky. Zdenička byla vesnická holka, která neměla kam jít (tím myslím nějakou kulturu), poslouchala šedivě nudnou komerci, její vrstevnice byly slepice, jak sama řekla; a najednou tam přijedou dva vandráci a dělaj a znaj věci, který její kámoši ani náhodou neumí, prostě závan světa, kterej nikdy neviděla a kterej by třeba ráda znala. Myslím, že byla z těch písní občas dost dojatá, poslouchala bez jedinýho pípnutí, stejně jako všichni ti lidi; a jen po nás koukala. A my hráli, vtipkovali, bavili lidi, zpívali a prostě dělali kotel. Jak písničkama, který znaj všichni, tak Kamelotama, Nezmarama a Costrou Nosou, tou hlavně, protože to jsou super písničky.

               Jenže nakonec jsme dopili piva, dohráli poslední tóny, rozloučili se se Zdeničkou (která mě při odchodu zase pohladila po ruce), rozloučili se se všema a šli spát na břeh Máchovýho jezera, je tam taková budova s budkama na převlíkání v prvním patře s verandou; tak tam jsme si ustlali na tvrdejch a studenejch dlaždicích a šli spát.

…

Probudila mě hrozná zima a pana Brambůrka cvakání mejch zubů, „až odletovala sklovina,“ jak se pozdějc vyjádřil. Ale byly teprve tři ráno, tak jsem se oblíknul a zase jsme usnuli.

Ráno bylo mlhavý a chladný. Vstali jsme, umyli se, dali hlt whisky, pokecali s Ukrajincema a šli na nádraží; ale ještě během hyeny se nám stal nádhernej okamžik: stáli jsme s Brambůrkem na břehu jezera a byla mlha, která se nedala prohlídnout. A všude ticho, jen vlny šuměly, jak omejvaly břeh. A najednou, úplně potichu, se jako přízraky z tý mlhy vynořily tři sněhobílý labutě a pomalu nám přeletěly nad hlavama. Nádhera.

               Na nádraží už Zdenička připravovala krámek. Má to tam jako brigádu, protože to patří jejím rodičům, jinak studuje na průmyslovce. S úsměvem nás přivítala, byla ráda, že nás vidí. Dali jsme si kafe, zahráli pár věcí a dohodli se, že se pojedeme podívat do Horních Pertoltic do hospody, kde pan Brambůrek dává dvacet franků spropitnýho servírkám (pamatujete si z vandru na sever?). Nasedli jsme do vlaku, zamávali Zdeničce, který mohla od mávání upadnout ruka, a jeli přes Českou Pípu do Tlíbérce. Ale ve vlaku jsme přišli na dvě věci: jednak, že to nestihneme, protože už jsme museli myslet na návrat, a druhak, že jsme zapomněli Zdeničce zaplatit kafe, což bylo dost hloupý. Tudíž jsme si v Tlíbérci koupili zase zpáteční jízdenky a hurá do Dogez. Kousíček za Tlíbércem si k nám sedla holka – ne moc hezká, ne moc štíhlá, ale v pohodě. Poslouchala naše hraní, líbilo se jí to a když odcházela, tak řekla, že jsme super (no co jinýho).

V Pípě zákys – vlak odjížděl za hodinu čtvrt, žádnej bus, žádnej stop, tak jsme šli do hospody na pivo a guláš. No a kdo nepřišel? Valča s Markem a ještě nějakou holkou. Ptali se nás, kde jsme byli, a když jsme jim to řekli, tak se divili, že jezdíme vlakem a stopem, že chodíme do hospody a tak dál.

Byli úplně divný, tak jsme jeli do Dogez (to je krásná věta, že jo?).

Ve vlaku nás prudil nějakej houmlesák a smáli jsme se jedný ženský se svojí dcerou, který měly na psa takovou klícku, co vypadala jak mikrovlnná trouba, takže si vezly sváču pěkně s sebou.

               V Dogzech nás málem kleplo.

Zdenička tam měla svýho nabíječe, jednoho kámoše a svojí ségru. Sotva se s náma bouřlivě přivítala, že jí bylo už hrozně smutno, ti tři typové po nás začali čumět jak Japonci do východu slunce. Dali jsme si kafe a piva, kecali a smáli se těm třem kreténům, kterejm nebylo víc, jak osumnáct-devatenáct let. Zdenička po nás pokradmu koukala, ale její frajer jí držel pěkně zkrátka. Nakonec se jí ale podařilo je někam odstranit, pak si k nám sedla a dost nešťastně vyprávěla, že ten její kluk je pěkně žárlivej blb, že nikam nechoděj a nic nedělaj. 

Pak už přijeli její rodiče a dělali inventuru. Zaplatil jsem Zdeničce útratu (z jedenáctikorunovýho spropitnýho byla celá divá), rozloučili jsme se s ní (vzala si mojí adresu, tak jsem zvědavej) a odjeli jsme přes Fuckoff do Prahy.

               Bylo nám divně a smutno. Ty návraty  jsou vandr od vandru horší. I nebe brečelo a kraj kolem Český Pípy byl i s Tondou a Zdeničkou tak daleko…